Vítej, návštěvníku!

V moci kouzelníka

„Následuj mě a předstírej, že jsi v mojí společnosti šťastná a spokojená,“ nařídil kouzelník a dívka poslušně vykročila vedle něj. Prošli vesnicí a pokračovali po cestě až do míst, kam na ně nebylo od domků a ubytoven vidět. Zde muž vykouzlil bránu a protáhl dívku na plošinu mezi skalami. Jednu stěnu tvořila zabezpečená iluze. Prošli špatně osvětlenou chodbou až ke schodišti. Hanka nedokázala odhadnout, jak dlouho kráčeli dolů a kolika iluzemi stěn při tom prošli. Potom jí muž zavázal oči a za ruku ji vedl klikatým labyrintem. Slyšela skřípání skály o skálu, padající vodu, kličkovali různými směry a nakonec opět zaskřípala skála a pásek z jejích očí spadl.

Stáli v obrovském jeskynním dómu. Muž sáhl do výstřihu svého oblečení, pod nímž ukrýval svůj náhrdelník. Hanka překvapeně hleděla na koženou šňůrku plnou drápů a žraločích zubů. Kouzelník jeden dráp vyvlékl a vložil ho do připraveného otvoru ve skále. Na podlaze se kolem nich objevila namalovaná čára.

„Tady na mě počkej, zlato,“ pohladil ji muž po rameni, „půjdu ti připravit lepší ubytování.“

Hanka chtěla jít za ním. On čáru překročil, jako by byla namalovaná křídou, ale jakmile na ni položila nohu Hanka, zasáhl ji tak silný výboj energie, že téměř ztratila vědomí. Zkusila si z krku sundat kouzelníkův amulet, ale jakmile na něj pomyslela, ochrnuly jí prsty a nedokázala ho uchopit. Třepala rukama, aby se do nich rychleji vrátil cit a mezitím obcházela ohraničený prostor a rozhlížela se. Koule u stropu osvětlovala neobyčejně rozlehlou jeskyni. Zaslechla nějaké zvuky, ale nedokázala určit, odkud přicházejí. Posadila se a zkusila kontaktovat svého dračího bratra. Ačkoliv vložila do soustředění vše, neuspěla. Ani mentální oslovení jednorožce se nezdařilo. Byla si jistá, že Plam i její adoptivní otec R’íhan brzo pojmou podezření, že je něco v nepořádku a začnou ji hledat. Otázkou zůstávalo, zda nebude magie jejího věznitele silnější, než schopnosti těch, kdo ji budou postrádat.

Vtom ji napadlo, zda by nemohla zub, který měla zavěšený na krku, nějakým způsobem setřást. Předklonila se a pokoušela se šňůru setřepat kolem hlavy. Málem nadskočila, když se ozval potlesk a smích.

„Skvělý nápad! Gratuluji,“ vesele komentoval její pokus kouzelník. „Avšak silové pole, kde se nacházíš, by ti stejně zabránilo ve všech nepatřičných aktivitách.“

Hanka se narovnala a potlačila vztek, který se jí při pohledu na smějícího se muže zmocňoval.

„Umoudřila ses? To rád vidím. Zvu tě na snídani.“

Dívala se, jak vyjmul ze skály zub a zrušil namalovanou linku na podlaze. Poslušně ho následovala. Zavedl ji do menší jeskyně, zařízené jako obytný pokoj. Posadila se ke stolu a její věznitel zaujal místo proti ní.

„Najez se,“ pokynul směrem k talířům s jídlem.

Mlčky poslechla a dumala, kdy se odhodlá k vymazání paměti.

„Máš pěkný magický potenciál. Zamlouváš se mi. Pověz mi, jak se může člověk naučit dračí komunikaci,“ požádal ji vlídně.

„Člověk se ji naučit nemůže.“

„Vážně? Jenomže ty ji ovládáš, zatímco já se dopracoval jen k jejímu odposlouchávání. Chci umět víc.“

„Nechceš mi pomoct?“ dotázal se, když Hanka na jeho slova nijak nereagovala. „Až mě ji naučíš, pustím tě.“

„Nedá se naučit,“ pokrčila rameny.

