Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Na základně

Ráno před odchodem do školy ji Vron vzbudil.

„Hanko, jsi vzhůru?“

„Jo,“ zamrkala rozespale, „teď už ano.“

„Pan Mojerana ti posílá vzkaz. Máš si zabalit věci a počkat na doprovod, který tě tu během dopoledne vyzvedne a odveze k němu.“

„Zabalit věci? To u něj už zůstanu?“

„Nevím, nic víc nevzkázal. Zkrátka si zabal věci, které tu máš, a připrav se na cestu.“

Když se Vron vzdálil, posadil se k ní na postel Sváťa.

„Džin říkal, že dnes odjíždíš. Tolik jsem si zvykl, že tu se mnou jsi, asi se mi bude stýskat.“

„Máš tu rodiče, máš tu Aničku, proč by se ti stýskalo...“

Sváťa vzal do dlaně pramen jejích vlasů a namotal si ho mezi prsty.

„Budeš mi chybět.“

„Ale prosím tě,“ rozcuchala mu Hanka vlasy a usmála se.

„Tak se tam měj dobře,“ prohrábl si vlasy prsty a pak se sklonil a políbil Hanku na tvář. Dveře pokoje za sebou stihnul zavřít zvenku dřív, než ho zasáhl hozený polštář.

Pak je pootevřel a nakoukl jedním okem: „Už musím do školy, tak dobře dojeď. Ahoj.“

Těsně před obědem někdo zaklepal na dveře. Hanka akorát krmila Aničku polévkou, takže šla otevřít Miranda. Ve dveřích stál Nik.

„Dobrý den. Omlouvám se za zpoždění. Přijel jsem pro Hanku.“

„Ano, vím o tom, tak se pojďte aspoň najíst, než vyrazíte,“ pozvala ho paní domu.

Hanka uložila malou Aničku do postýlky a pohladila ji na rozloučenou.

Hned po jídle vyrazili. Nik měl u domku uvázané dva koně.

„Fuňové nebyli?“ podivila se dívka.

„Pan Mojerana nařídil, že musím sehnat koně, tak si na mě nevymýšlej,“ ušklíbl se ochránce a pomohl jí do sedla.

„Jak dlouho pojedeme?“ zeptala se.

„Dnes přespíme v útulku a zítra dorazíme na základnu.“

„Nevíš, co se mnou Mojerana zamýšlí?“

„To netuším. Mně se nesvěřuje. Budeš se ho muset zeptat sama.“

Byl krásný den a jelo se jim velmi příjemně. Hanka byla ráda, že ji doprovází právě Nik, protože se s ním báječně povídalo, smáli se stejným věcem a rozuměli si skoro beze slov. Těšila se z jeho společnosti a byla mu vděčná za to, že ji neobtěžoval otázkami, jak jí je a jak se cítí. Poznal to na ní i bez ptaní. Občas si ji dobíral, ale na to byla zvyklá už od Rafana, takže se tomu smála spolu s ním. Společný den uběhl skoro až moc rychle.

Do útulku dorazili v době večerního krmení, takže je ani nikdo nevítal. Všichni kmitali kolem zdejších pacientů a jen občas na ně někdo zavolal v poklusu pozdrav. Ustájili koně, postarali se o jejich pohodlí a krmení a pak zašli do jídelny. Za chvilku už měli na stole večeři a čaj. Krátce po nich se tu začali scházet i ostatní.

„Hanko,“ rozzářila se Sidi, když spatřila dívku, a spěchala ji obejmout, „moc ráda tě zase vidím.“

Už nosila volnější kalhoty, takže bylo vidět, že je těhotná, a moc jí to slušelo.

„Jak se máš, Sidi? A co je nového?“

„Po večeři tě provedu,“ slíbila mladá žena a šla si pro tác a pro jídlo. Posadila se k nim a povídala o případech v útulku.

Po večeři se na dívku přišla podívat Silasienta s Plamínkem. Na procházku po útulku se vydali společně. Hanka se tohoto okamžiku bála, ale teď zjišťovala, že se mezi svými přáteli cítí dobře.

Na další cestu se s Nikem vydala brzo ráno. Sice ji bolel zadek, ale ta změna po týdnech v Dundarově domku jí dělala dobře. Zase po dlouhé době cítila radost ze života, i když naděje na změnu byla stále v nedohlednu. Teď na to nechtěla myslet. Bylo jí vedle Nika fajn a užívala si cestu, která se tolik lišila od pouhého procházení branami. Přece jen na tom cestování něco bylo, zvlášť když se jednalo o cestu s někým, kdo je člověku blízký. Nik byl vynikající společník.

Na základně už na ně čekal pan Mojerana.

„Tak hodně štěstí,“ pohladil ji po rameni Nik, když se s ní loučil. Hanka toužila dát mu pusu, ale před panem Mojeranou jí to připadalo nepatřičné. Takže se jen usmála a zamávala mu.

