Vítej, návštěvníku!

Prázdninová brigáda

Rozhlédli se, jestli na ně někdo čeká, a když už si mysleli, že ne, objevil Sváťa Rafana, jak na ně mává ze dveří cukrárny na protější straně ulice.

„No, to je dost, že jdete,“ řekl, když k němu dorazili, „dostal jsem od Vrona za úkol vás pohostit a tím oslavit úspěšné zakončení první třetiny školního roku. Tak si pojďte dát něco dobrého.“

Sváťovi to nemusel opakovat dvakrát. Hned si běžel vybrat ten největší zmrzlinový pohár, který objevil, ačkoli venku bylo chladno a sychravo. Hanka si dala zázvorovou limonádu a dortík se šlehačkou.

„Je Vron doma?“ zeptala se.

„Není. Sbalil se už v úterý, přikázal, že s vámi mám oslavit začátek prázdnin, a slíbil, že si pro nás přijede před začátkem školy.“

„Škoda. Chtěli jsme se ho na něco důležitého zeptat,“ vzdychla zklamaně Hanka a Rafan jen zvědavě pozvedl obočí.

„Totiž,“ vložil se do řeči Sváťa s pusou plnou zmrzliny.

„Neudus se,“ zasmála se Hanka, ale nechala ho, ať Rafanovi vylíčí, co objevili.

„Ona je drak?“ nevěřícně vykulil oči i jejich starší kamarád, kterého obvykle hned tak něco z míry nevyvedlo.

„Už to tak vypadá,“ zatetelil se blahem Sváťa, když vychutnával Rafanovo ohromení.

„A kdo je potom Vron? Taky drak? Ne, to ne, drak by nedělal drakovi služebníka,“ začal o nové situaci přemýšlet Rafan. „Že by člověk? Já nevím, je zvláštní. Skoro nejí, nikdy nám nevynadal, magii zřejmě ovládá dost dobře...“

„Tak se zeptáme Zachariáše, ten ho zná asi víc než my, možná zná i jeho paní,“ navrhl Sváťa.

„To se asi nezeptáme, protože domů vůbec nejdeme. Věci jsem vám sbalil a za chvíli si nás tady vyzvedne pan Mojerana se svými vnuky a rovnou se jedeme rekreovat do výcvikového střediska.“

„To je fofr,“ uznale kývla Hanka, „ten teda neztrácí čas.“

„To nevadí, doma už to známe nazpaměť,“ mávl rukou Sváťa a dál zářil dobrou náladou.

Pan Mojerana se opravdu za pět minut objevil, přisedl si k nim i s dětmi a dopřál zmrzlinový pohár i svým malým klukům.

„Doufám, že vás bude učitelka chválit i příště,“ zasmál se, když viděl, jak jim chutná.

„Že váháš, my jsme vždycky dobří, dokonce jsme lepší, než tady Raf,“ vytahoval se jeden z mrňousů.

„Hele, sklapni, Same, jsou ti malý kalhoty,“ mrknul na něj káravě Rafan.

„Cože?“ podíval se zmateně do klína Sam, zatímco se jeho bráška zubil na celé kolo.

Vronův přítel Zachariáš

„Jestli se budeš takhle vytahovat, tak z nich vyrosteš dřív, než skončí dnešní den.“

„Si ze mě děláš legraci,“ obvinil zamračeně Rafana kluk, ale zdálo se, že si tím není stoprocentně jistý.

Děda se očividně bavil, ale do debaty nezasahoval.

Poté, co všichni dojedli, prohlásil, že je čas, a povozem vyrazili k veřejné bráně Santareny.

Hned bylo vidět, že je začátek prázdnin. Spoustu lidí vyráželo na cesty, takže museli počkat, až na ně dojde řada.

