Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Návštěva Otce stromů

V sobotu večer za ní do jídelny přišel Mojerana a vyrušil ji u večeře.

„Asi bys to měla dojíst později, máš venku na dvoře za vaší ubytovnou návštěvu. Čekají tam na tebe.“

„Kdo tam na mě čeká?“

„Však to zjistíš sama. Měla by sis pospíšit.“

Hanka vyrazila určeným směrem a přemýšlela, kdo se za ní přišel podívat až sem. Za ubytovnami náhle uviděla, kdo tam čeká. Zarazila se a na místo došla s pocitem, že ji klame zrak. To, že tam čekal Vron, Sváťa a Demit, ji nepřekvapilo tolik, jako to, že tam s nimi stáli i dva jednorožci. Kde se tu berou? Co tu chtějí? Jednoho z nich znala dost dobře. R’íhan byl jejím hostitelem v minulém školním roce. Druhého jednorožce však neznala.

Rozpačitě pozdravila. Kromě jednorožců všichni odpověděli. Jak R’íhan mírně kývl hlavou, uvědomila se, že i oni ji pozdravili, ale ona je díky svému postižení neslyší.

„Dovol, abych ti představil tyto dva jednorožce,“ ujal se slova Demit, „R’íhana prý znáš. Spolu s ním se sem dostavil i naslouchající ctihodný Otec stromů D’fan. On jako jediný hlasoval proti tomu, aby ti jednorožci pomohli. Vím, že teď neslyšíš jednorožce mluvit, tak ti budu tlumočit, co říkají.“

Hanku polilo horko. Přišel za ní na návštěvu nejvyšší představitel jednorožců. Zajímalo ji, jak ho k tomu asi přemluvili? Pak si uvědomila, že jsou jednorožci citliví i na myšlenky a zarazila se.

„D’fan ti odpovídá, že za jeho přítomnost zde vděčíš dvěma obrazům, které mu na mou žádost zprostředkoval Nestor. První byl z okamžiku, kdy sis vyměnila část osobnosti s drakem. Druhý obraz se týkal tvého zasvěcení. Otec stromů zvážil svůj zamítavý postoj a přišel se na tebe podívat. Chtěl se seznámit i s tvým největším zastáncem Sváťou a s tím, který ti přísahal.“

„Jsem poctěná vaší přítomností,“ lehce se směrem k jednorožci uklonila Hanka.

Demit pokračoval: „D’fan si přeje, abych ti vysvětlil, že zamítavý postoj ke Sváťově žádosti o pomoc není jen jeho rozmar, že pro něj má důvod. Už jednou ti prý dovolili projít Posvátným hájem. Teď by ti to museli dovolit podruhé. Kdyby ses tam dostala z nějakého důvodu i potřetí, musel by tě Otec stromů přijmout do jejich společenství jako plnohodnotného člena. Čestného člena, pochopitelně, když nejsi jednorožec, ale i tak by to znamenalo, že budeš mít stejně jako každý z nich hlasovací a rozhodovací právo a zároveň budeš moci vznášet návrhy, které budou muset vzít jednorožci v úvahu. Říká, že pro něj není jednoduché se rozhodnout. Proto vyjádřil přání poznat osobně tebe i tvé přátele.“

„Nevím, co na to mám říct,“ obrátila se Hanka bezradně k Demitovi.

„D’fan se obává hlavně tvého velmi blízkého propojení s černým drakem.“

„Ale Plam je přece svou povahou mezi draky naprostou výjimkou. Možná jsem ve své podstatě víc drakem než on. Zajímá se o dějiny, o umění, o lidi. Kdyby draci tušili, jaký ve skutečnosti je, vyhnali by ho z hnízda.“

Demit se odmlčel a také ostatní mlčeli a čekali, nebo naslouchali, Hanka to nemohla poznat. Copak takhle se dá o něčem mluvit, když je neslyší? Zdvihl se v ní vzdor. Kousek od ní ležela na zemi pohozená kovová škrabka na bláto. Zdvihla ji a zastínila svůj náramek. Sváťa ji chtěl zarazit, ale Vron ho zadržel.

Hanka sáhla po magii a podívala se zpříma na nejvyššího z jednorožců.