Tentokrát ji žádný komfort v podobě samostatného pokoje nečekal. Ubytovali ji ve společné ložnici pro ženy ve výcviku. Byly o něco starší než Hanka, ale některé jen o pár let. Přivítaly ji srdečně a na nic se nevyptávaly. Asi to tu nebylo zvykem. Dívku překvapilo, jak brzo šly spát. I ona byla z cesty příjemně unavená, tak to uvítala.

Příští den ji pan Mojerana ostatním představil jako novou adeptku se speciálně zaměřeným výcvikem a požádal je, aby dívku nešetřili a kladli na ni obvyklé nároky. Jestli si Hanka myslela, že po krátkém prázdninovém pobytu tady je připravena na náročný den, tak se mýlila. Tentokrát byly podmínky mnohem horší. Ve fyzické zátěži zoufale nestíhala a večer sotva vlekla nohy. V době, kdy ostatní trénovali magické dovednosti, bral si dívku na starost pan Mojerana. Trénovali spolu dovednost boje zblízka s tyčí a střelbu z luku a kuše. Jako učitel byl trpělivý, ale náročný. Nikdy se neptal, jak jí je, a trápil ji cvičením, i když bylo zřejmé, že je u konce se silami. Hanka byla příliš hrdá na to, aby požádala o pauzu, takže tu své první dny prožila jako ve zlém snu. Dokonce začala Mojeranu podezírat z toho, že ji tímhle trestá za to, jak se pokusila sundat svůj antimagický náramek.

Se ženami v pokoji vycházela dobře. Ujišťovaly ji, že začátky tu jsou vždycky těžké, ale že se to časem srovná. Jedna jí dokonce půjčila mazání na namožené svaly.

Celý týden se Hanka odhodlávala k tomu, že se Mojerany zeptá, co s ní zamýšlí a proč tu vlastně je, ale nějak na to stále nebyl čas nebo vhodná příležitost. Až jednou po nácviku lukostřelby, když sundala chránič předloktí, všiml si muž jejího do krve rozdrápaného zápěstí a několika zarudlých míst kolem.

„Co máš s tím zápěstím?“ zamračil se.

„Pořád mě hrozně svědí, nejspíš mám alergii na ten náramek,“ vzdorovitě odpověděla a přetáhla si přes rozškrábanou ruku rukáv.

„Začíná se ti to podebírat, musíme to ošetřit, pojď se mnou,“ řekl Mojerana a vedl ji do domku, kde sáhl do lékárničky. Posadil dívku na židli a nastříkal na postižené místo desinfekci. Pálilo to jako čert. Hanka se zašklebila a pan Mojerana se usmál. Pak jí podal mast.

„Tímhle si to natírej večer po umytí.“

„Mohu se na něco zeptat?“ odhodlala se konečně Hanka k rozhovoru.

Muž si přitáhl druhou židli a posadil se proti ní: „Ale jistě. Ptej se.“

„Proč tu jsem? A proč musím tak tvrdě trénovat?“

„Než ti odpovím, zajímalo by mě, co si o tom myslíš ty sama. Proč myslíš, že tu jsi?“

Hanka se zarazila, ale pak se odhodlaně podívala svému trenérovi přímo do očí: „Za trest? Kvůli tomu, že jsem sundala náramek?“

„Má odpověď je ne a ano. Trest to není v žádném případě a mrzí mě, že tě něco takového vůbec napadlo. Víš co? Pojďme se posadit do jídelny. Dáme si čaj a něco na zub a já se ti pokusím vysvětlit, proč tě tu trápím náročným cvičením. Ano?“

V jídelně bylo prázdno, protože všichni byli zaneprázdněni venku. Nalili si čaj, posadili se ke stolku proti sobě a Hanka napjatě čekala, co se dozví. Pan Mojerana se napil a vážně se zadíval na dívku přes stůl.

„Nebudu ti malovat tvou budoucnost na růžovo, zatím to moc dobře nevypadá. Nejjednodušší by bylo, kdyby ses dokázala smířit s tím, že už nikdy kouzlit nebudeš.“

Muž se podíval na Hanku, jak se tváří, a pak vzdychl: „Ale obávám se, že to asi zatím není v tvých silách. Nebo se mýlím?“

„Neumím si představit, že by to takhle zůstalo napořád,“ zavrtěla hlavou.

„Jde o to, že zatím jsme nenašli žádnou nápovědu, jak kouzlo, které tě postihlo, zrušit. Začali jsme tedy hledat osoby, které byly odsouzeny a potrestány. Našli jsme jen dvě. Muže, který ztratil zdravý rozum, a potom ještě ženu, co se začala věnovat práci na ulici. Bohužel se odmítla podílet na experimentech. Takže pokud se někdo pokusí s tím kouzlem něco udělat, bude to muset vyzkoušet přímo na tobě.“

„Ale to nevadí. Já jsem pro,“ pohlédla na něj Hanka s nadějí.

