Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Sportovní zážitek

Zimní měsíce ve škole utekly mnohem rychleji, než čekali. Učení jim zabíralo spoustu času a občas i pochybovali o správnosti svého rozhodnutí navštěvovat zájmové kroužky. Profesorka Ferinová jim při supervolonovém výcviku nic neodpouštěla a honila je skoro do vyčerpání. Každou otočku museli opakovat tak dlouho, až jim přešla do krve. Všechno muselo mít tři R, rytmus, rovnováhu a rychlost. Když jim to předváděla, zdálo se to tak snadné, ale zopakovat to po ní dokázal většinou jen Patrik Pohromak. Hanka pak po náročném tréninku usínala nad úkoly a ani už neměla sílu pomáhat Sváťovi se školními květinami. Sice jí to nevyčítal, ale stejně z toho měla špatné svědomí.

Na únorové prázdniny jim Vron zajistil pobyt v areálu zimních sportů. Podle svého uvážení si mohli objednat výuku na lyžích, na snowboardu, na saních, na bruslích, ti zdatnější si mohli vybrat i skoky na lyžích. Hanku utěšovalo jen to, že s nimi jela i Paulina. Rafanův návrat se bohužel posunul až na začátek března.

„Tak se mi zdá,“ mrzutě konstatoval Sváťa, kterého zimní sporty příliš nezaujaly, „že se nás Vron vždycky o prázdninách snaží zbavit.“

„A proč ti to vadí?“ divila se Paulina. „Vždyť tady máš nádhernou svobodu. Můžeš dělat jen to, co tě baví, neschází ti ani čas ani peníze, stačí si jen vybrat.“

„Doma by se mi líbilo víc,“ zatvrzele trval na svém a šel si číst.

Zato dívky si prázdniny nehodlaly ničím kazit. Vyzkoušely všechno, co se nabízelo, dokonce i stavění sněhových soch. Užily si při tom dost legrace. Poslední dva dny s nimi stavěl i Sváťa, protože už přečetl všechno, co si vzal s sebou, a tohle byla docela prima zábava. Nejšťastněji ale stejně vypadal až v okamžiku, kdy si pro ně přišel Vron a vzal je domů.

Rafan se vrátil před prvním březnovým víkendem. Na posteli našel malý dárek od každého z nich a Vron mu dokonce věnoval knihu s názvem Tulíci a co o nich možná nevíte. Hanka mu nadělila čepici s kapsičkou, která se okamžitě zalíbila malému tulíkovi, Sváťa vybral velikou čokoládu a Paulina mu darovala náramek přátelství, který sama upletla z barevných provázků.

Dojalo ho to. Pocit domova, který v tomto stromovém domku vznikl, teď ještě o něco zesílil. Byl si vědom toho, že tohle jejich útočiště je jen na pár let, ale nikdy neměl hezčí domov, než teď tady. Navzdory tomu, že jim ho poskytuje dračice a že jednou možná budou muset splatit její štědrost.

V pátek odpoledne se v domečku oslavovalo. Podívat se na chvíli přišel i Zachariáš. Největší pozornost všichni věnovali hlavně roztomilému tulíkovi.

„Má nějaké jméno?“

„No, začal jsem mu říkat Plavík. Zdá se, že mu to docela vyhovuje a také na to slyší. Je velice učenlivý. Mám pocit, že už rozumí i tomu, co říkám.“

„Tak schválně! Řekni mu něco,“ popichoval Rafana Sváťa.

„Proč ne. Plavíku! Plavíku, schovej se.“

Tulík seskočil z Hančiny dlaně, vyšplhal se Rafanovi po rukávu na rameno a pak se vyhoupl na čepici, kterou měl jeho pán zrovna na hlavě a hupsnul do její kapsičky. Pak polekaně vystrčil hlavičku, když se ozval potlesk přítomných.

„Takže už nehrozí, že by ti ho sebrali?“ zeptala se Hanka.

„Ne. Zůstane se mnou, dokud nás smrt nerozdělí. Je tu jen jediná podmínka. Přece jen se budu muset stát čarodějem. Tulík potřebuje trvalý přísun magie, bez ní by u mě živořil.“

„Takže budeš chodit do školy s námi?“ zaradoval se Sváťa.

„To ještě nevím,“ pokrčil rameny kamarád, „až podle toho, jak v létě dopadnu na Ostrově volby.“

Slavnostní nálada jim vydržela celý víkend.

