Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Oko Bdělých

„No, a my teď vyrazíme do Dubovníku a odvezeme Rafa na Ostrov volby,“ usmál se Vron a poslal je pro zavazadla.

Přišli se s nimi rozloučit všichni – kuchařka, pracovníci z útulku a jako poslední dorazili i Giro a Sidi. Ta měla v náručí malého kvantera, který už překonal krizi a zvykl si na lidskou péči. Bez námitek od dětí snesl pohlazení.

„Bylo to tady moc fajn, bude se mi stýskat,“ uronila Hanka pár slziček.

„Já bych jí to nevěřil,“ ušklíbl se vesele Rafan, „ty slzy jí do očí vehnala představa, že se blíží škola a ona se zase bude muset učit.“

Ani se po něm neohnala, jen se na něj vyčítavě koukla. Bylo jí jasné, že i on svým chováním maskuje lítost, že musí odjet. Sváťa všechny objal a kuchařku nejvíc. Dlužno říci, že i kuchařka prolila pár slz pro svého nejmenšího a nejvděčnějšího strávníka.

Pak se Vron, Hanka, Sváťa a Rafan vydali na cestu. Večer, když už měli za sebou cestu branami a seděli na palubě lodi, byl konečně čas na trochu odpočinku. Pluli směrem na Ostrov volby a museli dávat pozor, aby nedošlo ke kolizi s jinými plavidly, která mířila za stejným cílem.

V dalších dnech si s Vronem povídali o všem, co během prázdnin zažili. Plavba byla klidná, počasí jim přálo a děti si velice rychle vzpomněly na všechno, co se na palubě naučily minulý rok. Obsluhovaly plachty, stály u kormidla a podle hvězd a slunce určovaly polohu lodi. Vron s nimi prohlížel lodní příručku a mapy a upozorňoval je na chyby, kterých by se neměly dopustit, chtějí-li trefit na Ostrov volby. Rafan byl opravdu šikovný a Vron mu svěřil kormidlo i při přistávacím manévru na ostrově.

Jako obvykle tu bylo plno lidí, prostor kolem přístaviště byl přeplněn prodejními stánky a svítící klobouky pořadatelů byly plné informačních nápisů jako PROSÍME NÁVŠTĚVNÍKY, ABY ZACHOVALI KLID A NEPŘEDBÍHALI nebo V LABYRINTU NENÍ NIC, CO BY VÁM MOHLO UBLÍŽIT.

Rychle prošli tržištěm a zamířili známou cestou ke vchodu do labyrintu. Uprostřed se zastavili u jedné nádoby s prsteny.

„No, Rafe, teď je to na tobě,“ usmála se Hanka při pohledu na šedavé kroužky v nádobě. Rafan tam sáhl a jeden prsten si navlékl. Chvilku vypadal šokovaně a Hanka se Sváťou přesně věděli, jak se cítí.

„To je ale zvláštní pocit,“ řekl Rafan a prohlížel si stříbrný kroužek na své ruce. Tulíkovi, který mu zvědavě seděl na rameni, se při navlékání prstenu zježily všechny chloupky.

„My to známe,“ culil se Sváťa.

„Pojďte, musíme si stoupnout do fronty,“ řekla Hanka a ukázala směrem ke vchodu do labyrintu, kam hned vyrazili. Proti nim šel pořadatel a na klobouku mu svítilo upozornění: TVŮJ POBYT ZDE JE NEŽÁDOUCÍ, OKAMŽITĚ VYPADNI Z OSTROVA!

„Co to je? Co to má znamenat?“ zamračila se Hanka.

„Toho si nevšímejte, to je určeno mně,“ řekl Vron, „kouzelníci se bojí o své děti. Vědí, že mohu být nebezpečný a dá se říci, že nestojí o přítomnost kouzelného džina na místě, jako je toto.“

„Ale minule jsi nás přece také doprovázel.“

„No, snad to i tentokrát proběhne bez komplikací,“ řekl Vron nejistě a pokynul Rafanovi, aby se zařadil do fronty. Tentokrát to vypadalo na delší čekání než minule.

Když už se téměř propracovali až k pořadateli před vchodem, ucítila Hanka, jak ji Vron chytil za rameno a jak se zapotácel.

Ohlédla se: „Co se stalo?“

„Budou potíže, dotklo se mě oko Bdělých.“

„Cože?“ nechápala Hanka, o čem Vron hovoří.

Vtom se u labyrintu objevil velký zamračený muž třímající hůl moci a zamířil k nim.