„Moc si od toho neslibuj. Naděje na úspěch je bohužel jen nepatrná.“

„Já to vydržím.“

„To doufám. Právě proto jsem tě zapojil do výcviku. Je potřeba, abys byla v co nejlepší kondici. Nikdo z nás si nepřeje, aby došlo k něčemu zlému.“

„Budu se snažit,“ usmála se Hanka.

„Kdyby sis nezkusila ten náramek sundat, s žádnými pokusy bych nesouhlasil. Je to příliš rizikové. Ale na druhou stranu bych tě nerad dohnal k sebevraždě.“

„Ale to přece nebyla sebevražda. Jenom mi prostě ruply nervy. Už se to nestane.“

„To doufám,“ vzdychl Mojerana, který s obavou sledoval naději, kterou viděl v Hančině pohledu. Přemýšlel, co se stane, pokud experimenty zklamou. Byl by raději, kdyby k žádným pokusům s magií nemuselo dojít.

„Víš co, radši si zase půjdeme zaběhat,“ kývl na dívku, vstal a zamířil ven.

Hanka si během rozhovoru uvědomila, že řeči o tom, jak se jí všichni snaží pomoci, nebyly jen takové plané hovory, že lidé kolem ní skutečně hledali řešení. Najednou se cítila mnohem lépe. Dokonce jsou ochotni přistoupit k experimentům. Možná to nevyjde, ale co kdyby? Další dny už se jí nezdály tak strašné, když věděla, proč to všechno dělá.

Po dvou týdnech intenzivního výcviku jí pan Mojerana oznámil, že v pátek pojedou na návštěvu útulku. Hanka ožila. Měla pocit, že už své známé a kamarády hrozně dlouho neviděla. Těšila se na ten výlet jako malá.

Jako dopravní prostředek na ně tentokrát čekali fuňové. Ačkoliv si teď s nimi Hanka povídat nedokázala, nevadilo jí to. V poslední době se cítila mnohem vyrovnanější a klidnější. Začala si zvykat na fakt, že si bude muset se životem poradit i v případě, že se kouzlo nepodaří zvrátit. Jen jí vadilo to, že by se nemohla vrátit do školy. Sice na ni kolikrát nadávala, ale teď sama sobě musela přiznat, že pro ni přece jen byla důležitá.

Na základnu dorazili v podvečer. Zdálo se, že už tu na ně všichni čekají. Rafan Hance podržel koně a Sváťa ji objal, sotva slezla.

„Vypadáš úžasně,“ usmál se na ni. Pak ji přivítali i ostatní. Dokonce tu byl i Dundar s Vronem. Když se na scéně objevila i profesorka Ferinová a zamračený Pohromak, začala Hanka ztrácet jistotu. Pomalu to tu vypadalo, jako když se chystá velká konference.

Všichni se nakonec sešli v jídelně. Snad nikdy tu nebylo tolik lidí najednou.

„Nemůžeme se odtud někam aspoň na chvíli ztratit?“ zašeptala na Rafanovu adresu. Kluci po sobě mrkli. Pak Sváťa vyrazil k výdejně jídla a nápojů. Nalil si hrnek čaje a při tom shodil na zem tác. Hlasitý rámus připoutal pohledy ostatních.

„Tak pojď,“ řekl Rafan a vytáhl Hanku na chodbu. Pak ji zatáhl do malého kamrlíku, kam je se Sváťou ubytovali. Sváťa dorazil za malý okamžik. Převlékl si polité kalhoty a zazubil se na dívku.

„Uf,“ oddechla si Hanka, „proč jen mám pocit, že tu jsou všichni kvůli mně?“

„Snad nemáš trému?“ ušklíbl se Rafan a podal jí z mísy jablko.

„To si piš,“ zakousla se do nabídnutého ovoce.

„Silasienta se ptá,“ řekl Sváťa, „jestli za tebou může pustit Plamínka.“

„No jasně,“ rozzářila se Hanka a vzápětí měla v náruči svého malého chráněnce. Posadila se s ním na postel a kluci se posadili na druhou proti ní.

„Tak povídejte,“ obrátila se na ně, „co je nového?“

„No, vlastně nic moc...“ začal nejistě Sváťa, ale Rafan ho zarazil.

„Ne, tohle ne,“ zavrtěl hlavou, „já jsem pro pravdu. Hanka si zaslouží, abychom s ní mluvili na rovinu aspoň my.“

„Co se děje?“

„Rozhodli se pro nějaký experiment. Na tobě,“ podíval se na ni s obavou Rafan.

