Výlet do rezervace

V úterý večer si pod dohledem pana Mojerany připravili batohy na výlet a ráno do nich ještě přidali potraviny, které budou cestou potřebovat. Byla ještě skoro tma, když osedlali funě a vyrazili na cestu.

Asi po hodině jízdy dojeli k údolí, které bylo zarostlé nízkými pokroucenými stromy.

„No, moji milí,“ zastavil funě pan Mojerana, „odtud už musíme pěšky.“

Další dvě hodiny šlapali údolím a stromy kolem nich postupně mohutněly. Řídký porost se změnil ve vysoký majestátní les, ve kterém štěbetalo spoustu ptáků a občas zahlédli i kradmý pohyb v houští.

„Mě už bolí nohy, dědo,“ škemral Tom o přestávku, ale děda ho pobídl, aby šlapal dál, že co nevidět budou na místě.

Pak se cesta stočila a zavedla je k malé kamenité říčce s mělkou čistou vodou. Kousek šli po břehu a pak se před nimi rozevřela veliká mýtina, na jedné straně ohraničená potokem a na druhé vysokými stromy. Poblíž potoka bylo několik padlých kmenů, u kterých pan Mojerana zastavil a shodil batoh. Ostatní ho s úlevou napodobili.

V rezervaci...

„Napijte se, vezměte si nějaké ovoce nebo sušenky, pokud na ně máte chuť, a můžete si odpočinout,“ řekl, „až dorazí náš průvodce, poví vám něco o rezervaci, a pak budeme pokračovat dál.“

„To budeme celý den chodit?“ zeptal se nešťastně Tom, ale když viděl, že ostatní už loví v batozích občerstvení, přestal si stěžovat a přidal se k nim.

„Můžeme se podívat k vodě?“ zeptal se Sváťa, když nacpal do pusy zbytek sušenky.

„Jen běžte, ale nechoďte na druhý břeh a nevzdalujte se z mýtiny,“ souhlasil pan Mojerana a šel se spolu s nimi opláchnout k říčce.

Osvěžení dětem pomohlo najít ztracené síly a se Samem už zase šili všichni čerti.

„Máš babu,“ plácl Sváťu. Ten si ve vodě prohlížel vyhlazené oblázky a málem díky němu přepadl do vody.

„No počkej, prťousi, to si odskáčeš. Jen co tě chytím, vymáchám tě ve vodě až po uši!“ nechal se vyhecovat ke hře a za chvíli už se honili všichni. Hanka s Rafanem se občas nechali od malých kluků dohonit schválně, aby hra nevázla, a všichni při tom halekali jak na lesy.

Sváťa právě k pobavení všech ostatních kličkoval před Rafanem, ale neměl šanci. Starší kamarád ho hravě dohnal a s hláškou „baba!“ ho plácl do ruky. Sváťa se na kraji lesa zastavil, aby se vydýchal a rozhlédl se po ostatních, kteří na něj z dálky dělali opičky. Rozhodl se chytit Hanku, když zezadu ucítil žďuchnutí do ramene. Otočil se a překvapeně zíral do očí mladého jednorožce.

Chtěl bych se s vámi taky honit, oznámil mu v duchu.

Sváťa se překvapeně zasmál, dotkl se opatrně jeho čenichu a poslal mu obraz Hanky a pak situaci, kdy se jí jednorožec dotkne. Pak mu naznačil, že zase dívka bude honit někoho dalšího. Jednorožec potřásl hlavou a vyrazil radostně na paseku. Ostatní se zastavili a zůstali koukat.

„Uteč,“ křikl Sváťa na Hanku, „má babu a jde po tobě.“

Hanka se trochu rozpačitě uhnula ze směru, nevěděla, jestli má opravdu utíkat nebo čekat. Malý jednorožec k ní doběhl, drcnul ji a odskočil pryč. Když se ho Hanka chtěla dotknout, uhýbal a utíkal. Hanka využila toho, že i Rafan zůstal stát a koukal. Plácla ho: „Máš babu.“

Malí kluci přijali nového člena do honičky s nadšením. Zvlášť když se od nich nechal jednorožec chytit a plácnout. Hned byla hra o hodně zajímavější.

Rafan si všiml, že se pan Mojerana zvedl, došel ke kraji lesa, a tam hovoří s velkým jednorožcem a dalším člověkem.

Po chvíli dostali symboličtinou pokyn ukončit hru. Šli se tedy posadit na kmeny a smutně se dívali za odcházejícími jednorožci.

„To byl mladý P’ujibo,“ řekl průvodce, když se s nimi pozdravil, „považuji za velmi dobré znamení, že si s vámi chtěl hrát. Znamená to, že jsme tady v rezervaci vítaní.“

„A co je to vlastně za rezervaci?“ zeptala se Hanka a průvodce se tázavě otočil na pana Mojeranu.

„Zatím jsem jim nic neřekl a tihle tři naši kamrádi,“ ukázal pan Mojerana na starší kluky a Hanku, „asi ani neví, že něco takového existuje. Budu rád, když jim to vysvětlíte vy.“

„Aha,“ přikývl průvodce, „dobrá. Tak tedy – asi před půl stoletím požádali jednorožci naše Bdělé, aby toto území vzali pod ochranu. Jak možná cítíte, je tu velmi silné vyzařování magie a díky tomu zde žije množství zcela unikátních tvorů, kteří se už jinde skoro nevyskytují. Jednorožci dohlížejí na jejich životní podmínky a my tuto oblast chráníme před nezvanými návštěvníky. Kromě Bdělých sem mohou přicházet na návštěvu i ochránci a ctihodní v doprovodu rodiny nebo přátel. Je však nutné hlásit návštěvy dlouho dopředu, aby bylo možné sestavit rozumný harmonogram pohybu po zdejších končinách. Tady ctihodný pan Mojerana se zaručil za vaše dobré chování, tak doufám, že nebudou problémy.“

„A co všechno uvidíme?“ dožadoval se Sam.

