Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Panoš Vítek

Na posledním tábořišti před Puragou se na jejich večerní klání přišli podívat i dva rytíři, kteří Bublu v Ostenravě srazili v hospodě na podlahu. Sváťa a Bubla si naštěstí jejich přítomnosti nevšímali a plně se soustředili na boj s tyčí. Přihlížející je občas povzbuzovali nebo hučeli podle toho, kdo z nich udělal chybu a schytal úder.

Hanka předstírala zájem o zápas a nenápadně se přitočila blíž k rytířům, aby zaslechla, co si povídají.

„Náš mrňous se docela snaží. Neměli bychom ho přece jen vzít na milost?“

„Blázníš? Takovýho nýmanda a ťulpase? Z toho nikdy pořádnej rytíř nebude. U výběrového turnaje pohoří stejně jako minule.“

„Je sice jako za groš kudla, ale je umanutej. A rychle se učí. Mohl by turnaj zvládnout.“

„Chceš ho snad vzít do učení?“

„Nechci. Panoše už mám dva, což je víc než dost. Ale ty bys mohl,“ tiše odpověděl muž s rezavým knírem.

„Leda až začnou pršet tolejry a draci lidem zatančí čtverylku. Když máš pro něj slabost, uvaž si ho na krk sám.“

„Ale bodík za vycvičenýho rytíře by se ti u velmistra hodil, ne? Jestli jsem ty jeho kecy pochopil správně, až se stane rytířem, sbalí si fidlátka a vrátí se domů. Byla by úleva už ho nemít v patách.“

„Ba ne, kámo, chce zabít draka.“

„V tom případě ho pustíme k drakovi a bude od něj pokoj.“

„A já tě podezíral, že pro něj máš slabost.“

„Chci se toho neodbytného obejdy zbavit stejně jako ty. Jenomže rozum mi radí to udělat elegantně a v mezích rytířských tradic.“

„Máš na mysli...“

„Přesně tak. Pokud výběrem neprojde, bude nás otravovat ještě i příští rok.“

„Já nevím... Nezdá se ti riskantní ho protežovat?“

„Chceš ho snad mít za zadkem věčně?“

„Nechci. Snad máš pravdu. Jestli bude příležitost, protlačíme ho mezi rytíře letos...“

Náhle jednoho z nich zatahal za rukáv malý kluk a něco mu naléhavě šeptem sděloval. Muž s ryšavým knírem přikývl.

„Musím se mrknout na koně,“ oznámil kolegovi, vzal dítě kolem ramen a otočil se k odchodu. Přesně v tom okamžiku kluk obrátil hlavu a Hanka se střetla s jeho dětským pohledem. Bystré zvídavé oči ji zaujaly... Ne, není to on...

Cože?! Tahle myšlenka přece nevzešla z její hlavy... Překvapeně zalapala po dechu. Klučina na ni právě uplatnil kouzlo odvrácení pozornosti. A téměř úspěšně! Proto ho tak dlouho nemohli najít! Je nadmíru šikovný. Možná si ani neuvědomuje, že praktikuje magické dovednosti... možná si jen velice přeje zůstat nenápadný. Každopádně ji zaplavila radost ze zjištění, že ho konečně našla.

Stáhla si čepec hlouběji do očí a podobně jako kluk se zahalila do pláště, magicky obaleného nenápadností. S odstupem se vydala za oběma rytíři. Třeskot bojových tyčí za jejími zády zeslábl. Podobně jako muži se proplétala kolem utábořených kupců až k plácku vedle hustých keřů. Rytíři se zastavili u nádherných silných koní a začali jim prohlížet nohy. Vítka však u nich nezahlédla. Neviděla ho ani u tří prostorných vozů, které tábořiště chránily před větrem podobně jako hradba keřů. Muži se po krátkém dohadování u koní posadili k ohni, na němž starší žena připravovala jídlo. Hanka se snažila splynout se stínem keřů a trpělivě vyčkávala, zda se kluk neobjeví. Podle jeho předchozí reakce usoudila, že z domova utekl dobrovolně a po návratu k rodině netouží. Jestli má pravdu, jak by se měla zachovat? Rozum jí radil popadnout kluka za límec, předat ho rodičům a dál se o něj nestarat. Jestli uteče znovu, už to nebude její vina.