„Ano, já vím,“ přikývla Hanka, „o tom se mnou pan Mojerana mluvil.“

„Vron je proti a Karmaneuduna je také proti, nesouhlasí s tím nápadem,“ začal vysvětlovat Sváťa, „ale ostatní je přehlasovali.“

„Sváťa psal i jednorožcům,“ dodal Rafan, „R’íhan ho dokonce přišel navštívit osobně. Vron se domnívá, že jednorožci by ti pomoci dokázali, kdyby chtěli. P’ujibův otec si to myslí také, ale prý by s tím museli jednorožci souhlasit jednomyslně. Ale někteří jedinci u nich odmítli zasahovat do problémů lidí. Takže tahle možnost také padla.“

„Když vidím všechny ty lidi tady, začínám z toho mít strach,“ přiznala Hanka.

„Taky bych měl,“ kývl Sváťa, „moc rád bych věděl, co vlastně mají v plánu. To víš, nám se nesvěřují, a Vron taky mlčí jako ryba, když se ho na tyhle věci ptám. Nelíbí se mi to.“

„Ani Plam nám neříká všechno,“ ušklíbl se Rafan, „od té doby, co jsi odříznutá od informací, toho víme proklatě málo.“

„To mě mrzí. Řekla bych Plamovi, že vám může důvěřovat, kdybych mohla. Ale nemůžu...“

Plamínek se v její náruči zavrtěl, protože Plavík ho už hezkou chvíli provokoval a lákal ke hře.

Hanka raději pustila dráčka na zem, protože vůbec nestála o to, aby se jí ti dva začali honit kolem hlavy.

„Zdá se, že už se dlouho neviděli,“ konstatovala, když ani nestíhala sledovat jejich divoké manévry.

„Pojďme s nimi raději ven,“ zasmál se Sváťa, „je tam krásný večer. Tady by to za chvilku zdemolovali.“

Vyšli ven a posadili se na lavičku u budovy. Pozorovali dráčka a tulíka, jak dovádějí. Někdo otevřel okno od jídelny a k jejim uším dolehly hlasy. Uvnitř se vášnivě diskutovalo. Podívali se na sebe s povytaženým obočím a přisunuli se blíž k otevřenému oknu s nadějí, že zaslechnou něco zajímavého.

„... ne, s tím nemohu souhlasit ani náhodou. Copak jste se zbláznili? Jejich přítomnost by mohla ohrozit veškerou naši snahu,“ poznali Pohromakův hlas.

„Také si myslím, že by tam neměli být,“ přidal se na jeho stranu Dundar.

„Jsou její rodina. Neumím si představit, že by u toho nebyli. Já jim to rozhodně zakazovat nebudu,“ protestovala Ferinová.

„Souhlasím s Felicií,“ ozvala se Sidi, „znají Hanku nejlépe a jejich intuice by nám mohla být užitečná. Já hlasuji, ať jsou u toho.“

„Ale nesmějí narušovat naši činnost!“ zavrčel Pohromak.

„Myslím, že bychom se ani tak neměli hádat o to, zda u vašeho pokusu oba chlapci budou, jako spíš o to, jestli experiment neohrozí život Hanky,“ promluvil pan Mojerana.

„Samozřejmě, že neohrozí,“ vztekal se Pohromak.

„Jak si tím můžete být tak jist?“

„A proč ne? Budou u toho přece ti nejlepší!“

„Možná ano, možná ne,“ nedal se Mojerana, „pořád ještě se zdá, že nejlepším kouzelníkem je ten, kdo ukradl dračí vejce a dračí mláďata.“

„Chcete mě vytočit?“

„To ani ne. Jen chci poukázat na to, že přílišné sebevědomí může být nebezpečné. Před magií bychom měli mít respekt.“

Hanka ucítila záchvěv vzduchu. Čekala, že jí zase v náruči zhmotní Plamínek, ale čekala marně. Tentokrát to nebyl on. Zato vedle nich na lavičce teď seděl stařík. Usmíval se a tiskl si prst na rty. Jeho tulík vyběhl z rukávu a zapojil se do honičky s dráčkem a Plavíkem.

„Kdybych perfektně neovládal magii, myslíš si, že bych mohl dělat to, co dělám?“ rozčiloval se Pohromak.

„Nechtěl jsem se nikoho dotknout.“

„Ne? Opravdu ne? Já bych se vsadil, že ano. Pořád tu slyším nějaké narážky na to, jak jsem neschopný.“

„To není pravda...“

„Od té chvíle, co jste se tu objevil, mi předhazujete, že jsem ještě nenašel ta zatracená dračí vejce. Víte co, můžete si to vyzkoušet sám, když jste tak chytrej. Moc rád bych vás viděl!“

„Nehádejte se, prosím,“ vložila se do toho smířlivě Ferinová, „měli bychom mluvit spíš o tom, jak vlastně funguje protimagické kouzlo a náramek.“

„Náramek asi pohlcuje magii, ne?“ zajímala se Sidi.

