Terezčin talent pro dobré konce
|
Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!
|
Terezčin talent pro dobré konce
|
Na víkendy s Vítkem se Hanka těšila. Jako obvykle svého svěřence vyzvedla u školy – už potřetí – a ihned čelila záplavě informací o vyučování, nových kamarádech, o kouzlech, které Vítek zvládl, a za co byl pochválen. Věci, za něž pochválen nebyl, z něj postupně vytáhne až doma. Byla vděčná, že se pořád ještě do školy těší a drobnými neúspěchy se příliš netrápí. Z nekonečného povídání ji brněly uši, takže ani nepostřehla, co se mezitím u srubu změnilo. Nesrovnalostí si jako první všiml Vítek.
„Někdo tady je?“ natáhl krk a začal se rozhlížet. Hanka zbystřila. Kdosi zalil povadlé květiny, ptáci se cachtali v novém koupátku a ze srubu zavonělo jídlo.
„Překvapení!“ ozval se zvonivý hlásek, dveře se rozlétly dokořán a Hance skočila do náruče Terezka. Za ní se ve dveřích objevil Vron a Hančino smutné srdce pookřálo.
„A ostatní?“ zadívala se tázavě na Vrona.
Neznatelně zavrtěl hlavou. „Ochránci ani draci nám původně nechtěli povolit návštěvu vůbec. Ale jednorožci trvali na svém a u draků nejspíš zabralo, že se ze svých cest vrátil Hor a u soukmenovců se za nás zaručil. Příměří mezi lidmi a draky pořád stojí na vratkých nohách. Zeleným i černým drakům pěkně leží v žaludku rytířské osady, a ochránci mají s bojovými skupinami plné ruce práce.“
„Není divu. Poslední masakr zasáhl lidi i draky,“ kývla chápavě Hanka. „Chvíli potrvá, než opadnou emoce.“
Zatímco si Hanka s Vronem povídala, Vítek s Terezkou se okamžitě skamarádili. Než se dospělí stačili ohlédnout, už se ráchali v potoce a stavěli rybníčky. Bez ohledu na chladné počasí byli vmžiku zmáchaní až po ramena.
„Ani netušíš, jak mě těší, že se právě tenhle kluk dostal do školy. Úžasný magický potenciál! Podle mě má slibnou budoucnost,“ usmál se na Hanku Vron.
„Jo. Ferinová si ho chválí. Původně do školy nechtěl a teď se tam každý týden těší. Akorát někdy zlobí.“
„A co ty? Jak to neseš?“ opatrně sondoval půdu Vron.
„Byla jsem hrozně hloupá,“ sklonila hlavu dívka, aby zakryla zrádné slzy, „požádal mě o ruku a já ho kvůli tomu poslala k vodě. Nechala jsem ho trápit. Proto to udělal.“
„Podle toho, co vím, pomáhal zachránit spoustu životů. Neměla jsi na tom vinu.“
„Kdybych mohla vrátit čas, vzala bych si ho hned a bez otázek. Nebýt sobecká, mohl být šťastnější.“
Vron přivinul Hanku k sobě, protože dobře chápal, že bolest může utišit jen čas.
„Zavoláme děti a najíme se,“ řekl po chvilce a Hanka si utřela oči.
Dlouho nevydrželi jíst mlčky, protože Vítek překypoval touhou všechno své nové kamarádce vypovědět. I Hanka se zájmem naslouchala, co zažil a dělal od okamžiku, kdy utekl z domova. Terezka na něm obdivně visela očima a pobízela ho k dalšímu vyprávění i ve chvíli, kdy se odmlčel, aby si z talíře nabral sousto.
„...a ten ťulpas rytíř teďka vypadá jako rožněné sele a bojí se jet domů, že se mu tam všichni budou smát. Museli jsme mu slíbit, že ho doprovodíme až na Soví hůrku a dosvědčíme, že opravdu bojoval s drakem.“
„Taky jsem bojovala s drakem a nedělám z toho žádnou vědu,“ odfrkla znechuceně Terezka.
„No jo. Jenomže ty máš hodně magie a von žádnou,“ zastal se Bubaldina Vítek.
Hance se ulevilo, že se nemusí dětem starat o zábavu, Terezka s Vítkem si vystačili sami. Vron se s Hankou posadil před srub jako za starých časů a užívali si v tichu příjemný podvečer, zatímco děti dováděly uvnitř.
„No nazdar! Všechno obrátili vzhůru nohama,“ zhrozila se Hanka, když ji a Vrona přilákalo dovnitř ticho.
„Spí jako dva andílkové,“ přitakal přítel a tiše začal uklízet. Hanka se přidala a rázem bylo všude čisto.
Druhý den se Vron s Terezkou rozhodli, že své přátele doprovodí a udělají si výlet na Soví hůrku. U Zachariáše na ně čekal Rafan s tulíkem. Plavík se nadšeně vítal s dětmi. Když Hanka zahlédla Bublova zavazadla poklesla jí brada. Tohle by nepobraly ani dva povozy.