„Jak sis mohl dovolit vstoupit na ostrov!“ ukázal holí na Vrona.

„Dovol, vážený ochránce, abych vysvětlil...“ poklekl Vron, ale muž mu neumožnil domluvit.

„Drž hubu a zmiz!“ namířil na džina svoji hůl. Vron ztratil svou lidskou podobu a přihlížející vydechli překvapením. Pak ucítili nárazovou vlnu magie a džin zmizel úplně.

Lidé kolem začali okamžitě rozčileně hovořit a ozvalo se několik pochvalných výkřiků na adresu ochránce.

„Byl tady s námi, jako náš doprovod. Co je na tom zlého?“ naštvaně se ozvala Hanka. „Co jste mu vlastně udělal?“

Muž se k ní překvapeně otočil: „Nesvéprávné osoby nemají na Ostrově volby co dělat. Potrestal jsem ho za drzost a odeslal k jeho právoplatnému majiteli. Myslím, že vám měli vybrat jiný doprovod, než tohoto nežádoucího služebníka. Mohu pro vás udělat jediné, to jest poslat vás hned teď na stejné místo, kam jsem poslal jeho. Přejete si, abych to udělal?“

„Ne, to si nepřejeme!“ odsekla Hanka rozzlobeně.

„Dobrá,“ odpověděl úsečně muž, otočil se k nim zády a odkráčel směrem k labyrintu.

„No nazdar,“ chytil se za hlavu Sváťa, „co teď?“

„Co by,“ řekla energicky Hanka, „Rafan musí projít bludištěm a my se zatím pokusíme vymyslet, co dál.“

„A neměli bychom vyřešit zpáteční cestu dřív, než tam vlezu?“ namítl Rafan.

Hanka se ohlédla na frontu, která se vytvořila za nimi, a zavrtěla hlavou: „To ani náhodou. Nebo se snad bojíš do labyrintu vstoupit?“

„Hele, ségra, tohle jsou moje metody, to na mě nezkoušej,“ pousmál se Rafan, ale pak přikývl a přistoupil k pořadateli před vchodem. Dostal stříbrný peníz.

Podal ho Sváťovi: „Až se zahřeje, tak si mě přijďte vyzvednout k východu.“

Potom vzal tulíka a posadil ho na Hančino rameno.

„Počkej tu na mě, Plavíku, já se za chvíli vrátím,“ řekl mu, mrkl na Hanku a zamířil ke vchodu do labyrintu.

Dívali se za ním, jak mizí vevnitř. Hančina zlost pomalu vyprchala a na jejím místě začala narůstat obava. Pomalu se vydali po cestě dolů do přístaviště.

„Asi bys měla říct Plamovi, co se stalo,“ řekl tiše Sváťa.

Hanka chvíli zvažovala jeho návrh a pak přikývla: „Jasně, asi bychom se s ním měli poradit. Nebo zkusím zavolat přímo Vrona. Jenom musíme najít nějaké klidnější místo.“

Posadili se do trávy trochu dál od přístavního ruchu a Hanka se pokusila kontaktovat Vrona. Ale ať se snažila sebevíc, nepodařilo se jí to.

„Buď mi to ten ostrov znemožňuje, nebo se mu přihodilo něco špatného,“ komentovala svou snahu, „ještě zkusím spojení s Plamem.“

Tentokrát to bylo snadné. Kontakt naskočil skoro okamžitě.

„Ahoj, jak se máte? Rád tě slyším,“ potěšeně zareagoval drak.

Když mu Hanka vylíčila, co se jim přihodilo, překvapeně zavrčel: „Jak může být takový hulvát ochráncem?! Jdu za matkou a zjistím, co se dá dělat. Kdyby se mi nepodařilo ti zavolat, tak se časem ozvi sama.“

„Mám nápad,“ řekl Sváťa, když se Hančina pozornost vrátila do reality, „zkusíme obejít kapitány lodí a zeptat se, jestli nejedou do Dubovníku a jestli by nás nevzali s sebou.“

„A naši loď tady necháme? Přece ji dokážeme obsluhovat i bez Vrona. Myslím, že bychom mohli doplout do Dubovníku i sami bez pomoci,“ namítla Hanka.

„Nechápu, proč si vždycky vybíráš tu složitější cestu,“ vrtěl hlavou Sváťa.

