Pamatuj, že 'host' má omezené možnosti!

Kouzelníkův labyrint

Ucítil dusivé sevření kouzelníkova uvítání. Nepokoušel se bránit, protože to byla obvyklá procedura. Když ho Šítár poznal, uvolnil magickou smyčku, ale mračil se jako bouřkový mrak.

„Co tu hledáš, Drápe? Ještě mi přivedeš na stopu štěnice.“

„To ani nemusím, tvoji protivníci našli stopu sami. Přišel jsem tě varovat, že se tu objeví každou chvíli. Měl bys odtud zmizet co nejdřív. Jsou dost zuřiví. To víš, že zabili Lia?“

„Byl to pomalej hlupák,“ zavrčel kouzelník a drak viděl, jak usilovně přemýšlí, jakým způsobem celou situaci vyřešit.

„Doufám, že budeš rychlejší,“ popíchl ho trochu zlomyslně drak, „taky mají to tvé zelené dráče. Zdá se, že přežilo.“

„Sakra,“ zaklel Šítár, „no, co se dá dělat. Pomůžeš mi?“

„Co potřebuješ?“

„Odveď a schovej doktora, já se tu zatím postarám o deratizaci.“

„Tak jo. Schovám ho. Kdyby bylo nejhůř, počkám na tebe v západní chodbě Obrovy jeskyně a pomůžu ti nenápadně ven.“

„Tam tudy se ven dostat nedá,“ ušklíbl se Šítár.

„Ale dá. Já to umím. A garantuji ti, že stopovat někoho ohnivou branou je v podstatě nemožné.“

„Tvé služby tohoto typu nebudu potřebovat. Tohle je moje území, zvládnu to.“

„Jak myslíš. Ale já tě tam stejně budu čekat. Pro jistotu. Mistr by se zlobil, kdybych nedohlédl na tvou bezpečnost.“

„To je od něj milé. Pojď se mnou,“ řekl kouzelník Drápovi a vedl ho k laboratoři, kde dva muži kontrolovali bezvládně ležící černé draky.

„Jsou v pořádku?“ zeptal se Šítár.

„Samozřejmě. Dostali první dávku našeho preparátu. Tihle jsou ale větší než ti minulí, takže bych doporučil, aby druhou dávku dostali nejpozději večer. Jinak neručím za dlouhodobý účinek působení,“ řekl doktor a kouzelník spokojeně přikývl.

Drak za jeho zády se naklonil a nakoukl do místnosti: „No jo, přesně jak jsem říkal... Zuřivý plamen a ten menší, to je Hurikán. Ti dva ňoumové si o něco podobného koledovali už dlouho.“

„Cože?!“ zbystřil náhle pozornost druhý černě oblečený muž. „Tohle že je Hurikán? Na tom jsme přece loni testovali tu první várku preparátu...“

„Opravdu?“ podíval se doktor pozorněji na menšího z obou draků. „Tak to bych mu měl zvýšit příští dávku. Co kdyby od té doby mělo jeho tělo zvýšenou imunitu proti naší látce?“

„Hromasi,“ oslovil kouzelník muže v černém, „co nejrychleji oba draky přesuň do klece ve třetím podlaží. Tady to musíme vyklidit, nezvaní hosté prý nám sem dorazí co nevidět. Nerad bych o tyhle dva exempláře přišel.“

„Ale oba je najednou nepoberu,“ namítl muž.

„No tak je vezmi po jednom, ale pospěš si, sakra.“

„Jasně, šéfe.“

„A ty, doktore, zatím půjdeš s naším přítelem drakem a schováš se, než se to tu přežene,“ nařídil Šítár.

„Dobrá. Jen se převléknu...“

„Ne. Nesmíme už ztratit ani minutu,“ řekl Dráp, protáhl se do laboratoře a uchopil překvapeného muže. Měl nejvyšší čas, aby doktora odnesl do bezpečí, a stihl se pak ještě vrátit do Obrovy jeskyně pro Šítára. Kouzelník ještě netuší, jak moc se mu může hodit pomoc jednookého draka, zasmál se v duchu Dráp při pomyšlení na to, jaké nesnáze kouzelníka čekají.

