Vítej, návštěvníku!

A první ročník končí...

Ve škole je teď začali zatěžovat víc než dřív. Do hodin zeměpisu přibyla teorie bran, v symboličtině je nutili k plynulé komunikaci a neustále jim opakovali, že už to co nevidět budou potřebovat, a v praktické magii přibyl nácvik otevřené a uzavřené mysli.

„Když přijdou hosté z jinodruhové oblasti a vy jim chcete dát najevo své přátelské uvítání, je potřeba, abyste při prvním kontaktu plně otevřeli svou mysl. Pokud to neučiníte, dáváte tím najevo, že proti jejich přítomnosti máte výhrady,“ vysvětloval profesor Jasanov.

Vzápětí je nutil, aby se naučili otevřít mysl a zároveň si uvědomovali, zda i mysl jejich kontaktu je otevřená. Hance otevírání mysli příliš nešlo, tak si ji vzal do práce sám profesor.

„No dobře,“ přikývl nakonec unaveně, „tohle už byla aspoň trochu pootevřená mysl.“

Pak přidělil Sváťovi »G« za dokonalé otevření mysli.

V další hodině jim vysvětlil, že ne vždy budou jednat s přáteli, a pak je nutné mysl chránit a uzavřít ji před zvědavou magií. Opět si k sobě vzal Hanku a přikázal jí, aby obrnila svou mysl před jeho magickou sondáží. Hanka si představila, jak před ní stojí Bachařka a něco jí chce vsugerovat.

Profesor povytáhl obočí a poklepal Hanku po rameni: „Tohle bylo naprosto perfektní, neměl jsem nejmenší šanci, přiděluji ti géčko za uzavřenou mysl.“

Hanka se otočila, aby nezmeškala pohled na svůj válec, ze kterého dosud spíš ubývalo, a kde právě přibyl jeden žeton. Ještě stále byla deset žetonů pod normálem, takže to zase až tak potěšující pohled nebyl, ale aspoň bodíček!

„No tak, takhle ne, mladý muži, chtělo by to trochu víc soustředění,“ začal se rozčilovat Jasanov a Hanka se ohlédla, aby zjistila, kdo že to má právě trable.

„Tak ještě jednou a trochu se do toho opři!“ tyčil se profesor nad Sváťou a Hanka s napětím čekala, jak její kamarád dopadne.

„Ne, ne, ne, vůbec se nesnažíš,“ zavrtěl hlavou profesor, „takhle slabý výkon jsem opravdu ještě nezažil. Musím přiznat Svatopluku Vrone, že u tebe mě to obzvlášť překvapuje. Máš »I« za uzavřenou mysl.“

Sváťův válec, který měl dvacetdva bodů nad normál se o jeden žetonek snížil. Hanku potěšilo, že se aspoň jednou karta obrátila a ona uspěla v něčem, co Sváťovi činilo problémy.

Každý týden mívali jednu třídnickou hodinu. Obvykle je vedla profesorka Ferinová a řešila drobné zádrhele, které se na škole objevovaly. Občas chtěl někdo bydlet s někým jiným, tu a tam se objevila stížnost na neoprávněné přidělení Ička, většinou se ale hodina odehrávala v duchu dotazů na něco, co žáci nezjistili pomocí hodinek.

Tentokrát ale na hodinu přišel s Ferinovou i Jasanov.

„Jak u nás školní rok končí, nejspíš už asi víte buď od svých starších spolužáků, nebo z informačního bloku svých hodinek. Nicméně to ještě jednou teď probereme tady, aby nevzniklo nějaké nedorozumění,“ řekl profesor.

„První ročník od vás nevyžaduje na konci května nic jiného, než abyste se ve svém žetonovém hodnocení nedostali pod deset bodů. Pokud by se to někomu podařilo, bude muset prokázat před zkušební komisí, že je způsobilý postoupit do dalšího ročníku. Neprokáže-li to, bude opakovat první ročník. Tolik tedy o zkouškách. Na začátku června, jak už asi víte, k nám přijíždějí ze spřátelených jinodruhových škol delegace složené většinou z jednoho nebo dvou učitelů a z jednoho až dvaceti žáků z každé školy. V té době zase na oplátku odjíždějí naši vybraní žáci z druhých ročníků do areálů dotyčných spřátelených škol. Ti, co tu zůstanou, budou společně s vámi a ostatními absolventy prvních ročníků zajišťovat všechny potřeby našich hostů a rozmazlovat je. Doufám, že víte, co tím myslím.“

