Vítej, návštěvníku!

Hosté

První den se všichni prvňáci shromáždili v amfiteátru a profesorka Ferinová je požádala, aby se rozdělili do tří skupin podle toho, jaký symbol mají na hodinkách. K sobě pozvala žáky s dráčkem, ti s jednorožcem se měli shromáždit u profesora Smítka a ostatní se symbolem sirény si odvedl profesor Thajan. Všechno začalo velkým úklidem areálu. Hanku mrzelo, že se Sváťou nebudou ve skupině spolu, ale za chvíli měla plné ruce práce, že jí to ani nepřišlo. Sice byla ráda, že je má na starosti profesorka Ferinová, ale na druhou stranu ji nepotěšilo, že musí pracovat vedle Patrika a Anděly. Když jí už podruhé přistála za krkem sprška hlíny, bylo jí jasné, odkud vítr vane a že teď může čekat podobné „náhody“ denně.

Po obědě vyrazila jejich skupina česat ovoce v rozlehlém sadu. Hanka obsadila jednu osypanou jabloň a spolu s Alisou od nich ze třídy se pustila do sklizně. Pod nimi procházeli jiní prvňáci, kteří odnášeli sklizené ovoce někam dál.

Večer ji bolely ruce i nohy a se zadostiučiněním pozorovala, že Sváťa na tom není o mnoho lépe. Toho zase bolela záda od hrbení se na záhonech farmy.

Druhý den se jako první objevila delegace sirén. Hanka netušila, jakým způsobem přicestovaly, ale najednou tu byly. I na suchu se pohybovaly ladně, ačkoliv průsvitná bublina, kterou měly kolem hlavy, jim to trochu kazila. Dospělé sirény byly o něco vyšší než lidé a k Hančině překvapení měli dvě nohy jako lidé a ne ocas, se kterým byly vyobrazeny v učebnicích a na který si pamatovala při jejich prvním setkání. Usoudila, že by nebylo slušné se na to někoho ptát právě teď.

Asi dvě hodiny po sirénách dorazili jednorožci. Byli jen čtyři, z toho tři mladí. Nesli se hrdě za svým učitelem a zvědavě pomrkávali po svém okolí. Jeden Hance připadal povědomý.

P’ujibo, to musí být P’ujibo zajásala v duchu, že si vzpomněla na jeho jméno, a usmála se na něj.

I já tě zdravím, uslyšela jeho hlas ve své hlavě. Potěšilo ji, že zareagoval a všiml si jí. No vida, jak je svět malý, pomyslela si.

Draci přiletěli až večer před soumrakem. Přivítali se na dvoře s vedením školy a dřív, než mohly děti přijít blíž a prohlédnout si je, zmizeli směrem k útesům nad řekou. Hanka jen stihla spočítat, že jich je sedm.

Následující den jim profesorka Ferinová rozdala rudé pásky na ruku.

„Aby bylo na první pohled jasné, že jste přiděleni jako služba doprovázející draky. Pokud vás kterýkoliv z nich osloví a bude si něco přát, udělejte vše, co bude ve vašich silách, abyste jeho přání splnili. Teď si zkontrolujte své hodinky. Na obvodu jejich ciferníku vám přibylo jedno tlačítko s otazníkem. Nebudete-li si vědět rady, použijte tlačítko a kontaktujte mě. Doufám, že je vám vše jasné. A teď pojďte, já vás představím našim hostům.“

Hanka pocítila trému a měla pocit, že není sama. Draci opravdu působili hrozivě už jenom svým zjevem. Dva dospělí jedinci postrčili dopředu pět menších draků, kteří sklonili hlavy, aby si prohlédli zdejší lidičky.

Ferinová jim nejdřív ukázala prvňáky a omlouvala předem jejich malé a nedostatečné magické schopnosti a poprosila draky o shovívavost. Pak začala představovat žáky třetího ročníku, kteří s nimi budou pracovat na společném slavnostním představení.

Hanka si prohlížela hosty podrobněji. Když překonala prvotní strach, zjistila, že se jí draci líbí. Pohybovali se ladně a opatrně. Trochu byli cítit zvláštním pachem, který se Hance nezdál nepříjemný. Oči měli temně zlatožluté, jeden z nich je měl téměř dohněda. Ten se Hance líbil nejvíc. Byl z draků nejmenší a nejtmavší. Jeho pohled působil mnohem vlídněji, než oči ostatních. Hance se zdálo, že se na ni se zájmem zadíval, tak raději sklopila zrak a ustoupila dozadu. Rozhodně neměla v úmyslu budit pozornost.

