Upíří cuc

Měli pocit, že vánoční volno uteklo rychleji než obyčejný víkend. Opět tu byl všední den a ráno se jako vždy objevil Sváťa s Vronem.

„Tak co, uhlídali jste stáda osadníků?“ zeptala se Hanka kouzelného džina.

„Bohužel,“ zavrtěl hlavou, „zase draci uloupili jedno dobytče.“

„A proč si ho proboha u osadníků nekoupí?“ divil se Rafan.

„Zkoušeli to, ale osadníci se jich bojí a utekli dřív, než jim draci mohli cokoliv říct,“ pokrčil rameny Vron, „ale aspoň jim tam nechávají u vchodu do ohrad malé drahokamy nebo polodrahokamy, aby nebyli lidé škodní.“

„To nechápu,“ vrtěla hlavou Hanka, „tak proč ti lidé pořádali výpravu proti drakům, kteří jim kradou dobytek?“

„Je to celé takové jedno velké nedorozumění. Lidé nevěří, že jim tam nalezené kameny nechali draci. Domnívají se, že dobytek byl prostě ukraden. Navíc mám pocit, že je někdo hecuje, aby drakům ukázali, zač je toho loket. Což je nesmysl, protože draci je mohou naprosto snadno zabít, pokud dojde ke konfliktu.“

„Proč jsi jim to nevysvětlil?“ vložil se do hovoru zase Rafan.

„Snažil jsem se, ale nevěří mi. Chodí teď po pastvinách a hledají drahé kameny. Jsou přesvědčeni, že někde poblíž musí být naleziště.“

„Oni nevěří kouzelnému džinovi?“ podivila se Hanka.

Vron se k ní otočil: „Nevědí, že jsem kouzelný džin. Myslí si, že jsem rodinný přítel Dundara, který u něj našel po nějaké rodinné tragédii útočiště. Vědí, že umím trochu kouzlit, ale o mé pravé totožnosti nemají ani tušení.“

„Tvůj taťka je pěkný tajnůstkář,“ zasmál se Rafan a poklepal Sváťovi na rameno.

„On se bojí, že by nám lidé záviděli a že by neustále někdo chodil a požadoval, aby pro něj kouzelný džin spravil střechu, nebo postavil dům, nebo vyléčil slepice, nebo našel poklad, nebo odnaučil ženu utrácet, a nikdy už bychom neměli klid. Prý bychom přišli o přátele a o všechno, co je nám v tomto kraji milé.“

„No, když se nad tím zamyslím, tak má asi pravdu,“ přikývl Rafan.

„Ale Dundar ti snad věří, ne?“ ujišťovala se u Vrona Hanka.

„Ne. Ani on mi nevěří.“

„To není možné. Přece musí vědět, že mu nemůžeš lhát!“

„Myslím, že toho moc o kouzelných džinech neví.“

Sváťa se na Vrona vyčítavě podíval: „Nám taky dalo spoustu práce, než jsme se o tobě něco dozvěděli. V knihách toho člověk zrovna moc nenajde.“

„Jenže můj pán se může dozvědět všechno velice jednoduše. Jemu stačí se jen zeptat. Nemohu mu odmítnout pravdivou odpověď.“

„Hm, to je pravda,“ uznal Sváťa, „táta vůbec nedokáže docenit možnosti, které se mu díky tobě nabízejí.“

„Hele,“ řekl zamyšleně Rafan, „jak to, že draci ukradli dobytče, když jsi hlídal? Přece bys dokázal zabránit drakům v krádeži dobytka...“

Vron se zakabonil: „Za prvé jsem vám právě vysvětlil, že se nejedná o krádež v pravém slova smyslu, a za druhé mi Dundar poručil, abych dával pozor na stáda, a kdyby došlo ke krádeži, abych mu to přišel říct. Tak jsem mu to šel říct. Ale než se s mou pomocí dostal na pastvinu, byli černí draci dávno pryč.“

„Něco mi říká,“ zašklebil se Rafan, „že těm černým drakům nějak nadržuješ... Že ani nechceš, aby je osadníci přistihli.“

„A dokážeš také přijít na to, proč to dělám?“ zahleděl se na něj Vron.

Rafan se usmál: „Jasně. Má to logiku. Všechna lovná zvěř už před draky utekla. Oni tam však chtějí zůstat, takže je potřeba najít potravu. Berou si zvířata ze stád osadníků a platí jim drahými kameny. Kdyby je ale vyzbrojení osadníci přistihli, asi by na ně začali střílet šípy a černí draci by zaručeně někoho zabili. To by mělo za následek další násilí a možná časem i válku mezi lidmi a draky. Toho se bojíš?“

„Tvůj úsudek nemá chybu,“ řekl uznale kouzelný džin.

