Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Závody v Kargu

V pondělí se objevil Vron a s obavou se podíval na Hanku. Když ho pozdravila a začala s ním normálně mluvit, vypadal potěšeně. Společně vyrazili do Karga a nikdo z nich se ani náznakem k pátečnímu rozhovoru nevrátil. Vron je ve městě pozval na oběd a pak je zavedl ke škole, kde měli sraz s ostatními účastníky soutěže.

Zahájení soutěžní akce se konalo hned večer. Všichni pořadatelé, soutěžící a jejich doprovod dorazili na stadion, kde je uvítalo slavnostní osvětlení. Usadili se na místech vyhrazených pro soutěžící z jejich školy. Dnes tu vlastně ještě žádné obecenstvo nebylo. V úvodním projevu je přivítali, poděkovali sponzorům této akce a předali všem, kdo přispěli prací nebo finančním příspěvkem, pamětní listiny.

„Hele, nebyl to náhodou Ferelli?“ strčil do Hanky v jednom okamžiku Sváťa, ale než se stihla podívat, nikoho známého nezahlédla.

„A nyní,“ zahalekal do mikrofonu konferenciér, „přistoupíme k rozlosování družstev.“

Na světelné tabuli za ním se objevilo devět oken, ve kterých svítily vlajky zúčastněných.

„Prosím našeho losovacího mága a jeho pomocníky, aby se ujali svých rolí.“

Na pódiu se objevil kouzelník nastrojený do hvězdného pláště a vysoké čepice a černou hůlkou se stříbrnými konci pozhasínal okna s vlajkami. Světlo každého zhasnutého okna se změnilo v obrovskou duhovou bublinu, která teď plula ve vzduchu nad plochou stadionu. Pak se nad prázdnými okny objevila data soutěžních dnů. Kouzelník pokynul někomu v zákulisí a vzápětí odtud začaly vyletovat další duhové bubliny a zvolna se mísily s těmi soutěžními. Po chvilce jich nad stadiónem poletovalo nejméně padesát a nedaly se od sebe rozeznat. Mág zarazil jejich tvorbu a otevřel dvířka vedle pódia. Z nich vyběhlo pět malých dětí, oblečených jako víly a skřítkové s hůlkami, a naskočily na supervolonová prkna. Začaly kroužit kolem bublin, aby každou dotykem své hůlky praskly. Většina bublin se rozprskla ve stříbrný jiskřící prach, ale když se děti dotkly soutěžní, vytryskla z ní duha a přenesla se do nejbližšího volného okna. Tam se proměnila ve vlajku jednoho ze zúčastněných družstev. Když zmizela poslední bublina, změnily se hůlky v dětských rukou na holubice, které vylétly vzhůru do tmy.

Hanka nadšeně zatleskala a vůbec se neohlížela na Patrikovo mumlání „o laciných tricích“. Podle jejího názoru to bylo hezké a milé, a pokud se správně dívala, budou soutěžit v pátek jako předposlední a trénink je čeká v úterý hned ráno.

Po ukončení slavnosti se všichni vrátili do internátu školy. V dívčím i chlapeckém pokoji už bylo připraveno studené občerstvení. Trochu se najedli a bez velkého povídání zapadli do postelí. Byl to docela náročný den a v úterý budou muset vstát už brzo ráno, aby stihli svou tréninkovou hodinu na stadionu.

Druhý den je vzbudilo bubnování deště do oken. Ferinová je ale bez ohledu na počasí vyhnala z postele a poslala do velké jídelny na snídani. Škola měla naštěstí nainstalovanou bránu, která je přenesla přímo na stadion.

Magické zastřešení bylo aktivní, takže tu nepršelo a celou plochu teď měli jen pro sebe. Vesele naskočili na prkna a rozlétli se do prostoru. Po chvíli profesorka jejich rozcvičku ukončila a poslala je ve dvojicích procvičovat obraty. Na závěr pak projeli celou skladbu, tentokrát však bez závojů. Než se nadáli, byla jejich hodina, vymezená na trénink, pryč. Teď vlastně měli volno až do pátku, kdy se dopoledne mohli rozcvičit a odpoledne je čekalo soutěžní vystoupení. Všichni však byli zvědaví na ostatní družstva, proto se domluvili, že se přijdou podívat na každé soutěžní odpoledne.

Hanka ucítila opatrný Vronův kontakt a podívala se na Rafana.

„Vron se ptá, zda se chceme projet po okolí,“ řekla mu.

„Vždyť prší,“ váhal její kamarád.

„Prý má vozidlo se střechou,“ tlumočila Hanka.

