Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Nečekané setkání

Znenadání byla Hanka prudce odhozena z cesty, až se rozplácla na podupanou trávu vedle úvaziště. Kolem ní zaduněla kopyta koní, které práskání biče hnalo k ohradě. Chtěla vstát, ale zamotala se do pláště a čepec jí sklouzl přes oči.

„Sakra, ženská, nemůžeš lelkovat někde jinde než uprostřed cesty?!“ ucítila, jak ji cizí ruka bere za loket, aby jí pomohla se zvednout. „Jsi v pořádku?“

Vztekle rozepnula plášť a strhla si čepec. „Nic mi není,“ odsekla. Instinktivně se vytrhla ze sevření a zamračeně se obrátila. Střetla se s podobně podmračeným výrazem na tváři mladého muže. Chvíli si nevěřícně zírali do očí. Hanka sklapla pusu, do níž se jí hrnula záplava slov. Mladík se sehnul a zvedl její oblečení, které se dosud válelo v trávě.

„Díky,“ vypravila ze sebe a rozhlédla se.

Muž od koní na jejího společníka zuřivě mával: „Hejbni zadkem a pojď mi pomoct.“

Rozhodně se nejednalo o vhodnou chvíli na rozhovor. Ne teď a ne tady.

„Bydlíme v hostinci U pečeného kohouta,“ zamumlala tiše, když si přebírala z jeho rukou plášť a čepec. Jen kývl a vyhoupl se do sedla, aby pomohl zahnat dva vzpírající se koně do ohrady k ostatním. Přinutila se odvrátit hlavu a nezírat. Oprášila plášť, narovnala čepec a zahalila se do kouzla nevšímavosti. Loudala se kolem úvaziště koní, ale mladíka už znovu nezahlédla. Měla sto chutí ho okamžitě kontaktovat, ale věděla, že nesmí. Místo toho se pokusila pomocí dračí komunikace oslovit Sváťu. Vycítila, že se mu připletla do rozhovoru a stáhla se. Zkusí s ním promluvit za chvíli. Loudavě opustila turnajové prostory a vydala se městem k centru. Koupila si voňavý preclík, a když ho schroustala, znovu se v duchu zaměřila na Sváťu. Nejdřív mu chtěla říct, koho potkala, ale nakonec se rozhodla, že mu dopřeje stejné překvapení, jaké zažila ona.

„Právě si prohlížím rytířskou tvrz. Nechceš se ke mně přidat?“ zeptal se Sváťa.

„Ona je přístupná?“ podivila se.

„Po dobu turnaje se uvnitř konají řemeslné trhy a motají se tu davy zvědavců.“

„Dobrá. Za půl hodinky bych mohla být někde poblíž.“

„Počkám na tebe u padacího mostu,“ ujistil Hanku, než ukončila kontakt.

Tvrz vypadala nedobytně už na první pohled. Mohutné zdi s obranným ochozem, hluboký hladký příkop, malá úzká okna. Nyní však z nich vlály barevné pruhy látek, které nehostinné stavbě dodávaly slavnostní vzhled. Dva padací mosty byly spuštěny a davy lidí proudily dovnitř i ven.

„Kde máš Bublu?“ zajímal se Sváťa, když se konečně našli.

„Jel si domů odpočinout.“

„Máme štěstí,“ vylovil z kapsy stuhu s pečetí, „tohle jsem obdržel, když jsem šel vyřídit Bublovo pozvání na večeři. Abych mohl za rytíři do katedrály, dali mi něco jako volnou vstupenku do míst, kam se běžně člověk nedostane, pokud není váženým rytířem nebo jejich hostem.“

„A cos tam viděl zajímavého?“

„Vlastně nic, jen je shora nádherný rozhled po kraji. Pojď se podívat.“

Vystoupali po desítkách schodů až k plošině vyhlídkové věže. I zde narazili na dva hloučky rytířů, kteří se kochali rozhledem. Pod nimi líně proudila řeka a kraj, složený z barevné mozaiky políček, lesů a usedlostí, měli před sebou jako na dlani. Na protilehlé straně bylo zase možné sledovat městské mraveniště a turnajové prostory.