„Je nejvyšší čas vyrazit do školy,“ připomněl jim Sváťa, „nechte své válečné rozvahy na odpoledne. To budeme mít víc času.“

Ve škole je po prázdninách opět čekal nápor učení a opakování. Hanka měla co dělat, aby ve své nové specializaci dohnala to, co se ostatní učili předchozí tři měsíce. Diana Rena, která vyučovala vyhledávání podzemních zdrojů, je na většinu hodin brala do terénu. Na školních pozemcích museli pátrat po nejrůznějších anomáliích, museli najít schovaný kov, vodu, prázdnou truhlici nebo například potrubí. Profesorka byla přísná a každého ze svých žáků nutila k maximálnímu výkonu. Hanka si byla vědoma toho, že v tomto oboru není žádná hvězda, a obdivovala Andělu, která na rozdíl od ní excelovala. Dokázala říct, jestli je pod zemí zlato nebo železo. Hanka uměla docela dobře rozeznat dutiny, ale určit, co se nalézá kolem, se jí moc nedařilo. Stále ještě byla přesvědčena, že má daleko blíž ke specializaci přemisťování.

Na hodině léčení se Hanka dočkala překvapení. Když je před Vánoci přestali kluci Pohromakovi obtěžovat, myslela si, že už od nich budou mít klid. Jenže hned na první hodině s profesorem Smítkem ucítila známou slabost. Ohlédla se a René za ní se spokojeně šklebil. Podívala se po Sváťovi, ale ten se zdál být zaujat výukou. Čekala, jestli Pohromakovi napadnou i jeho, ale oni to neudělali. A sakra, pomyslela si dívka, to znamená, že se asi zaměřili jen na ni. Hned po hodině chytila Sváťu za ruku.

„Ne. Myslím, že už toho nechali.“

„Nenechali. Před chvilkou si na mně smlsli.“

„Fakt?“

„Asi už přišli na to, že nesmí napadat nás oba.“

„Že by jim to došlo? Asi bychom měli vymyslet něco jiného,“ drbal se ve vlasech malý kamarád, „přece nějaká obrana existovat musí.“

Hanka se znovu začala bát hodin, kdy se potká s Pohromakovými. Jednou na ni upíří cuc použili dokonce i při obědě. Ani Rafan ani Sváťa si ničeho nevšimli. Nejzáludnější na tomhle kouzlu byla jeho nenápadnost a to, že napadený si ho uvědomí, až když je pozdě a nemá šanci zkusit jakoukoliv obranu. Tohle už Hanku opravdu naštvalo. Nejen, že ji donutili opustit hodiny přemisťování, teď by se měla před nimi schovávat i na veřejnosti? Tak to tedy ne! S tím musí něco udělat! Pokud jí nedokáže poradit někdo jiný, musí vymyslet něco sama. Když o tom bude důkladně přemýšlet, určitě tím nic nezkazí.

Večer zavolala Plama, aby se i jeho zeptala na radu.

„Když na tebe někdo tajně použije kouzlo, vycítíš to?“ zajímala se.

„Samozřejmě. Je to jako, jako, nevím, k čemu bych to přirovnal... Něco jako přeskočení jiskry statické elektřiny. Nepatrně to štípne.“

„Já ale necítím vůbec nic. Zjistím to, až když je pozdě.“

„Co zkusit štít nebo nějakou obrannou techniku?“

„Na hodinách ve škole? To by dost dobře nešlo.“

„A nemůžeš se jim vyhnout?“

„To už mi radil Vron. Ale já nechci pořád jen utíkat. Možná bych je mohla zmlátit.“

„A to by pomohlo?“

„Ne. Akorát by se mi možná trochu ulevilo.“

„Pokud to nepomůže, tak to nedělej,“ radil drak, „násilí k žádné úlevě nevede. A nebuď smutná, zavolám ti našeho malého kamaráda.“

Hanka s údivem pozorovala, jak se vedle Plamova krystalu vylouplo malé světélko.

„Plamínku,“ oslovila ho radostně Hanka.

„Ahoj, svjan,“ uslyšela a zaplavila ji příjemná pohoda. Plamínek k ní vysílal nadšené vlny lásky a dívka se najednou cítila o sto procent lépe. Zuřivý plamen se přidal k Plamínkovi a oba draci pro ni měli přátelské pohlazení. Byla vděčná za tohle zázemí, které jí osud dopřál.

Ráno, když se objevil Vron s jejich kamarádem, obrátila se dívka na kouzelného džina.

„Nedávno jsi mluvil o magické auře,“ řekla mu, „je možné ji vidět?“

„Ano,“ odpověděl Vron, „já ji vidím jako barevný obláček kolem každého, kdo má sedmý smysl.“

„Aha. Já ale zkusila použít magický zrak a nic jsem neviděla. Jak to děláš?“

„Hm. Já vlastně nevím. Stačí mi podívat se a mám před očima spektrum barev, které aura obsahuje i její velikost.“

„Asi nemám to správné magické vidění.“

„Možná jen nemáš praxi.“

„Možná...“ zamyslela se Hanka, „možná bych mohla zkusit trochu trénovat.“

„Je něco nového?“ zeptal se jako vždycky džina Rafan.