Koutkem oka naposledy mrkl po nehybné postavě svého malého dračího bratra. Opovrhoval jím pro jeho neschopnost, kterou i tentokrát potvrdil, když se nechal takto trestuhodně snadno polapit. Na jednu stranu mu to přál, na druhou stranu ale pociťoval nespokojenost, že někdo z jeho krve by měl být tak nedůstojně využíván k pochybným pokusům. Sevřel pevněji doktorovo tělo a rozběhl se chodbou k bráně.

Na druhém konci skalního úkrytu se téměř ve stejném okamžiku zachvěl prostor dusotem dračích nohou. Černí draci následovali zeleného, který neomylně zamířil přímo do kouzelníkova podzemí. Řítili se do místa, kde už na ně čekalo Šítárovo obranné kouzlo. Ovšem na čtyři draky a jejich tři lidské společníky nestačilo. Znehybnilo je jen na malý okamžik. I ten ale stačil na to, aby se chodba před nimi zavalila velikými kameny.

Šítár odhadoval, že má asi tak čtvrt hodiny času, než se skupině podaří zával překonat. Už teď bylo jasné, že se přesun druhého draka do labyrintu pod rezervací bude muset uskutečnit později. Pro jistotu do mysli nehybné dračí postavy přidal navíc uspávací kouzlo a mimořádně pečlivě zamaskoval vchod do laboratoře, aby ho nikdo z příchozích nenašel.

Zakládal si na tom, jak skvěle ovládá maskovací kouzla. Neměl ale čas obdivovat svou práci příliš dlouho. Skupina likvidovala zával na jeho vkus až moc rychle. Připravil si ve spěchu malou iluzi a další dávku kouzel pro uvítání vetřelců. Obával se, že je bude muset vylákat až do speciálně vytvořeného prostoru velké síně, kde bude mít proti nim výhodu díky magickým anomáliím, které důvěrně znal pouze on. Náhle se poslední balvan ze závalu zachvěl a rozpadl na prach. Dovnitř se vřítili zaprášení draci a svým vstupem spustili další Šítárovo kouzlo. V omezeném prostoru chodby se rozpoutalo peklo v podobě vichru a blesků. Prach snížil viditelnost téměř na nulu. Příchozí ale stejně používali spíš magické vidění, než svoje oči. Šítárova postava se rozběhla chodbou. Pronásledovatelé ji zahlédli a bez ohledu na bouři hbitě vyrazili za kouzelníkem. Ten proběhl skrytou branou a čtyři draci se dvěma lidmi mu byli v patách. Jediné, čeho si nevšimli, byl fakt, že si bouři berou s sebou.

Po jejich zmizení se prostor v chodbě zklidnil a prach zvolna klesal k zemi. Šítár vystoupil ze svého úkrytu, oprašoval si rukávy a škodolibě se zasmál: „Hezky si tu bouři užijte, přátelé, za chvilku jsem u vás a bude hůř.“

„Ale, to je mi překvapení. Nohy už mi sice neslouží jako dřív, ale uši mám ještě v pořádku. A jestli mě sluch neklame, poznávám hlas Šimona Tatara... Už je to hodně dávno, co jsem tě potkal naposledy.“

Také Demit ze sebe oprašoval závěje prachu a po očku pokukoval, jak na jeho řeč zareaguje muž, který byl přesvědčen, že už jsou všichni jeho pronásledovatelé pryč.

„No né, starej Demit. Ty ještě nejsi v důchodu, dědku? Pro příště si pamatuj, že mé jméno je Šítár.“

„Doufám, že mi odpustíš, pokud si to nebudu pamatovat, Tatare. To víš, už mám svá léta a do důchodu se docela těším. Až mě tam pošlou, budu si ho užívat,“ pokrčil rameny Demit a škodolibě pozoroval protivníka, jak skřípe zuby.

