Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Vánoční překvapení

Během prvního volného vánočního dne se vzbudili brzo. Jejich zvědavost už dostoupila takového stupně, že ani nemohli dospat. Ještě ani nestihli dosnídat, když se objevil Sváťa s Vronem.

„Co se děje, co se chystá?“ zajímalo Hanku.

„Víme, ale nepovíme,“ smál se Sváťa, „schválně, jestli na to přijdete dřív, než vám to někdo řekne.“

„Vrone?“

„Neboj se,“ zamrkal na Hanku kouzelný džin, „jedná se o hezké překvapení. A doufáme, že překvapeno bude v tomto případě víc lidí.“

„Aspoň nám napověz,“ loudila dívka aspoň o náznak.

„Nebuď zvědavá,“ smál se Vron, „raději zaběhni za Zachariášem, něco ti chce. Já zatím s klukama připravím nějakou výzdobu, kterou budeme zítra potřebovat.“

Hanka na sebe hodila kabát a vyběhla ke staré budově. Když se chystala vzít za kliku, někdo ji zezadu uchopil, kolem ní se zavlnilo pole brány... V příštím okamžiku ji útočník protáhl branou. Bylo to tak rychlé, že ani nestihla reagovat. Na druhém konci brány se jí však podařilo silou vrazit loket do břicha neznámého únosce, až vyhekl a pustil ji. Prudce se otočila a před ní stál a držel se za břicho Nik.

„Sakra, ty jsi dračice! Tohle je přece jenom legrace, nemusíš mě za to hned mlátit,“ smál se mladý ochránce.

„A jak jsem proboha měla vědět, že jsi to právě ty? No tak promiň,“ řekla zkroušeně.

„Asi budu muset víc trénovat, když mě dokáže složit malá holka,“ ušklíbl se na ni rošťácky.

„Ale kluci a Vron mě budou hledat.“

„Neboj se, nebudou. Zachariáš a Vron vědí, kam a s kým jsi zmizela.“

„Tak mi aspoň řekni, o co jde. K čemu tolik tajností?“

„Víš co, já ti to prominu až za chvíli, teď tě budu za trest ještě pár minut napínat. Během dneška musíme zařídit pár věcí, aby zítřejší překvapení bylo dokonalé. Takže mě následuj, jdeme na to.“

Hanka se rozhlédla. Byli v centrálním parku Santareny a Nik zamířil do ulice s obchody a službami. Zastavil se před krámem švadleny, kývl na Hanku a oba vstoupili dovnitř.

„Vítám vás, mladý pane,“ usmála se starší žena, když je uviděla.

„Tak co, máte to připravené?“ usmál se Arne.

„Ale samozřejmě. Slečna si to jen vyzkouší a pak vám to během hodinky dodělám a můžete si to vzít.“

„Senzace! Jste moc šikovná a ochotná, až budu někdy tyhle služby potřebovat já, určitě se obrátím na vás.“

„Bude mi velkým potěšením,“ rozzářila se švadlena a pokynula zmatené Hance, aby ji následovala.

Zašly do vedlejší místnosti, kde bylo několik stojanů s rozešitými modely.

„Tady se svlékni a zuj. Pak si natáhni tohle bílé kombiné,“ řekla žena a nechala Hanku samotnou. Ta pokrčila rameny a rozhodla se poslechnout. Žena mezitím přinesla překrásné světlounce zelené šaty s bílým zdobením a pokynula dívce, aby si je opatrně oblékla. Pomohla jí s urovnáním a zapínáním. Pak se postavila o dva kroky dál a prohlédla si ji postupně ze všech stran. Občas někde něco zašpendlila a pak se usmála.

„Bude to perfektní,“ řekla a otevřela dveře a pozvala Nika, aby to také viděl.

„Super,“ ocenil jedním slovem pohled na Hanku a na její šaty.

„Za hodinku si je můžete přijít vyzvednout,“ usmála se švadlena, kterou potěšila jeho pochvala.

Hanka se šla zase svléknout a vrtalo jí hlavou, k čemu by mohla potřebovat takovéhle krásné, ale naprosto nepraktické šaty. Velká oslava? Ples? A proč to zařizuje Nik?

„Tak už mi to pověz,“ loudila, když vyšli zase na ulici.

