Vítej, návštěvníku!

Přiznání z minulosti

Nyní už měli před sebou jen závěr první školní etapy a pak hned výlet do Karga. Když porovnávali své výsledky ve škole, nejhůř tentokrát dopadl Rafan se svými dvaceti pěti žetony. Hanka udržela čtyřicet jeden a Sváťa jako tradičně měl víc než na začátku, tentokrát padesát osm.

Seděli u slavnostní večeře společně s Vronem a Zachariášem a vesele pomlouvali své učitele. Dokonce i Zachariáš zavzpomínal na to, jak jako mladý skládal zkoušku z orientace.

„To nás každého zavedli do neznámých podzemních chodeb a tam nás nechali bez světla a bez jídla. Museli jsme se bez jakýchkoliv pomůcek do dvou dnů vrátit domů.“

„A co když to někdo nedokázal?“

„Učitel ho pak třetí den šel hledat.“

„Tys to dokázal?“

„No jasně. Sice jsem v jedné chodbě utržil pořádnou bouli na hlavě, ale jinak to bylo v pohodě. Vždycky jsem měl skvělý orientační smysl. I za tmy,“ chlubil se trpaslík.

„Taky tě učil někdo zajímavý, Vrone?“ vyzvídal Sváťa.

„Kdysi dávno, když jsem byl malý, učil jeden chlap mě a ještě další děti šplhat po hladké tyči. Pamatuji si ho, protože na nás nekřičel a často se usmíval. Kromě jednoho z nás to šplhání všechny naučil...“

„A co udělal s tím, který se to nenaučil?“

„Nic. Ta doga dole ho roztrhala.“

„Ty si z nás utahuješ, Vrone,“ řekla nejistě Hanka, ale když džin neodpověděl, ztěžka polkla.

„Proč to těm dětem vykládáš,“ zlobil se Zachariáš.

„Ptaly se...“

„Něco hezčího si z mládí nepamatuješ?“

„Ne.“

„Opravdu jsi byl kdysi člověk?“ zeptala se Hanka.

„Ano, ale už je to moc dávno.“

„Jak se stalo, že je z tebe džin?“

Vron se na ni podíval a neodpovídal.

„Promiň, nechtěla jsem vyzvídat,“ omluvila se mu.

„Rád bych ti odpověděl. Ale pak bys mě nenáviděla a bála se mě.“

„Bylo to tak hrozné?“

„Ano.“

„Džina z tebe udělali za trest?“

„Ano. Tři Bdělí se kvůli mně sešli a usoudili, že smrt jako trest zdaleka nepostačí a že je třeba naplnit kletbu, kterou na mě uvrhla matka mých dětí.“

„Ty máš děti?“

„Nemám. Zabil jsem je vlastní rukou...“

„Tys...?“ nedokázal doříci šokovaný Sváťa.

„Ano.“

„Nejspíš jsi nevěděl, že to jsou tvoje děti...“ pokoušela se zmírnit tu hroznou informaci Hanka.

„Řekla mi to a já to stejně udělal...“

„Nech už toho, děsíš je,“ napomenul ho trpaslík.

„Skutečnost byla ještě děsivější.“

„Jsou to jen děti, Vrone!“ zvýšil hlas Zachariáš.

„Matku svých dětí jsi zabil taky?“ nelítostně se zeptal Rafan.

„Ano.“

„Jaká byla její kletba?“ pokračoval Rafan, zatímco jeho dva kamarádi si v duchu přáli, aby toho už nechal.

„Když umírala, řekla: kéž bys celou věčnost prožíval stejnou bolest, jakou jsi způsobil mně. Smrt přichází a dá mi klid, kéž ty ho nikdy nenajdeš. Zasloužil bys taky umřít rukou milované osoby. Aspoň třikrát bys musel umřít, aby to bylo spravedlivé za to, cos nám udělal.“

„Proč jsi je zabil?“ dožadoval se plné pravdy Rafan.

„Byl jsem žoldák. Zaplatili mi za vyhlazení té vesnice.“

„A tos přijal, když jsi věděl, že tam máš rodinu?“

„Nevěděl jsem to. Ta dvojčata se asi narodila po znásilnění.“

„Pane bože...“ bylo to trochu moc i na Rafana, „jak ti teď můžeme věřit?“

„Nejsem pánem svého jednání, rozhoduje teď za mě moje paní,“ řekl Vron a zašilhal po Hance. Hrála si s jablkem a zírala nepřítomně do dálky.

