Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Zase do školy

A najednou tu byl první školní den. Oblékli slavnostní šaty, vzali zavazadla a vyrazili společně ke školním branám. Hanka i Sváťa se rozhodli využít možnosti bydlet společně s mladším sourozencem, který chodí do první třídy a musí být ubytován ve škole.

„Tak jdeme na to, prvňáčku,“ dal Sváťa staršímu kamarádovi přednost při vstupu do školní kabinky.

„Přeješ si rodičovský doprovod?“ zeptal se Rafana Vron.

„Určitě,“ překvapil Vrona svou odpovědí Rafan, „když jde jeden do první třídy, potřebuje někoho dospělého jako oporu.“

„Jak se přeješ,“ usmál se kouzelný džin a nastoupil si k nim.

Školní amfiteátr se zaplnil žáky a doprovázejícími. Úvodní proslov ředitele a jeho zástupkyně se zdál Hance skoro stejný jako loni. Po tomto oficiálním přivítání většina žáků zmizela na hostinu, ale Hanka se Sváťou čekali, až Rafan projde úřadováním. Musel zažádat o povolení chovat ve škole tulíka a o povolení vzít si do pokoje starší sourozence, i když tentokrát to byli sourozenci spíš mladší.

„No konečně,“ oddechl si Sváťa, když společně vyrazili do zahrady, kde se podávalo pohoštění. Vron jim popřál šťastné vykročení do školního roku a opustil je. Tulík vyšplhal Rafanovi na hlavu, aby měl lepší rozhled, a od té chvíle neměli na hostině chvilku klidu. Pořád se kolem rojili lidé, kteří chtěli tvorečka aspoň zahlédnout, a přicházeli spolužáci se žádostí, aby si ho mohli pohladit nebo podrbat. Po chvíli byl už Rafan tím zájmem znechucen a uvítal, když slavnost skončila a hodinky ho zavolaly k jeho profesorce. Byla to starší elegantní dáma a všude se představovala jako Viola Spanilá. Jestli to bylo její skutečné jméno, to nikdo netušil a občas se o tom mezi žáky vedly dlouhé diskuse. Její kolega profesor Thajan žáky akorát pozdravil a hned zmizel. Nikdo se tomu nedivil, protože bylo známo, že hrozně nerad žákům vysvětluje základní funkce školy a jen s krajním sebezapřením odpovídá na organizační otázky.

Když se konečně sešli ve svém novém pokoji, připadalo Hance, že bydlí ve stejném místě jako loni. Kluci si vybrali postele poblíž skříňky s občerstvením a dívka obsadila postel hned vedle okna, kde měla výhled na terasu a na hvězdy. Copak jim asi tenhle rok přinese nového? Oslovila své hodinky, aby zjistila, jaké zájmové kroužky jsou letos k dispozici. Bylo tu hned několik možností, které ji zajímaly. Určitě se znovu přihlásí na supervolon, pak tu byl trénink cest nechráněnou branou a nově byl v nabídce kurs drakonštiny. Zajímala by ji i mystika kamenů, ale obávala se, aby si nenabrala víc aktivit, než zvládne. Všimla si, že kluci ji napodobili, a také vybírají z nepovinné nabídky. Nakonec se ukázalo, že na procházení bran se přihlásili všichni, na supervolon a drakonštinu jen ona a Rafan, zatímco Sváťa zvolil experimentální skleník, praktické léčitelství a dějiny jinodruhových společenstev.

Pak je hodinky zavolaly do tříd. Profesorka Ferinová je přivítala ve druhém ročníku a seznámila je s rozvrhem. Mezi novými předměty by se mělo letos objevit praktické kouzlení, komunikační techniky a léčení nemagických živočichů.

„Na techniku procházení branami se už nyní přihlásilo větší množství zájemců, než jsme čekali. Pokusíme se pro vás připravit tréninkový rozvrh. Jinak bych vás chtěla upozornit, jak naše cvičná brána funguje. Aby člověk prošel nechráněným prostorem, je nutné psychicky obalit své tělo ochrannou blánou. To vám přesněji vysvětlí instruktor při prvním pokusu. Pokud vejdete do brány správně, ocitnete se u východu a je vám započten bod. Až nasbíráte padesát bodů, získáte osvědčení způsobilosti. Pokud neprojdete se správnou ochranou, hodí vás brána zpět a chvilku budete dezorientovaní. Proto budete trénovat ve dvojicích nebo trojicích, abyste bránu náležitě využili.“

Když třídnická hodina skončila, kývla Ferinová na Hanku a Sváťu: „Co květiny? Vezmete si je zase na starost?“

„Jasně, že jo,“ vesele odpověděl Sváťa a Hanka přikývla.

