Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Co viděli sourozenci Pohromakovi

„Můžeme s vámi mluvit, paní profesorko?“ oslovili to odpoledne učitelku Ferinovou Patrik a Anděla Pohromakovi.

„Samozřejmě. Copak byste rádi?“

„Všimli jsme si, že každý večer létá do budovy školy jeden z draků. Chtěli jsme se ujistit, jestli o tom víte a jestli je všechno v pořádku.“

„Opravdu? O tom tedy nevím... Dobrá, večer se na to spolu podíváme. Po večeři na vás počkám před vchodem a vy mi pak ukážete, kam létá.“

„Jistě, paní profesorko,“ usmála se Anděla.

„Vronovic parchanti si příště setsakra rozmyslí plést se nám do cesty,“ zamnul si ruce Patrik, když učitelka zmizela z dohledu, „tentokrát je nachytají přímo na švestkách.“

„A co když tam nebudou oni?“ nebyla si jistá jeho sestra.

„Večer uvidíme. Ale já mám na tu holku radar, jsem přesvědčenej, že to nikdo jinej být nemůže.“

Hanka právě Plamovi líčila, jak to vypadá doma u sirén, když se ve dveřích objevila profesorka Ferinová a s ní sourozenci Pohromakovi. Hanka uviděla Patrikovy zlomyslně jiskřící oči a ztuhl jí úsměv na rtech. Tohle vypadalo na nepříjemný průšvih.

„Takže sourozenci Vronovi si pozvali do třídy návštěvu. Pročpak si nepovídáte s naším hostem někde venku, aby měli možnost se připojit i všichni ostatní? Tohle je od vás poněkud sobecké, nemyslíte?“ mračila se Ferinová a odsekávala slova jako kulometné dávky.

„My..., my..., já, chtěla jsem,“ koktala Hanka, „chtěla jsem ukázat Zuřivému plameni, kde se učíme.“

„Musím přiznat, že jste mě oba dost zklamali. Od této chvíle ruším vaše přístupy do prostor, kam jiní nemohou. Zároveň se mi zdá přiměřené, abyste se celý zítřejší den, který většina ostatních absolventů prvního ročníku stráví na výletě lodí po řece, věnovali důkladnému úklidu prostor kolem školy. Doufám, že se nad sebou zamyslíte a že nebudu muset sáhnout ke školnímu napomenutí.“

„Dovolíte mi odletět, prosím?“ zeptal se opatrně drak.

„Samozřejmě,“ usmála se na něj profesorka, „vy, jako náš vážený host se můžete pohybovat po celém našem areálu, jak uznáte za vhodné.“

„Díky,“ řekl ještě Plam, „doufám, že jsem svým přáním popovídat si v místnosti, kde se obvykle učíte, neporušil některé z vašich pravidel. Pokud ano, neměl jsem to v úmyslu.“

Pak vyskočil na okno a zmizel.

„No, asi bych vyhrála, kdybych se vsadila, že to nebyl drakův nápad, a že se jenom snaží ochránit vás svým tvrzením před dalšími tresty,“ stáhla rty do přísné linky Ferinová, ale její oči už tak rozzlobeně nevypadaly, „nicméně to, co jsem vám řekla, platí a velmi důrazně vám doporučuji, abyste se až do slavnosti chovali oba velmi vzorně a příkladně. Doufám, že si rozumíme?! Teď můžete odejít a zítra večer chci vidět náš areál ve vzorném pořádku!“

Profesorka uvolnila Hance se Sváťou rám dveří a oni se zahanbeně, doprovázení zlomyslným úšklebkem Pohromakových, přesunuli zpět do svého pokoje.

Hanka se mlčky posadila ke stolu a podepřela si rukama bradu. Sváťa se natáhl do zásuvky, odkud vylovil velkou oříškovou čokoládu, rozbalil ji, rozlomil na dvě půlky a jednu část přisunul před svou kamarádku.

„Tu jsem si schovával jako nouzovou rezervu,“ řekl a zakousl se do své půlky.

„To byl ale trapas,“ prohrábla si Hanka vlasy a začala si jeden pramen stáčet kolem prstu, „takhle mizerně jsem se necítila od té doby, co jsme pryč z Útulného domova. Že nás ale Ferinová pěkně zdrbla. Kdybych se uměla proměnit v blechu, tak jsem to udělala.“

„No jo, nejhorší na tom je, že svým způsobem měla pravdu,“ kývl Sváťa a uhryzl si další kus čokolády.