„Snad si nemyslíš, že ze mě vyrazíš úctu k tvým šedinám. Pakuj se mi z cesty, než ti pomůžu do hrobu.“

„Taky mě netěší být zrovna tady. To mi tedy vysvětli, Tatare, k čemu ti vlastně tohle všechno je? Jako kouzelník přece můžeš mít cokoli, na co si vzpomeneš.“

„Tohle je na tebe moc složité, starochu, to nepochopíš. Jednou ze mě bude slavný a uznávaný muž.“

Demit se lehce opřel o skálu, za jejímž výstupkem ukrýval horní část své hole: „Máš pravdu, tohle opravdu nepochopím. Ohrožovat dračí mláďata je zvěrstvo.“

„Nesmysl, pár přerostlejch ještěrek nikomu chybět nebude! Však já je naučím tancovat podle mého.“

„Chceš si hrát na pána draků, Tatare? To je to, po čem tak toužíš? Jsi ubožák,“ vzdychl Demit a rezignovaně zavrtěl hlavou.

„Co si to dovoluješ, dědku?! A vůbec, teď mám na práci jiné věci. Přestaň otravovat!“

Šítár vyslal proti Demitovi ochromující kouzlo. Už se chtěl otočit jinam, když si s údivem všiml, že kouzlo nefungovalo.

„Přestanu rád, když ty přestaneš vyvádět nepřístojnosti,“ odpověděl tvrdě Demit.

„Dobře, když jinak nedáš...“ zavrčel kouzelník a plnou silou vrhl na staříka zkameňující zaklínadlo.

Demit přitáhl před sebe hůl a její světlo zaplálo, když kouzlo odrazil zpět na sesílatele. Vrátilo se dvojnásobnou rychlostí a průrazností. Šítár ucítil, jak mu tuhnou nohy a kolena. Stálo ho spoustu sil se ubránit. Navíc ucítil Demitovo poutací kouzlo, kterým se ho starý muž pokusil polapit. Teprve nyní si uvědomil, jak staříka těžce podcenil. Zvolna mu docházelo, že nestojí proti obyčejnému ochránci, ale proti stejně zdatnému, ne-li zdatnějšímu mágovi, než je on sám. Ještě se nestihl vzpamatovat, když ho Demit zasáhl zpomalovací magií. Šítár se rozhodl vyklidit pole. Uprostřed souboje to ale bylo možné jen jediným způsobem. Oddělil nepatrnou část svého já a nechal ji napospas Demitovi. Zbytek osobnosti přesunul až k bráně a v okamžiku konečného oddělení, se protáhl pryč z dosahu starce.

Demit se zarazil a podivil se neobvyklé protivníkově taktice. Zrušil všechna kouzla a jemně posílil kontakt se zbylým kousíčkem Šítárovy osobnosti. Opatrně ho přesunul do jednoho svého magického kamínku. Vytvaroval na něm reliéf spoutaného draka, aby si kamínek nespletl.

„Kdybych tě, Tatare, musel ještě někdy hledat,“ zamumlal si pro sebe, když strkal kámen do kapsy, „s tímhle to bude mnohem jednodušší.“

Znovu si oprášil oblečení a vydal se k bráně, ve které před chvílí zmizel Šítár.

Jak se přitlačili ke zdi, aby se vyhnuli divokému náporu bouře, která vtrhla do prostoru jeskyně, protáhla se Hanka mezerou vedle drátěného držáku na pochodně. Ucítila známý tah brány a najednou zase stála někde jinde. Tady je to provrtané branami jako ementál, pomyslela si znechuceně. Člověk se opře o zeď a propadne se bůhvíkam.