„Až budeš zvědavostí umírat, tak mi řekni,“ pošťuchoval ji, „nerad bych tě měl na svědomí.“

„Kam jdeme teď?“

„Přece pro boty. Tvoje zimní šněrovací by trochu kazily dojem, až si oblékneš šaty.“

Nik jí v obuvnictví vybral několik modelů a nakonec se shodli na nízkých světlých lodičkách.

„Nebudu v tom umět chodit,“ děsila se Hanka.

„Během dneška můžeš ještě trénovat,“ řekl a nechal boty zabalit.

„Asi už brzo umřu zvědavostí,“ dotírala znovu Hanka.

„Fajn. Chvilku si sedneme do cukrárny, než bude čas vyzvednout šaty. Když na tom trváš, všechno ti povím u jahodového koktejlu. Tady ho mají naprosto skvělý.“

Nik objednal palačinku s ovocem a koktejl. Když ochutnal, spokojeně pokýval hlavou a pustil se do moučníku. Hanka ani pomalu nevnímala, co jí. Nik to schválně natahoval a ohromně se tím bavil.

„Tak jo, odpouštím ti,“ řekl, když dojedl, „A teď ti prozradím, oč tu běží. Moje sestřička čeká mimino a rozhodla se vdát.“

„Sidi je těhotná?“ vykulila oči Hanka.

„Přesně tak. A zítra se tady v Santareně vdává.“

„Opravdu? A proč jsou kolem toho takové tajnosti?“

„Ona totiž s Girem plánuje, že se vezmou tajně a nikomu nic neřekli.“

„Proč tajně?“

„Finance. Nedokázali by zaplatit hostinu. Oba dva jsou to takoví nadšenci, že všechny prachy strkají do útulku a rezervace. Ale co ti to vykládám, vždyť je znáš, víš, jací jsou.“

„A tobě to řekli?“

„Ale kdepak. Dozvěděl jsem se to náhodou. Sidi mě poslala vyzvednout šaty. Jenže zdejší švadlena si ráda popovídá a hned začala vykřikovat, jaká bude z mé sestry krásná nevěsta. Tak jsem se mrknul do balíčku.“

„A jak jsi zjistil, kde se berou?“

„To vypátral Zachariáš. Ten tady má známé snad všude. Taky nabídl, že uspořádá hostinu na vlastní náklady.“

„To je od něj hezké.“

„A není to všechno. Tvoji bratři teď připravují výzdobu svatebního povozu a novomanželé mají v novém objektu v Domově snů zamluvený pokoj, kam se mohou po hostině uchýlit.“

„Páni, to je opravdu spiknutí ve velkém.“

„Přece se jim za ty tajnosti musíme trochu pomstít, ne?“

„Už se těším na zítřek,“ vzdychla Hanka.

„Ještě nevíš všechno. Kluci z rezervace se rozhodli jim postavit rodinný srub nedaleko útulku. Už několik dní na tom tajně pracují s plným nasazením. Během dneška by ho měli dokončit. Až vyzvedneme šaty, přesuneme se tam a pokusíme se jejich nový domek uklidit a zútulnit. Přece je nenecháme bydlet v jednom pokoji v ubytovně.“

„Pokud nic netuší, čeká je asi pěkný šok,“ radovala se Hanka z té představy.

Když se konečně přesunuli pomocí brány k útulku a vynořili se poblíž nového srubu, uviděla, že je domek šikovně skryt mezi skupinou stromů. Nebyl velký, ale když vstoupili dovnitř, byla dívka překvapena, jak šikovně je rozdělen prostor. Už tu byly postele a dokonce i částečně vybavená kuchyně.

Divoch je vesele uvítal a zdvihl Hanku ze země, aby jí mohl dát pusu.

„Nech mě, škrábeš,“ bránila se se smíchem.

„Už jsme na vás čekali,“ postavil ji zase zpátky na zem, „támhle v hrnci máte guláš a chleba si ukrojte.“

„Krásně to tu voní dřevem,“ pohladila Hanka trámy, které byly zatím jen narychlo zaspárovány, aby nepropouštěly chladný zimní vítr. Teplo tu zatím zajišťovala starší malá kamínka.

„Škoda, že jsme zatím neměli čas jim tu postavit pec,“ prohodil jeden ze strážců, když přikládal.

„To jste sem nedokázali přitáhnout ani jednu vaši ženskou?“ řekl vyčítavě Nik.

