Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Odchyt norousů

Zachariáš jim na odpoledne připravil slavnostní dort a přišel jim poblahopřát k úspěšnému zakončení školního roku. K němu se připojil i Vron a těsně před večeří se objevil také pan Mojerana.

„Původně jsem vás nechtěl v těchto dnech rušit,“ řekl, když se s nimi přivítal, „ale v rezervaci mají problém. Populace norousů, která žije výhradně pod zemí, začíná být na vyhynutí. Z neznámých důvodů se poslední dobou začali norousové pohybovat po povrchu. Jenže nejsou dost rychlí, ani na světle moc dobře nevidí, takže je hojně požírají dravci. Máme obavu, že o norouse úplně přijdeme. Druidové rozhodli, že je třeba tyto tvory pochytat a umístit v útulku, aby se zjistilo, jestli je nepostihla nějaká epidemie.“

„No jo, Sidi už je ve svém stavu asi moc honit nemůže,“ zasmála se Hanka, když si představila, jak léčitelka s bříškem pobíhá po lese.

„Přesně tak. Strážci se rozhodli uspořádat pozítří velký zátah na norouse a pochytat jich co nejvíce. Takže přivítají každou pomocnou ruku navíc. Ze základny rovněž dorazí několik pomocníků. Tak jsem se přišel zeptat i vás, jestli byste náhodou neměli čas a zájem.“

„To zní docela dobře,“ otočil se Rafan na Hanku, „co ty na to?“

„Já jsem pro. Neznám lepší program, než chytat norouse. Doufám, že nekoušou.“

„Pokud jsem dobře informován, tak ne. Prý jenom hlasitě piští a trochu připomínají krtky.“

„Jak je budeme chytat?“

„To víš, je to v rezervaci, takže ručně do sítě bez použití magie.“

Sváťa se otočil na Vrona: „Táta u toho taky bude?“

„Samozřejmě,“ přikývl kouzelný džin, „pomalu přebírá za Sidi její práci. Až bude mít léčitelka mimino, bude muset nějakou chvíli zastat všechno sám. Myslím ale, že se mu ta práce v útulku docela zamlouvá.“

„Jak se tam máme dopravit?“ zeptal se Rafan.

„Zítra večer tam beru Toma a Sama. Budu rád, když se k nám připojíte,“ nabídl pan Mojerana.

„Prima, budeme se těšit,“ usmál se Rafan, „taky doufám, že zase vy na oplátku přijmete naše pozvání na slavnostní představení školy, které budeme letos připravovat vlastními silami.“

„Pokud mi do toho nepřijde nějaký problém, velice rád,“ usmál se Mojerana.

„To jsem tedy zvědav, co předvedete,“ zašklebil se Zachariáš.

„To zatím nevíme ani my, ale určitě to bude stát za účast.“

„To si piš, že tam tentokrát nebudu chybět,“ zamrkal trpaslík spiklenecky a popotáhl z fajfky.

Druhý den si Hanka s Rafanem vyrazili, aby provětrali svá supervolonová prkna a užili si trochu pohybu a zábavy, než je přijde vyzvednout pan Mojerana s vnuky.

Jakmile večer dorazili do útulku, přišla je přivítat Sidi, která vypadala, že už bude mít mimino každou chvíli, a Silasienta, čekající tu na ně s Plamínkem. Hanka radostně objala svého malého dračího chráněnce. Až odjedou na ostrovy, možná už ho nikdy neuvidí. To pomyšlení bolelo, ale snažila se nedat svůj smutek najevo, aby nenarušila poslední vzácné chvilky, které mohou strávit společně. A dnešní večer mezi ty vzácné chvilky rozhodně patřil.

Ani Rafanův tulík si nenechal ujít setkání s dráčkem. Možná i on si uvědomoval, jak se krátí čas pobytu malých draků ve zdejší končině. Hanku při pohledu na to, jak spolu dovádějí, napadlo, jak asi vyrostli Plavíkovi potomci. Moc ráda by je viděla, ale teď, když věděla, že Demit je jeden z Bdělých, uvědomovala si, že to asi nebude tak snadné ho navštívit.