Kabinka je vyplivla na zvláštním místě. Všude kolem byly jen samé budovy a nikde ani kousíček zeleně. Pan Mojerana přendal s jejich pomocí zavazadla na vozík a vedl je mezi budovami, až dorazili k jedné s označením VS11. Nechal je čekat u vozíku a odešel dovnitř. Když se vrátil, šel s ním chlapík, který se ujal zavazadel.

„Musíme počkat, až nám přistaví kabinku. Dokud nemáte atestaci z procházení bran, nemůžeme jít přímo.“

„Ale my ve škole procházíme sem a tam i bez kabinek,“ namítl Sváťa.

„To ano, ale bez školní bezpečnostní databáze by to nebylo možné. Teprve, až se naučíte udržet svoje tělo při přesunu v jednotě, můžete se odvážit používat i nestíněné brány. Jinak bys mohl mít čtyři nohy a Hanka žádnou. No, to ne, teď trochu přeháním, ale k vážnému poškození by dojít mohlo.“

„Tys mi po cestě ukradl ruku, tahle byla moje,“ začali se hned z legrace pošťuchovat Tom a Sam.

Konečně je po chvíli zavolali do budovy a mohli si nastoupit do otlučené a poškrábané kabinky. Vypadala tak uboze, že se malí kluci zarazili a prohlásili, že tam nevlezou ani náhodou. Co kdyby cestou přišli o nějakou končetinu!

„Dobrá,“ souhlasil na oko děda, „tak na mě ty dva týdny počkáte doma, stejně mi paní Kobrová hlásila, že vás ráda pohlídá. Tak její nabídku využijeme.“

„Paní Kobrová? To néééé,“ zaznělo dvojhlasně a už byli oba uvnitř.

„U ní si ani nemůžeš sednout na gauč, všude má samé dečky a serepetičky,“ vysvětloval Rafanovi tiše Tom.

„A musíš se mýt před jídlem, po jídle, před procházkou, po procházce, prostě skoro pořád. U ní je nejjednodušší bydlet rovnou v koupelně,“ doplnil Sam.

Než to stačili kluci dopovědět, byli na místě. Kabinka zakotvila v něčem, co vypadalo z venku jako kozí chlívek. Poblíž bylo několik ohrad pro zvířata, stodola, studna a to bylo vše. Široko daleko se prostíraly jen pastviny.

V jedné ohradě se páslo stádo podivných koníků. Byli menší, než normální kůň, měli delší srst, silnější nohy a ocasy courali skoro po zemi. Pokukovali po nich chytrýma očima a pohazovali hlavou, jako by chtěli říct, jen si zkuste na nás sáhnout, my vám to spočítáme.

„Líbí se vám?“ zeptal se pan Mojerana, když viděl, jak si je děti prohlížejí.

„No, nejsem si jist, zda se na nás koukají přátelsky, mají v sobě něco poťouchlého,“ usoudil Rafan.

„Jistě, to máš pravdu, jsou to fuňové. Jsou chytří a bývají nejlepšími kamarády, pokud se dobrovolně uvolí tě svézt. Ale není jednoduché je k tomu přemluvit. Rádi se nechají dlouho prosit a milují smlouvání.“

„Ty, dědo, chceš tím naznačit, že na nich pojedeme?“ zeptal se Sam se směsicí touhy i obav v jednom.

„Nechci nic naznačovat. Oni jsou tu jediný dopravní prostředek, kterým se dá na základnu dostat. Musíme na nich jet, pokud nechceme uvíznout tady.“

„A není tu vůz, do kterého by se dali zapřáhnout?“ sondoval Tom.

„Fuň se nedá zapřáhnout do vozu, na to je moc hrdý. To už bys musel být jeho proklatě dobrý kamarád, aby to pro tebe udělal.“

„A kde máme zavazadla?“ zeptala se Hanka.

„Jsou ve stodole. Přendáme si nejdůležitější věci do vaků u sedla a ostatní tu vyzvednu později.“

„Myslíš, dědo, že nespadneme?“ měl obavy Tom.