„Musím přece domů přivézt nějaké dárky,“ nadšeně kolem pobíhal uzdravený vévoda. Na hlavě mu rašil ježek šedivých vlasů a podle hnědé svraštělé kůže by mu každý hádal o dvacet let víc. Hanka se ohlédla na trpaslíka s Vronem, kteří už se zase slovně popichovali. Trpce si pomyslela, že nebýt Sváti, všechno by bylo v nejlepším pořádku.
Rafan se šarmem sobě vlastním organizoval celé Bublovo stěhování a nyní pro ně otevřel magickou bránu. Jako ochránce měl možnost se dostat i do míst, kde nikdy předtím nebyl.
Zachariáš s Vronem začali přenášet mihotavým obloukem přichystané bedny. Bubla vedl koně, ale jeho milovaná klisna to nebyla. Za bránou nasedl a volným krokem zamířil k nedalekému hradu. Hanka s dětmi kráčela vedle něj. Z hradu se znenadání ozvalo troubení a po padacím mostě jim vyrazila vstříc skupina ozbrojených mužů na koních. Přehradili celou šíři cesty.
„Kdo jsi? A proč přicházíš?“ otázal se velitel přísně.
„Stavirone, Stavirone! Slábne ti zrak? Nepoznáváš přítele, se kterým jsi honil pod předělem divočáky?“
„Bubaldin? Vévoda Bubaldin?“ roztáhla se mužova tvář do úsměvu.
„Běžte vyřídit, kdo přijel,“ mávl na své mužstvo, které poslušně schovalo zbraně a zamířilo zpět do hradu. Kolem návštěvy se začali sbíhat zvědaví vesničané.
„Kdopak to tu na komoni neúspěšně draky honí?“ ozval se posměšný hlas a přihlížející lidé se rozesmáli.
„Bojoval jsem s drakem, ale ta potvora byla silnější,“ ohradil se Bubaldin.
„Povídali, že mu hráli. Celé dny ležel na slunci, abychom si mysleli, že ho ožehl dračí oheň,“ dál se poškleboval vesničan.
„Nechceš mu dát pěstí?“ zamračila se Hanka, když Bubla sesedl.
Z hradu přicválali na noblesně osedlaných koních muž a žena. Madam sklouzla na zem a popadla vévodu do náruče. „Bratře, konečně ses nám vrátil.“ Muž jen s kyselým úsměvem přikývl: „Jo. Jsme rádi.“
„Jak se daří, švagře?“ potřásl si s ním rukou Bubaldin.
„Žádná sláva, však vidíš sám,“ znechuceně mávl kolem sebe.
„No jo,“ rozhlédl se pozorněji Bubaldin, „pole nesklizené, louku jste nechali zarůst plevelem a nevidím žádná stáda. Takhle vzrostlý plevel budeme muset vypálit, jinak nebude na jaře kde pást.“
„Kvůli neúspěchům lovce, sežrali nám krávy, ovce,“ přisadil si vesnický básník. „Teď však přišel vévoda, všecičko se změní, hostinu nám udělá z toho, co tu není.“
„Tak už tu máš všechno,“ zahalekal Rafan od hromady a zrušil bránu. Vron opřel o bedny štít z dračích šupin, který jako jediný z vévodovy výstroje přežil dračí oheň bez úhony.
„Tvoji noví sluhové?“ pohlédla žena s nechutí na Hanku a děti.
„Ne. Všichni jsou moji přátelé a rád bych je pohostil,“ prohlásil Bubla, ale sklidil jen otrávený pohled.
„Radši je pošli domů. Nemáme na rozhazování.“ Její neochota přivedla Bublu do rozpaků. Očividně tu neměl žádnou autoritu – ani jako člověk ani jako vévoda.
Hanka se namíchla. „Neříkal jsi, že ta louka potřebuje vypálit?“ drcla do Bubly.
Nechápavě přikývl. Hanka se ušklíbla a za zády vesnického básníka vykouzlila magickou bránu, jejímž obloukem na scénu vstoupil černý drak.
„Támhletu louku, Plame,“ mávla rukou. Drak oblétl vymezené území a jeho plamen sežehl polosuchou trávu s plevelem. Okolostojícím lidem poklesla čelist.
„Dovolte, abych vám představila Bubaldinova přítele. Doufám, že se vám Zuřivý plamen líbí. Ale raději bych ho sem už nevolala, protože vaše pohostinnost by se pro změnu nemusela líbit jemu.“
Plam přistál vedle Hanky a naklonil se k Bubaldinovi: „Mám někomu připomenout, že jsi vévoda a pán zdejší tvrze?“ zeptal se lidskou řečí, aby mu všichni rozuměli.
„Děkuji za nabídku, příteli, ale není třeba. Všichni určitě pochopili, že se na Soví hůrku vrátil rytíř,“ trochu roztřeseným hlasem se chopil Bubaldin příležitosti, aby si upevnil postavení mezi příbuznými i vesničany. Pouze Hanka si všimla, jak si oddechl, když drak zmizel.
„Bojovat s draky není snadné. Je lépe s nimi vycházet po dobrém,“ prohlásil už mnohem sebevědoměji. Jako první před ním poklekl do prachu básník a vesničané. Nakonec mu vzdala čest i sestra se svým manželem.