„Jednorožec ti nestačil?“ zasmál se průvodce.

„Ale jo, byl krásnej,“ souhlasil kluk.

„Takže teď půjdeme kolem říčky a močálových luk, kde se dají zahlédnout bahenní zářenky, zubouni, občas tu létají i drzáci a budete-li mít obzvlášť velké štěstí zaslechnete i hřejiváčka.“

„To jsme ještě ve škole nebrali, vůbec nevím, o čem je řeč,“ povzdechla si Hanka.

„Zubouni a zářenky jsou maličká stvoření fixovaná na ztrouchnivělé dřevo. Zářenky večer světélkují a zubouni vypadají jako chomáčky mechu a lapají hmyz. Drzáci jsou barevní ptáčci, kteří vypadají, že loudí jídlo, ale zatím hledají drobné předměty, které by vám mohli ukrást. Už párkrát jsem musel hledat jejich hnízdo, když návštěvníkovi ukradli lesklý amulet nebo barevný prstýnek. Takže pozor na ně! No a hřejiváček je drobný zelenkavý ptáček, ale hlas má úžasný. Jeho píseň zahřeje na duši a člověk by ji poslouchal donekonečna. Ve vodě můžete narazit na měnivku. Leží na hladině a obvykle není vidět. Ale když se nad ní nakloníte, přicucne se vám na obličej. Je to trochu nepříjemné, ale rozhodně nedoporučuji ji strhávat. Pokud zachováte klid, není nebezpečná a za pár vteřin odpadne zpět do vody. Vy pak pod hladinou uvidíte svůj obličej, jak se pitvoří a šklebí.“

„A je tu i něco nebezpečného?“ skočil mu do řeči pan Mojerana.

„No, tu a tam se něco najde. Poslední dobou se trochu přemnožili dizlobrazové. Cítí-li se ohroženi, vystřelují do očí nepřítele jedovaté střepinky. Od té doby, co nám jeden kolega oslepl, nosíme na kamenité pláni brýle. Ale tudy vás nepovedu.“

„A upírci?“

„Ti létají pouze v noci mezi jedenáctou a druhou hodinou. Tou dobou už budeme ve srubu, kde žádné vážné nebezpečí nehrozí.“

„Jen poťouchlíci...“

„No jo, ty se nám vypudit nepodařilo. Ale dá se to přežít.“

„A co dělají poťouchlíci?“

„No, jak bych to tak řekl... většinou se baví na náš účet. Ale skutečně nebezpeční nejsou. Jsou jen trochu vlezlí a neodbytní.“

„A zítra?“

„Zítra projdeme územím tleskavců až k vodopádu. Tady rostou nádherné stromy a v symbióze s nimi žijí dryády, drobné stromové víly. A hned ve skalnaté stráni nad vodopádem se nalézá malá kolonie tulíků. Je to jediné známé místo, kde se ještě vyskytují divocí tulíci. Omlouvám se, že vás nezavedu tak blízko, abyste je mohli vidět, ale jejich tak trochu záhadný druh je bohužel na vymření. Za posledních pět let se tu narodilo jen šest mláďat.“

„Já bych taky chtěl svého tulíka,“ vzdychl Sam.

„Omlouvám se,“ řekl pan Mojerana, „asi před rokem si chlapci mohli pohladit jednoho ochočeného a nedokázali se od něj odtrhnout. Už mockrát jsem jim vysvětloval, že to byl kouzelníkův přítel a že je mimořádnou vzácností. Stále nechápou, proč není možné jít na tržiště a koupit si ho.“

„Nejsou sami, kdo po něm touží. I mnozí vážení kouzelníci se pokoušeli dostat do blízkosti naší kolonie s nadějí, že si je některý tulík osvojí. Jenže osvojení jedinci se už pak nerozmnožují a naše kolonie je příliš malá na to, abychom někomu dovolili ji narušit,“ usmál se průvodce a otočil se k dětem, „no a teď už bychom měli vyrazit, máme před sebou dlouhou cestu.“

„Ach jo,“ vzdychl Tom, když si navlékal batoh.

„Nech si to vzdychání na večer,“ napomenul ho děda a pomohl mu srovnat popruhy zavazadla.

Vyrazili po úzké pěšině podél říčky, která se tu hnala přes veliké kameny a občas se točila v divokých vírech. V jednom místě museli přebrodit přitékající potok. Průvodce se zastavil tak najednou, že nepozorný Sváťa za ním nestačil zabrzdit a naboural do něj nosem.

„Promiňte, pane,“ vykoktal ze sebe.

Průvodce si položil prst na ústa a naznačil jim, aby se postavili na břeh potůčku. Pak se naklonil nad vodu. Ozvalo se tiché „mlask“, strážce se k nim trochu natočil, aby viděli jeho obličej. Vypadalo to, jako když si ho obalil igelitem. Znovu se naklonil nad vodu a jemné plesknutí a vlnky jim napověděly, že něco spadlo do vody. Pak se pod hladinou objevila tvář jejich průvodce jako vymodelovaná z vody a stínů. Začala se protahovat, mrkat, šklebit tak divoce, že se nemohli ubránit úsměvu.

