Rande s drakem

Hanka byla trochu nervózní, ale všechno dopadlo podle původního plánu. Krátce po soumraku drak šikovně přistál na okně a protáhl se do třídy, kde pro něj bylo uvnitř místa dostatek. Stolky byly nedávno poskládány ke stěně, aby se tu dalo uklidit, takže nic nebránilo tomu, aby si Zuřivý plamen udělal pohodlí.

„Tak tady se obvykle učíme,“ řekla Hanka, „vy asi potřebujete větší prostor.“

„U nás máme planinu poznání a jeskyně paměti. Také bych ti je rád ukázal.“

„Také máte zkoušky?“

„Vždy když přecházíme do dalšího dračího domu, musíme se dostavit k předvedení schopností před svým hnízdem. Já se musím dostavit den po vaší slavnosti do jeskyně poznání mladých, abych mohl předvést, že jsem hoden postoupit do druhého domu.“

„A neměl bys letět domů dřív, abys to nezmeškal?“

„To by byla pěkná ostuda, kdybych to nestihl. O tom, kdo se na zkoušku nedostaví, se automaticky předpokládá, že se ještě na zkoušku necítil dost připravený a další tři roky musí zůstat v původním dračím domě a dál studovat. Jenže my domů neletíme, procházíme branou tamhle nahoře ve skalách. Vede přímo k nám na kraj planiny poznání. Takže není žádný důvod k obavám.“

„Dokázal bys mi dát vědět, že ti to dobře dopadlo?“

„Rád bych, ale myslím, že to asi nepůjde. Zkoušel jsem tě kontaktovat už mnohokrát, ale nikdy se mi to nepodařilo. Dokud jsi mě neoslovila ty, nemohl jsem s tebou hovořit.“

„Ale tady ano.“

„Jen když jsem tě měl na dohled.“

„A s někým dalším můžeš podobně hovořit?“

„Pokud ho vidím, tak ano, ale na dálku to umím jedině se svou rodinou a s tebou.“

„Stejně by mě zajímalo, jak je možné, že se nám podařilo navázat kontakt.“

„Máme mezi sebou zvláštní magické propojení. Řekni mi, Hanko, co dělají tvoji rodiče?“

„Nemám rodiče. Ani si nepamatuji, že bych někdy měla. Vychovali mě v děcáku.“

„Škoda. Myslel jsem, že bys mohla vědět o svém dětství víc, než se podařilo zjistit mně.“

„O čem to mluvíš?“

„Když jsme my dva byli malí, něco se stalo. Moje matka mi jednou vyprávěla, že v době, než jsem se vyklubal z vejce, se musela přestěhovat do hor. V té době se prý mého vejce dotkla malá holčička, vlastně ještě batole. Matka tomu nevěnovala pozornost, protože si myslela, že se vlastně nic nestalo. Jenže souhrou okolností při tom doteku došlo k přenosu části osobnosti. Moje matka to zjistila příliš pozdě. Vyprávěla, že tu holčičku dala hledat, ale dostala zprávu, že dítě je mrtvé. Už se nedalo nic dělat. Přišel jsem při tom kontaktu o část své dračí ochrany před magií a o svou dračí zuřivost a bojovnost. Na druhou stranu jsem získal schopnost provozovat jemná kouzla, která draci neovládají, a zajímá mě umění, dějiny, lidé a jejich vztahy. Jsem jiný, než ostatní draci a některým tam u nás se to nelíbí. Přátelství s lidmi považují za slabost nebo dokonce za zradu.“

„A ta holčička mám být já?“

„Je to téměř jisté. Matka mi řekla, že pokud bych tu dívku někdy uviděl, bude se mi zdát, že jsem potkal svého sourozence. Mám jednoho staršího bratra a sestru. Uvnitř své mysli cítím, že jsi mi bližší než má skutečná sestra.“

„Mám podobný pocit, ale zdá se mi to tak nějak neskutečné.“

„Navzdory tomu, že matce řekli o smrti té dívky, nikdy pátrání nevzdala. Když jsem se narodil, podařilo se jí získat kouzelného džina. Protože jsem byl mezi ostatními draky hodně zranitelný, přidělila mi ho jako vychovatele a přikázala mu, aby mě ochraňoval a naučil mě přežít mezi svými. Přála si, abych žil jako jiní draci a byl šťastný. Vron mě opravdu hodně naučil, mám ho moc rád. Myslím, že od matky dostal taky příkaz hledat tebe. Vron se snažil, ale ani kouzelný džin není všemocný, jak se někdy říká. Dlouho se nic nedělo. Až vloni najednou zničehonic vyskočil, vytáhl z kapsy rudou stužku a běžel za matkou. Od té doby jsem ho viděl velice zřídkakdy. Ani matka ani on mi nechtěli nic říct, ale moje jemná kouzla mi umožňují i to, co ode mě nikdo nečeká. Zjistil jsem, že moje matka nařídila, aby ti Vron umožnil co nejlepší magické vzdělání.“