„To víš, pozítří jsou Vánoce, žádná neměla čas. Kdybys netrval za každou cenu na mlčenlivosti, určitě by některá přišla, ale takhle...“

„Kdepak. Ženské by to Sidi určitě aspoň naznačily, to by nám pak to překvapení nemuselo vyjít. No, co se dá dělat, musíme to uklidit sami,“ vyhrnul si rukávy Nik a pustil se do úklidu pokojů. Hanka se přidala. Umyla okna, utřela police v kuchyni a rozmístila na ně připravené talíře, hrnky a nádobí, Nik zatím nacpal slamníky do postelí a dívka povlékla polštáře a deky do připravených květinových povlaků. Pak společně upevnili záclonky, na stůl dali vánoční ubrus a Divoch odněkud vykouzlil rozkvetlé větvičky z ovocných stromů a těžkou kameninovou vázu.

„Máňa to sice bude hledat, ale já už si něco vymyslím,“ ušklíbl se, když viděl Hančin příjemně překvapený výraz.

„To byl dobrej nápad, Divochu,“ kývla dívka, „hned to tu vypadá útulněji.“

Nakonec trochu poklidili i kolem srubu a zametli přístupovou cestičku.

„Přespíme v dětském pokoji,“ řekl po večeři Nik, „ten je kromě koberce zatím prázdný.“

Pak vytáhl z komory spacák a podal ho Hance. Na chvilku se zarazil, nepřítomně se zadíval do prázdna a vzápětí se usmál.

„Moje spojka v útulku hlásí, že Sidi a Giro před okamžikem oznámili, že si na zítřek berou dovolenou a že se právě přesunují do Santareny. Můžeme se přestěhovat, vykoupat a přespat v pohodlných postýlkách,“ zamnul si ruce.

„Co se to proboha děje?“ vyděsila se hospodyně, když do útulku dorazila celá jejich banda.

„Psst, zatím je to tajné, ale vám to prozradím,“ zatáhl ji Nik stranou a něco jí šeptal. Hanka pozorovala, jak se žena rozzářila nadšením a hned byla plná energie a ochoty. Pak se Nik na chvíli ztratil z dohledu. Když se vrátil do jídelny, kráčel u jeho nohy kvanter a mazlivě si otíral hlavu o jeho nohavice.

Muži z rezervace pustili galantně Hanku do koupelny jako první. S úlevou ze sebe spláchla špínu a pot po uklízení a umyla si vlasy. Nik jí na spaní půjčil jedno své čisté triko a tepláky. Po koupeli se posadila do jídelny, kam jim hospodyně připravila aspoň hrnec teplého čaje, a pustila se do rozčesávání svých zacuchaných pramenů. Když byla v nejlepším, ucítila teplý dotyk a vzápětí držela v náruči Plamínka. Blaženě se k ní tiskl a cuchal jí mokré rozčesané vlasy.

„Takhle pozdě už není slušné...“ ozvala se za jejími zády zlostná syčivá drakonština.

Ohlédla se a spatřila Silasientu. Ta překvapeně zmlkla a roztáhla svou dračí tlamu do úsměvu: „Tak proto mi sem utekl. Ráda tě vidím, sivian.“

„Jak Plamínek věděl, že jsem tady?“ zeptala se dračice Hanka.

„Abych řekla pravdu, tak nevím. Asi má na tebe nějaký radar. Sama jsem tím překvapená,“ vrtěla jeho matka hlavou.

Dráček se nemohl nabažit mazlení a dívka nešťastně sledovala, jak se na Nikově triku objevují dírky po drápech jejího chráněnce.

„Sivja,“ řekl Plamínek a otočil se na matku.

„Copak bys rád?“ drbala ho Hanka na krku.

„Loudí, jestli by s tebou nemohl dnes spát,“ vysvětlila dračice.

„Možná by mohl. Ale brzo ráno musíme vyrazit do Santareny.“

„Pokud ti to nevadí, sivian, nechám ho tu přespat a přijdu si ho vyzvednout časně po ránu.“

„Vůbec mi to nevadí, budu ráda.“

Nik se přitočil blíž a taky Plamínka podrbal. Ten se nechal, ale jen do chvíle, než kvanteřice natáhla hlavu, aby dráčka očichala. Pak začal prskat.