„To není úplně přesné,“ řekla profesorka, „on vlastně zabraňuje tělu, aby přijímalo magickou energii ze svého okolí a vytvářelo auru. Každý člověk, nadaný sedmým smyslem, přitahuje magii kolem svého těla a posléze i do těla. Energie se automaticky doplňuje po každém kouzlení, pokud ji má tělo kde vzít. Jakmile někdo nosí antimagický náramek, je to, jako kdyby žil někde, kde magie neexistuje a nedoplňuje se.“

„A to kouzlo?“

„To je trochu složitější. Jeho působení přeprogramuje imunitní systém. Díky tomu je pak magie vnímána, jako nebezpečná látka, proti které je potřeba se bránit. Při styku magie s pokožkou vznikají jakési falešné protilátky, které postupně ochromují nervový systém a svaly. Tělo tím vlastně zabíjí samo sebe.“

„To je ďábelské.“

„To ano.“

„Je mi Hanky líto, nezaslouží si takové trápení,“ řekla Sidi.

Stařík vedle Hanky se zavrtěl a vstal. Kývl na ni a chlapce, aby šli s ním. Vedl je od domu směrem ke keříkům, kde dováděl dráček s oběma tulíky. Tam se zastavil a otočil se na Hanku.

„Než půjdu dovnitř, rád bych si s tebou ještě promluvil o tom, co přesně se stalo, když ses pokusila sundat náramek. Pamatuješ si na to?“

„Naprosto přesně. Do posledního detailu.“

„Vyprávěj mi o tom,“ požádal Demit.

„Kůže pod náramkem mě celou dobu velice nepříjemně svědila. Měla jsem ruku rozškrábanou do krve. Taky jsem měla pocit, že mě všichni nechali ve štychu. Najednou se mi všechno, co prožívám, zdálo nesnesitelné a cítila jsem, že když ho nesundám, tak nejspíš zešílím. Servala jsem ho ze zápěstí. Bylo to jako napít se po dlouhé žíznivé cestě. Moje schopnosti se vrátily. Viděla jsem magickým zrakem, mohla jsem komunikovat s Plamem, zase jsem byla celá a kompletní.“

„Takže sis ho nechtěla navléknout zpátky?“

„To ani náhodou! Jenže Plam na mě křičel, že umřu, když si ho nenavléknu. Chtěla jsem ho poslechnout, ale nedokázala jsem pohnout prsty u rukou a pak už ani rukama. Ale nevadilo mi to, bylo mi krásně. Kdyby mě nenašli, asi bych umřela spokojená a šťastná.“

Hanka se ohlédla po svých kamarádech. Vypadali šokovaně.

„Opravdu? To mnohé objasňuje,“ pokýval hlavou stařík, „několik potrestaných kouzelníků umřelo přesně tak, jak jsi to teď líčila. Vrtalo nám hlavou, proč se před smrtí usmívali. Nikdo z nich už o tom ale nemohl vyprávět.“

„Mám strach,“ řekla tiše Hanka a mimoděk sevřela v dlani svůj jantarový amulet.

„Ano,“ přikývl Demit, „pochyboval bych o tvém zdravém rozumu, kdybys ho neměla. Asi tě to nepotěší, ale i já mám strach. Poslyš, ten tvůj amulet, co nosíš na krku je přece také magický. Jeho dotyk tě nesvědí?“

„Ani trochu?“

„Ty asi nevíš, kdo ho zhotovil...“

„Dostala jsem ho na Ostrově volby při zasvěcení od jednoho příjemného starého muže. Vron povídal, že se mu tam říká Nestor. Byl na mě moc milý.“

„Opravdu?“ podivil se stařík, pak ji vzal kolem ramen a pomalu se vydali zpět k budově. Oba chlapci je následovali a dokonce i tulíci s Plamínkem se poněkud uklidnili a přidali se.

„Běžte se vyspat,“ řekl jim na chodbě a opustil je. Když vešel do jídelny, byl soudě podle halasu srdečně uvítán.

Po chvíli za nimi do kamrlíku přišel Vron a přinesl matraci pro třetí lůžko. Tuhle už musel položit na zem. Plamínek se na ní okamžitě uvelebil a prohlásil: „Svjan taky spát tady.“

„To jsem si mohla myslet, že budu mít spolunocležníka,“ zasmála se dívka.

„Tak ho pošli domů,“ navrhl Sváťa.

Hanka ale zavrtěla hlavou: „Musím si ho ještě užít, než odjedou domů. Jsem ráda, že tu se mnou chce zůstat.“

„A je ti jasné, co nás tu s ním ráno čeká?“

„Samozřejmě. Až se začnou s Plavíkem honit, probudí nás tím, že nám budou skákat po hlavách a po postelích.“

„Přesně tak.“

„Ty to jednou vydržíš a mně to nevadí.“

Sváťa rezignovaně pokrčil rameny a Rafan se potutelně usmíval. Vron donesl ještě polštář, deku a mísu s ovocem.