„Počkej,“ zarazila Hanka Sváťu, když se po schodech vraceli dolů, „všiml sis těch obrázků?“

„Bojové scény, krev a zabíjení,“ ušklíbl se znechuceně. Dívka však přistoupila blíž a dva z obrazů studovala obzvlášť pečlivě.

„Co tě na nich zajímá?“ zpozorněl.

„Tenhle turnaj,“ ukázala na stupňovité hlediště v pozadí, „se podle mého názoru odehrává v té vypálené vesnici, kterou jsem nedávno navštívili. Pokud někomu stálo kolbiště za námahu, aby ho maloval, muselo být něčím důležité.“

„Myslíš?“

„A na tomhle druhém jsou namalovaní draci.“

„Draci? A kde?“ zahleděl se Sváťa na obrázek zblízka.

Hanka zabořila prst do mlhy za hledištěm.

„Jenom nezřetelné siluety,“ pokrčil rameny a nechápal, co na nich jeho přítelkyni zaujalo.

„Velice přesné siluety. Podle mého je malíř skutečně musel vidět, jinak by se do proporcí nedokázal tak věrohodně trefit. Jen mě mate,“ ukázala dívka na třetí obrázek v místě, kam nedopadalo dostatek světla, „co zamýšlel zachytit tady.“

Sváťa si pomohl magickým světlem, ale přesto nebyli moudřejší. Opět se jednalo o nezřetelnou siluetu. Nejednalo se však ani o koně, ani o draka, ale o cosi neidentifikovatelného s křídly. Ti tvorové byli na pozadí obrazu dva, jeden velký, druhý o něco menší.

„Něco podobného už jsem musela někde vidět,“ marně se snažila Hanka přivolat příslušnou vzpomínku.

„Trochu se to podobají gryfům z ilustrovaných bájí a pověstí. Pamatuješ? Ve škole nám z nich párkrát předčítali.“

„Jasně! Máš pravdu, detaily odpovídají: zoban, křídla, tahle zadní noha připomíná tlapu šelmy. Zvláštní tvorové.“

„Nepochybně,“ přitakal Sváťa, „jestli podobný tvor existuje, musí vypadat hrozivě a majestátně.“

„Měla jsem na mysli něco jiného. Ten, kdo obrazy maloval, se velice věrně držel reality. Výstroj rytířů vykreslil do posledního řemínku.“

„To sice ano, ale z draků má na obrázku jen nejasné siluety v pozadí.“

„Ale velice přesné siluety. Nepostřehla jsem žádnou tělesnou disproporci.“

„No a? Draky si každý může prohlédnout, kdykoliv se mu zamane. Puraga má veřejnou bránu, s jejíž pomocí se dostaneš i do míst, kde draci nejsou žádnou zvláštností.“

„A kde si prohlédl vyhynulé gryfy? V knížkách? Proč jsou tady zachyceni na pozadí za soubojem rytířů? Zvláštní dekorace pro obraz, nemyslíš?“

Za nimi zaduněly na schodech kroky. Skupina rytířů sestupovala z věže a procházela kolem nich.

„Líbí se vám obrazy?“ zeptal se přátelsky jeden z nich.

„Být rytířem musí být úžasné,“ nasadil Sváťa jeden ze svých nadšených bezelstných pohledů.

„Když na sobě člověk tvrdě maká, každý sen se může splnit,“ kriticky muž zkoukl Sváťovu štíhlou postavu. Dál už si jich naštěstí nevšímal a následoval své druhy.

„Měli bychom vyrazit za Bublou, abychom omrkli, zdali páni rytíři přijali jeho pozvání na večeři,“ vzpomněl si Sváťa a postrčil Hanku ke schodišti, vedoucímu dolů na nádvoří.

Propletli se mezi pulty prodejců, kde se vršilo vše, co rytíři mohli potřebovat, od obuvi, oblečení, košilí, včetně drátěných, opasků, chráničů, různých typů a barev brnění, řemení až po speciálně tvarovaná sedla koní, honosné štíty, přilbice a nejzdobenější meče, jaké kdy Hanka viděla. Tady by se Bublovi líbilo, pomyslela si. Ohlédla se. Sváťa se k ní prodíral davem, který se motal před jakousi tabulí s přišpendlenými vzkazy. Poté rázným krokem zamířili k hostinci U pečeného kohouta.

