Vítej, návštěvníku!

Klání na koních

Městem obcházeli vyvolávači s bubínkem, zastavovali se na předem určených místech a vykřikovali seznam jmen účastníků turnaje, kteří postoupili. Bubla otevřel dveře dokořán a vychutnával si pocit úspěchu, když zaznělo mezi ohlášenými i jméno vévody Bubaldina ze Soví hůrky.

„Skočte k pořadatelům zjistit, kdy budu na řadě,“ nařídil svým služebníkům a udělal si pohodlí se snídaní, kterou mu Sváťa donesl.

Vyšli ven z ratejny a Hanka Sváťu zarazila.

„Nemám náladu se tam courat pěšky. Zdejší okolí už známe, použijeme bránu.“

„Žádnou bránu neotvírej a pojď se do jídelny nasnídat.“

„Ale...“

„Paní Josefka upekla senzační vdolečky a tenhle zážitek si nemíním nechat ujít.“

„Ale...“

„Bez obav. Bubla bude na řadě až těsně před obědem, máme spoustu času na pořádnou snídani. Za to, co pro něj děláme, si ji zasloužíme. Nebo snad ne?“

„Jak víš, že...?“

„Pojď už,“ postrčil ji do dveří jídelny, který byla perfektně uklizená a vdolečky voněly jedna báseň. Za chvíli už se oba ládovali, až se jim dělaly boule za ušima.

„Včera na nádvoří katedrály už visel seznam těch, kdo přijdou na řadu v dopoledním klání. Bubla se má utkat s jakými Čeňkem z Hadové. Po nich nastoupí ještě jedna dvojice a následuje polední pauza. Víc toho zatím vědět nepotřebujeme,“ vysvětloval Sváťa a natáhl se po posledním vdolečku, ze kterého mu tulík olizoval marmeládu. Hanka zavrtěla nad jeho apetitem hlavou a přemístila na jeho talíř ze svého další dva vdolky, které by už stejně nesnědla.

Než na Bubaldina přišla řada, vypadal vévoda hrdě a sebejistě.

„Tys mu posílil i sebevědomí,“ podezřívavě si Hanka měřila svého přítele.

„Ani ne,“ bránil se Sváťa, „jen jsem nepatrně zmírnil jeho trému.“

Zanechal Hanku mezi diváky a stejně jako ostatní panoši se Sváťa ujal uzdy koně, v jehož sedle Bublu dopravil do prostoru účastníků. Používané dřevce měly tupý konec, což Hanku uklidnilo. Nerada by tahala třísky z otevřené rány. Ošetřit boule a zlomeniny bylo jednodušší.

Klání dvojic měla poměrně rychlý průběh. Většinou stačily jeden až dva nájezdy a poražený se válel v prachu kolbiště. Akorát jedna nešikovná nebo snad příliš opatrná dvojice najížděla asi pětkrát, než se vůbec trefila do protivníka. Poté spadli ze sedel oba kandidáti na rytíře. Diváci na ně nespokojeně pokřikovali.

Bubla svůj souboj vyhrál naprosto s přehledem. Buď měl štěstí nebo mu někdo v zákulisí přihrál partnera, který se na koni nedokázal uvolnit a soustředit se ještě na něco dalšího, než je uzda. Jeho dřevec Bubla jedním ťuknutím odklonil a sám udeřil protivníka do ramene. Nebyl to nijak povedený úder, ale úplně stačil k tomu, aby Čeněk z Hadové skončil v prachu kolbiště.

„Postupuji do odpoledních nájezdů,“ oznámil jim hrdě, když od něj přebírali štít, helmici a zbraň. Hance vtiskl do ruky uzdu koně. Sám zamířil do krytého prostoru, kde se podávalo pohoštění pro vítěze a kde si staří rytíři oťukávali nadějně vypadající nováčky.

Na kolbišti se střetla poslední dvojice a Hanka zblízka uviděla, jak jeden z použitých dřevců při nárazu praskl, odlomil se tupý konec a ostrá špička se vymrštila ke krku jezdce. Ten se zhroutil ze sedla a kůň ho za nohu uvízlou ve třmeni vlekl ještě několik metrů, než byl odchycen. Sváťa hodil na zem vše, co držel v rukou. Hanka měla plné ruce práce s klisnou, která se v nastalém zmatku začala plašit. Jedním okem zahlédla svého přítele, jak běží ke zraněnému a jak tulíkovi, zadrápnutému na jeho rameni, vlaje ocásek.

„Hlavně se chovat nenápadně,“ povzdechla tiše sama pro sebe a začal sbírat výstroj, aby ji připevnila k sedlu.

Po chvíli už zraněného odnášeli na provizorních nosítkách a Sváťa se vrátil s rukama umazanýma od krve.

„Moc nescházelo a vykrvácel,“ odpověděl na Hančin tázavý pohled, „roztrhlo mu to tepnu. Ještě že jsem se k němu dostal tak brzo.“

U koní se umyl a než nastal čas na odpolední klání, měli Sváťa a Hanka volno. Tentokrát se objevil Bubla na rozpisu jako první účastník. Proti němu byl zapsán jakýsi nervózní mladík, který stejně jako Čeněk z Hadové patřil do kategorie menších hbitých účastníků turnaje. Před nástupem ho však oslovila starší žena, naléhavě do něj hučela a odtáhla ho stranou. Chvíli poté pořadatel ohlásil, že Bublův soupeř odstupuje. Po krátkém mumraji u vchodu zaujal mladíkovo místo vysoký silný muž.

