Vítej, návštěvníku!

Smrt kouzelného džina Smrt-džina-S2   (Sedmý smysl 2) Dětská fantasy Ilka Pacovská © 2010 Ilka Pacovská, Praha © 2012 Jan Patrik Krásný Nakladatelství: Albatros Trest

Není obvyklé, aby si někdo odpykával o prázdninách školní trest, ale Hanka, Sváťa a Rafan ho dobrovolně přijali. Dokonce s nadšením. Celou první polovinu prázdnin trávili v útulku pro nemocná nebo zraněná magická zvířata a pomáhali se vším, co bylo v jejich silách. Většina zdejších pacientů byla trochu zvláštní. Ošetřovatelé se tu museli vyrovnávat nejen s jejich nemocemi, ale i s faktem, že zvířata používají magické schopnosti. Proto bylo žádoucí, aby i pracovníci ve zdejším útulku aspoň trochu ovládali sedmý smysl.

„Hele, Sváťo, jsi gentleman?“ zeptala se Hanka.

Její kamarád zbystřil pozornost, protože za tou nevinnou otázkou cítil zradu: „Pokud nemáš na mysli, že za tebe vyčistím klece rochňáků, tak bych možná mohl odpovědět kladně.“

„Gentlemani si podmínky nekladou...“

„Gentlemani nemusí čistit nejsmradlavější klece z celého útulku,“ zubil se Sváťa, „jen si to taky užij. Konec konců jsi tu za trest, ne?“

„Jo. Stejně jako ty.“

Jejich dohadování přerušil přílet draka. Zabrzdil přímo před nimi.

„Tak co, máš to?“ zeptal se ho Sváťa.

„No jasně. Ale radši to ještě ukažte Sidi, ať to zkontroluje,“ řekl a podal Hance košík plný tmavozeleného listí s nachovými žilkami na rubu.

„Jsi fakt dobrej, Plame, to se musí nechat,“ ocenil ho Sváťa, „jinak Giro vzkazuje, že máš za přístřeškem něco k snědku.“

„Prima,“ protáhl se drak, „byla to dlouhá cesta a trochu mi vyhládlo.“

Pak odletěl k přístřešku ve stepi, kde mu Giro nechal kus zastřelené zvěřiny. Drak nechtěl s ohledem na své kamarády stolovat v blízkosti útulku, aby je ušetřil pohledu na konzumované syrové maso.

„Musíš Plama pochválit,“ libovala si Sidi, když jí Hanka předala košík, „to je přesně to, co jsem potřebovala. Batolelkům to moc prospěje. Nechtěl by u nás ten tvůj kamarád zůstat?“

„On by možná zůstal, ale jeho matka na to bude mít jiný názor. Kamarádit s člověkem se u draků hodnotí jako zvrácenost. Kdyby tu nebyl za trest, draci by to nepochopili.“

„Škoda, je moc fajn,“ povzdechla Sidi a poslala děti do jídelny, aby se naobědvaly.

V jídelně bylo živo. Z rezervace dorazilo několik strážců a domlouvali se s Girem o nějakých problémech s přemnoženými dizlobrazy.

Děti si šly nabrat polévku, brambory a sekanou a odnesly si tác s jídlem ke stolu. Muži se usmáli, odpověděli jim na pozdrav a pokračovali v diskusi.

„...tak mi teda poraď. Už zabili osm pálivců a pořád víc se roztahují na jejich území. Mám obavu, že je za chvíli zlikvidují úplně.“

„A co takhle pálivce přestěhovat? Určitě by se jim líbilo pod Zubatým hřebenem. Je tam spoustu puklin a stabilní podloží, nehrozilo by, že tam způsobí požár.“

„Myslíš, že nás něco podobného nenapadlo? Jenže jak? Jak je chceš přestěhovat?“

„No jo, sakra, to je trochu problém, že?“

Do místnosti vstoupila Sidi a šla si nabrat jídlo. Když se posadila, Giro na ni kývl: „Tak co, všechno v pořádku?“

„Docela to jde. Až na kvantery. Samec je celkem dobrý a poranění břicha se mu rychle hojí, ale samice se za ty dva dny, co je u nás, zhoršila. Asi má nějaký skrytý problém. Zatím nevím, co to je.“

„Jé, Rafan se vrátil,“ nadskočil najednou Sváťa a mával na kamaráda, který se objevil ve dveřích jídelny. Hned mu udělal vedle sebe u stolu místo, aby si mohl přisednout.