„Však ty jistě změníš názor,“ zamumlal a úsměv mu zmizel z tváře. „Vstávej a natáhni ruku,“ přikázal nazlobeně.

Hanka poslechla a strpěla, aby na její zápěstí připevnil náramek ozdobený drápem. Její původní náhrdelník jí stáhl z krku a odebral jí i zavěšený paměťový kámen.

„Pročpak jsi ho nosila?“ zeptal se zvědavě.

„Je to památka na přítele,“ odpověděla víceméně podle pravdy.

„Já si to prověřím,“ zastrčil její amulet do kapsy a potom dívku zavedl zpět do jeskyně. Jeden z drápů zapíchl do skály a vyznačil jí osobní prostor.

„Tady máš postýlku,“ ukázal na mechový obdélník. „A tuhle prohlubeň používej jako záchod, jinak ti to tu bude smrdět,“ ušklíbl se Hance do tváře. „Svou porci jídla sis už dneska vybrala a tu příští si budeš muset zasloužit,“ dodal a překročil vyznačenou hranici.

Jakmile odešel, pustila se Hanka do zkoumání svých magických možností. Mohla si posvítit, vyčistit oděv, ale jakmile se zaměřila na náramek nebo namalovanou hranici, začala mít s kouzlením potíže. Rovněž obranná, útočná a levitační kouzla se hroutila ještě před dokončením. Pouze tvarování kamene se jí dařilo. Po chvíli držela v ruce malý kousek skály. Mrštila jím do prostoru jeskyně. Vyznačená hranice jako by pro kámen vůbec neexistovala.

„Haló! Je tam někdo?“ ozval se ze vzdáleného koutu jeskyně dětský hlas.

„Kdo jsi? Jak se jmenuješ?“ zavolala. Odpověď znala ještě dřív, než se k ní donesla tichem jeskyně.

„Vítek. A ty?“

„Hanka.“

„Jé, to jsem rád, že jsi tady. Pomůžeš mi?“

„Ráda bych. Ale kouzelník mě uvěznil stejně jako tebe.“

„A Sváťa?“

„Neboj se, určitě nás najde,“ odpověděla nahlas, ale v duchu si přála, aby raději neuspěl a neocitl se ve stejné situaci jako oni.

„Chtěl bych mu říct, že jsem si to rozmyslel. Chci jít do školy a všechno se naučit, aby mě už nikdo nemohl nikdy nikam zavřít.“

„Tvoje rozhodnutí ho určitě potěší, až nás najde,“ odpověděla, ale cítila se mizerně.

Žádná škola člověka nepřipraví na všechno. Správně by se měla osamělému kouzelníkovi bez potíží ubránit. On však obratně využívá amulety a jeho nezvyklé magické praktiky jsou neuvěřitelně účinné. Dokáže narušit sesílání kouzel, umí odposlouchávat dračí komunikaci... Jak jen může takový mocný jedinec uniknout pozornosti ochránců?

Zatímco přemýšlela, jaké magické možnosti by se daly využít, uvolnila ze skály další kámen a aniž o tom přemýšlela, tvarovala ho do podoby tulíka. Nedostala se však dál než k hrubým obrysům, když do jeskyně vstoupil jejich věznitel a otevřel hranice jejího prostoru. Vstala s rukama za zády aniž pustila kámen.

„Pojď za mnou, seznám tě s mými ostatními mazlíčky,“ vyzval ji.

Vstala a následovala ho. V okamžiku, když měla pocit, že jí přestal věnovat pozornost, mrštila kamenem po kouzelníkově hlavě ve snaze ho omráčit. Ze zvyku přidala i trochu magie umocňující přesnost a sílu úderu. Vtom pocítila palčivou bolest v zápěstí. Kámen svůj cíl zasáhl, ale ne dostatečně tvrdě. Muž v černém se otočil a jediným kouzlem ji ochromil. Sáhl si do vlasů a na jeho prstech ulpěla krev.