„V pořádku. Tak běžte. A pokuste se letos chovat způsobně,“ usmála se profesorka a propustila je.

Večeři si objednali na pokoj, aby si mohli nerušeně povědět o svých prvních dojmech.

Rafan byl k překvapení svých kamarádů zamračený a rozladěný.

„Copak?“zeptal se Sváťa. „Budeš mít doučování ze čtení a psaní, že se tak mračíš?“

„To ne, ale profesorka mi oznámila, že výcvik v procházení branou se týká až žáků od druhých ročníků, takže mám nejspíš porouchané školní hodinky, když připustily, abych se přihlásil.“

„To se mi nezdá. Jen jestli si ta tvoje květina Spanilá nevymýšlí. A kvůli tomu se mračíš?“

„Celou dobu mě napomínala a nakonec řekla, že budu muset nechávat to své zvíře v kleci nebo doma v pokoji, neboť nepřípustně vyrušuje.“

„On Plavík vyrušoval?“ usmála se Hanka.

„To si piš,“ vzdychl Rafan, „obíhal lavice všech mých spolužáků a s každým se seznamoval. Nechal se hladit, drbat a dá se říct, že profesorka se svým výkladem proti němu vůbec neměla šanci. Takže hned od začátku to mám u ní pěkně polepené.“

„A s ní se tulík také přivítal?“ zeptal se zvědavě Sváťa.

„No vidíš,“ zamyslel se Rafan, „to jsem si ani neuvědomil. K ní se vůbec nepřiblížil.“

Ohlédl se po Plavíkovi a pak ho násilím vytáhl z načatého pytlíku Sváťových oblíbených sušenek. Tvoreček se mu rozhořčeně vyvlékl z dlaně, rozčileně zašvitořil a přeběhl přes stůl až ke Sváťovi a na jeho rameno.

„Dáš? Prosím?“ tiše mu zašvitořil do ucha.

„Jé,“ vykulil oči Sváťa, „on mluví!“

Rafan pokrčil rameny: „Jo, rozhodl se naučit mluvit po našem. Upřímně řečeno, mám z toho trochu mrazení po zádech. Jestli bude profesorce nahlas tlumočit, co si o ní myslím, nejspíš mě rovnou vyhodí ze školy.“

Sváťa podal Plavíkovi půl sušenky a na rozdíl od kamaráda byl tulíkovým rozhodnutím nadšen.

Ani další dny Rafana příliš nenadchly. Když přišel poprvé z tělocviku, rozčiloval se a nevěřícně vrtěl hlavou.

„To mi tedy povězte, který inteligent tu zaměstnal tohodle tělocvikáře? Žádný zázrak jsem nečekal, ale tohle?!“

„Tobě se nelíbila sestava cviků ala Hugo Star?“ smála se Hanka.

„Tomu říkáš cviky?“

„Holky povídaly, jak je to úžasně účinné na tvarování pozadí.“

„Máš pocit, že něco takového potřebuju?“ zadíval se na ni zuřivě Rafan.

„Vždyť jsi nemusel cvičit...“

„To si piš, že jsem necvičil, to budu raději celý rok běhat kolem amfiteátru!“

„Běhání je taky ohromně zdravé,“ šklebila se Hanka.

„A teď mi řekni na rovinu, ty to fakt cvičíš?“ zadíval se s podezřením na kamarádku.

„Nevím, jak tebe, ale mě běhání ohromně baví,“ pokrčila rameny s potutelným úsměvem.

Nakonec si trochu spravil náladu na úvodní schůzce supervolonového kroužku. Ferinová je přivítala a odvedla na louku jednorožců, kde rozmístila nízké a vysoké branky na kruhovou dráhu.

„Tak vás srdečně vítám po prázdninách. Máme tu pět nových členů.“

Začala postupně představovat nováčky. Tři z nich byli začátečníci. Pak se otočila k Rafanovi.