„Pokud to pro vás znamená potíže, nežádám už vaši pomoc. Způsobila jsem příliš mnoho potíží příliš mnoha lidem a tvorům, nechci dělat problémy právě vám,“ řekla mu v duchu.

„Co by sis přála nejvíc?“ zeptal se jí D’fan.

„Nejvíc?“ zamyslela se. „Ze všeho nejvíc bych zase chtěla chodit do školy spolu se svými kamarády.“

„Co si o tvé situaci myslí černý drak, který je tvým přítelem?“

„Je z toho stejně nešťastný jako já, neviděli jsme se...“

Dál už to dívka nedopověděla, protože jí škrabka vypadla z ruky a ona měla co dělat, aby zůstala stát. Vron přistoupil těsně k ní, aby ji podepřel, kdyby to potřebovala. Sváťa se nešťastně podíval na R’íhana.

„D’fan říká, že už ví vše, co potřebuje vědět, a loučí se s tebou,“ řekl dívce Demit, „R’íhan tě srdečně zdraví a vyřizuje pozdravy od své rodiny.“

Hanka sebrala všechny své síly, usmála se a uklonila: „Přeji vám klidnou stezku a svěží lesy, moc ráda jsem vás viděla, i když mi teď okolnosti neumožňují slyšet váš hlas.“

„Měj se dobře a drž se,“ zašeptal ještě Sváťa a pak se přidal k odcházejícím. Hanka jim zamávala a vyčerpaně se otočila k návratu do ubytovny. Už vůbec neměla chuť dojídat večeři a doufala, že jí prominou, když už se do jídelny nevrátí. Měla z návštěvy jednorožců smíšené pocity. Tohle nemůže vyjít, říkala si. Už nechtěla znovu prožívat naději, která nikam nepovede. Rozhodla se na tuhle návštěvu co nejrychleji zapomenout. Málem už se jí to dařilo, když se jednoho rána před snídaní objevil na základně Nik. Když ho uviděla, jak si špitá s Mojeranou, opět pocítila nával nervozity. Kývli na ni, aby šla k nim.

„Co se děje?“

„Máme trochu problém, Hanko. Tady Nik dostal za úkol doprovodit tě na místo, kde bydlí R’íhan,“ řekl Mojerana.

„A v čem je problém?“

„Jednorožci prohlásili, že se ti pokusí pomoci. Zároveň upozornili, že to nemusí být zcela bezpečné, že tu je riziko ztráty zdravého rozumu a dokonce i ztráty života. Právě jsme se s Nikem dohadovali, jestli ti to máme říct.“

„To znamená, že D’fan nakonec změnil názor...“

„Řekli mi, abych tě k nim doprovodil,“ oslovil ji Nik, „ale osobně si myslím, že bys to neměla riskovat. Život je přece krásnej i bez magie.“

„Tys to někdy zkusil?“ podivila se Hanka.

„Ne.“

„A co na to říkali ostatní?“ zeptala se Mojerany.

„Tvůj kamarád Rafael prohlásil, že jak tě zná, určitě do toho půjdeš. No a Sváťa byl absolutně nadšený, že jednorožci souhlasili.“

„A co Vron?“

„To nevím. Ale já na tvém místě bych to pravděpodobně zkusil. Jestliže prohlásili, že jsou ochotni ti pomoci, pak je naděje na úspěch alespoň padesátiprocentní. Jinak by, jak je znám, svůj souhlas nedali.“

„Stejně se bojím. Myslím tím, že se nejvíc bojím dalšího zklamání. Ale R’íhanovi absolutně důvěřuji. Rozhodně to chci zkusit.“

„Cesta nám bude trvat tři dny,“ ušklíbl se pobaveně Nik, „zabal si věci na přespání venku.“

„Jasně,“ usmála se Hanka, která se nemohla ubránit dalšímu přívalu naděje a navíc ji těšilo, že pojede k R’íhanovi právě s Nikem.

Uprostřed balení se zarazila. Přistoupila ke stolu, sundala z tácu na ovoce dvě jablka a s odstíněným náramkem zavolala Plama.