„Jaký je to pocit, pane?“ vyzvídal Sváťa.

„Říkejte mi Varubi a toho pána si nechte od cesty. Teď jsem na dva dny váš kamarád a můžete mi klidně tykat. Jaký je to pocit? No, asi jako kdyby tě někdo namazal lepidlem. Nemůžeš pohnout svaly a chviličku nemůžeš dýchat.“

„Můžu to taky zkusit?“

„S touhle ne, to bychom museli najít nějakou další měnivku. Tahle nebude mít nejmíň půl dne o další kontakt zájem.“

Dá se říct, že na své cestě měli štěstí. Potkali všechny druhy, o kterých jim Varubi vyprávěl, i když zářenky a zubouni nebyli ani zdaleka tak zajímaví, jak doufali. Zato v době oběda je objevili dva barevní drzáci a moc je pobavili, když se kromě drobků jídla snažili ukořistit i přezky z jejich batohů. Jeden z ptáčků pokukoval i po Hančině přívěsku, ale tak blízko se nakonec neodvážil.

Odpoledne prošli loukami kolem močálů a pak odbočili do lesa. Tady potkali několik jednorožců, kteří je okukovali stejně zvědavě, jako děti okukovaly je. Ale už to nebyla taková legrace, jako ráno.

Pak došli ke srubu. Varubi k večeři uvařil polévku s chlebem a vybalil pytlík s výborným sušeným ovocem a k Sváťově radosti byly ve směsi i kousky čokolády. Potom je průvodce dovedl ke skále, na kterou nevedla příliš schůdná cestička, spíš se muselo víc šplhat. Ale stálo to za to. Před nimi se otevřel výhled na vodopád a až k obzoru se táhly zalesněné kopce, za kterými teď zapadalo slunce. Obloha zářila rudo-oranžovými pruhy a měnila barvy každým okamžikem. Bylo to tak nádherné, že ani nepotřebovali mluvit. Do toho všeho začal zpívat hřejiváček a ještě umocnil jejich pocity. Když Varubi zatleskal, aby ho zahnal, všichni se po něm ohlédli se zamračeným nesouhlasem.

„Musíme vyrazit dolů, než padne úplná tma, jinak nedojdeme se zdravýma nohama,“ popoháněl je k návratu do srubu.

Měl pravdu. Sestup rozhodně nebyl moc příjemný a měli co dělat, aby někde neuklouzli a neskutáleli se až dolů. Než došli do srubu, všiml si Rafan, že se jejich průvodce velice pečlivě rozhlíží a naslouchá. Asi to tu nebylo tak bezpečné, jak tvrdil. Když za nimi zapadly dveře chaty, Varubi se uklidnil a začal si s nimi zase povídat.

„A kde máte ty poťouchlíky?“ zajímalo Hanku, když prohlédla všechny místnosti.

Pan Mojerana a Varubi se po sobě spiklenecky podívali a průvodce pokrčil rameny.

„Asi tu zrovna nejsou. Možná se objeví ráno, než půjdeme dál.“

„A jsou nějak zajímaví?“ dožadoval se podrobnějších informací Sváťa.

„No, magicky moc zdatní nejsou, takže jediná jejich zvláštnost je poněkud pokřivený smysl pro humor. Dá se říci, že to jsou jediní tvorové, které jednorožci ze srdce nesnášejí. Já osobně tedy neznám nikoho, kdo by dokázal jednorožce tak rozčílit, jako poťouchlík.“

„Jednorožci nemají smysl pro humor?“ divil se Rafan.

„Ale ano, to mají, aspoň většinou. Jenže se smějí úplně jiným věcem, než zdejší skřítci.“

„Povídej nám ještě něco o tulících,“ škemral Tom.

„O tulících,“ zamyslel se Varubi, „no, vlastně toho o nich příliš nevíme. Nechceme je rušit nějakým pozorováním a magicky jsou téměř neviditelní. Skoro to vypadá, jako by magii pohlcovali nebo vstřebávali. Možná je to jejich potrava. Na druhou stranu je příroda vybavila ostrými zoubky a pokud vím, nepohrdnou ani hmyzem nebo sušenkou.“

„Jak vlastně vypadají?“ zeptala se Hanka.

„Jako malinkatá kočička,“ prohlásil Sam.

„Ne, ne, jako malinkatá veverka,“ odporoval mu Tom, „mají dlouhý chundelatý ocásek, do kterého se můžou úplně zabalit.“

„A nejraději spí v náprsní kapse,“ přidal k dobrému Sam.

„A když se chtějí rozhlédnout, tak se vyšplhají do vlasů a udělají ti z nich úplné vrabčí hnízdo,“ pokračoval zase Tom.

„A dá se s nimi mluvit?“ zajímalo Sváťu.

„Ne,“ odpověděli jednohlasně kluci.

„To se mýlíte,“ vložil se do toho Varubi, „osvojení lidé tvrdí, že se tulíci naučí lidskou řeč do dvou let a pak se s nimi dá hovořit naprosto bez problémů.“

„Hm, ale ten, co jsme ho viděli, jen kníkal,“ pokrčil rameny Tom.

„Jasně, že s tebou hovoří v duchu, ale používá při tom obvyklá lidská slova,“ vysvětloval průvodce.

„Jak můžou být záhadní, když s lidmi normálně mluví,“ namítla Hanka.