„Ve stodole jsou sedla pro začátečníky s pojistnými řemínky. Z toho nespadneš ani kdybys chtěl.“

„No, když to jinak nejde,“ vzdychl Tom a Hanka vzdychla v duchu s ním.

„Teď pojďte, přendáte si věci ze zavazadel a já zatím osedlám funě,“ pokynul pan Mojerana ke stodole.

„Vy je umíte přemluvit, aby nás svezli?“ vyzvídal Rafan.

„Na to tady bohužel nemáme čas, ale dokázal bych to. Naštěstí je tu spolehlivý prostředek, jak přimět funě ke spolupráci bez zdržování. Všichni bez rozdílu milují stepní pórek. Když jim jeden dáš a zbytek slíbíš po skončení cesty, odvezou tě na konec světa bez řečí.“

„A nemohl bych to zkusit bez pórku?“ sondoval Sváťa.

„Když si hodně rychle zabalíš, nic tomu nebrání, klidně to zkus,“ souhlasil pan Mojerana.

„Víš co, běž si s ním pokecat,“ smál se Rafan kamarádově touze, „já ti to zabalím.“

„Díky,“ kývl Sváťa a upaloval k ohradě. Hanka ještě zahlédla, jak se kolem něj zvědavě scházejí fuňové.

Po chvilce se dětem podařilo nacpat do sedlových vaků všechno potřebné. Postupně je vynesli ven, pomohli přinést k ohradě sedla a pan Mojerana se otočil ke Sváťovi: „Tak co?“

Sváťa se rozzářeně otočil: „Támhle ten s lysinkou svolil, že mě odveze k základně, když mu tam vyčešu hřívu.“

„Dobrá práce, chlapče. Za takovou chviličku je to skoro až neuvěřitelné. Máš rozhodně talent.“

Pak vzal sedla a šel do ohrady s hrstí stepního pórku. Fuňové se mohli přetrhnout, aby mu vyhověli. V klidu se nechali osedlat a při tom pokukovali po sedlovém vaku, kam uložil zbytek jejich milované pochoutky. Rafan s Hankou pomáhali přivazovat vaky k sedlům, zatímco Sam s Tomem poskakovali kolem Svátíka a zkoušeli si popovídat s jeho vstřícným funěm. Nakonec se nechal osedlat i on a milostivě přijal pórek.

„Říká mi, že by to udělal i bez pórku,“ radoval se Sváťa.

„To by se asi za pórek nechali zapřáhnout i do vozu, ne?“ tázavě se otočil na dědu Tom.

„Myslím, že ano, nechali by se. Ale pak by odešli do stepi a už nikdy by se k tobě nevrátili. Neodpustili by ti, že jsi zneužil jejich slabosti.“

„A když nás kvůli pórku svezou, tak je nezneužíváme?“

„Pokud po nich chceme věci, které jsou ochotni pro lidi dělat i bez pórku, tak je to neuráží. Považují to za přijatelný obchod. Ovšem věci, které pro někoho udělají pouze z lásky nebo z kamarádství, za ty pórkem platit nemůžeš, to už by považovali za neodpustitelný podvod. Chápeš?“

„Asi jo. Doufám, že mě neshodí kvůli tomu, že se na tyhle věci ptám.“

„Neboj se, fuňové jsou rozumní a v zásadě přátelští tvorové. Jen hrozně rádi diskutují a smlouvají, jinak neznám případ, že by někomu úmyslně ublížili. Naopak. Už se stalo, že sami od sebe přišli pomoci zraněnému člověku.“

„Jsou báječní, mám je moc rád,“ souhlasil Sváťa, který už seděl v sedle.

Pan Mojerana vyhodil do sedla i oba kluky, nasedl a všichni pomalu vyrazili.

„Proč nás brána nedonesla až na základnu?“ zajímalo Rafana.

„Kolem výcvikového střediska je několikakilometrová clona, která znemožňuje vytvoření jakékoliv brány. Také významně omezuje použití magie. Je to něco jako ochranné pásmo,“ vysvětlil pan Mojerana.