„Tohle od tebe nebylo hezké,“ oslovil ji téměř medově, „zasluhuješ si malou lekci.“

Ochromená Hanka sledovala, jak uvolňuje ze skály dráp.

„Kchuoko, pojď se seznámit s naší nejnovější návštěvou. Dávám ti ji na hraní.“

Před Hankou se zjevil tvor, jakého dosud neviděla. Lví tělo zdobil opeřený krk a hlava dravce se zahnutým silným zobanem. S inteligentním zájmem si prohlédl dívku a vzápětí jí zobákem sekl do nohy. Trhlina na jejích kalhotách se zbarvila krví. Tvor vzrušením poroztáhl nádherná opeřená křídla.

Ačkoliv Hanku bolelo poraněné místo a kouzlo jí bránilo v pohybu i čarování, pocítila místo strachu vlnu obdivu k nádhernému stvoření před sebou. Podle velikosti se muselo jednat o mládě. Snažila se vybavit všechno, co ve škole nebo od Sváti o gryfech slyšela. Divocí tvorové, přicházející z jiného světa, kde se nevyskytují lidé a kam nikdy nelétají draci. V knize se tvrdilo, že gryfové a draci jsou nejzarytější nepřátelé. Gryfové si s oblibou pochutnávají na dračích vejcích a draci na oplátku neváhají sežrat mláďata svých protivníků. Autor knihy se domníval, že gryfové byli vyhubeni zhruba před sto lety. Každopádně se mýlil. Hanka obdivně sledovala souhru svalů lvího těla a křídel.

Mládě nejspíš vycítilo její postoj a uprostřed druhého útoku se zarazilo. Strčilo do ní tlapou, ale drápy nechalo zatažené. Neschopná pohybu upadla na záda a uhodila se do hlavy. Zoban jemně klovl do jejích vlasů, ale neublížil jí.

„A to má být všechno?“ rozzlobil se kouzelník, když gryf složil křídla a jen lehce do Hanky žďuchal. „Asi tě moc krmím – ztrácíš divokost. Budeš tři dny o hladu!“

Gryf popohnán kouzlem odkráčel na své území, kde ho uvěznila energie bariéry.

Hanka si na zemi připadala hloupě a zoufale se pokoušela zbavit magického ochromení. Marně.

„Uvidíme, jak se ti bude líbit můj druhý mazlíček,“ ušklíbl se kouzelník. Nad Hankou se objevila černá hlava dračího mláděte se zvědavýma očima.

„A teď jí ukaž, jak pliveš oheň. Možná bys jí mohl trochu osmahnout vlasy,“ povzbuzoval ho muž v černém.

„Ne, Fuentisi, nedělej to!“ rozkřikl se uvězněný Vítek a způsobil tím hned několik věcí najednou.

Jméno dráčka v Hance vyvolalo mocnou vlnu emocí a ta na krátký okamžik pronikla všemi bariérami. Ucítila Plamův a R’íhanův kontakt. Sice byl ihned přerušen, ale informace o jejím uvěznění pronikla ven.

Kouzelník, jemuž Vítkův výkřik narušil koncentraci, si uvědomil svou chybu a rozlítil se na všechny kolem sebe. Častoval je vlnami bolesti jednoho po druhém a teprve po minutě si všiml, že lidé už ztratili vědomí a černý drak se ocitl na pokraji smrti. Dokopal ho do bariérou obehnaného prostoru a Hanku dotáhl k němu. Zuřil na nejvyšší míru, ale zatím dívku nechtěl zabít. Stálo ho veliké úsilí, aby se ovládl. Jestli ji chce potrestat, musí ji nechat žít. Přinutil se odejít z jeskyně. Dnes nechá své svěřence o hladu a vrátí se k nim až zítra, až se jeho vědomím přestanou šířit návaly vzteku.