„Tak jo,“ přikývl Rafan, „jen řeknu profesorce, že se jdeme projít po městě.“

Vyběhli před školu a museli se smát. Kouzelný džin někde půjčil cyklodrožku. Vron seděl vepředu, kde se muselo šlapat jako na kole, a dětem pokynul k zadním dvěma sedadlům pro pasažéry. Rafan uhnul Hance, aby mohla nasednout, a pak ji následoval. Kargo bylo městem řezbářů. Okolní lesy poskytovaly dostatek zajímavých dřevin a zručnost zdejších řemeslníků byla vyhlášená. Projížděli uličkami, kde v krámcích nabízeli ručně vyřezávaný nábytek, jinde bylo ve výloze několik druhů pohyblivých dřevěných obrázků a skoro všude měli i spoustu hraček a her.

Potom projeli do ještě zapadlejší uličky a tady Vron zastavil.

„Pojďte,“ řekl jim a zaklepal na jedny dveře.

Vykoukl z nich trpaslík a zamračeně si je prohlížel. Vron vytáhl z kapsy obálku a podal ji majiteli krámku.

„Zachariáš prý u vás něco objednal tady pro děti,“ řekl trpaslíkovi, který vytáhl z obálky lístek a přikývl.

„Jasně. Mám to pro vás připravené. Zajímavá zakázka. Vyřezal jsem to vlastnoručně. Tak pojďte dál.“

Vešli za ním do krámku, který byl nacpán výrobky ze dřeva a dokonce i z kamene. Zdálo se, že majitel dokáže opracovat jakýkoliv materiál. Hanku zaujalo kamenné sedátko s vytesaným drakem. Rafan zase obdivoval svícen z tmavého dřeva, ve kterém se táhly nitky stříbrného ornamentu.

„Tak tady to máte. Prý to musí být tak malé, aby s tím mohl manipulovat tulík,“ řekl trpaslík a vybalil malou čtverhrannou krabici, nebo spíš krabičku a před zvědavými zraky dětí ji otevřel. Na rubu víka byla černě a bíle čtverečkovaná plocha a v krabici byly tři sady figurek, jedny postavičky byly černé, jedny bílé a jedny tmavorůžové s červenými žilkami.

„Nejsou to náhodou šachy?“ hádala Hanka.

„Jak bystrý postřeh, mladá dámo!“ ušklíbl se trpaslík, ale pak mu ten úšklebek ztuhl na rtech, když po Rafanově ruce sešplhal na pult zvědavý tulík.

„Naučíš?“ zeptal se trpaslíka tvoreček.

„On mluví?“ ujišťoval se obchodník opatrně, jako by ani nechtěl věřit vlastním očím a uším.

„Krásné,“ konstatoval Plavík, když zdvihl růžovou královnu.

„To bych prosil! Tahle hrací sada je nejen krásná, ale i výjimečná. Vyřezal jsem ji ze vzácného inteligentního růžového mramoru. Není-li po ruce nikdo, kdo by si s tebou zahrál, růžová sada ti nahradí protivníka. Zatím umí jen kroky a pravidla, dosud nebyla ve hře. Ale s každou hrou se dokáže učit a bude stále těžší a těžší ji porazit. Dobře šachy opatrujte, je to vzácná věcička a jistě vás dobře pobaví.“

„Asi budeme muset požádat spolužáka Dicka, aby to naučil nás i tulíka,“ usmála se Hanka, když viděla, jak je Plavík nadšený.

„Ale to muselo být velice drahé,“ rozpačitě namítl Rafan.

„Zachariáš objednal, Zachariáš zaplatil, budeš si to muset vyřídit s ním,“ odpověděl trpaslík, zabalil krabičku do plátna a podal ji chlapci.

Zdvořile se rozloučili a znovu nasedli do cyklodrožky. Celý den s Vronem objevovali zajímavosti zdejšího města. K obědu si dali placky plněné zeleninou, pak se chvíli zastavili v lunaparku, kde mohli házet míčky a kroužky na cíl a pokud se trefili víckrát za sebou, vyhráli nějakou sladkost. Po večeři je unavené, ale jinak spokojené, předal Vron zase do péče profesorce Ferinové.

Druhý den odpoledne začaly závody. Asi polovina hlediště se zaplnila diváky. Na osvětlenou malou galerii nastoupilo osm porotců. Konferenciér je obecenstvu představil. Vesměs to byli lidé, kteří v minulosti patřili mezi závodníky nebo trenéry supervolonu. Zdálo se, že profesorka většinu z nich zná, protože si občas mumlala něco jako: ten nám nic neodpustí, hm, ta bude nadržovat Poluťanům, a podobně.