„Výborně. Vidím, že je všechno v nejlepším pořádku, takže se můžeme rozloučit,“ podala mu ruku Hanka. „Hodně štěstí.“
„Děkuju za všechno,“ srdečně se usmál Bubaldin. „Opravdu nechcete zůstat na oběd?“
Hanka však zavrtěla hlavou a otevřela průchod do Santareny. Oddechla si, že má vévodu z krku.
„To bylo super,“ zasmál se Vítek. „Že ale vesničani čuměli, co?“
„Já nevím,“ nakrčila nos Terezka, „mně se ten vévoda vůbec nelíbil.“
„Pojďte dovnitř. Děti si zatím mohou hrát venku,“ kývl na Hanku a Vrona Zachariáš.
Vedl je dozadu do kuchyně. Počkal, dokud se neusadili, občas něco zamíchal, něco přikořenil, podlil, odstavil. Hanka se tázavě podívala na Vrona, ale ten jenom pokrčil rameny. Konečně si trpaslík utřel ruce a hodil před dívku roličku pergamenu. „Tuhle žádost poslal Dundar Bdělému.“
Rozvinula pergamen a nevěřícně hleděla do textu.
„Co píše?“ natáhl se Vron po dokumentu a povytáhl obočí. Pomalu ho přečetl nahlas.
|
Vážený Laridone, dovoluji si požádat o přemístění stromu, který uvěznil a usmrtil mého syna, na pietní plochu vedle mého domu, kde bude do dřeva vytvarována podobizna mého syna na věčnou jeho památku. Předem děkuji za kladné vyřízení mé žádosti. S úctou ředitel Útulku pro nemocná magická zvířata Dundar v.r. |
„Ale jednorožci už pro něj vyhlédli místo mezi magickými stromy, aby nebyl osamělý. Dokud ho nepřesadí, pořád u něj někdo z nich drží stráž,“ složila Hanka obličej do dlaní.
„Jenomže táta ho chce mít u sebe,“ sroloval Vron pergamen a odložil ho.
„Kdybych se s ním zasnoubila, taky bych teď mohla podat žádost,“ zesmutněla Hanka, „jenomže já se s ním rozešla. Neumím si představit, že budu nosit květiny na Dundarovu zahradu.“
„Do falanských močálů s ním,“ mumlal trpaslík a zuřivě míchal polévku.
Náhle se zvenčí ozvaly rozčilené dětské hlasy. Vron i Hanka vyběhli ven.
„To je můj náhrdelník! Vypadl mi z kapsy,“ křičela Terezka na stejně starou dívenku, se kterou si ještě před chvílí hrála na honěnou.
„Není tvůj! Já ho našla! Když něco najdu, je to moje!“
„Jsi ošklivá zlodějka! Řekni jí něco, Vítku!“
„Co mám říct?“
„Že je to můj náhrdelník!“
„Ale on tak úplně není tvůj,“ zaváhal kluk, čehož okamžitě využila druhá holčička.
„Tak to vidíš! Není tvůj! Já ho našla, takže je můj!“
„Ale, ale,“ vložil se do jejich sporu Vron. „Pročpak se hádáte?“
„Ukradla náhrdelník,“ namířila na holčičku ukřivděně prst Terezka.
„Podáš mi ho prosím?“ požádal Vron malou dívenku.
Jen velice neochotně mu vložila do dlaně předmět sporu. Vron se zahleděl na magické kamínky a udiveně hvízdl. „Tenhle předmět je opravdu vzácná práce. Jistě budete všichni souhlasit, když ho vrátím pravému majiteli.“
„Ty sis ho půjčila z mého stolu? Bez dovolení?!“ zamračila se Hanka na Terezku. Druhá holčička se přikrčila a bez velkého ohlížení se rozběhla za svými rodiči.
„Pojď ke mně, Terezko,“ nařídil své adoptivní dceři Vron. Schlíple poslechla.
„Za jednu věc tě pochválím a za druhou ti vyhubuji. Dokážeš uhodnout, co mám na mysli?“
„Nepoužila jsem kouzlo, abych tu parádu získala zpět,“ tázavě vzhlédla, vzdychla a pokračovala, „ale neměla jsem si to půjčovat bez dovolení.“
„Velice správně. Chválím tě za magickou kázeň a zlobím se na malou všetečku, která strká prstíky do cizích věcí.“
„Hanka není cizí,“ zaprotestovala. „Ale příště se zeptám. Je to moc hezká ozdoba a příjemná. Proč ji Hanka nenosí?“
Bezelstné dětské oči by obměkčily každého. Hanka se sehnula a pověsila šperk Terezce na krk. „Když se ti tak líbí, smíš ho dneska nosit až do večera. Pak mi ho vrátíš, ano?“ Holčička ji objala kolem krku a vtiskla jí na tvář pusu.
„Pověz mi, jak ji dokážeš vychovávat?“ vzdychla Hanka a Vron se zasmál.
„Jako vždycky. Důsledně, přísně, s humorem a trpělivostí,“ odpověděl a vzal ji kolem ramen. Děti se opět pustily do hry.
„Ukážeš mi po obědě Pustinku?“ zeptal se Vron a Hanka přikývla. Zároveň poslala vzkaz Plamovi a R’íhanovi.