„Připravím pro vás matrace do rohového pokoje,“ řekl Nik Hance, „tam budete mít klid. Hlavně ať si tvůj malý svěřenec nevezme na hraní tvé nové šaty a boty.“

„Bez obav, on je způsobný dráček. Ale raději mě ráno vzbuďte, ať mám trochu času se před odchodem zkulturnit.“

Poté, co si šli lehnout, měla Hanka snahu Plamínkovi vyprávět pohádku, ale byla tak unavená, že usnula ještě před koncem příběhu. Dráček na dokončení netrval. Jen se zavrtal skoro až pod Hančinu ruku a usnul také.

Začal se však vrtět dřív, než se rozednilo. Nakonec drcnul do dívky a vzbudil ji.

„Co blázníš?“ bránila se a chtěla se otočit a znovu zavrtat do polštáře.

Plamínek z ní ale stáhl deku a donutil ji posadit se. Pak si otevřel dveře a zmizel na chodbu. Tam bylo slyšet tlumené hlasy. Hanka přes sebe hodila zahřátou deku a vystrčila nos ze dveří.

„Co se děje?“

„Spi dál,“ řekl jí Divoch, který šel právě okolo, „jenom sem zabloudila skupinka chlapů, tak jsme je ubytovali, aby venku nezmrzli.“

„Plamínku,“ volala dráčka nahlas i v duchu. Ucítila teplo, plop a už ho měla v náruči.

„Jdeme ještě chvíli do postele. Je moc brzo na vstávání,“ řekla a oba se zase zahrabali do peřin.

Ráno ji probudil dotyk na tváři.

„Vstáváme, princezno,“ řekl jí tiše Nik do ucha.

Hanka otevřela oči a musela se zasmát, protože Nikovi seděl za krkem Plamínek a balancoval, aby nespadl.

„Oblékni si na snídani šaty, ať si tě tu taky trochu užijou,“ navrhl Nik.

„A co když si je pokecám marmeládou nebo poleju kakaem?“ smála se.

„Objednám ti suchý rohlík a sodovku. Pojď se mnou, Plamínku, neboj se, kvanteřici Junis jsem poslal, aby se proběhla venku. Teď necháme tvou chůvu, aby se mohla v klidu obléknout.“

Hanka se opláchla, učesala a nastrojila. Litovala, že tu má jen maličké zrcadlo, před kterým se pomalu nedalo ani učesat. Zvolna se vypravila do jídelny s obavou, že si v lodičkách vyvrtne nohu. Tady našla Plamínka nad miskou s pečenou rybou, ale kromě něj tu nikdo nebyl. Otevřela dveře ven. Za rohem se ozýval vzrušený hovor. Na zemi ležel čerstvý poprašek sněhu. Zachvěla se zimou.

„...vy jste se snad zbláznili, ne?! Čí nápad to byl?“

„To je přece úplně jedno. My to tak rozhodně nenecháme. Vyřídíme si to s nimi.“

„Vždyť na to nemáte! Oni jsou tři, mají sílu, kouzla, jsou téměř nezranitelní. To tam chcete chcípnout?“

„Ukažte nám, kudy se tam jde, a ostatní nechte na nás. Tohle je naše záležitost. My si poradíme.“

„Nemůžu vám to dovolit.“

„My se ani na žádné dovolení neptáme!“

Divochův hlas Hanka poznala, ale zajímalo ji, kdo jsou ti ostatní. Vtom se kolem jejích nohou prosmýkl Plamínek a proklouzl za roh jako první. Těsně za ním běžel kvanter.

„Hrome, co je to za potvoru? Drak! To je drak! Ty malej hajzle!“

Hanka vyrazila kupředu a zahlédla, jak muž dráčka hrubě nakopl. Plamínek to nečekal, takže se ani nepokusil zmizet. Odlétl po kopanci na metr daleko. Kvantera nebylo vidět.

„To ne,“ vykročila k muži, aby mu zabránila v dalším napadení Plamínka.

Pak se událo několik věcí téměř najednou. Bylo to tak rychlé, že nebylo v lidských silách tomu zabránit.

Dva metry od muže se zhmotnila Silasienta. Hanka by se vsadila, že navztekaná matka přesně ví, co se stalo. Dračice se výhružně přikrčila, bojovně nadzdvihla křídla, zasyčela a dvacet čísel před mužem, který napadl jejího syna, se pod jejím plamenem zakouřilo ze země. Muži plynule do ruky vklouzla kuše, kterou měl zavěšenou na zádech, a vzápětí vystřelil a Hanka bezmocně sledovala, jak jeho podivně upravený šíp zasáhl křídlo rozzuřené dračice. Uvědomovala si, že další útok Silasienty už bude pro muže smrtící. Vrhla se mezi ně a roztáhla ruce.