„Ahoj, Hanko, doufal jsem, že se mi ještě ozveš, než odjedeš k jednorožcům.“

„Víš o tom? Co tomu říkáš?“

„Když řeknu, abys to zkusila, a ono to pak nevyjde, budu si to vyčítat.“

„Klidně můžeš říct, abych nejezdila. Přece mě znáš. Víš dobře, že tě neposlechnu.“

„Hodně štěstí,“ řekl drak a Hanka ucítila v mysli fouknutí do vlasů, kterým ji obvykle zlobil, když byli spolu.

Spojení se přerušilo. Hanka ještě chvíli seděla na posteli a čekala, až ji přejde brnění v ruce, a bude si moci dobalit věci. Probuzená naděje se nedala zahnat do kouta. Celou svou myslí se radovala z další šance. Kéž by se to konečně podařilo...

Hned po snídani vyrazili. Fuňové Nikovi zobali z ruky a jevili velkou radost, že jedou společně na delší cestu. Stejně velkou radost měl i Nikův kvanter, který naprosto lehce běžel vedle nich a ani v době přestávky na jídlo nejevil sebemenší stopu únavy. Také Hanka si jízdu užívala. Teprve teď si uvědomila, v jaké skvělé kondici je, že ji nic nebolí a bez obtíží si může vychutnat pohyb i rozhled ze sedla.

Druhý den odpoledne je chytila bouřka a Hanka promokla až na kůži. Jeli ještě asi půl hodiny, až se dostali do krásného údolí, kde konečně zastavili, aby se utábořili.

Nik magicky vysušil trávu a postavil pro Hanku stan. Pak jí podal zavazadlo a nařídil, aby se převlékla. Mezitím založil maličké ohniště a uvařil čaj. Dívka se ještě trochu klepala zimou, tak přes ni přehodil deku a do ruky ji vtiskl plecháček s horkým nápojem. Ze strany se k ní s přátelským předením přitiskl kvanter. Sice měl mokrou srst, ale už po chvilce hřál lépe než čaj. Hanka s pobavením sledovala, jak se vzorek jeho srsti mění a podobá se dece, kterou měla přes ramena.

„Všechno v pořádku?“ zeptal se starostlivě Nik.

„Díky. Je mi báječně,“ usmála se Hanka. Bouřka už zmizela někam za obzor a v zapadajícím slunci se na keřích třpytily závoje pavučin. Vzduch byl sice chladný, ale příjemně svěží. Jsou chvíle, pro které stojí za to žít, pomyslela si, když pozorovala měnící se barvy obzoru, kde zapadalo slunce. Kdyby si tak šlo schovat tenhle okamžik na dobu, až bude smutná nebo bez nálady!

„Chceš sýr nebo maso?“ zeptal se Nik, který vytáhl z batohu zásoby jídla.

„Chleba, sýr a jablko,“ poručila si dívka.

„Jak si její veličenstvo přeje,“ zašklebil se rošťácky Nik a podal jí ubrousek s jídlem. Pak nabídl misku s vodou a kus masa i kvanterovi, který se pomalu zvedl, protáhl se a odnesl si maso kousek dál od ohně.

„Ale, Junis, vždyť přece víš, že ti to tu nikdo nevezme,“ vrtěl nad kvanteří opatrností hlavou Nik, ale pak jen rezignovaně mávl rukou a taky se pustil do večeře.

„Venku je všude hrozné mokro, nechceš spát ve stanu se mnou?“ nabídla Nikovi po jídle Hanka.

Mladý ochránce se po ní podíval zkoumavým pohledem a pak se zamračil.

„Já spím venku a ty,“ řekl až nezvykle přísně a namířil prst na vchod u stanu, „uvnitř. Jasné?!“

Z jeho tónu si uvědomila, že to vlastně není žádný kluk, ale mladý muž, který musí denně svou autoritou řešit nejrůznější problémy a konflikty. Najednou k němu pocítila respekt.

„Rozkaz, generále,“ zasalutovala a zalezla do stanu. Pak opatrně vykoukla, co na to Nik. Seděl u ohniště, drbal svou kvanteří přítelkyni na krku a vesele se usmíval.

Třetí den odpoledne zamířil Nik po jedné cestě přímo do lesů. Hance zdejší stromy připadaly povědomé. Podobné rostly i v okolí místa, které obýval R’íhan s rodinou. Asi už byli blízko.

„Tak jsme tady,“ řekl Nik, když zastavil na jedné pasece.