„Pan profesor,“ přerušila ho Ferinová, „má na mysli, že se budete chovat slušně a respektovat při kontaktu s našimi hosty všechny normy chování, tak jak jste se je učili v tomto roce. Nepřejeme si nikoho urazit, ani tu mít jakýkoliv konflikt. Všechno neobvyklé nejdřív projednáte se mnou nebo tady s panem profesorem, než si dovolíte odporovat našim hostům. Pokud bude někdo byť jen trochu neomalený, skončí do konce června jako pomocník v kuchyni nebo na farmě. Tak si ve vlastním zájmu dávejte velký pozor na své chování.“

„Přesně tak,“ potvrdil slova své kolegyně Jasanov a pokračoval, „Žáci třetího ročníku mají za úkol připravit spolu s našimi hosty slavnostní představení. Dá se říci, že se jedná o divadelní představení na dané téma. Zadání je vždy stejné a je na nich, jak se poperou s tématem mláděte uneseného temnými silami a zachráněného díky spolupráci lidí, draků, jednorožců a sirén. Magické i jiné efekty jsou vítány a z jakého druhu bude zachraňované mládě už je na představivosti tvůrců.“

„A žáci čtvrtého ročníku?“

„Většina jich bude pryč a vrátí se až těsně před slavností. Ti, kteří budou tady, se pochopitelně také mohou zúčastnit příprav, pokud budou mít zájem a čas. Chcete se ještě na něco zeptat?“

„Budeme jezdit na soboty a neděle domů?“

„Ne. Během června budou všichni žáci prvních ročníků trvale k dispozici našim hostům a se svými blízkými se setkáte až na slavnosti. Můžete na ni pozvat příbuzné, blízké i kamarády podle svého uvážení. Pokud se bude jednat o víc než pět osob, musíte se nejdřív poradit s námi.“

„A kde tady bydlí siréňané?“

„Před farmou je slepé rameno řeky, kde je ubytujeme.“

„Těm budeme muset taky pomáhat?“

„Nemějte obavy, pod vodou se pohybovat nemusíte. Stačí když jim budete k dispozici na břehu. Jinak draci většinou nocují na skále nad řekou asi tři kilometry proti proudu. Stravují se sami, takže spíš očekávají, že s nimi budete komunikovat a ukážete jim areál naší školy.“

„A jednorožci?“

„Ti mají oblíbenou louku poblíž slepého ramena řeky. Jsou skromní, slušní a jako mladí si rádi hrají a komunikují. Myslím, že se vám budou líbit.“

„Myslím, že nejobtížnější bývá komunikace s draky,“ promluvila profesorka. „Rádi poroučejí a očekávají, že je bez připomínek poslechnete. Pokud jste ale poslušní příliš, považují to za slabost a nebudou vás respektovat. Nikdy se od nich nenechte vyprovokovat ke zlosti. Pokud se s nimi dostanete do diskuse, používejte logiku a absolutní zdvořilost. Moje rada pro vás je: buďte opatrní.“

„No,“ zasmál se Jasanov, „myslím, že nejvíc si s draky užijí třeťáci.“

„Takže teď víte, co vás přibližně čeká,“ ujala se slova zase jejich profesorka, „koncem května dostanete čtyři dny volna, abyste si mohli doma domluvit pozvání na slavnost a pak se společně postaráme, aby to byla krásná a příjemná oslava závěru školního roku. Věřím, že upotřebíte získané znalosti a doufám, že to pro vás bude zajímavá a přínosná zkušenost.“

Hned po skončení hodiny začal Sváťa počítat, koho všechno by měli na slavnost pozvat.

„Rafana, Paulu, Vrona, Zachariáše, pana Mojeranu a kluky.“

„To už toho máš nějak moc, ne?“ smála se Hanka. „Něco nech taky pro mě.“

Učivo ve škole bylo tak náročné, že mnohé úkoly teď museli zpracovávat i o víkendu doma, aby náhodou neschytali další Ička za nedostatečnou přípravu.