„Taky jsem se na to ptal,“ přikývl Varubi, „ale prý o sobě a o svém druhu odmítají hovořit. Není jasné, jestli nám některé věci vysvětlit nedokážou nebo nechtějí.“

„Už je pozdě, přátelé,“ upozornil je pan Mojerana, „je na čase zalehnout, abyste zítra byli fit pro další cestu.“

Malí kluci hned jako na povel zívli a všichni ostatní se od nich postupně nakazili.

Hanka se Sváťou a Rafanem dostali jeden pokojík, Mojeranovi druhý a Varubi řekl, že přespí v kuchyňce na lavici. Všichni byli tak unavení, že usnuli hned v okamžiku, kdy zapadli do postele.

Ráno Hanku a kluky probudila veliká rána.

„Co to bylo?“ zvedl hlavu Sváťa a začal se rozhlížet. Pak spočinul pohledem na rozespalém Rafanovi a rozesmál se. Hanka se natočila, aby taky odhalila důvod kamarádova řehotu. Pak to uviděla. Rafanovi narostly na hlavě obrovité oslí uši. Ale i Rafan měl pusu od ucha k uchu a ukazoval na Sváťu. Hanka změnila úhel pohledu a vyjeveně zírala na Sváťův nos, místo kterého mu teď v obličeji trčel dlouhý prasečí rypák. Pak zaznamenala, že oba kluci zadržují smích a hledí na ni. Přejela rukama po obličeji – nic. Prohrábla vlasy, ale něco na hlavě jí v tom zabránilo. Vrhla se k batohu pro zrcátko a spatřila na své hlavě dva zahnuté rohy. Zacloumala jimi, ale držely jak přirostlé. Do očí jí vhrkly slzy.

„Támhle jsou,“ ukazoval Sváťa pod okno.

Upustila zrcátko zpět do batohu a ohlédla se, na co ukazuje. Pod oknem se krčili dva skřítkové a hihňali se do dlaní. Hanka zlostně sáhla pro stoličku vedle postele a měla v úmyslu ji po nich hodit.

„Počkej,“ zadržel ji Rafan, který zatím vstal a zatřepal hlavou, až mu uši zaplandaly kolem krku. Hanka to nevydržela a začala se smát nahlas. Její smích byl tak nakažlivý, že se oba kluci vzápětí přidali.

„Dali ti rohy, protože se do všeho hned vrháš čelem,“ chechtal se Rafan a měl problém doříct mezi smíchem svou myšlenku, „a Sváťa zas do všeho strká nos a sežere, na co přijde.“

Smáli se, až jim tekly slzy.

„Jo?“ neurazil se Sváťa. „A proč teda tobě přidělili oslí uši?“

„Protože jsem umanutej osel a nešel jsem do školy hned s vámi,“ přiznal Rafan a pořád se nemohl přestat smát. Skřítkové pod okny se smíchy váleli po podlaze. Pak luskli prsty, všechna jejich vylepšení vzhledu zmizela a děti tu stály opět ve své obvyklé podobě.

Za okamžik se ozvala rána z jiného pokoje. Pobavená Hanka i oba kluci zvědavě vykoukli do předsíně. Ze dveří protějšího pokoje vyletěl Tom a místo rukou mával ploutvemi.

„Copak?“ zeptal se Rafan se zlomyslným světélkem v očích.

„Samovi narostlo místo jedné nohy kopyto a dědovi trčí z pusy obrovské tesáky,“ naříkal vyděšený kluk.

„Neboj, to za chvilku přejde, to je jen taková legrace,“ snažila se ho utěšit Hanka, ale Tom pořád vypadal, že je v šoku. Chtěla ho vzít za ruku, ale pak si uvědomila, že to nejde a zase jí začalo cukat v koutcích. Nakoukla do otevřeného pokoje. Pan Mojerana se smál, ale se svými zuby vypadal opravdu děsivě. Sam se tiskl ke stěně a nedůvěřivě sledoval skřítky, kteří i tady vypadali, že umřou smíchy. Z kuchyně se vynořil Varubi a Hanka zamrkala překvapením, protože jemu skřítkové přidělili oči na stopkách. Kroutil stopkami jako hlemýžď a rozhlížel se, co ostatní. Sváťa se opět zkroutil v záchvatu smíchu. Rafan jednou rukou ochranitelsky objímal Toma a taky mu cukalo v koutcích. Pak skřítkové luskli prstíky a všechno se zase dalo do pořádku. Když se po nich ohlédli, byli pryč.

„Víte, co je zajímavé,“ otočil se průvodce na pana Mojeranu, „že pokaždé celý den poté, kdy mě zesměšnili poťouchlíci, nepociťuji únavu a jsem až neobvykle fit. Možná nám to poskytují jako odškodnění za své nechutné vtípky.“

„Nevím, jestli je to pravda, ale já se cítím báječně,“ souhlasil děda a usmál se na své kluky, kteří už se vzpamatovali a začali si šuškat mezi sebou.

„Jak to, že vás neočarovali?“ zeptal se Sam Rafana.

„Jen se neboj, taky si na nás smlsli, akorát, že nás to přešlo dřív, než vás.“

„A co vám provedli?“ vyzvídal dál, ale Rafan se tvářil, že ho neslyší. On jim to stejně časem Sváťa vykecá, pomyslel si a vzdychl při představě, jak si ho pak dvojčata budou po zbytek školního roku dobírat.