„Hm, Vron, jo? Stará se o nás, ale moc ukecaný není, to je fakt. Mimochodem, taky ho mám ráda. Ani netušíš, jak moc mi změnil život.“

„Tenkrát, když jsem poprvé zaslechl tvé volání o pomoc, napadlo mě, že by to mohl být kontakt s mou lidskou sestrou. Pro mě to bylo velice hezké a zajímavé setkání. Pokoušel jsem se pak s tebou spojit, ale nešlo to.“

„Já zase myslela, že to byl jen takový živý sen. O magii jsem tenkrát nevěděla vůbec nic. Co bylo dál?“

„Nic. Nikomu jsem se nesvěřil. Jsem jiný než ostatní. Naučil jsem se nechávat si některé věci raději pro sebe. Ani nevíš, jaká je to pro mě vzácnost pohovořit si s tebou takhle otevřeně. Je prima mít lidskou sestru.“

„Opačně to taky není k zahození. Ale poslyš. Když jsi mi pomohl podruhé, dokázal jsi dokonce oslovit mé kamarády. Jak jsi poznal, že potřebuji pomoc? Pokud si vzpomínám, volala jsem Rafa.“

„Jak?“ zamyslel se drak. „Bylo to, jako když mi na hlavu spadne kus kamení. Skoro mě to vcuclo do tvého světa. Cítil jsem, jak zvedáš svůj magický štít, jak dáváš do obrany všechnu svou energii. Byl jsem zoufalý, že tě někdo ohrožuje na životě a já ti nemohu pomoci. Pak se mi v mysli promítl obraz. Najednou jsem uviděl, co potřebuješ. Vnímal jsem zkresleně a zamlženě. Chvilku mi trvalo, než jsem našel toho, koho jsi volala. Nevím, jak se mi ho podařilo oslovit, bylo to asi díky zoufalství, které jsem cítil, když jsem viděl, jak krvácíš. Chci říct, jak krvácí tvá energie. Moc jsem se bál ještě i potom, co se objevil Vron a pokoušel se tě léčit. Dokázal by ošetřit fyzické zranění, ale vyčerpání po magickém zásahu potřebuje jiný druh energie. Zato tvůj přítel tou správnou energií přímo sršel. Divil jsem se, že ji nepoužil v boji. Požádal jsem ho, aby ti zkusil pomoci on. Pak přicházela ochránkyně a já se raději stáhl. Zkusil jsem se ozvat později, ale nešlo to. Už se mi kontakt znovu navázat nepodařilo. Ani o tomhle zážitku jsem s nikým nemluvil. Za to, že se pletu do záležitostí lidí by mě doma nepochválili. A Vron má jedinou poněkud nepříjemnou chybu. Všechno, co ví, se vzápětí dozví i moje matka, tak jsem to raději nesvěřil ani jemu. Teď je to poprvé, co o tom mohu s někým mluvit.“

„Taky jsme to před Vronem zamlčeli. Bylo to tak osobní... Od první chvíle jsem tě vnímala jako nejlepšího přítele. Mám pocit, jako bych s tebou našla i kousek své rodiny.“

Chvilku společně mlčeli a dívali se na sebe. Pak se drak zvedl.

„Už je pozdě, měli bychom se vrátit ke svým a jít spát,“ řekl tiše a lehounce foukl Hance do rozpuštěných vlasů.

„Nech toho,“ napomenula ho Hanka a šla otevřít okno dokořán.

„Můžu zítra zase přijít?“ zeptal se drak.

„Chtěla jsem se zeptat na totéž,“ zasmála se Hanka. „A poslyš. Vadilo by ti, kdybych s sebou vzala i jednoho ze svých kamarádů?“

„Toho většího, nebo toho maličkého?“

„Menšího. Ten větší teď zrovna pomáhá v jednom zvířecím útulku a přijede společně s Vronem až na slavnost.“

„Rád si s tvým malým přítelem popovídám, klidně ho vezmi s sebou. Budu se těšit,“ řekl drak, vsoukal se opatrně do okna a úplně tiše odplachtil do tmy.