„Je to prima, dědo, už se nebojím, že spadnu,“ hlásil Tom.

„Tak to zkusíme klusem, co říkáte,“ otočil se muž na ostatní a pobídl funě. Ostatní zvířata se okamžitě přizpůsobila.

Hanka pevněji sevřela otěže, ale už se také nebála. Naopak. Bylo to nádherné. Ze hřbetu zvířete byl mnohem hezčí rozhled, než čekala, a ani studený vítr jí nevadil.

Náhle ji oslovil myšlenkový obraz. Fuň jí sděloval, že i on pociťuje radost z cesty a že ještě hezčí by bylo běžet tryskem. Hanka mu jako odpověď poslala obraz, jak padá při trysku ze sedla a překvapeně zjistila, že cítí, jak se té představě fuň srdečně směje.

Když přejeli mírně zvýšený hřeben, uviděli základnu a kousek dál za ní farmu, která zřejmě k základně patřila. Přesto trvalo ještě hezkou chvíli, než dorazili na místo.

Tady pan Mojerana sundal fuňům sedla a postroje a rozdělil jim zbytek stepního pórku.

Uvítat je přišel správce základny. Poté, co si promluvil s panem Mojeranou, zašel do blízké kůlny a přinesl Sváťovi hřebla na fuňovu hřívu a srst.

Do Hančina ramena něžně drcla zvířecí hlava. Taky mě učešeš? Musela se zasmát rafinované přítulnosti svého funě. Pak ale přikývla a šla si půjčit od Svátíka speciální vyčesávací kartáč. Tom a Sam se taky chtěli přidat, ale děda požádal Rafana, aby je vzal na ubytovnu a dohlédl na jejich umytí a uložení ke spánku. Pak spolu se správcem vzali zavazadlové vaky a následovali zklamané kluky do přidělených ubikací.

Hanka se Sváťou dokončili kartáčování a česání přátelských fuňů, kteří se pak na rozloučenou ještě nechali pohladit a podrbat.

„Musím říct, že už se docela těším do postele,“ zívla Hanka a protáhla si unavené ruce.

„Ale byl to zajímavý den, co říkáš?“ liboval si Sváťa a zívnul také.

„To rozhodně,“ souhlasila Hanka, „nenapadlo mě, že tak brzo využiju to, co nás učí na symboličtině. Kdybychom mohli ve škole trénovat podobným způsobem, určitě by mi to šlo mnohem líp.“

„No vidíš, ani mě nenapadlo, že je to vlastně symboličtina,“ konstatoval Sváťa, „mně to povídání šlo nějak samo od sebe, ani jsem v mysli nemusel tvořit speciální obrazy.“

„No jo, někdo je holt nadaný, někdo to zase musí tvrdě našprtat,“ pokrčila Hanka rameny a s trochou závisti se na Sváťu vyčítavě podívala.

„Hele, ségra, nepodceňuj se, vždyť jsi se s ním taky domluvila, no né?“

„Vlastně jo, máš pravdu, jsem dobrá.“

„Jasně, že jsi, jinak bych tě nemiloval,“ troufl si Sváťa projevit nahlas své city a hbitě uhnul před kartáčem, který po něm Hanka vzápětí mrskla.

Druhý den začala brigáda. Do pomocných prací se zapojili i Tom se Samem, ale nadšení jim dlouho nevydrželo. Hanka se Sváťou se museli střídat v dozoru, snažili se je střídavě zabavit a zabránit aktivitám, při kterých hrozilo nebezpečí úrazu. Jinak ale stavba pokračovala dobře, děda byl spokojený, že na kluky někdo dohlíží a on se může zabrat do práce bez vyrušování. Čtyři chlapi přicházeli na stavbu brzo ráno a makali skoro až do tmy. Rafan se při stavbě rychle zaučil a správce ho nechával pracovat samostatně a nešetřil chválou, jak mu to jde od ruky.