Stála v malé místnosti, která nejspíš sloužila jako šatna. Pootevřela dveře a nahlédla do další neznámé chodby. Tlumený dusot ji přinutil zůstat v úkrytu. Stále zesiloval, až zahlédla škvírou ve dveřích klusajícího černého draka. Podle velikosti to bylo odrostlé mládě. To je přece Hurikán, došlo jí, když přeběhl kolem. Mohl by vědět, kde je Plam, uvědomila si a chtěla vyrazit za ním, když ji nějaký vnitřní instinkt zarazil. Za Hurikánem běžel, přesněji řečeno spíš kulhal muž v černém plášti. Ta postava byla Hance trochu povědomá, ale nemohla si zaboha vzpomenout, odkud. Když přeběhl, vydala se s odstupem za nimi. Dusot ji spolehlivě navigoval. Kéž by mě tak dovedli za Plamem, přála si v duchu. Pak zaslechla zvuky bouře. Odhadla, že se blíží k velké jeskyni, kde stále ještě zuří blesky a vichr. A opravdu. Jenže tentokrát přicházeli z jiné chodby než předtím.

Hurikán vpadl do jeskyně jako první. Muž se u východu z chodby chvíli zdržel, takže se ani Hanka nemohla přiblížit, aby viděla, co se tam vlastně děje. Pak se muž zvolna proplížil do jeskyně a dívka tiše popoběhla blíž. Teď už ten mumraj viděla na vlastní oči. Uprostřed skalní síně stáli draci, z nichž jeden byl zelený. Bylo tam i několik lidských postav a Hance chvíli trvalo, než se zorientovala v tom, co vidí. Všechny postavy se pohybovaly a na první pohled nebylo jasné, jaký sledují cíl. Vtom utichl poslední závan bouře a jen prach se dál vznášel vzduchem. Hanka cítila šimrání magie i na dálku. Raději zaktivovala osobní magický štít, ale měla z toho divný pocit. Cítila, jak se kouzlo deformuje a mění. Doufala, že se neobrátí proti ní.

„Je tady! To je on. Nenech ho utéct,“ slyšela Hanka syčivou drakonštinu z davu a kolísání magického pole zesílilo. Uprostřed jeskyně ale v té chvíli zazářilo světlo na konci hole moci a výkyvy ustaly. V záři světla se rýsovala známá Demitova tvář.

Najednou se chumel draků uvolnil a Hanka rozeznala postavu Pohromaka, jak drží za límec neznámého muže.

„Dobrá práce, kolego,“ pokýval stařec uznale na Pohromakovu adresu.

Kousek od nich stála v bojovém postoji Ferinová a hned za ní Vron.

Hanka prohlížela draky, jestli tu mezi nimi není náhodou i Plam, ale ze svého místa neviděla ani Hurikána. Popošla ještě kousek a už dohlédla i na vyústění vedlejší chodby a své kamarády. Rafan ji zahlédl, tak mu zamávala.

Náhle se od stěny blízko ní odlepila postava muže v černém, který ještě před chvílí pronásledoval Hurikána. Muž se vrhl kolem krku Pohromakovi, který držel v jedné ruce hůl moci a ve druhé svého vězně, takže se proti takovému jednání ani nemohl ohradit.

„Bratře! Ty žiješ! Hrozně jsem se o tebe bál,“ začal vykřikovat nově příchozí.

„Nech toho!“

„Našel jsem tady to podzemní doupě a uslyšel ten hrozný rachot. Byl jsi uprostřed toho všeho. Ani si neumíš představit, jaký jsem o tebe měl strach,“ vykřikoval muž a držel se Pohromaka jako klíště.

Hance se jeho jednání zdálo trochu přehnané. Přepnula na magický pohled. Muž měl opravdu podobnou auru, jako Pohromak, avšak dívce se zdálo, že nezvykle kolísá její velikost. Možná to ale způsobily zdejší anomálie. Náhle si vzpomněla, odkud toho muže zná. To on byl tenkrát na jejich zahradě a pokoušel se jim ukrást školní hodinky. Byla si tím téměř jistá.