„A teď se dostáváme k sourozencům našich loňských členů. Vítám bratra tady Hanky, Rafaela Vrona. Patrik a Anděla Pohromakovi tu letos rovněž mají bratra, tohle je René Pohromak a na prkně to prý celkem umí. Takže nastal čas, abychom zjistili, jak na tom vlastně jsme. Naši začátečníci se tentokrát budou jen dívat a vy ostatní si projedete dvakrát naši kruhovou dráhu a kdo si troufne, může projet nejen nízké branky, ale i ty výškové. Buďte však opatrní, ať hned nezačneme nějakým úrazem.“

Postupně pustila každého na dráhu a všichni pečlivě sledovali, jak si kdo poradí. Hanka s nelibostí konstatovala, že oba Pohromakovi se oproti minulému roku o hodně zlepšili. Pak šla na dráhu ona a všechny negativní myšlenky hned zmizely. Když ucítila pod nohama antigravitační sílu, vzpomněla si na společné chvíle s Plamem a jízdu si vyloženě užívala. Rafan ji za výkon pochválil vztyčeným palcem. Pak se na trasu pustil on. Překvapilo ji, jak je dobrej. Jeho pohyb byl mnohem dynamičtější, než Patrikův. Jako poslední se na trasu vydal René Pohromak. Hanka zatajila dech. Jak je možné, že jsou všichni z téhle rodiny tak dobří? René byl z nich jednoznačně nejlepší.

„Výtečně, musím vás opravdu pochválit,“ profesorka Ferinová. Spokojeností téměř předla jako kočka po vyvraždění celé myší populace. „Většina z vás se přes prázdniny hodně zlepšila. A naši dva nováčci budou vítanou posilou do našeho kroužku. Teď mi prosím pomozte sklidit branky a můžete si zalétat volně po louce. Já zatím našim nováčkům ukážu, jak se na prkno správně postavit a držet rovnováhu.“

Rafan a Hanka se vrátili do pokoje vyvětraní a rozdovádění. Vytrhli Sváťu z jeho pokojného čtení a po večeři ho vytáhli ještě na procházku podél řeky. Teď to tu vypadalo trochu jinak, než jak si pamatovali z červnové slavnosti. Tehdy tu bylo plno lidí a oni mířili do dračí brány. Dnes tu byl klid a pohoda. Kromě učení žádné problémy, jen ryby, ptáci a krásný tichý večer.

V pátek po obědě měli Sváťa a Hanka první školení u cvičné brány. Profesor Jasanov jim vysvětlil, že je potřeba si celou dobu uvědomovat tvar svého těla a obalit ho tenkou silovou vrstvou a během požadované doby ji udržet ve stabilní síle a celistvosti.

„Pokud nedokážete udržet soustředění po celou dobu přenosu, hrozí vám poškození těla. Tato cvičná brána to nedopustí. Místo toho vás vrátí zpět ke vchodu.“

„Takže stačí padesátkrát úspěšně projít a máme osvědčení v kapse, že?“ sebevědomě se usmál Sváťa.

„Nějak si věříš,“ zapochyboval profesor, „ale nebude to tak jednoduché. Prvních deset bodů získáš za prostý průchod, dalších deset bude za průchod se zavazadlem, dalších deset za průchod se dvěma zavazadly...“

„Budou i tři zavazadla?“ zdálo se to Sváťovi legrační.

„Ne. Dalších deset bude za průchod se zvířetem a posledních deset za průchod se zvířetem, plus zavazadlo. Pak už získáš osvědčení.“

„A s jakým zvířetem budeme procházet?“

Profesor Jasanov sáhl pod stříšku brány a vylovil netopýra: „Dovolte, abych vám představil našeho malého spolupracovníka Karla. Miluje procházení branou a je tu pro vás stále k dispozici. Ale dejte si pozor, nic vám nedaruje. Bude se snažit ze všech sil narušit vaši soustředěnost. Naučí vás té nejlepší koncentraci mysli.“

Pak netopýra vrátil zpět a pokynul Sváťovi, aby zkusil projít branou. Chlapec vykročil, rozmlžil se a v mžiku stál zase před vchodem a zmateně se rozhlížel. Profesor ho odstrčil trochu stranou a pokynul Hance, aby to zkusila. Vykročila a jediné, co si pamatovala, bylo to, že se jí zvedl žaludek. Oba zopakovali svůj pokus ještě několikrát, a pokud se jim na začátku zdála určená půlhodina jako málo času, teď uznali, že toho mají akorát tak dost. Dokonce i Sváťovi došel humor a prohlásil, že dneska asi nebude večeřet.

Jeho předsevzetí mu ale nevydrželo. V okamžiku, kdy dorazili do svého domečku v Domově snů a vytáhli z trouby zapečené brambory, usoudil, že žaludek ho nejspíš zlobí z hladu.