„Bude se mi po Plamínkovi stýskat,“ řekla tiše Silasientě, „škoda, že žijete tak daleko.“

„I on bude smutný,“ přikývla dračice, „ale u nás si najde kamarády a bude žít tam, kde se narodili jeho předkové, a tak to má být. Osud, který vás dva svedl dohromady, vám daroval mimořádnou příležitost navázat přátelství, jaké by v běžných podmínkách nemělo šanci vzniknout. Ber to jako obohacení svého a Plamínkova života. Tohle je něco, co se nedá ani naplánovat ani koupit. Za každou lásku se dřív nebo později platí smutkem, jinak to ani nejde.“

„Já vím,“ usmála se na Silasientu dívka, „jsem vděčná za každou chvíli, kterou jsem s Plamínkem prožila.“

„Takže se asi nebudeš zlobit, když u vás zase bude chtít přespat...“

„Vlastně jsem s tím počítala,“ zasmála se Hanka.

Druhý den začalo ráno jako obvykle, když se ve stejné místnosti nalézali dohromady Plavík a Plamínek. Jen co otevřeli oči, začali se honit bez ohledu na to, že dupou po hlavách spících dětí. Ačkoliv na to byli Hanka i Rafan psychicky připraveni, stejně se neubránili rozhořčenému protestu proti takovému brutálnímu probuzení. Za chvíli do jejich pokoje vtrhl i Sváťa, který si doma asi taky moc nepřispal. Venku byl krásný slunečný den, skoro jako na objednávku.

Po snídani se Sidi a Dundar chopili organizování celé akce. Každému ukázali na mapě místo, kde bude působit. Další dva lidé budou obcházet stanoviště a přenášet odchycené norousy ke shromaždišti, kde se jich ujme Silasienta a odkud je malá dračice může bez problémů přemisťovat do útulku. Poté, co vyjasnili podrobnosti akce a vyfasovali s sebou svačinu, otevřel Vron bránu ke shromaždišti, což bylo poslední místo, kde se ještě dala použít magie brány bez rizika, že ji ovlivní anomálie Magického lesa. Dál už bylo potřeba dojít pěšky.

Po chvíli dorazili Sváťa, Rafan, Hanka a Plamínek na místo, které jim vytyčila Sidi. Stromy tu rostly řídce, ale nízký porost a skalnaté okolí nahrávalo norousům. Rozhodli se použít Sváťu a Plamínka jako nadháněče, zatímco Rafan s Hankou číhali v úkrytu na vyplašené norouse. Hned při prvním pokusu ulovili tři, což považovali za slibný začátek.

Při druhém zátahu ale Hanka strnula a pod nohama jí vzápětí proklouzli hned dva norousové.

„Sakra, ženská, kam koukáš,“ rozčilil se na ni Rafan, který zatím strkal do klece čtvrtý úlovek.

V Hančině mysli se v té chvíli mísil strach se zmatkem. Vycházelo to od Plama. Aby se mohla lépe soustředit, zavřela oči.

„Co se děje?“ zeptala se ho opatrně.

„Už zase utekl, já z něj asi brzo přijdu o rozum.“

„Hurikán?“

„Kdyby aspoň nechal vzkaz, jenže on považuje za mimořádně humorné, když zdrhne k potoku a nikomu nic neřekne. Navíc se vždycky snaží schovat a ohromně se baví tím, že ho musím hledat. To, že se o něj bojíme, prostě nehodlá respektovat.“

„Určitě ho zase brzo najdeš, nedělej si starosti.“

„Však už jsem na cestě za ním, tak mi drž palce. Kdyby o tomhle věděla Jitřenka, zaručeně se zblázní.“

Hanka otevřela oči a setkala se s pohledem svých kamarádů, kteří stáli kolem ní.

„Nehodláš, doufám, celé dopoledne prokecat s Plamem,“ přimhouřil oči Rafan.

„Má zase problémy s Hurikánem,“ začala vysvětlovat.