Poté slavnostně nastoupila tři družstva, kterým los určil dnešní den. První mělo dvanáct členů a všechno to byli chlapci. Měli světlé kalhoty s modrými košilemi a tři z nich měli košile rudé. Jako druhá obletěla stadion skupina osmi soutěžících, kde byly i tři dívky, a měli tmavomodré obleky s bílým zdobením. Třetí skupina byla výhradně dívčí a když se objevila, hlediště zašumělo překvapením. Třpytivé dlouhé róby se měkce vlnily při pozvolné jízdě a celkově to vypadalo, že na stadion nastoupilo sedm princezen.

„Jak v tom proboha můžou létat?“ podivila se Julie a Anděla sedící vedle ní jen pochybovačně vrtěla hlavou.

„Nejspíš potřebujou dohnat slabej výkon parádou,“ ušklíbl se René a plácl po zádech Patrika, který se na třetí družstvo díval se zřejmým zalíbením.

Po skončení potlesku zmizela družstva v zákulisí a na pódiu se objevil dětský pěvecký soubor, který zazpíval tři písně. Sklidil za to jen velmi vlažné uznání obecenstva.

Po krátké přestávce se stadion rozezněl pochodovými tóny a dvanáct chlapců vylétlo nad stadion. Jejich figury vynikaly přesností a tři favorité v červeném občas předvedli i nějakou specialitu. Bylo to velice propracované představení, ale Hanka pořád přemýšlela o tom, co jí na jejich vystoupení nesedí.

„Tak nevím, jestli jsou živí, nebo jestli místo sebe poslali roboty,“ prohodil Rafan nahlas.

„Taky mám ten pocit,“ souhlasila Anděla.

„Tady vidíte,“ vložila se do hovoru i Ferinová, „že samotné perfektní provedení k úspěchu nestačí. Je potřeba, aby z toho byla cítit radost, vitalita, aby i diváci vnímali to, jak rádi lítáte, jak vás to těší. Nicméně perfektní provedení jim určitě vynese dost dobré ohodnocení.“

„Kolik můžeme dostat nejvíc bodů?“ zajímalo Andělu.

„Teoreticky osmdesát. Ale při školních turnajích se obvykle nedává známka vyšší než šest. I čtyřka či pětka se považují za dobré hodnocení. Takže prakticky bych čtyřicet bodů vnímala jako velký úspěch,“ odpověděla jí profesorka. Pak ji přehlušil potlesk, který patřil prvním dnešním soutěžícím.

Chlapci zastavili svá prkna před pódiem a čekali na hodnocení. Porotci si dávali na čas. Pak se na světelných tabulích nad nimi začala objevovat čísla. Nakonec se rozsvítil v příslušném okně s vlajkou konečný součet. Chlapcům tam naskočilo číslo třicet pět.

„Mají smůlu, že byli jako první. Jinak by asi dostali víc bodů,“ pokývala hlavou profesorka. Odcházející chlapce ještě jednou diváci ocenili potleskem.

Zatím nad plochu nastoupilo osm dalších soutěžících. Tihle vsadili na melodie oblíbených písní. Zdaleka nebyli tak dokonalí jako chlapci před nimi, ale zase to vynahradili mnohem živějším pohybem. Po vystoupení je ale čekalo zklamání v podobě třiceti jednoho bodu.

Když ze zákulisních prostor vyplulo sedm princezen, obecenstvo je uvítalo nadšenými ovacemi. Něžná romantická hudba provázela jejich elegantní ladný pohyb.

„To jsem blázen,“ podivila se Hanka, „na to, co mají na sobě, se pohybují úžasně. Nechápu, jak to dokážou.“

„Jsou opravdu dobré,“ souhlasil Rafan, „ale chtělo by to trochu rozpohybovat.“

„V tomhle oblečení? Blázníš?“ zasmála se Hanka, ale hned ji smích přešel. Právě v tom okamžiku zazněl poněkud disharmonický akord a dívky jako na povel odhodily své dlouhé sukně a zůstaly jen v trikotech s třásněmi. Sukně se zvolna snášely dolů a jediná dívka, která svou róbu neodhodila, je hbitě pochytala. Něžné tóny byly nahrazeny temperamentem lidových rytmů a dívky zavířily vzduchem v neobyčejně složité a rychlé sestavě. Diváci je odměnili potleskem uprostřed představení. Vtom jejich bílým kruhem prolétla sedmá dívka, která před chvílí sbírala sukně. Teď byla na rozdíl od ostatních v černém a to, co předváděla na svém prkně, bylo naprosto úžasné. Okouzleně sledovali její výstup a po skončení pocítili skoro zklamání. Ani René se nezmohl na ironické poznámky.

„Řekl bych, že porazit tyhle divoženky prostě nemáme šanci,“ vzdychl Rafan, když konečně dotleskali.