„Silasienta vzkazuje,“ řekl ještě džin, „že na vás ráno počká venku. Tak se hezky vyspěte.“

„Kéž bych si tak ještě mohla popovídat s Plamem,“ zamumlala před spaním Hanka, když se zachumlala do deky a objala jednou rukou Plamínka.

Ráno začalo přesně tak, jak očekávali – rozpustilou honičkou dráčka a tulíka. Všechny to naprosto spolehlivě probudilo k životu.

V jídelně se skoro všichni sešli ve stejnou dobu, ale teď už se nediskutovalo. Demit a Pohromak měli unavené zarudlé oči, zdálo se, že se moc nevyspali.

Po jídle Sidi všechny zavedla k ohništi. To bylo uklizené a vymetené a dřevěná sedátka kolem byla oprášená. Hanka znervózněla. Silasienta prohodila na její adresu pár konejšivých slov a rozdováděného Plamínka si vzala k sobě. Zatím Demit s Pohromakem organizovali, kam posadí Hanku, kde budou oba její kamarádi, Dundar a ostatní. Po chvilce dohadování pokývali spokojeně hlavou a mávli na děti, aby přišly blíž.

Dívku Demit posadil čelem ke slunci a oba kamarády těsně za ni.

„Po dobu celé akce se jí nebudete dotýkat, ani jinak zasahovat,“ nařídil jim, „můžete ale používat pasivní magické vidění nebo cítění. Kdyby se vám zdálo něco v nepořádku, zdvihnete ruku. Pokud byste měli pocit akutního ohrožení jejího života, zdvihnete obě ruce a my ukončíme experiment. Ale ani v takovém případě nesmíte zasahovat, rozumíte?“

„Ano,“ přikývl Rafan a Sváťa také neochotně pokýval hlavou.

„Ty se, Hanko, pokus trochu relaxovat a uvolnit. Vedle tebe se z jedné strany posadí Dundar a bude sledovat tvůj zdravotní stav, z druhé strany bude stát pan Pohromak, který se spolu se mnou pokusí vysvětlit tvému imunitnímu systému, že magie je přirozenou součástí těla. Musíme tě poprosit, abys zůstala co nejvíc uvolněná a v klidu. Až pocítíš návrat magie ke svým smyslům, snaž se to nebrat na vědomí. Nekomunikuj, nekouzli, soustřeď se na klid a vyrovnanost sama v sobě. Rozumíš tomu, co po tobě žádám?“

„Myslím, že ano,“ přikývla.

„Dobrá, tak se do toho dáme,“ kývl na Pohromaka a ostatní, kteří se rázem ztišili.

Hanka ucítila, jak ji Pohromak uchopil za ruku a jak jí Demit pomalu stahuje náramek. Ucítila podobný příval magie jako minule. Tentokrát se pokusila ovládnout svou radost a vyvarovat se aktivity. Pak se do magie vmísilo něco nepříjemného. Snažila se zachovat klid, i když celá její osobnost se tomuto vlivu vzpírala. Jsou to mí přátelé, opakovala si stále dokola a nebránila se. Už zase nemohla pohnout rukama a marně se snažila zavřít oči, do kterých jí svítilo slunce. Ačkoliv nevyhledávala kontakt, přesto k ní dolehl Plamův hlas.

„Už dost! Přestaňte! Zabíjíte ji. Zašlo to moc daleko, skončete to proboha!“

Pomalu přestávala vidět a ztrácela síly. Přesto dosud vnímala, co se kolem ní děje.

„Ukončit experiment!“ přikázal Demit.

„To ne, už schází jen malý krůček,“ protestoval naléhavě Pohromak.

„Řekl jsem: konec!“ zazněl autoritativní Demitův tón, který u něj Hanka ještě nikdy neslyšela. Pak ucítila, jak se její mysl uvolňuje z nepříjemného sevření a na zápěstí se objevil důvěrně známý bolestivě svědivý pocit. Smutně vzala na vědomí, že se jim to nepodařilo.

„Odnesu ji dovnitř a postarám se o ni,“ řekl Vron a vzal ji do náruče.

„Počkej,“ řekla Silasienta a přidala mu do náruče i Plamínka, „ať zůstane v její blízkosti, dokud se nevzpamatuje. U nás tomu říkáme metoda léčivého dotyku. Není v tom žádná magie, ale pocit, že je nablízku milující bytost, dokáže občas zázraky.“

„Myslím, že máš pravdu,“ usmál se na malou dračici kouzelný džin. Sváťa s Rafanem mu pomohli Hanku uložit a odběhli uvařit čaj z bylinek. Vron dívku pohladil po vlasech a pak podrbal Plamínka, který se uvelebil po jejím boku a hlavu jí položil na břicho. Dívka mrkla a pohled na dráčka vyloudil na jejích rtech malý úsměv.