„Přestaňte! Okamžitě přestaňte! Oba!“

Muž se zarazil, stejně jako i jeho společníci, kteří právě sahali po zbraních, protože zjev dívky v nádherných šatech tady uprostřed divočiny je překvapil. Dračice se snažila přemístit do jiného úhlu, ze kterého by mohla na muže zaútočit. Hanka ale dávala pozor a stále se držela mezi nimi. Plop, a měla v náruči dráčka, který tichounce fňukal.

„Au,“ vyjekl útočník a Hanka zahlédla kvantera, jak je zakousnutý do jeho lýtka. To už se k nim sbíhali muži z útulku a Divoch útočníkovi vykroutil z rukou zbraň. Vedle Hanky stál náhle Nik a v ruce svíral zářící hůl moci.

„Ve jménu Bdělých, ukončete akce. Volám vás k pořádku!“ otočil se kolem své osy a podíval se na každého z cizích mužů.

Pomalu sklonili natažené kuše a uvolnili tětivy. Teprve teď si Hanka uvědomila, jaký konflikt tu hrozil. Silasienta ale klidná nebyla. Hanka se přinutila k pravidelnému dýchání a soustředění. Pokusila se oslovit dračici pomocí psychické komunikace. Automaticky vyvolala krystal v podobě hořící koule.

„Prosím, Silasiento, nezabíjejte nikoho. Vím, že vám ublížili, ale zabití útočníka by vyvolalo boj. Prosím! Je tu složitá situace, všichni jsou podráždění, bojí se. Dejte lidem šanci. Prosím!“

„Vím, že jsi na naší straně, sivian,“ odpověděla jí dračice psychicky, „máš právo na můj vděk a ohledy. Nikomu neublížím, můžeš je uklidnit.“

„Tohle je útulek pro magické tvory v nouzi,“ pokračoval Nik a jeho hůl sálala hrozivou mocí, „tady nemůžete střílet podle libosti, ani kopat do tvorů, kteří se tu vyskytují. Dokonce ani nemůžete svévolně napadat černé draky.“

„Ale oni nám kradou dobytek...“

„Ticho! Tohle je vůle Bdělých, to je litera zákona. Vždy je nutné dovolat se spravedlnosti bez použití násilí. To vám nikdo neřekl? Neměli jste právo použít zbraň dřív než slova.“

Nik vypadal úžasně. Hanka na něm mohla oči nechat. Muži pomalu skláněli hlavy a záře moci zvolna pohasínala. Všichni se začali uklidňovat.

„Ale tohle je přece ten drak, co ukradl černým vejce,“ namítl téměř nesměle jeden z mužů.

„To se velice mýlíte,“ řekl Nik, „vysvětlím vám to během cesty domů. Doprovodím vás.“

„Ale to nestihneš svatbu,“ polekala se Hanka.

„Budeš to tam muset obstarat za nás oba, princezno. Nemohu ty muže pustit samotné, musím na ně dohlédnout, aby se nestal malér. A ty se běž raději schovat, nebo nastydneš.“

Divoch vzal Hanku za rameno a ukázal na Silasientu. Už se uklidnila, ale v křídle pořád měla šíp, který se po vstřelu rozšklebil a zdálo se, že ani nepůjde vyndat.

„Řekni jí, že ten šíp kleštěmi přeštípnu a vyndám. Hlavně aby mě při tom nezačala opékat zaživa,“ zašklebil se. Hanka postavila Plamínka na zem a přistoupila k jeho matce. Za chvilku ve spolupráci s Divochem šíp vyndala a ošetřila ránu desinfekcí. Pak se soustředila na poraněné buňky křídla a vyslala k nim energii, jak je to učili ve škole, aby se narušené tkáně začaly co nejdříve regenerovat. Dračice se zavrtěla.

„Bolí to?“ polekala se dívka.

„Ne, to ne. Jen to trochu svědí,“ odpověděla Silasienta.

Hanka se pokusila vyslat k tržné ráně ještě trochu zklidňujícího vlnění. Když skončila, uvědomila si, jak se jí ruce třesou zimou. Znovu vzala do náruče Plamínka a vrátila se do jídelny.