Pak se ujal slova jeden z velkých draků. Hanka uslyšela jeho dunivý hlas ve své hlavě a s údivem zjistila, že mu rozumí. Drak sice nemluvil nahlas, ale mluvil lidskou řečí. Dozvěděli se, že on je učitelem dějin a říkají mu Hledač dávných věků a s ním přiletěl ještě učitel fyzické zdatnosti Divoké křídlo. Pak představil žáky. Jako posledního uvedl hnědookého draka, který se jmenoval Zuřivý plamen. To se teda fakt netrefili, pomyslela si s troškou škodolibosti Hanka, jestli tenhle vypadá zuřivě, tak já jsem dračí babička. Kdoví, jestli vůbec umí chrlit oheň, pochybovala v duchu.

„No dovol, to náhodou umím velice dobře,“ ozvalo se jí v hlavě a Hanka se vyděsila. Vycouvala opatrně až ke dveřím do budovy, otočila se a utekla do svého pokoje.

Já jsem ale pitomá, nadávala si. Sotva přijdou hosté, hned jednoho urazím a to ještě dřív, než vůbec stihnu promluvit. Proč nás proboha učitelka nevarovala, že dokážou tak dobře číst myšlenky. Hanka se natáhla do zásuvky pro čokoládu a celou ji pomalu snědla. Trvalo dlouho, než se jí podařilo trochu vzpamatovat. No jo, ale přece tu nemůžu sedět celý den takhle zavřená, řekla si, musím najít Ferinovou a zeptat se jí, co mám dělat.

Když po chvíli sebrala odvahu, vstala a opatrně vyšla na dvůr. Trochu ji uklidnil pohled na prázdné nádvoří. Draci nejspíš se svými průvodci prohlížejí zajímavá místa kolem školy. Opatrně koukla za roh, tam taky nikdo nebyl. Možná bych se Ferinové mohla zeptat přes hodinky, napadlo ji. Zaktivovala ciferník a nad hodinkami se jako vždy roztančil dráček...

„Jé, to je pěkné, to se mi líbí,“ ozvalo se jí v hlavě. Pohlédla nahoru a srdce jí pokleslo tak hluboko, že ani nechtěla zjišťovat kam. Na střeše budovy seděl malý tmavý drak a zvědavě ji pozoroval. Odtud nebylo kam utéct. Potlačila příval paniky a zhluboka se nadechla. Nedá se nic dělat, jediná možnost, jak z toho ven, je zachovat klid. Jak to říkal Jasanov? Otevřít mysl a slušně pozdravit...

„Zdravím tě, Zuřivý plamene a omlouvám se za své nevhodné myšlenky. Můžeš mi je prosím prominout?“ říkala polohlasně a velice se soustředila, aby jí drak rozuměl.

Drak seskočil ze střechy a připlachtil před ni.

„Nemusíš se omlouvat, ve tvých myšlenkách nic urážlivého nebylo. To spíš já jsem se provinil tím, že jsem jim naslouchal. Nebylo slušné naslouchat, ale nemohl jsem si pomoci. Mám pocit, že jsi to ty, ale takhle zblízka si tím nejsem jist.“

„Nerozumím,“ řekla omluvně Hanka a pokoušela se nechat svou mysl otevřenou.

„Před časem jsem někomu daroval kompas, aby vždycky našel cestu domů,“ řekl drak váhavě s nejistotou v hlase.

Šokovaně se podívala na mladého draka a nemohla uvěřit, že by to mohl být on, kdo nad ní držel ochrannou ruku. Vlastně spíš tlapu. To přece není možné... Jeho slova zaplavila Hanku vzpomínkami a vyburcovala v její mysli obraz ze skoro zapomenutého snu. Že by to nebyl sen? No ano! Podruhé ho přece slyšela těsně po incidentu s černým kouzelníkem. Tenkrát mu řekla, že ho chce poznat. Ale kdo mohl tušit, že je to drak?!

„Tobě jsem dala pírko?“ zeptala se spíš v duchu než nahlas.

Ucítila z jeho strany velikou radost a opatrně k té jeho radosti připojila i svou.

„V mém snu jsi vypadal jako člověk,“ namítla.