V tom fofru jim zbývající školní měsíce utekly rychleji, než čekali. Než se nadáli, byl tu konec května a Hanka konstatovala, že třicet pět žetonů sice není velký úspěch, ale přece jen je to lepší, než v prvním půlroce, a rozhodně jí nehrozí opakování první třídy. Kdykoliv koukla na Sváťův válec teď právě se sedmdesáti šesti body, měla velmi nepříjemný pocit, že je nejspíš hloupá. Před nimi byl poslední dlouhý víkend a pak je čeká setkání s hosty. Sirény zatím viděla jen zdálky, jednorožců se nebála, neboť setkání s P‘ujibem v rezervaci a to, že pak jeden z nich stál na Rafanově straně při sporu o tulíka, ji utvrdilo v přesvědčení, že jsou hodní a spravedliví. S draky se ale ještě nesetkala a toho setkání se trochu bála. Pořád ještě nad ní a jejími kamarády visela nezodpovězená otázka, proč je jeden z nich sponzoruje, aby se mohli vzdělávat.

Na poslední hodinu měli Ferinovou a když už potřetí někoho napomenula, že nedává pozor, pokusila se Hanka soustředit na její výklad o tom, proč není radno používat magii na nemagickém kontinentu. Vnímala ale sotva půl věty a už zase přemýšlela, jak asi Paula zvládla zkoušku v léčitelském kurzu. Slíbila, že na ni dnes bude před školou čekat a buď půjdou do cukrárny oslavit její úspěch, nebo utlumit smutek z jejího fiaska. Hanka doufala, že uspěje.

„Vidím, že Hanka Vronová už se taky toulá daleko za školou, tak snad abych vás raději pustila domů a svůj výklad zopakovala až v září,“ vyburcovala Hanku z jejích myšlenek profesorčina poznámka. Cítila, jak se v rozpacích červená, ale Ferinová se mírně usmívala a vůbec nevypadala rozzlobeně.

„No tak, na co čekáte,“ pobídla profesorka svou třídu, „sbalte se a běžte domů.“

„Hurá, jupí,“ zajásali nad koncem učení, šprtání a úkolů a ti nejrychlejší už stáli u rámu dveří a mizeli pryč.

„A co květiny?“ kývl Sváťa k parapetu, který teď hýřil barvami a zdravou zelení.

„Na konci června je uložíme k prázdninovému spánku. Sice pak v září vypadají trochu přešle, ale přežijí to,“ uklidnila ho učitelka. „V červnu sem budete mít z vašeho pokoje přístup a pak se o ně postarám já.“

„Tak jo,“ usmál se Sváťa a vyrazil za Hankou, která netrpělivě přešlapovala u dveří.

Paula už na ně čekala ve městě před branou. Tentokrát tu bylo plno lidí, kteří přišli naproti svým prvňákům a chtěli s nimi oslavit úspěšné dokončení ročníku. Paula se usmívala od ucha k uchu, takže hned bylo jasné, že i ona svou zkoušku úspěšně zvládla. Jenže v cukrárně dnes nebylo volné snad ani místečko, tak usoudili, že budou raději oslavovat doma. Cestou se zastavili u Zachariáše, jestli by tam pro ně neměl nějaké slavnostní pohoštění.

„Se asi roztrhnu dneska, ne?“ zabručel. „Všichni chtějí oslavovat, Zachariáši, chtěli bychom tohle, Zachariáši támhleto, a co takhle desítkovou zmrzlinu?“

„Co to je?“ ptala se opatrně Hanka.

„Běžte domů a nechte se překvapit,“ loupnul po všech třech okem a neodpověděl.

„Hej,“ houkl ještě na Paulinu, když už Hanka se Sváťou zmizeli za dveřmi, a pohybem hlavy ji vyzval, aby šla za ním.

„Dnes je krásně na piknik na trávníku,“ řekl a vytáhl s její pomocí neobyčejně velký kufr. Vystrkal dívku i zavazadlo ze dveří a kývl na Hanku a Sváťu: „Hezky si to užijte.“

Všichni tři měli co dělat, než zavazadlo dovlekli až na zadní část zahrady, kde ho na trávě zvědavě otevřeli. V jedné části kufru bylo prostírání a nádobí, v druhé bylo připraveno jídlo a nápoje. Sváťovi se rozsvítila očka, ale ovládl se a prohlásil, že dojde pro Vrona a Rafana. Hanka s Paulou zatím roztáhly ubrus a na něj naskládaly vše, co kufr nabízel, a nebylo toho málo. Bylo tu maso, chlebíčky, uzeniny, sýry, zelenina, ovoce a dokonce dort s nápisem PRO ÚSPĚŠNÉ STUDENTY. To už k nim dorazili i kluci a nesli mísu obalenou stříbřitou utěrkou.