„Už bys jim neměla dovolit, aby s tebou takhle experimentovali,“ řekl tiše Vron a urovnal jí polštář pod hlavou, „měl jsem z celé té akce špatný pocit.“

Hanka chtěla odpovědět, ale ještě to nešlo.

„Já vím, musela jsi to zkusit, chápu to. Ne, nic neříkej a odpočívej. Za chvilku to zase bude dobré.“

Pak vytáhl z kapsy malou placatou lahvičku: „Na, lokni si, možná měl Nik pravdu, když to do tebe minule nalil.“

Hanka polkla a skoro se tou palčivostí zadusila. Jako kdyby oheň protekl až do jejího žaludku.

„Co to je? To bylo ještě horší, než to, co mi tenkrát dal Nik,“ zaskuhrala a otřásla se. Vzpomínka na Nika ji ale zahřála u srdce. Škoda, že tu dnes není.

Než donesl Sváťa čaj, dokázala se posadit a prohrábnout si vlasy. Zuřivě se drbala kolem koženého náramku.

„Nech toho, vždyť si to rozškrábeš do krve,“ napomínal ji kamarád, když to viděl.

„Počkej, něčím ti to namažu,“ řekl Vron a sáhl do kapsy. Tentokrát vylovil kelímek s hustou mastí. Namazal Hance ruku kolem náramku a chladivá mast na chvíli pomohla.

Pak přišel Rafan s miskou polévky: „Kuchařka tvrdí, že na slabost je nejlepší slepičí vývar a přinutila mě, abych to sem donesl.“

„Má pravdu,“ přikývl Vron a pobídl dívku, aby to snědla. Sice se šklebila, ale poslechla ho.

„Báli jsme se o tebe,“ řekl Sváťa a posadil se na druhou postel, „neumíš si představit, jak Plam vyváděl, když se pokoušeli odstranit to kouzlo.“

„Já vím, slyšela jsem ho,“ přikývla dívka.

„Musím konstatovat,“ zamračil se Rafan, „že Dundar tam byl úplně k ničemu. Absolutně netušil, jak na tom zrovna jsi. Jako by ani nebyl léčitel.“

„Křivdíš mu,“ zavtěl hlavou Vron, „jako léčitel je zdatný, ale nemá nejmenší tušení, že Hanka má v sobě kousek dračí osobnosti. Nedokázal se na ni správně naladit.“

„Tak proč ho o to Demit žádal?“ nechápal Rafan.

„Navrhl jsem mu to,“ odpověděl džin, „pokud u toho byl on, mohl jsem tu být i já.“

„No jo, to už dává smysl. Ale nakonec to stejně k ničemu nebylo. Všechno je zase stejné, jako dřív.“

„Ba ne,“ namítl Sváťa, „Demit provedl v Hančině mysli nějakou malou změnu. Jen jsem nedokázal poznat, jakou.“

Na dveře pokoje někdo zaklepal. Pak vstoupil stařík s Demitkou na rameni.

„Přišel jsem se podívat, jak se ti daří,“ usmál se na Hanku a naklonil se nad ni. Opatrně přendal Plamínka stranou a vzal její ruce do svých.

„Už se cítím v pořádku,“ odpověděla a také se usmála.

„Asi jsi hodně zklamaná, viď?“

„Trochu ano, ale já to zvládnu, buďte bez obav.“

„Omlouvám se, že jsme tě trápili pro nic za nic.“

„Já se přece nezlobím. Jsem ráda, že jste to aspoň zkusili.“

„Jsi rozumná dívka. Těší mě, že se netrápíš,“ drbal se na nose Demit, jako kdyby chtěl ještě něco říct, ale nevěděl, jak začít. Pak se podíval po Vronovi. Ten zpozorněl, ale nic neříkal.

„Pokusil jsem se aspoň o jednu maličkou změnu. Nevím, jestli už jsi dost silná na to, abychom se na to podívali.“

„Ještě není dost silná,“ zamračil se Vron.

„Jsem v pořádku. O co jde?“ byla zvědavá Hanka.

„Já jen, že za chvíli budu muset odejít a pak budu celý týden zaneprázdněn. Raději bych se na to kouknul hned teď,“ ošíval se Demit a pořád pošilhával po Vronovi.

„Dobře, tak to zkuste,“ rezignoval kouzelný džin, když viděl, jak je dívka nedočkavá.

Demit vzal ze stolu kovový tác, smetl z něj ovoce a tác podal Hance.

„Podrž ho tak, aby byl mezi tvou hlavou a náramkem,“ radil jí, „držíš?“

„Ano,“ odpověděla.

„Jakže se jmenuje ten tvůj dračí přítel? Zuřivý plamen?“

„Přesně tak.“

„Zavolej ho,“ řekl Demit.

„Plame,“ řekla v duchu Hanka, ale nic si od toho neslibovala.