Po jídle se i s dětmi přemístili na opuštěné spáleniště s bílým stromem uprostřed ruin. Vítka přešel humor a držel se hned vedle Hanky.
„Neboj se,“ poskakovala kolem něj Terezka. „Jsou tady jen přátelé – Plam, R’íhan a jeden mrňavej netopýr.“
Černý drak nadšeně vítal svého dávného vychovatele a nechal se od Terezky pohladit po čumáku, zatímco Vítek se raději držel zpět. Najednou problikla magická brána a vlétl mezi ně malý černý drak.
„Fuentisi!“ zařval naštvaně Plam.
Dráče se přikrčilo a hnalo se k Hance a Vítkovi.
„No vida! Další kvítko do sbírky,“ škodolibě mrkl na Hanku Vron.
„Koukám, že si nemáme co závidět,“ konstatovala při pohledu na dětskou smečku, která se začala honit kolem trosek tribuny.
R’íhan na ně čekal u stromu. Hanka přiložila dlaně na bílou kůru a vzhlédla do koruny. Netopýr se zavrtěl a shodil dolů podivný chuchvalec. Vron se sehnul a záhadný předmět si prohlédl. „Nechápu, co to je,“ pokrčil rameny. Najednou se vedle něj objevila Terezka a zvláštní nález mu sebrala z ruky. Otáčela ho v malých dlaních, zatímco pomaličku obcházela strom.
„Cítím tebe a Sváťu – oba dohromady,“ zdvihla oči a podala chuchvalec Hance.
Ta jakmile se předmětu dotkla, okamžitě věděla, co drží. Větvičce propletené s jejími vlasy vrátila původní tvar. Jakoby se čas posunul o pár týdnů zpět do okamžiku, kdy ji Sváťa požádal o ruku. Málem zakolísala pod přívalem velikého stesku. Váhavě si položila věneček do vlasů a pohladila kůru stromu.
„Jsi moje životní láska a ani netušíš, jak ráda bych teď odpověděla ano,“ zašeptala bezmocně a na větvičce se objevily dva kvítky.
Terezka vykulila oči. „Vítku!“ otočila se na kamaráda. „Něco mě napadlo. Podej mi svoje peříčko.“
„Pst,“ položil si prst na rty, „slíbila jsi, že se o něm nikdy nezmíníš.“
„Já vím. Promiň. Ale na chvilku ho potřebuju.“
Pozornost ostatních přitáhla rozkvétající větvička a nikdo z nich nevěnoval pozornost tomu, co holčička provádí. Obrátila šperk na svém krku, odklopila placaté víčko a vložila pod něj Vítkovo pírko. Potom se sehnula ke kořenům stromu. Hanka se zapotácela pod mohutným tokem magické energie. Měla pocit, že ruka, kterou se dotýká kůry, jí úplně zdřevěněla. Jednorožec odskočil a zachvěl se na celém těle.
„Pomoz mi, Vrone,“ zašeptala Terezka a natáhla ruku.
K její natažené dlani se však přitiskl Fuentisův černý čumák.
„Uhni,“ odstrčil ho Vron a sám nabídl holčičce magickou oporu. Vedle R’íhana se náhle objevila jeho rodina a hned za nimi S’faidea. Sklonila roh a nabídla Terezce magii stáda.
„Chci být s tebou už navždycky,“ objala Hanka kmen a nohama zakořenila vedle Sváti.
„Hej! Nemělo by to být obráceně?“ dloubl Vítek do Terezky a chytil Hanku za oblečení. Snažil se ji odtrhnout od stromu, ale neměl na to dost sil.
„Dobrej nápad, mladíku! Pusť mě k tomu,“ odsunula Vítka mohutná černá dračí tlapa a chytila Hanku místo něj. „Vrať se ke mně, sestřičko, z tebe žádnej zatracenej listnáč nebude! Koukej ji pustit, strome jeden nenažranej. Koho chceš ještě schlamstnout?!“
„Už nemáme žádnou magii! Přestaň!“ strhl Vron Terezce amulet z krku a odhodil ho. Spolu s holčičkou udělal kotrmelec vzad. Jen taktak stihla S’faidea uhnout se svým rohem. Strom se rozpadl na několik částí. Plam popadl Hanku a položil ji stranou. Magicky hnal krev do jejích rukou a nohou. Dívčino srdce začalo tepat rychleji, zmateně otevřela oči a posadila se.
„Náš strom! Zničili jsme ho,“ pokoušela se zvednout a balancovala, aby udržela rovnováhu. Náhle podklesla v kolenou a sesunula se k zemi vedle zbylé části dřeva, které drak spolu s ní odtrhl od stromu. Plam natáhl krk, aby jí pomohl, a nevěřil svým očím. To co se zdálo být dřevem, se měnilo před očima a nabíralo lidský tvar. Hanka si Sváťovo tělo přitáhla do klína a smáčela ho svými slzami.
„Vrať se mi, vezmu si tě,“ šeptala stále dokola a ani nevnímala, jak se ostatní shromáždili kolem ní a veškerým svým umem, se zbylou energií ze sféry magie draků, jednorožců, lidí, i těch s Martisovou krví, se pokoušejí léčit proměněné tělo a vrátit ho společnými silami zpět do života.