„To není nic nového,“ ušklíbl se Rafan, „teď by ale bylo lepší věnovat se norousům. Kdybys dávala pozor, nemuseli nám ti dva utéct. Možná je něco sežere a ty je budeš mít na svědomí.“

„Hele, Rafe, přestaň mi vyčítat ty dvě minuty a dejme se zase do práce.“

„Dobře, ale tentokrát radši dělej nadháněče, ano?“

Hanka se na něj zašklebila, ale poslechla ho a obloukem vyrazila s Plamínkem do lesa. Tam se otočili a s rámusem se zvolna blížili k číhajícím kamarádům. Když byli v nejlepším, opět v její mysli vybuchl gejzír strachu. Díky záplavě emocí se skoro ocitla v mysli svého dračího přítele.

„Stůj, nechoď tam, slyšíš mě?! Hurikáne! Stůj!!!“ slyšela ho, jak se všemi prostředky snaží zarazit svého svěřence. Hanka jemně vstoupila do Plamova komunikačního krystalu, aby i viděla, o co tam jde. Zahlédla očima svého dračího přítele, jak Hurikán uhání podél potoka k místu, kde sedí malý zelený drak. Plam letěl za ním, jak nejrychleji dokázal.

„Stůj, může to být past, stůj proboha! Copak mě aspoň jednou nemůžeš poslechnout?!“ ječel Plam na Hurikána, ale ten pokračoval v cestě jakoby neslyšel.

Plam už ho měl skoro před sebou, když jeho zlobivý chráněnec přistál a přistoupil těsně k malému zelenému drakovi. V příštím okamžiku se zachvěl vzduch a Hurikán zmizel.

„Hurikáne!“ zařval zoufale Plam a skluzem se dostal na stejné místo. V té chvíli se Hance zamžila mysl a kontakt s jejím dračím přítelem zmizel. Zapátrala po jeho krystalu, ale cítila jen neznámé divoké jiskření. Mráz jí přejel po zádech. Přece ho tak rychle nemohli zabít. Přece by věděla, kdyby zemřel...

Ucítila, jak ji někdo vzal za ramena a zatřepal s ní. Otevřela oči a uviděla Sváťu.

„Tedy mezi námi, Raf má pravdu, dneska je s tebou těžká spolupráce,“ řekl kamarád zpola vyčítavě, zpola tázavě a čekal, co se od ní dozví.

„Stalo se asi něco zlého. Hurikán zmizel v podezřelé bráně a Plam možná také. Pokud ho nezabili...“

„Cože?“

„Viděla jsem to Plamovýma očima... ale teď je najednou pryč. Nemohu navázat kontakt,“ podívala se na kamaráda zoufale. To už k nim přistoupil i Rafan a zamračil se.

„Uklidni se a zkus ještě jednou navázat spojení,“ nařídil jí.

Dívka ho poslechla, ale poté, co opět neuspěla, měla už v očích slzy.

„Zkus kontaktovat jeho matku,“ nařídil.

„Nebyl by Vron lepší?“ namítla Hanka.

„Nebyl. Už jim neslouží. Takže mě poslechni a pokus se kontaktovat Karmaneudunu.“

S velkou obavou a trémou si vybavila podobu Plamovy matky a nařídila svým smyslům, aby ji zformovaly do krystalu.

Okamžik, kdy dračice zareagovala, byl jako rána kladivem.

„Zavolej později, teď nemám čas,“ odbyla ji Plamova matka.

„Ne!“ skoro vykřikla Hanka.

„Tak co je?“ zavrčela značně nevrle.

„U potoka, kam Hurikán utekl, se něco stalo. Prošel branou, aspoň myslím, že to byla brána, a Plam se pravděpodobně vrhl za ním. Něco se muselo stát, nedokážu ho kontaktovat, bojím se o něj. Taky tam u potoka byl malý zelený drak, asi to byla past.“

Hanka vycítila, jak pozornost dračice při každém jejím slovu vzrůstá.

„Dokážeš mi zprostředkovat obraz místa, které jsi viděla?“ zeptala se skoro už vlídně.

Pokusila se vybavit si podrobnosti, které před chvílí zahlédla.

„Ano, vím, kde to je. Až něco zjistím, ozvu se ti,“ řekla Karmaneuduna a přerušila spojení.

„Tak co?“ zeptal se Rafan, když se vytratil její soustředěný výraz.

Uvědomila si, že na ni vedle kluků hledí tázavě i Plamínek a tulík.