„Ahoj, Rafe,“ usmála se Hanka, „co fuňové?“

„V pohodě,“ kývl Rafan a pustil se do polévky, „stádo jsme našli a naši dva pacienti se do něj zařadili naprosto bez problémů. Myslím, že už se o ně nemusíme bát. A co tady?“

„U kvanterů to vypadá špatně.“

„To mě mrzí, bylo by jich škoda. Tak krásné šelmy člověk hned tak nevidí.“

„Mně fascinuje hlavně to jejich magické maskování,“ přikyvoval Sváťa mezi sousty, „představ si, že tady mají na kůži vzorek klece.“

Když dojedli, vypravil se Rafan společně se Sidi ke kvanterům. Hanka šla s velkým vzdycháním čistit klece rochňáků a Sváťa musel ještě roznést zrní a zeleninu pro drobné hlodavce.

Kvanteři byli neklidní a před lidmi couvali k zadní části klece, kde se snažili splynout s pozadím.

„Vidíš?“ řekla Rafanovi. „Samice už ani nemá dost síly na své mimikry. Nežere, jen se občas trochu napije vody.“

„Co jí může být? Opravdu to nevidíš?“

„Má jen malé zranění na zadní tlapě, ale není nemocná, jen se mi zdá nešťastná.“

Rafan ucítil, jak se jeho tulík dere z kapsy. Pomohl mu ven: „Tak co, Plavíku, chceš se zúčastnit diskuse?“

Tulík zahvízdal, seskočil na zem a vběhl do klece. Rafan chtěl jít za ním, ale Sidi ho zadržela.

„Pokud k nim vstoupíš, napadnou tě. Raději zavolej svého mrňouse k sobě.“

Tulík švitořil v kleci tak dlouho, až na něj samice zavrčela. Hned potom Plavík hbitě vyšplhal zpět na Rafanovo rameno. Znovu začal povykovat.

Rafan překvapeně zdvihl obočí: „Tulík říká, že samice chce zpět svá mláďata.“

„Cože? Ona měla mladé? Proč mi to nikdo neřekl? Kdo ví, jestli jsou vůbec ještě naživu,“ polekala se Sidi a vyrazila skoro poklusem zpět k jídelně.

„Kvanteři měli mláďata,“ zařvala hned ode dveří a ochránci zvedli hlavy od mapy, kterou právě studovali.

„To není možné, to bych věděl,“ vyhrkl jeden z ochránců, který zraněné kvantery a rochňáky před dvěma dny přivezl.

„Musíme se tam co nejrychleji podívat,“ rozhodl Giro a hned začal organizovat skupinu, která prohlédne území rezervace, kde zraněná zvířata našli.

„No jasně, museli bránit mláďata, jinak by rochňáky nenapadli. Utekli by před těmi smraďochy.“

Před barák vyběhli chlapi už s batohem na zádech.

„Giro, teď bránu nejblíž, jak jen si troufneš,“ houkl na něj jeden ze dvou mužů, kteří šli s ním. Za okamžik zmizeli v modravém oválu brány.

„Snad to stihnou,“ řekla tiše Sidi a rozčileně si prohrábla vlasy.

Pak šla obejít další své pacienty, aby zkontrolovala, zda nemají problémy.

Hanka zatím u rochňáků vytahovala z klece mělký bazének naplněný bahnem. Když jim ho po jejich příjezdu míchala, bylo to sice čvachtavé bahno, ale takové celkem normální. Ovšem teď to byla smrdutá břečka, které se skoro štítila dotknout. Jak proboha mohli za pouhé dva dny vyprodukovat takové množství smradu?! Během hrabání podestýlky musela hlídat, aby některý z nich nevyklouzl otevřenými dvířky. Nejdřív jim tam nasypala čistou slámu, pak několikrát vypláchla bazének vodou a namíchala jim do něj novou várku bahna, aby se měli v čem cachtat. Vynesla kbelíky s odpadem do likvidační jámy a šla se umýt.

Než se vydrbala, dorazili k umývárně i Sváťa s Rafanem.