Sundal fuňům zavazadla a začal je odstrojovat. Hanka se připojila a začala mu pomáhat. Dívala se, jak funě hladí a dává jim každému celou hrst stepního pórku. Fuňové nejdřív vypadali, že se budou upejpat, ale pak pórek zhltli s naprosto blaženým výrazem. Hanka je také pohladila a podrbala a spolu s Nikem sledovala, jak odcházejí po cestě, kterou sem přijeli. Nik naházel postroje do pytle, přivázal k němu obě sedla a stan.

„A co když mě budeš muset zase odvézt?“ zeptala se nejistě Hanka, když viděla, jak všechno balí, aby to mohl odtransportovat branou.

„Copak? Přestáváš jednorožcům důvěřovat?“ zeptal se škodolibě.

Když mu Hanka neodpověděla, znovu se na ni podíval a zvážněl: „Promiň. Chovám se jako malej kluk. To byla hloupá poznámka.“

Přistoupil k ní a objal ji: „Přeju ti, aby to dobře dopadlo. Jak odejdu, tak se mohu i vrátit. Můžeš se na mě spolehnout.“

„Díky,“ zašeptala.

„Už tu máš doprovod,“ kývl Nik směrem k úzké lesní pěšině.

„P’ujibo, R’íhane, moc ráda vás vidím,“ rozzářila se, když spatřila svého čtyřnohého kamaráda a jeho otce. Pak si uvědomila, že s nimi nedokáže hovořit obvyklým způsobem a její úsměv pomalu vyhasl.

„Jak se s nimi domluvím?“ otočila se bezradně k Nikovi.

Jednorožci přišli blíž a začali si povídat s ochráncem. Hanka jen smutně přihlížela.

Nik jí položil tuku na rameno: „Přesně mi popsali, co se bude dít, abych ti to mohl vysvětlit. Za chvíli sem dorazí ještě dva další jednorožci, nějaká S’faidea a K’lumonideotis, prý je znáš.“

„Ano. Pamatuji si je. Doprovázeli nás, když jsme byli loni se Sváťou v Posvátném háji poprvé.“

„Až přijdou,“ pokračoval Nik, „chtějí, aby ses posadila do trávy a uvolnila mysl. Postaví se i s R’íhanem kolem tebe. R’íhan ti pak dá znamení a ty sundáš náramek.“

Hanku zamrazilo v zádech: „Copak ty u toho nebudeš?“

„Ne,“ zavrtěl Nik lehce hlavou, „nařídili, že musím odejít branou pryč dřív, než začnou.“

„Co když...“ Hanka těžce polkla a zavřela oči, pak se ale narovnala a pohlédla zamračeně na ochránce, „pokračuj a pověz mi, co bude dál.“

„Jakmile sundáš náramek, uvedou tě do hlubokého spánku a přenesou do Posvátného háje. Říkají, že tam by ses měla probrat. Bez toho spánku bys prý nepřežila průchod třemi ochrannými pásmy. Upozorňují, že i tak zůstává určité riziko, že to tvůj organismus nevydrží. Ptají se, zdali jsi ochotná to riziko přijmout?“

Hanka přistoupila k R’íhanovi: „Mám k vám naprostou důvěru a to riziko přijímám. Pokud by se přihodilo cokoliv špatného, jsem si jistá, že to nebude vaší vinou. Jsem připravená.“

Jednorožec spokojeně pokýval hlavou. P’ujibo se otřel o Hančinu ruku a významně se na ni podíval.

„Díky za podporu, kamaráde,“ usmála se na něj a snažila se vypadat bezstarostně.

„Bezva, tak já jdu. Držím ti palce, Hanko,“ zamrkal na ni povzbudivě Nik a zmizel v bráně.

Hned po jeho odchodu se objevila S’faidea a K’lumonideotis. Zastavili se na chvilku u P’ujibova otce. Hanka se zatím posadila do trávy a snažila se uklidnit rozbouřenou mysl. Nebylo to snadné. Po posledním experimentu v útulku byl její strach zakořeněný hlouběji, než si myslela. Soustředila se na vzpomínky z doby, kdy spolu se Sváťou trávili společné chvíle u jednorožců. Vzpomínala na štěstí a klid, který tu pociťovala, na stromy, na společné úsilí, se kterým plnili úkoly. Spolu se vzpomínkami konečně přivolala do mysli vyrovnanost a důvěru. Pak otevřela oči a uviděla jednorožce, jak stojí připraveni kolem ní. Sebrala veškerou svou odvahu a položila ruku na kožený antimagický náramek. Pak se podívala na R’íhana. Ten souhlasně přikývl. Nadechla se a strhla si náramek ze zápěstí.