Hanka zavřela okno a za okamžik už byla zpátky v pokoji.

„Tak co, jaké bylo rande?“ ozvalo se z druhé postele.

„Úžasné,“ vzdychla Hanka, „zítra se můžeš zúčastnit i ty. Tak co, máš zájem?“

„Jasně. A nezapomněla jsi zalít kytky?“

„Kytky? Na ty jsem ani nepomyslela!“

„To nevadí, zalijeme je zítra. A teď povídej. O čem jste vlastně tak dlouho mluvili?“

Hanka se posadila ke Sváťovi na postel a vyprávěla mu všechno, co se od Zuřivého plamene dozvěděla. Povídali dlouho do noci, až nakonec oba usnuli na jedné posteli.

Druhý den se nemohli dočkat večera. Do třídy dorazili hned po večeři a čekali na svou návštěvu. Drak ale tentokrát dorazil se zpožděním. Už měli dávno zalité všechny květiny a málem se rozhodli vrátit do pokoje, když okno zakryl tmavý stín a dovnitř vklouzl Zuřivý plamen.

„Je mi líto, že jdu pozdě, ale dnes u nás byla dlouhá diskuse o chystaném představení. Nemohl jsem zmizet dřív,“ omluvil se drak a udělal si pohodlí uprostřed třídy.

„No, už jsme si skoro mysleli, že dnes nepřijdeš,“ přikývla Hanka.

„Chtěl jsem tě upozornit, ale jak víš, pokud nejsi v dohledu, neumím navázat kontakt. Jak to děláš ty, když mě chceš oslovit?“

„Minule jsem zavřela oči,“ odpověděla Hanka, „představila si tě před sebou a když jsem si přesně vybavila tvé oči a promluvila na tebe, ozval ses mi.“

„Hm,“ zafuněl drak, „obávám se, že já si tě nedokážu představit dost přesně. Víš, lidé se nám zdají poněkud stejní. Dlouho trvá, než je dokážeme podle podoby od sebe rozeznat. Nevím, na co bych se měl soustředit, abych si byl jist, že jsi to ty, koho oslovím.“

„To je těžké,“ souhlasila Hanka, „nic zvláštního na mně není.“

„Můžu se taky na něco zeptat?“ vmísil se nesměle do hovoru Sváťa, který si zatím draka jen opatrně prohlížel.

Drak se natočil k němu a nepatrně přikývl: „Samozřejmě. Kvůli tomu jsem přece tady, abychom si spolu popovídali všichni tři.“

„Prima,“ usmál se Sváťa, „chtěl jsem jen vědět, jestli by sis dokázal představit v mysli například malý magický předmět?“

„To ano, předměty poznávám bez problémů. Stačí mi ukázat třeba malý diamant a já ho pak najdu v celé hromadě podobných kamenů.“

„A uměl bys na dálku tím předmětem pohnout?“

Drak se zamyslel, zamrkal a přikývl: „Myslím si, že ano. Sice jsem to nezkoušel, ale měl bych to pomocí své magie dokázat.“

„No vida, pak by tu možná bylo řešení,“ ušklíbl se vítězně Sváťa a zatáhl za šňůrku Hančina talismanu, „tohle by sis zapamatovat dokázal?“

Drak se zvedl, přiblížil své oko blíž k předmětu. Podržel si šňůrku drápem a bez mrknutí předmět chvíli pozoroval. Pak ho pustil a vrátil se ke svému pohodlí.

„Nelekni se,“ řekl směrem k Hance, zavřel oči a za okamžik se její přívěsek divoce zacukal.

„No, a máte signál,“ radoval se Sváťa, „když Hanka ucítí pohyb talismanu, hned bude vědět, že tě má zavolat.“

„Hm, myslí ti to,“ řekl uznale drak.

„Jen jestli nám to bude fungovat i na dálku,“ zapochybovala Hanka, „budeme to muset vyzkoušet.“

„Na trénink máte ještě nejmíň dva týdny,“ připomněl jí Sváťa, „určitě to časem zdokonalíte.“

Pak si chvíli povídali o škole, co se učí draci, co se učí lidé, jaké mají zvyky ve škole nebo ve sportu, jak to vypadá u nich doma.

„Pověz nám, Zuřivý plameni, jaká je tvoje matka?“ byl zvědavý Sváťa.