V jeskyni se rozhostil klid. Vyčerpaná těla potrestaných se jen velice pomalu vracela k vědomí. Nikdo neměl sílu se zvednout a najít si pro odpočinek lepší polohu. Občas na okamžik otevřeli oči a znovu upadli do neklidného spánku. Hanka se v podvědomí přitulila k černému dráčkovi. Fuentis překvapeně zdvihl jedno víčko, ale dotyk lidského těla mu nevadil. Působil na něj konejšivě.

Zatímco ostatní spali, Kchuoko nervózně obcházel vyznačenou bariéru. Osamělý život v podzemí ho deptal. A nejvíc rozkazy černého muže. Toužil mu rozsápat hrdlo, avšak magické ovlivnění mu neumožnilo se vzepřít jeho vůli. V posledních dnech si povšiml přátelství draka a chlapce. Nic podobného Kchuoko ještě nikdy neviděl ani nezažil. Odmalička byl jediným dobře střeženým mládětem a doprovázel otce a matku na jejich cestách. Návštěva zdejšího světa jim však byla osudná. Prošli bránou do míst, kde číhal nejen tenhle zlý kouzelník, ale i bojovně naladěná skupina zelených draků. Kchuoko se schoval, zatímco jeho rodiče svedli lítý boj. Dlouho ve skrýši nevydržel a plížil se do míst, odkud se ozývaly zuřivé skřeky. Otec před jeho očima zahubil posledního útočníka. Vzápětí se však sám sesunul k zemi a přestal se hýbat. Kchuoko mezi mrtvými těly draků hledal matku. Brzo ji našel, ale nad jejím nehybným tělem dřepěl podivný rozcuchaný chlapík v černém. Vstal a překvapeně zíral na nezraněné mládě. Než se malý gryf vzpamatoval, přistála na jeho těle magická síť, v jejímž sevření ztratil vědomí. Probral se až v podivné uzavřené jeskyni. Nějakou dobu mu trvalo, než dokázal ze sítě vycucnout magickou sílu a rozcupovat ji. Z jeskyně však kromě úzké škvíry nevedla žádná cesta ven. Muž mu pravidelně dovnitř házel potravu, mluvil na něj, osobně se však dlouho neodvážil přiblížit. Jednou se však Kchuoko probudil a na krku měl jako přívěsek otcův dráp. Nedokázal ho strhnout. Od té chvíle byl nucen poslouchat mužovy příkazy, ať už chtěl nebo nechtěl. Byl přemístěn do jeskynního dómu a nakreslená hranice se stala jeho vězením.

Gryf přestal obcházet bariéru a jako každý den zaměřil svou pozornost na očarovaný přívěsek na své hrudi. Přece není možné, aby ho otcův dráp zbavil svobody. Jako amulet by měl pomáhat jemu a ne kouzelníkovi! Odčerpat z amuletu sílu se mu však prozatím nikdy nepodařilo. Je na čase zkusit něco nového, pomyslel si. Instinktivně se zaměřil na kořeny magie. Jejich gryfí podstata mu byla důvěrně známá. Síla umírajícího se přelila do drápů, per a zobáku. Kouzelník si tyto části těla přivlastnil a teď použil otcovu magii proti němu. Jak to udělal? Proč se gryfí magie obrátila proti němu?

Kchuoko si vzpomněl na příběh, který mu vyprávěla matka. Kdysi dávno jeden mladý nezkušený gryf bojoval s velkým drakem. Byl to těžký a vyrovnaný boj. Gryf rozsápal drakovi hrdlo, ale protivník mu ještě před smrtí úderem ocasu zlomil vaz. Zemřeli oba a gryfí tělo bylo skoro celé pokryto dračí krví. Vůdce rozhodl, že tělo musí být dovlečeno k sopce a svrženo do lávy. Jinak by drápy poznamenané dračí krví přesně v okamžiku smrti mohly posloužit drakům jako mocné artefakty. Jenže Kchuokův otec byl zabit draky a ne člověkem. V okamžiku smrti na sobě těžko mohl mít kouzelníkovu krev. Přesto má černý mág artefakty pod kontrolou. Jak to udělal? Copak znal gryfí příběh a pomazal svou krví pozůstatky mrtvého otce? Jak jinak by ovládl nahromaděnou magii? A nyní zneužívá otcovy artefakty k uvěznění mazlíčků? A copak se stalo s mámou? Její drápy u kouzelníka neviděl. Je mrtvá nebo žije? Kéž by mu mohla poradit. Zdalipak by pomohlo, kdyby na otcův dráp kápl trošku svojí krve? Kchuoko usoudil, že pokusem nic nezkazí.