„Páni, mají čtyřicet devět bodů,“ sledovala tabuli Anděla, „zvítězily s naprostou převahou.“

„Zasloužily si to,“ uznale poznamenala Ferinová, „navíc mají šikovného choreografa. Dokázaly využít všech svých předností.“

„Chtěla bych umět létat, tak jako ta v černém,“ zasnila se Hanka.

„Vždyť umíš,“ zašeptal jí do ucha Rafan a mrknul na ni. Sice mu nevěřila, ale dobře se to poslouchalo.

Večer zavolala svého dračího kamaráda, aby se potrénovala v drakonštině a popovídala si o zdejších zážitcích.

„Co Vron, už jsi mu odpustila?“ ptal se Plam.

„Nevím, jestli to někdy dokážu,“ odpověděla Hanka, „i když je to dávná minulost, nedá se to změnit, nedá se to napravit a já na to nemohu zapomenout. Ledaže by existovalo nějaké zapomínací kouzlo.“

„Existuje, ale ve tvém případě by to nebylo řešení. Ber to tak, že ani svět, ani lidé nejsou dokonalí. I nejlepší přítel tě může zklamat, pokud od něj očekáváš příliš mnoho. Dokonalost prostě neexistuje. A i kdyby existovala, asi by to byla nuda, nemyslíš?“

„Jsem ráda, že si se mnou o tom povídáš, Plame. Cítím, že máš pravdu. Snad ji časem dokážu přijmout.“

„Mám tě rád, má lidská sestřičko, mám tě rád takovou, jaká jsi.“

„Nápodobně. Škoda že sem aspoň na chvíli nemůžeš přijet.“

„Taky bych si chtěl s tebou zase zalítat.“

Skoro do noci si povídali o létání, o soutěži, o prohrách i o životě. Pak se do pokoje vrátila Anděla a dvojčata a byl nejvyšší čas jít spát.

Druhý den ráno se Hanka vzbudila pozdě. Chtěla se jít nasnídat s Rafanem, ale nikde ho nemohla najít. Najedla se tedy s dvojčaty, ale byla z toho nervózní. Venku se zatím udělalo hezky a sluníčko vysušilo louže. A pak svého kamaráda uviděla z okna jídelny. Rafan se procházel po školní zahradě s Andělou. Zdálo se, že se oba dobře baví. Hanka je pozorovala se směsicí žárlivosti a smutku. Se Sváťou by to tu bylo veselejší, pomyslela si.

Odpoledne je čekalo další soutěžní klání.

„Zítra už nebudeme jen diváci,“ okomentovala to Julie.

Pozorně sledovali všechna vystoupení, i když tentokrát byly výkony dost vyrovnané a nikdo příliš nevynikal nad ostatní. Nejlepší družstvo si odneslo třicet pět bodů. Pomalu začínali být nervózní.

Příští den je dopoledne čekal poslední ostrý trénink před vystoupením. Oblékli si kostýmy, vzali barevné závoje a vyrazili na prázdný stadion. Po krátkém rozcvičení dala profesorka pokyn, aby se připravili, pustila hudbu a sledovala, jak si vedou. Při předávání závojů čekala Hanka skoro na sto procent, že se ji zase René pokusí před ostatními znemožnit. Tentokrát si nechala rezervu a když René Pohromak se zlomyslným úsměvem pustil závoj dřív, než natáhla ruku, sklonila se do podřepu a závoj chytila. Vítězoslavně se zasmála jeho zklamanému výrazu a hned se jí zlepšila nálada.

„Nebylo to špatné, jen si dejte pozor na některé maličkosti. Hanko, ty se snaž přebírat závoj trochu plynuleji...“

René se polohlasně uchechtl a Hanka zamračila.

„...Patriku, trochu víc se opři nohama do prkna ve výkrutech, no a Julie nebude mávat rukama jako potrefená labuť.“

Pak je poslala ještě trénovat ve dvojicích otočky. Hanka kysele sledovala, jak bere Rafan Andělu kolem pasu a domlouvá se s ní.

„Jo! Taky nevím, co na něm ta moje ségra vidí,“ řekl otráveně za jejími zády Patrik, než vyrazili do vzduchu.

„To stačí,“ řekla Ferinová, „teď se vraťte do školy a trochu si oddechněte, než začne odpolední soutěž. Hlavně nikde nezapomeňte elán a dobrou náladu.“

Hanka si k obědu dala jen trochu polévky. Žaludek se jí kroutil trémou tak, že víc toho do sebe nedostala.

„Sněz aspoň pár sušenek,“ snažil se do ní Rafan dostat aspoň něco navíc.

Znovu se museli jít obléknout do kostýmů a pak už je profesorka svolala ke školní bráně.