„Nevím,“ pokrčila neradostně rameny, „řekla jsem jí, co se stalo. Slíbila, že se ozve.“

„Teď na to nemysli,“ vzal ji ochranitelsky kolem ramen Rafan, „máme práci. Než pochytáme norouse, tak se to třeba vyřeší.“

Dívka přikývla a pustila se s kluky zase do odchytu zmatených tvorečků. Norousové tu opravdu pobíhali po povrchu a nejevili snahu se schovat do svých nor, což bylo jinak u nich obvyklé. Dokonce při odchytu ani moc nepískali. Zdálo se, že jsou nejen dezorientovaní, ale mnohdy i vyčerpaní. Pak dorazil strážce, který převzal plnou klec a nechal tu jinou prázdnou. Děti usoudily, že si zaslouží svačinu. Hanka si ale vzala jen jablko a svůj chleba podstrčila věčně hladovému Sváťovi. Dračice se stále neozývala.

Po svačině se přesunuli kousek dál až skoro ke skalám. Zdálo se, že to byl dobrý nápad. Lov byl tak úspěšný, až měli strach, jestli jim bude stačit velikost klece. Pak kluci narazili na něco zajímavého. Mezi skalami vedla pěšina, která se u skály změnila v nenápadné pohodlné schodiště.

„To je divné,“ mnul si bradu Rafan, „přece kdyby tu měli nějaké útočiště strážci, tak by nás na to snad upozornili.“

„Třeba jsme konečně našli brloh kouzelníka,“ zasvítily oči Sváťovi.

„Myslíš?“ prohlížel si schodiště zamyšleně a zvědavě Rafan.

„A co se jít aspoň kousek podívat?“ navrhla Hanka.

Zvolna stoupali vzhůru a ostražitě se rozhlíželi. Pokusila se o magické vidění. Okolní les světélkoval magickými záblesky mnohem víc než schodiště. Vystoupali až k odpočívadlu. Tady cesta končila a dál už nevedla. Byl tu jen větší rovný čtvercový prostor, obklopený skalami. Žádné dveře, ani žádná skulina. Naprosto nechápali, kudy se vydat dál. Začali hledat ve skále tajný vchod, ale ať pátrali, jak pátrali, nikde nic. Plamínek s tulíkem už se začali nudit a rozhodli se raději honit po schodišti. Kluci ale podrobně zkoumali skalní stěnu a odmítali se vzdát. Přece tu to schodiště nemohlo být jen tak pro nic za nic.

Najednou pod Sváťovou dlaní povolil jeden z kamenů, na který zatlačil. V příštím okamžiku ucítili vlnění brány a nestihli proti tomu udělat ani to nejmenší. Byli přeneseni pryč ze skalní plošiny. Poblíž zůstal jen Plamínek s Plavíkem, kteří nestáli na plošině s nimi, ale o něco níž na schodišti. Tulík vyděšeně vypískl a vrhl se na odpočívadlo. Z toho už ale zase bylo jen nehybné zaprášené místo uprostřed skal. Nešťastně zanaříkal. Plamínek přistoupil k němu a vzal ho do tlapek. Pak se přemístil přímo do útulku. Nikdo mu neřekl, že by mohl mít potíže s anomáliemi Magického lesa, takže se nebál. Naštěstí žádné potíže neměl.

Když je uviděla Silasienta, vyděsila se. Hned se s nimi přemístila k Sidi. Ta zvedla hlavu od práce a zpozorněl i Dundar, který jí s prohlídkou příchozích norousů pomáhal. Tulík vyběhl Sidi na rameno a začal švitořit. To, co bylo jindy nesrozumitelné, najednou lékařka vnímala naprosto přesně. Plavík k ní vysílal obrazy toho, co zažili. Začala Dundarovi překládat vše, co jí tulík vylíčil. Léčitel strčil norouse, kterého držel, zpět do klece a postavil se.

„Vrone?“ rozhlédl se kolem sebe.

„Tady jsem,“ objevil se kouzelný džin za jeho zády.

„Buď tak hodný a podívej se po Sváťovi,“ řekl Dundar nevzrušeně, aby zamaskoval rozčilení.

„Jak si přeješ, Dundare,“ přikývl Vron, poodstoupil a zamyslel se. Chvíli se nehýbal. Pak se překvapeně podíval po léčiteli.