Její mysl naplněná vzpomínkami plynule vplula do snu. Vznášela se mezi stromy, proplétala se mezi nimi a větve ji hladily jemnými jarními lístky. Bylo to příjemné. Nevnímala tíhu ani čas, všechen prostor světa teď patřil jen jí. Pak narazila na jednu ostře zlomenou větev, poranila se a sen se změnil. Plula nad pichlavým křovím a občas se zadrhla o trny. Vzpomněla si na Plama, jak spolu létali k jezeru a zase se vznesla do výše mezi vlídné větve. Po chvíli ale stromy zmizely a ocitla se uprostřed růžové mlhy. Zvolna klesala níž a níž, až se její tělo položilo do měkké trávy. Kolem se šířila omamná vůně. Zavřela oči a nechala se prostoupit pocitem štěstí. Vnímala, jak žilami proudí krev, jak ji stébla trávy šimrají na nohou, jak jí tluče srdce.

Otevřela oči a uvědomila si, že leží na trávě mezi trojicí jednorožců. Akorát, že tu nikde v dohledu nebyly stromy. Kolem nich se vlnila narůžovělá mlha.

„Pokud můžeš vstát, tak vstaň,“ řekl jí K’lumonideotis.

Pokusila se zvednout. Točila se jí hlava, ale nakonec se jí to podařilo.

„Pojď s námi,“ řekl jednorožec a vedl všechny ven z růžové mlhy. Před nimi se objevily zvědavé stromy a fontána.

„Napij se,“ dostala další pokyn.

Nabrala si vodu z fontány do dlaní a zhluboka se napila. Byl to podobný pocit, jako když jí Nik nabídl doušek alkoholu. Cítila oheň, jak se jí rozlévá svým hřejivým náporem až do konečků prstů.

„Jak se cítíš?“ zeptala se jí S’faidea.

„Příjemně. Možná trochu unavená.“

„Zvládneš s námi projít ochrannými pásmy?“

„Myslím, že ano,“ přikývla Hanka.

„Musíme být opatrní,“ řekl K’lumonideotis, „nepodařilo se nám totiž stoprocentně neutralizovat kouzlo, které tě zasáhlo.“

„Nepodařilo se to?“ polekala se Hanka.

„Jedno místo tvé mysli jsme nedokázali dát do pořádku,“ vzal si slovo R’íhan, „proto jsme na něm aspoň vytvořili jakýsi ochranný blok. Při výuce ve škole by ti to nemělo vadit. Kdyby ses ale někdy dostala do nějaké kritické situace a potřebovala velký přísun magie, můžeš na něj narazit. Bude ve tvých silách ten ochranný blok zrušit, ale nedělej to, pokud to nebude nezbytné. Znovu by ses mohla dostat do situace, kdy se magie obrátí proti tobě. Rozumíš mi?“

„Budu se moci zase vrátit do školy?“ zaradoval se dívka. „Rozumím. A budu opatrná. Slibuji.“

„Dobrá. Tak pojďme domů.“

Kráčeli mezi stromy a mlha se jim převalovala u nohou. Vstoupili do třetího pásma a kráčeli vodou na mořském břehu. Následovala poušť a nakonec jehličnatý les. Hanka už sotva vlekla nohy, ale radost z toho, že se bude moci vrátit se svými kamarády do školy jí dodávala sílu.

Vynořili se na školních pozemcích jednorožců. Hanka poznala místo, kde byla naposledy se Sváťou.

Sotva je uviděli, seběhla se kolem nich snad celá škola. Zahlédla P’ujiba, který se k nim nemohl protlačit. To už ji ale vítali další známí, se kterými loni soutěžila. Všichni projevovali velkou radost. Srdečně se s nimi zdravila a potvrzovala, že je v pořádku. Několikrát děkovala svým průvodcům za to, že jí pomohli. To už ale R’íhan usoudil, že bylo uvítání dostatečné a pokynul Hance, aby ho následovala.