Hanka vrazila do kuchyně, kde kmitalo neuvěřitelné množství lidí. Všude se něco vařilo, peklo, míchalo. Najít majitelku nebylo jednoduché, ale Hanka se nevzdávala a pátrala tak dlouho, až ji objevila ve sklípku u sudů s kořalkou.

Paní Josefka sebou trhla, ale když spatřila Hanku, viditelně se jí ulevilo.

„Neboj se, děvče, vévoda Bubaldin už se mnou mluvil a upozornil mě, že pozval na večeři pár hostů. Jídla bude dost a pití také.“

„Pozval pány rytíře Herona a Darembara. Navíc ho zítra čeká další kolo turnaje. Chtěla jsem vás poprosit, abyste mu naředila pití. Neměl by skončit v mátohách pod stolem, jestli má v zítřejším zápolení uspět. Kdyby se něčeho domákl, klidně mu povězte, že jsem pro něj pití připravovala já.“

„Ničeho se nedomákne, děvče, žádný strach. Já už v tom umím chodit. Je i v mém zájmu, aby mi nábytek vydržel aspoň do konce turnaje. Hlavně musíme ve správném odstupu servírovat pečené maso se zelím a ostrými nakládanými okurkami. Doufám, že všichni budou spokojeni.“

Hanka se neubránila úsměvu při pohledu, jak do příručního soudku s kořalkou mixuje hostinská alkohol s vodou a ochutnává, aby naředění nepřehnala. Spokojeně se vrátila do jejich ratejny, kde už se Bubla strojil k večeři.

„Myslíš, že se mnou opravdu povečeří?“ nervózně přešlapoval, zatímco mu Sváťa vzadu urovnával vyšívaný límec slavnostní košile.

„Byli by hloupí, kdyby dnes nepovečeřeli na tvůj účet, pane,“ ušklíbla se Hanka.

„Smíte se posadit k vedlejšímu stolu a rovněž povečeřet na můj účet,“ odpověděl jí blahosklonně Bubla. Zachytila Sváťův varovný pohled a spolkla rozhořčenou odpověď, která se jí drala na jazyk.

Doprovodili Bublu do jídelny a Sváťa předal vzkaz panošům pozvaných rytířů, že jsou jejich páni očekáváni. Heron i Darembar dorazili ve vstřícném rozpoložení a Bubla vypadal, že je v sedmém nebi. Po Hance a Sváťovi už se ani neohlédl. Využili toho, aby se v klidu najedli. Pečená drůbež byla vynikající a čerstvý chléb rovněž neměl chybu. Tulík jako obvykle chvíli pobíhal po jejich ramenou, chvíli po stole i pod ním. Najednou však znehybněl vedle Sváťova talíře a nervózně začichal po okolí. Jakmile Hanka zahlédla jeho naježený ocásek a zdvižený čumáček, přivřela oči a pomocí dračí komunikace sáhla po spojení s kamarádem.

„Čekám ve stáji a nestihl jsem večeři,“ odpověděl.

Hanka si přitáhla mísu se zbytkem pečeného kohouta, přihodila do ní skývu domácího chleba. Sváťa udiveně zamrkal, když se s ní zvedla.

„Dojíme si to ve stáji,“ prohlásila a kývla na něj, aby ji následoval.

Jakmile opustili jídelnu, tulík vystřelil kupředu rychlostí blesku.

„Co se děje?“ vycítil Sváťa v chování svých společníků cosi neobvyklého.

„Uvidíš,“ usmála se a zamířila kolem stodoly ke stájím. Už bylo šero a musela dávat pozor, kam šlape, aby si na botách neodnesla nic nepatřičného.

„Je tu někdo, kdo má zájem o večeři?“ zeptala se nahlas, když pootevřela stájová vrata.

„Je tu jeden koňák, co umírá hlady,“ natáhla se zevnitř ruka k míse, kterou Hanka nesla.

Sváťa strčil ramenem do vrat, aby se rovněž protáhl dovnitř a magicky si posvítil.

„Rafe, kde ty se tu bereš?“ rozzářily se mu oči při pohledu na Rafana, kolem jehož krku měl tulík omotaný ocásek a tiskl se k svému partnerovi, jako by s ním chtěl splynout.