„V naší vesnici se začalo spekulovat o malém drakovi, který se vyskytuje v útulku pro magická zvířata. Lidé dumají nad tím, kde se tam vzal a jestli je něco pravdy na pověsti, že ukradl černým drakům vejce. Předpokládají, že černí draci se v okolí zdržují právě kvůli malému drakovi.“

„Ale vždyť jim přece Nik řekl, jak to ve skutečnosti je,“ namítla zamračeně Hanka.

„Asi to nepochopili,“ ušklíbl se Rafan, „nebo to možná ani pochopit nechtěli.“

„Táta si taky myslí, že bychom měli černé draky od jezera vyhnat,“ řekl tiše Sváťa.

„Doufám, že se na ně zase nechystají?“ polekala se Hanka.

„Zatím ne,“ uklidnil ji Vron, „Dundar má dost zkušeností na to, aby věděl, že je sami nezvládnou. Už s černými draky bojoval a ví, jak jsou silní.“

„Ta vejce ještě nenašli?“

„Ne. Myslím, že je to dost rozčiluje. Představa, že někdo může sebrat drakům vejce a oni s tím nemohou nic udělat, je pro ně nesnesitelná. Proto jsou tak podráždění a nevstřícní. Ten, kdo je ukradl, zasáhl jejich sebevědomí na nejcitlivějším místě,“ řekl džin.

Ten den se Hanka s Pohromakovými setkala jen při obědě. Rafan se Sváťou si ale sedli tak, aby se trvale vyskytovali mezi nimi a dívkou, takže k ničemu nedošlo. Akorát Hančina zlost zase o něco vzrostla. Rozhodla se trénovat magické vidění. Sahala po něm, kdykoli si vzpomněla. Jen během vyučovacích hodin to raději omezovala. První dva dny neviděla vůbec nic zajímavého. Ale během třetího dne se podívala na profesora Smítka a spíš ucítila než uviděla mlhavý opar kolem jeho hlavy. Možná to není jenom záležitost očí, uvědomila si, možná je potřeba vnímat prostor víc citem.

Uběhl další týden a jednoho rána na to jako zázrakem přišla. Jako kdyby si nasadila kouzelné brýle, které zatím ve své mysli nemohla najít. Teď už chápala, o čem Vron mluvil, když tvrdil, že každá aura má své barevné spektrum. Aura každého člověka byla jiná. Jen Rafan se Sváťou měli auru hodně podobnou. S údivem si prohlížela své spolužáky a někteří z nich teď vypadali úplně jinak. O úspěšných si občas myslela, že jsou šprti, ale teď jí bylo jasné, že jen mají větší potenciál magie. Ze zvědavosti se tu a tam nenápadně koukla i při hodinách a fascinovaně sledovala, jak se magie jednotlivce přebarvuje a odtéká společně s kouzlem z jeho aury. Začala své nové schopnosti říkat „magické brýle“.

Rozhodla se udělat pokus. Byla ochotná obětovat se, aby viděla, jak to vypadá, když ji Pohromakovi napadnou. Chtěla se podívat, co dělá jejich aura při odsávání její magie. Svěřila se se svým úmyslem Sváťovi.

„Zatím tyhle věci se zavřenýma očima nevidím. Musím se otočit a kouknout se na ně v ten pravý okamžik. Na to potřebuji tvoji spolupráci.“

„Mně se to nelíbí, Hanko. Dokonce i Vron se o tebe bojí. Nedělej to. Aspoň ne dobrovolně,“ zrazoval ji od jejího úmyslu kamarád.

„Chápej, taky se mi to nelíbí. Pokud ale mám něco vymyslet, potřebuji se na tu akci podívat svými magickými brýlemi. Možná mě při tom něco napadne.“

„Tak dobře,“ souhlasil nakonec Sváťa, „budu na tebe i na kluky dávat pozor. Až si budu myslet, že něco zkoušejí, klepnu prstenem o lavici.“

„Prima,“ zasmála se Hanka, „na nejbližší hodině léčitelství to vyzkoušíme.“

Při další hodině s profesorem Smítkem měl Sváťa štěstí, že mu učitel nevěnoval skoro žádnou pozornost. Chlapec se soustředil na svou úlohu v pokusu s plnou zodpovědností. Dokonce ani neplnil profesorovy pokyny, když trénovali soustředění a směrování mysli. Stále jen pozorně sledoval bratry Pohromakovy. Konečně se dočkal. Při jednom nácviku soustředění si všiml, jak René upřel oči na Hančina záda. Ťukl hlasitě prstenem o lavici a jeho kamarádka se rychle otočila. Pozoroval, jak její pohled přejel oba kluky a zafixoval se na Reném. Ten sklopil zrak a tvářil se ve stylu „já nic, já andílek“. Zato profesor Smítko se nespokojeně zamračil.