V pondělí, když Hanka se Sváťou dorazili na první hodinu, oznámil jim profesor Jasanov, že je čas, aby v hodinách magické orientace začali studovat i magické rozpoznávání.

„Ve světě kolem vás je běžné, že se mnozí tvorové tváří jako něco jiného, než ve skutečnosti jsou. Váš soused třeba vypadá jako mladík a přitom je to stařec nad hrobem. Nebo procházíte skalami a na cestě číhá za kámen převlečený skalomzík. O větvácích mezi keři ani nemluvím. Je třeba, abyste dokázali rozeznat pravou podstatu toho, co vidíte. Teď dávejte pozor, řeknu vám jak a na co se soustředit.“

Hanka pozorně poslouchala, ale celé jí to připadalo příliš složité. Podle pokynů se soustředila na černou dřevěnou krychli na profesorově stole. Promítla si ji do všech spektrálních barev a netušila, kterou barvu vybrat, aby mohla zkoumat dál. Vybrala tedy náhodně zelenou, rozmlžila ji a znovu zaostřila zrak. Pořád to vypadalo jako tmavozelená kostka. Hanka vzdychla a rezignovaně otevřela oči.

„Pokud se vám to nepovedlo, nezoufejte, máte před sebou ještě asi deset týdnů, ve kterých se jistě naučíte, jak na to. Nyní si uděláme malý test. Zde je deset předmětů, které máte zbavit iluze a zjistit, čím byly před očarováním. Napište svůj odhad na papír a koncem hodiny mi ho odevzdáte.“

Hanka zašilhala po Sváťovi a znechuceně pozorovala, jak zuřivě píše na papír. V několika vteřinách se zvedl a šel odevzdat svůj papír profesorovi.

„Není důležitá rychlost, ale přesnost, chlapče,“ zavrtěl káravě hlavou učitel a vzal si Sváťův papír. Všichni sledovali, jak překvapeně zdvihl obočí.

„Výtečně, to jsem opravdu na první hodině nečekal,“ prohlásil skoro jakoby proti své vůli, „dávám ti »G« za dnešní rozpoznávání.“

Hanka se na nadšeného Sváťu zamračila, ale ten si tím nenechal zkazit náladu a jen pokrčil rameny.

Jediné, co ji trochu utěšilo, bylo to, že polovinu třídy učitel raději neohodnotil, aby nemusel rozdat Ička.

Hodiny rozpoznávání začaly Hanku strašit i v dalších dnech. Sváťa se jí to sice snažil vysvětlit, ale marně. Místo barevného určení použité magie jen hádala a předměty vytrvale vzdorovaly jejímu zraku.

A když v pátek za test, při kterém všichni ostatní uspěli, schytala Ičko, odcházela ze školy s náladou na bodu mrazu.

Ve městě před školou na ně čekal Rafan. Oznámil jim, že Vron musel jít ještě něco vyzvednout, protože pro ně chystá na zítřejší den sportovní překvapení. Společně se pak vydali za Paulinou, která končila až v šest.

Před jejím obchodem se posadili na zábradlí u řeky. Bylo chladno, pod mrakem, jako by i sama příroda měla náladu pod psa. Rafan natáhl ruku a Hanka ucítila, jak jí za krk položil tulíka. Plavík se jí v mžiku zahrabal pod vlasy a neuvěřitelně šimral, když ho tam honila. Hanka se navzdory své náladě musela usmát. Její zlost na sebe a svá selhání ve škole pomalu vyprchávala. Pokusila se tulíka odchytit pod trikem, ale nepovedlo se jí to, protože tvoreček hbitě sešplhal pod trikem na břicho.

„Ty lumpíku,“ oslovila ho něžně, když se konečně nechal chytit. Chvilku ho hladila a drbala za hlavičkou. Pak ale začal být neklidný, tak ho vrátila Rafanovi. Upravila si pocuchané vlasy a bylo jí lépe. Paulina dorazila unavená a Hanka by přísahala, že má oči zarudlé od pláče.

Doma se u večeře sešli s Vronem, který položil na stůl mezi jídlo a misku s ovocem malou obálku.