„A sakra,“ ozvalo se v jejich blízkosti a Hanka ani nemusela zvednout hlavu, aby poznala Heronův hlas, „tenhle nám udělá čáru přes rozpočet.“

„Klid, kámo! Mám v záloze Chocholouše, třeba ještě není všechno ztraceno,“ odpověděl druhý známý hlas. Jejich konverzace ji začala zajímat, proto sáhla po kouzlu nenápadnosti a se skloněnou hlavou se přesunula šikmo za pány rytíře. Bohužel zmlkli a pozorovali, jak se oba borci chystají vyrazit proti sobě.

Velký muž seděl na koni jako přibitý a řídil zvíře jen neznatelnými pokyny nohou. Měl podobně jako Bubla vyztuženou koženou zbroj s helmicí. Při přebírání dřevce lehkým pohybem nadzdvihl nemotornou zbraň a opřel o sedlo. Hanka se naklonila, aby dostala do zorného pole Bublu s jeho dračím štítem. Klisna pod ním nervózně přešlapovala, asi sdílela pocity jezdce. Po odmávnutí vyrazili oba rivalové proti sobě. Kůň silného muže klopýtl v nejnevhodnějším okamžiku. Špice dřevce zakolísala a zasáhla pouze klisnu. Ani Bubla se kvůli klopýtnutí netrefil a málem přepadl z koně, jak bodl do prázdna. Kůň pod ním bolestivě zaržál a uskočil stranou.

„Nový nájezd,“ odmávl nepovedené střetnutí rozhodčí.

Náhle Hanka ve své blízkosti vycítila tok magie. Opatrně zpod čepce zapátrala magickým zrakem mezi diváky. Zarazila se u muže neurčitého věku s podivně načepýřenými vlasy. Že by Chocholouš? Netušila, co muž provádí, ale zřejmě se jednalo o kouzlo v Bublův prospěch. Obrátila pozornost zpět ke kolbišti. Jezdci se právě rozjížděli proti sobě. Tentokrát mohutný muž mávl dřevcem příliš prudce... drobné zákeřné kouzlo způsobilo vysmeknutí boty ze třmenu ... naklonil se a přepadl do prachu cesty, aniž se ho dotkla protivníkova zbraň. Na tak očividný magický zákrok musí někdo poukázat, napadlo okamžitě Hanku. Rozhlédla se, kolik lidí bude protestovat, ale kromě Chocholouše tu nikdo nevládl sedmým smyslem v dostatečné míře. Žádný jásot nad vítězstvím Bubly se neozval. Jen jakési rozpačité zahučení. Spíš lidé pokřikovali nadávky a posměšky na mohutného nešiku.

„Tohle vítězství mu žádný hlas nezajistí,“ podotkl znechuceně Heron.

„Zajistí, nezajistí, s tím teď nic nenaděláme. Ale aspoň prošel do zítřejšího kola. Večer ho trochu poučíme, kdy a s kým se paktovat.“

„Vidím, že už to máš promyšlené.“

„Aby ne. Dokonce jsem pro něj zapracoval i v katedrále a vychválil jeho vytrvalost. Jestli se z něj zítra nevyklube totální dřevo, měl by být vybrán.“

„Jen aby ti nehodili na krk jeho výcvik.“

„Jestli jo, zařídím mu toho jeho vysněného draka co nejdřív.“

Víc Hanka neslyšela, protože se oba rytíři začali prodírat pryč. Smutně za nimi pohlédla. Čest rytířů... vlastnost, která by jim měla být nade vše, teď jen chabě kulhá na všechny čtyři. A tomuhle chce dát Vítek přednost před neobyčejným světem magie? Kdyby před ní pořád neutíkal, určitě by mu dokázala otevřít oči. Na druhou stranu si musela přiznat, že ani ona jako malá neposlouchala přemoudřelé řeči dospělých, a čím víc do ní někdo hučel, tím méně se jí chtělo naslouchat.

„Na co ještě čekáš?“ vyhmátl ji v davu Sváťa a položil jí na rameno tulíka. Plavík zatahal packou za čepec, ale k Hančiným vlasům se nedostal. Znechuceně přelezl zpět po Sváťově ruce, která upravovala pomačkanou pokrývku dívčiny hlavy.

„Jak se ti líbilo Bublovo slavné vítězství?“

„Méně, než si dovedeš představit,“ vzdychla a podělila se s přítelem o svá zjištění. I v jeho tváři vyčetla znechucení.

„Naparoval se náš vítěz hodně?“ zeptala se nakonec na Bublovu reakci. „Nepřišlo mu divné, jak snadno prošel do dalšího kola?“

„Naparoval se naprosto nechutně,“ ušklíbl se Sváťa, „protože dospěl k názoru, že soupeř neunesl pohled na jeho úchvatný dračí štít.“

„Trouba,“ ucedila mezi zuby Hanka a Sváťa protentokrát neodporoval.

Errata:

12.08.2021 21:39