„Copak je? Teď se máš soustředit na to, co jsem ti řekl, Hanko.“

„Omlouvám se, pane profesore, měla jsem pocit, že mě zezadu něco ruší.“

„Opravdu? Tak si pojď sednout sem ke mně do první lavice. Budeš se tak cítit lépe?“ navrhl jí s nádechem zlomyslnosti učitel.

Pak ale překvapeně zamrkal, když dívka odpověděla: „To je výborný nápad, pane profesore, mnohokrát děkuji. Mohla bych tady, prosím, sedět pokaždé?“

Dívka se spokojeně usadila hned před stolkem profesora, kam na ni bratři Pohromakové neviděli. Učitel jen nechápavě pokýval hlavou a souhlasil. Sváťa tiše doufal, že pokus vyšel. Podle toho, jak se Hanka tvářila, usoudil, že je s výsledkem experimentu spokojená.

„Tak co?“ zajímali se u oběda kluci.

„Viděla jsem to. Ale musím si o tom nejdřív popovídat s Vronem. Nerada bych udělala nějakou zbytečnou chybu.“

Kouzelný džin se objevil odpoledne, aby vyzvedl Sváťu. Nejdřív poskytl dětem hodinu výuky přemisťování a pak se dostalo i na diskusi. Hanka mu pověděla, co ve škole zkusili.

„...ohlédla jsem se a s pomocí magického zraku jsem uviděla, jak se od Reného ke mně táhne tenoučká šedá linka. Kdybych něco takového nehledala, asi bych si jí ani nevšimla. Když zpozoroval, že se dívám přímo na něj, kontakt zmizel.“

„Zajímalo by mě, jak moc byla tenká ta spojovací linka,“ řekl Vron, „také její barva je důležitá.“

„Víš co,“ navrhla Hanka, „napoj se na mě a já ti povím, jestli byla tenčí a jinak barevná.“

Džin pochybovačně kýval hlavou, ale pak přikývl: „Asi to opravdu bude nejrychlejší způsob, jak zjistit odpověď.“

Hanka aktivovala své magické vidění a úlekem téměř vypadla ze soustředění.

„Co se děje? Ještě jsem nezačal,“ s obavou se zeptal Vron.

„To nic,“ uklidnila se Hanka, „jen teď vidím víc, než dřív. Trochu mě šokovala tvoje magická síla. Tvoje aura sálá jako kulový blesk.“

„Nenecháme to na jindy?“

„Ale ne, jsem v pořádku. Můžeš začít.“

Hanka sledovala, jak se z aury vysunulo chapadlo a natáhlo se k ní. Bylo tenké a jemně růžové.

„Bylo mnohem tenčí a šedivé, ne růžové,“ řekla džinovi. Chapadélko se poté zúžilo a zesvětlalo.

„Asi takhle?“

„Ještě tenčí. Také nebylo bílé, ale víc do šeda.“

„A co teď?“

„Síla už je dobrá, ale barva byla ještě tmavší.“

„Už ho nemohu ztmavit,“ řekl Vron, „musel bych sáhnout do spektra temné magie, a to nechci.“

„A mohla bych to vlákno ze své strany nějak narušit, nebo roztrhnout?“ zajímalo Hanku.

„Buď opatrná. Pokud na tvé straně zůstane kousek té šedé části, utrpí tvá aura. Temné spektrum magie je trochu jako infekce. Mohlo by se to rozšířit a narušit tvé současné schopnosti.“

„Tak co mám udělat?“

„Nejdřív musíš tu šedou barvu vytlačit pryč od sebe. Pak by se dalo uvažovat o přerušení z tvé strany.“

Hanka se soustředila na linku, která ji spojovala s kouzelným džinem. Zjistila, že není problém linku přebarvit na červeno. Pak se střetla s udiveným Vronovým pohledem.

„Co je?“ zeptala se.

„Jak je možné, že to dokážeš?“

„Co? To přebarvení?“

„Ano. Máš větší schopnosti, než jsem si myslel.“

„Jak mohu ten kontakt přerušit?“ zeptala se dívka.

„Dokázala bys ho přepálit?“

Vron sebou škubl.

„Bez problémů. Nebolelo tě to?“

„To nestojí za řeč. Jsem na bolest zvyklý. René by ale mohl být překvapen.“

„No jo,“ vzdychla Hanka, „jenže je tu ještě problém s tím, že necítím, když se na mě napojí. Potřebovala bych poplašný systém.“

„Zkusím o tom přemýšlet,“ slíbil Vron.

„A já se mrknu do knihovny, jestli o tom někdo něco nenapsal,“ rozhodl se Sváťa.

Několik následujících školních dnů měla Hanka klid. Zdálo se, že Pohromakovi se na nějaký čas stáhli. Sváťa si do jejich stromového domku nosil stohy knih.

„Nech už toho. To není k ničemu,“ smála se mu Hanka.