Posadila se roztřeseně ke stolu a někdo před ni postavil hrnek s horkým čajem. Pak se vedle ní objevila dračice a vypadala smutně.

„Rozluč se,“ řekla Plamínkovi, „měli bychom jít.“

Dráček se přitiskl k Hančině tváři a pak i se svou matkou zmizel.

„Jsi v pořádku?“ ozval se v její mysli Plamův hlas.

„Ano, všechno se urovnalo,“ odpověděla v duchu svému dračímu příteli.

„To jsem rád,“ zazněla úleva v hlase černého draka, „sledoval jsem tvé emoce a bál se zasáhnout, abych tě nevyrušil v nepatřičné chvíli. Přeji ti hezký den.“

Do místnosti vstoupil Nik a vedle nohy mu ladně kráčela Junis, jako by se nic nestalo. I on si vzal hrnek čaje a posadil se k Hance. Položil svou ruku na její a usmál se.

„Jsi prima holka, bylas dobrá,“ řekl uznale a rychle do sebe hodil teplý nápoj, „škoda, že tam dnes nebudu s vámi. Budu na tebe myslet, princezno.“

Pak vstal, políbil ji do vlasů a Hanka měla pocit, že kdyby neseděla, podlomily by se jí nohy. Tolik si přála, aby mohl být s nimi, ale chápala, že jako ochránce má své povinnosti. Teď ho obdivovala ještě víc než dřív.

„Už musíme vyrazit,“ řekl Divoch a podal Hance tašku s věcmi, „Nik nás aspoň hodí do Santareny, abychom nemuseli čekat u veřejných bran.“

Dopila čaj, oblékla si kabát a vyrazili.

„Ještě štěstí, že aspoň vy umíte procházet branou. Jinak bych se musel rozdvojit,“ zašklebil se na ně Nik, když jim otevřel cestu do Santareny, „pozdravujte tam ode mě.“

„Opravdu to nestihneš?“

„Ani náhodou. Odvedu naše bojovné maníky k jejich rodinám, a budu-li mít štěstí, nabídnou mi tam zbytky od štědrovečerní večeře. Pak musím k šéfovi, abych dokladoval použití moci, a teprve potom budu mít šanci jít domů.“

„Neboj se,“ poklepal Nika po rameni Divoch, „odvedu tvou sestru k oltáři. Když už nemáte rodiče, snad budu vyhovovat.“

„Určitě. Máš k tomu mé požehnání,“ vzdychl Nik a mávl na ně, ať už jdou.

Najednou stáli všichni v santarenském centrálním parku.

„Kam teď?“ zeptala se Hanka.

„Sraz máme domluvený u Zachariáše, takže nejdřív k němu,“ rozhodl Divoch.

Odvedla je ke Kouzelným zahradám a ukázala na starou budovu: „Běžte dovnitř, někde tam bude.“

Sama se vypravila k jejich stromovému domečku. Opatrně vyšplhala ke vchodu a vstoupila dovnitř. Kabát hodila na lavici za dveřmi, a když ji zaslechli kluci, překvapeně se jako na povel oba najednou otočili.

„No né, překrásná neznámá slečno, čemu vděčíme za vaši návštěvu?“ zubil se od ucha k uchu Sváťa.

„To je dost dobrý,“ kývl uznale Rafan a pak přistoupil blíž, „jak dlouho že máš na sobě ty šaty?“

„Dnes od rána.“

„Plížili jste se kanálama?“

„Proč?“ nechápala Hanka kamarádovy řeči.

„Já jen že máš nějaké fleky na břiše a kolem výstřihu potrhané krajky.“

„Cože?“ vyděsila se dívka a rozběhla se k zrcadlu. Odstrčila Sváťu, který si tu pokoušel uvázat kravatu, a podívala se na sebe.

„No nazdar! Takhle tam přece nemůžu jít...“ obrátila se zoufale na kamarády.

„Nezmatkuj,“ natočil si ji Sváťa proti sobě, „myslím, že momentální nouze nás opravňuje k použití magie. Vydrž okamžik v klidu, já to dám do pořádku.“

Hanka sledovala kamarádovy prsty, jak se téměř dotýkají jejích krajek. Pak přesunul dlaně níž.

