Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Kouzlo obětování

„Co chce dělat?“ tiše se ženy zeptala Hanka, když Demit vykročil zpět na bojiště a  postavil se vedle umírající gryfí matky.

„Ten starej pitomec! Sakra, sakra... do háje,“ Helara vzápětí sklouzla i k výrazům, které v žádném případě nemají používat ženy, pokud nechtějí vypadat jako zaostalé trhovkyně.

Hanka vystrčila hlavu z úkrytu a zvědavě zapojila magický zrak. Kouzelník i hůl moci zářili energií ve společném souznění. Demit natáhl volnou ruku. Na dlaň mu přelezla Demitka, která doteď střežila život Kchuokovy matky. Jakmile byl tulík u něj, zabodl starý kouzelník hůl moci do země, ruku, v níž svíral svého tulíka, položil lehce na hřbet umírajícího gryfa a svit magie zesílil natolik, že Hanka musela magické vidění přerušit.

„Zastavte boj!“ zazněla jeho žádost ve všech rovinách vnímání. Zároveň jakoby splynul se dřevem rukojeti, kterou svíral. Hance připadalo, že spolu s holí moci zapustil kořeny do země. Část magie se přelila do Kchuokovy matky a vyléčila její smrtící zranění. Z krystalu, který byl ještě před okamžikem součástí hole moci, se stalo zlaté klubko magických nití, které se ježilo stovkami volných konců. Vmžiku tu byli černí draci a vyslali k holi plamenné jazyky posílené temnými kouzly.

„Zastavte boj,“ ozvala se Helara a Hanka by přísahala, že zaslechla potlačovaný vzlyk a že vlhkost na jejím obličeji není pot. Opět zapojila magický zrak a viděla, jak ochránkyně navazuje vlastní zlaté magické vlákno na jeden konec Demitova klubka. Hned po ní se začali připojovat další ochránci.

Do výmolu vedle svých kamarádů skočil Rafan. „Rychle! Připojte se taky. Ukážu vám, jak na to,“ vyzval Hanku a Sváťu. Dívka se chystala napodobit staršího kamaráda a natáhla se pro jeden volný konec v klubku, které se stalo středem vznikající zlaté sítě.

„Nemá dost síly udržet kouzlo,“ zamumlal Sváťa a Hanku obešla hrůza, když se střetla s jeho láskyplným pohledem. Vycítila, že jí dává sbohem. Vytrhl Rafanovi z ruky zářící hůl moci a přiskočil k Demitovi. Plynulým pohybem i s ukořistěnou holí posílil základnu zlatého klubka a podobně jako starý kouzelník i on splynul se dřevem. „Bráško!“ zašeptal Rafan a čelo se mu stáhlo do vrásek bolesti. Pak si přitáhl jednu zlatou nit a propojil s ní svou auru. Další konec podal Hance, která ho napodobila. „Zastavte boj,“ zamumlala mezi vzlyky a ucítila, jak jí starší kamarád položil Plavíka na krk.

„Zastavte boj,“ odhodlaně pronesl Vítek a trochu nešikovně se zapojil do kouzla i on.

Nad hlavou jim prolétl Plam a z jeho drápů vypadlo černé klubko, které se dokoulelo do jejich blízkosti, narovnalo se a protřáslo otlačená pomačkaná křídla.

„Fuentisi,“ rozběhl se k černému mláděti nadšeně Vítek, „ty žiješ!“

Oba museli urychleně couvnout, aby uvolnili místo přistávajícímu Plamovi.

Hanka s drakem na sebe pohlédli a nepotřebovali ani slovo, aby pocítili sílu vzájemné náklonosti.

„Zatavte boj,“ dolehl ke sluchu bojujících zvučný drakonský pokyn a Plam se připojil ke zlaté Demitově síti. Nárůst energie zavibroval široko daleko.

„Zastavte boj,“ odhodlaně sáhl po jednom zlatém vláknu i Fuentis a zamotal se do něj.

„Jak tohle kouzlo vlastně funguje?“ obrátila se Hanka na Rafana.

„Copak to necítíš? Stali jsme se součástí kouzla nejvyššího obětování,“ trochu smutně ji poučil bratr, „kdo je navázán, už nemůže dál bojovat a je připraven zemřít, pokud na něj někdo další zaútočí.“

„Ale já umřít nechci,“ namítla Hanka.

„A kdo ano?“ ušklíbl se Rafan.