Pak ale její malý kamarád přišel s jednou tenkou knížkou. Na deskách měla vybledlý nápis Santrova bláznivá kouzla.

„Teď nemám na humorné knížky čas,“ chtěla vybranou literaturu hodit Sváťovi na hlavu.

„Nesuď, dokud jsi to neviděla,“ řekl její kamarád a nalistoval stránku uprostřed knihy, „tohle si přečti. Jsem zvědav, co na to povíš.“

Rezignovaně si přitáhla označený text. Stejně by od Sváti neměla pokoj, dokud si to nepřečte.

Sám nápis zněl podezřele. Protibleší lepidlo. Musíte-li přespávat v problematických noclehárnách, četla Hanka, je vhodné se zabezpečit kouzlem proti blechám. Dále následoval popis, jak vytvořit kolem svého těla magicky lepivou vrstvu, kdy lep je zaměřen výhradně na kontakt s blechou. Pokud se kouzlo správně provede, nic kromě blechy se na ochrannou vrstvu nepřilepí. Jak se blecha snaží z lepivého sevření uvolnit, způsobí tím štípavé pocity, takže je pak snadné ji chytit a zlikvidovat.

„To je ale pěkná blbost,“ konstatovala Hanka, „proti blechám bych použila odpuzovací kouzlo a byla bych v klidu. A navíc! Co když přiletí komár?“

Sváťa se usmíval a nic neříkal. Hanka se zamyslela. Proč jí to dal přečíst? Kvůli blechám určitě ne. Ještě jednou se podívala do textu. No jasně! Pokud se dá lepivá vrstva zaměřit výhradně na blechy, proč by se neměla dát zaměřit výhradně na Pohromakovy. Zafixovat si při kouzlení obraz Patrika a Reného by měl být menší problém, než si zafixovat obraz blechy. Jen jestli to bude fungovat také na magický dotek...

„Škoda. Myslel jsem, že by tě to mohlo inspirovat,“ pokrčil rameny její kamarád.

„Možná ano,“ usmála se Hanka, „už jsi slyšel o tom, že všechny dobré skutky jsou po zásluze potrestány?“

„Co máš na mysli?“ opatrně se zeptal Sváťa.

„Ále... Jen takový malý pokus.“

„Ne, to ne! Na to zapomeň. Já rozhodně netoužím po tom být někde přilepený.“

„Ale, Svatoušku. Za chvíli tě přijde vyzvednout Vron. Kdyby se něco zvrtlo, napraví to.“

„Počkáme, až tu bude,“ protestoval chlapec.

„Co to tam řešíte?“ zajímal se Rafan.

„Jen pojď k nám,“ vyzval ho Sváťa, „koneckonců je potřeba k pokusu dvou subjektů.“

„Cože?“

To už ale Hanka podrobně studovala text a pokusila se o vytvoření lepkavé vrstvy proti svým dvěma kamarádům.

„A teď vyzkoušejte nějaký nepatrný magický dotyk,“ řekla.

„Ty první,“ strčil Sváťa Rafana dopředu.

„Co je to za blbost?“ zeptal se, ale skutečně vyslal kapičku vody, aby skončila Hance na nose. Povrch Hančina těla zabublal a z jejího nosu vystřelilo chapadlo, které se Rafanovi omotalo kolem prstu a opravdu nešlo odlepit.

„A sakra,“ konstatoval Rafan.

„Není v té knížce, jak to mám zrušit?“ otočila Hanka prosebně oči ke Sváťovi.

Vtom do domku vstoupil Vron. Povytáhl obočí a pak si vzal knihu, kterou mu podal Sváťa. Zasmál se, pohybem prstu vrátil chapadlo k Hance a nakonec zmizela i lepivá vrstva kolem jejího těla.

„Mám nahlas říkat, jaká je to hloupost zkoušet neznámá kouzla podle pochybných knih, nebo už vám to došlo i bez mého napomínání?“ zabodl Vron oči do Hančina zkroušeného obličeje.

„Uznávám, byla to ode mě hloupost,“ sklopila zrak Hanka.

Vron znovu otevřel Sváťovu knihu a dál v ní listoval. Znovu se několikrát usmál.

„Na druhou stranu musím uznat, že je to opravdu inspirativní knížka. Něco mě napadlo. Předpokládám, že pořád ještě hledáš něco pro svůj poplašný systém.“

Hanka přikývla a čekala, na co kouzelný džin přišel.

„Autor v téhle knize tvrdí, že magie se může chovat jako statická elektřina. Není to úplně přesné, ale je v naší moci dodat ke tvé auře elektrický náboj. Nemusí ho být mnoho. Musím tě ale varovat, protože ucítíš jiskru statické elektřiny při jakémkoliv dotyku. Nebude to fungovat jen na Pohromakovy, ale i na všechny ostatní.“

„Jestli mě to dokáže varovat před upířím cucem, tak to vydržím,“ přikývla dívka, „ale raději bych si to nejdřív vyzkoušela, dokud tu ještě jsi.“

„To je rozumné,“ usmál se Vron a hned začal s Hankou probírat, jak tuhle ochranu aktivovat.