„No, a je to,“ prohlásil a šel si umýt ruce. Hanka se znovu natočila k zrcadlu a s překvapením spatřila, že jsou šaty v dokonalém pořádku.

„Díky,“ usmála se. Pak Sváťovi srovnala uzel na kravatě a límec u košile a uvědomila si, že kamarádova košile má stejnou barvu, jako její šaty.

„Už je pomalu čas vyrazit,“ připomněl jim Rafan a galantně Hance přidržel kabát.

„Dobře, že jdete,“ zabručel Zachariáš, když se objevili, „musíme být v kostelíku dřív než oni, jinak to nebude to správné překvápko.“

Strážci z rezervace už mezitím vyvezli a připravili svatební povoz a vlastně se čekalo už jen na ně. Nasedli a s povděkem zjistili, že lavice jsou vystlány dekami, aby nezábly.

„Kde je Vron?“ podivila se Hanka.

„Ále,“ mávl rukou Sváťa, „otec slíbil osadníkům, že jim pomůže hlídat stáda, tak mu musí pomáhat. Zastaví se pro mě až navečer po oslavě.“

Zachariáš se chopil otěží a pobídl své vyparáděné valachy do klusu.

Za dvacet minut stáli před malým pěkným kostelíkem. Teplé oblečení odložili v povozu, upravili se a pomalu vstoupili.

„To je nádhera,“ rozhlížela se Hanka uvnitř. Všechno bylo krásně osvětleno, mezi lavicemi čekal na svatebčany červený koberec a čerstvé květiny provoněly celý prostor.

Kněz jim vyšel vstříc a tiše se radil se Zachariášem a Divochem. Hanka si zatím prohlížela obrazy a sochy. Pak se všichni přemístili do tmavého výklenku u postranního oltáře, kam na ně od vchodu nebylo vidět a dívce strčili do ruky malou uvázanou kytici.

„Až přijdou,“ tiše je instruoval trpaslík, „kněz vezme Gira k oltáři a my se potom přidáme k nevěstě. Divoch ji povede, za ně se zařadí Hanka se Sváťou jako družička a mládenec a za nimi pak my ostatní.“

V okamžiku, kdy už Hanku v lodičkách začaly bolet nohy, se dočkali. Málem Gira ve svátečním obleku, oholeného a ostříhaného ani nepoznali. Sidi vedle něj byla v bílém, s drobnými zelenými ozdobami šatů. Do vlasů měla vpletené květiny a závoj posetý drobnými třpytkami. Moc jí to slušelo.

Kněz odvedl ženicha k přednímu oltáři a řekl Sidi, aby počkala, až začne hrát hudba. Pak jim Zachariáš gestem pokynul, že je čas. Obstoupili nevěstu a ta údivem zalapala po dechu.

„Kde se tu berete? Nikdo přece nevěděl...“

Divoch jí nabídl rámě: „Původně tu měl být Nik, ale něco mu do toho bohužel vlezlo, tak mě pověřil, abych tě dovedl k oltáři místo něho.“

„Já...“ Sidi stěží zadržovala slzy dojetí.

Vtom zazněla hudba a přerušila jejich hovor. Zvolna doprovodili nevěstu až na její místo vedle ženicha a tiše se posadili do předních lavic. Hanka sledovala obřad a polovinou své mysli byla v duchu s Nikem, který se sem kvůli hloupému nápadu vesničanů nemohl dostavit. Taková nesmyslná náhoda.

Novomanželé si navlékli prstýnky, políbili se a hosté postupně vstali, aby jim poblahopřáli. Sidi si utírala slzy a Giro se tvářil spíš rozpačitě, než šťastně. Dál už to všechno bylo v režii Zachariáše. Navzdory námitkám novomanželů projel vyzdobený povoz celým městem, až je nakonec k jejich úlevě vyložil před Kouzelnými zahradami.

Oslava se vydařila. Aby ne, když ji naplánoval zkušený trpaslík! Dort byl pomalu větší, než všechny nože, které tu byly k dispozici, a jídla bylo tolik, že i Sváťa naříkal, jak je přejedený. Tentokrát se ale zábava neprotáhla do noci, protože večer skoro všichni spěchali domů. Přes noc tu zůstal jen Varubi, kterého doma nikdo nečekal, a proto dostal za úkol doprovodit druhý den novomanžele do nového srubu, který jim jejich přátelé postavili jako svatební dar. Během hostiny se jim o tom ale nikdo ani slůvkem nezmínil, aby tohle velké překvapení pro Sidi a Gira zůstalo opravdu až na Štědrý den.

