Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Puraga - město rytířů

Puraga je vítala slavnostní výzdobou. Všude visely upoutávky na 3. rytířský výběrový turnaj. Tomu odpovídala i nabídka zdejších obchodníků. Ve výlohách dominovaly meče, zdobné přilbice, barvené řemeny pro koně i lektvary, zaručující větší sílu a obratnost. Proti zdejšímu hemžení bylo tržiště Ostenravy jen ospalou lokalitou. Karavana se okamžitě rozdrobila na jednotlivé vozy. Každý účastník zamířil někam jinam.

Bubaldin se po vzoru ostatních rytířů vypravil přímo do centra města. Vybral si k ubytování hostinec U pečeného kohouta, stejně jako ti dva, ke kterým vzhlížel. Nezměnil názor ani když se ukázalo, že jedinou volnou místností je nehostinná ratejna bez postelí hned vedle stájí. Naopak. Byl nadšen, že bude moct pořádat bojový trénink se sluhou i uvnitř, bez zvědavých pohledů za krkem.

Hanka mezitím vyzvěděla, že rytíř s ryšavým knírem si nechává říkat Darembar a jeho černovlasý společník se jmenuje Heron. Dokonce slyšela hostinskou, jak nařizuje obsluhujícímu, aby pořádně naředil podávanou kořalku, jinak jim ti dva udělají z hostince kůlničku na třísky dřív, než skončí turnaj. Asi je dobře znala z minula. O co méně měl hostinec pokojů pro hosty, o to měl větší a komfortnější stáje.

Dívka zastihla personál, jak balí a odnáší některé předměty a nábytek.

„Někdo se rozhodl odstěhovat?“ zajímalo ji.

„Ale kdepak,“ zasmála se malá baculatá pomocnice z kuchyně, „to jen paní nařídila schovat cennější kousky jako obrazy, zrcadlo, hrací skříň a památeční komodu na bezpečnější místo. Dokud tu bydlí některý z rytířů, musíme počítat s tím, že se rozjaří a začne předvádět, jak skvěle vládne mečem nebo trénovat hod židle na cíl. Už jsme podobné vylomeniny zažili mockrát.“

„Tak proč je neodmítnete ubytovat?“

„Jsou bohatí. Vždycky zaplatí za škodu víc, než stojí nový nábytek. A je s nimi veselo. Josefka... chci říct paní hostinská je má ráda. Akorát je po minulých zkušenostech opatrnější.“

Hanka se vydala na průzkum do kuchyně a ke svému překvapení byla vřele uvítána. Podobně jako u Zachariáše i tady měli nečekaně čisto a kmitalo tu několik pomocníků a pomocnic. Hned jí ukazovali pec na chleba a pečivo, chladné sklípky na potraviny a širokou podzemní chodbu se sudy s pivem a kořalkou a zeleninovou zahradu pod oknem kuchyně.

„Tohle všechno přece vaši hosté nemohou spotřebovat,“ podivila se.

„Jasně že ne,“ usmíval se kluk, který ji doprovázel, „vaříme ještě pro řádovou ubytovnu rytířů a dokonce i pro rytířskou elitu, která se schází v Orlím hnízdě.“

„Orlí hnízdo?“

„Ještě jsi neviděla katedrálu a naši nedobytnou tvrz nad řekou? Z její střechy je rozhled po celém okolí. Jednou jsem se tam směl podívat. Paráda!“

„Proč nebydlí Darembar a Heron s ostatními rytíři?“

„Ještě před dvěma lety ve tvrzi bydleli. Nevím, co tam komu provedli, ale vyrazili je. Dovnitř teď chodí jenom přes den a na přespání se oba vracejí k nám.“

Hanka v kuchyni objednala jídlo a těšila se na procházku městem.