„Mám pro vás na zítra překvapení,“ řekl tajemně, „myslím, že Rafovi a Hance by se mohlo líbit.“

Rafan se natáhl po obálce a otevřel ji: „Vstupenky na meziměstský turnaj?“

„Slyšel jsem od pana Mojerany, že vám supervolon učaroval, tak jsem si říkal, že se určitě rádi podíváte, co umí ti nejlepší v akrobatických disciplínách. Mimo jiné tam můžete fandit závodnici Ferinové. Prý je dost dobrá.“

„Naše třídní tam bude závodit?“ vykulila nadšeně oči Hanka. „Tak to mě určitě zajímat bude! I když po tomhle školním týdnu bych si spíš zasloužila trest nebo zákaz vycházek a ne výlet.“

Hanka smutně vzdychla a začala ostatním vyprávět o svém totálním neúspěchu na hodinách magického rozpoznávání a o tom, jak je Sváťa v tomhle oboru nesnesitelně geniální.

Paulina podotkla, že ani ona se dnes příliš nevyznamenala, když popletla základní ingredience do směsi proti kašli a místo uklidňujícího sirupu tam přimíchala projímavý prášek.

„Ale to by přece taky mohlo fungovat. Já bych se po jeho požití určitě bál zakašlat,“ smál se Rafan.

„Vidíš to, Hanko, on si ze mě ještě bude dělat srandu?!“ rozčilovala se Paulina, ale taky už jí cukaly koutky úst. Jen Sváťa seděl úplně tiše a ani se nezasmál.

„Co je?“ strčil do něj Rafan loktem.

Sváťa zašilhal po Vronovi a zase rychle sklopil oči: „Nic.“

„Nesmysl,“ řekl Rafan rázně, „vybal to!“

„To... to nejde,“ bránil se tiše jeho malý kamarád.

„Ale jde!“

„Nejde to,“ trval na svém Sváťa, ale Rafan postřehl, že zase mrkl směrem k Vronovi.

Všimla si toho i Hanka a ohlédla se na Vrona. Ten najednou vypadal rezignovaně a odtažitě.

„Co se děje?“ nechápala Paulina tu náhlou všeobecnou změnu nálady.

Rafan nechal Sváťu a obrátil se k Vronovi: „Ty víš, co mu je?“

„Možná.“

„Má to něco společného s tebou?“

„Asi ano.“

„Sakra,“ namíchnul se už i Rafan, „tak jsi náš přítel nebo ne?“

„To je složité,“ odpověděl neurčitě Vron.

„Co je na tom složitého?! Živíš nás...“

„Na příkaz své paní.“

„Chráníš nás!“

„Na příkaz své paní.“

„Kdo vlastně jsi?“ přitvrdil Rafan.

Vron sklopil oči.

„On je kouzelný džin,“ zašeptal Sváťa a zdálo se, že nemá daleko k breku.

Najednou nikdo nevěděl, co má říct. Dívali se po sobě v naději, že to Vron popře. Nepopřel. Obličej měl nehybný a bez výrazu. Zdálo se, že je to nakažlivé. Ticho v pokoji narůstalo skoro až k zalknutí. Bezradně se dívali jeden po druhém. Fakt, že jejich ochránce vlastně není člověk, jak si až do teď mysleli, byl v první chvíli šokující a nepřijatelný. Snažili se to pochopit a vyrovnat se s tím, ale nebylo to snadné.

„A já hloupá si myslela, že největším dnešním průšvihem bylo moje Ičko,“ vzdychla Hanka, když už ji ticho tížilo víc, než unesla, a rozpačitě se ušklíbla na ostatní.

Rafan se zavrtěl a trochu nuceně se zasmál: „Však taky bylo! Protože tady doma se vlastně nic nezměnilo. Jsme tu spolu, tak jako vždycky, věříme si, tak jako vždycky, jen v naší mozaice poznání přibyl další kamínek. Nepopírám, že mě to taky trochu rozhodilo, tak jako vás, ale oceňuji, že nám Vron nelže.“

„Já nevím, jak vy,“ rozhlédla se Paulina po kamarádech, „ale pro mě toho Vron udělal hrozně moc. Jsem mu vděčná a vždycky budu, ať je, kdo je.“

Hanka zamyšleně potřásla hlavou, pomalu se zvedla a došla až těsně k Vronovi. Musel se na ni chtě nechtě podívat a ona mu se vší vážností, kterou v tomto okamžiku cítila, pohlédla do očí. Našla v nich bolest a smutek. Uvědomila si, že jako kouzelný džin nikdy nemůže být sám sebou, musí sloužit, musí poslouchat. Ale ona se rozhodnout může...

„Možná si nemůžeš vybrat, jestli budeš můj přítel, i když jsi mě zachránil – já vím, na rozkaz tvé paní – ale já si vybrat mohu a rozhodla jsem se být tvou přítelkyní a věřit ti.“

Výraz Vronovy tváře se změnil. Neusmál se, ale přikývl a vzal Hančiny ruce do svých dlaní.