„Co to zase provádíš? Ten náramek nesmíš sundávat! Hned si ho natáhni zpět!“

„Ale já ho nesundala...“

„Cože?“

V té chvíli vypadl tác z Hančiny ruky a zařinčel o zem. Spojení se přerušilo.

„Zahýbej prsty. Cítíš je?“ zeptal se Demit.

„Nejde to,“ snažila se Hanka pohnout palcem a ukazováčkem, „brní mě ruka a prsty neposlouchají.“

„Tři rukou o ruku, jako když prosíš,“ radil stařík.

„Už se to srovnalo,“ usmála se a pak na Demita tázavě pohlédla.

„Nepatrně jsem oslabil tvůj imunitní systém, aby při odstínění náramku reagoval pomaleji a umožnil ti na krátkou chvíli využít tvé schopnosti i bez sundání náramku.“

„To je skvělé,“ rozzářila se Hanka.

„Musíš být ale opatrná. Chce to použít jen minimum magie a neprotahovat to. Jakmile tě začne brnět ruka, musíš skončit. Vím, že je to jen takový drobeček pro hladového, ale víc jsem bohužel nedokázal.“

Hanka ho objala: „Jsem vám moc vděčná i za tohle.“

„Jak už jsem řekl, buď opatrná. Slibuji, že dál budu hledat možnost, jak to kouzlo zvrátit. Buď prosím trpělivá.“

„Dám si pozor a... díky,“ kývla Hanka a sledovala Demitku, jak se na zavolání vrací do staříkova rukávu a muž i tulík odcházejí.

„Neměla bys to používat,“ řekl Vron, ale setkal se jen s dívčiným rošťáckým pohledem. Uvědomil si, že stařík je vlastně moudrý muž. Když už pokus nevyšel, dokázal dát dívce alespoň zlomeček naděje. Dál už nic nenamítal. Stejně by ho neposlechla, to mu bylo z jejího pohledu jasné okamžitě.

Odpoledne už Hanka odmítla se povalovat, vzala do náruče Plamínka a vyrazila ven. Všichni přítomní ji srdečně vítali a za chvíli už měla plné zuby toho, jak ji utěšovali. Chtěla si vyjet do stepi, ale to jí nedovolili. Pohromak už tu naštěstí nebyl, asi odešel dopoledne s Demitem. Sidi vysvětlovala Dundarovi, jak léčí některé nemocné obyvatele rezervace a Ferinová jela vyvětrat tleskavce. Kluci se chopili práce a rozhodli se pomoci Sidi s údržbou útulku.

Hanka obešla klece a pak si s Plamínkem sedla na lavičku. Tam ji objevil Mojerana a posadil se vedle ní.

„Zítra se vrátíme na základnu a budeme pokračovat ve výcviku.“

„Jo,“ kývla s kyselým úsměvem dívka.

„Mrzí mě, že to nevyšlo, ale pravděpodobnost úspěchu byla velice malá, to jsme věděli už před tím, než jsme sem vyrazili. Teď je potřeba pokračovat. Dobrá fyzická kondice je důležitá a bude dobrým odrazovým můstkem ke tvé budoucnosti. Doufám, že to chápeš.“

„Chápu,“ vzdychla.

„To jsem rád. Tak zítra ráno.“

Večer ji čekalo loučení. Rafan se s Ferinovou vracel do Santareny, Sváťa s otcem a Vronem zase domů. Dnes se ještě naposledy vyspí s Plamínkem a od pondělka bude odloučená daleko od svých kamarádů a přátel. Záviděla klukům, že se mohou vrátit do školy, dělit se o starosti a o zážitky. Tak moc by tam chtěla být s nimi. Teprve teď si uvědomila, jak je nešťastná z toho, že experiment nevyšel. Její slzy ale už viděl jen malý dráček, který jí večer dělal společnost. Vycítil, že je smutná a něžně se k ní tiskl. Nakonec společně usnuli.

Další den se vrátila s panem Mojeranou na základnu. Tělesná námaha postupně vytlačila nejhorší pocit smutku. Po třech dnech našla konečně sílu zkusit malý kontakt s Plamem.

„Jak se máš, bratříčku?“ zeptala se.

„Hanko, opravdu jsi to ty? Mluvil jsem se Sváťou, vím co se stalo. Moc rád tě slyším,“ radoval se drak z toho, že se mu ozvala.

„Asi to bude krátký rozhovor, hezký večer ti popřeju raději hned, než mi dojdou síly.“

„Neztrácej naději, Sváťa pořád ještě vyjednává s jednorožci.“

Pak se spojení přerušilo a dívka čekala, až se jí do ruky, ve které držela odstínění pro náramek, vrátí cit. Měla z kontaktu dobrý pocit. Rovněž ji potěšila informace, že Sváťa stále ještě nevzdává svou snahu něco pro ni udělat.

Errata:

11.08.2021 23:09