První týden školy byl za nimi a mnoho dalších na ně ještě čekalo. Jednou přinesla na supervolonový kroužek profesorka Ferinová návrh. Vysvětlila jim, že tento rok mají dost šikovných členů, aby měli šanci uspět v soutěži meziškolních družstev, která se koná během listopadových prázdnin. Tři nejlepší družstva pak vystoupí během dalších prázdnin na dračím festivalu v Polutě. Hanka s Rafanem se po sobě podívali. Zdálo se, že jim sám osud nahrává a nabízí pomocnou ruku, jak se dostat v únoru do Poluty na dračí festival.

„Má to jen jeden háček,“ řekla učitelka, „museli byste obětovat část prvních a celé druhé prázdniny a muselo by nás být nejméně sedm. Nežádám vaši odpověď hned, nechte si to do příštího setkání projít hlavou a promluvte si o tom s rodiči a kamarády. Myslím, že by to pro vás mohlo být zajímavé.“

Diskutovali na toto téma celý týden. Hanka a Rafan měli jasno. Byli pro hned od začátku. Ukázalo se, že všichni tři Pohromakovi na to mají podobný názor. Se svým souhlasem se k nim přidal i třeťák Fox Karhan. Ostatní zatím váhali. Nechtělo se jim obětovat prázdniny. Nicméně Ferinová rozhodla, že i tak začnou nacvičovat a před prázdninami se uvidí. Pro začátek je poslala na trať po okraji lesa, kde museli objet vyznačené stromy, na konci louky obkroužit dvakrát cílový kolík a vrátit se co nejrychleji zpět.

Když přišla řada na Hanku, ucítila, že její prkno trochu táhne doleva. Zpočátku to dokázala korigovat, ale při kroužení kolem kolíku se prkno zhouplo a vyhodilo ji obloukem do nejbližšího křoví, kterým propadla až do blátivé louže. Vztekle se vydrápala ven a uvítal ji hurónský smích Pohromakových. Oblečení i vlasy měla plné bodláků a mračila se jako čert. Tím větší smích ji provázel. Věděla, že by se měla zasmát s nimi, ale nějak to nedokázala. Profesorka se nesmála a vzala si od Hanky prkno. Stoupla si na něj, párkrát se na něm zhoupla a přikývla.

„Myslím, že je porouchané, dám ho opravit.“

„To na zadku je bláto, nebo jsi se z toho leknutí po...?“ smál se Patrik tak, až se musel držet za břicho.

„Hm, slušivý účes,“ přisadila si i Anděla.

„Běž se umýt,“ kývla na ni vlídně profesorka a Hanka urychleně vyrazila pryč, aby unikla posměchu i soucitným pohledům ostatních. Plížila se postranními cestičkami, aby pokud možno nikoho nepotkala. Nakonec se jí podařilo nepozorovaně proklouznout do pokoje. Umyla se a nešťastně pozorovala své zacuchané vlasy. Vytáhla z nich pár bodláků a pak rezignovaně přestala. Nejjednodušší to bude ostříhat, rozhodla se a šla si pro nůžky. Vtom dorazil Sváťa.

„Super účes,“ smál se do chvíle, než v její ruce uviděl nůžky, pak se zamračil, „co blázníš? Snad se nechceš ostříhat?!“

„Vyčesat se to nedá, tak co s tím?“

„Přestaň se vztekat a sedni si, já ti to z vlasů vyberu,“ sebral jí pro jistotu nůžky z ruky.

Po chvíli se vrátil i Rafan a šklebil se od ucha i uchu: „Tak máme novou figuru do vystoupení, říká se jí Hančina otočka a obecenstvo lehne smíchy.“

„Nic tak člověka nepotěší, než zlomyslný posměch kamaráda,“ vyčítavě se koukla na Rafana.

„Zasměj se taky, jinak ti nedají pokoj,“ odpověděl jí důrazně.

„Tobě se to mluví, když si Patrik nedobíral tvůj zadek, ale můj!“

„A tos ještě neslyšela, co pak vykřikoval René. Musel jsem ho upozornit, že mu hubu namažu blátem, jestli ji hned nezavře.“

„Opravdu?“ pousmála se poprvé po té nehodě.

„Tak, hotovo,“ řekl Sváťa, když vytáhl poslední zbytek bodláku.

„Ale mám i dobrou zprávu. Holky Martenovy se rozhodly, že do toho soutěžení půjdou s námi.“

„To jsou ta blonďatá dvojčata?“ zeptal se Sváťa a Rafan přikývl.