„Je mimo dosah.“

„Co to znamená?“ zamračil se Dundar.

„Je mrtvý, v bezvědomí, nebo magicky zastíněný.“

„Sakra! Asi budeme potřebovat pomoc,“ podíval se po Sidi.

„Zařídím to,“ přikývla rozčileně a pospíchala k budově tak rychle, jak jen jí bříško dovolovalo.

Sáhla do svých věcí po komunikační krabičce, kterou jí věnoval Nik.

„Niku, bráško, s-o-s, potřebuju pomoc,“ zuřivě ťukala do tlačítka.

V krabičce zachrastilo a ozval se pobavený hlas: „Copak? Už se mrně hlásí na svět?“

Sidi ho nejdřív poslala ke všem čertům a hned nato vylíčila, co se děje.

„Do háje! Já ale teď nemůžu. Pošlu ti někoho volného. Pár lidí před chvílí muselo k černým drakům, taky tam měli nějakou mimořádnou událost. Vydrž. Hned tam někdo bude.“

Léčitelka vzdychla a vyšla ven. Tam už na ni čekal znepokojený Dundar.

„Vydržte,“ řekla mu, „ochránci nám někoho pošlou.“

Chvíli bezradně přešlapovali před budovou.

„Musíme pokračovat v práci,“ rozhodla nakonec Sidi, „postáváním a přemýšlením jim nepomůžeme. Musíme umístit všechny norouse, které pochytáme.“

„Ale můj syn...“

„Můžete jít, já to tu zvládnu i sama,“ nabídla mu Sidi.

Vtom se dostavila ochránkyně s holubicí na rameni. Sidi jí podala rozrušeného tulíka a zavolala Plamínka.

„Dráček vám ukáže místo, kde se děti ztratily,“ řekla léčitelka, „asi za hodinu skončí naše akce v rezervaci a budou vám k dispozici i strážci, pokud byste je potřebovala.“

„Doufám, že si s tím problémem poradím i bez nich,“ odpověděla sebevědomě žena.

„Přesto bych uvítal, kdybyste přijala doprovod mého přítele Vrona,“ vstoupil do rozhovoru i Dundar.

„Pokud mě poslechne, když něco nařídím, jsem pro.“

Dundar se obrátil na svého služebníka: „Poslouchej ochránkyni a najdi mého syna co nejrychleji.“

„Jak si přeješ, Dundare. Vezmu ochránkyni do rezervace a dráček nám ukáže místo, odkud začneme hledat.“

„Najděte je v pořádku, prosím,“ řekla jim tiše léčitelka místo modlitby na cestu.

Hanka i oba kamarádi zaznamenali ukončení přenosu. Stáli skoro ve tmě. Dívku zaplavil pocit, o kterém si myslela, že už ho nikdy neucítí. Byla bez magie. Téměř automaticky zkontrolovala ruku, jestli tam nemá náramek. Neměla. Ohlédla se po svých kamarádech.

„My jsme v kleci,“ řekl překvapeně Rafan, když ve tmě rozeznal mříže kolem nich i nad hlavou. V rohu klece se něco pohnulo.

„To je přece černý drak, mládě draka,“ zašeptal Sváťa.

„Třeba je to ten, co ho unesli,“ vzrušeně dodala Hanka.

„Kdo jsi, co tu děláš?“ zeptala se drakonsky, ale tvor v rohu klece ani nezvedl hlavu.

„Co to sakra je,“ začal se ošívat Sváťa, „někdo mě vycucl. Jsem bez magie.“

„Tak takové to tedy je,“ okomentoval Rafan své pocity s mírným údivem, „A ta brána je taky zatraceně divná, když vede ze skal přímo do klece.“

„Zdá se, že tu nikdo není,“ začal se rozhlížet Sváťa, „jen my a ten drak.“

„Dveře klece jsou zamčené,“ zacloumala Hanka mříží u vstupního otvoru.

„Divil bych se, kdyby nebyly,“ zabručel Rafan.

„Co budeme dělat?“

„No, to je dobrá otázka. Chtělo by to najít odpověď.“

Jak se Hanka dotkla rukama mříží, cítila známý svědivý pocit. Klec jim odčerpávala magii.