„Víš co? Vron mi říká Plame. Můžete mi tak také říkat,“ zavrtěl se drak, „matka to sice slyší nerada, ale mně to docela vyhovuje. Ona je velice moudrý drak a zároveň je velká bojovnice. Málokdo si troufne jí odporovat. Ráda o věcech diskutuje, a pokud má protistrana dobré argumenty, uzná to a je pak ochotna i ustoupit od svého původního názoru. Dospívající draci ji moc nemilují, protože jim dovede velice nepříjemně domlouvat, když provedou něco nežádoucího. Se mnou má trochu trápení, protože se liším. Domlouvá mi, abych se choval jako drak a nemíchal se mezi lidi. Jenže já si rád povídám s lidmi. I tam u nás jsou. Chovají pro draky dobytek a pomáhají divoké zvěři v okolí, když je zima a jiné nepříznivé podmínky. Draci jim za to poskytují obživu a chrání je. Musím ale říct, že většina mých druhů jimi opovrhuje a považuje je za podřadné živočichy.“

„Tvoje matka taky?“

„Ne, ona ne. Říká o lidech, že jsou sice inteligentní, ale nemají žádnou disciplínu. Stále drakům připomíná, že je třeba se k lidem chovat slušně a ohleduplně. Doporučuje drakům, aby bojové hry provozovali mezi sebou a nenapadali nikoho v okolí. Trvá na tom, že mír je velice důležitý pro všechny a že je třeba ho udržet za každou cenu. Proto také před lety souhlasila, že si se zdejší školou budeme vyměňovat žáky, aby si lidé a draci na sebe zvykli, víc se chápali. Prohlašuje, že se nemusíme vzájemně milovat, ale že bychom se měli naučit spolu mluvit.“

„Zdá se, že je dost rozumná. Stejně mám ale obavy z toho, až nás bude chtít vidět,“ přiznala Hanka a Sváťa jen souhlasně přikývl.

„Budu muset jít,“ připomenul drak a děti překvapeně zjistily, že svou schůzku tentokrát protáhly do pozdní noci.

Když Hanka zalézala do postele, zacukal jí na krku talisman. Chvilku se soustředila a pak polohlasně řekla: „Dobrou noc, Plame.“

„Hezky se vyspi a měj příjemné sny,“ odpověděl jí v mysli známý hluboký hlas.

„Já věděl, že to bude fungovat,“ mnul si spokojeně ruce Sváťa, „já když něco vymyslím...“

„Tobě taky přeju dobrou noc, náš malý skromný génie,“ zasmála se Hanka a zhasla světlo.

Následující dny se scházeli každý večer a pořád měli o čem hovořit. Přes den se konaly různé besedy, výlety, hry, tu a tam po nich chtěli nějakou práci, ale to Hanku nezatěžovalo, práce jí nikdy nevadila.

Jeden den se dokonce s kroužkem mezidruhové komunikace podívali do vodního prostoru sirén. Na hlavu dostali podobné bubliny, jako nosily sirény na povrchu, aby mohli dýchat pod vodou.

Zdálo se, že sirény si potrpí na krásné prostředí. Závoje z kvetoucích řas vlály ve vodním proudu a oddělovaly prostory jejich sídla. Kolem nich se zvědavě potulovaly drobné barevné rybky a schovávaly se v kvetoucích závojích. Sirény jim ukázaly i své šatníky a vysvětlily, že používají k zakrytí těla šupinové obleky podle teploty vody. Obě nohy navlékaly do úzkých nohavic, které se k sobě daly těsně zaháknout, a když pak připevnily na blanité nohy ploutve, vypadalo to, že mají rybí ocas.

„My žijeme většinou ve studených vodách, takže si oblékáme i horní polovinu těla, což sirény z rovníkových moří nedělají,“ vysvětlovala jejich průvodkyně se zářivě zeleným odstínem vlasů.

Ukázala jim také filtrační systém, který jim umožňuje udržet v prostorách pobytu nezávadnou a čirou vodu.

„Škoda, že sem s námi nešli i draci,“ povzdechla Hanka, „Plama by tohle všechno taky určitě zajímalo.“

Sirény byly moc milé, ale časem začala být Hance bublina nepohodlná a byla ráda, když konečně exkurze skončila.

Večer se sešli s Plamem jako obvykle, ale tentokrát se to poněkud zvrtlo.

Errata:

12.08.2021 09:14