„Jen aby to neschytal ještě Plam. To by mě mrzelo. Jestli se to domáknou jeho učitelé, tak to asi taky nebude mít lehké,“ bála se Hanka. „Jak to jen mohli Pohromakovi zjistit? Sledovali nás nebo draky?“

„Možná zahlédli Plama náhodou. Poslední dvě noci byly poměrně jasné.“

„Možná...“

„Neboj se, on to zvládne. Tipoval bych, že se ti ozve ještě dnes v noci.“

„Jsem tak rozhozená, že snad ani nedokážu usnout,“ vzdychla Hanka.

„Dej si kus čokolády, ta tě trochu srovná,“ pobídl ji kamarád a usmál se, když viděl, že ho poslechla. To se mu moc často nestávalo.

Pak se Hančin přívěsek na krku zacukal. Chvíli jí trvalo, než se dokázala zklidnit natolik, aby vyvolala kontakt. Pocítila drakův smutek z toho, že se dostali do potíží. Přemohla se a nasadila veselejší tón: „Učitelka se nezlobí tolik, jak to vypadalo. Vlastně to dopadlo docela dobře. A co u vás? Žádné potíže?“

„U nás zatím nikdo nic netuší. Pokud se o tom bude mluvit, asi budu mít také trable.“

„Zítra večer se ozvi, až u vás bude klid, zkusíme si povídat aspoň takhle na dálku. Ty večery mi budou chybět.“

„Já se zítra ozvu. Dobře se vyspi na zítřejší úklid,“ odpověděl s nádechem veselí drak a Hanka ukončila spojení.

Během následujících večerů se jejich propojení hodně vylepšilo. Hanka zjistila, že po navázání kontaktu vidí zvláštní nachový krystal a v něm nezřetelnou podobu dračího kamaráda. Plama velice potěšilo, když mu to řekla.

„Máš dračí schopnost komunikace. Vron mě hodně dlouho učil, než jsem dokázal uvidět krystal osobnosti. Tobě se to podařilo bez pomoci, to je úžasné. I já už teď vidím tvůj krystal. Je rudě oranžový a jiskří stříbrnými a černými odlesky. Víš co, naučím tě to, co mi nedávno ukázal Vron.“

„Já nevím, uvědom si, že nejsem ještě tak zdatná, jako ty...“

„Jsme si hodně blízcí, určitě se to povede. Zkus přestoupit ze svého krystalu do mého.“

Hanka sice měla pochybnosti, zda má v tomhle stavu experimentovat, ale pak to zkusila. Opravdu to šlo velice snadno. Zjistila, že najednou vidí a slyší to, co drak. Uviděla jejich skalní dóm, Plamův prostor na spaní, vyložený listím a větvemi a přikrytý tlustou tkanou pokrývkou zdobenou výšivkou skal a zapadajícího slunce. Slyšela klokotavý zvuk vody, protékající skalami a hlasy draků, kteří si povídali někde mimo její dohled.

„A támhle,“ otočil drak hlavu, „je brána na naši planinu.“

Brána ve skalách měla podobný rám jako jejich dveře ve škole, jen byl mnohem větší, aby jím mohli procházet dračí návštěvníci. Symboly ukazovaly, že průchod je aktivní a lze ho kdykoliv použít. Hanka byla tím zážitkem nadšená. Najednou do jejího zorného pole vstoupil velký drak. Hanka se polekala a ucítila, že je zpět ve svém krystalu. Snažila se udržet spojení, ale jak zazmatkovala, kontakt zmizel.

Když Sváťovi vyprávěla, co zažila, zamyslel se a prohlásil: „Chci to taky zkusit.“

„Mám s tebou navázat kontakt podobně jako s Plamem?“

„Zkus to.“

„To nejde,“ řekla za okamžik, „když jsi tady vedle mě, tak mi naskakuje spojení pro symboličtinu. Při tom žádné krystaly nevidím. Je to jiné.“

„Hm, tak já půjdu ven a zkusíme to znovu.“

Když si Hanka spočítala, že je venku, pokusila se přestavit si Sváťu a jeho oči. Byla překvapená, že ho vidí tak jasně.

„Slyšíš mě,“ zeptala se ho.

„Jasně a zřetelně,“ přišla od něj odpověď.

Pokusila se to jemné zamlžení kolem jeho postavy zformovat do obrazce. Zdálo se, že mlha čeká jen na její pokyn a vzápětí sevřela Sváťu do zelené krystalické slzy, neuvěřitelně výrazné a zářivé.