„Hotovo,“ otočila se Hanka rozzářeně na kluky, „můžete na mě něco vyzkoušet.“

„Víš co, teď jsi na řadě ty,“ postrčil Rafan se zábleskem humoru blíž k dívce Sváťu.

„Ty jsi dobrej, takhle obětovat mladšího bratra,“ zašklebil se na něj chlapec. Pak se ale zadíval na dívku a na dálku pohnul jejím amuletem.

„Au,“ řekla Hanka.

„Já ale nic necítil,“ podivil se Sváťa.

„To je v pořádku,“ řekl Vron, „tenhle systém má varovat Hanku a ne tebe.“

„Zdá se, že to opravdu funguje,“ usmála se dívka spokojeně, „teď jsem na ty dva lumpy připravená.“

„Akorát nám už bohužel nezbyl čas na výuku přemisťování,“ konstatoval džin.

„To nevadí, příště to doženeme,“ mávl rukou Sváťa, „ale stejně jsme si to dnes docela prima užili, že?“

„Jak kdo, brácho,“ ušklíbl se vesele Rafan.

Hanka v následujících dnech trénovala, aby udržela ve své auře přiměřené množství elektrického náboje. Pokud ho tam bylo moc, varovné jiskry bolely, na druhou stranu nesměla hladina poklesnout natolik, aby to přestalo fungovat. Zpočátku měla problémy během vyučování. Když se soustředila na výklad učitele, přestala dávat pozor na svůj ochranný systém. Nějakou dobu jí trvalo, než si zvykla sledovat oboje. Taky zažila několik planých poplachů. Už si myslela, že chytí při činu Reného nebo Patrika, ale ono se ukázalo, že její sešit posunul na lavici spolužák, který se pokoušel opisovat, nebo, že jí zlomyslná kamarádka dělá vzadu na vlasech uzlíky.

Pak jednou seděli v pohodě u oběda, když přeskočila jiskra. Rychle se ohlédla a střetla se s pohledem Patrika. Ve zlomku vteřiny uviděla šedé vlákno. Soustředila se tak intenzivně, že jí z ruky vypadla vidlička a zazvonila o talíř. Vlákno zčervenalo a v následujícím okamžiku ho bleskurychle přepálila.

„Jauvajs,“ vyjekl Patrik a chytil se za hlavu. To už u nich ale stál Jasanov, který tu měl dozor.

Oba si je gestem přivolal k sobě.

„Ona mě magicky spálila,“ žaloval profesorovi Patrik.

Učitel se podíval na Hanku, která se sice tvářila zkroušeně, ale v očích jí jiskřily vítězné ohníčky.

„Vronová, přece dobře znáš zdejší pravidla o používání magie proti spolužákům. Můžeš mi své chování nějak rozumně vysvětlit?“

„Byla to obrana, pane profesore,“ odpověděla Hanka.

„Obrana proti čemu?“

Hanka pokrčila rameny.

„Myslím, děvče, že mi lžeš. Pokud jsem správně viděl, přišla veškerá magická aktivita z tvé strany. Uděluji ti první napomenutí v tomto školním roce. Tvůj poručník o něm bude písemně vyrozuměn. Očekávám, že se nad svým prohřeškem zamyslíš, a dáš si velký pozor na své další chování v naší škole.“

Vracela se ke stolu kolem Reného, který se zářivě usmíval a mrkal na ni. Zatnula zuby a podívala se mu přímo do očí. Najednou ho přešel humor a otočil hlavu do strany. Dívka se spokojeně ušklíbla.

„To je ale pech, že se zrovna Jasanov díval,“ zašeptal Sváťa.

„Cítil by to, i kdyby se nedíval,“ namítl tiše Rafan a otočil se na kamarádku, „trochu jsi to s tou energií přehnala. Bývala by stačila desetina síly, kterou jsi použila. Nenech se tak unášet vztekem a trochu při tom mysli.“

„Ale dostala jsem ho,“ nenechala si zkazit náladu Hanka. Tohle malé vítězství ji stálo příliš mnoho času a sil. Teď se rozhodla, že si ho vychutná, ať to stojí, co to stojí. A to, že škola napíše o důtce Zachariášovi, ji také neděsilo. Trpaslík měl vzácné porozumění pro situace, které si žádaly porušení školního řádu.

Při večerním kontaktu se pochlubila svým úspěchem Plamovi. Tentokrát měl špatnou náladu on. Cítila, jak se nemůže srovnat s něčím, co se mu přes den přihodilo.

„Nějaký neúspěch ve škole?“ vyzvídala na něm.