„Zdá se ti to složitější?“

„Já už mlčím,“ otočil kamarád oči v sloup, „nebo víš co? Mohli bychom se zavěsit za některou loď, abychom neztratili cestu. Třeba by nás některý z kapitánů byl ochoten vzít do party.“

„No vidíš,“ kývla Hanka, „to zní jako rozumný nápad. Půjdeme se poptat k lodím, co tu kotví, a uvidíme.“

Rafan mezitím dostal pokyn, že může vstoupit do labyrintu. I když na to nevypadal, uvnitř byl nervózní a napjatý. Okolnosti ho donutily udělat krok, kterému se až dosud úspěšně bránil. Stále ho trápila otázka, zda dělá dobře. Byl si jist, že má nadání, ale bál se ho. Tulík se však stal sluníčkem jeho duše a teď tenhle malý přítel potřebuje, aby se naučil ovládat svůj sedmý smysl. Takže kupředu! Copak tu asi na něj čeká?

Vlevo minul bránu plnou květin, vpravo na něj kýval jednorožec, další brána byla temná jako noc, plná netopýrů. Vykročil dál a minul draka na sněhu. Jak dlouho tu proboha bude chodit, než potká tu pravou? Nebo snad už tu pravou minul? Cesta se točila vlevo a nabídla vstup na zelenou louku uprostřed háje. Zaváhal, ale někde uvnitř cítil, že to není ono. Ještě o kus popošel a uviděl pobřežní útesy a kousek pláže. Na jednom útesu seděla siréna a broukala si do šumění příboje. Rafan okouzleně vstoupil. Ucítil vůni moře a zahlédl několik delfínů, jak si hrají nedaleko pobřeží. Pomalu došel mělkou vodou až k siréně. Odepnula si zelený závoj a odhodila ho do moře. Na útesu seděla v oblečení, které Rafana překvapilo. Bylo souměrně bílo-černé. Co bylo vlevo bílé, bylo vpravo černé a naopak. Otočila k němu svůj obličej. Polovinu vlasů měla černou, polovinu blond. Usmála se.

„Kdo jsi?“ zeptal se jí.

„Jsem podstata rovnováhy.“

„Opravdu? A neměla bys tedy být i napůl mladá, napůl stará, napůl krásná, napůl ošklivá, napůl čistá, napůl špinavá?“

„Máš pravdu. Líbilo by se ti to víc?“

„To ne, tahle varianta je mnohem příjemnější.“

„Myslela jsem si to. Tohle je zážitek, na který bys měl rád vzpomínat, takže ty drobnosti, o kterých jsi mluvil, vynecháme, co říkáš?“

„Souhlasím.“

„Pojď se mnou,“ vzala ho za ruku a kráčeli příbojem do skal.

Zastavila u jednoho skalního hrnce, ve kterém se točila voda. Podívala se zvědavě na Rafana, jako by zvažovala, zda ho má oslovit. Pak se přece jen zeptala.

„Proč ses rozhodl pro zasvěcení tak pozdě?“

„Nechtěl jsem být čarodějem a učit se kouzla.“

„Změnil jsi názor?“

„Připojil se ke mně malý přítel, který nemůže bez magie existovat. Musím se naučit ovládat svůj sedmý smysl kvůli němu.“

„To je dobrý důvod. Přistup blíž a dotkni se rukou hladiny. Máš schopnost vidět mimo čas. Tentokrát ti sice nemůžu slíbit, že to bude ryze příjemný pohled, ale máš možnost zahlédnout jeden klíčový okamžik svého života. Dívej se.“

Rafan se dotkl vody a ta se zklidnila a zastavila. Uviděl statného muže a uvědomil se, že je to on sám, ale o pár let starší. V ruce držel hůl moci a proti němu stál obrovský drak. Uviděl, jak proti němu letí ohnivý dech a hůl moci v jeho ruce shořela. Sehnul se a vyrazil proti drakovi. V pravé ruce držel meč a seknul ze strany po soupeři. Ten uhnul a pak se vymrštila i mužova levá ruka. I ta svírala meč a ťala draka do křídla tak prudce, že skoro přesekla kost u ramene. Drak vykřikl bolestí a strachem. Vzdávám se, já se vzdávám a splním to, co žádáš, zavolal a obraz se vytratil. Rafan se tázavě podíval na sirénu.

„Třeba ti ta znalost jednou pomůže,“ pokrčila rameny a kývla na něj, aby ji následoval. Zavedla ho do malé zátoky. Voda byla průzračná a na dně ležely bílé a černé kameny.