„Já tě slyšel, Hanko,“ otevřel oči Sváťa a pomalu zdvihl ruku, aby si ji prohlédl.
„Jak ti je?“ polkla slzy a hladila ho po tváři.
„Cítím se – zdřevěnělý,“ pokusil se posadit, ale neúspěšně.
„Však on tě Zachariáš vykurýruje,“ uchopil Vron Sváťovo tělo do náruče. „Vezmi děti, já jdu napřed,“ houkl na Hanku a zmizel. Dívka se namáhavě zdvihla a místo berličky použila čumák černého draka.
„Jak se dá poděkovat za něco tak...?“
„Už se stalo,“ přerušila ji S’faidea. „Co nejrychleji vezmi děti i draky pryč. Musíme okamžitě přenést zbytek stromu na naše území a zachránit poškozenou část.“
Terezka prohledávající okolí stromu radostně vypískla a zdvihla odhozený amulet. Přiběhla k Vítkovi, který taky sebral cosi ze země a strkal pod triko. Opatrně odklopila víčko. Z otvoru se však vysypalo jen trochu prachu. „Je mi to líto,“ pokrčila rameny holčička, „tvoje gryfí pírko se úplně rozpadlo.“ Chlapec posmutněl. Hanka nevěřícně zírala na předmět v Terezčiných rukách a zvolna jí docházelo, že pískle z Martisovy krve přišlo na způsob, jak amulet použít.
„Počkej,“ zalovila Hanka v kapse, odfoukla z uprázdněného místa jemný prach a vložila pod víčko svoje zlatavé pírko.
„Skvělé,“ zaradovala se Terezka, „už bych zase mohla čarovat.“ Otočila se ke stromu a zacelila trhlinu v jeho kůře.
S’faidea se zarazila a mentálně oslovila přímo Hanku. Ani se nesnažila zakrýt překvapení a údiv. „Amulet, který dítě používá, mění magickou strukturu kouzel. Vůbec bych nepoznala, že vycházejí z Martisovy krve. S amuletem by mohla žít normálně mezi námi, aniž by ji naši či dračí kouzelníci odhalili.“
„To stačí, Terezko,“ zarazila Hanka holčičku. „Jak jsi věděla, kam patří Vítkovo pírko?“
„Nevím,“ zarazila se a zamyšleně nakrabatila čelo, „možná někdy dávno, jako hodně malá, jsem něco podobného viděla. Strašně mi vynadali, že jsem se podívala dovnitř. Pamatuju si, co bylo pod víčkem.“
Hanka vyjmula z amuletu lesklé pírko. Usmála se a podala ho Vítkovi.
„Opravdu mi ho chceš dát?“ opatrně sáhl po Kchuokovu dárku.
„To tvoje vrátilo Sváťovi život. Velice ráda ho vyměním za svoje. Má velkou cenu. Schovej si ho a s nikým o něm nemluv.“
Vítek naznačil zamknutí pusy a Hanka spiklenecky přikývla.
„A tobě, Terezko, za tvoje úžasné kouzlo věnuji tenhle starodávný šperk. Bez pírka sice nemá tu správnou moc, ale rozhodně ti sluší.“
„Díky. Ale musíš to zopakovat i před Vronem. Mně by nevěřil.“
„Spolehni se,“ pohladila holčičku po vlasech.
Vítek se mezitím lítostivě loučil s Fuentisem. Hanka s Plamem na sebe pohlédli ve vzájemném porozumění. Bylo jasné, že příště se u dračího hrobu sejdou ve čtyřech.
Poté se všichni přemístili domů, aby mohli jednorožci v klidu doléčit bílý strom a přesadit ho na své území. Nyní už nehrozilo, že by ho chtěl Dundar přemístit na svou zahradu.
U Zachariáše se motalo plno lidí. Všichni kdo se doslechli o Sváťově znovuzrození, se toužili přesvědčit na vlastní oči. Trpaslík chránil pacienta vlastním tělem a na kuchyňský stůl položil svou největší sekeru. Rafan přivedl k bratrovi nejlepšího léčitele z řad ochránců a mnul si ruce, když kolega prohlásil, že kouzlo na mladíkově těle nenapáchalo žádné vážnější škody. Hanka se k Sváťovi proplížila až pozdě v noci. Nebudila ho, jen držela svého milého za ruku. K ránu ji Zachariáš vyhnal do postele. Uložila se k Vítkovi a poprvé po dlouhé době spokojeně usnula.
Vron s Terezkou zůstal u Hanky celý týden. Navštívili společně rezervaci Magický les, kamarády v útulku a večer dělali společnost uzdravujícímu se Sváťovi. Usilovně trénoval ohýbání končetin, chůzi i česání. Stále se pohyboval pomalu a žádal, aby na něj nespěchali, že mu posun ze stromového času nedělá dobře. Dundar na syna naléhal, aby se přestěhoval domů, ale Sváťa argumentoval tím, že mu klid u Zachariáše náramně prospívá.