„Tak proč jsme se do sítě připojovali?“

„Protože chceme Demita podpořit stejně jako Sváťa a možná díky nim zabráníme dalšímu vraždění a dost možná i válce.“

„A co když nás začnou zabíjet?“

„Být jimi, rozmyslel bych si to. Útočník totiž zemře spolu s tím, koho zabil. Síť ho pohltí jako zralou malinu.“

„Podívejte,“ ukázal Vítek směrem k Demitovi.

V místě, kde kouzelník a jejich kamarád splynuli, se tyčil uprostřed magické sítě podivný strom s dvojitým kmenem a bílou kůrou. Gryfí matka se postavila na nohy, hlavou se otřela o strom, jakoby chtěla poděkovat, a dovolila Kchuokovi, aby jí oždiboval krk těsně pod zobákem.

Fuentis vyskočil a vyrazil směrem ke gryfímu kamarádovi. Hanka chytila Vítka za límec, aby mu zabránila následovat dráče, ale zteřelá látka jí zůstala v dlani a chlapec se připojil ke svým přátelům. S povzdechem se i ona vydala spolu se Sváťou a Rafanem ke stromu.

Vtom zahlédla, jak jejich směrem nalétávají draci, jeden černý a hned za ním dva zelení. Uvědomila si, že připojení do sítě jí zabraňuje kouzlit.

Do háje! Není hloupé umřít zrovna teď? pomyslela si a natáhla ruku ke kmeni v němž zmizel Sváťa. Kdyby tu byl s ní, určitě by ji přitáhl k sobě a skryl ve své náruči. „Pokud máme umřít, tak spolu,“ zašeptala přitiskla čelo ke kmeni. Z jedné větve vzlétl netopýr.

„Kchyaka ka,“ ozval se ptačí skřek a mentální obraz přenášel do myslí přítomných něco jako „zastavte boj“.

Kchuoko se navázal k jedné zlaté magické niti a natáhl hlavu k Vítkovi, aby se od něj nechal pohladit a podrbat. Všichni byli tím nečekaným připojením zaskočeni. V síti se promísila magie lidí, draků i gryfů.

Náhle s nimi zamával prudký nárůst magické aktivity a na bojiště se přihnali tři jednorožci. Zaštítili Hanku a všechny kolem bílého stromu proti útočícím drakům.

„Kchyaka ka,“ tentokrát byl ptačí skřek mnohem silnější a mentální poselství výraznější. Síť zakolísala, ale během malé chvíle se ustálila. Gryfí samice velice rychle pochopila, o jaké kouzlo se jedná, a podvolila se jeho účinkům.

Bojiště se jako zázrakem začalo zklidňovat. Gryfové přestali útočit a shromáždili se opodál ke společné obraně.

Draci zaváhali. Někteří použili bránu a zmizeli. Ti nerozhodní vzlétli a kroužili nad nesourodou skupinou kolem bílého stromu. Všichni navázaní tu stáli ve svornosti, spojeni mocným Demitovým kouzlem, a touha bojovat se z jejich mysli vytratila. Nepřipojení ochránci, kteří stále ještě přicházeli bránami, se rozestoupili po vnějším okraji, aby byli oni první na ráně, kdyby se některý drak nebo gryf ještě pokusil zaútočit. Ale žádnému z přítomných draků se nechtělo zbytečně umírat. Jak se ukázalo, kouzlo nejvyššího obětování respektovali i ti nejzuřivější jedinci. Párkrát obletěli arénu a postupně mizeli z bojiště. Ti poslední s sebou vzali i své mrtvé bojovníky. Gryfí artefakty, po kterých dračí mágové tolik toužili, tentokrát nikdo z nich nezískal.

Skupina gryfů přežila a nyní všichni její členové ulehli v bezpečné vzdálenosti, aby dali přítomným na vědomí, že po dalším boji netouží.

„Podívejte, jsou tady jednorožci,“ zatahal Vítek Hanku za oblečení.

„Chovej se k nim slušně. Tohle je Hančina adoptivní rodina,“ poučil chlapce Rafan.

„Chceš se s nimi seznámit?“ vzala ho za ruku Hanka. „Tohle je můj otec R’íhan, moje matka L’gala a můj bratr P’ujibo.“

„Senzace! Moc se mi líbí,“ zvedl Vítek oči k Hance.

„Můžeš se obrátit přímo na ně. Rozumí ti,“ usmála se na něj.