Tady už čekalo i celé soutěžní družstvo z Poluty a sedmičlenná skupina z Karga. Všichni nervózně přešlapovali a čekali na pokyn k cestě na stadion. Konečně se objevil pořadatel, vysvětlil jim, jak mají před pódiem nastoupit, a vyzval je, aby se přesunuli.

Diváci je přivítali potleskem, ten největší samozřejmě sklidili domácí. Potom se odebrali do prostoru za pódiem. Pořadatel už tu připravoval hudbu pro první skupinu. Soutěžící z Karga se seřadili a chvilku nato vyrazili před diváky.

Museli se obecenstvu dost líbit, protože se během vystoupení několikrát ozval potlesk. Profesorka se šla podívat ven a vrátila se poněkud zamyšlená.

„Mají třicet osm bodů. Nebude to jednoduché, ale dělejte, co umíte, však se uvidí.“

Kluci a dívky z Karga se právě spokojeně vraceli a šli si odložit prkna. Hanka zahlédla, jak René něco vykládá jednomu z nich. Pak se přitočili k prknům Poluťanů a to už vypadalo podezřele.

Hanka k nim vykročila: „Nezatoulej se nám nikam, teď jsme na řadě my, René.“

Vztekle se po ní ohlédl, ale neprotestoval a vrátil se ke skupině. Ten mi to zase někdy spočítá, pomyslela si Hanka, ale neměla čas o tom přemýšlet, protože právě dostali pokyn, aby nastoupili.

„Tak jdeme na to,“ postrčil ji Rafan dopředu a pečlivě si zapnul kapsu s tulíkem. Chopili se prken a vypluli před obecenstvo.

Jakmile se ozvaly první tóny a zakroužili vzduchem, Hančina tréma zmizela a rozlila se v ní radost z pohybu a létání. Cítila se báječně až do okamžiku, kdy jí měl René podat závoj. Když uviděla jeho zlomyslný úšklebek, věděla, že je zle, že to udělá zase. Protože ale nečekala, že by něco takového provedl přímo při vystoupení, neponechala si žádnou vůli při manévrování. V té vteřině, kdy pouštěl závoj tak, aby na něj nedosáhla, ji zaplavila vlna zuřivého vzteku. Smál se jí do obličeje a vychutnával svůj triumf nad ní. Věděla, že nemá cenu se pro závoj vracet. Když to několikrát při tréninku zkusila, dopadlo to bledě. Rozhodila polovinu skupiny v pohybu a nedokázali už pak dohonit hudbu. Musela nechat závoj svému osudu. Vtom zahlédla koutkem oka nečekaný pohyb. Rafan vybočil a vykroužil na svém prknu těsný rychlý přemet. Zachytil závoj, natáhl ruku a podal ho Hance. Díky nabrané rychlosti se dokázal zařadit na místo a ještě se při tom na kamarádku vítězoslavně usmát. Bylo to tak nečekané a úžasné, že mu poslala vzdušný polibek. Její zuřivost teď byla utlumena nadšením nad Rafanovým kouskem. Zbytek skladby už dokončili bezchybně. Obecenstvo bouřilo a nadšeně tleskalo. S napětím čekali na bodové ohodnocení.

„Třicet sedm bodů,“ řekl někdo za Hankou a jejich naděje téměř pohasla. O družstvu z Poluty se říkalo, že je jedno z nejlepších. Pokud své vystoupení nezkazí, výlet na dračí festival nebude.

Jen o jeden bod, pomyslela si Hanka, to je vina toho zákeřného lumpa Pohromakovic. Znovu se v ní zvedla vlna vzteku. Odhodila v zákulisí své prkno, odstrčila dívky před sebou a zamířila k Renému.

„Ty kreténe jeden nechutnej,“ syčela mezi zuby.

Patrik udělal tu chybu, že se jí postavil do cesty, a myslel si, že ji to zastaví. Jedním mávnutím ruky ho odhodila mezi prkna, až se zhroutil na podlahu spolu s nimi.

„Že budeš takovej hlupák, abys nám zkazil vystoupení, to jsem fakt nečekala. Kvůli tobě jsme prohráli!“ zdvihla hlas a došla až těsně k Renému.

„Já přece nic nezkazil. To byla tvoje vina, že ti zase upadl závoj. Holt jsi nešikovná...“ dál už to nedořekl, protože Hančina pěst zasáhla jeho pravé oko. Pak se na něj vrhla, podrazila mu nohy, klekla si mu na ruce a snažila se zasáhnout ještě jeho nos.

Rafan se nad tím, jak Pohromakovi podcenili Hančinu sílu a zuřivost, potěšeně usmíval a pak si všiml, že vedle něj stojí profesorka Ferinová s povytaženým obočím a pobaveným pohledem. Když zaznamenala, že se na ni dívá, pobavení z jejích očí zmizelo a vykročila ke zdroji konfliktu.