„A ty jako ztracený pták,“ odpověděl jí rozjařeně, „sny nám nepřinášejí stejné vjemy jako oči.“

„Já tomu pořád nemohu uvěřit,“ přiznala Hanka svou nejistotu a rozpaky, „jak je možné, že moje volání o pomoc jsi slyšel právě ty?“

„Budeme si muset někdy v klidu popovídat,“ lehce kývl hlavou drak, „ale zdá se, že dnes to nepůjde. Divoké křídlo už mě hledá, budu se muset připojit k naší skupině. Promiň.“

„Popovídám si s tebou moc ráda,“ odpověděla Hanka a pak zahlédla draky i profesorku Ferinovou s dětmi. Zdálo se, že úvodní prohlídka areálu školy je u konce. Hanka se nenápadně vmísila mezi spolužáky a v houfu s nimi vyprovodila draky až ke hranicím školního pozemku. Draci odlétli a všichni si jako na povel začali povídat o svých zážitcích. Hanka mlčela a poslouchala, jak se na draky dívají ostatní. Zklamalo ji, že nadšení pro tyto tvory projevil nahlas akorát Patrik Pohromak, který prohlásil, že se určitě hodlá na některém z nich proletět. Jenže to zaslechla jejich profesorka a rozhodně mu zakázala o něco podobného draky žádat. Patrik se mračil jako noc, ale neřekl nic. Pak dostali rozchod, aby se mohli podle své chuti podívat i na ostatní návštěvníky školy.

Hanka podobně jako většina spolužáků hned zamířila k louce jednorožců. Musela znovu obdivovat jejich vznešený vzhled. Zdálo se, že jednorožci učí jejich spolužáky se zelenými páskami na rukávu nějakou divnou hru. Hance se rozhodně nepodařilo pochopit, o co jim jde. Po chvíli pocítila, jak jí kručí v břiše a uvědomila si, že během svého schovávání se před drakem prošvihla oběd. No co, pozdní svačina taky nebude k zahození a zamířila do svého pokoje. Snědla zeleninou bohatě obložený sendvič, natáhla se na postel a přemýšlela o podivném dnešním setkání. Už se přestala bát dalšího rozhovoru, dokonce se na něj začala těšit. Proč by se měla bát tvora, který jí dvakrát pomohl z bryndy? Znovu si promítla jeho radost, když si ověřil, že potkal svou přítelkyni ze snů. Konec konců kamarádit s drakem by mohlo být docela zajímavé. Jenom nemohla vymyslet místo, kde by byla šance si beze svědků povídat. V celém areálu školy i kolem něj teď pořád někdo procházel, všude bylo neobvykle živo. Pak se Hance najednou samy od sebe zavřely oči a usnula.

„No to snad není možný,“ vzbudil ji rozhořčený hlas, „já lítám kolem jednorožců, div si nohy neuběhám, a naše slečna tu vyspává. Jak k tomu přijdou naši hosté, že je neoslňuješ svou přítomností?“

„Nemusíš pořád lenošit jenom ty, já mám taky někdy nárok,“ bránila se se smíchem Hanka, když ji chtěl vyklopit z postele na zem.

„Zmeškala jsi večeři, tedy spíš zaspala, abych se vyjádřil přesně. Bál jsem se, jestli si tě některý drak nedal jako zákusek.“

„Moc k tomu nechybělo. Kdyby víc otevřel tlamu...“

„No jo, mají ji pěkně zubatou,“ kývl Sváťa a začal si rozbalovat čokoládu s oříšky. Chvilku zaváhal, pak ale půlku nabídl Hance a smutně zamrkal, když si ji vzala.

„Představ si, že mezi jednorožci dneska přijel i P’ujibo. To je náhoda, co? A představ si, že mě hned poznal a začal si se mnou povídat,“ začal nadšeně vykládat s plnou pusou.

„Vážně?“ podivila se naoko Hanka, aby mu nezkazila radost.

Sváťa se na ni podezíravě podíval a pak se ušklíbl: „Ty jsi ho viděla, že?“

„Viděla. Taky mě pozdravil. Bylo to milé.“

„Jasně! On je moc fajn. Hned mě seznámil se svými kamarády a hráli jsme na tiché kroky. Jenže oni mají mnohem lepší sluch než já. To pak nemá cenu.“

„A co ty? Pokecali jste si s draky?“

„Abych řekla pravdu, s jedním z nich bych si pokecala moc ráda. Jenže oni jsou hrozně nápadní a nejspíš bychom vzbuzovali nežádoucí pozornost. Nevíš o nějakém šikovném místě, kde bych se s ním mohla sejít?“

„Ty si chceš dát rande s drakem?“ málem se zakuckal Sváťa.