„Takže teď máme osmičlenné družstvo, profesorka měla radost,“ dodal.

„Bezva. Sice nevím, jak to soužití s Pohromakovými zvládnu, ale dostat se na dračí festival by bylo fajn,“ učesala se Hanka a hned se cítila o sto procent líp.

Večer už pak byla schopná vylíčit svou nehodu i Plamovi. Od té doby, co s Rafanem chodili na drakonštinu, kontaktovala draka dvakrát týdně a trénovala si na něm své jazykové znalosti. Když vycítila drakovo pobavení, ani se nezlobila. On jí na oplátku vyprávěl, jak se zapojil do tréninku dálkového létání, kde posilují křídla, studují vzdušné proudy a učí se dýchat v řídkém vzduchu. Pak ji pochválil za výslovnost. Zpočátku si Hanka stěžovala, že je to příliš hrdelní a syčivá řeč, ale díky Plamovi se zlepšovala. Několikrát se pokusila do jejich kontaktu přibrat i Rafana, ale moc jim to nešlo. Rafanova vrozená nedůvěřivost neumožňovala při vzájemném hovoru tu uvolněnost, kterou Hanka potřebovala. Časem toho nechali a Rafan pak trénoval drakonštinu už jen s ní. Oba měli ve výuce docela slušné úspěchy.

S procházením branou to bylo horší. Hance se podařilo projít dvakrát, ale Sváťovi kupodivu ještě ani jednou. Jeho počáteční sebevědomí rychle vyprchalo a teď byl upřímně nešťastný, že mu to nejde. Utěšovalo je jedině to, že ostatní na tom nebyli o moc lépe.

Učivo ve škole zvládali celkem přijatelně. Naučili se konzultovat své problémy ve třech, společně trénovat kouzla a vzájemně se zkoušeli ze znalostí.

„Hele, Rafe, ty tu vlastně děláš první i druhou třídu najednou, když umíš všechno to, co my,“ konstatovala Hanka, když si společně zkoušeli kouzla, která jim Jasanov uložil za domácí úkol.

„To je fakt,“ kývl Sváťa, „příští rok se budeš ve třídě nudit.“

„Se Spanilou se určitě nudit nebudu. Jak něco nepředvedu perfektně, hned na celou třídu vykřikuje: ono ti, Rafaeli, nestačí, že jsi protekční dítko, ještě navíc jsi naprosto duševně zaostalý, což je v tvém věku na pováženou.“

„To nic, Rafe, na ni stěžujou všichni,“ uklidňovala ho Hanka.

„A jak se líbí Spanilá tobě, Plavíku?“ hecoval Sváťa Rafanova tulíka.

„Hloupá panna stará. Maluje mladý obraz na starý obličej,“ komunikoval radostně tulík.

„U nás se říká, že má zmalovaný ksicht,“ řehonil se Sváťa.

„Hele, Svatoušku, buď tak hodný a neuč ho to, už i tak s ní mám dost potíží. Chceš snad, aby mě vyhodili?“

„Když on tak krásně mluví,“ usmál se na tulíka kamarád.

„Tak ho uč něco jiného, ať nemá Raf problémy,“ napomenula ho i Hanka.

„Plavíku, chceš sušenku?“ zašustil Sváťa pytlíkem.

„Ňam sušenka, Plavík rád,“ uháněl tulík za uhýbajícím kamarádem.

„Co ve třídě? Už se trochu uklidnil?“ zeptala se Hanka Rafana.

„No, jak bych to řekl... On se celkem snaží, ale za hodinu nebo za dvě se začne nudit a učitelka už je na něj vyloženě alergická. Pořád mi nakazuje, abych to nevychované zvíře zavíral po dobu vyučování doma do klece. Marně ji vysvětluji, že to je inteligentní tvor a takovým zacházením bych ho smrtelně urazil.“

„A nešlo by pro něj vymyslet nějakou zábavu, aby se tolik nenudil?“

„Ale jo, docela ho baví origami nebo skládání hlavolamů, ale většinou mu to dlouho nevydrží. Je moc šikovnej a za chvilku to má hotové.“

„Tuhle jsem se o tom bavila s Dickem. Říkal, abys ho naučil šachy.“

„Hm, to neznám.“

„Tak někdy večer pozveme Dicka, ať to Plavíkovi ukáže,“ navrhla Hanka.

„Jsem pro,“ souhlasil Rafan a usmál se, když viděl, jak tulík Sváťu dostihl a konečně dostal za odměnu sušenku.