„Tak dost, to by stačilo!“ zazněl její autoritativní hlas. Pak chytla Hanku za ruku a odtrhla ji od chlapce. René toho chtěl využít a oplatit dívce ranou své ponížení, ale zapomněl, že učitelka má ještě druhou ruku, která ho sevřela jako do kleští.

„Sice nevím, kdo z vás dvou se na té kolizi se závojem víc podepsal, ale pamatujte si, že tímhle způsobem to tu řešit nebudete! Jsem zklamaná z toho, jak se k sobě chováte. Doufám, že příště si dáte velký pozor na to, aby se něco podobného už nikdy neopakovalo. Jasné?!“

„Jasné,“ pípla Hanka a obávala se, že ji její nezvládnuté emoce zase přivedly do maléru. Učitelka ji ale bez dalšího komentáře pustila a jejího protivníka odstrčila za sebe.

„Pokud chcete, můžete se jít podívat na vystoupení dalšího družstva. Musíte ale potichu sejít tady vzadu po schodech a posadit se na zem.“

„Ta teda sedla,“ zašeptal uznale Rafan, když se dostal do Hančiny blízkosti, „líp bych ji neumístil ani já. René bude mít zítra pěkného moncla.“

„Dík za ten závoj, to byl parádní kousek,“ usmála se na něj Hanka, „jak jsi to dokázal?“

„Vypočítal jsem si ten obrat předem a chystal jsem se ho někdy zkusit, až tě ten zmetek zase potopí. Že to bude zrovna na závodech, to mě ovšem nenapadlo.“

„Pssst,“ ozvalo káravé syknutí Ferinové, když začali šeptat hlasitěji.

Raději nechali povídání a usadili se, aby viděli vystoupení Poluťanů. Ti vsadili na trochu komiky. Jeden z chlapců předcvičoval, druhý to po něm opakoval, ale nešlo mu to a kazil to tak, že se všichni kolem museli smát. Potom cvik zopakovali v perfektním provedení i všichni ostatní. Chlapec, který hrál nešiku, musel být velice dobrý.

„Má potíže,“ zašeptala najednou Hanka, „myslím, že má podobnou poruchu, jako jsem měla jednou já. Prkno mu táhne doleva.“

Rafan zpozorněl a pak přikývl. Než ale stačil něco říct, chlapec nezvládl obrat, prkno sklouzlo do vývrtky a řítilo se k zemi. Pořadatelé však byli pozorní a chlapcův pád zmírnili natolik, že se po dopadu zvednul a začal si oprašovat kostým. Ostatní zatím pokračovali ve vystoupení bez něho. Pak ale přiběhl starší čiperný mužík a podal chlapci jiné prkno. Ten naskočil a okamžitě zaujal znovu své místo mezi ostatními. Soutěžící z Poluty sklidili zasloužené ovace.

„Čtyřicet sedm bodů, to dostali opravdu hodně na to, že měli potíže,“ vrtěla hlavou Ferinová. Vzápětí však jejich políčko s bodovým ohodnocením zhaslo.

„Že by změnili názor?“ sledovali všichni napjatě vývoj situace.

„Nedělejte si zbytečné naděje,“ povzdechla učitelka, „i kdyby jim to snížili, pořád budou mít víc než my. Do finále se holt nedostaneme.“

Na jeviště vstoupil pořadatel a oslovil publikum.

„Je mi líto, že musím řešit tuhle nepříjemnou situaci dnes a tady, ale přihodila se tu věc, na kterou nemůžeme být hrdí. Jeden ze soutěžících záměrně poškodil prkno svého soupeře a takováto věc nemůže zůstat nepotrestána. Porota se rozhodla odebrat za trest družstvu Karga tři body a přidělit je poškozené straně, to jest družstvu z Poluty. Takže následující bodový stav je tento: Poluta padesát bodů, Kargo třicet pět bodů a Santarena třicet sedm bodů.“

V hledišti se po jeho slovech vzedmula vřava. Polovina místních diváků pískala rozhořčením a druhá polovina jim začala nadávat za nesportovní chování. Pořadatelé se snažili diváky uklidnit, ale na první pohled to vypadalo, že svým zásahem spíš přilévají olej do ohně.

„Pojďte,“ obrátila se na své svěřence Ferinová, „dostali jsme příkaz odvést vás zpět do školy. Tady to skoro vypadá, že to skončí rvačkou.“

Pod dohledem pořadatelů se přesunuli k bráně a zpět na školní pozemky. Tady byl sice klid, ale jindy vlídný personál školy byl dnes mrzutý a zamračený.