Opravdu nebude? V Hančiných myšlenkách zápolil rozum s emocemi. Instinkt ji vybízel, aby Vítkovi podala pomocnou ruku a pomohla mu najít tu nejlepší možnou budoucnost. Ale má na to právo? Co jeho rodiče? Mohli by ji obvinit z únosu syna. Čím by se hájila, kdyby došlo k nejhoršímu? Tím, že chtěla pro kluka lepší osud? Jakým právem strká nos do záležitostí cizí rodiny?

Potom ho zahlédla. Vyklouzl z jednoho vozu a dřepl si k ohni. Opatrně přiložil dva suché klacky a žena se na něj usmála. Naložila mu do misky hustou hmotu z kotlíku a vtiskla mu do ruky lžíci. I na dálku Hanka zaznamenala, jak se Vítek rozzářil. Přestal se obezřetně rozhlížet a hladově se pustil do jídla. Muž s ryšavým knírem se pobaveně ušklíbl a kývl na ženu u kotlíku, aby mu přidala.

Po jídle Vítek odběhl do vozu a přinesl si k ohni přilbici, kelímek a hadr. Začal leštit kov a Hanka opět měla pocit, že si pomáhá i magicky. U ohně panoval klid a přívětivá atmosféra. Bylo by snadné přítomné lidi magicky ovlivnit, popadnout dítě a zmizet s ním bránou. Chvíli tuhle možnost zvažovala, ale nedokázala se jednoznačně rozhodnout, co je pro Vítka lepší. Se vší opatrností se dala na ústup. Krůček po krůčku, aby neupoutala pozornost přítomných, se sunula podél keřů pryč. Loudavým krokem zamířila k Bublovu vozu. Ticho naznačovalo, že trénink už skončil.

Sváťa klečel u rozpáleného kamene a snažil se na něm upéct placky. Jenže lepivé těsto mu ulpívalo mezi prsty a kousíček měl dokonce i na nose, jak si ho otřel hřbetem ruky. Hanku pohled na něj pobavil a jemně mu otřela nos.

„Kde se couráš, ženská?“ nerudně ji zpražil unavený Bubla. „Za lelkování tě neplatím!“

„Kdybys mě měl platit, nedoplatil by ses,“ odsekla vzpurně bez ohledu na roli, kterou měla hrát. Ignorovala Sváťův vyčítavý pohled, vyhrnula si rukávy a ujala se lepkavého těsta, aby z něj vykouzlila dobré křupavé placky.

„Našla jsem ho,“ zašeptala kamarádovi do ucha a se zadostiučiněním pozorovala, jak překvapeně zírá.

I Bublovi se po jídle zlepšila nálada a Hanka udiveně povytáhla obočí, když si všimla velikosti kamenů vedle něj. Začal s nimi nenápadně posilovat, asi aby uzvedl při turnaji svůj těžký dračí štít. Sváťa si všiml, kam jeho přítelkyně hledí, a ušklíbl se: „Teď už bych za tebe vařit neměl.“

Nakonec jejich pána zmohla únava, zabalil se do deky a usnul hned vedle ohně. Sváťa kývl na Hanku, aby se s ním šla projít.