„Ale ne,“ vzdychl Plam, „s učiteli problémy nemám. Dostal jsem vynadáno kvůli Hurikánovi. Zase se toulal mimo naše území a já o tom neměl ani tušení. Jeho sestra Jitřenka mi za to pěkně vynadala. Copak jsem jeho chůva?“

„Pochop ji, po minulé zkušenosti v Polutě se o svého bratra bojí.“

„Já vím. Ale Hurikán je naprosto rozmazlený nezvladatelný darebák. Je chytrý. Myslel jsem, že mu není dobře a potřebuje se z toho vyspat, tak jsem ho celé odpoledne nerušil. A on se zatím vypravil do podhůří na lov králíků.“

„A sakra,“ zasmála se Hanka, „to musela jeho sestra opravdu zuřit.“

„To si piš. Jenže Hurikán je splachovací. Vůbec nic si z jejího napomínání nedělá. Mám strach, co ho napadne příště.“

„Tohle hlídání ti tedy nezávidím,“ politovala ho dívka.

„Budu na něj muset něco vymyslet,“ vzdychl Plam.

„A co tvůj bratr?“

„Myslíš Drápa?“

„Copak máš ještě nějakého jiného?“

„Teď je mým bratrem spíš Hurikán, než on. Stále o něm nemáme žádné zprávy. Jestli uskutečnil svou cestu, asi už není mezi živými.“

„Opravdu? To musí být pro tvou matku nepříjemné pomyšlení.“

„Možná. Ona o něm od té doby, co odešel, vůbec nemluví. Jako kdyby neexistoval.“

„A co ztracená vejce? Pořád žádná stopa?“

„Pokud vím, tak nikdo nic nového neobjevil. Ale pátrače z okolí rezervace zatím neodvolali. Poslední rozhodnutí je, že tam zůstanou na hlídce jen dva černí draci. V téhle oblasti jsou poněkud problémy s potravou.“

„Já vím,“ přikývla Hanka a vysvětlila Plamovi, co si myslí osadníci.

„Matka také říká, že je to velice choulostivá situace. Navíc tvrdí, že někdo šíří zkreslené informace a štve lidi a draky proti sobě. Ráda by s vámi spolupracovala, ale za to by ji černí draci vyobcovali z rodného hnízda. Poslední dobou mě učí, jak utajit kontakt, když s někým mluvím. Ví, že si občas povídáme, a má strach, aby na to někdo z našich nepřišel.“

„To abychom naše větší konference raději vynechali,“ vzdychla Hanka.

Na rozloučenou ucítila Plamovo fouknutí do vlasů. Kéž ho ještě někdy ucítím i v realitě, pomyslela si smutně.

V dalších dnech uhodily mrazy a pobyt venku byl trochu problematický. Hanka s Rafanem vzpomínali na halu, kterou mají v Polutě, a kde se dá létat na supervolonovém prkně i v zimě. Bruslení na chuť nepřišli a ani lyžování je neuspokojovalo.

Ve škole teď museli chodit cvičit výhradně do tělocvičny, což vyvolalo všeobecně nespokojené reakce. I ostatní hodiny se přesunuly jen do vytopených tříd, což v některých případech znamenalo opět přechod od praxe k teorii. Vyhledávání podzemních zdrojů se změnilo spíš na určování nerostů bez optického kontaktu. Hanka zjistila, že její vylepšená schopnost magického vidění jí dokáže pomoci i při této vyučovací metodě. Blahořečila Sváťovi, že ji u jednorožců přemluvil, aby si z nabízených kouzel vybrala právě schopnost magického zraku.

Největší magický pokrok ale udělala pod vedením Vrona. Už dokázala přemístit jakýkoliv předmět, který prošel drátěným kruhem, a zachovat bezchybně jeho původní stav. Rafan a Sváťa už sice také přemisťovali, ale ne vždy se stoprocentním výsledkem.

Každý druhý týden jezdila Hanka do útulku, aby se viděla s Plamínkem, dokud může. Jeho pokroky byly viditelné. Už občas skládal slova do složitější věty a měl velkou radost, když ho dívka pochválila. Silasienta byla dlouhou zimou unavená a přiznávala, že už se těší na návrat domů, kde téměř nikdy nemrzne.

Týden před začátkem únorových prázdnin přišel Sváťa ráno do pokoje, kde Hanka s Rafanem snídali, a zůstal stát uprostřed místnosti. Oba jeho kamarádi zapomněli údivem žvýkat, protože jindy se Sváťa vrhal ke stolu a prohlašoval, že musí ochutnat, co jim Zachariáš připravil.

„Co se děje?“ vyděsila se Hanka.

„Žádné obavy,“ uklidnil ji Sváťa, „mám pro vás důležité oznámení.“

„To je úvod, jako před vyhlašováním války,“ zdvihl obočí Rafan.

„Samá voda,“ mávl rukou jejich malý kamarád, „jen potřebuji vaši plnou pozornost, protože vás chci pozvat o prázdninách na několik dní k nám domů.“

Hance poklesla brada a Rafan se zakuckal.