„Dokud se nedostaneme z klece, tak jsme bez kouzel,“ konstatovala.

Rafan se pustil do zkoumání klece a jejích dveří. Sváťa se zatím snažil přiblížit k mláděti draka, ale zuřivé zasyčení ho od toho odradilo.

„Zdá se, že není zrovna přátelsky naladěn. Asi mu vadí, že má v kleci návštěvu,“ odtáhla Hanka svého kamaráda kousek dál od dráčete.

„Co to děláš?“ otočila hlavu k Rafanovi, když se od dvířek ozvaly skřípavé zvuky.

„Je tady pojistka. Když ji dokážu odšroubovat, možná se podaří vysadit dveře.“

„Tak si pospěš, než se tu někdo objeví.“

„Neruš! Dělám, jak nejrychleji umím.“

Po chvíli zaslechli cinknutí kovu. Rafan se postavil a zabral za mříže.

„Chceš pomoct?“

„Ne,“ zabral znovu a podzemím se ozval hrozivý třesk. Vypáčil dveře i na druhé straně a odhodil je stranou.

„Tak pojďte,“ kývl na kamarády a vylezl z klece jako první. Opatrně ho následovali a napjatě naslouchali, jestli ten rachot nevyburcoval někoho v okolí. Zatím se nikde nic nehýbalo. V další místnosti uviděli klec podobnou té, ve které se ocitli. Tahle byla prázdná. Hanka se dotkla stěny jeskyně, která lehce světélkovala. Byla vlhká a světélkující vrstva se dala lehce setřít i prstem. Za nimi se ozval škrábavý zvuk. Dráče se také vydalo z klece ven. Raději uhnuli a nechali ho projít. Zdálo se, že míří nějakým známým směrem. Vzbudilo to jejich zvědavost, a tak ho z bezpečné vzdálenosti ho sledovali. Černý dráček proběhl chodbou aniž si všímal odboček, až dorazil k výklenku se smetáky. K překvapení dětí se vrhl mezi smetáky a zmizel.

„To je zamaskovaná brána,“ řekl Sváťa a tázavě pohlédl na Hanku a Rafana.

„Tak co? Jdeme za ním?“ nejistě se zeptala Hanka.

„Jdeme,“ rozhodl Rafan a vnořil se rovněž mezi smetáky. Za branou pokračovala chodba a v nejbližších otevřených dveřích zahlédli něco jako osvětlenou tělocvičnu. Tam sedělo uprostřed mládě černých draků a čekalo. Na zdech místnosti byla celá sbírka zbraní. Vedle nožů se tu nacházely dlouhé dýky, meče, kopí, biče, nejrůznější druhy palic a o kousek dál dokonce i luky a kuše.

„Páni, to je malá zbrojnice,“ vydechl užasle Sváťa.

„Na co tu asi to dráče čeká?“ nejistě se rozhlížela Hanka.

„Skoro bych tipnul, že na výcvik,“ drbal se ve vlasech Rafan, „radil bych vám si vybrat nějakou zbraň, kdo ví, s kým nebo s čím se tu můžeme potkat.“

Hanka sáhla po kuši a kluci si vybrali dýku. Pak nechali dráčka, ať si čeká, a vydali se prozkoumat další úsek chodby. Podzemí bylo rozlehlejší než si mysleli. Narazili na několik zamčených dveří a po chvíli je chodba dovedla do obrovského sálu. Byl tak veliký, že by se sem najednou pohodlně vešlo nejmíň dvacet draků. Ani tady nikdo nebyl. Zůstali stát hned u vchodu, protože to, co viděli, je ohromilo. Ze sálu vedlo pět obrovských bran a každá světélkovala jiným barevným odstínem. Na první pohled to vypadalo impozantně, ale brány v dětech nevzbuzovaly přílišnou důvěru. Kromě bran odtud vedly i další tři chodby.

Hanka ucítila, že se jí obnovují magické síly. Pokusila se znovu o spojení s Plamem, ale nic se nezměnilo, byl mimo její dosah. Zkusila kontakt s Vronem a málem ji jako vlna zaplavila radostná odezva.