„Tady mám pro tebe dárek,“ ukázala na kamínky, „smíš si vybrat tři, které se ti budou nejvíc líbit. Jen se musíš rozhodnout, jestli budou černé nebo bílé, není možné je kombinovat.“

„Mám se pro ně potopit?“

„Samozřejmě. Jak jinak bys je chtěl získat? A ještě něco. Pokud zvolíš aspoň dva z těch, které budou ku prospěchu nejen tobě, získáš i něco navíc.“

„Tak jo,“ chvíli přemýšlel, má-li se svlékat a zouvat, ale boty už měl stejně mokré, tak se rozhodl skočit do vody tak, jak byl.

Jak se blížil ke dnu, uviděl, že kameny mají nápisy. Na bílých zahlédl slova jako SPOKOJENOST, ŠTĚSTÍ, SMYSL PRO RODINU, DIPLOMACIE, POROZUMĚNÍ, LÁSKA K DĚTEM, PRACOVITOST.

Černé zase nabízely možnosti jako SÍLA, CTIŽÁDOST, ÚSPĚCH, MOC, RYCHLOST, STATEČNOST, ABSOLUTNÍ PAMĚŤ, SCHOPNOST VIDĚT PRAVDU... Po tom posledním Rafan hrábl. Pak si ještě přibral SÍLU a váhal mezi RYCHLOSTÍ a PAMĚTÍ. Náhle mu ale padl zrak na SCHOPNOST UČIT SE a měl vybráno. Jenže vtom zahlédl i kamínek SCHOPNOST KOMUNIKACE...

Siréna si od něj vzala černé kameny. Prohlédla si první z nich.

„Vybral sis schopnost vidět pravdu. Pozoruhodné. Smím vědět, co tě k tomu vedlo?“

„V poslední době jsem se setkal s lidmi, kteří vypadali čestně a důvěryhodně, a přitom jejich řeč zkreslila pravdu takovým způsobem, že mě to šokovalo. Kdybych tenkrát nebyl přítomen u události, o které se mluvilo, asi bych jim uvěřil. Byli tak přesvědčiví. Naštěstí tam byli i jedinci, kteří vše uvedli na pravou míru a ujistili radu, že při osvojení tulíka k žádnému podvodu ani intrikám nedošlo. Moc rád bych uměl rozpoznat pravdu od nepravdy.“

„Tak dobrá, ta schopnost je tvoje. Jen jestli uneseš i pohled sám na sebe,“ pozorovala ho zvědavě siréna.

Rafan chvíli mlčel a úsměv se mu vytratil z tváře. Pak povzdychl a podíval se na svou průvodkyni: „Máš pravdu, není moc příjemné zjistit, že zatím nic nejsem, nic moc neumím a mám naprosto nelogickou představu, že můžu ochraňovat přátele a spasit svět. Připraví mě pravda o všechny sny a iluze?“

„O některé ano. Teď zkus něco jiného. Dokážeš si vzpomenout na rodiče?“

„Vzpomínám si, jak se hádali a já strkal hlavu pod polštář, abych je neslyšel. Otec trval na tom, že ze mě musí být druid. Matka na něj ječela, že jako kouzelník budu mít mizerný život v chudobě, že trvá na tom, abych vstoupil co nejdřív do armády a stal se vojákem. Nenáviděl jsem ty jejich hádky a zařekl jsem se, že nebudu ani kouzelníkem ani vojákem. Pak nás otec opustil. To jsou vlastně první a zároveň poslední vzpomínky na dětství, které mám. Pak už si vybavuji jen život v Útulném domově.“

„A jak to vidíš teď?“

Rafan zdvihl oči a překvapeně se usmál: „Oni mě oba milovali. Chtěli pro mě to, co sami považovali za nejlepší. Měli mě rádi...“

„Tak vidíš, pravda může přinášet i pochopení a úlevu.“

Siréna zvědavě otevřela dlaň s dalším zvoleným kamínkem.

„Schopnost se učit? To abys to měl snadnější ve škole?“

„No, to taky,“ pokrčil rameny Rafan, „ale rád bych se naučil i další jinodruhové řeči. Zatím umím jen trochu sirénsky. Můj tulík, zdá se, rozumí i tvorům, kteří nepoužívají jazyk v pravém slova smyslu. Taky bych to rád uměl, pokud se to dá naučit.“

„Schvaluji touhu učit se, ta schopnost je tvoje. A copak jsi zvolil do třetice?“

Siréna natáhla ruku s kamínkem nadepsaným jako schopnost komunikace.

„O tom už jsme vlastně mluvili,“ podotkl Rafan dřív, než se ho stačila zeptat.