Společně se Sváťou vyrazili do ulic a nechali se unášet slavnostní atmosférou, která všude panovala. Bylo snadné zjistit, co výběrový turnaj obnáší. Zdejší lidé o něm hovořili ochotně a s nadšením. Vysvětlili nováčkům, že jejich pán bude muset absolvovat tři části ve třech dnech po sobě. První den bude muset obstát v testu rychlosti a obratnosti. Připravená trasa zahrnovala běh, skoky, balancování na úzkém trámu, překonávání překážek a na závěr na zúčastněné čekal otevřený prostor s několika divokými býky. Toto kolo bylo vyřazovací a dál mohli pokračovat jen ti, kteří se do cíle dostali v určeném časovém limitu. Druhý den se konaly nájezdy na koních, rytíř proti rytíři a vítězil ten, kdo dokázal dřevcem shodit nejvíc soupeřů. Třetí den přišly na řadu zbraně. Muži prokazovali, jak ovládají luk nebo kuši, každý si mohl vybrat, co mu vyhovovalo. Na závěr turnaje bojovali všichni proti všem sečnými zbraněmi. Směly se používat sekery, halapartny, meče, šavle, nože, zkrátka vše, co mělo ostří. Smrtelné údery byly sice zapovězeny, ale žádné sankce za jejich použití neexistovaly.

Cílem účastníků turnaje bylo přežít a zároveň udělat dobrý dojem na členy rytířského řádu, kteří jim mohou dát svůj hlas. Každý, kdo získá alespoň tři stuhy s pečetí od přihlížejících rytířů, se stane novicem a bude pod vedením těch, kdo se zasloužili o jeho přijetí, zdokonalovat své schopnosti. Nějakou dobu trvá, než nováček nasbírá zkušenosti a je uznán za právoplatného člena řádu. Ti nejlepší z vybraných prý se dokonce mohou utkat s drakem už v průběhu výcviku. Hanka se Sváťou se po celém městě vyptávali, zda někdo osobně viděl souboj s drakem, ale na očitého svědka nenarazili. Všichni znali historky o boji s drakem jen z doslechu.

Došli až ke kolbišti pod tvrzí a chvíli pozorovali dělníky, jak stloukají překážky pro dráhu obratnosti.

„Tohle bych bez magie nepřelezl,“ konstatoval Sváťa.

„Rafan možná jo,“ odhadovala Hanka a tulík souhlasně přikyvoval.

„Co tady okouníte?“ vyjel na ně muž dohlížející na přípravy.

„Máme pro našeho pána zjistit, kdy se koná zápis do turnaje,“ pohotově zareagovala Hanka.

„Zítra po ránu. Hned poté, co nad tvrzí vyvěsí vlajku turnaje.“

„Aha.“

„Ale radši ať přijde dřív. Letos očekáváme velkou účast a na všechny zájemce se nejspíš nedostane.“

„Díky, vyřídíme mu to.“

Zvolna se loudali kolem ohrady s koňmi. Na nejvyšším břevně ohrady seděl Vítek a pozoroval zvířata.

„Kterého by sis vybral, kdybys byl rytíř?“ oslovil ho Sváťa.

„Toho vraníka vzadu. Je nejsilnější ze všech.“

„Dobrá volba,“ opřel se Sváťa o břevno vedle něj. „Ale támhleta bílá klisna by možná byla ještě lepší.“

„Nebyla. Vypadá unaveně.“

„Ty rozumíš koním?“

„Zatím moc ne. Ale učím se.“

Sváťu mile překvapilo, že se kluk nesnaží vytahovat. „Chceš být rytířem?“

„Jo. Jenže nejdřív musím trochu povyrůst. Do té doby budu panošem.“

„A co hodláš jako rytíř dělat?“ dál se vyptával Sváťa.

Vítek pokrčil rameny.

„Zabíjet draky?“

„To ne,“ prudce zavrtěl hlavou, „draci jsou krásní. Radši bych s nimi jenom trénoval.“

„Aha. A co na tvou volbu říkají rodiče?“

„Složil jsem přísahu panoše. Už žádné rodiče nemám, jenom svého rytíře, kterému budu sloužit.“

„A nejsou rytíři moc přísní?“

„No... tenhle ani ne,“ z Vítkovy odpovědi se dalo vycítit slabé zaváhání.

„Nikdy tě neuhodil?“

„Jen jednou, když toho moc vypil.“

„Možná by sis měl najít takového, který nepije.“

„Přísahal jsem. Nemůžu od něj odejít.“

„Nikdy?“

„Leda až si vydělám hromadu peněz, abych se mohl ze slibu vyplatit.“

„Kde vlastně berou rytíři peníze?“ pokusila se do hovoru vmísit Hanka.