Po snídani vyrazili po sotva viditelné pěšině směrem k vodopádu. Území tleskavců, kterým procházeli, bylo porostlé nízkými stromky a křovinami, ze kterých občas jako maják trčel polosuchý strom. Draví ptáci tleskavci měli jméno podle zvuku, který provázel jejich lovecký zvyk: v jednom okamžiku zmizet a v příštím se objevit hned u překvapené oběti. Žádného z tleskavců však neviděli tak zblízka, aby jejich počínání viděli na vlastní oči.

Ačkoliv minulý večer vodopád vypadal, že je blízko, trvalo skoro tři hodiny, než sestoupili k říčce a došli po jejím břehu až k němu.

„I když už jsem tu byl,“ obrátil se pan Mojerana na průvodce, „stejně mě pokaždé překvapí, kolik magie tu vyzařuje země. Je to neuvěřitelný pocit. Skoro mě až brní prsty.“

„Já naštěstí nejsem tak vnímavý,“ přikývl Varubi, „ale návštěvníci to obvykle říkají.“

Všichni shodili batohy a malí kluci s Hankou se vydali blíž ke břehu, aby mohli obdivovat duhu v tříštící se vodě. Také je zaujaly vodou nádherně vyhlazené oblázky.

Sváťa už se chystal, že je bude následovat, když ucítil příjemný dotyk ve své mysli.

„Bratříčku,“ oslovil ho jemně hlas a Sváťa přemýšlel, co mu to připomíná. Rozhlédl se a zrak mu utkvěl na obrovském starém dubu.

Je možné, že mě oslovuje strom, podivil se trochu nedůvěřivě jemnému kontaktu ve své mysli.

„Ty jsi bratříček stromů?“ ozvala se v jeho mysli otázka, ale tentokrát se ptalo drobné stvoření, které vystrčilo obličej zpod jedné větve.

„Já nevím. Rád bych byl, ale teprve jsem začal chodit do školy,“ nebyl si Sváťa jist, zda to dokázal stvořeníčku vysvětlit v symboličtině.

„Vítej,“ odpovědělo stvoření a začalo zpívat v rytmu ševelících větví stromu. Naslouchal a měl pocit, že i strom si brouká do stejného rytmu. Kdyby se nebál, že to zkazí, hned by se k nim připojil.

Průvodce se dotkl Mojeranovy ruky a ukázal na Sváťu: „Podívejte, zpívá mu dryáda, to je úžasné. Zdá se, že z něho vyroste významný druid.“

„Promiňte, že vyrušuji,“ přiblížil se k nim Rafan, „mám pocit, že je cosi v nepořádku, že je potřeba rychle něco udělat.“

Varubi se na něj zmateně podíval a pak se tázavě otočil na pana Mojeranu.

Ten jen pokrčil rameny a zeptal se Rafana přímo: „Co se ti nezdá, co je podle tebe v nepořádku?“

„Já nevím, nejsem čaroděj, ani se to neučím, nedokážu to upřesnit. Je to něco, něco, nějaká nerovnováha tady poblíž. Rád bych to srovnal, ale nevím co a nevím jak.“

Varubi zavrtěl hlavou: „Já nic necítím.“

Rafan si všiml, že Hanka už se necachtá u břehu, ale že stojí vedle něho a pozorně naslouchá.

„Taky to cítíš?“ obrátil se k ní s nadějí.

„Ne, necítím,“ přiznala, „ale důvěřuji tvému instinktu.“

„Já nevím, neumím to najít,“ začal se Rafan zoufale rozhlížet kolem sebe.

„Hej, Sváťo,“ přerušila svým zavoláním Hanka píseň dryády, „nech ty stromy a pojď sem.“

Zrovna teď, pomyslel si zklamaně Sváťa, pokrčil omluvně rameny ke stromu a neochotně se vrátil k ostatním.

„Zrovna mi zpívali,“ řekl vyčítavě na Hančinu adresu, „co se děje?“

„Je tu něco špatně, něco naléhavého,“ gestikuloval v rozčilení Rafan a Sváťa se přestal mračit. Pomalu se rozhlédl.

„Nebezpečí...“

„Kluci musí pryč,“ vykřikl najednou Sváťa, „zřítí se břeh.“

V následujících vteřinách se událo spoustu věcí najednou. Všichni vyrazili ke břehu, aby ochránili Sama a Toma, kteří si tam hráli. Zároveň ucítili otřes skály, jak se z ní vylomil jeden obrovský blok a řítil se s vodopádem dolů, následován lavinou kamení a hlíny.

Rafan byl u břehu první, popadl Sama a vrhl se do vody po proudu říčky, aby se dostal pryč z ohroženého místa. Sváťa se připletl pod nohy Varubimu, takže oba skončili na zemi dřív, než se dostali ke břehu.

Pan Mojerana skočil po Tomovi a odhodil ho po proudu do řeky dřív, než místo u břehu zasypala sprška kamení a hlíny a pohřbila pana Mojeranu pod sebou.

Hanka přeskočila průvodce a Sváťu, ale kamení už se řítilo dolů, takže stihla jen skočit do řeky a uhnout tomu nejhoršímu. Jeden kámen ji uhodil do hlavy, ale vědomí neztratila a snažila se udržet nad hladinou. Když ucítila pod nohama dno, postavila se a vtom do ní narazilo Tomovo tělíčko. Znovu se vyhrabala na nohy a zdvihla chlapcovu hlavu nad hladinu. Rozkašlal se a vyzvrátil trochu vody. Vzala ho do náruče a brodila se ke břehu. Posadila Toma do trávy a rychle ho zkontrolovala. Nevypadalo to, že by byl zraněn. Na své hlavě však nahmatala velkou bouli a na prstech jí ulpělo trochu krve, ale to taky nevypadalo na vážnější úraz. Tom se ještě jednou vyzvracel a pak se na ni podíval se strachem v očích.