O víkendech se vraceli do domečku v Domově snů, Vron je občas bral na výlety, někdy se k nim připojili i kluci s panem Mojeranou. Tu a tam k nim zašel na večeři i Zachariáš a vyptával se, jak jim jde škola. Když slyšel o potížích, které mají při procházení branou, smál se a tvrdil, že to chce čas a že až na to přijdou, bude to pro ně hračka. Sice mu moc nevěřili, ale uklidňovalo je to.

Na další hodině supervolonu si Ferinová přivedla pomocníka. Svěřila mu členy, kteří se nepřihlásili na soutěž, a sama si vzala na starost osm přihlášených. Rozbalila v trávě plánek sportoviště a položila na něj osm vystřižených postaviček. Všichni se posadili kolem plánu a pak profesorka přejela nad plánkem rukou a postavičky se začaly magicky pohybovat. Nejdřív zakroužily kolem sportoviště. Pak se spojily do dvojic a pohyb začal být složitější a figury zajímavější. Občas pohyb zarazila, aby jim vysvětlila svůj záměr, nebo aby se k tomu mohli přihlížející vyjádřit. Když skončila, všichni se na ni pochybovačně zahleděli.

„Tak se toho nebojte, podobné figury trénujete už skoro měsíc, to zvládneme. A když si představíte, že dívky budou v bílém s černě a stříbrně zdobenými prvky a kluci v černém plus stříbrné boty a pásek a jedinými barevnými prvky budou závoje, které si budete během pohybu předávat, mělo by to vypadat dost dobře.“

„A nebude to moc drahé?“ zeptala se Julie Martenová.

„Pokud by kdokoli z vás měl finanční problém, stačí požádat školu o příspěvek. Na tyto účely prostředky máme.“

„A prkna?“ zajímalo Foxe.

„Zapůjčíme vám školní, která tu používáme dnes, jen je necháme barevně upravit.“

„Ale vlastní můžeme také použít, ne?“ ujišťoval se René.

„Samozřejmě.“

Pak profesorka sbalila plánek a požádala své svěřence, aby si vzali prkna a vytvořili dvojice.

„Zatím se postavte vedle prken a natrénujeme některé postoje a gesta nanečisto.“

Procházela kolem nich a opravovala jim pozice rukou, hlavy a těla. Pak se zadívala na Patrika s Andělou.

„Ne, ne, tohle by nešlo, Anděla je na tebe moc vysoká. Jak bychom to... Hanko, postav se tady k Patrikovi, jo, to by šlo a Anděla bude trénovat s Rafaelem. Takže ještě jednou nanečisto prosím základní postoj.. Teď ruce nahoru, tak je to dobře a obloukem za záda. Ne tak rychle Foxi.“

Profesorka je ještě jednou obešla a přikývla: „Takže v téhle sestavě budete trénovat během celého přípravného období. Dnes si ještě vyzkoušíme průlet vysokou branou ve dvojici, za branou se plynulou smyčkou otočíte, ještě jednou ji proletíte zpět a pak ke mně dolů. Snažte se udržovat nezměněný odstup a vypadat jako dvojice. Tak prosím, začne Patrik s Hankou.“

„Ale tohle je prkno Anděly,“ namítla Hanka a chtěla si dojít pro svoje, ale profesorka mávla netrpělivě rukou.

„Je to zrovna tak školní prkno, jako to tvoje, tak snad je jedno, kdo které má. Nevymýšlej si a už začněte, ať se všichni stihnou vystřídat.“

Hanka s Patrikem proletěli branou celkem bez problémů.

„Teď René a Julie. Dejte se do toho.“

„Prosím, paní profesorko,“ ozval se Patrik, „už jsme měli skončit před pěti minutami. Mohl bych už jít?“

Nervózně se na něj zamračila: „Jistě. Jestli potřebujete odejít, můžete se po skončení téhle figury odebrat zpět do školy. Školní prkna odložte před skladem, já je pak uklidím. No tak, Julie, na co ještě čekáte?“

Hanka se ohlédla na Patrika a uviděla, jak na svou sestru zuřivě gestikuluje. Když se střetl s jejím pohledem, zarazil se, sebral prkno, mávl znechuceně rukou a vyrazil ke škole. Hanka se posadila opodál, aby počkala na Rafana. Ten přišel s Andělou na řadu jako poslední. Ostatní už se pomalu sbalili a odcházeli ke škole.