„Dnes budeš spát u nás,“ řekl, když prošli branou, „musíš trochu nabrat sílu. Doufám, že ti nevadí, že bude k jídlu jen zelenina. Lidské kuchaře tu teď bohužel nemáme.“

„Nedělejte si se mnou starosti, potřebuji se jen trochu vyspat.“

„Cítím, jak jsi slabá, dnes bych ti doporučil na magii ještě pokud možno nesahat. Úplně stačí, co jsi musela absolvovat s námi. Běž si lehnout.“

„Jak dlouho jsme byli v Posvátném háji?“ zeptala se ještě.

„Necelý jeden den,“ odpověděl R’íhan, „ale teď už si běž odpočinout. Za chvíli se vrátí ze školy P’ujibo a jak ho znám, bude si chtít s tebou povídat.“

Hanka se natáhla do trávy, kam jí prostřeli deku, a v ten okamžik tvrdě usnula.

R’íhan měl pravdu. Sotva jeho syn dorazil ze školy, začal se velice brzo nápadně motat kolem místa, kde Hanka spala. Marně ho rodiče nabádali, aby ji nechal odpočívat.

Po dvouhodinovém úsilí se mu ji konečně podařilo probudit. Když ji pozdravil, vesele se zasmála.

„Ani si, P’ujibo nedovedeš představit, jaká je to nádhera, mít zase možnost si povídat, mít možnost vrátit se do školy. Je to paráda! Jsem nesmírně vděčná, že jste mi pomohli.“

„Jaké to je, když ztratíš magii?“ zeptal se zvědavě mladý jednorožec.

Hanka si vzpomněla na jejich divadelní představení, kde se hlavní postavy příběhu zamilovaly a odešly do kraje bez magie, kde se z nich stali obyčejní bílí koně.

„Je to, jako když ztratíš nohy nebo oči, najednou je pryč něco, co bylo tvou součástí.“

„Br, to musí být hrozné,“ potřásl hřívou P’ujibo.

„Dá se s tím žít, ale chvílemi je to proklatě těžké.“

„Už jsi dala vědět kamarádům?“

„Tvůj otec říkal, abych dnes nechala magii v klidu.“

„Tak jim to povíš zítra. Je sobota a otec dovolil, že tě mohu vyprovodit až k lidem v útulku. Možná už tě tam tvoji kamarádi budou čekat. Tyhle dobré zvěsti se vždycky roznesou rychleji, než semínka pampelišek.“

Hanka sáhla do misky pro mrkev a rozdělila se o ni s P’ujibem. Spokojeně žvýkali a těšili se, koho zítra potkají, až je R’íhan vezme do útulku.

Když se ráno probudili, měla Hanka dojem, že prožívá nejhezčí chvíle svého života. Teprve ztráta člověku ukáže, jak moc pro něj bylo důležité to, o co přišel.

Cítila, jak je R’íhan pobaven její netrpělivostí a jak ji chápe. Přesto nepospíchal a v klidu se se svou rodinou najedl. Pak pokynul dívce a svému synovi, že je čas jít. Hanka se rozloučila s P’ujibovou matkou a vykročila do brány, kterou jednorožec otevřel.

Zaplavil ji známý pocit a najednou stála se svými průvodci na pozemku poblíž útulku. Průchod branou jí nezpůsobil žádné potíže a kouzla, která předtím běžně používala, měla k dispozici stejně, jako dřív. Cítila se jako znovuzrozená.

Vydali se k budovám útulku a jako první narazili na Sidi, která rozvážela krmení pacientům.

Hanka ji běžela obejmout a obě si utíraly uslzené oči. Vzápětí se v její náruči zhmotnil bez varování Plamínek.

Hanka v duchu oslovila Silasientu, aby ji ujistila, že je všechno v pořádku a pobaveně zaznamenala radostné překvapení malé dračice.

Pak dívka konečně oslovila Plama, ale překvapeně zjistila, že kontakt je zablokován. Vyděsila se, že tohle je ten blok, o kterém mluvil R’íhan. Neměla však čas o tom přemýšlet, protože právě dorazil i Rafan a Sváťa s Vronem. Evidentně už věděli, že pokus byl úspěšný a přišli gratulovat. Sváťa se rozzářil, když zjistil, že je tu i P’ujibo s otcem a hned vyrazil, aby si s nimi popovídal.