„To je ta zmrzlina,“ hlásil hned Sváťa, „koukli jsme se a je v ní deset barev a deset druhů ovoce. Každý si může nabrat, co mu chutná.“

„Tak se do toho dáme, ne?“ ukázala Hanka na prostřený trávník.

„Nebude to moc drahé, Vrone?“ zeptala se s obavou v hlase Paulina.

„Přece jsem ti řekl, že se během svého pobytu u nás nemusíš zajímat o finanční stránku věci. Tyhle starosti si nech na doma,“ napomenul ji Vron a s úsměvem pozoroval svoje svěřence, jak se pustili do lahůdek, které se tu nabízely.

„Chtěli jsme se s tebou poradit,“ řekla Hanka, když dojedla, „kromě vás všech bychom na červnovou školní slavnost rádi pozvali Zachariáše a pana Mojeranu. Nebude ti to vadit?“

„Proč by mi to mělo vadit,“ podivil se Vron, „jsem rád, že je chcete pozvat, i když si nejsem jist, jestli Zachariáš bude chtít. Ale svým pozváním ho určitě potěšíte.“

„Taky jsme přemýšleli,“ zahuhňal Sváťa a rychle spolkl sousto, aby mohl mluvit dál, „jestli by nebylo možné pozvat i Gira z rezervace. Myslíš, že bychom se k němu teď někdy mohli dostat, abychom to s ním domluvili osobně?“

„To by bylo skvělé, kdybyste ho pozvali,“ řekl dojatě Rafan a přestal honit po ubrusu tulíka, který pobíhal od misky k misce a ochutnával, co všechno tam mají.

„Najdu zítra pana Mojeranu a poradím se s ním,“ slíbil Vron.

„Můžeme s tebou?“ vnucoval se hned Sváťa.

„To tedy nemůžete,“ zavrtěl hlavou Vron, „ještě nemáte atest na procházení nestíněných bran.“

„A proč ho ještě nemáme? Jak se dá získat?“ zklamaně se dožadoval vysvětlení Sváťa.

„Jestli se nemýlím, tuhle zkoušku budete dělat na konci druhého ročníku,“ odpověděl mu Vron a přistrčil blíž k němu misku s jeho oblíbenými sušenkami.

„Jak můžeš zůstat takhle malý a štíhlý, když toho do sebe pořád tolik cpeš?“ podivoval se Rafan, když viděl, že jeho kamarád i po vydatném jídle zobe sušenky.

„Asi se mi to v těle mění na inteligenci a dobrou náladu,“ odsekl Sváťa a podal půlku sušenky Plavíkovi. Ten ji očichal a zahodil do trávy. Sváťa se na tulíka vyčítavě podíval a přendal misku se sušenkami mimo jeho dosah.

„Vyprávěj nám něco, Vrone. Třeba o dracích,“ prosila Hanka a kouzelný džin se opravdu nenechal dlouho prosit a začal vyprávět. Byly to příběhy staré mnoho desítek let, ještě z doby dračí války. Tehdy lidé začínali obsazovat území, které draci považovali za své. Nejdřív je vyháněli, ale když to nepomáhalo, začali draci lidské osadníky zabíjet. To však vyvolalo u lidí zuřivost a poslali na místa konfliktů bojovníky, kteří dokázali mnoho draků poranit a zabít jejich mláďata. Byla to dlouhá válka. Draci se nerozmnožují tak rychle jako lidé, a tak jich začalo ubývat. Někteří moudřejší jedinci žádali, aby bylo s lidmi vyjednáváno, a měli zájem se domluvit na míru. Draci nejdřív nechtěli o vyjednávání s lidmi ani slyšet. Ale jeden z bojovníků jim nakonec ukradl vejce a vychoval dračí mládě mezi lidmi. Když dráček dorostl, stal se vyjednavačem, který nastolil období klidu a nabídl oběma stranám přijatelnou dohodu. Díky němu skončila dračí válka a po čase začali draci dokonce využívat služeb lidského rodu. Ještě i pak ale docházelo ke konfliktům, které křehký mír ohrožovaly.