„Nemohu nikomu nic slíbit, neboť moje paní má nade mnou absolutní moc a já ji musím poslechnout, ať už žádá cokoliv. Jednu možnost ale mám. Mohu složit celoživotní nezrušitelnou přísahu. A já ti teď tady přísahám, že pokud to bude v mých silách, nedovolím nikomu, aby ti úmyslně ublížil. Jsem si vědom toho, že pokud by někdy byla má přísaha v rozporu s přáním mé paní, zničí mě to navždy, a s tímto vědomím se ti celoživotně zavazuji.“

„Vrone,“ vydechla Hanka a nemohla ve své záplavě citů najít další slova. Měla pocit, jako by džin právě vložil svou existenci do jejích rukou. Sváťa k nim přistoupil a beze slova objal Vrona kolem krku.

„Máš velké nadání,“ usmál se na něj Vron, „netušil jsem, že mě prokoukneš tak brzo.“

„Vlastně mě to teprve teď naučili ve škole. Neodejdeš kvůli tomu od nás, že ne?“

„Dokud Hanka nedokončí studia, neodejdu od vás a budu na vás dohlížet.“

„To je dobře,“ uklidnil se Sváťa a konečně se usmál i on.

Atmosféra se trochu uvolnila, ale něco se změnilo. Rafan navzdory tomu, co prohlásil, cítil ve svém nitru pochybnost. Proč může mít nějaký drak zájem na tom, aby dostudovali? Náhle mu v mysli bleskly obrazy, které nečekal. On a jeho kamarádi stáli po boku kouzelného džina a proti nim se hrozivě natahoval drak a vydechl proud ohně, který Rafana ožehl. Potřásl hlavou, aby se obrazu zbavil. Bylo to podobné vidění, jako se mu občas vloudilo do snů. Jenže tentokrát ho nejspíš přivolal svými myšlenkami. Byl z toho nervózní.

„Dáte si banán?“ přinesla Paulina na stůl mísu s ovocem.

„Ne, díky, raději půjdu spát, bylo toho na mě dneska nějak moc,“ zavrtěla hlavou Hanka, která toužila být co nejdřív sama a znovu přemýšlet o tom, co se právě přihodilo.

„Bude dobře, když dnes zalezete do postele co nejdřív, zítra vás musím brzo vzbudit, abychom se stihli dostat branami na závody včas,“ schválil Hančin nápad Vron a děti vděčně uvítaly všeobecný rozchod a zmizely ve svých pokojíčcích.

Vron ještě chvíli zůstal sedět a říkal si, že to vlastně dopadlo docela dobře. Když dnes ze Sváťovy mysli vycítil, že chlapec odhalil jeho podstatu, obával se, že už s ním nebudou chtít ani mluvit, ani bydlet. Pak by byl jeho úkol mnohem těžší. Hanka ho ale překvapila. Jako jediná z nich ho přijala naprosto bez výhrad a předsudků. Když překonala moment překvapení, pochopila správně, že on nikdy nebude jejich přítelem z vlastní vůle, protože nemá nárok na vlastní vůli. Přesto mu nabídla bezvýhradnou důvěru. Nikdy nic podobného nezažil. To, že mu důvěřovala paní a její rodina, bylo celkem přirozené. Ale dívka, která netuší, co po ní jednou bude jeho paní chtít, mu dnes věnovala něco, co ještě nikdo nikdy před ní. Zasáhlo ho to víc, než čekal. Kdyby mu někdo někdy řekl, že se zaváže přísahou malé holce, vysmál by se mu.

Ráno se nikomu nechtělo z postele. Ještě stále měli trochu nepříjemný pocit ze včerejšího večera. Za chvíli už se ale začali dohadovat, jak se obléknout, jestli si vzít nějaké peníze z toho, co si vydělali a ještě neutratili, a zda je vhodnější mít čepici nebo klobouk.

Snídani odbyli v poklusu a vyrazili do města k veřejné bráně. Zdálo se, že nejsou sami, kdo míří do Poluty na meziměstský turnaj. Trochu nejistě pokukovali po ostatních, kteří měli žluto-modro-zelené čepice, šátky, trika, nebo si aspoň ve frontě na bránu malovali barevné proužky na ruce a obličej. Někdo vpředu trénoval hromadný pokřik: Trofeje a všechny ceny pojedou do Santareny! Hance se ta rozpustilá atmosféra docela líbila.