„Jejda! Já, já... omlouvám se,“ koktal Vítek, když ho P’ujibo oslovil.

Magie kolem nich začala slábnout.

„Omluv nás, H'anaríjo, ještě se o něco malého postaráme,“ kývl R’íhan na družku a syna. Zamířili ke stromu, který tu zbyl po Sváťovi, Demitovi, jeho tulíkovi a dvou holích moci. Dotkli se ho všichni svým rohem a usměrnili rozpadající se magii sítě. Zlaté klubko se rozplynulo, ale strom zůstal.

„Hotovo,“ vrátil se R’íhan k Hance, „byla by škoda tak nádherný strom nechat zaniknout.“

„Takže Sváťa i Demit zemřeli?“

„Ano. Velice dobře věděli, jakou daň si kouzlo obětování vyžádá. Nicméně část jejich šlechetné duše přetrvá. Máme v úmyslu strom přemístit do našeho hvozdu, aby se necítil opuštěný. Dryády mu budou zpívat a my budeme nablízku, abychom vzdali dík míru, o který dnes bojující strany požádal.“

„Dědek jeden zatracenej hloupej,“ stáhla obočí Helara a několikrát rychle zamrkala. „A toho tvýho ňoumy je taky věčná škoda,“ kývla směrem k Hance.

„I ty je k nám někdy můžeš přijít navštívit,“ potřásl hřívou R’íhan při pohledu na uplakanou tvář drsné ochránkyně, „možná se časem, podobně jako naše stromy, naučí mluvit.“

„Myslím, že už mluvit umí,“ hladila Hanka bílou kůru stromu a polykala slzy.

„Bratříček stromů tě miloval. Jistě mu brzo porozumíš,“ pokývala svou krásnou hlavou L’gala.

„Budeme netrpělivě čekat na tvůj návrat,“ rozloučil se s ní R’íhan a všichni tři jednorožci prošli bránou, kterou vykouzlil.

„Páni! Vezmeš mě s sebou, až k nim půjdeš?“ dožadoval se Vítek. „Víš, zezačátku jsem si myslel, jaká nejsi protivná ženská, ale máš moc prima rodinu a kamarády.“

„Však ty taky. Ale za tvojí mámou už znova nejdu.“

„Bojíš se jí, co?“

„A kdo ne?“

„Hrozně nadává, sem tam mi jednu ubalí, ale vlastně ji mám rád.“

„Hm. Moje máma taky nebyla žádný andílek,“ ušklíbla se Hanka. „Rozhodně tvojí mámě pošleme zprávu, že jsi v pořádku. Ale uvidíš ji asi až o prázdninách.“

„Aspoň ji do té doby přejde ta nejhorší zlost,“ usmál se uličnicky Vítek. „Jednou bude ráda, že má v rodině čaroděje.“

„Taky si myslím,“ přikývla a pohladila Vítka po rozcuchané kštici.

„Jejda! Podívej! Gryfové odcházejí. Letím se rozloučit s Kchuokem,“ vystartoval Vítek za malým kamarádem.

Hanka se rozhlédla. Ještě nikdy neviděla tolik ochránců a bojových mágů pohromadě. Zřejmě sem dorazili všichni, kdo se o krizové situaci doslechli. Zahlédla Artitana, Pohromaka, Cintariona, nechyběl tu ani Mojerana s Tomem, Samem a Tulianem, strážci z Magického lesa včetně druidů a s nimi pochopitelně i Nik a Sváťův otec Dundar. Jistě už ví, co se stalo Sváťovi. Zahlédla i ohnivé vlasy profesorky Ferinové a vsadila by se, že někde tu je i Diana Rena. Teď s ní ale mluvit nechtěla. Nechtěla mluvit s nikým. Kdyby neměla na starost Vítka, už by dávno utekla k jezeru u dračího hrobu. Takhle musela strpět soucitné úsměvy přátel a známých.

„Vsadil bych se, že to teď s rytířským řádem půjde od desíti k pěti,“ pronesl známý hlas Hance za zády.

„Profesore Rohane, kde se tu berete?“ vykulila oči na trpaslíka ve zbroji.

„Přece si nenechám ujít takovou legraci,“ ušklíbl se na svou žačku. „Zachariáš mi dal echo, takže jsme si oprášili bojovej mundúr.“

„Zach je tady taky?“

„Že váháš! Někde se tu courá s Gehanem.“

Po chvíli se jmenovaní trpaslíci objevili v doprovodu Nika a Rafana.