První průlet branou zvládli krásně, ale pak se pod Andělou propadlo prkno, jedna její noha vypadla z úchytu a dívka padala výkrutem dolů. Hanka ucítila brnění magie, když profesorka vyskočila a brzdila magicky pád Anděly na zem. Rafan zakroužil a slétl ve stopě dívky. Hanka i profesorka běžely k místu nehody. Za okamžik uviděly na zemi Andělu. Měla zakrvácený loket, krvavý šrám na čele a držela si kotník. Vypadala šokovaně a otřeseně a v očích měla slzy. Na rameni jí seděl tulík a Rafan jí kapesníkem otíral krev z čela. Ferinová si klekla k dívce a položila jí ruce na kotník. Opodál se válelo havarované prkno. Mělo polámanou špičku a potrhané úchyty na nohy. Jeden z úchytů byl ale potrhaný nějak divně. Hance připadalo, že byl zčásti naříznutý. Vybavila si Patrikovu gestikulaci a uvědomila si, že kdyby je profesorka neprohodila, letěla by na tomto prkně ona. Teď ale byla opatrná na to, aby někoho obvinila. Už jednou se pokusili upozornit na to, že se Anděla a Patrik dostali na školu podezřelým způsobem. Jenže něco jiného je mít podezření a něco jiného je předložit důkaz. Ani tentokrát se nedalo nic dokázat.

„Odnesu ji na ošetřovnu,“ řekl Rafan profesorce a na Andělu se povzbudivě usmíval. Pak zdvihl dívku do náruče.

„Dobře,“ souhlasila profesorka, „pošlu tam hned profesora Smítka, ten už si s tím bude vědět rady.“

Anděla se na Rafana vděčně usmála a Hanka si uvědomila, jak je jí ten pohled nepříjemný. Rafan něco tiše zraněné dívce odpověděl a taky se usmál. Anděla hladila tulíka a už vypadala líp.

„Uklidím prkna,“ nabídla se Hanka, aby se nemusela dívat na přátelský kontakt Rafana a Anděly.

„To budeš hodná,“ kývla na ni Ferinová, „odnes ta nepoškozená ke skladu a nech je tam. Já zatím tohle pošlu do opravy.“

Taky je mohla uklidit magicky, myslela si o profesorce rozladěná Hanka. Jenže páni profesoři pořád melou dokola, že nejlepší využití magie je udělat svou práci pokud možno bez ní. Tak proč nás to všechno učí, když nemáme magii používat?! Vztekle hodila prkna před sklad a zamířila do pokoje.

„Copak se děje?“ podivil se Sváťa, když vtrhla do místnosti jako velká voda a bez Rafana.

„Anděla se zranila na tréninku, tak ji Rafan nesl na ošetřovnu,“ odpověděla podrážděně.

„Neměla jsi v tom prsty?“

„Ne!“

„A proč se tak mračíš?“

„Protože budu muset trénovat s Patrikem Pohromakem a Rafan bude ve dvojici s Andělou.“

„Třeba se skamarádíte.“

„Tak já ti něco řeknu, Svatoušku. Patrik nařízl úchyty nohou na mém prknu a tím, že nás Ferinová s Andělou prohodila, dostala moje prkno ona. Proto sletěla jak zralá švestka a teď se někde na ošetřovně ňuňá s tulíkem!“

Hanka Sváťovi vylíčila všechno, co viděla, a tím, že to řekla nahlas, se zároveň trochu uklidnila.

„Ty žárlíš,“ smál se její malý kamarád.

„Nesmysl,“ zaťukala si na čelo nad tím nápadem.

„Jak myslíš...“ nepřestal se usmívat Sváťa.

Po chvíli dorazil i Rafan a Hanka musela své pozorování ještě jednou zopakovat.

„Cítím, že máš pravdu,“ řekl Rafan, „ale nechápu, proč by měli sabotovat nácvik. Přece taky chtějí vyhrát, ne?“

„Jestli to nebude tím, že se s Patrikem nemáme rádi,“ usoudila Hanka.

„Hm, taky ho nemám rád,“ přikývl Rafan, „ale jeho ségra je docela fajn holka.“

„Cože?“ Hanka měla pocit, že špatně slyší.

„Je milá. A tulíkovi se taky líbila.“

Zavrtěla hlavou, mávla rukou a usoudila, že je zbytečné o tom diskutovat. Raději se šla umýt a věnovat trochu času úkolům.

„O tomhle asi Hanku nepřesvědčíš,“ ušklíbl se na Rafana kamarád.