Rafan významně začichal kolem sebe a nevinně se zeptal: „Máš nějaký nový parfém? Není to náhodou značka Bažina?“

„Myslím, že se mýlíš. Já bych tipnul na značku Močál-extra,“ přidal se Sváťa a uhnul proudu kapek, které po nich Hanka vystříkla.

„Je to fakt síla,“ smál se Rafan, „Plam by tě měl vzít vymáchat do jezera.“

„Jen počkej,“ zašklebila se na něj Hanka, „však ono na tebe taky ještě dojde. Jsem zvědavá, kolik humoru budeš mít za dva dny touhle dobou.“

Kolem nich zakroužil drak a po křídle sklouzl dolů vedle nich: „Tak co, máte hotovo? Nepůjdeme si spolu zalítat?“

„Já nemůžu, mám dnes službu u večerního krmení,“ zavrtěl hlavou Rafan.

„A já bych rád počkal, jestli najdou ta kvanteří mláďata,“ pokrčil rameny Sváťa.

„Chvilku počkej, Plame, skočím si pro prkno a proletíme se spolu. Já už mám dneska hotovo,“ usmála se Hanka a byla docela ráda, že bude také jednou s Plamem sama.

Popadla jedno z prken, které jim pan Mojerana půjčil ze základny, a upalovala za drakem.

„...a protáhni ji jezerem, ať se z ní ten puch smyje,“ zaslechla ještě Rafana, jak radí drakovi, takže na rozloučenou vyplázla na kamaráda jazyk. Naskočila na prkno, plynule zesílila antigravitační výkon a vyrazila do stepi. Po chvíli v zádech ucítila závan křídel letícího draka. Kroužili nad stepí, honili se a dováděli. Pak Hance sklouzla z vlasů spona a spadla na zem. Rychle zatočila zpět, aby ji našla. Drak přistál vedle ní. Pomocí prstů se snažila uspořádat své rozlítané vlasy. Když už je konečně uhladila, naklonil se k ní a lehce do nich foukl. Potěšeně se usmíval, jak se začala rozčilovat a mračit.

„Nasedni si,“ řekl jí, když měla konečně zase sponu ve vlasech.

„A co když nás někdo uvidí? Budeš mít průšvih,“ namítla dívka.

„Tady?“ zasmál se drak. „Široko daleko je tu jen pár fuňů.“

„Tak jo,“ nenechala se prosit Hanka a za chvíli už letěli vysoko nad stepí až k jezeru.

„To je nádhera,“ užívala si divoký let, „tohle bych vydržela celé prázdniny.“

Drak se pomalým obloukem snesl nízko nad zem: „Odhoď prkno.“

„Doufám, že ho nerozbiju,“ řekla spíš jen tak pro sebe, když Plama poslechla.

„Ne, to né...“ zaprotestovala, když jí konečně došlo, co se drak chystá udělat.

„Neboj se a drž se,“ houkl na ni drak, trochu zpomalil a rovnou z letu se ponořil do jezera. Jen taktak se Hanka stihla nadechnout a zavřít oči. Průlet ledovou vodou trval jen několik okamžiků, pak se drak vyhoupl z vody a přistál na břehu.

„To nebyl můj nápad,“ smál se, když viděl, jak stahuje šaty a ždímá je.

„Já toho Rafa zabiju, až ho uvidím,“ vyhrožovala, „a ty jsi stejný jako on, taky musíš vyzkoušet všechno, co ti kluci nakukaj.“

„Vydrbeš mi křídla, prosím?“ strčil jí drak svou tlamu až před obličej a udělal na ni smutný kukuč.

Hanka si uvědomila, že tohle je možná poslední odpoledne, které mohou trávit společně bez ohledu na to, co si kdo o jejich sourozeneckém vztahu myslí, bez nutnosti chovat se společensky a dodržovat pravidla, ať už dračí nebo lidská. Měli by si to užít a vychutnat do poslední minuty.

„To víš, že jo, Plame,“ usmála se na něj, odložila šaty, doběhla natrhat trsy mydlice a pak v trikotu, který používala v horkých dnech při létání na prkně a občas i při koupání, vlezla do studené vody. Drak už tam čekal a slastně mhouřil oči, když mu drbala místa u ramenních kloubů, a natáčel k ní křídla, aby na ně lépe dosáhla.