Vítek se k ní otočil a rychle sklopil hlavu: „Už musím jít.“

Sesmekl se z břevna dolů a rozběhl se do nejbližší uličky, kde se jim ztratil z očí.

„Asi mě poznal,“ usoudila.

„Je bystrý,“ přikývl Sváťa a znovu se zahleděl na koně.

„Pořád nevím, co je pro něj nejlepší,“ vzdychla nešťastně Hanka.

„Co R’íhan? Neporadil ti?“

„Prý závisí na klukovi, jakou si zvolí cestu.“

„A Plam?“

„Abych poslechla svůj instinkt a odvezla ho na Ostrov volby. Třeba i násilím.“

Bílá klisna se přiblížila k ohradě a natáhla svou hlavu k Sváťovi. Natáhl se, pohladil ji po čenichu a poplácal po krku.

„Měl Vítek pravdu? Je unavená?“ zvědavě pozorovala kamaráda, jak se mazlí s koněm.

„Neměla by tady být, čeká hříbě,“ naposledy ji mladík pohladil po hebké srsti a vrátil se k Hance.

„Zůstaneme v blízkosti Vítka tak dlouho, dokud si svým rozhodnutím nebudeš jistá,“ natáhl ruku, jako by ji chtěl vzít kolem ramen, ale vzápětí ji stáhl. Zamířili zpět do městských ulic. Zastavovali se u prodejců, sledovali zručné řemeslníky, kteří své umění předváděli přímo na ulici, a prohlíželi si vystavené zboží.

„Většina zbroje a zbraní, co jsme zatím viděli, je pěkný šunt. Tohle jsou první solidní výrobky, které vidím,“ zastavila se Hanka u stánku ženy, jejíž tvář byla poznamenána velkou jizvou. Prodávající je pozorovala, ale neprotestovala, když si Hanka osahávala a potěžkávala jednotlivé kusy.

„Neměli bychom Bublovi pořídit pořádný meč?“ tázavě se dívka obrátila na Sváťu.

„Uvědomuješ si, že o něj nejspíš přijde hned v prvním oficiálním souboji? Zbraně, zbroj a kůň poraženého připadnou vítězi, jestli jsem správně poslouchal, jak to mezi rytíři chodí.“

„Jenomže dobrá zbraň by mu mohla zachránit život,“ otáčela Hanka v rukou meč, který by si vybrala, kdyby ji čekal boj na kolbišti. „Tohle je mistrně zpracovaný odolný kov a ostří je magicky posíleno. Vsadila bych se, že vydrží i přímý úder sekerou.“

„Nevím, jestli by se Bublovi líbil. Nemá zdobenou rukojeť,“ namítl Sváťa.

„Zato ji má skvěle vytvarovanou a výborně padne do ruky,“ váhala Hanka nad zbraní.

„Nechtěla byste pro mě pracovat?“ ozval se hluboký hlas přímo za ní.

Otočila hlavu a spatřila trpaslíka. Byl to typický představitel své rasy – vousatý, oblečený v kůži, kameny zdobený pás a kabátec.

„Platím lépe než páni rytíři a uvítal bych někoho, kdo zbraním rozumí.“

„Proč tu neprodáváte vy sám?“

„Já zbraně vyrábím. Nemám čas se dohadovat s kupujícími.“

„Máte ve městě kovárnu?“ vyzvídala Hanka.

„Chcete ji vidět? S potěšením ji ukážu někomu, kdo se vyzná.“

„Moc rádi se mrkneme,“ rozzářily se dívce oči.

„Přátelé mi říkají Tousk,“ napřáhl k Hance ruku.

„Já jsem Hanka, Hana Vronová a tohle je můj přítel Sváťa, Svatopluk Dundar.“

Zatímco je trpaslík vedl křivolakými uličkami, vyprávěl jim, jak si v posledních letech udělal mezi rytíři jméno, a že ti nejvěhlasnější z nich už nenakupují nikde jinde než u něj. Konečně dorazili na kraj města, kde řeka obtékala mohutný skalní blok.

Trpaslíkova kovárna byla vyhloubena přímo do skály a využívala přirozeného přírodního průduchu k odvádění kouře z ohniště.