Jednu sobotu ze svého volna museli budoucí závodníci věnovat návštěvě dílny, kde pro ně připravovali kostýmy. Byla to nuda, ale nic jiného nezbývalo, neboť závody v Kargu začínaly už za dva týdny. Na škole se objevil prodej vstupenek pro diváky a Hanka s překvapením zjistila, že hodně spolužáků se do Karga chystá osobně. Moc ji to nepotěšilo. Před známými tvářemi se obávala trémy.

Mezitím pilně trénovali. Ferinová je opravdu nešetřila, ani si nebrala servítky.

„Vronová, ty ruce ti tam visely jako nudle z naběračky, mysli na to a drž je pořádně! Patriku, máš nohy jako slečinka, zpevni je a opři se do prkna, jinak nebudeš Hance stačit!“

Patrik se při podobných hláškách mračil jak čert. Tenhle druh humoru bytostně nesnášel. Hanka měla sto chutí k tomu ještě pár slůvek přidat, ale pak si uvědomila, že s ním musí vydržet ještě dalšího čtvrt roku a rozhodla se mlčet. Nejzlomyslnější ze všech byl ale René. V jedné figuře měl Hance podat závoj a každou chvíli ho se zlomyslným úsměvem pustil dřív, než po něm stihla sáhnout, a pak jí hlasitě nadával, jak je neschopná a nešikovaná, že jim tím určitě zkazí celé vystoupení. Nenáviděla ho za ty okamžiky, protože ostatní mu většinou věřili.

„Ten debil, ten škorpiónův potomek! Už mi to udělal zase,“ zuřila pak v pokoji a kluci mizeli z jejího dosahu, aby náhodou nerozšířila svůj vztek na celé mužské pokolení.

Těsně před prázdninami jim přišlo pozvání z útulku od Sidi. Psala jim, že se mezi funi rozšířila epidemie kožní choroby a na stanici mají teď celé stádo, které je nutné každý den ošetřovat speciálním léčivým roztokem a že to nestíhají. Ptala se, zda mohou dorazit a pomoci.

„A nebude vám vadit, když nepojedu fandit a vydám se do útulku?“ strachoval se Sváťa, když o tom diskutovali.

„Jen jeď,“ nabádala ho Hanka, „aspoň si nebudou myslet, že jsme na ně zapomněli. Hned po závodech se vydáme za tebou i s Vronem.“

„Budu vám držet palce na dálku,“ řekl s povzdechem Sváťa.

„Prima, to by mělo stačit,“ usmál se na něj Rafan.

Na poslední hodině supervolonu jim profesorka Ferinová rozdala plánky a propozice soutěže. Ačkoliv to tam měli všechno napsané, neodpustila si i povídání.

„Během pondělka tam musíme dorazit a ubytovat se. Vaši blízcí už mají objednané ubytování v hotelu, my budeme spát v internátu školy. Celkem dorazí devět soutěžních družstev z různých škol. První den si vylosujeme čas, který budeme mít v úterý k dispozici na trénink. Také bude vylosováno pořadí soutěžících. Ve středu, čtvrtek a pátek budou soutěžit vždy tři družstva, která budou porotou bodově ohodnocena. V sobotu je odpočinkový den. V neděli se koná finále. Sem postoupí vítězové z jednotlivých dnů a jedno další družstvo, které bude mít z ostatních nejvyšší počet bodů. Pokud se nám podaří dostat do finále, máme už poměrně slušnou šanci dostat se až na dračí festival do Poluty.“

„A co prkna, paní profesorko?“ zeptala se Julie.

„Neměj obavu, to zařídím já, všechno tam budete mít připravené. Jenom si nezapomeňte doma dobrou náladu a nadšení, to budete potřebovat nejvíc.“

„Tady píšou, že v Kargu mohou získat nějaké ceny i jednotlivci. Je to pravda?“ obrátila se na učitelku Juliina sestra Gita.

„Nic moc o tom nevím, to je nějaká letošní novinka. Porota prý zvolí nejlepšího ze zúčastněných, který vyhraje airoboardové prkno třídy F3. Další dva získají F2. Nevím, podle jakých kritérií se bude porota rozhodovat, to uvidíme až na místě.“

„A dneska už trénovat nebudeme?“

„Nic se nemá přehánět,“ odpověděla profesorka, „myslím, že jsme udělali vše pro to, abychom uspěli. Náš příští trénink je v úterý v Kargu. Takže nashledanou tam.“

Errata:

12.08.2021 09:38