„Rád tě vidím, bráško,“ plácl kamarád Sváťu po rameni a posadil se i s mísou na lavici pod zavěšenými ohlávkami koní.

„No vida! Hned je člověku jasné, jaké máš priority,“ zasmála se Hanka, „první je u tebe Plavík, hned po něm Sváťa, pečínka, chleba, pak dlouho, dlouho nic a nakonec já.“

„Že tě huba nebolí?“ zahuhlal s plnou pusou Rafan. „Ale pečínka je na mou duši výborná. Možná bych ji opravdu mohl zařadit mezi priority.“

„Nezdvořáku,“ plácla ho rozhořčeně do stehna, když se posadila na lavici vedle něj.

„Tak povídejte,“ vyzval je mezi dvěma sousty. „Kde jste se tu vzali?“

Hanka začala kamarádovi na střídačku se Sváťou líčit, jak se vydali po Vítkových stopách a co zažili cestou z Ostenravy do Puragy.

„Vy jste vážně ve službách rytíře?“ žasl Rafan.

„Ještě není rytířem. Ale mohl by být, jestli zvládne turnaj,“ upřesňoval Sváťa.

„Do háje! Proti vám dvěma jsem naprosto neschopný vyzvědač. Snažím se dostat blíž k rytířům přes koně, zatímco vy si lebedíte přímo v jejich středu, aniž by vás někdo podezíral. Mě snad klepne.“

„A proč se snažíš dostat blíž k rytířům?“

„Promiň, nesmím o svém poslání mluvit...“

Sváťa se na bratra zaškaredil. Ačkoliv bylo šero, Rafan si jeho výrazu dobře všiml. Usmál se: „...ale můžu kývnout nebo zavrtět hlavou, když uhodnete, oč běží.“

„Souvisí to s tím, co jsme viděli v té vypálené vesnici?“ pustila se hned do hádání Hanka a sklidila první přikývnutí.

„Ochránci se bojí konfliktu mezi rytíři a draky,“ dohadoval se Sváťa. Rafan však nejdřív pokrčil rameny a lehce zavrtěl hlavou.

„Rytíři provozují něco divného nebo zakázaného?“ znovu zkusila štěstí Hanka a následovalo důrazné přikývnutí.

„A souvisí to s magií?“

Další přikývnutí.

„Černou magií?“

Pokrčení ramen.

„Ochránci nevědí, jakou magii používají...“

„Nevědí, kdo ji používá...“

Důrazné přikývnutí.

„Hledáš mezi rytíři člověka, který magii používá k něčemu nezákonnému,“ upřela Hanka zrak na kamaráda, který olizoval v míse poslední kostičky. Pozvedl obočí a přikývl.

„A víš, kdo to je?“

Zavrtěl hlavou.

„Takže je ve hře někdo, kdo umí dobře kouzlit?“

Přikývnutí.

„Někdo, kdo umí mimořádně dobře kouzlit...“

Dvojí přikývnutí.

„Copak nedovedete lokalizovat magicky zdatného člověka, nedodržujícího pravidla?“

„Obvykle takové lidi najít dokážeme,“ promluvil konečně Rafan. Odložil mísu a začal hladit tulíka, který slastně přivíral očka. „Ale někteří se dovedou mimořádně dobře maskovat.“

„Asi se nejedná o žádnou prkotinu, když své nejlepší lidi posílají na výzvědy,“ pátravě se zahleděl na bratra Sváťa. „Můžeme ti nějak pomoct?“

„Zůstanete-li ještě nějakou dobu u svého budoucího rytíře, pravděpodobně ano.“

„Prozradili ti ochránci, jakým způsobem rytíři zabíjejí draky?“

„Přesné informace nám chybí. Není vyloučeno, že používají buď mocný amulet, nebo očarované brnění či kouzlem posílené zbraně.“

„Náš rytíř si taky přeje zabít draka. Dokonce nás požádal, abychom ho to naučili.“

„A přesto mu sloužíte?“

„Musel bys ho vidět. Je to takovej nafoukanej ňouma,“ ušklíbla se Hanka. „Vypadá naprosto neškodně.“

„Hlupáky neradno podceňovat, sestřičko! Dovedou překvapit,“ udělil jí Rafan jednu ze svých bratrských rad.