Vronovo vyprávění se protáhlo až do večera. Bylo tak zajímavé a barvité, jako by tam v těch časech byl osobně. Když se slunce klonilo k západu, přišel si k nim sednout i Zachariáš a vybídl Vrona, aby klidně vyprávěl dál, že i on si to rád poslechne. Seděli a poslouchali Vronovy příběhy až do setmění. Pak děti lítostivě uznaly, že už je asi čas skončit. Paula sbalila piknikový kufr a Hanka využila příležitosti a pozvala Zachariáše na školní slavnost.

„To je od tebe moc milé, mladá dámo, že mě zveš. Rád bych přišel, ale na začátku prázdnin budu mít frmol. Nevím, nevím... Uvidíme. Nic ti napevno slíbit nemohu, ale pokusím se.“

Pak vzal svůj kufr, dotčeně odmítl, když mu s ním chtěli pomoct, a odešel.

Druhý den všichni napjatě očekávali, jaké zprávy pro ně Vron bude mít, až se objeví. Báli se odběhnout z domu někam dál, aby nezmeškali jeho návrat. Nakonec se dočkali. Hned jak uviděli jeho výraz při příchodu domů, poznali, že zprávy jsou dobré. Usmál se a kývl na Sváťu.

„Zítra vyrazíme veřejnými branami na místo, kde si můžeš promluvit s Girem,“ řekl mu a pak dodal, „bude tam také pan Mojerana, pochopitelně i kluci a jak jsem vyrozuměl, má pro vás nějaký prázdninový návrh.“

„No nazdar,“ zašklebil se Sváťa, „to bude určitě zase nějaká makačka. Doufám, že to tentokrát nebude na stavbě. Byla to dost dřina.“

„Jasně, ty ses tam minule málem předřel,“ poškleboval se mu Rafan a držel ho rukou od těla, když se mu Sváťa chtěl za jeho poznámku odvděčit boxováním. Hanka se smála jejich kamarádskému pošťuchování a najednou pocítila strach, že tahle pohoda jednou skončí, že se budou muset rozejít... Paulina měla asi radar na její skryté nálady, protože ji mlčky vzala kolem ramen. Z jejího doteku Hanka znovu načerpala naději, že všechno půjde dobře a strach není na místě.

Druhý den cestovali branami po známé trase, až na to, že tentokrát nastupovali do kabinky v budově s nápisem VS13 a brána je vyklopila uprostřed nějakého centra s budovami, ohradami a pokud si Hanka dobře všimla, bylo tu i několik klecí.

Vron je dovedl do jedné budovy s velkou společenskou místností. Celá jedna její stěna byla zaplněna naučnými obrazy zvířat a rostlin.

„Vidíš, že jsou tady, říkal jsem ti to,“ ozvalo se ode dveří a za okamžik už Hanka držela v náručí Sama, pak Toma, a než kluci každého obešli, dorazil i pan Mojerana.

„Vítám vás, přátelé, moc rád vás zase vidím,“ usmíval se a potřásal jim rukama, Rafanovi zvlášť dlouho.

„Pojďte se mnou, ukážu vám zdejší malé království,“ kývl ke dveřím, „kluci zatím mohou skočit za hospodyní a poprosit ji o přípravu občerstvení pro naše milé hosty.“

Vyšli za ním ven a pan Mojerana je vedl dvorem kolem prázdných klecí až k ohradě, ze které zvědavě vykukovali dva fuňové. Hanka si všimla, že jeden z nich má podivně zkroucenou zadní nohu. Sice se o ni opíral, ale při pohybu silně kulhal.

„Přivedli ho sem pozdě,“ pohladil hlavu kulhajícího funě, „nejdřív to vypadalo, že o nohu úplně přijde, ale pak se tu zastavil jednorožec-léčitel a uzdravil ho natolik, že může chodit.“

„A tohle je jeho družka, která ho odmítla opustit,“ ukázal na druhého funě, který se také dožadoval pomazlení, „je moc hodná a určitě vás sveze, pokud ji o to požádáte.“

Pak je vedl kolem ohrady za roh budovy. Uviděli voliéru a uvnitř seděl na větvi nádherný dravý pták.