„A ta bolest? Opravdu ji pořád cítíš?“ tiše se zeptal Sváťa.

„Ano, už celou věčnost. Jen když mám dost práce, je to snesitelnější.“

„Vůbec nikdy nepřestala?“

„Jen jednou na chvíli přestala. Když mi tenkrát Hanka nabídla přátelství. Konečně jsem po těch letech na okamžik poznal, jaké to je necítit bolest. Byl to pro mě v mé současné existenci velký dar.“

„Řekni mi, Vrone,“ otočila se k němu pomalu Hanka, „kdybys mohl tenkrát ve svém původním životě změnit jednu jedinou věc, co by to bylo?“

Kouzelný džin se zamyslel a trpaslík se po něm se směsicí zvědavosti a rozpaků podíval.

„Nevyšplhal bych na tu tyč,“ odpověděl tiše Vron.

Hanka odložila jablko na stůl a vstala.

„Musím o tom nějakou dobu přemýšlet. Omluvte mě.“

Když odešla do své ložnice, zvedl se i Sváťa: „Zítra musím brzo vstávat, abych nezaspal, až pro mě přijede pan Mojerana.“

Rafan se dotkl džinovy ruky: „Díky za pravdu. Tušili jsme, že je ve tvé minulosti něco temného. Myslím, že je lepší vědět, než se domýšlet.“

„Ale pro to vaše děvče to bylo hodně tvrdé,“ namítl Zachariáš.

„Ona se s tím vyrovná. Znám ji, je silná a nic nepředstírá. Dejte jí čas,“ řekl Rafan a pohladil tulíka.

„Mám s vámi opravdu jet do Karga?“ zeptal se Vron Rafana. „Nebylo by lepší, kdybych jí nějaký čas nechodil na oči?“

„Já být tebou,“ vyjádřil se trpaslík, „tak na neděli zmizím a v pondělí zase nastoupím do své role ochránce. Abys zase nepřišel pět minut po dvanácté, až tě bude potřebovat. Není podstatné, co si o tobě myslí, ale je důležité, aby zůstala naživu.“

„Máš pravdu. Díky, kamaráde,“ poklepal Vron trpaslíka po rameni, vstal a odešel z domku ven.

„Tys tohle všechno o něm věděl?“ zeptal se Rafan trpaslíka.

„Ano, to podstatné mi řekl už kdysi. Před mnoha lety zachránil mne a několik dalších trpaslíků před draky. Jeho paní mu to sice rozkázala, ale já jsem mu stejně vděčný. Myslím, že pro nás udělal daleko víc, než mu nařídila dračice.“

„Důvěřuješ mu?“

„Na devadesát procent ano.“

„Zkusím mu také důvěřovat. Co o něm ještě víš?“

„Dost mu na vás záleží. Možná víc, než dračici. Pokuste se mu odpustit jeho minulost, protože on se vám snaží dát budoucnost. Přemýšlejte o tom. A teď dobrou noc,“ zvedl se i trpaslík a nechal Rafana samotného jeho myšlenkám.

Poslední den školy před prázdninami, pomyslel si Rafan, a takhle se musel pokazit! Ale snad je lepší, že konečně vyplavalo na povrch to nejhorší, co před nimi Vron ukrýval. Chlapec přemýšlel, jestli může bolest změnit lidskou náturu. Možná ano.

„Už jsou pryč?“ nakoukla do pokoje Hanka.

„Před chvilkou odešli. Vron se vrátí až v pondělí.“

„To je dobře. Musím si dát kus čokoládového dortu na nervy,“ vzdychla a šla se posadit do křesla.

„Tady někdo mluvil o čokoládě?“ vykoukl ze své ložnice i Sváťa.

Rafan podal Hance tulíka a šel ukrojit svým kamarádům kus dortu. Sváťovi ukrojil rovnou dva kousky. Mlčky se pustili do jídla. Plavík využil toho, že je dívka zaneprázdněná jídlem, a pustil se do své oblíbené činnosti. Za malý okamžik už se na Hančině hlavě začalo rýsovat pohodlné hnízdo přesně ve velikosti tulíka. Ten se v něm uvelebil a vypadal velmi spokojeně.

„No, hned je mi trochu líp,“ pohladil si břicho Sváťa.

„Kam ty to jídlo dáváš, to by mě fakt zajímalo,“ kroutil hlavou Rafan nad kamarádovou štíhlou a malou postavou.