Profesorka Ferinová k muži přistoupila a zkoušela ho uklidnit a odtrhnout od bratra. Toho využil Pohromakův vězeň, vytrhl se ze sevření a zamířil směrem do chodby nalevo od Hanky. Draci se mu vrhli do cesty a tím nechtěně zabránili Demitovi použít hůl moci. Uprchlík se ale nějak mezi nimi protáhl a prchal kolem Hanky. Skoro automaticky mu nastražila do cesty klouzavé kouzlo. To se znásobilo a udělalo klouzačku po celé jeskyni. Zpátky už se to vzít nedalo. Hanka by se nejraději neviděla. Drakům se nohy rozjely na všechny strany a rozplácli se na jednu velkou hromadu. Když dívka zahlédla pohled Karmaneuduny, která právě seděla na hlavě zelenému drakovi, bylo jí hned jasné, že za tohle pochvalu nedostane.

Uklouzl i prchající a jel chodbou po zadku směrem k rudě osvětlenému prostoru. Cestou narazil do skály a vzápětí se ozvalo dračí zasyčení a kletba. Hurikán, který se tu až doteď ukrýval, uhnul stranou. Hanka se rozběhla k němu. Kouzelník se po čtyřech hrabal dál. V chodbě se zdvihla další temná hmota, tentokrát o mnoho větší, než byl Hurikán. Veliká tlapa sáhla po uprchlíkovi.

Zuřivý dráp, který tu čekal na správnou chvíli, aby zachránil Šítárovi život, se dobře bavil. Ta malá lidská mrcha, kterou se už dvakrát pokoušel zabít, tu byla taky. Skoro proti své vůli k ní pocítil respekt. Uměla komunikovat s draky, používala magický most, rozhodně na ní bylo něco zvláštního. Svým klouzavým kouzlem mu tentokrát udělala radost. Musel se té dračí valné hromadě v duchu smát. Rozhodl se jí za to věnovat malou stopu, vedoucí k jeho uvězněnému bratrovi. Aspoň díky tomu otestuje, zač ta potvora stojí. Pokud si té nepatrné stopy všimne a dokáže po ní jít, měl by si dát pozor a v budoucnu ji nepodceňovat.

Šítár se zavrtěl, napůl se otočil a gestem odstartoval nějaké připravené zaklínadlo. Muselo to být něco velkého, protože i světélkující stěny chodby zlověstně potemněly.

Potom drak popadl kouzelníka a rozběhl se s ním co nejrychleji chodbou. Na jejím konci zela svým žárem ohnivá brána. Obvykle se používala k likvidaci odpadků. Dráp ale díky svým novým znalostem přišel na způsob, jak projít i takovým rudým peklem. Chtělo to jen trochu rozběhu, mrazivé moci a během letu se ve vhodném okamžiku odrazit do pomocné brány k novému domovu, kterou dovedl během letu vytvořit ve zlomku vteřiny. Ti, co obvykle dokázali zachytit horkou stopu použité brány, byli v tomto případě namydlení. Budou-li sem strkat své zvědavé nosy, připálí si je ve žhavé lávě.

Hanka jemný dračí dotyk díky zaostřeným smyslům ucítila a hned se jí zježily všechny chlupy na krku. Poznala Drápa. Ten se ale vzápětí rozběhl a skočil i s kouzelníkem do pekelného žáru ohnivé brány.