„Počkejte tady,“ řekl Vron, „raději skočím zaplatit kompletní transport až do Poluty, abychom pak nezdržovali.“

„Jasně,“ přikývla Hanka a sledovala, jak se Vron prodírá davem lidí.

„Nevím, jak se k němu mám chovat,“ řekla nešťastně Paulina, když odešel, „dokud jsem netušila, kdo vlastně je, bylo to o hodně jednodušší. Považovala jsem ho za dobrodince, který nám pomáhá.“

„Kde to žiješ, děvče?“ vrtěl nad jejím názorem hlavou Rafan. „Mezi lidmi takoví dobrodinci neexistují. Vždycky je potřeba hledat příčinu takového jednání. Z dobrého srdce tě nikdo sponzorovat nebude. Ani tady není jasné, o co tu jde. Vycházím ale z toho, že nám Vron vlastně nikdy nelhal, jenom tu a tam něco důležitého zamlčuje. Ale i tak je tohle všechno pro nás lepší volba, než co nabízel Útulný domov.“

„To určitě,“ dala mu za pravdu Hanka.

„Je mi pořád trochu líto, co jsem způsobil,“ zapojil se do hovoru Sváťa, „kdybych to byl věděl, tak jsem si to nazírání odpustil.“

„Hele, Svatoušku, plácáš nesmysly a omlouváš se úplně zbytečně. Prostě to teď víme a není důvod, proč bychom se k Vronovi měli chovat jinak než dřív. Vždycky se mi zdál trochu zvláštní, takže mě zase až tolik nepřekvapilo, že není člověk. Nevím sice zatím proč, ale chce abychom studovali, bavili se a užívali si života tak, jak se nám to líbí. Nic nám nenařizuje, jen nám ukazuje naše možnosti. Nevím, co víc bych si mohl přát. Co na tom, jestli je džin a jeho paní drak. Jsem jen zvědavý, proč tohle všechno pro nás dělají. Nějaký důvod to zaručeně má,“ promluvil velice přesvědčivě Rafan.

„Chtějí hlavně Hanku, nás k tomu přibrali jen tak bokem,“ řekl Sváťa a všichni se po něm překvapeně podívali.

„Co je to zase za výmysl?“ zamračil se Rafan.

Sváťa pokrčil rameny a dál už svou myšlenku nerozvíjel.

„Nech ho, to jsou halucinace z hladu, ráno se nestihl pořádně nasnídat,“ zasmála se Hanka a Rafan nad svým věčně hladovým kamarádem jen rezignovaně mávl rukou.

„Postupte si, ať nás někdo nepředběhne,“ popoháněla je Paulina.

Než se dostali na místo, museli vystát frontu ještě před dalšími dvěma branami. U každé další bylo vždy víc a víc lidí a pokaždé se našlo pár vykuků, kteří se snažili předbíhat. Jednou z toho byla taková strkanice, že měli co dělat, aby je rozzlobený dav nevytlačil z fronty úplně.

Stadión v Polutě byl obrovský, snad pětkrát větší než jejich školní amfiteátr. Nebýt Vrona, museli by zaplatit některému pořadateli, aby je dovedl na jejich místa. Při vstupu dostal každý do ruky čtvercové zrcátko a čtyři barevné kroužky, které si většina návštěvníků hned navlékla na ruku, aby jim nepřekážely.

„K čemu to je?“ divila se Hanka, ale teď nebyla na vysvětlování vhodná chvíle. Musela dávat dobrý pozor, aby se neztratila v tlačenici mezi řadami se sedadly.

Konečně našli svá čísla a mohli se uvelebit. Do začátku závodu zbývalo půl hodiny. Vron vytáhl z jedné kapsy pití a z druhé velký pytlík sušenek. Sváťovi se rozzářily oči a hned začal zkoumat, jestli jsou jedlé. Hanka odklopila víko zrcátka a chtěla se do něj podívat. Jeho levá polovina však zčernala a naskákala v ní barevná tlačítka označená jako program, seznam závodníků, obecné údaje a kontakt na pořadatele. Když aktivovala seznam závodníků, ukazovalo zrcátko nejen jména, ale i podobu zúčastněných.