Klovl se do tlapy a přitiskl poraněné místo k hrudi. Nyní cítil magii přívěsku intenzivněji. Opatrně sunul ocas k hranici bariéry, aby zkontroloval výsledek pokusu.

Sunul, sunul a málem ani nepostřehl, že jeho oháňka ční daleko za namalovanou hranici. Natáhl tlapu a záplava radosti se mu rozlila tělem.

Rozběhl se jeskyní a hledal východ. Prozkoumal celý prostor i všechny přilehlé chodby. Narazil na několik zavřených bytelných dveří, s nimiž si nedokázal poradit. Jeho radost se postupně měnila ve zklamání. Co teď? Zamyslel se a zaváhal. I kdyby se dostal ven, co by si počal? Tenhle svět je plný draků, snadno by ho zabili. A jak by na tak velikém území mohl najít mámu, když ani máma nenašla jeho? Sám se do gryfího světa vrátit nedokáže. Se skloněnou hlavou se loudal zpět. Je dokonale ztracený a opuštěný.

Závistivě pohlédl na černého dráčka, jak se tiskne k dívčímu tělu. K němu se nikdo tulit nebude, všem jim ublížil. Ačkoliv dívčino vědomí žádnou nenávist nevyzařovalo ani když ji zranil. A všichni tvrdě spí – možná aspoň na chvilku...

Kchuoko se nasunul k Hance z druhé strany. Nehybně strnul, když se otočila a položila ruku přes jeho tělo, aniž se probudila. Přivinul se opatrně blíž a ani si nevšiml, že černý drak na okamžik otevřel oči. Gryfova rozbouřená mysl se vedle Hanky zklidňovala a po chvilce usnul i on.

Jakmile Fuentis vycítil, že vetřelec spí, začal jemně žďuchat do dívky. Hanka pootevřela oči a jakmile do jejího mozku dorazila informace o tom, co vidí, vykulila je dokořán. Jak se u nich ocitl gryf? Že by se kouzelník vrátil a zlomyslně k nim přemístil agresivního tvora?

Hanka se nehýbala a uvažovala, co dál.

Fuentis jí tichou drakonštinou sdělil: „Před chvílí se k nám vplížil. Asi ho kouzelník zapomněl zavřít.“

„A jak dokázal překonat naši hranici?“ zašeptala.

„Třeba je vypnutá,“ natáhl černý dráček ocas k namalované čáře. Bolestivě syknul, když ho jiskra potrestala za narušení bariéry.

Výboj však probudil gryfa. Zvedl hlavu, hbitě uskočil stranou a přikrčil se do útočné pozice.

Hanka se pokusila zvednout do sedu, ale tělem jí projela nesnesitelná bolest. Při dalším pokusu o změnu polohy ztratila vědomí a zhroutila se bezvládně na zem.

Fuentis se nadechl a nastrčil hlavou před ni. Protože gryf nejevil snahu zaútočit, pomalu vydechl, aniž vypustil plamen. Pohledem sklouzl na Kchokovu zakrvácenou tlapu a hruď, která byla rovněž od krve. Kdo mu to asi udělal? Vycítil, že gryf netouží po boji, proto sklonil hlavu, aby zkontroloval bezvládnou Hanku. Promluvil na ni, strkal do ní čumákem, ale marně. Dívka na žádné podněty nereagovala.