Co mi to provedl? Zapátrala kolem sebe. Zkontrolovala auru podobně, jako když jí stál za zády René a Patrik. Něco tu bylo. Šedorůžové vlákno. Zdálo se tenčí než pavučina, ale bylo tam. Ze soustředění ji vytrhl Plamínek, který se jí zhmotnil v náruči. Těsně za ním sem dorazil Vron a otočil Hanku, aby se podíval, jestli je v pořádku. Za ním dorazila Karmaneuduna a Ferinová. Plamova matka po Hance vyčítavě loupla okem a začala se starat o Hurikána. Rafan se Sváťou se drželi opodál a uznalým gestem ocenili Hančino poslední kouzlo. Nevlídně se na ně zašklebila. Pomalu se všichni přesunuli zpět do velké jeskyně. Draci byli rozzlobení, Pohromak se vztekal a nadával zkroušenému bratrovi. Ferinová něco šeptala Demitovi.

„Někoho jsem vám přivedla,“ ozvalo se z chodby a do jeskyně vešla ochránkyně s dračím mládětem.

Všechny pohledy se otočily k ní.

„To musí být ten, který se narodil z ukradeného vejce,“ překvapeně řekla Karmaneuduna, odvrátila se od Hurikána a něžně zdvihla dráče.

„Pozor na něj,“ varovala ji ochránkyně, „dostal poněkud jednostranně zaměřenou výchovu.“

„Však my už si s ním poradíme,“ zlepšila se dračici nálada.

„Nerad vyrušuji, ale musíme pryč,“ oslovil přítomné Demit, „zdejší podzemní prostory se začínají hroutit.“

„Našla jsem bezpečnou cestu ven,“ přikývla ochránkyně, „pojďte za mnou, než se to tu všechno sesype. Teď se raději vyvarujte použití kouzel, pokud nechcete uspíšit destrukční vlnu.“

„Tak rychle, pospěšte si,“ postrčil děti Vron. Teď už bylo slyšet temné dunění, jak se někde poblíž propadala skála.

„Ale nenašli jsme Plama,“ namítla Hanka a otočila se na dračici.

„Taky je mi to líto, ale v téhle chvíli bohužel nemůžeme nic dělat.“

Hanka chtěla něco namítnout, ale Rafan ji zarazil: „Netrap ji, copak necítíš, jak se snaží před ostatními draky ze všech sil zachovat kamennou tvář? S prvním synem žádné terno neudělala a teď přišla i o toho druhého. Měj s ní slitování.“

„Ale Plam přece není mrtvý, jenom se mu něco přihodilo.“

„Hele nediskutuj a šlapej, ať jsme venku. Už se to sype někde blízko,“ popostrčil ji Rafan, protože i ostatní najednou zrychlili krok. Hanka si v náruči srovnala Plamínka a přidala. Poté, co prostoupili dvěma branami, se ocitli u dveří, které se otevřely ven do průseku mezi skalami. Demit vedl celou skupinu pryč z nebezpečné oblasti. O dvě stě metrů dál se zastavil na pasece a otočil se na Karmaneudunu.

„Udělali jsme všechno, co se dalo. Mrzí mě, že jsme toho darebáka nechali utéci, a je mi líto, že jsme neměli šanci najít všechny unesené jedince.“

„Alespoň někoho jsme našli. Děkuji za vaši ochotu a pomoc,“ zdvořile odpověděla Bdělému dračice, i když nevypadala dvakrát nadšeně.

„Čaroděj raději celé své sídlo zničil, než aby nám umožnil jeho prohlídku. Z toho usuzuji, že se tu dělo něco nepatřičného a podezřelého, co jsme neměli vidět. Podezírám ho ze snahy ovládnout draky. Nelíbí se mi, že utekl, i když odhaduji, že vzhledem k okolnostem od něj bude na nějaký čas pokoj. Ocenil bych, kdybyste mi později, až bude Hurikánovi lépe, poskytli informace, co dole zažil a viděl.“

Dračice zafuněla a zvažovala, zda má odpovědět. Nakonec usoudila, že si muž zaslouží pár informací.

„Hurikán řekl akorát to, že na čaroděje v chodbě čekal černý drak, který ho popadl a skočil s ním do ohnivé brány.“

„Černý drak? Myslíte, že to byl...?“

„Je to pravděpodobné,“ pochopila dračice, na co se muž ptá a byla mu vděčná, že jméno Drápa nevyslovil nahlas.