Jak se blížila hodina začátku závodu, proud přicházejících pomalu slábl. Najednou se nad celým stadionem ozval harmonický akord, který dozníval skoro půl minuty a ztišil přihlížející. Ve chvíli, kdy nastalo téměř úplné ticho, rozbouřila se kolem nich hudba a z horních plošin stadionu vylétli supervolonisté v modročerných kombinézách na černých, oranžově zdobených prknech. Každý z nich držel v ruce červený závoj, který se v proudu vzduchu rozvinul a pak se začal rozpadat v jemný rudý prach, který sedal na každičký kousek stadionu. Kupodivu se neusadil úplně, ale vypadalo to, že se vlní kolem přítomných lidí. Supervolonisté předvedli několik perfektně secvičených sestav, kdy se rozlétávali a znovu slétávali do efektních obrazců. Hanka očekávala, jak jim všichni budou za jejich výkon tleskat, ale sklidili jen vlažný a krátký potlesk. Sváťa se zavrtěl a pozoroval, jak se rudá mlžná clona kolem něho vlní.

„Co to je?“ zeptal se Vrona.

„To je takový bezpečnostní prvek proti magickému ovlivňování závodníků.“

„Jak to funguje? Nemám pocit, že by to rušilo magii.“

„Zkus něco třeba na Hance. Zaklapni jí zrcátko,“ naváděl ho Vron.

Sváťa se soustředil a pak z jeho ruky, kterou natáhl při manipulaci, vystřelil rudý proud k Hančinu zrcátku, které se samo zavřelo.

Hanka se zamračeně ohlédla po kamarádovi: „Co to vyvádíš, prosím tě?“

„To je super,“ radoval se Sváťa, kterému konečně došlo, že rudá mlha sice magii nebrání, ale velice názorně na ni upozorňuje, „ale závodníci přece taky musí používat magii, aby ovládli prkno...“

„Však za chvíli uvidíš,“ usmál se Vron, „jejich magie bude světélkovat modře. Pokud by se někdo chtěl závodníkům plést do vystoupení, zažil by od rozhodčích velmi nepříjemné překvapení.“

Následovalo vystoupení jedné dětské skupiny, které bylo odměněno vřelým potleskem z jedné části tribun, kde nejspíš seděli příznivci školy, odkud děti pocházely.

Pak se nad tribunami rozsvítilo pět plošin, každá jinak barevná.

„Hele, modro-zeleno-žlutá, to bude asi plošina Santareny,“ hádal Sváťa.

„Sedni si a uklidni se, nebo přes tebe ostatní neuvidí,“ snažil se ho zklidnit Rafan, ale moc se mu to nedařilo.

„Hele, Hanko, tady píšou, že za Santarenu závodí i nějaký Pohromak, není to náhodou příbuzný tvého kamaráda z kroužku?“

„Patrik Pohromak není žádný můj kamarád! Pořád si myslím, že existuje nějaký chudák, který se kvůli němu nedostal do školy. Ukaž mi to jméno... No jo, podle věku by to mohl být bratr, pokud jsou z jedné rodiny.“

Celé dopoledne sledovali závodníky, kteří předváděli program s povinnými prvky. Rozhodčí jejich výkony známkovali pomocí terčů s číslicemi. Čím více bodů, tím lépe ohodnocený výkon. Když nastoupila Ferinová, byla Hanka nervóznější než ona. Držela jí palce tak pevně, že v nich po vystoupení málem neměla cit. Bodové ohodnocení měla sice výborné, ale mezi ostatními to stačilo pouze na čtvrté místo. Povinnou sestavou však závod nekončil. Po obědě ji čekala ještě volná jízda a ta mohla mnohé změnit.

O přestávce vylovil Vron z kapes pro každého k obědu velký chleba s řízkem. Hanka přemýšlela, jestli ho tam opravdu měl, nebo ho zrovna vyčaroval. Teď už nemusel před nimi předstírat, že je obyčejný člověk, takže kdo ví.

„Moc rád bych na plošině navštívil naši profesorku, smí se to?“ ptal se mezi sousty Sváťa.

„Podíváme se,“ řekl Vron a kontaktoval organizátory pomocí informačního zrcátka.

„Během polední přestávky je to dovoleno, pokud souhlasí osoba, kterou chcete navštívit,“ oznámil jim, „mám vaši profesorku kontaktovat já, nebo jí pošlete svůj vzkaz sami?“

„Sváťa by jí mohl napsat,“ usoudila Hanka, „má ve škole dobrou pověst, tomu to určitě dovolí.“

„Nemůžu, teď mám mastné ruce a kromě toho, ty přece chodíš do kroužku supervolonu, ne?“

„No tak jo,“ svolila Hanka a sesmolila krátký dotaz pro registrovaného závodníka. Očekávala, že jí nikdo neodpoví, ale už za dvě minuty dostala odpověď, ať přijde nahoru i se svými kamarády.