„Tvůj krystal je nádherně zelený se zlatými jiskřičkami,“ řekla mu, „a co ty, také něco vidíš?“

„Nevidím. Cítím tvůj kontakt, ale nedokážu naše spojení ovlivňovat. Je to opravdu jiné, než jsem zvyklý. Jen jsem chtěl zjistit, zda bych se mohl připojit k vašemu večernímu povídání. Asi to nepůjde,“ řekl zklamaně a zrušil kontakt.

Další večer čekalo Hanku překvapení. Místo pohybujícího se přívěsku ucítila kontakt přímo ve své hlavě. Chvíli se nemohla rozhodnout, zda otevřít svou mysl, ale pak uvolnila zábrany a uviděla Plamův krystal.

„To jsem rád, že se mi to podařilo,“ jásal drak, „myslel jsem přímo na barvy tvého krystalu a našel jsem tě i bez přívěsku. Ovšem s tím přívěskem je to pro mě mnohem jednodušší.“

Hanka Plamovi pogratulovala k úspěchu a pak mu vysvětlila, že chce do jejich spojení přibrat ještě svého kamaráda v jeho zeleném krystalu.

„Zajímavá myšlenka,“ souhlasil drak, „ale udržet zároveň dvě spojení dokážou jen velmi nadaní jedinci.“

„Je to přece tvoje nadání, ne? Ukradla jsem ti ho před tím, než ses vylíhl. Zkusím to.“

Hanka zkontaktovala Sváťu a zároveň se snažila neztratit drakův krystal. U každé své ruky držela jeden a pak zkusili, zdali se slyší navzájem. Fungovalo to. Začali si povídat o zážitcích uplynulého dne. Jakmile se však Hanka zabrala do vyprávění, ucítila, jak se spojení se Sváťou vytrácí. Musela se neustále plně soustředit, aby jí nezmizel. Pak ji Plam rozesmál a Sváťa vypadl.

„Tys mě normálně vykopla,“ stěžoval si rozhořčeně její kamarád, když skončili, „připadám si jak mince v děravé kapse, při každém kroku mi hrozí, že vypadnu ven.“

„Musíš se na mě trochu víc lepit,“ smála se Hanka trefnosti jeho přirovnání.

Do slavnosti chyběl už jen týden, když se Hanka se Sváťou náhodně potkali venku s Plamem. Drak si na dvoře povídal se dvěma třeťáky a poté, co se s nimi rozešel, otočil se ke kamarádům.

„Teď už asi nebudu mít čas ani přes den, ani večer, dostal jsem ve společném představení roli padoucha,“ oznámil jim slavnostně.

„A to považuješ za poctu?“ divil se Sváťa.

„Jasně. Jsem jediný z draků, který dokáže téměř dokonale kontrolovat svůj ohnivý dech. Zdejší žáci chtějí, abych ho uplatnil na jevišti. Musím s nimi ale ještě několikrát trénovat, aby nedošlo ke zranění při pohybu ostatních. Vám se to nelíbí?“

„To je skvělé, gratulujeme ti,“ uznale pokývala hlavou Hanka, „už se na to představení moc těším. Hele, Plame, koho vlastně budete zachraňovat? Draka, sirénu, jednorožce nebo dítě?“

„To nesmím nikomu prozradit.“

„Ale my jsme tví nejlepší kamarádi...“

„Tak těm už vůbec ne, protože bych je připravil o to nejhezčí napětí a překvapení.“

„Víš co, tak si trhni protézou, kamaráde,“ namíchla se Hanka a drak vycenil zuby v úsměvu.

„Lepšíš se,“ zasmál se Sváťa na Plama, „takhle namíchnout ji většinou umí jenom Rafan.“

„Tak se, sestřičko, nezlob,“ foukl drak Hance zlehka do vlasů, „už musím jít.“

„Myslím, že to bude fakt pěkné představení,“ řekl potěšeně Sváťa, když Plam odešel, „jsem rád, že ho angažovali, třeba si vylepší u draků pověst.“

„To není vyloučeno,“ kývla Hanka, „zvlášť když bude hrát nepřítele lidí.“

Další dny je Ferinová zaměstnávala víc než jindy. Všechno, co se dalo na slavnost připravit dopředu, už se zvolna chystalo. Bylo nutno zvolit místa pro diváky kolem louky jednorožců, tak aby dobře viděli i na oblast nad řekou, kde se bude děj představení odehrávat. V zahradách se připravovaly stoly, které budou po představení sloužit k občerstvení. Bylo potřeba oprášit slunečníky, umýt všechen zahradní nábytek, vyhrabat z trávníků spadané listí, vytlačit z prostoru zahrady nezvaný hmyz, vypudit mravence, zkrátka a dobře se nikdo neměl šanci nudit.

Errata:

12.08.2021 09:14