„Mám nepříjemné tušení, že kouzelník byl natolik zdatný, aby to přežil. Jeho sídlo pod rezervací bylo mimořádně pečlivě a vynalézavě vybudované, dokázal využít i magických anomálií. Tolik funkčních bran a pastí mě nemile překvapilo. Budeme si muset na něj dát v budoucnu pozor. Děkuji vám za spolupráci a doufám, že naše přátelské vztahy zůstanou zachovány i nadále,“ ukončil Demit svůj proslov.

„Také chci poděkovat za spolupráci,“ řekl zelený drak, „teď mě ale omluvte, musím co nejdříve dostat domů to naše uspané nemocné mládě.“

Na nic nečekal, odrazil se a odlétl.

„Také bychom měli našeho malého odnést k nám. Vypadá zmateně,“ podotkl jeden z černých draků a Karmaneuduna přikývla.

„Doufám, že máš pravdu, Demite,“ řekla starci, „A že teď opravdu bude klid. Nemáme zájem vyhledávat konflikty s lidmi. Ale jestli někde vyhmátneme toho lumpa, jeho život šetřit nebudeme, to doufám chápeš.“

„Chápu, máte na to plné právo.“

Draci přikývli, popadli mládě a odletěli.

„Vezmi děti bezpečně do útulku,“ obrátil se Demit na Vrona, „my už taky musíme jít. A vyhýbejte se téhle oblasti. Nějaký čas bude nestabilní, tak ať tu někdo nepřijde k úrazu.“

Profesorka Ferinová se na ně usmála: „Únosce je pryč. Teď už se budu moci zase vrátit do školy. Připravíme letošní slavnostní představení spolu, už se na to docela těším. Tak se zatím mějte.“

Kouzelníci odešli a na místě zůstal s dětmi jen Vron. Plamínek se začal v Hančině náruči nespokojeně vrtět. Roztržitě ho pustila dolů. Pod nohama se jim zachvěla zem a tlumené dunění signalizovalo, že likvidace podzemního labyrintu stále ještě není u konce.

„No mládeži, slyšeli jste Demita, je to tu nestabilní, tak žádné zdržování, jdeme do útulku.“

„Sakra! Proč se tu nikdo nezjímá o to, co se stalo s Plamem?“ zamračila se odmítavě Hanka.

Všichni se k ní otočili a dívka ucítila jejich nesouhlas.

„Jestli tam někde dole tvůj dračí přítel byl, tuhle destrukční vlnu nemohl přežít, šířila se jako lavina po všech prostorách, kde kouzelník přebýval. Copak jsi to necítila?“ vzal ji soucitně za ramena Vron.

„Kdyby umřel, věděla bych to,“ umíněně trvala Hanka na svém, „chci ho zkusit najít!“

„A dokážeš se s ním spojit?“ zeptal se Vron.

Pokusila se soustředit. Teď už ji u toho nikdo nevyrušoval. Plamův krystal byl stále němý a zamlžený. Najednou si uvědomila, že se stále ještě v mysli nezbavila podivné nitky, kterou ucítila při kontaktu s Drápem. Zdálo se, jako by ji nitka táhla určitým směrem. Bohužel přesně tím směrem, odkud se ozývalo nejhorší podzemní dunění. Byla na rozpacích. Má to ostatním říci? Možná ji chce Dráp zabít... Ta nitka ale není cítit nepřátelstvím. Co když si přeje, aby zachránila jeho bratra? Tohle bylo nepříjemné dilema.

„Tak co?“ naléhal netrpělivě kouzelný džin. I on už toužil být z této oblasti pryč, aby pokud možno nemusel děti chránit kouzly, která se tu občas chovala jinak, než původně zamýšlel.