„Super,“ projevil tentokrát nadšení i Rafan, kterého umění závodníků fascinovalo.

„Tak jdeme,“ kývl na Hanku a Sváťu, když se ani Vron ani Paula k jejich výletu nechtěli přidat. Prodírali se mezi lidmi až k patě plošiny, kde už na ně čekal pořadatel a vyvezl je nahoru.

„To je milé překvapení, že vás tu potkávám,“ usmála se na ně Ferinová a ve své kombinéze vypadala o mnoho mladší, než ve škole. Na přátelské tváři nebyla ani stopa po obvyklé přísnosti.

„Jela jste fakticky úžasně,“ řekl jí obdivně Rafan.

„Díky, ale ještě mě čeká ta těžší část. Držte mi palce, budu to potřebovat. Dnes je tu opravdu silná konkurence.“

„Takhle já nikdy jezdit nebudu,“ vzdychla Hanka.

„Pokud tě to bude bavit i několik dalších let, tak třeba ano.“

„Škoda, že taky nemůžu chodit s Hankou do vašeho kroužku,“ zalitoval Rafan a v tom okamžiku se tulík Plavík vyhrabal z kapsičky u košile a posadil se mu na rameno.

Hanka viděla, jak jejich profesorka údivem zamrkala a skoro jí klesla brada.

„Je to opravdu to, co si myslím, že to je?“ ukázala na tvorečka.

„Ano, to je můj tulík, chcete si ho pohladit?“ nabídl jí Rafan.

Hanka se rozhlédla po plošině. Zábradlíčkem byla rozdělená do tří oddílů a v každém oddílu měl prkno a své věci jeden santarenský závodník. Výtah právě na plošinu vyvezl další návštěvníky. Hanka udiveně zdvihla obočí, když spatřila Patrika Pohromaka s jeho sestrou Andělou. Přišli pozdravit učitelku a pak šli obdivovat její prkno. To leželo na vzdušném podstavci a lehounce modře světélkovalo.

„A jak dlouho už létáte?“ páčil Rafan z učitelky informace o její sportovní disciplíně.

„Loni to bylo deset let od mého prvního závodu ve škole,“ smála se Ferinová tomu, že jim to připadá jako neuvěřitelně dlouhá doba.

Koutkem oka Hanka zahlédla, jak si Patrik za učitelčiným prknem dřepl na bobek. Jemné šimrání v zátylku ji nabádalo, aby to zkontrolovala. Ale třeba se chtěl jen mrknout na spodek prkna... Ale to by tam nedřepěl tak dlouho. Hanka se odpoutala od skupinky a obešla prkno, aby viděla, co tam dělá. Natahoval ruku k prknu a něco svíral v dlani. Anděla se jí postavila do cesty, aby ji zadržela, ale Hanka se jí vyhnula, udělala tři kroky k Patrikovi a prudce ho odstrčila od prkna. Ve dřepu neudržel rovnováhu a přepadl na záda. Hanka zahlédla v jeho ruce nůž. Musel si uvědomit, že ho viděla. Rychle nůž schoval, zvedl se na nohy a upřel na ni skoro vražedný pohled. Chvíli měla Hanka pocit, že po ní skočí, ale to už se mezi ně vklínila jeho sestra a nahlas prohlásila: „Moc krásné prkno! Ale teď už pojď, brácho, musíme se ještě podívat vedle.“

Oba přelezli zábradlíčko a odešli k mladíkovi, který měl za dopoledne o něco lepší skóre než Ferinová.

„Kdo to je?“ zeptal se Rafan profesorky a kývl k vedlejší části plošiny.

„Pohromak? To je starší Patrikův bratr. Mají nadání pro tenhle sport v rodině. Jsou fakt dobří. Brzo už na ně nebudu stačit.“

„Toho jste taky trénovala?“

„Ale kdepak, ten má trenéra tady z Poluty. V Santareně má sice rodinu, ale pokud vím, tak skoro pořád bydlí tady.“

„No, já myslím, že Santarena je hezčí,“ usoudil Rafan.

„Už mi tu bliká signál, abych ukončila návštěvy, obávám se, že budete muset dolů.“

„No, pokud to bude výtahem, proč ne,“ prohlásil Sváťa, který se nakláněl přes okraj plošiny, aby lépe viděl.