Kchuoko se mezitím otočil a ladným skokem překonal nakreslené hranice. Zamířil k prostoru, kde spal Vítek. Volným krokem došel blíž. Zvolna obkroužil spícího chlapce a potom se uvelebil těsně vedle něj. Fuentisovi jeho počínání připadalo zvláštní. Chce snad naznačit, že nemá nepřátelské úmysly, nebo jako všechna mláďata usiluje o láskyplný kontakt? Měl by začít mluvit, pomyslel si dráček. Mimoděk zdvihl oči a pod stropem jeskyně zaznamenal přelet netopýra. Napadlo ho, jestli neslouží kouzelníkovi a nehlídá, co provádějí vězni v jeho nepřítomnosti.

Ve stejnou dobu stál kouzelník se svým bratrem tváří v tvář gryfí samici. Vynořila se z temného otvoru Harastury a mlčky zobanem očichávala pero, které otevřelo prastarou magickou bránu.

„Oba dva žijete jen díky tomu, že jste zatím mého syna nezabili,“ mentálně proniklo do jejich myslí gryfovo sdělení.

„Čekal bych trochu vděku za to, že jsem ho ochránil před draky,“ vyčítavě se ozval mág.

„Lžeš. Snažil ses mě chytit a zajmout. Jsi záludný zmetek, který si nezaslouží soucit.“

„Když nám dáš, co chceme, syna ti vrátíme,“ vybídl velmistr bratra, aby tlumočil nabídku co nejpřesněji, což v mentálním vyjadřování nebylo snadné.

„Poštveš na mě draky a teď žebráš o spolupráci?!“

„Ano. Chtěl bych, aby ses postavila dvěma drakům u nás v aréně. Když zvítězíš, odvedeš si syna.“

„Snadno tě můžu roztrhat hned tady a teď.“

„Pokud jednoho z nás zabiješ, kouzelná pojistka se postará, aby žádný živý tvor nepronikl k tvému potomkovi. V takovém případě pozvolna umře hladem.“

„Vyhrožuješ?“

„Kdepak. Jen ti předkládám k posouzení pravdu. Opravdu nemáš zájem se dohodnout?“

„Nevěřím lidskému plemeni. Ať udělám cokoliv, dítě mi nevrátíte.“

Velmistr vytáhl pergamen a hodil ho na zem před gryfa. „Moje pozvánka tě pozítří zavede do arény. Tvoje mládě tam budou hlídat dva draci. Budeš-li chtít potomka osvobodit, musíš draky zabít. Nečekej dlouho a přileť se podívat. Jinak se odpoledne draci o tvé dítě postarají podle svého. Nabízím ti šanci zachránit tvoje mládě. Protože vyjednávání s tebou nikam nevede, končíme a už o nás víckrát neuslyšíš.“

Majestátní tvor se hrozivě nahrbil a z očí mu sršela zloba. Kouzelník bleskově otevřel bránu a protáhl svého bratra do bezpečí.

„Myslíš, že přiletí?“ zeptal se velmistr.

„Asi jo,“ svraštil obočí kouzelník, „ale těžko odhadnout kdy a nezaručuju, že vesnici i s arénou nesrovná se zemí.“

„Máme přece tebe. Poradíš si s ní stejně jako tenkrát, když jsi uvěznil její mládě.“

„Jenže tenkrát byla oslabená. A nezapomeň, že jsi mezitím rozdal některé z artefaktů, které jsem získal z jejího mrtvého druha.“

„Chceš mi tvrdit, že bude silnější než ty?“

Muž v černém bez odpovědi pokrčil rameny.

„Potřebuju se napít,“ prohlásil velmistr a gestem pozval bratra, aby mu dělal společnost. Měl by na pozítří pozvat víc diváků, hlavně těch dračích. Kdyby se něco zvrtlo, mohla by se jejich pomoc hodit. Zároveň ale musí počítat i s variantou, že gryf nepřiletí...

Errata:

12.08.2021 21:39