„Proč je zavřený?“ divila se Hanka.

„Je to tleskavec a je slepý,“ odpověděl pan Mojerana, „kdybychom ho pustili, nemá šanci se uživit. Rád se nechává nosit na ruce nebo na rameni, pokud na něj má někdo z nás čas. Na noze musí mít připevněný magický kamínek, abychom ho našli, když se ve slabé chvilce pokusí vzlétnout a my nevidíme, kam dopadl.“

„Chudák,“ politovala ho Paula.

Prošli kolem a vstoupili do další budovy, kde byl obrovský sál se spoustou obydlených klecí. V některých byli ptáci, v některých drobní čtyřnozí živočichové.

„Tady jsou tvorové, kteří utrpěli nějaké zranění, ale mají šanci se vyléčit a vrátit do svého přirozeného prostředí.“

Z jedné klece vystoupila mladá žena a došla až k nim.

„Dovolte, ctihodná Siderie, abych vám představil své mladé přátele.“

Pak se otočil k nim: „A tohle je naše léčitelka, která se rozhodla pomáhat zdejším postiženým tvorům.“

„Sidi, pane Mojerano,“ řekla přísně, což při jejím mládí vypadalo trochu nepatřičně, ale pan Mojerana se vlídně usmíval, „kdy už mi konečně začnete tykat jako ostatní a říkat mi Sidi? Přece víte, jak nerada používám tituly.“

„To platí i pro vás,“ otočila se na děti, „pokud mě nechcete rozhněvat, říkejte mi Sidi. Jasné?“

„Jasné,“ odpověděli jednohlasně a hned jim byla sympatická.

„Sidi,“ ozvalo se z konce místnosti, „pojď sem prosím, potřebujeme tě.“

„Už jdu,“ zahalekala léčitelka a ohlédla se na ně, „omluvte mě, prosím.“

Spěchala dozadu a pan Mojerana kývl, že ji mohou pomalu a tiše následovat. Když došli až ke kleci, kde ošetřovala nějaké zvíře, uviděli, že muž, který ji volal, je Giro. Oba byli sklonění nad malým, asi jako pes velkým medvídkem a vyjma drobných pokynů, že je potřeba něco podat či podržet byli zcela zabráni do své práce.

„Tak hotovo,“ řekla po chvilce Sidi a otřela si čelo.

„Šlo to docela dobře,“ pochvaloval si Giro, „obě mláďata jsou zdravá a čilá. Až se matce zahojí jizva, můžeme je všechny vrátit do rezervace.“

Pak se ohlédl a uviděl návštěvníky: „No vida, kohopak to tu máme...“

„Ty je znáš?“ podivila se Sidi.

„Aby ne,“ usmál se na ně Giro, „tahle parta mě připravila o místo šéfa rezervace. Tedy abych byl přesnější, o to místo mě připravil jejich nejmenší a nejmladší člen.“

Sváťa už už chtěl začít protestovat, když si uvědomil, že Giro nemyslel jeho.

„To je ten chlapec s tulíkem?“ zeptala se Sidi se špatně skrývaným zájmem.

Rafan sáhl do kapsičky a pak jí vložil do dlaně rozespalého tvorečka. Prohlížela si ho s rozzářenýma očima.

„Taky bych tě kvůli němu připravila o místo,“ řekla nakonec Girovi a hladila tulíka, dokud ho to nepřestalo bavit a nepřeskočil zase k Rafanovi.

„Tady je to stejně o moc lepší,“ prohlásil Giro a podíval se po ní pohledem plným lásky.

Paula strčila loktem do Hanky a zašeptala tak, aby ji nikdo kromě kamarádky neslyšel: „Docela fešák. Kdyby neměl oči jen pro ni, líbil by se mi.“

Hanka ji sjela káravým pohledem, ale Paule to nevadilo.

„Tady jsou,“ vpadli do místnosti kluci jako velká voda.

„Teta Bára vzkazuje, že se máte okamžitě přijít najíst, jinak se vám rozteče zmrzlina, kterou připravila,“ halekal Sam.