„Laridon nás poslal, abychom tě přivedli,“ kývl na Hanku Nik, „potřebuje tvoje svědectví a spolupráci.“

„Ale co Vítek?“

„Vezmu ho do Kouzelných zahrad,“ nabídl se Zachariáš. „Než se vrátíš, trochu ho nakrmím.“

Kývla a následovala Nika s Rafanem. Bdělý pozorně vyslechl celý příběh a potom donutil velmistra, aby doprovodil skupinu ochránců do podzemního doupěte svého bratra. Po smrti kouzelníka některé iluze vyprchaly a zbytek ochran přítomní snadno zrušili. Ochránci pečlivě sebrali všechny gryfí artefakty, které se jim podařilo objevit, a uzavřeli je do připravené magické schránky.

Laridon ukončil Hančinu smlouvu o spolupráci s ochránci, a oficiálně jí poděkoval za účinnou pomoc. Poté ji propustil a dívka konečně mohla vyhledat samotu a truchlit nad ztrátou milované osoby. Jen nerada se večer vracela do Santareny. U Zachariáše bylo živo, proto zalezla do opuštěného stromového domku a schoulila se tu do křesla. Po chvíli se objevil Rafan a nesl večeři.

„Jez!“ nařídil jí a čekal, až v ní zmizí aspoň polovina naservírované porce.

„Co se stalo, nejde vzít zpátky,“ vzdychl a už nic nenamítal, když Hanka zbytek večeře odstrčila. „Na zítřek jsem domluvil schůzku s Dianou Renou v santarenské magické škole. Zařídí všechno potřebné přesně podle Demitova přání. Taky už jsem poslal vzkaz Vítkovým rodičům, že je jejich syn v pořádku, ale že ho uvidí až v době prázdnin. Do té doby se o něj během víkendů postaráš ty. Potřebuje se naučit pořádně číst, psát, počítat a základy obecných vědomostí. Dohlédni na to.“

Hanka jen mlčky přikývla.

„Dneska jsem ho šoupl do postele u Zachariáše, ale ráno nečekej, že tě nechám vyspat. Musíme Vítkovi obstarat všechno potřebné do školy a stihnout domluvenou schůzku. Jasné?“

Hanka znovu přikývla.

„Snaž se trochu vyspat,“ sebral kamarád talíř s nedojedenou večeří a zmizel. Trouba ve stromovém domku cinkla. Hanka ji otevřela a objevila zmrzlinový pohár s velkou čepicí šlehačky a džbánek se Zachariášovou medovinou. Smutně se usmála a pustila se znovu do jídla. Medovina zafungovala a uspala ji.

Probudila se s bolavou hlavou. Konečně se donutila umýt, učesat a skočit se do srubu převléknout.

„No sláva! Už vypadáš zase jako ženská,“ ušklíbl se Rafan, když se s ním sešla u snídaně.

„Zdravím,“ ozvalo se z kouta. Teprve teď si všimla židličky zasunuté za pracovním stolem, kde se na polštáři krčila schoulená postava s tulíkem za krkem. Odulé rudé tváře bez vlasů a bez obočí, škvírky očí mezi oteklými víčky, ruce samý puchýř. Hanka si nemohla vybavit, odkud by toho člověka měla znát.

„Proč nejsi v posteli?!“ zahromoval Zachariáš, který přinášel čaj a kakao.

„Piju hojivej lektvar,“ zamumlala postava.

„Bubla? Vévoda Bubaldin?“ konečně ho Hanka poznala po hlase. „Tys přežil?“

„Přinesl jsem pro něj amulet proti dračímu ohni a brácha mu ho před bojem navlékl. Všichni byli přesvědčení, že z něj po dračím útoku zbyl jenom škvarek. Sváťa ohořelé tělo přemístil sem a udržel ho přes noc naživu. Náš léčitel ho pak postavil na nohy,“ vysvětlil Rafan.

„Chci Sváťovi poděkovat. Kde je?“ snažil se Bubla udržet oři otevřené, ale moc mu to nešlo.

„Tys přežil, on ne,“ odsekl Rafan stroze.

Zachariáš sebral Bubaldinovi prázdný pohár a zahnal pacienta do postele. Plavík se při té příležitosti opět vrátil k prostřenému stolu.