„Táta ti možná věří,“ ušklíbla se Hanka, když Sváťův otec odešel, „ale já tipuji, že nejvíc ti prospívá zdejší kuchyně. Nikdo jiný by tě nerozmazloval tak jako Zachariáš.“
Po týdnu se Vron s Terezkou loučili a chystali se odplout domů na Ostrov zasvěcení.
„V létě se ukaž. Budeme na tebe čekat. Představím ti zbytek naší rodiny,“ připomínala Vítkovi Terezka, zatímco Hanka pomáhala Vronovi odpoutat malou plachetnici.
V neděli se Hanka s Vítkem a Sváťou vydala k jednorožcům. Vítka si vyzvedl P’ujibo a dospělé zavedl R’íhan k přesazenému Demitovu stromu. Hned poté se nenápadně vytratil a dopřál jim soukromí.
„Chlupáči,“ zaradoval se Sváťa, když ve větvích zahlédl zavěšeného netopýra.
„Nechoď tak blízko,“ zadržela přítele Hanka, když se chtěl dotknout zjizveného kmene.
„Neplaš se. Nevzal by mě zpátky, ani kdybych si to přál. Vlastně mě sám Demit vykopl mezi živé. Dokázal se ode mě odtrhnout, aby mi umožnil návrat k tobě. Zachoval si svůj díl moci i jako strom. Obdivuju ho.“
„Díky, příteli,“ pohladila Hanka bílou kůru a přála si umět mluvit se stromy, aby lépe vyjádřila svůj vděk.
Usedla do trávy a Sváťa se uvelebil vedle ní. Najednou ani jednomu z nich nebylo do řeči. Hanka nevěděla, jak začít, a Sváťa byl spokojen s tím, že ho dívka drží za ruku a neodtahuje se. Spolu s větrem sem doléhal zpěv dryády a stromy spokojeně ševelily.
Mezitím se Vítek nabažil rozhledů po krásné krajině a škemral, aby ho P’ujibo svezl.
„Jestli se chceš projet, pořiď si koně. Jednorožci nemají ve zvyku někoho vozit.“
„Nebuď suchar, byla by to legrace,“ hodil Vítek po svém průvodci šiškou a zasáhl P’ujiba do tlamy.
„Dej pokoj! Nebo požádám H'anaríju, aby tě odvedla domů.“
„Přece bys ji teď nerušil! Co myslíš? Kdo koho políbí jako první?“
P’ujibo nespokojeně odfrkl: „Tohle není tvoje starost.“
„Ale no tak. Neříkej, že nejsi zvědavý,“ poňoukal jednorožce Vítek. „Nenápadně se k nim připlížíme a mrkneme se.“
„Ani náhodou!“ nesouhlasně potřásl hřívou P’ujibo.
„No jasně! Bojíš se! Jsi velkej, hlučnej, hned by si tě všimli.“
„Umím se skrývat lépe než ty,“ ohradil se jednorožec.
„Tak schválně! Vsadíme se. Když si tě všimnou dřív než mě, povozíš mě.“
„Ale...“ chtěl P’ujibo Vítkův nápad zamítnout, jenomže chlapec už uháněl k lesu, kde mezi buky svítila bílá kůra přesazeného stromu. Tohle nedopadne dobře, pomyslel si jednorožec a nehlučně následoval nezbedného kluka. Musel uznat, že ukrývací magii využívá skvěle. Připlížil se ke stromu téměř neviditelně. V jednu chvíli se zamotal do skloněných nízkých větví, přesto si ho ani Hanka ani Sváťa nevšimli. Leželi v trávě, hlava vedle hlavy a drželi se za ruce. Náhle se větve bílého stromu začaly kývat, jako by si cosi předávaly.
Jedna z větví se sklonila níž a Hanka udiveně hleděla na věneček se dvěma kvítky. Posadila se a natáhla se po něm. Váhavě ho podala Sváťovi. Ten však zavrtěl hlavou: „Já už tě nechci žádat o ruku.“
„Ani když ti odpovím ano?“
„Nemám v úmyslu tě jakkoliv omezovat.“
„Už o mě nestojíš?“ zarazila se Hanka.
„Kvůli tomu, abychom byli spolu, se přece nemusíme brát.“
„Nejsi ty dřevo?“
„Hlava dubová?“ usmál se a rovněž se posadil.
Hanka se natáhla a pověsila věneček zpět na větev. Sváťa jí odhrnul pramen vlasů a prstem něžně přejížděl po křivkách jejího obličeje. Rozkvetlé větvičky sklouzly zpět na Hančinu hlavu a samy se jí začaly zaplétat do vlasů. Vyrašil třetí kvítek, čtvrtý a dál už je nikdo nepočítal.
„Měl jsi pravdu. Demit stále ovládá magii. A tímhle zpečetil náš osud,“ dotkla se rozkvetlého věnečku. Přitáhla si Sváťu blíž a něžně ho políbila.
Náhle zaslechla cosi jako odfrknutí. „Pujibo?“ rozhlédla se.
„Vítku?!“ zpozorněl i Sváťa a přistižení hříšníci zkroušeně vystoupili ze stínu. Vítek se ale nevydržel tvářit zkroušeně. V očích mu probleskovaly rošťácké jiskřičky.