„Tak to vidíš, nakonec dokázal ukecat i jednorožce,“ pokýval nevěřícně hlavou Rafan, „jak to jenom ten kluk dělá?“

„Kdyby jenom jednorožce...“ ušklíbl se Vron.

„Tak to dopověz, když už jsi to nakousl,“ vyzval ho zvědavě Rafan.

„Dokonce měl tu drzost navrhnout Demitovi, aby kontaktoval Nestora,“ prozradil džin.

„A představ si, že to fungovalo,“ mrkla Hanka na Rafana.

„Proč já, blbec, chodím na hodiny krizového vyjednávání ve škole? Někdy mám pocit, že od něj,“ ukázal na Sváťu, který právě zaujatě diskutoval s jednorožci, „bych se toho mohl naučit daleko víc.“

„Zdá se, že tu dneska bude rušno,“ poklepal Vron Hance na rameno a ukázal někam za její záda.

Když se ohlédla, málem překvapením upustila Plamínka. Za ohradou fuňů stála veliká černá dračice a vedle ní její syn Zuřivý plamen, kterému tu už nikdo neřekl jinak než Plam.

„Ještě že tu dnes není táta,“ podotkl Sváťa směrem k P’ujibovi, když sledoval Hanku, jak jde drakům vstříc s Plamínkem v náruči, „tohle by na něj bylo trochu silné kafe.“

„Ani my nevyhledáváme přátelství s černými draky,“ připomněl chlapci R’íhan, „ne všichni černí draci jsou přátelé.“

Sváťa se zasmál: „To už tu jednou bylo. Jenže já se na to dívám tak, že ne všichni černí draci jsou nepřátelé.“

„Mají úplně jiné zájmy, než my, i jiný vztah k životu,“ nesouhlasně potřásl hřívou P’ujibo.

„Na draky nelze pohlížet jako na celek, musíš se zajímat o jednotlivce.“

„Tohle raději přenecháme lidem,“ podotkl R’íhan, „my už, myslím, půjdeme.“

„Moc rád jsem vás viděl,“ usmál se zářivě Sváťa, „A jsem šťastný, že jste neodmítli mé prosby.“

„Jsi velice zdatný přímluvce,“ uznale konstatoval jednorožec, „jednou z tebe bude mocný druid.“

„Já? Nesmysl,“ zasmál se chlapec a pohladil P’ujiba po nose, „přeju vám šťastnou cestu a zdravé lesy.“

Ostatní si odchodu jednorožců ani nevšimli, jak byli zaujati návštěvou draků. Hanka pustila malého dráčka na zem a objala Plamovu hlavu.

„Zablokoval jsi naši komunikaci schválně,“ vyčetla mu.

„Mělo to být překvapení,“ mrkl na ni a foukl do jejích vlasů. V té chvíli se mu na hlavě zhmotnil Plamínek a taky Hance foukl do vlasů.

„Hele, neuč svého kmotřence takové hlouposti,“ ohradila se dívka a chtěla dráčka plácnout. Ten ale na nic nečekal a přemístil se na zem.

„Nechceš se jít proletět?“ lákal ji Plam.

„To ani náhodou!“ vložila se přísným tónem do jejich konverzace Karmaneuduna. „Zbláznili jste se? Kolem létají dračí hlídky, všude může číhat nebezpečí a sotva se vám podaří vyváznout z jedné šlamastiky, už byste se vrhli do další!“

„Ráda bych mluvila s jednorožci,“ řekla pak dračice už mírným tónem.

Hanka se rozhlédla a pokrčila rameny: „Zdá se, že už odešli.“

„Vyprávěj mi všechno, co se u nich stalo, prosím,“ požádala Hanku Plamova matka. A protože nebyla sama, kdo na to byl zvědavý, musela ten den dívka svůj příběh líčit ještě několikrát.

Žádný víkend neutekl Hance rychleji. I když si s Plamem nemohla zalétat, využívala každičkou volnou chvilku k tomu, aby byla s ním.