„Tak to nesmíme dopustit,“ přikývl pan Mojerana a všichni přítomní se bez odmlouvání přesunuli do společenské místnosti, kde už na stole čekala vydatná svačina.

„Báječné buchty a skvělá zmrzlina,“ chválil Sváťa s plnou pusou a pak se otočil na Sama, „musíš mě s tetou Bárou seznámit.“

„To nebude problém, když sem přijedeš na prázdniny,“ přikývl kluk, ale pak se chytil za pusu a omluvně se podíval na dědu.

„No, to jsem si mohl myslet, že mi zkazíš překvapení,“ vrhl na něj vyčítavý pohled děda. Sam se opatrně stáhl z jeho dosahu a schoval se za Toma.

„No, co se dá dělat, povím vám to tedy hned,“ obrátil se na ně pan Mojerana.

„Během příštího měsíce se sem má přestěhovat větší množství zvířecích pacientů z oblasti, kde hrozí sopečná erupce. Nemocnice tam leží přímo pod sopkou. Kdyby k něčemu došlo, nikdo z nich by nepřežil. Takže než dojde k erupci, nebo než se to tam uklidní, budou tady. Chtěl jsem vám navrhnout brigádu...“

„No, co jsem říkal? Už je to tady,“ vzdychl Sváťa tiše, aby ho pan Mojerana neslyšel.

„...ve zdejším středisku, protože během prázdnin tu bude potřeba každá pracovitá ruka, aby zvířata zůstala v čistotě a měla péči, kterou potřebují. Mohli byste čistit klece, nosit krmení, vodu a být k ruce zdejším léčitelům. Co vy na to?“

„Že přijedete, viď?“ škemral Sam u Hanky.

„Nemusíte mi odpovídat hned, máte před sebou ještě měsíc školy a povinností.“

„Já ne,“ ozval se Rafan, „sirénština už skončila, mohl bych tu zůstat rovnou. Stejně teď kamarády až do slavnosti neuvidím a Paula pracuje každý den do večera. Byl bych doma sám a tady můžu být užitečný.“

Paula se po něm vyčítavě podívala, ale pak prohlásila: „To je v pořádku, stejně jsem měla v úmyslu požádat Zachariáše, aby mě trochu naučil vařit. Budu mu chodit večer pomáhat a Vron se zatím může vypravit domů. Pak se sejdeme na slavnosti.“

Sváťa vstal, přistoupil k panu Mojeranovi a uklonil se: „Dovolte, abych vás i s vašimi vnuky pozval na letošní školní slavnost na konci června.“

Hanka se dotkla Girovy ruky: „Dovol, abychom pozvali i tebe a pokud bys chtěl přibrat Sidi, bude vítána.“

„Pozvali nás na slavnost,“ drcnul Sam nadšeně do Tomovy ruky.

„Super,“ souhlasil Tom a s nadějí se podíval na dědu.

„Rád se s chlapci přijdu podívat,“ odpověděl Sváťovi pan Mojerana a také se mírně uklonil.

„No, já nevím,“ zavrtěl hlavou Giro, „možná nebudu mít čas, ale je mi ctí, že jste mě pozvali. Opravdu si toho vážím.“

Po svačině děti dokončily prohlídku zdejší nemocnice a Giro je pak vzal na procházku do stepi, kam se vydali společně s tleskavcem a přibrali oba funě. Navečer jim u základny postavil Giro dva stany, ve kterých holky a kluci přespali.

Druhý den chodili společně se Sidi ke zvířatům a dívali se, jak je ošetřuje. Paulinu to velice zajímalo, protože doma ji sice budou navštěvovat hlavně lidé, ale kdo ví, zda nebudou chtít, aby léčila i domácí zvířata. Hodně se Sidi vyptávala a byla vděčná, že ji neodbyla a odpovídala i na otázky, které se jí musely zdát primitivní.

Mladý jednorožec P-ujibo

Odpoledne se všichni rozloučili s Rafanem a chystali se na cestu domů. Panu Mojeranovi oznámili, že ty prázdniny berou a že s nimi může počítat.

„Hlavně nezmeškejte naši slavnost,“ připomínali všem, než odjeli.

V neděli poslali za Rafanem jeho zavazadla a i Sváťa s Hankou se balili na svůj červnový pobyt ve škole.

Errata:

12.08.2021 09:14