Tousk vyzval Hanku, aby si prohlédla meče, na kterých pracoval. Některé z nich už byly dokončené a čekaly pouze na vyleštění. Část z nich měla bohatě zdobené rukojeti, kvalitou však nejlepší nebyly.

„Dokážou rytíři poznat dobrou zbraň?“ pohlédla na trpaslíka.

„Tři z mých zákazníků jsou na slovo vzatí odborníci. Ostatní dávají většinou přednost okázalosti.“

„Tenhle,“ vzala do ruky meč ze souboru nedokončených zbraní, „ten je mimořádně zdařilý. Ani těžký, ani lehký, správně pružný, odolný a nemá v sobě ani stopu po kazu.“

„Ještě nemá ošetřené ostří,“ vzal jí ho z ruky Tousk.

„Umím magicky ošetřit ostří,“ natáhla dlaň, „můžu to zkusit.“

„Ne! Mám na to odborníka specialistu. Bylo by škoda pokazit tak skvělý výrobek.“ Odložil zbraň zpět na pracovní stůl.

„Tak mi půjčte něco, na čem tolik nezáleží. Dokážu vám, že nelžu.“

Sváťa se mračil. Vůbec se mu nezamlouvalo, jak Hanka vypadává z role služky. Jenže dívka nedokázala při pohledu na skvostné zbraně odolat.

„Na, tohle už je stejně pokažené,“ podal jí trpaslík jiný meč z hromady odpadu, určeného k roztavení. Na první pohled zbraň vypadala pěkně, ale při magickém zkoumání kvality čepele našla kazové místo. Zlomil by se při jakémkoliv větším nárazu.

„Nemohl byste mi tohle místo pořádně zahřát?“ zakroužkovala uhlem prostor kolem praskliny.

Trpaslík po ní podezíravě loupl okem, ale rozdmychal doutnající ohniště do náležitého žáru. Po chvíli zahřátá část meče zrudla.

Hanka se postavila nejblíž, jak jí žár dovolil, a soustředila se na rozžhavenou strukturu uvnitř zbraně. Magicky donutila hmotu rovnoměrně prolnout a záludnou bublinku vytlačila k povrchu meče. Sice tím narušila vyleštěnou část, ale zbraň byla nyní pevná a bez funkčního kazu. Jen na čepeli zůstala malá kruhová ďubka. Mávla na Touska, aby zbraň přendal na kovadlinu a opatrně magicky zchladila opravenou část, aby zachovala dobré vlastnosti kovu. Jakmile dosáhla žádoucí teploty, zaměřila se na ostří. Pracovala pomalu, aby kvalita magicky dodané odolnosti vydržela nejméně několik let. Vzala meč do ruky a zkontrolovala svou práci. Nyní byl stejně dobrý jako ten, který držela v ruce u prodejního stánku. Podala zbraň trpaslíkovi. Dlouho a nevěřícně prohlížel její dílo.

„Pracuj pro mě. Dám ti královský plat,“ zdvihl k ní oči.

Hanka zavrtěla hlavou a pokrčila rameny. Ruce umazané od sazí si utřela si do hadru vedle kovadliny a kývla na Sváťu, že půjdou.

„Počkej,“ zarazil ji u dveří Tousk, „uděláme obchod.“ V ruce držel meč, který před chvílí Hanka označila za nejlepší. „Zpevníš ostří téhle zbraně a já ti za to daruji tu, co jsi právě opravila.“

„Typický trpaslík,“ utrousil tiše Sváťa, „za jedinečnou zbraň zaplatí šuntem, který chtěl vyhodit.“

„Bublovi se jeho šunt bude náramně hodit,“ věnovala kamarádovi šibalský úsměv a pustila se do práce. Nyní zúročila vše, co se naučila v Pasteku u Gemsika Rohana. Trpaslík zálibně mlaskl, když skončila a podala mu zpět jeho zbraň. Opatrně ji uložil mezi hotové kousky. Meč s kulatou ďubkou na čepeli zabalil do kusu látky, převázal a podal dívce.

„Kdybys přece jen někdy hledala práci, moje dveře jsou pro tebe otevřené,“ řekl Hance na rozloučenou.

Errata:

12.08.2021 21:39