„Tak to vidíš,“ stěžoval si Sváťa Rafanovi, když spolu vyváželi odpad z klecí, „tomu se říká vděk. My ji zachraňujeme a ona si teď někde lítá s drakem místo aby nám pomohla.“

„Tak jí to dopřej,“ šklebil se starší kamarád nad smrdutým nákladem, „vždyť nemohla s Plamem mluvit kolik týdnů.“

„No jo, vždyť já vím...“

„Umíš si představit, co ji čeká, až se vrátí do školy?“

„Pěknej maraton. Nebude s ní k vydržení. Máš pravdu, ať si užije aspoň víkend.“

V neděli odpoledne se v útulku objevil pan Mojerana a přinesl Hance její věci. Dostavil se osobně i Demit. Zatímco si jeho tulík hrál s Plavíkem a Plamínkem, stařík dlouho diskutoval s Hankou, Plamovou matkou a pak se k nim přidal i Mojerana a malá dračice.

Když se všichni zabrali do diskuse o tom, jak mohli jednorožci zvládnout to, s čím si lidé ani draci nedokázali poradit, vytratila se Hanka pryč ze skupinky a přidala se raději ke kamarádům, kteří si s tulíky a dráčkem hráli na schovávanou. Plam se sice neschovával, ale občas posloužil jako úkryt tulíkům a zlomyslně pokukoval po ostatních, jak pátrají kolem něj.

Právě byli v nejlepším, když se objevil Vron, aby vzal Sváťu domů. Smutně ukončili hru a šli si pro věci. Kouzelný džin se zatím připojil k diskusi, kterou vedli draci a lidé.

„To jsme si mohli ještě chvíli hrát,“ brblal Sváťa, když vyšel se zavazadlem ven a viděl, že skupina dospělých stále stojí v kruhu a má si pořád o čem povídat. Hanka té chvilky využila, aby se přitulila k Plamovi a musela se zasmát, když se přišel přitulit i Plamínek.

„Dávej si pozor,“ řekl tiše její dračí přítel, „mého bratra nedokázali najít. Proklouzl několika velice neobvyklými branami, ve kterých ztratili jeho stopu. A to kouzlo, které na tebe použil... Matka tvrdí, že u nás se ho naučit nemohl. Je to celé nějaké divné. Buď opatrná.“

„Neboj se, ve škole se mi nemůže nic stát. A na nic jiného asi nebudu mít v nejbližší době čas.“

„Jsem moc rád, že tě mám zpátky, hrozně jsi mi chyběla,“ foukl jí Plam do vlasů a díval se, jak se po něm malý dráček opičí.

„Tak pojď, Vron už čeká,“ upozornil ji vlídně Rafan.

Ještě se naposledy ohlédla a vstoupila do otevřené brány, která vedla na starou část zahrady u Zachariáše.

„Už jsem ani nedoufala, že se sem vrátím,“ vzdychla Hanka.

„Dobře se vyspi,“ usmál se Vron a otevřel další bránu pro sebe a pro Sváťu.

Hanka vyšplhala do domečku. Všechno tu bylo důvěrné známé. Poházené věci, knihy, drobky od sušenek na stole, nedopitá sklenice limonády. Hodila své věci do kouta a podívala se na Rafana.

„Musím se jít ohlásit k našemu opatrovníkovi,“ řekla a vystřelila zase ven.

Zamířila ke staré budově. Prošla chodbou ke kuchyni a v šeru zakopla o kbelík, až to zarachotilo i s ozvěnou.

„Kterej potomek skunka se mi tu courá?!“ ozval se zlostný známý hlas.

„Hádej,“ odpověděla Hanka a vzápětí už ji drtily Zachariášovy tlapy v objetí.

„Růžičko pichlavá, to jsem zatraceně rád, že jsi zpátky!“

„Jestli je tu někdo pichlavej, tak ty,“ smála se Hanka, když mu dala pusu do vousů.

„Teď nemám čas, ale stavím se u vás na večeři,“ pustil ji konečně trpaslík.

„A nechceš s něčím pomoct?“

„Kdepak, dneska ne. Radši se běž dát trochu do pucu, smrdíš po dracích.“

Večeře byla vydatná a veselá.

„Měl jsem v plánu se ještě učit,“ vzdychl se špatným svědomím Rafan, když se po dlouhém večerním povídání se zvědavým trpaslíkem konečně dostali do postele.

Errata:

11.08.2021 23:09