„Díky,“ řekl, když skončila, „chceš taky vydrbat záda?“

„Radši ne,“ zasmála se, „svou kůži na zádech mám docela ráda, mám v úmyslu ji zachovat nepoškozenou.“

Se zbytkem mydlice si přeprala stejně už mokré šaty a rozložila je na kameny, aby uschly.

Ještě chvilku s drakem dováděla ve studené vodě, ale když začala drkotat zuby, šla se ven ohřát.

I drak po chvíli vylezl, uložil se na trávě a rozložil křídla, aby k nim mohlo slunce. Hanka se posadila k němu, opřela se mu o krk a rozpustila si vlasy, aby také uschly. Oba si mlčky vychutnávali příjemný pocit po koupeli i to, že jsou spolu. Během svého prázdninového pobytu v útulku se sblížili víc, než čekali. Občas je napadaly stejné věci a leckdy stačilo jen mrknutí, aby věděli, na co ten druhý myslí. Oběma se to moc líbilo a mrzelo je, že čas tak rychle utíká a blíží se chvíle jejich rozloučení.

„Hanko,“ oslovil ji drak, když se zavrtěla, aby našla pohodlnější pozici, „dokážeš se spojit s Vronem? Je divné, že se ještě neozval.“

„Tak se s ním spoj ty,“ namítla.

„Nejde mi to. Asi je moc daleko.“

„Já myslela, že u dračího kontaktu na vzdálenosti nezáleží.“

„To závisí na tom, jak je drak magicky zdatný. Zkoušel jsem Vrona zavolat, ale neozval se mi. Asi nemám dost síly, abych ho tak daleko našel.“

„No dobře, já to zkusím.“

Jako první si představila Vronovy oči, ale nestačilo to. Přidala představu Vronova kontaktního krystalu, až před sebou zřetelně viděla tu temnou čerň a šedý obrys džinovy démonické tváře.

„To je dobře, že mě voláš,“ řekla jí šedá tvář, „mám malý problém s časovým rozvrhem. Opozdím se asi o sedm dní.“

„A co Paula?“

„Měla pravdu, když tvrdila, že se asi doma něco stalo a chtěla se vrátit. Její maminka vážně onemocněla.“

„A neumře?“ polekala se Hanka.

„Udělal jsem, co bylo v mých silách, abych ji vyléčil z nejhoršího. Jenže teď nemám dost magie na vytvoření brány a musím doplout lodí až do Dubovníku. Potom už se k vám dostanu bez problémů. Pozdravuj Plama. Doufám, že mu těch pár dní navíc nebude vadit.“

„Jemu určitě ne,“ usmála se Hanka, „to spíš jeho matce.“

„S tou už jsem to domluvil. Ještě bych potřeboval mluvit s panem Mojeranou, je tam?“

„Máš smůlu, Vrone, rodiče kluků dostali pár dní dovolené, a tak jsou teď všichni doma.“

„No, nevadí, vyřídím to později. Jinak nic nového?“

„Zatím jsou tu jen takové obvyklé potíže, jako třeba najít mláďata kvanterů nebo problém, jak přestěhovat pálivce.“

„No, já vám asi nepomohu, ale na pálivce se zkuste zeptat Plama.“

„Díky za radu.“

„Ozvu se, až doplním magii. Pokuste se zatím vyhnout průšvihům.“

Hanka se zasmála a džin zrušil spojení. Hned zvědavému Plamovi tlumočila, o čem byla řeč.

Domů se vrátili skoro až za tmy. Hanka se hned běžela podívat ke kvanterům. U klece bylo spoustu lidí. Musela se podívat opravdu podrobně, aby zaznamenala u samice tři mláďata. I ti malí už zvládali magické mimikry dokonale.

„Tak už pojďte, udělali jsme, co se dalo. Teď si musí poradit sami.“

„Bojím se, že to nejmenší nepřežije,“ zavrtěl hlavou Giro.

„V přírodě se to také stává,“ namítla Sidi, „musíme jim dopřát trochu času a soukromí, jinak to nepřežijí ani ta silnější mláďata. Tak už pojďte.“

Skoro násilím vytlačila všechny přítomné pryč od klece. Pomalu došli do jídelny, kde už se kuchařka rozčilovala, že jim vystydnou vdolečky, které upekla.

„Měl jsem to nejmenší mládě v ruce a myslím, že Giro má pravdu. Pochybuji, že přežije do rána,“ řekl smutně Sváťa, když si brali talíře s večeří.