„Poslyš, a vědí o tom doma?“ nedůvěřivě začala sondovat Hanka.

„Co si o mně myslíš?“ durdil se na oko Sváťa.

„Rozmyslel sis dobře, co děláš?“ ujišťoval se s pochybami Rafan.

„Jasně. K Vánocům jsem dostal vlastní prostorný pokoj. Dokonce mám svůj zvláštní vchod, abych při odchodu do školy nerušil Aničku. Tam se bez problémů vyspíte. Navíc jsem tátovi vysvětlil, že můj kamarád s tulíkem by se s ním rád poznal, což nemohl odmítnout. Užijeme si pár společných dnů, pochováte si Aničku, s Vronem si můžeme udělat výlet po okolí. Pak společně odjedeme do útulku k Sidi. Určitě naši pomoc uvítá. Zvlášť teď, když čeká mimino.“

„No, já nevím,“ pořád ještě si nebyla Hanka jistá tím, že je to dobrý nápad.

„Bude to super. Uvidíš,“ nenechal se zviklat kamarád.

Uprostřed týdne se Hance ozval její dračí přítel. Cítila, jak je nervózní.

„Copak se děje? Zase tě Hurikán zlobí?“

„To víš, že zlobí. On to jinak ani neumí. Ale něco se stalo. Asi byste to měli vědět. Zeleným drakům zmizelo další mládě. Včera se naše dračí hlídka u rezervace potkala s jejich pátračem. Někde poblíž hranic Magického lesa ztratil stopu. Byli s ním i lidé od vás a snažili se zjistit, kam se únosce vypařil. Jenže magické anomálie pomáhají tomu zloduchovi skrýt stopy.“

„Ach, bože, copak to nikdy neskončí?“ nešťastně zavrtěla hlavou.

„Pověz malému Plamínkovi, ať raději moc nevystrkuje čumáček z úkrytu. Pár dní bude asi kolem rezervace poněkud neklidno.“

„Hned jak skončíme, zkontaktuji jeho matku a vyřídím tvé varování.“

„Dobře. Raději náš kontakt nebudeme prodlužovat. Kolem slídí spousta magických uší.“

„Díky, Plame.“

„Měj se krásně,“ ukončil černý drak kontakt.

Hanka hned varovala Silasientu, že se situace zase komplikuje, aby byla opatrná. Pohladila Plamínka, který se ke kontaktu okamžitě připojil, a skončila. Po tom, jak byl její dračí přítel nervózní, nepovažovala za vhodné pokoušet osud a povídat si s malými draky zbytečně dlouho. Kdyby aspoň věděla, na co má vlastně dávat pozor! Nikdo nic neví...

Ze Sváťova pozvání měla smíšené pocity. Budou se na ni dívat stejně odtažitě jako minule? Sice se těšila, že uvidí Aničku, kterou tenkrát, když se narodila, držela v ruce jako první. Ale co když na ni dospělí budou pohlížet jako na nevítaného hosta? Dokáže se s tím vyrovnat? Naštěstí tam s nimi bude Vron. Ten je může kdykoliv přesunout do útulku, kde určitě vítaná bude. Celé své dětství toužila po rodině, ale najednou se ukazovalo, že rodina není všechno. Pozorovala Sváťu a uvědomovala si, jak není jednoduché se přizpůsobit. Najednou tu byl někdo, kdo za něj mohl rozhodovat a očekával lásku a poslušnost. Dokonce i její kamarád, který byl vždy tak vlídný, dobře naladěný, mírný a usměvavý, měl teď období, kdy chodil se smutkem v očích. Jeho přece musel každý milovat. Jak je možné, že stále ještě nenašel s otcem společnou řeč? Hanka se sice cítila trochu osaměle, ale mít rodinu za každou cenu už netoužila.

Poslední den před prázdninami ve škole panovala dobrá nálada. Děti se těšily na dva volné týdny a učitelé na klid, který tu zavládne po jejich odchodu.

V sobotu ráno se u jejich domku objevil Vron. Pomohl jim při balení věcí, spoustu toho zavrhl jako nepotřebné zbytečnosti, ale nadiktoval jim nejteplejší oblečení.

„V příštích dnech má být ještě větší mráz, než byl. Bez šály, čepice a rukavic byste ani nemohli jít ven,“ prohlásil.

„Ještě musím vzít dárečky pro Aničku a Mirandu,“ vzpomněla si Hanka a přinesla cinkacího panáčka a šátek v barvě podzimního listí.

„Pro Dundara máme jen láhev na lektvary, bude to stačit?“ zeptala se Vrona.

Kouzelný džin lahvičku prohlédl a pak kolem ní sevřel dlaně s roztaženými prsty. Když ji vrátil dívce, bylo sklo zdobené rostlinnými motivy.

„To je krása,“ zaradovala se Hanka, „takhle vypadá mnohem lépe.“

Pak zavřeli domek a vyrazili na návštěvu.

Errata:

11.08.2021 23:09