„Stojíme na skále, odkud jste zmizeli, a hledáme mechanismus spouštějící transportní plošinu.“

„Je to nalevo asi ve výši kolen,“ napověděla Hanka, „ale pozor, přesune vás to do klece, která vysává magii. Sice už nemá dveře, ale funguje zřejmě dál.“

„Žádný problém pro nás,“ odpověděl Vron a na chvíli se Hance ztratil.

Vtom ji známé zachvění vzduchu přinutilo upustit kuši, aby v náruči zachytila Plamínka. To je neuvěřitelné, jak mě bleskově dokáže vystopovat, pomyslela si a zarazila kluky, aby mu z leknutí, které jim svým nečekaným příchodem způsobil, neublížili. V jeho tlapkách se ukrýval i Plavík. Ten okamžitě vystartoval k Rafanovi a bouřlivě se s ním vítal.

„To je tedy dvojka rarachů,“ prohrábl si nervózně vlasy Sváťa, „málem jsem díky nim umřel na infarkt už v raných školních letech.“

„Kudy dál?“ ozval se Hance v hlavě Vron.

„Klec vám neublížila?“ zeptala se.

„Poněkud se při kontaktu se mnou roztekla. Už nikoho o magii nepřipraví,“ zněla sebevědomá odpověď kouzelného džina.

„Projdi další místností do chodby a brána schovaná ve výklenku na smetáky vede přímo sem. Stojíme v chodbě za tělocvičnou.“

„Jasně. Nikam nechoďte, hned jsme u vás.“

Hanka se otočila na Sváťu: „Za okamžik dorazí Vron, to jsem zvědavá, co řekne, až uvidí tenhle podivný sál.“

Pak postavila Plamínka na zem a pro jistotu si zase vzala do ruky kuši. To, že je Vron našel, ji sice uklidňovalo, ale přece jen člověk nikdy neví, co je tu může v příštích minutách potkat. Z chodby za nimi se ozval hlas, který upozorňoval na černého draka v tělocvičně.

„No sláva, teď už naše situace vypadá o něco lépe,“ oddechl si i Rafan. „Vron snad bude vědět, kudy odsud ven.“

To už k nim přicházel kouzelný džin ve společnosti ochránkyně. Konec její hole zářil ve zdejším šeru jako sluníčko.

„Odveďte děti do bezpečí,“ nařídila ochránkyně, „já se zatím pokusím dát trochu do pořádku to malé dráče...“

Dál už to nedopověděla, protože v obřím sále se za jejich zády přehnalo něco jako divoké prašné tornádo. Temný vichr je přinutil, aby se přitiskli ke stěně chodby. Dokonce i světlo hole moci v té chvíli téměř pohaslo.

Toho dne se Demitovi příliš do práce nechtělo. Malí tulíci teď byli neuvěřitelně roztomilí a jejich dovádění působilo starému muži potěšení. Věděl, že by se na něj nikdo nemračil, kdyby dorazil pozdě, ale když je někdo zvyklý chodit celý život všude včas, na stará kolena se už asi nezmění. S povzdechem vylovil jednoho drobečka z kapsy, kde zvědavý malý tulík hledal něco na zub, a vrátil ho do košíku k matce. Vstal, protáhl si záda a vydal se do sálu, kde jeho spolupracovníci dohlíželi na to, aby se nikde neobjevily nebezpečné výkyvy magie.

Sotva vkročil dovnitř, přitáhlo jeho pozornost dohadování dvou pozorovatelů.

„... byla to jen brána.“

„Já nevím, pořád si myslím, že jde o přemístění bez souhlasu. Podívej se na ty zamlžené a zubaté okraje.“

„Mně se zdají úplně normální. Nikde ani stopa po nějaké obraně nebo vzdoru.“

„No, snad máš pravdu... Nejsem tu ještě tak dlouho, ty máš větší zkušenosti.“

„Moment,“ vložil se do diskuse Demit, „Nik tu sice není dlouho, ale myslím, že má pravdu. Tohle nebyl dobrovolný přesun. Možná bychom se na to měli podívat blíž.“

Demitova ramene se dotkl vedlejší pozorovatel: „Pane máme tu mimořádku. Draci hlásí únos dvou mladých černých draků.“

„Kde to je?“ otočil se k němu Demit.

