Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Čáry místo mříží

Probouzel se z těžkého snu, a ačkoliv otevřel oči, živý sen stále trval. Nahmatal mechové lůžko, na němž ležel, a podlaha připomínala skálu. Oslepl jsem? Vítek se dotkl očí, ale žádné poranění necítil. Na levé ruce zavadil o něco zvláštního. Náramek? Propletený kožený řemínek s navlečeným zubem či drápem nebo předmětem podobného tvaru. Jinak na sobě neshledal nic mimořádného.

Opustil mechové lože a po čtyřech se vydal zkoumat, co je kolem. Vrásčitá skála byla navlhlá a chladná. Náhle ucítil bodnutí v hlavě. Cosi jako blesk ho zabrnělo po celém těle.

„Au, to bolí,“ zaprotestoval nahlas.

Odpověděl mu podivný skřek. Vítek opatrně natáhl ruku před sebe do tmy a jeho prsty zasáhl další výboj. Prudce ucukl a začal se soukat zpět k mechem porostlému místu. Cosi zazvonilo. Hmatal směrem ke zvuku a narazil na misku s vodou. Trochu se napil a zkusil si protřít oči.

„Je tu se mnou někdo?“ zeptal se hlasitě.

Následovala série skřeků. Ačkoliv se nepřibližovaly, Vítek se začal bát. Štípl se do hřbetu ruky, aby zahnal zlý sen, jenomže tma přetrvávala. Začal přemýšlet, co si naposledy pamatuje. Že by ho Sváťa našel a takhle ošklivě ho potrestal za útěk z vesnice? Ne. Útěk není poslední vzpomínka. Léčil přece tlapu... Kouzelník! Kouzelník je jeho poslední vzpomínka. Chytil ho a říkal mu Janku. Vítek ztěžka polkl a sevřely se mu útroby. Poslední dobou měl velkou smůlu. Naštval a málem zabil svého rytíře, oklamal Sváťu, který se k němu choval tak přívětivě a nakonec se nechal hloupě chytit uprostřed skal. Zůstal sám – bez rodičů, bez přátel bez kamarádů... bez kamarádů?

„Dráčku? Jsi tady dráčku?“ zavolal do tmy. Odpovědí mu však byl jen další podivný skřek.

Do očí se mu draly zrádné slzy. Vysoukal se na mechové lůžko a rosil ho slanými kapkami. Milosrdná dřímota během několika minut utišila jeho stesk.

Kdesi v prostoru se ozvalo hlasité zatleskání a u stropu se rozzářila mléčně bílá koule.

„Vstáváme, mládeži! Je ráno a vítá vás krásný nový den. Přinesl jsem každému z vás báječnou snídani, to se budete oblizovat.“

Rozcuchaný chlapík oblečený v černém postrčil směrem k Vítkovi misku se lžící, pak posunul dva obrovské pekáče se syrovým masem do jiných dvou částí jeskyně.

Vítek se postavil, aby lépe viděl, komu je krvavá lahůdka servírována. Nejdřív rozeznal černou siluetu svého dračího kamaráda. Vypadal, jako když spí, a na vyzvání k snídani ani v nejmenším nezareagoval. Zato druhý strávník vyloudil ze zobáku několik nadšených skřeků a vrhl se na maso.

Chlapec se rozběhl směrem k Fuentisovi, ale prudký výboj ho zastavil a odhodil o kousek zpět.

„Janku, Janku, nechovej se splašeně,“ pokáral ho muž v černém, „copak nevidíš ty nakreslené čáry na podlaze? Doporučuju ti na ně nešlapat, jinak přijdeš k úrazu.“

„A proč nemůžu k němu?“ ukázal Vítek prstem k ležícímu černému dráčeti.

„Protože jsi teď můj a budeš dělat přesně to, co ti řeknu. Takže se drž mezi svými namalovanými čárami a buď hodnej.“

„Ale já se musím vrátit do vesnice. Budou mě hledat,“ namítl rozhořčeně chlapec.

„Ty naivní hlupáčku,“ zasmál se kouzelník a Vítkovi z jeho smíchu naskočila husí kůže. Najednou si přál, aby ho Sváťa opravdu našel.

Rozcuchaný muž přistoupil k Fuentisovi a cosi mu neznámou řečí říkal přímo do ucha. Dračí tělo se zachvělo, ale pozici nezměnilo. Kouzelník poodstoupil a vztekle na dráče zařval. Pak ještě jednou. Jeho slova drhla stejně jako pila o kámen. Bylo znát, že se muže zmocňuje zuřivost. Pojednou Vítek ztratil kontrolu nad svým tělem. Jako hadrová loutka prolétl přes blesky chráněnou čáru až před Fuentisův čumák. Nemohl pohnout ani prstem, cosi ho drželo těsně nad zemí. Kouzelník dráče počastoval hrozivými syčivými zvuky. Fuentis pohlédl na chlapce. Vtom se ve Vítkových útrobách rozhořel oheň bolesti. Dětský křik a sténání se rozlehlo jeskyní. Dráče namáhavě vstalo a odkulhalo k syrovému masu. Pomalu začalo žrát.

„No vida, tohle na tebe platí,“ uchechtl se mág a odeslal dětské tělíčko zpět na mechové lůžko, kde chlapec původně ležel.

„Jsi příliš cenný úlovek, drahoušku, než abych tě nechal jen tak mírnix týrnix umřít,“ spokojeně muž pozoroval, jak do sebe dráče souká potravu. Potom odkráčel.