„Dědu to zasypalo,“ řekl tiše a Hanka nevěděla, co mu na to má odpovědět.

„Pojď, vrátíme se zpátky,“ vybídla ho, když se postavil na nohy.

Prodírali se křovinami, protože tu žádná cesta nebyla. Když se konečně dostali pod vodopád, Varubi se Sváťou právě vynášeli z vody tělo pana Mojerany. Sváťovi po jedné ruce tekla krev a Varubi kulhal.

„Dědečku,“ zašeptal vedle ní Tom a nešťastně hleděl na průvodce, který položil zraněného na trávu a začal pátrat po známkách života.

Tom pustil Hančinu ruku a poklekl vedle dědy: „Dědo, podívej se na mě, promluv...“

Hanka došla ke Sváťovi, který stál opodál a do oživovacích akcí se nepletl. Chtěla ho oslovit, ale pak si všimla jeho nepřítomného pohledu a rozhodla se ho nevyrušovat.

„Zatím žije,“ kývl na Toma Varubi a šel ke svému batohu, odkud vytáhl deku, plachtu a obvazy. Hanka mu pomohla zraněného přikrýt. Pak mu obvázali hlubokou ránu na hlavě. Tom pořád klečel vedle dědy a tiše ho přemlouval, aby neodcházel.

„Co budeme dělat?“ obrátila se Hanka na průvodce.

„Léčitel a jeden kolega s funěm už jsou na cestě, aby zraněného co nejrychleji dostali na základnu. Pro nás ostatní přijedou později, možná až odpoledne.“

„Tady se také nedají udělat přepravní brány?“

„V tomhle místě by se o přepravní bránu mohl pokusit jen nesvéprávný cvok. Je tu tolik zemské magie, že by mohla v bráně explodovat. Ale neboj se, do večera vás dostaneme do bezpečí.“

Pak se ohlédl po Sváťovi a na řeku. Po Rafanovi a Samovi nikde ani stopa.

„Nemějte strach,“ odpověděla na jeho nevyslovenou obavu Hanka, „Rafan se neztratí. A pokud je s ním i Sam, budou oba v pořádku.“

Varubi se pokusil o úsměv a poslal ji, aby v zavazadlech našla nějaké suché věci a převlékla do nich Toma, sebe i svého bratra. Přikývla a šla to zařídit.

Když přinesla Sváťovi suchý svetr, našla ho, jak sedí a pořád kouká do ztracena. Tak mu ho aspoň přehodila přes ramena a tiše se posadila vedle něj. Rafan se stále neobjevoval. Jen na kraji lesa zahlédla stát mezi stromy jednorožce.

Zanedlouho se poblíž ozvaly mužské hlasy a jednorožec se ztratil.

„To jsem rád, že jste tady, Giro,“ přivítal je průvodce a krátce vysvětlil, co se stalo.

„No nazdar,“ řekl muž, když uviděl tu spoušť pod vodopádem, pak zdvihl zrak ke stráni na protějším břehu a vzdychl, „doufám, že to naši tulíci přežili.“

„Půjdu se podívat po Rafovi a Samovi,“ řekl Varubi, ale nově příchozí se po něm podíval soucitným pohledem šéfa a zavrtěl hlavou.

„To tedy nepůjdeš! Pěkně tady s léčitelem dopravíš zraněného na základnu a necháš si tam ošetřit koleno. Já tu počkám s dětmi, než přijdou posily. Hádám, že tu budou tak do půl hodiny.“

„Hej,“ postavil se druhý muž před Sváťu a zašermoval mu rukama před obličejem. „Nech už toho, Mojerana bude v pořádku. Sakra. Kolik let chodíš do školy, že se pleteš do léčení?“

Sváťa zamrkal a zaostřil na léčitele svůj pohled.

„Tři měsíce, prosím,“ odpověděl způsobně.

„To snad není možný,“ zabručel léčitel a šel se zase věnovat zraněnému.

„Koukám, že nám sem Mojerana zavedl pěkná kvítka,“ zasmál se Giro, když zkontroloval Hančiny a Sváťovy oděrky a viděl jejich neochotu nechat se ošetřit.

„Nebyl s nimi žádný problém, jsou naprosto v pohodě,“ nesouhlasil Varubi.

Konečně léčitel svolil, aby pana Mojeranu zafixovali do sedla funě.

„Ani to nezkoušej,“ podíval se léčitel v jednu chvíli přísně na Sváťu a chlapec sklopil oči, „chápu, že o něj máš strach, ale už i tak jsi za hranicemi svých možností, nemysli si, že to necítím! Byla to od tebe dobrá práce, ale teď už to nech na mně, jasné?“

„Jasné,“ pípl Sváťa, ale Hanka ho znala příliš dobře na to, aby byť jen na chvilku uvěřila jeho ochotě poslouchat starší autority.

„Umí váš kamarád dobře plavat?“ oslovil je Giro.

„Plave jako ryba,“ odpověděl Sváťa, „myslím, že vždycky plaval nejlíp ze všech dětí... tam u nás.“

„Tak my vyrážíme,“ zavolal na ně léčitel a dal pokyn k odchodu. Malého Toma posadil před sebe do sedla a pomalým tempem se vydali na cestu.