Po zastřešení budovy se pustili do začištění vnitřních prostor, zavedla se dovnitř přípojka topení a vody, udělala se podlaha, vykachlíčkovalo se jednoduché sociální zařízení, pak se bílilo, uklízelo, umisťoval se nábytek a další předměty.

„To bych nevěřil, že se taková ubytovna opravdu dá postavit za týden,“ spokojeně prohlížel společné dílo pan Mojerana a správce si radostně mnul ruce.

„No, ještě nějaké drobnosti zbyly nedokončené, ale to už se zvládne bez vaší pomoci. Myslím, že si teď opravdu zasloužíte nějaké to rozptýlení.“

„No,“ zaváhal pan Mojerana, jestli má o tom hovořit, ale pak usoudil, že tím nic nezkazí, „chci zkusit požádat dozorce z rezervace Magického lesa, jestli by nám neumožnil krátkou exkurzi.“

„Opravdu?“ začal se správce usmívat od ucha k uchu. „Tak to jsem se se svým překvapením asi trefil do černého. Domluvil jsem vám návštěvu Magického lesa na dva dny i s průvodcem.“

„Neříkejte,“ rozzářil se pan Mojerana, „to je tedy velice milé překvapení. Slyšel jsem, že žádosti o vstup jsou jen zřídkakdy úspěšné, že tam pouští jen čaroděje specialisty a ještě ne všechny.“

„To je pravda. Ale nedávno se hlavním dozorcem stal Giro. Když slyšel, že sem s vámi přijedou vnuci a přátelé, sám mi nabídl tuhle možnost.“

„Giro? Ten rošťák, co jsme ho chtěli ze střediska vyloučit?“

„Já ho chtěl vyloučit,“ upřesnil správce, „ale ty ses ho zastal a zaručil ses za něj.“

„Měl jsem pocit, že potřebuje dostat šanci.“

„Měl jsi pravdu. Dnes je to chlap na svém místě. Tak si ten výlet hezky užijte a nenechte se pokousat svědivkami.“

„Upírci by byli horší. Zrovna nedávno jsem slyšel, že někdo z jejich kousnutí dostal debilózu. Doufám, že v Magickém lese nakažení nejsou.“

„Myslím, že ne. To by dozorci věděli. Kromě toho, stejně nebudete spát venku, ale ve srubu. Tam vám hrozí nanejvýš poťouchlíci.“

„No nazdar, to bude asi zajímavý výlet,“ zasmál se pan Mojerana, „třeba se nám podaří zahlédnout i jednorožce a tulíky.“

„Možné je všechno,“ přikývl správce a pak se s nimi rozloučil, „tak si ten zbylý týden pěkně užijte a nezapomeňte, že ve středu brzo ráno máte sraz s průvodcem u mohyly.“

Večer děti vyzvídaly, co je to vlastně za rezervaci, ale pan Mojerana jen řekl, aby se nechaly překvapit, a poslal je spát.

Příští dva dny je pan Mojerana provedl po výcvikovém středisku. Mohli si vyzkoušet překážkovou dráhu, visutou lanovku, střelbu na cíl z luku. Jiné střelné zbraně k lítosti svých vnuků nevytáhl, ale přinesl jim všem cvičná supervolonová prkna. Vysvětlil jim, jak držet rovnováhu a jak je magickými prostředky uvést do pohybu a řídit. Ujistil je, že ve zdejším regulovaném prostředí se výš jak půl metru nad zem nedostanou, ale to nikomu nevadilo. Hanka a Rafan se do tohoto sportu okamžitě zamilovali. Ani nešli hrát s ostatními míčové hry. Pan Mojerana jim dovolil jezdit kolem celého střediska, čehož vesele využívali a občas večer na Sváťovi loudili, aby jim vyléčil rozbitý loket nebo koleno. Ani pády jim však neubraly nic na elánu, se kterým vyráželi každou volnou chvíli na další a další okružní jízdy.

Errata:

12.08.2021 09:14