„Proč ne? Měj tedy i tuto schopnost. Je možná užitečnější, než všechna bojová umění dohromady.“

„Bylo těžké si vybrat. Měl jsem pocit, že bych potřeboval všechno, co kameny nabízely.“

„Málokterá volba je jednoduchá, ale ta tvoje se mi líbí. Nevybral sis nic válečného, jako třeba sílu, rychlost, přesnost, schopnost ovládat zbraně, potěšil jsi mě. Přidám ti navíc jeden dárek a doufám, že z něj budeš mít radost. Tuhle dovednost můžeš získat jen od sirény. Dávám ti schopnost dýchat a pohybovat se pod vodou. A dávám tuto schopnost i tvému malému příteli tulíkovi.“

Rafan se rozzářil: „Nevím, co na to říct. To je nádherný dar. Děkuji za nás oba.“

„Užívej svých darů rozumně.“

„Vždy budu na straně dobra.“

„Co je dobro a co je zlo?“

„Dobro? Snad když jsou lidé spokojení a mají se dobře.“

„A zlo?“

„Trápení, krutost, nemoci, smrt...“

„Budeš krutost zabíjet nebo milovat? Která varianta se dá označit za dobrou?“

„Nevím. To je složité. Asi podle situace,“ zatvářil se Rafan zmateně.

„Nechci ti tu přednášet o životě, jen chci ukázat, jak je zlo i dobro propleteno navzájem. Jedno bez druhého nemůže existovat. Ti nejmoudřejší z nás říkají, že nejdůležitější je rovnováha. Měj to na paměti, až budeš váhat při důležitém rozhodnutí. A pokud si nebudeš vědět rady, nech rozhodnout srdce.“

„A co když to bude špatně?“

„Každý někdy udělá chybu. To je součást života. Jinak to ani nejde. Neboj se toho a vykroč pravou nohou.“

Rafan poslechl a všechno se s ním zatočilo.

Než se nadál, stál u východu. Hanka se Sváťou právě přicházeli. Rafan byl plný dojmů a chvíli mu trvalo, než se dokázal vrátit do reality. Tulík seběhl z Hančiny ruky na zem a pelášil Rafanovi naproti. Vyšplhal hbitě po jeho kalhotách a košili a stulil se mu pod krk. Kníkal nadšením a vyčítal mu, že ho na tak dlouho opustil. Sváťa kamarádovi podával jeho minci a Rafan hned zkoumal, zda má v nabídce magických škol Santarenu. Ohromně se mu ulevilo, když ji našel.

„Tak co, jaké to bylo?“ vyzvídala Hanka.

„Úžasné,“ vydechl Rafan, „až se z toho trochu vzpamatuji, budu vám vyprávět. A co vy? Co jste zatím vymysleli, jestli se můžu zeptat?“

„Obešli jsme kapitány lodí a máme průvodce. Barakuda jede do Dubovníku a odplouvá za dvě hodiny. Smíme se k ní připojit. Kapitán Raskin nám dokonce slíbil půjčit jednoho ze svých námořníků. Byl moc ochotný.“

„Opravdu? To se většinou nestává. Nezdálo se vám to podezřelé?“ zapochyboval Rafan.

„A já myslel, že nás pochválíš, jak jsme to skvěle vymysleli,“ zasmušil se Sváťa.

„Víš co? Když je někdo cizí moc ochotný, tak to ve mně automaticky vzbuzuje nedůvěru. Raději vás pochválím až v Dubovníku.“

„Za pár dní tam jsme. Nepůjdeme si teď koupit něco na památku?“ loudil malý kamarád.

„A co Vron? Neozval se?“ otočil se Rafan na Hanku.

„Mluvila jsem s Plamem. Vron se objevil v matčině jeskyni. Jenže je paralyzovaný a prý je těžké odhadnout, kdy ho to přejde. Zatím nám nemůže pomoci, musíme si poradit sami.“

„Aha. Takže, Svatoušku, žádné utrácení! Ty peníze, co jsme si vydělali, budeme potřebovat na průchod veřejnou branou.“

„A neměli bychom raději prodat loď?“

„Je snad tvoje, abys ji mohl nabízet k prodeji?“

„No tak dobře,“ rezignoval Sváťa, „nebudeme utrácet. Jen snad něco malého k snědku, co říkáte?“

„Asi bychom mu měli něco dopřát,“ mrkla Hanka na Rafana, „jinak budeme zítra losovat, kdo z nás mu má posloužit jako potrava.“

„Oukej, kus chleba mu snad můžeme koupit.“

„Chleba?“ ohrnul Sváťa nos, ale poté, co ho Rafan sjel pohledem, raději zmlknul.

Errata:

12.08.2021 09:38