„Nechceš už změnit téma?“ zavrčel na něj Rafan.

„Hele,“ otočila se Hanka na staršího kamaráda, „ty máš u mě pěknej vroubek. Jestli budeš ještě někdy Plama navádět k hloupostem, tak si mě nepřej.“

„Opravdu tě vymáchal?“ usmál se potěšeně Rafan. „Víš co? Objednej mi za dva dny podobnou službu. Asi to budu taky potřebovat.“

Po večeři se jako obvykle přesunuli ven, kde sedávali u malého ohně a povídali si. Plam už tu čekal na svém místečku a potěšeně zafuněl, když se Hanka, Rafan a Sváťa uvelebili u něj. Netrvalo dlouho a ochránci už se zase dohadovali, co s pálivci.

„A proč je tak těžké je přestěhovat?“ zeptal se Sváťa. Koukli se po něm v rozpacích, mají-li se jeho otázkou vůbec zdržovat, ale pak nejspíš usoudili, že je třeba mládeži poskytnout informace.

„Pálivci jsou podobní ježkům, akorát že jsou asi dvojnásobně velcí a bodliny mají jemné nepichlavé. Zato kolem těla při ohrožení nebo vzrušení vytvářejí silové pole, které je na povrchu tak rozžhavené, že zapálí jakoukoliv organickou hmotu a očití svědkové tvrdí, že pod tím žárem pukají i kameny.“

„Ale když mají takovou obranu, jak je mohou dizlobrazové ohrožovat?“ podivil se Sváťa.

„Svými ostny naruší jejich silové pole a pálivci pak vlastně svým žárem, který pronikne tím narušeným štítem, spáchají sebevraždu. S tím svým ochranným fíglem mívají obvykle potíže i při páření a při porodu. To, že se tahle kolonie udržela při životě, byl i za normálního stavu malý zázrak.“

„A nedá se jim vysvětlit, že přestěhování jim pomůže?“

„No, zkusit by se to dalo, ale ono opravdu stačí, aby se lekli, nebo dostali do stresu a je malér. Propálí se vším kolem sebe. Zapálí trávu, stromy, keře. Co potom? V čem je chceš stěhovat?“

„To nevím,“ přiznal Sváťa.

„Jak bys je přestěhoval ty, Plame?“ zeptala se Hanka, když si vzpomněla na Vronovo doporučení.

„Jak je to místo daleko od jejich původního domova?“ zeptal se drak.

„Asi dvacet kilometrů vzdušnou čarou, ale je to přes střed rezervace, tam by požár způsobil naprostou katastrofu,“ odpověděl Giro, „ani tobě bych nedovolil, abys je tam tudy přenášel.“

„Ale já bych to asi dokázal,“ namítl drak.

„Mohli bychom zkusit trasu přes Pustý vrch. Pak už by se dalo k Zubatému hřebeni letět nad řekou,“ navrhl jeden z rezervace.

„Tak jo, zítra ráno se mrkneme na mapu,“ kývl Giro, „ale stejně se mi to nezdá. Jsi si Plame jist, že v nejhorším případě ten žár zvládneš?“

„Pět minut určitě, čtvrt hodiny možná.“

„Dobře, zítra to propočítáme a zkusíme najít případná odkladná místa.“

„Já nevím, jak vy,“ zívl Sváťa, „ale já jdu spát.“

Jako by všichni čekali právě na tenhle pokyn, zvedli se a za chvíli už u ohně seděli jen Giro a Sidi.

Ráno se Hanka vzbudila celkem pozdě a divila se, že ji nikdo nevyrušil. V jídelně zjistila, že je poslední, kdo ještě nesnídal. Rychle to napravila, vzala si namazanou housku do ruky a běžela zjistit, co se děje.

„Všichni, kdo sehnali supervolonová prkna, už jsou pryč od časného rána,“ smála se jejímu údivu Sidi, „akce stěhování už začala. Giro se nemohl dočkat, až vyzkoušejí, co vymysleli, a drak se taky objevil, sotva se rozsvítilo v jídelně.“

„A já jsem to všechno zaspala,“ povzdechla Hanka.