„No, vlastně už delší dobu přemýšlím kde, aby nás tam nikdo nevyrušoval.“

„Mě z tebe asi klepne! Fakt máš na mysli rande s drakem?“

„Jenom s tím nejmenším.“

„Já je viděl a žádný mi nepřipadal nejmenší.“

„To máš fuk. Napadá tě nějaké místo?“

Sváťa zalovil v šuplíku a nakonec vytáhl už jen poloprázdný pytlík se sušenkami.

„To je hrůza. Už tu nemáme nic k snědku. Budu muset zase něco objednat.“

„No jo, taky tě nic nenapadlo, co?“

„A co třeba naše třída?“

„Cože?“

„Je dost velká, má i velká okna. Půjdeš tam zalít kytky a necháš otevřené okno. Ferinová a Jasanov mají starostí nad hlavu, z kluků a holek tam nikdo jiný přístup nemá...“

Hanka mu vlepila pusu: „Ty jsi génius, to nemá chybu.“

„Nech si to líbání pro draka, jo?“ usmíval se kamarád a utřel z Hančiny pusy kus čokolády. „A jak se vůbec jmenuje?“

„Zuřivý plamen.“

„Jsi si jistá svou schůzkou?“

„Vůbec není zuřivý, je úžasně milý. A kromě toho už ho znám celkem dlouho.“

„Úpal, co? Jak dlouho jsi byla na sluníčku?“

„Tušila jsem, že ti to nemám říkat. Ale když už jsem to nakousla... Mám od něj kompas!“

„Kompas?“ zamyslel se Sváťa. „To je mi povědomé, to už jsem od tebe slyšel. Počkej chvíli, já si vzpomenu...“

Hanka byla zvědavá, zda se mu ta vzpomínka taky vynoří.

„Jasně, už to mám. Ta pohádka v díře. Kompas za rudé pírko. Že mám pravdu?“

Sváťovi zvolna docházelo, co mu tím Hanka chtěla naznačit. Hrábnul do pytlíku se sušenkami, ale už tam žádná nebyla.

„Asi by ti vadilo, kdyby ta schůzka byla ve třech, že?“ vznesl opatrný dotaz.

„Já nevím, musela bych se zeptat jeho.“

„Ne, to ne, to nebyl dobrej nápad. Nech to plavat,“ rozmyslel si to Sváťa.

Jak Hanka zjistila v následujících dnech, nebylo jednoduché ani schůzku domluvit, ani najít čas, kdy ji uskutečnit. Ferinová jim stále přidělovala různé služby a s draky se vídali spíš jen náhodou. Téměř trvale kolem nich byli třeťáci, pořád něco vymýšleli, plánovali a občas i zkoušeli. Jeden den byli u jednorožců, další dva dny u řeky. Uběhl týden a Hance se podařilo vyměnit si s drakem akorát pár pozdravů.

Jestli to bude takhle pokračovat, tak se nesejdeme nikdy, řekla si jednou večer, když seděla na verandě a pozorovala zapadající slunce. Přemýšlela o tom, jak lehce s ním komunikovala, když se na sebe dívali. Jenže ta komunikace přece musí fungovat i jinak! Vždyť už dvakrát spolu mluvili bez ohledu na vzdálenost. Jenže pokaždé to byla nějakým způsobem nouzová situace. Bylo to tím, že měla otevřenou mysl? Pokusila se představit si drakovu postavu a oči. Když ho ve své mysli viděla dostatečně podrobně, pokusila se ho oslovit: „Příteli s kompasem...“

„Slyším tě,“ ozval se hluboký hlas a Hanka zajásala, když zjistila, že to funguje, a že dostala odpověď.

„Myslíš, že mě slyší i ostatní?“

„Ne, není to pravděpodobné. Mezi námi je zvláštní propojení, jsem rád, že jsi se ozvala.“

Hanka se pokusila drakovi vysvětlit, jaké místo vymysleli pro schůzku. Trochu se ošíval, že malé uzavřené místnosti nemá rád, ale uznal, že jinde to asi nepůjde. Souhlasil s příštím večerem.

Errata:

12.08.2021 09:14