„Vidíš?“ mrkl na P’ujiba. „Vyhrál jsem. Tebe si všimli jako prvního.“
„Protože jsi mě šimral trávou v nozdrách,“ dotčeně odfrkl jednorožec.
„Proč neuznáš, že jsem lepší?! Zakletej strom mě prošacoval, ukradl mi z kapsy věneček, který Hanka ztratila, když vysvobozovala Sváťu, a přesto jsem zůstal nenápadnej. Zatímco tebe si hned všimli.“
„No dobře. Uznávám, že se umíš výborně ukrýt,“ zafuněl P’ujibo zdvořile.
„A povozíš mě?“ dál pokoušel své štěstí Vítek.
„Jen k jezírku a zpátky.“
„Jupí,“ zajásal Vítek a Hanka se zdvihla, aby mu pomohla na jednorožcův hřbet. P’ujibo se rozběhl loukou a chlapec se chytil vlající hřívy, aby nespadl.
„Víš, co to znamená?“ zeptal se Sváťa.
„Vím. Kdykoliv bude Vítek nablízku, nebudeme mít žádné soukromí,“ vzdychla Hanka.
„Ale než se ti dva zvědavci vrátí, třeba stihneme aspoň polibek,“ stáhl ji Sváťa zpět do trávy a náhle vůbec nepůsobil dřevěně.
Konec
© 2017 Ilka Pacovská, Praha
Slovník
Aberilové = patří mezi měňavce, pohybují se pomocí rosolovitých chapadel, komunikují mentálně. Žijí v podzemí Prokletých hor a využívají své mimořádně silné magické schopnosti ovlivňovat ostatní živé tvory
Berdové = společenství s nadprůměrnými chemickými znalostmi. Jsou drobní a mírumilovní
Bersereta = nenápadná mořská ryba požírající jedovaté řasy. Za pomoci magie zkonzumovaný jed přetvoří a využívá ho při obraně rybího hejna. Tvora, který ji pozře, se zmocní agresivní šílenství
Běsové = mají vlastní sykavou řeč a málokdy se učí jiné jazyky. Tvar jejich těla připomíná rejnoky, ale sídlí na souši poblíž míst, kudy odcházejí duše do zapomnění. Živí se magií a strachem umírajících. Jsou neuvěřitelně rychlí, takže vidět jsou jen rozmazaně
Bohrové = mimořádně vyspělá společnost, dávají přednost rozumu před emocemi a příležitostně kontrolují světy ve svém dosahu. Obvykle na nich zasahují až v případě nějakého mimořádného ohrožení. Experimentují při vytváření inteligentního života
Děsivý strážce lesa = magická bytost zdržující se obvykle v lesích na území jednorožců
Dizlobraz = druh dikobraza, který se snaží vetřelce oslepit vystřelujícími ostny
Dryády = malé víly žijící v symbióze se stromem
Duch = mlhavá existence mezi životem a smrtí, kdy vědomí odmítá odejít do zapomnění a drží se neviditelné podoby bývalého těla
Kouzelný džin = magická bytost potrestaná za těžký zločin, musí neustále někomu sloužit s nepatrnou nadějí na vysvobození
Fagliniové = vznikli při experimentu Bohrů, kteří se pokoušeli vytvořit vědomí nezávislé na hmotě. Dostali svoji planetu, časem se z nich vyčlenili knutové
Fuň = kůň s omezenými magickými schopnostmi, s oblibou se chová poťouchle
Genog = mohutná, málo inteligentní, o to však agresivnější příšera s ohromnými chlupatými končetinami
Goblini = v primitivním společenství se občas vyskytnou i nadanější jedinci, kteří se naučí mluvit a čarovat. Žijí v divočině Prokletých hor a potencionální vůdce tlupy posílají do magické školy v Airbowanu
Guruvan = vylepšený knut. Jeho posláním je proniknout na vhodnější a zajímavější světy a umožnit přistěhování dalších knutů
Harpyje = domlouvají se harpyjštinou, ale některé ovládají i lidskou řeč. Vzdáleně se podobají se lidem, v dospívání jim narostou křídla, místo vlasů se vytvoří peříčka, ostrý nos vzdáleně připomíná zobák a na končetinách jim vyrůstají místo nehtů drápy. Rády na sebe berou podobu divoké husy. Doprovázejí umírající duše přes hranici zapomnění. Tvorové s magickým zrakem je vidí jako nádherné andělské bytosti
Hřejiváček = drobný zpěvný pták, jehož zpěv zmírňuje napětí a vylepšuje náladu
Jednorožci = domlouvají se mentálním kontaktem, dávají přednost životu v ústraní, jsou magicky zdatní a nezáludní
Ještěroraf = bývá s oblibou využíván jako hlídací ještěr. Většinu času prospí, ale je mimořádně magicky vnímavý. Útočí na vetřelce, ale nehybných postav si nevšímá
knutové = tvorové z experimentu Bohrů, kteří zatoužili mít svoje tělo, a odešli zkoumat možnosti na jiný svět
Kvanter = štíhlá šelma, která s pomocí magie dotáhla mimikry k dokonalosti
Mžitka = podobná světlušce, ale víc září a vyhledává tmu