„Spojit se s ním nedokážu, ale mám kontakt, který mě táhne tímhle směrem,“ ukázala Hanka a s obavou sledovala nedůvěřivou reakci kamarádů a Vrona. Kdyby tak ještě věděli, že i ona má pochybnost o svém tvrzení...

„Já Hance věřím,“ rozhodl Sváťa, „podíváme se tam.“

„Je to nebezpečné,“ namítl Vron, „já... Obávám se, že nemohu připustit tohle pátrání.“

„Dobře. Půjdu sama,“ pokrčila rameny Hanka. Náhle si byla jistá, že se tam podívat musí. Možná Plam stejně umře, ale kdyby nic nepodnikla, nedokázala by se srovnat se svým svědomím.

„Jdu s tebou,“ řekl zamračeně Rafan.

Vron se najednou napřímil a zavřel oči. Když je znovu otevřel, oznámil: „Můj pán mě volá. Musím se co nejrychleji vrátit zpátky do útulku i s jeho synem. Sidi má porodní bolesti a zdá se, že její dítě už se dere na svět. Pán si žádá mou pomoc.“

„Tak běž a nech nás tady,“ navrhl Sváťa.

„Příkaz zněl: vrátit se i se synem. Musím vás přivést zpět. Teď hned. Jdeme!“

„Já nejdu,“ ušklíbla se Hanka, „já v rozkazu nejsem!“

„Dobře,“ vzdychl Rafan, „vezmi Sváťu, já tu zůstanu s Hankou.“

„Ale ty jít musíš,“ zahleděl se Rafanovi do očí Vron.

„Proč by...“ chtěla se do toho plést Hanka, ale Rafan mávl rukou, aby zmlkla a nechala to na něm. Dívka sledovala, jak tam stojí a hledí si vzájemně do očí. Podezírala je, že vedou soukromý dialog, aby je ani ona ani Sváťa neslyšeli.

Měla pravdu. Rafan hovořil s Vronem na mentální úrovni a odblokoval ostatní, aby ho neslyšeli. Kouzelný džin se přizpůsobil.

„Musím jít, protože jsem zahrnut v rozkazu?“ zeptal se neslyšně džina.

„Ano. Dundar neřekl, který syn.“

„Takže Dundar je opravdu mým otcem?“

„Myslel jsem, že už to víš.“

„Tušil jsem to. Ale nechci, aby to věděl někdo další, nechci se k němu hlásit jako ke svému otci.“

„Já vím.“

„A co Dundar? I on ví, že jsem jeho syn?“ s obavou se zeptal Rafan.

„Myslím si, že neví, ale to na vyřčeném rozkazu nic nemění.“

„Tak dobře. Půjdu s tebou, ale měli bychom cestou vymyslet, jak Hance pomoci,“ zakončil soukromý rozhovor Rafan.

Pak se otočil na dívku: „Pokusím se v útulku něco zařídit a vrátit se, abychom ti pomohli. Tak buď prosím tě opatrná a dávej pozor, ať se zase někam nepropadneš. Ano?“

„Jasně,“ řekla Hanka a doufala, že na ní není vidět strach, který cítila při pomyšlení, že zůstane během pátrání v této lokalitě sama.

„Tak už pojďte,“ nařídil Vron a opatrně vytvořil malou, maximálně zabezpečenou, bránu. Sváťu, který se stále nešťastně ohlížel po Hance, musel kouzelný džin prostrkat skrz skoro násilím. Vtom se jí v náruči zhmotnil Plamínek.

„Ale? Ty jsi tu zůstal,“ podivila se, „za to nás asi tvoje máma nepochválí.“

Hanka se znovu soustředila na nitku a vyrazila směrem, kudy ji to podivné mentální vodítko táhlo. Nebylo to tak jednoduché. Skalnatý terén ji stále nutil odbočovat ze směru, kam měla namířeno, a některé části skal se obcházely dost problematicky. Doufala, že si tam nezvrtne nohu.

Errata:

11.08.2021 23:09