Vron si Sváťu vyzvedl večer. Před odchodem si ještě děti rychle předaly vánoční dárečky a pak Hanka s Rafanem osaměla. Chvíli si oba hráli s tulíkem, ale únavou se jim klížily oči, takže nakonec docela brzo zalezli do postele.

Druhý den je Zachariáš poprosil, zda by mu nepomohli s úklidem. Jeho personál měl o Vánocích volno, takže všechno kolem hostů obstarával trpaslík sám. Když Giro a Sidi vstali, přinesla jim Hanka s Rafanem do jídelny pozdní snídani a na jejich žádost se k nim oba na chvíli posadili.

„A teď nám po pravdě řekni, Hanko, kdo tohle všechno spískal. Jak se to mohli všichni dozvědět?“ zeptala se Sidi.

„No, myslím, že jim to všem řekl Nik,“ přiznala Hanka, „poslala jsi ho vyzvednout šaty a tvoje švadlena si ráda povídá.“

„Tak vidíš,“ otočila se Sidi na Gira, „dlužíš mi omluvu za ty tvoje narážky, že ženská neudrží žádné tajemství.“

„Tihle mladí ochránci jsou hrozní čmuchalové,“ zasmál se Giro, „ale ještě nám pověz, co se to vlastně včera ráno v útulku přihodilo. Večer jsem Divocha poslouchal jen na půl ucha.“

„Dračici prý zranili...“ zpozorněla i Sidi a se zájmem naslouchala Hančinu vyprávění. Mezitím dorazil do jídelny i Varubi. Tváře měl červené od chladu, asi taky Zachariášovi s něčím pomáhal. Posadil se a Rafan mu přinesl hrnek horkého čaje. Nakonec se k nim přišel se svým hrnkem čaje posadit i trpaslík. Podle vůně si čaj vylepšil ještě dalšími přísadami pro zahřátí.

„Budeme muset vyrazit domů,“ řekl Giro, když dojedli.

„Udělali jste nám velkou radost,“ poděkovala trpaslíkovi Sidi, „ale muselo to stát hromadu peněz. Rádi bychom vám to časem zaplatili.“

„Hele, děvče, teda, chci říct, mladá paní, za přátelství se dá platit jedině přátelstvím, ničím jiným. Jasné?“ zašermoval důrazně rukou Zachariáš.

„Ale my...“

„Nechtějte mě naštvat!“

„Já bych se radši nehádala,“ smála se Hanka, „v tomhle případě nemáte nejmenší šanci.“

„Tak díky, příteli,“ kývl Giro.

„No vida, že to jde,“ zabručel trpaslík a dopil svůj vylepšený čaj.

Pak se šli všichni obléknout, aby doprovodili novomanžele k bráně. Hanka se usmívala při představě, co tomu budou asi říkat, až vidí svůj nový domeček, který pro ně přátelé zbudovali. Zatím sice ještě zdaleka není dokončený, ale je to domov.

Pak se vrátili do Kouzelných zahrad a pomohli trpaslíkovi připravit jídla a nápoje do potravinových dávkovačů. Když se Hanka ptala, jak je možné, že tam jídlo zůstane stále čerstvé, trpaslík jen neochotně zabručel, že to funguje na principu pozastaveného času. Dívka to sice nechápala, ale když viděla, že o tom Zachariáš nemá chuť mluvit, dál se neptala. Do dávkovače pro svůj stromový domeček si připravili řízečky, bramborový salát, cukroví, limonádu, čaj a maličké dortíčky, které nejvíc miloval Sváťa. Škoda, že tu s námi není, pomyslela si Hanka, ale pak ji napadlo, že to jsou vlastně kamarádovy první Vánoce, které může strávit ve své skutečné rodině.

Večer se u nich v domečku zastavil na chvíli Zachariáš a přinesl pár drobných praktických dárků. Rafan od něj dostal kožený pásek, Hanka vyřezávanou sponu do vlasů a oba dostali ještě boty a rukavice. Oni měli pro Zachariáše dárkově balenou láhev kořalky a oblíbený tabák. Pak společně vzpomínali na Gira a Sidi a doufali, že se jim jejich nový domov líbí a že tam budou spolu šťastní.

Errata:

11.08.2021 23:09