Vítka brnělo celé tělo, ale postupně se do jeho končetin vracel cit. Připadal si jako hadrák použitý místo míče. Roztřesené svaly přinutil k akci a schoulil se do klubíčka. Vždycky dokázal komukoliv utéct, před kýmkoliv se schovat, ale tady je jako horská veverka v kleci odkázaná na ruce, které otevřou dvířka, donesou krmení a pohrají si s uvězněným zvířátkem. Měl chuť se napít, ale chyběla mu síla se zvednout.

Zašilhal směrem k Fuentisovi. Ani černému dráčkovi nebylo do skoku. Ležel stejně jako předtím se zavřenýma očima. Jen podivný tvor uvězněný kousek za ním dosud hodoval na přídělu masa. Silným zobanem vyškubával sousta a polykal je. V okamžiku, kdy se pootočil, zahlédl chlapec prapodivnou věc. Tvor byl napůl pták s mohutnými křídly a napůl divoká šelma. Na zadních tlapách vysunul drápy, aby roztrhl zbytek masa a přidržel ho. Místo ptačích ocasních per měl oháňku lva. Jak se mu s tím asi létá, napadlo Vítka.

Trvalo dlouho, než se vzpamatoval a dokázal vstát. Vypil vodu a zvládl i několik kroků k misce se lžící. Kaše byla dobrá a spořádal ji s velkou chutí. Setřásl ze sebe poslední příznaky slabosti a vydal se podél namalované čáry, která vymezovala jeho vězení. Několik opatrných pokusů ho utvrdilo v přesvědčení, že mu kouzelník nelhal. Dokonce zajiskřila i lžíce, když ji přiblížil. Brzo ho obcházení zabezpečeného prostoru přestalo bavit a natáhl se zpět na lůžko. Prstem ďoubal do mechového polštáře, až vyškubal plnou hrst rostlinné hmoty. Žmoulal ji v dlaních do podoby míčku. Ani si neuvědomoval, že při tom využívá i vrozených magických schopností. Zpevnil okraj malé mechové koule a začal si s ní pohazovat jako s míčem, dokud se mu nezakoulela k dráčkovi. Kutálela se přes dvě namalované hranice a ani nezajiskřila.

„Fuentisi, hoď mi ji zpátky,“ povykoval na kamaráda tak dlouho, až dráček pootevřel jedno oko a ťukl do míčku ocasem. Vítek ho chytil a zasmál se. Znovu hodil a pokusil se trefit dračí nos.

„Vidím, že si chcete hrát. To je dobře,“ ozval se v jeskyni vlídný hlas, ale za jeho vlídností vnímal Vítek hrozbu. Medový tón jejich věznitele byl děsivější než Darembarovo hromování.

„Náš malý černý dráček se potřebuje proběhnout. Zařiď to, Kchuoko,“ otočil se jejich věznitel k poloptákovi. Vítek mága ostražitě pozoroval. Muž se otočil ke skále, do níž byly zaseknuté tři drápy z velké šelmy. Dva z nich ze skály vytáhl a odložil je do výklenku. Namalované čáry kolem Fuentise a druhého tvora zmizely. Hlasitý skřek se rozlehl jeskyní a tvor zamířil k ležícímu dráčkovi.

„No tak vstávej, Fuentisi, a braň se, jinak přijdeš k úrazu.“

Dráček se neochotně napůl zdvihl a uhnul hlavou. Kdyby tak neučinil, byl by ho prudký úder zobákem připravil o oko.

„Trochu života do toho umírání! Proběhni se,“ povzbuzoval ho kouzelník.

Fuentis pomalu vykročil po jeskyni a nevšímal si mohutného zobanu, který tloukl do jeho hřbetu a ocasu. Náhle se zprudka otočil a vychrlil na poloptáka oheň.

„Páni!“ vydechl Vítek obdivně, ačkoliv na draka to byl jen slaboučký pokus a ne skutečné dračí chrlení. Přece jen byl Fuentis ještě mládě.

Kouzelník zatleskal. „Jde ti to krásně, můj malý černý příteli.“

Kchuoko opět zaútočil dráčkovi na hlavu a natrhl mu jemnou kůži na čumáku.

„Ty hnusná přerostlá slepice!“ neudržel se Vítek a zahrozil pěstí směrem k útočníkovi.

„Ale, ale,“ usmál se kouzelník, „zdá se, Kchuoko, že se s tebou chce seznámit ještě někdo. Zastav se na chvilku, můj milý gryfe.“ Tvor poslechl a věznitel jeden dlouhý dráp do skály zasunul a jiný vyndal.

Hranice kolem Vítkova lůžka zmizela a kolem Funtise se obnovila. Nyní chlapce nic nedělilo od podivného tvora, který ho bedlivě sledoval.

„Honička začíná právě... teď!“

Zoban byl u Vítkova obličeje dřív než se stačil rozběhnout. Zachránil se kotrmelcem a vzápětí prchal ke vzdálenému konci jeskyně. Gryf se zmateně rozhlédl.

„Vida, vida, hezky umíš odvádět pozornost, ale teď svou magii nepoužívej!“

Náhle se Vítek cítil jako nahý. Náramek na ruce ho palčivě brněl a nedovolil mu neuposlechnout. Jedině hbitost ho mohla zachránit před dalším útokem zobáku. Jenomže nebyl o nic rychlejší než gryf. Modřiny na jeho zádech přibývaly.

„Dost! To stačí,“ ukončil jeho trápení kouzelník a zahnal oba zúčastněné na jejich vyhrazené území. Drápy vložené do skály opět aktivovaly hranice vězení.

Vítek se dotkl nejbolavějšího místa na zádech a spatřil na dlani krev. Dovlekl se k lůžku a zabořil obličej do mechu. Na nějakou další zábavu neměl ani pomyšlení.

Errata:

12.08.2021 21:39