„Stejně s sebou vzali akorát Rafa, víc prken nebylo a pěšky by to tam trvalo moc dlouho.“

„A opravdu se tam nedají používat brány?“

„Ty o tom mluvíš, jako by to bylo nějaké snadné a samozřejmé kouzlo. Bránu se naučí vytvořit jen ti nejzdatnější a i tak je tu vždycky riziko, že se netrefíš na plánované místo, nebo ti ho naruší magické působení a dojde k deformaci přepravované osoby či předmětu. Proč myslíš, že většina používá veřejné zabezpečené brány?“

„No, ve škole něco takového říkali, ale já už na vlastní oči viděla tolik divokých bran, že se mi to nezdá nijak neobvyklé.“

„Tak to máš mezi přáteli dobré kouzelníky.“

„Když oni to většinou nebyli tak úplně přátelé,“ vzdychla Hanka.

„Ahoj,“ zahalekal na ni Sváťa, který právě odnášel zbytky z vyčištěné klece, „to je dost, že ses taky vzbudila. Už jsem si myslel, že to všechno budu muset zmáknout sám.“

„Vždyť už jdu,“ mávla na něj a nacpala si do pusy poslední kousek housky.

Během hodiny dokončili ranní úklid a šli se umýt.

„Copak že jsi taky nechtěl jet s nimi?“ zeptala se Sváti.

„Což o to, já bych chtěl,“ pokrčil rameny, „ale bylo málo prken a navíc nemám ten trénink, jako ty a Raf.“

„Jakpak jim to asi jde?“ zamyslela se Hanka a náhle ucítila Plamův kontakt.

„Jde to skvěle, půlka kolonie už je přestěhovaná a teď chvilku odpočíváme. Musím taky pochválit Rafanova tulíka, taková mrňavá blecha a jak umí být užitečná!“

„Nepovídej?“

„Raf mi na krk přivázal kapsičku, do které zalezl, prý ať ho vezmu s sebou. Nejdřív se mi ten nápad moc nelíbil, ale pak začali dva pálivci zmatkovat. Už jsem myslel, že je budu muset někde odložit, když se do toho vložil tulík a přemluvil je, aby toho nechali, že se nemají čeho bát. To mi řekni, jak je takový mrňous může dokázat uklidnit?“

„Nevím, jak to dělá, ale umí to, taky už jsem to zažila,“ usmála se Hanka.

„Tak já zase letím, mám tu dalších šest pasažérů,“ ukončil spojení Plam.

„To jsou skvělé zprávy,“ radoval se Sváťa, když mu to tlumočila.

„A co mláďata kvanterů?“ vzpomněla si najednou Hanka.

„Pojď se podívat,“ táhl ji Sváťa k jejich kleci.

„Jsou tu jen dvě,“ podivila se, když se dívala, jak dovádějí, lezou po rodičích a jak samice spokojeně žere.

„To třetí mládě ráno už skoro nedýchalo, Sidi ho musela vzít z klece pryč. Má ho teď u sebe doma a pokouší se o jeho záchranu. Moc naděje mu nedává.“

„To je mi líto.“

„Hlavně že ty dvě jsou v pořádku. O ně měla taky strach,“ pozoroval Sváťa spokojeně dovádějící rodinku a zasmál se, když viděl, jak se mimikry mláďat nestíhají přizpůsobit jejich rychlému pohybu.

Těsně před obědem zahlédla Hanka vracejícího se draka. Přistál před jídelnou a zubil se.

„Tak co?“ z jídelny vykoukl Sváťa a od klecí přiběhla Sidi.

„Je hotovo, všechno jsme zvládli. Nikde nic nehoří, pálivcům se nový domov moc líbí, myslím, že všechno je tak, jak má být,“ spokojeně odpověděl drak.

„Ukaž tlapy,“ řekla Hanka, která díky jejich spojení cítila bolavý podtón v jeho hlase.

„To nic není,“ řekl drak a schoval je tak, aby na ně neviděla.

„Jestli je máš popálené,“ řekla Sidi, „přinesu mast. Je fakt dobrá, uleví se ti.“

„Tak jo,“ kývl Plam a Hanka se vyděsila, když otevřel dlaně. Na obou měl ošklivé popáleniny.

Sidi byla hned zpátky a nesla velkou plechovku s mastí. Podala ji Hance a nařídila mazat popáleniny první dva dny pětkrát denně a další dny aspoň ráno a večer, dokud se to nezahojí.