Ještě nějakou dobu si povídali o turnaji, o městě, o koních, které rytíři nejraději nakupují, a spekulovali, kdo asi financuje rytířské turnaje.

„Budu se muset vrátit k našemu stádu,“ vzal Rafan něžně do dlaní tulíka a přitiskl tvář k jeho kožíšku, „od půlnoci držím hlídku.“

Podal Plavíka Sváťovi a s povzdechem se zvedl.

„Zastavíš se u nás i zítra?“ vyzvídala Hanka.

„Kdo ví, kde zítra budu,“ pokrčil rameny Rafan. „Mohou mě poslat kamkoliv. Jsem u stáda příliš krátce na to, abych si mohl plánovat soukromé vycházky po městě.“

„Můžeme přijít my za tebou,“ navrhl Sváťa.

„Raději ne. Před pár dny jsem obchodníka s koňmi ujišťoval, že nemám ani rodinu, ani přátele, proto jsem nucen hledat práci u cizích. Hodně dlouho váhal, než mě přijal.“

„A magicky si s tebou povídat můžu?“ zeptala se Hanka.

„Snad občas ano. Ale nesmíš se cítit dotčená, jestliže tvůj kontakt odmítnu. Málokdy si mohu dovolit zasněně hledět do prázdna. Musím být opatrný. Nechci, aby se domákli, do jaké míry používám sedmý smysl.“

„Dobře. Oslovím tě jen v případě, že se dozvíme něco zajímavého,“ přikývla dívka.

Rafan se rozloučil a proklouzl pootevřenými vraty stodoly do tmy. Tulík se schlíplým ocáskem zalezl do kapsy u Sváťovy košile. Byl nejvyšší čas dojít zkontrolovat Bublu a jeho hosty.

Jak se blížili k jídelně, sílil opilecký řev, v němž se jen stěží daly rozeznat známé hospodské odrhovačky. Po otevření dveří je hluk zasáhl naplno. Paní Josefka s rudými rozpálenými tvářemi křepčila na stole a Heron s Darembarem bušili ještě se dvěma dalšími hosty do rytmu písně svými prázdnými tupláky. Bubla zhrouceně klimbal na rohové lavici, jen občas ztěžka pozvedl víčka a pokusil se pěstí bouchnout do stolu. Ani jednou se netrefil.

„Je nejvyšší čas ho odtáhnout do postele,“ usoudila Hanka. Měla obavu, zda tím nepřitáhnou pozornost rozjařených rytířů, ale hostinská si jich všimla a jako by jim chtěla usnadnit přesun, přidala v rámci křepčení na intenzitě. Opilí chlapi z ní nespouštěli pohled.

Jakmile Bublu svlékli a zabalili do deky, kývla Hanka směrem k dračímu štítu.

„Co s ním hodláš dělat?“ podivil se Sváťa.

„Zkusím ho znovu trochu odlehčit, ale ne tolik jako včera. Snad se mi podaří zafixovat jeho váhu o něco důkladněji.“

„Nechceš se radši vyspat?“ urovnal jí Sváťa rozhozené vlasy za ucho a zahleděl se do jejích unavených očí.

„Jestli z našeho vévody neudělají rytíře, nezískáme informace, které Rafan potřebuje,“ namítla.

„Postarám se, aby Bubla neměl kocovinu a byl po ránu v kondici,“ zadíval se Sváťa na Hanku s pohledem plným lítosti. Hanka by ho nejraději políbila. Musela sebrat všechny síly, aby své city dokázala potlačit.

„Jenže štít bude potřebovat taky,“ prohrábla si vlasy a s heknutím zdvihla ten zázrak z dračích šupin, aby ho položila na umetené místo na podlaze. Sváťa jí s ním pomohl a poctil ji výrazem, pod kterým zrudla až ke kořínkům vlasů.

„Běž spát,“ zavrtěla hlavou a horko těžko hledala soustředění, aby se vrátila k myšlenkám na vylepšení špatně ovladatelného štítu. Po zkušenostech ze včerejška už si částečně věděla rady a dokonce se i trochu vyspala, než Puraga ožila druhým turnajovým dnem.

Errata:

12.08.2021 21:39