„Myslím, že nás nebudou mít rádi,“ konstatoval Rafan, „mohli být ve finále a zatím tam místo nich půjdeme my. Pořád ještě máme šanci vystupovat v Polutě. Uvědomujete si to?“

„No jo, máš pravdu,“ rozzářila se Hanka a sní i všichni ostatní. Jen René se držel v pozadí a mračil se víc než bouřkový mrak.

Druhý den se mu oko vybarvilo do černomodra a kromě Patrika s nikým nemluvil. Hanka ho po celou sobotu ani nezahlédla. Rafan jí ovšem vylíčil, jak svému protivníkovi vylepšila vzhled a vypadal, že se při tom vyprávění dobře baví.

V neděli je čekalo slavnostní finále s doprovodným programem. Pro soutěžící platilo stejné pořadí, jako bylo na vyřazovacích závodech. Takže Santarena se odpoledne se svým vystoupením objeví jako třetí. Pořadatelé pozvali na neděli i dvě známé osobnosti, které už na supervolonovém prkně získaly medaili a slávu. Pak se jim dokonce podařilo přemluvit i profesorku Ferinovou, aby rovněž vystoupila.

Když dorazili ze školy na stadion, bylo hlediště zaplněné do posledního místečka. Na úvod programu vystoupilo pět malých kouzelníků společně se svým učitelem. Jejich magie vykouzlila nad hlavami diváků krátký pohádkový příběh, ozdobený rozkvétajícími květinami, zrajícím ovocem, hejnem pestrobarevných motýlů a zpěvem malých ptáků. Divákům se jejich výkon líbil a zároveň to byl skvělý úvod k vystoupení „sedmi princezen“, jak jim od prvního dne všichni říkali.

Dívčí skupina opět podala perfektní výkon a byla rozhodčími odměněna čtyřiceti osmi body.

Po jejich odchodu se na prkně objevila Ferinová a předvedla svůj tanec draka, který Hanka už jednou viděla při závodech v Polutě. Na její ohňové efekty sice bylo ještě příliš světlo, ale i tak to bylo působivé. Diváci byli tou podívanou tak nadšeni, že musela na závěr ještě přidat aspoň pár odvážných přemetů a spirál.

„No, ti kluci, co teď budou na place, budou mít co dělat, aby po takové ukázce někoho zaujali,“ konstatovala Anděla.

„Třeba je to vybičuje k lepšímu výkonu,“ pokrčil rameny Rafan, ale také na ně byl zvědav. Měl velice nepříjemný pocit, že se nakonec bude rozhodovat mezi nimi a Santarenou, kdo vypadne z kola ven a nepojede na dračí festival.

Kluci nastoupili ke svému vystoupení a úderem prvního tónu se rozlétli do vějíře, aby se zase obloukem setkali. Pak sáhli k pasu a vzali si do rukou chřestidla, kterými občas doprovázeli své rytmické vystoupení. Hance se zdálo, že tentokrát jsou o hodně lepší, než když vystupovali minule.

Závěr jejich vystoupení už neviděli, protože je profesorka zavolala do zákulisí, aby se připravili.

„Doufám, že tentokrát všechno proběhne bez zádrhelů a nepozornosti,“ a významně se podívala na Reného a Hanku, „jinak na závoje jsem přidala pár třpytek, tak doufám, že se vytáhnete. A nezapomínejte na úsměv!“

Vystoupení dalšího hosta bohužel neviděli, ale slyšeli, že obecenstvo se dobře baví.

„Nevíte, kolik dostali kluci bodů?“ oslovila učitelku Anděla.

„Já se zeptám,“ usmála se Ferinová a odběhla.

„Čtyřicet dva,“ oznámila, když se vrátila a vypadala docela ustaraně.

„No nazdar,“ zarazila se Hanka, „to bude tvrdý oříšek.“

„Nevzdávej to, my na to máme,“ napomenul ji Rafan a zároveň povzbudivě mrkl na Andělu.

To už na ně pořadatel mávl, že jsou na řadě.

Vyšli na pódium a vznesli se do prostoru. Dobře naladěné obecenstvo na ně přeneslo kousek svého nadšení. S vervou se rozlétli do úvodních figur a vychutnávali si atmosféru zdejší soutěže. Každý z nich se snažil ze sebe vydat to nejlepší, co dokáže. Když se zastavili a dozněl poslední tón hudby, bylo chvilku ticho a pak se ozval bouřlivý potlesk. S obavami pohlédli k tabulím porotců. Ta chvíle napětí byla k neunesení. Pak se začala objevovat čísla.

„Čtyřicet tři, máme čtyřicet tři, zvládli jsme to!“ zajásala Julie. Rozjásaně obletěli kolečko kolem stadionu a zmizeli v zákulisí. Učitelka je vítala širokým úsměvem a hned je potřepávala po ramenou.