Jakmile byli z doslechu, zeptal se jí: „Co tu vlastně ještě děláme, když jsi ho našla?“

„Mám pochybnosti a potřebuju se poradit.“

„Nějaký nečekaný problém?“

„Spíš etický než faktický,“ povzdechla a pokračovala, „nejsem si jistá, do jaké míry smíme ovlivňovat Vítkův osud. Rodiče to s ním myslí dobře, já to s ním myslím dobře, a přitom každý chceme něco jiného. A kdo ví, jak si budoucnost představuje Vítek. Pomůžeme mu, když ho vrátíme rodičům? Co si o tom myslíš ty?“

„Nedělej z komára velblouda. Kdo jiný než on sám by měl rozhodnout, komu důvěřovat a čí pomocnou ruku přijmout.“

„Vždyť je ještě malý. Nemá žádné zkušenosti. Možná by mi poradil R’íhan.“

„Co asi ví jednorožec o malých dětech?“ zamítl její nápad Sváťa. „A pak. Vzpomeň si na Terezku. I jí dali jednorožci vybrat, ačkoliv byla mnohem menší než Vítek, a respektovali její volbu.“

„V jejím případě šlo o úplně jinou situaci.“

„Ale kdepak. Jen se nad tím zamysli. Terezka důvěřovala Vronovi a chtěla být raději s ním, než u jednorožců.“

„Jenomže ona už neměla rodiče. Vítek je má.“

„Předpokládáš, že mají právo vzít jeho osud do svých rukou?“

„Ano... Ne... Já nevím...“

„Nechceš se nejdřív zeptat Vítka, co chce on?“

„A co když bude chtít zůstat u toho ryšavého rytíře?“

„Ještě ses ho ani nezeptala a už z toho chceš vyvozovat závěry,“ vrtěl nad ní přítel hlavou. „Ale neboj se,“ natáhl ruku, jako by se jí chtěl dotknout, ale pohyb nedokončil, „budu za tebou stát, ať se rozhodneš pro cokoliv.“

„Já vím, ty jsi můj spolehlivej Svat...“ zarazila se a našpulila rty „...sakra, Svatoušek mi bude chybět.“

„Ve výjimečných případech ti ho povoluju,“ couvl do stínu, aby mu nebylo vidět do obličeje. Ztěžka se nadechl. „Až budeš chtít s Vítkem odsud vypadnout, dej mi vědět. Musím Bubaldinovi nějak šetrně sdělit, že ho opouštíme.“

„Možná bychom ho neměli nechávat samotného,“ prohlásila zamyšleně Hanka a svými slovy vyvolala překvapenou grimasu na tváři svého přítele.

„Myslel jsem, že ho nesnášíš.“

„Je to protivnej namyšlenej trouba. Jenže ti dva rytíři, co je tak nemístně obdivuje, se ho chystají předhodit co nejdřív drakovi.“

„I ten nejmenší drak by ho zabil na první nadechnutí.“

„No právě.“

„Můžeme ho varovat.“

Sváťa zachytil Hančin skeptický výraz a odpověděl si sám: „Ne. Nemůžeme. Vysmál by se nám, protože přesně o tuhle situaci usiluje a přitom vůbec draky nezná.“

„A my je známe?“ zamyšleně pohlédla na přítele Hanka. „Chvílemi si tím nejsem jistá. Podle všeho Dráp odešel z domova, aby pocuchal pár rytířů. Předpokládal, že lehce zvítězí. Jenomže byl zabit nejen on, ale i celá jeho rodina. Buď mají rytíři kouzelníka s Martisovou krví nebo nějakou novou neznámou zbraň.“

„Chování draků nedává poslední dobou smysl,“ připustil Sváťa, „ve hře je něco, čemu nerozumíme. Rytíři se ženou do boje s draky a draci přistupují na jejich podmínky. Kvůli čemu? Kolik draků do téhle chvíle zaplatilo rytířský turnaj životem? Měli bychom se poptat u Nika nebo Demita.“

„Nebo zůstat ještě chvíli s Bublou, abychom té záhadě přišli na kloub,“ mrkla Hanka tázavě po Sváťovi.

„A doufat, že se naskytne příležitost nenápadně vyzpovídat Vítka,“ obdařil ji širokým úsměvem Sváťa.

Zdá se, že se domů hned tak nedostaneme, pomyslela si Hanka a ani netušila, jak přesně trefila do černého.

Errata:

12.08.2021 21:39