„Tak už pojď,“ postrčil ho Rafan směrem ke kabince výtahu.

Než se prodrali až na svá místa, začalo druhé kolo závodů. Jestliže se jim výkony závodníků zdály dopoledne úžasné, teď všichni předváděli něco, co jim vyráželo dech. Většina z nich si kromě prkna přibrala navíc nějaké efektní nářadí. Někdo měl míče, někdo obruč, jeden závodník dokonce zvolil prapor svého domova. Hanka nevěřila svým očím. Jak proboha může někdo uhlídat kromě prkna i dva míče, nebo proskakovat obručí? Jejich profesorka zvolila tyč s hořícími konci. Sklidila za svůj výkon dlouhé ovace. Pak nastoupil Pohromak se dvěma šavlemi. Bylo to něco úžasného. Nemohla jinak, než mu také dlouze zatleskat, i když fandila učitelce. Když všechny volné jízdy skončily, vystoupila před obecenstvo porota. Diváci se pomalu utišili a čekali na vyhlášení výsledků.

„Jako třetí se umístil Bjern Fedosen z Arkidy, jako druhá skončila Felicie Ferinová ze Santareny a první místo obsadil Stan Pohromak ze Santareny, i když pokud vím, je teď víc z Poluty.“

Dlouhotrvající jásot přivítal vítěze a jejich dekorování medailemi.

„A nyní je to na vás, moji milí diváci,“ zahalekal konferenciér, „koho ze závodníků si vyberete pro závěrečnou exhibici? Vyhodíte-li do vzduchu červený kroužek, udělujete čtyři body, žlutý je za tři, zelený za dva a modrý za jeden. Tak prosím, vybírejte.“

Osvětlení chvíli pohaslo a když se znovu rozzářilo, stáli v řadě všichni zúčastnění. Začal jmenovat jednoho po druhém a počkal, až diváci přidělí body vyhozením barevných kroužků do vzduchu. Kroužky odlétaly s růžovým světélkováním a dosedaly na tyče vedle závodníků. Nejvíc jich dosedlo na tyč jejich učitelky.

„Dnešní závody svým vystoupením zakončí favoritka našich diváků Felicie Ferinová! Prosím...“ zahalekal naposledy konferenciér a zmizel. Vtom se nad stadionem objevila ohnivá záře a z ní vyletěla vyvolená v kostýmu draka. Dlouhý vlající plášť a světelné efekty, připomínající chrlení ohně krásně doplňovaly její jízdu plnou obratů, přemetů a krkolomných kliček. Bylo to opravdu vyvrcholení jejich zážitku z dnešního dne.

Trvalo poměrně dlouho, než se jim podařilo opustit stadion a dostat se branami domů. Ale nevadilo jim to, protože byli plní dojmů a zážitků, ze kterých se potřebovali vypovídat.

„Cos to tam na plošině vyváděla u toho prkna vaší profesorky?“ zeptal se Hanky Rafan, těsně před tím, než šli spát.

„Ále,“ mávla rukou Hanka, „jenom jsem omylem strčila do jednoho kluka, co ho znám od nás z kroužku.“

„Nezapomínej, že i já toho kluka už viděl. I tu jeho sestřičku. Dívali se na tebe dost rozzuřeně. Cos jim provedla?“

„No, vlastně nic. Jen jsem do něj trochu strčila.“

„Opravdu? Tak to mě začíná zajímat. Jsi do něj zamilovaná?“ provokoval Rafan.

„Do Patrika? Spadl jsi z višně? Natahoval k prknu ruku s kudlou, tak jsem ho složila na zadek.“

„S kudlou, povídáš?“ zamyslel se Rafan a Hanka si uvědomila, že mu zase skočila na jeho fígl, jak z ní dostat informace. Stačí ji trochu vyprovokovat a vyklopí mu všechno.

„Že by chtěli bráchovi pojistit vítězství? On přece nemá zapotřebí tyhle metody, je dost dobrej i bez nich. Nebo má Patrik něco proti profesorce a chtěl ji ztrapnit?“

„Co říkáš?“ zareagovala konečně Hanka na to, že na ni mluví.

„Co má Patrik proti profesorce?“

„To nevím. Ona je na nás dost přísná a občas používá tvoje metody. Zesměšňuje nás, aby z nás vyrazila lepší výkon. Jinak fakt o ničem nevím.“

„No nic, pojďme spát,“ řekl Rafan a už se k tomu nevracel ani další den.

Errata:

12.08.2021 09:14