„Večer to oslavíme,“ slibovala jim. Pak se šli posadit do hlediště, aby si vychutnali vystoupení supervolonisty, který létal s magickou světelnou tyčí. Její konce bohatě jiskřily modrým světlem a jako doplněk akrobatických kousků to vypadalo náramně efektně.

Jako poslední se objevilo družstvo z Poluty. I jejich vystoupení tentokrát proběhlo bez problémů a Hanka se bavila víc, než když je viděla poprvé. Komickou figurku zahrál jejich účinkující naprosto bezkonkurenčně. Nebyla sama, kdo se smál nahlas. Tohle vystoupení neměl nikdo šanci přebít. Ovace, které následovaly, nebraly konce a donutily chlapce, aby aspoň kousek svého vystoupení zopakovali. Porotci jim přidělili padesát pět bodů.

Následovala krátká přestávka, ve které je svolali pořadatelé do zákulisí a vysvětlili jim, kde mají stát při závěrečném ceremoniálu. Pak se rozezněly zvony a čtyři soutěžící družstva za potlesku diváků nastoupila na pódium. Po krátkém poděkování všem zúčastněným a projevu starosty z Karga přiběhli malí kouzelníci, kteří vystupovali na začátku, a každému soutěžícímu předali malý památeční medailon, kde bylo vyryto jeho umístění. Členové vítězného družstva dostali navíc dřevořezbu.

Hanka myslela, že už je rozpustí, ale na podium vstoupil zástupce poroty.

„Jak jste si jistě všimli, rozhodli jsme se letos ocenit i nejlepší výkony jednotlivců. Porota se na vítězi shodla jednomyslně. Prkno třídy F3 získává za svůj perfektní komický výstup Kristian Pink z Poluty. Prosím jmenovaného, aby se postavil sem ke mně. Dalším oceněným je Patricie Skalničková, která dostane prkno třídy F2. Prosím tedy nejšikovnější z našich princezen, aby svou přítomností ozdobila pódium. Třetí oceněný si naši pozornost vysloužil už v pátek, kdy odvážným a elegantním manévrem zachránil vystoupení své skupiny. Prosím, aby se k nám připojil Rafael Vron. I on získává prkno třídy F2.“

V té chvíli přiletěly na stadion na nových prknech tři dívky, které měly na svých trikotech velké zdobené písmeno F. U pódia seskočily a přenechaly své místo oceněným. Rafan naskočil na nabídnuté supervolonové prkno a společně se dvěma svými společníky obletěl za potlesku kolečko kolem stadionu.

„To je nádhera, podívej,“ ukazoval prkno nadšeně Hance a ostatním.

„No, o fous lepší, než to, co máme ve škole,“ pohrdavě zhodnotil výhru Patrik.

„Nesmysl,“ protestoval Fox, „efdvojka má výborné letové vlastnosti a je naprosto skvělá. Osobně bych ji měl raději než eftrojku. Ta už je trochu moc citlivá a tím pádem i méně stabilní. Máš kliku, Rafe, žes ji vyhrál.“

„Takový mám doma dvě,“ odfrkl si René a Hanka si všimla, že jeho oko začíná nabírat zelenou barvu.

„To, že máš bohaté rodiče, není žádná zásluha,“ utřela ho rozzlobeně Julie a René se stáhl. Pak se nad stadionem rozzářil závěrečný ohňostroj a diváci se pomalu zvedli k odchodu.

K profesorce Ferinové se začali trousit rodiče soutěžících a gratulovat jí k úspěchu. Dostavil se i Vron, aby pochválil jejich výkon. Všichni přítomní se nakonec odebrali ke slavnostní večeři ve městě, kde Ferinová objednala obrovský ovocný dort s drakem na špičce. Než Hanka ochutnala od všech dobrot, které byly na stole, byla přecpaná a začaly se jí klížit oči. Rafan si sice ještě chvíli povídal s Andělou, ale když viděl, jak jeho kamarádka klimbá nad banánem se šlehačkou, kývl na Vrona, že půjdou raději spát. Vylovil tulíka z misky lískových oříšků a šli do postele.

Hanka ještě zavolala Plama a Sváťu, aby jim sdělila slavnou novinu, že pojedou na dračí festival. Víc jim říct nestihla, protože usnula.

V pondělí je Vron dovezl k Sidi do útulku. Všichni přítomní je nadšeně vítali a oběma gratulovali k úspěchu.

Hned potom, co se Rafan a Hanka převlékli, dostali do ruky kbelík s houbou a zároveň jim každému přidělili tři funě, které bylo potřeba co nejdřív omýt léčivým roztokem. Kouzelný džin se s nimi rozloučil a slíbil, že je zase v neděli vyzvedne.

Errata:

12.08.2021 09:38