Norous = vypadá jako větší křeček a při hloubení cestiček pod zemí využívá magii
Pálivec = připomíná malého ježka, který kolem sebe při nárůstu emocí vytváří pole se silným žárem
Pupusata = vzácná sladkovodní želva, jejíž magické schopnosti se objevují pouze v době rozmnožování. Je pojmenovaná po zvucích, které vydává
Rochňák = připomíná bobra bez ocasu a jeho doupě neuvěřitelně smrdí. Tento druh obrany před nepřáteli navíc posiluje i magicky
Savule = vypadají jako průsvitní zelení motýlci. Jejich bílé housenky vysávají magii stromů
Sirény = žijí pod vodou, hovoří sirénštinou, podobají se lidským ženám, ale dýchají žábrami, na nohy si navlékají plovací ploutev, nemají mezi sebou muže
Skřeti = se vyskytují ve Tvém hradu. Tito vychrtlí hrbatí služebníci, kteří dovedou nakrátko měnit vzhled, se většinou živí krysami
Skřítci = drobní hbití mužíčci se pohybují v blízkosti Záludného lesa a při polapení splní jedno přání. Ti nejtlustší bývají sežráni vlky
Spíd = připomíná vzhledem vlka, ale z hrudi se mu vysunuje oko a zub na dlouhé stopce. Jeho útok je smrtící. Někdy bývá hostitelem knuta
Spiripyr = inteligentní bojovný pták, menší než archeopteryx, obvykle doprovází mocné draky. Klid mu nedělá dobře, svědčí mu žár a válečné podmínky, umí plivat oheň
Svrbilky = připomínají hbité malé ještěrky. Sají temnou magii a místo, kde se dotkly kůže napadeného, týden výrazně svědí
Temnochod = druh lenochoda. Pohybuje se hlavně v noci a jeho srst produkuje temnotu
Tleskavec = patří mezi dravé ptáky a používá při lovu zvláštní techniku. Zmizí ve vzduchu a pak se objeví těsně nad kořistí, což doprovází hlasitý tleskavý zvuk
Trpaslíci = hovoří stejným jazykem jako lidé, jsou menší, ale silní a vždy bojovně naladění
Tulíci = drobní tvorové podobní maličkým veverkám s dlouhým ocáskem jsou schopní komunikovat mentálně, ale dokážou se naučit i lidskou řeč. Žijí jako chráněný druh v rezervaci Magický les, a pokud se některý z nich připojí ke kouzelníkovi, doprovází ho celý život. Dovedou mírnit stres
Upírek = drobný druh netopýra, který s pomocí magie vyhledává po setmění teplokrevné živočichy a saje jejich krev. Šíří nebezpečnou nemoc debilózu
Visák = mimořádně jedovatý pavouk s magicky zesíleným účinkem jedu
Vososák = patří mezi nepříjemně útočné vosy, jimž magie umožňuje přežít i v nepříznivých podmínkách
Skupina
Sedmý 01) Ostrov zasvěcení
03) Únosce draků
06) Otrocká krása
07) Zlodějíček z pátých hradeb
08) Dračí cejch
Mapa světa ságy Sedmý smysl Titul: Naučte mě zabít draka
Autor: Ilka Pacovská © 2017 Ilka Pacovská, Praha
Skupina: Sedmý smysl
10
Veškeré připomínky jsou vítané vsemerad@volny.cz
Nakladatel: Autobus
Žánr: Dětská fantasy (od 15 let)
Téma: Naučte-zabít-draka-S10
Ilustrace: © 2017 Jan Patrik Krásný
Vyšlo: 2017
ISBN: 978-80-00-04993-9
Seženete ji: Albatros
Cena: 269Kč Anotace Paní Ilka Pacovská se neudržela a pokračuje ve své sérii „Sedmý smysl". Své příznivce tím zcela jistě potěší, i když se její pokračování diametrálně rozchází s pokračováním pana Vachka... Nu což, je to přece jen originál... Připomínky Tuto dobrodružnou knihu si můžete sami upravit. Kliknutím na obrázek autobusu (v levém horním rohu - pod myší se mění) přeskočíte na konec textu (u obsahu tam je slovník, anketa a diskuse). Podobný obrázek vpravo skočí ještě dál na diskusi. Kde tyto položky nejsou, oba obrázky skáčí na konec souboru. SDÍLENÁ LITERATURA
www.romanyzdarma.cz
www.cteni-zdarma.cz
www.giweruz.cz
Tento pokus o sdílenou literaturu rozesílejte, prosím, dál. Pokud usoudíte, že napsaný text byl pro vás natolik zajímavý a čtivý, že byste byli ochotni ho finančně ohodnotit, pošlete autorovi na číslo konta
***
2800137346/2010 ***
dobrovolný příspěvek (do dvaceti korun).
Jde o nový směr šíření literatury bez mezičlánků a dalších nákladů, který by se časem mohl stát přijatelný autorům i čtenářům. Díky. "Naučte mě zabít draka" (komentáře)
Téma=Naučte-zabít-draka-s10
Errata:
ZDE
můžete změnit jméno hlavního hrdiny i hrdinky (třeba na svoje). (Nastavení platí i pro jiné knihy.)
12.08.2021 21:39
Domů
Statistiky