„No, ještě dopoledne jsem se na tuhle večeři moc těšil. Kdybych věděl, jak se to zvrtne, tak jsem sem nechodil,“ vzdychl Sváťa a vylízal poslední drobky čokolády z talířku.

„Tak co, je to lepší?“ otočil se Rafan na Hanku, která se v dortu spíš rýpala, než jedla.

Olízla lžičku a zavrtěla hlavou. Takhle přešlou ji Rafan už dlouho nepamatoval. Většinou se vztekala, rozčilovala, občas i prala, ale tichý smutek se k ní tak nějak nehodil.

„Promluv si s Plamem,“ navrhl jí.

„Nemůžu. Nedokázala bych mu to opakovat.“

„Vezmi mě do krystalu, já mu to řeknu,“ nabídl se Sváťa.

„Copak tobě nevadí, co jsme se o Vronovi dozvěděli? Jak se přes to dokážeš tak rychle přenést?“ podívala se nechápavě po malém kamarádovi.

„Přece jsme něco podobného čekali,“ odpověděl jí, „to, co jsem ti dal přečíst, jasně říkalo, že být džinem je trest za něco mimořádně špatného. Muselo to být něco podobného. Nemysli si, taky mě to vzalo. Ale je to minulost. Dávná minulost! Dnes už je Vron určitě jiný, copak to necítíš?“

„Nedokážu se s tím vyrovnat. Věřila jsem mu.“

„Tebe přece nezklamal,“ namítl Rafan.

„Že zrovna ty se ho budeš zastávat, to bych nečekala,“ vzdychla.

„Řekl nám pravdu. Oceňuji to. Řekl to navzdory tomu, že si byl vědom, jak to na nás zapůsobí. Minulost změnit nemůže, s tím se nedá nic dělat. My ho známe až teď a ptáme se, jestli se změnil. Pořád o tom přemýšlím. Zatím jsem nenašel nic, co bych proti tomu, jak se k nám celou dobu choval, mohl namítat. Teď mu důvěřuji víc, než na začátku našeho vztahu,“ shrnul své myšlenky nahlas Rafan.

„Když já nevím...“ vrtěla hlavou Hanka.

„Dokud jsi neznala informace, intuitivně jsi mu absolutně důvěřovala. On se od té doby nezměnil, pořád se k nám chová nejlépe, jak dokáže.“

„Asi máš pravdu, ale představa toho, co udělal, je tak živá. Nedokážu ji zapudit z mysli.“

„Chápu. Potřebuješ čas. Potřebuješ si o tom povídat. Zavolej Plama a nech Sváťu, ať mu všechno vylíčí. Pak mi povíš, jak to vidí drak. Neodkládej to, čím dřív o tom všem začneš mluvit, tím dřív si srovnáš myšlenky,“ doporučil jí Rafan.

Pak sáhl po zrcátku a ukázal jí hnízdo z vlasů, ve kterém během jejich hovoru tulík spokojeně usnul. Rafan ho opatrně přesunul do své kapsy a Hanka s náznakem úsměvu začala rozmotávat důmyslně zapletené vlasy. Když je konečně uvedla trochu do pořádku, kývla na Sváťu a kontaktovala draka. Tentokrát nejvíc komunikoval Sváťa. Plam naslouchal a občas vyjádřil údiv nad tím, co se dozvěděli. Přesné znění kletby, která byla na džina uvalena, si nechal zopakovat dvakrát.

„To je opravdu zajímavé. Zdá se, že má šanci na vysvobození, když třikrát zemře zapříčiněním osoby, kterou má rád. Jenže kouzelného džina nelze zabít. Aspoň to všichni tvrdí.“

„Možná ano,“ namítla Hanka, „vzpomínáš, jak mi přísahal? Říkal, že konflikt mezi mnou a jeho pánem by ho zničil.“

Ještě chvíli diskutovali ve třech, než Hanka začala být unavená a ospalá. Byla ráda, že Rafana poslechla. Cítila se mnohem lépe, než předtím. Konečně si uměla přestavit, že se jí podaří usnout a strach z toho, že na ni ve snu čekají úděsné noční můry, zvolna ustupoval.

Druhý den ráno odjel Sváťa s panem Mojeranou na brigádu do útulku zvířat k Sidi.

Rafan s Hankou usoudili, že mají nárok aspoň na jeden den zahálky a během neděle si akorát zabalili věci na cestu do Karga.

Errata:

12.08.2021 09:38