„Kdyby nechtěl zabíjet draky, tak by se mu to nestalo,“ podotkl Vítek a nabral si k pečivu další várku medu. „Myslíte, že se uzdraví?“

„Určitě se uzdraví,“ přikývl Rafan. „A jestli má jen kapku rozumu, vykašle se na rytíře a vydá se k domovu.“

„Taky se vykašlu na rytíře. Budu slavnej kouzelník,“ olízl Vítek upatlané prsty a hrdě vztyčil hlavu. „Jako Sváťa,“ dodal o něco tišeji a vehnal tím Hance do očí slzy.

„A kdo o tom bude pochybovat, toho si podám,“ šťouchl do něj přátelsky Zachariáš a Rafan se musel opravdu rychle natáhnout, aby se po tom přátelském gestu žide nepřeklopila i s Vítkem.

Cesta do školy se poněkud protáhla, ale nakonec se vše podařilo zařídit.

„Nebudou mě tady bít?“ ujišťoval se chlapec.

„Učitelé určitě ne a se spolužáky si jistě poradíš,“ chlácholil ho Rafan.

„Nikoho tady neznám,“ posmutněl Vítek.

„Neboj se. Za pár dní si tě vyzvednu, a když bude potřeba, nějaké kamarády ti najdeme,“ usmála se na něj Hanka. „Snaž se nezlobit a neudělat nám ostudu,“ pohladila ho na rozloučenou po rameni. Vtom ji Vítek objal. Ztěžka polkla a rovněž ho k sobě přitiskla.

„Abych nezapomněl,“ sáhl chlapec do kapsy, když ho pustila, „Kchuoko dal všem svým kamarádům dárek. A tenhle posílá tobě.“ Ve Vítkových prstech se lesklo malé zlatavé pírko. Hanka si ho okouzleně prohlížela, ale Rafan ji přinutil gryfí dárek ukrýt, protože k nim právě přicházela Ferinová, aby si vyzvedla nového žáka. Oba Vítkovi zamávali a opustili školu.

Rafan se zastavil a otočil Hanku k sobě. „Nic jsem neviděl! Rozumíš?!“

„Co jsi neviděl?“ nechápala.

„Ochránci prohledali Pustinku centimetr po centimetru, aby se ujistili, že nikdo nevzal žádný gryfí dráp nebo pírko. Už tak je velký průšvih, že někteří dračí kouzelníci dotyčné artefakty získali. Mohli by z nich vytvořit amulety nevídané moci.“

„Ale tohle je jenom dárek na památku,“ namítla.

„Správně byste ho ty i Vítek měli odevzdat.“

„Chceš vzít klukovi jedinou památku na přítele?“

„Jak říkám, nic jsem neviděl,“ naznačil gestem, že od téhle záležitosti dává ruce pryč. Pak se rozloučil se slibem, že se o víkendu ukáže.

Hanka znovu osaměla a přemístila se domů. Vtom ji oslovil měkký hlas jednorožce: „Nechceš přijít za mnou?“ Něco v R’íhanově hlase ji přimělo souhlasit. Před srubem na ni čekal mihotavý oblouk magické brány, který ji přenesl na včerejší bojiště.

Pustinka se krátce po svém znovuzrození opět proměnila v ruiny. Kam oko dohlédlo se táhlo spáleniště s troskami rytířského vybavení a uprostřed nehostinné pustiny v popelu zářil jen strom s bílou kůrou a jednorožec s tmavou skvrnkou na krku. Vtom zahlédla ještě něco živého – netopýra zavěšeného na horní větvi.

„Ráda tě vidím,“ objala jednorožce a usedla mezi kořeny stromu. Nemohla rozpoznat, zda vlna útěchy, kterou cítí, proudí od jednorožce nebo zevnitř kmene. Nemusela mluvit, nemusela se stydět za slzy, dovolila bolesti, aby vyvřela napovrch.

Teprve zaškrundání v žaludku jí připomnělo, že se neohlíží na čas a potřeby těla. „Kdy můžete strom přestěhovat na naše pastviny?“ zeptala se mentálně svého adoptivního otce.

„Jakmile mu zesílí kořeny, bude možné strom vyjmout a přenést. Odhadem zhruba za šest týdnů.“

„Chtěla bych u toho být.“

„Samozřejmě H'anaríjo.“

Poděkovala a pohlédla do koruny, v níž vyrašily první zelené listy.

Errata:

12.08.2021 21:39