„Tady. V hraničním pásmu u potoka,“ odpověděl oslovený a nad jeho magickým okem se zvědavě naklonilo několik hlav.

„Koho tam mám poslat, pane?“

„Podejte mi hůl, jdu sám.“

„Dovolte mi odporovat, pane. Vezněte si alespoň dva průvodce. Pokud je to sám dračí únosce...“

Demit se zamračil: „Dobrá. Neztrácejme čas. Pohromak a Ferinová se mnou!“

Všechno proběhlo tak rychle, že během několika minut prošli portálem a objevili poblíž rozrušených draků, kteří propátrávali zdejší okolí. Karmaneuduna vyšla vstříc Demitovi a zavedla příchozí k ohořelé mrtvole muže.

„Unesli dva naše mladé draky. Tenhle muž po akci nestihl utéci. Zřejmě se snažil dostat odtud pryč návnadu a přenosové zařízení, ale moji druzi ho dopadli a bohužel to nepřežil. Takže nám ani nemůže poskytnout informace, které bychom potřebovali.“

„A to přenosové zařízení?“ zeptala se Ferinová.

„Taky nic. Po smrti toho muže se rozpadlo na prach. Sice jsme to zkusili obnovit, ale nepodařilo se nám to. Teď se snažíme zachytit stopu.“

„A to je všechno, co tu po něm zbylo?“ vložil se do toho Pohromak.

„Vlastně ještě něco,“ přikývla Karmaneuduna, „zůstalo tu jedno mládě zelených draků, které únosce před časem ukradl.“

„To je výborné. Ukážete nám ho?“

„Museli jsme ho uspat,“ zamručela dračice, „kouzelník poštval to nebohé mrně proti nám. Zdá se, že mu vymazal paměť a jediná výchova, kterou u něj to mládě dostalo, byly útočné techniky proti označenému protivníkovi. Jsme z toho všichni velice znechuceni a rozhořčeni.“

Najednou všichni černí draci zvedli hlavy. Z brány se mezi nimi vynořil zelený drak. Rozhlédl se a kývl na pozdrav všem přítomným.

Jeden z černých draků přistoupil až k němu a výhružně zasyčel: „Tebe jsme nezvali!“

„Zaslechl jsem něco o únosu. I my máme nevyřízené účty s tím, kdo tohle svinstvo provádí. Dovolte mi zúčastnit se pátrání.“

Karmaneuduna přistoupila k němu a po vteřině váhání přikývla: „Dovoluji ti to. Nejdřív se ale běž podívat támhle. Před chvilkou jsme tu našli jedno z vašich mláďat. Bohužel máme obavu, že kouzelník nenávratně poškodil jeho osobnost.“

Zelený drak hbitě vyrazil naznačeným směrem. Demit se svými průvodci začal pomalu procházet místo, kde se odehrál únos, a pátrat svými magicky vylepšenými smysly po stopách. S trochou neochotného obdivu musel kouzelníkovi přiznat, že je skutečně schopný, když ani lidé ani draci nemohou zachytit jakoukoliv známku jeho přítomnosti.

Všichni byli tak zaujati hledáním, že nikdo nezaznamenal fakt, že jsou pozorováni. Černý drak s jedním okem se skrýval za skalou, dost daleko, aby ho nikdo ani neucítil ani nezahlédl. Se zájmem a mírným pobavením čekal na správnou chvíli, aby uskutečnil svůj plán. Příchod zeleného draka ho vyloženě potěšil. Nyní se zdálo, že jeho úkol bude ještě jednodušší a bezpečnější. Zpočátku měl k tomuto postupu výhrady, ale teď ho to bavilo. Hodlal vodit v tomto představení nejmocnější tvory na nitkách svých schopností jako loutky a to ho příjemně vzrušovalo. Je čas, pomyslel si, a vyslal nepatrné stopovací kouzlo, aby uvedl věci do pohybu. Nepozorovaně se stáhl ještě dál od skupiny pátrajících, aby se mohl transportovat.

„Mám stopu,“ slyšel ještě zařvání zeleného draka. Zuřivý dráp se sám pro sebe usmál a přenesl se na jedno známé místo v podzemí.

Errata:

11.08.2021 23:09