„Dobře dojeďte,“ popřál jim Giro a pak se znovu otočil k dětem.

„Takže vy jste sourozenci,“ prohlížel si je a Hanka doufala, že nezkoumá to, jestli jsou si podobní.

„Myslíte, že byste vycítili, kdyby se vašemu bratrovi něco stalo?“

„No, nevím, jestli bych poznal, že má třeba zlomenou ruku... ale kdyby mu šlo o život, tak to bych určitě věděl,“ se vší vážností pronesl Sváťa a Hanka přemýšlela, zda se tomu tvrzení dá věřit.

„A nemohli bychom ho jít hledat?“ zeptal se pak.

„Máte pocit, že byste to zvládli?“ zeptal se jich zkoumavě.

„Jasně,“ odpověděli oba dvojhlasně a nemohli uvěřit tomu, že by existoval dospělý člověk, který je při problémech neodstaví stranou.

„Tak dobrá,“ kývl, „jestli zbyly ve vašich zavazadlech nějaké suché věci, pití a čokoláda, vezměte to s sebou.“

Za chvíli už je vedl podél břehu po proudu říčky. Všichni se cestou pečlivě rozhlíželi. Bylo jasné, že Giro zdejší končiny dobře zná. Jednou je na cestě zastavil jednorožec a díval se na Gira. Chvilku spolu komunikovali, ale po jeho odchodu průvodce zavrtěl hlavou.

„Zatím je nikdo neviděl. Asi je proud odnesl dál, než bych čekal. Támhle přejdeme po kamenech na druhý břeh a zkusíme se rozhlédnout, jestli někde nevylezli.“

Opatrně přecházeli po klouzavých kamenech, když tu náhle jejich průvodce nařídil velitelským gestem zastavení. Popošel ještě o dva kameny dál, rozhlédl se a pak nařídil návrat na původní břeh.

„Tamtudy nemůžeme, dizlobrazové tam vyvedli mladé. Hrome, samé komplikace!“ rozčiloval se Giro. „Jestli se před nimi schovali do některé jeskyně, tak je budeme hledat těžko. Raději se vrátíme a počkáme na posily.“

„A není je možné najít nějak magicky?“ zeptal se Sváťa, ale podle toho, jak se na něj Giro ušklíbl, hned vzápětí své otázky litoval.

„Tak to zkus, ty umělče,“ vyzval ho průvodce a trochu posměšně se na něj zadíval.

„Tak jo,“ souhlasil Sváťa, posadil se na zem a podepřel si hlavu. Po chvíli ale zvedl oči a pokrčil rameny. Už už chtěl průvodce dát pokyn k návratu, když ho Hanka zarazila.

„Slyšel jste to?“

„Někdo na druhé straně řeky hvízdal,“ přikývl Giro.

„Byl to náš signál, musí to být on,“ shodila Hanka batoh a vyrazila ke kamenitému přechodu.

Giro ale udělal dva kroky a chytil ji za ruku: „Co si myslíš, že děláš? Přes dizlobrazy neprojdeš. Hezky počkejte s bráchou na břehu, já se tam podívám.“

Pak zalovil v batohu, vytáhl plachtu a dvoje brýle. Hanka se Sváťou sledovali, jak opatrně přechází na druhou stranu, tam se halí do pláštěnky a nechává v ní jen otvor pro oči s brýlemi. Několikrát zahlédli, jak se na chvíli schoulil a pak znovu vyrazil dál. Vždy na několik okamžiků zmizel, když prohledával průrvy a jeskyně. Potom se z jedné vynořil a jeho pláštěnka se nadouvala divným tvarem. Zdálo se, že spěchá ke kamennému přechodu. Na několika místech se zarazil, ale hned zase pokračoval. Hanka se Sváťou netrpělivě očekávali jeho příchod.

Konečně byl na břehu a shodil plachtu, kterou měl kolem těla. V náručí držel vyděšeného mokrého Sama.

„Převlékněte ho do něčeho suchého a pokuste se ho zahřát,“ nařídil jim a zase si hodil plachtu na záda. Sam se pověsil Hance kolem krku a tak mu drkotaly zuby, že nebyl schopen ani mluvit. Vylovili z batohu poslední suché triko a kalhoty a Sváťa mu na to navlékl svůj mírně provlhlý, ale zahřátý svetr.

To už na druhé straně zahlédli Gira, jak se pomalu sune směrem k přechodu. Tentokrát mu to šlo opravdu pomalu. V půli přechodu sklouzl z kamene do vody, sbalil plachtu, pod kterou se ukrýval Rafan, a vzal jejich kamaráda na záda. Když se dobrodil k nim, jemně pomohl Rafanovi na zem. Rafan seděl na břehu a vypadal zuboženě. Hanka stále ještě chovala Sama, tak jenom přistoupila blíž, ale Sváťa hned vyrazil zkontrolovat, co všechno se jejich kamarádovi stalo.

„S tou zlomenou rukou jsi měl pravdu,“ kývl Giro, který už vytahoval ze svého batohu dlahy a obvazy. Pak Sváťa zvedl kamarádovy nohy a Hanka uviděla do krve pořezaná chodidla.

„Tak na tenhle výlet asi fakt nezapomenu,“ drkotal se Rafan v zimnici a snažil se vyloudit na tváři kus úsměvu.