Mezitím už dorazili i Rafan a muži, kteří se stěhovací akce zúčastnili. Dva z nich měli také drobné popáleniny, ale nic vážného. Všichni si pochvalovali, jak to díky drakovi a tulíkovi skvěle probíhalo, a jak i pálivci byli nadšení z nového domova. Oběd probíhal ve slavnostní a vzrušené náladě, úspěšně vyřešený problém povzbudil všechny zúčastněné k dalším smělým plánům pro lepší fungování rezervace.

Druhý den se ale v útulku objevil druid, který sice zasedal v radě spravující rezervaci, ale jinak ho všichni nesnášeli pro jeho aroganci a schopnost rozvrtat věci fungující a vnášet zmatek do věcí nefungujících.

Nechal se provést útulkem, prohlédl si kvantery a demonstrativně si zacpal nos, když kolem něj přešel Rafan, který zrovna čistil prostory rochňáků. Původně měl v úmyslu se zúčastnit přesunu kvanterů zpět do rezervace, ale když uslyšel, že se zároveň s nimi budou přepravovat i rochňáci, rozmyslel si to.

Před obědem, kdy už všichni byli v jídelně, zaťukal lžící o hrnek a vzal si slovo.

„Vážení přátelé, rada mě pověřila, abych tu vyřídil ještě jednu záležitost. Doslechli jsme se, že někteří ochránci z rezervace uvažovali o tom, že by rádi přestěhovali kolonii mimořádně nebezpečných pálivců. Mluvil jsem o tom s ostatními členy rady a shodli jsme se, že to není žádoucí. Takovou akci by bylo nutné velice pečlivě naplánovat a stejně by riziko bylo mnohem vyšší, než si můžeme dovolit. Proto mě kolegové pořádali, abych vám nařídil nechat kolonii pálivců tam, kde momentálně je, a dál už se nezabývat myšlenkou na jejich stěhování. Doufám, že si rozumíme.“

„Jistě, vážený druide Terpisi,“ ujal se slova jeden z ochránců, „jako pracovníci rezervace si uvědomujeme, že rada chce pro všechny to nejlepší. Budeme respektovat její rozhodnutí. Uznáváme, že stěhování pálivců obnáší závažná rizika, takže je raději necháme na tom místě, kde právě jsou.“

Girovi spadla pod stůl lžíce. Sehnul se pro ni a Hanka ze strany viděla, jak neúspěšně potlačuje smích. Rozhlédla se po ochráncích z rezervace. Tvářili se smrtelně vážně, ale zaťaté čelisti napovídaly, že i jim to činí potíže. Po obědě druid zmizel a atmosféra se uvolnila.

Po dvou dnech svolila Sidi k odvozu kvanterů a rochňáků a k jejich vypuštění zpět do volné přírody v rezervaci. O třetím mláděti nikdo nemluvil, ale všichni věděli, že ho má Sidi u sebe a že stále ještě nevyhrálo svůj boj o přežití. To už stejně nemělo šanci se vrátit zpět do divočiny. Jakmile si zvykne na péči člověka, nedokáže už žít samostatně.

Ochránci přemístili zvířata do přepravních boxů, naložili je na vůz, tažený dvěma jaky a pak se krátce rozloučili.

Na Sváťu k jeho nelibosti zbylo vyčistit prostory po rochňácích, takže i on si nakonec užil koupel v jezeru. Sice se snažil protestovat, ale když mu pohrozili, že ho takhle nepustí večer do pokoje, podvolil se nezbytnému.

Ještě párkrát si Hanka zalétala s drakem nad stepí a pak se ozval Vron, že pro ně druhý den přijede. Prázdniny sice ještě nekončily, ale Hanka měla neodbytný pocit, že to nejhezčí už mají za sebou. Byla smutná z toho, že se nebude moci vídat s Plamem, že už se neproletí tajně na jeho hřbetě, ani nebudou moci společně dovádět u jezera. Zůstane jim už jen to povídání na dálku. Cítila, že i drak je z toho smutný, ale nedalo se nic dělat.

Vron pro něj pomocí své magie vytvořil bránu domů do země draků a Plam zmizel v jejím namodralém oválu.

„Tak už jsem doma, sestřičko,“ ucítila v mysli jeho vzkaz a ujištění se, že jejich spojení funguje i na dálku.

Errata:

12.08.2021 09:38