„Koukej toho nechat,“ okřikl Giro Sváťu, který už zase seděl vedle Rafana se skelným pohledem, a pak, když se Sváťův zrak zase zaostřil, dodal už vlídněji, ale důrazně, „jemu o život nejde a za chvíli tu bude pomoc, není nutné se oslabovat. Budeš ještě potřebovat všechnu svou sílu na cestu domů.“

„Má,“ zavrtěl se v Hančině náručí Sam, který už se přestal třást, a ukazoval na kapucu Rafanovy mokré vesty, „má tulíka.“

„Cože má?“ nerozuměla hned Hanka.

„Má tulíka,“ řekl Sam hlasitěji, „taky plaval ve vodě, a pak se mu vyšplhal na hlavu a seděl mu ve vlasech.“

Když se Sam střetl s Girovým upřeným pohledem, honem zase zabořil nos do Hančina ramena a odtud jen nenápadně pošilhával, jestli se nedopustil nějakého prohřešku.

Giro odklopil Rafanovu kapuci a vylovil z ní mokrého schouleného tvorečka, který by se vešel i do zavřené ruky.

„Jauvajs,“ sykl a pustil ho, když mu tulík zaťal zoubky do prstu. Tvoreček sešplhal po Rafanově oblečení a vnutil se chlapci do zdravé nezafačované dlaně. Odtud ostražitě vykukoval, zda ho zase někdo nechce chytat.

„A do háje,“ zaklel překvapený Giro, „tak tomu říkám průšvih na druhou.“

„Já za to fakt nemůžu,“ omlouval se Rafan, když viděl nešťastný strážcův pohled. Girovi bylo jasné, že tuhle souhru okolností bude jen těžko svému okolí vysvětlovat.

„Já vím, nic ti nevyčítám, ale obávám se, že ostatní nám věřit nebudou. Všichni ti kouzelníci, jejichž žádosti jsem v posledních letech vytrvale odmítal, mi teď půjdou po krku, až zjistí, že tulíka získal nějakej neznámej malej kluk.“

„Tak já ho vrátím,“ vzhlédl k němu nešťastně Rafan.

„Jestli si tě osvojil, a já bych podle jeho reakce řekl, že ano, tak už vás nikdo nedokáže rozdělit,“ rezignovaně vysvětloval průvodce.

„To je mi líto,“ pokrčil omluvně rameny Rafan a sykl bolestí, když se mu připomněla jeho zlomená ruka.

„Máš aspoň základní představu, jak se o něj starat a jaké povinnosti tě čekají?“

„Ještě minulý týden jsem o jejich existenci neměl ani tušení,“ přiznal Rafan.

„Bože, proč mě trestáš,“ vrtěl hlavou Giro, „no nic, půjčím ti aspoň nějakou literaturu a seženu vitamínovou směs, kterou pro ně doporučují odborníci.“

Vtom už uslyšeli hluk přibližující se skupinky lidí na funích.

„No jo, že já jsem se nevsadil,“ halekal hromotluk, který jel v čele, „to víš, že už je našel. Nevíte, proč si nás tu ještě drží? Všechno nejradši dělá sám. Nakonec budeme jenom pucovat boty a cestičky...“

„Hele, Divochu,“ zasmál se Giro, „neremcej a radši zařiď, ať se tady mládež dostane v pořádku na základnu.“

„Jasně, šéfe, žádnej problém,“ zasalutoval hromotluk, sklouzl z funě a šel posbírat poházená zavazadla. Další dva muži připevnili na neosedlaného funě, který přišel za nimi, sedlo s bezpečnostním nástavcem, aby to měl Rafan co nejpohodlnější.

„U všech vodrbanejch výrů, já snad špatně vidím,“ zaduněl znovu hromotlukův hlas, když přišel Rafanovi pomoci do sedla, „nebo vidím dobře a v tom případě tě, šéfe, čekají nesnáze, které ti nezávidím.“

„Vidíš dobře, Divochu, a vychutnej si to, protože odhaduji, že nejpozději do týdne už mě titulovat jako šéfa nebudeš.“

„A nešlo by to ututlat?“

„To by asi nešlo. Vždyť víš – tulíka prostě neschováš. Taková novina se roznese rychleji než semena povětrnice. Zítra si mě podají naši šéfové a odhaduji, že pozítří i všichni ostatní.“

Muži k sobě vzali do sedel zbylé děti a Giro si hodil na záda svůj batoh.

„Tak už jeďte,“ kývl na hromotluka, „já se dnes potřebuji chvíli projít.“

„Máte úplně promočené boty,“ namítl jeden z mužů, ale Giro jen mávl rukou.

„Kouknu se na tulíky, jestli tu pohromu ve zdraví přežili, a pak přespím ve srubu. Tam si je bez problému usuším. Jen jeďte, uvidíme se zítra.“

Hromotluk kývl a všichni vyrazili k základně. Byla to dlouhá a únavná cesta. Když konečně dorazili na místo, byla Hanka šťastná, že na ně čekal správce s několika pomocníky. Rafana přenesli na ošetřovnu, pro ostatní přichystali večeři a poslali je s horkým čajem do postele.

„Můžu k tobě?“ přišel k její posteli smutný Sam a zalezl k ní dřív než stačila přikývnout.

„Můžu taky?“ objevil se vzápětí Tom a v posteli začalo být těsno. Hanka chvíli počkala, až usnou a pak přelezla do prázdné Rafanovy postele, kde ji také po chvíli zmohl spánek.

Errata:

12.08.2021 09:14