Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Dcera jednorožců

„Už jsou tady, už jsou tady,“ halekal Sam na celé okolí a všichni, kdo pracovali v útulku pro magická zvířata, zdvihli hlavu. Rafan se Sváťou odhodili v kleci škrabku a smeták na podlahu a vyrazili ven. Celé tři týdny pomáhali Dundarovi s prací u zvířat. Léčitelka Sidi se věnovala svému miminu a přicházela spíš jen výjimečně, aby se podívala na zajímavý případ nebo poradila s něčím, co Sváťův otec neznal. Jinak tu Dundar působil jako hlavní léčitel, což ho docela bavilo. Dokonce přemýšlel o tom, zda se sem také nemá i s rodinou přestěhovat, aby nemusel každý den využívat služeb svého kouzelného džina, který sem jeho a Sváťu dopravoval pomocí magické brány.

„No, no, nepřeraz se,“ napomenul Toma, který reagoval na pokřik svého bratra a také se letěl podívat na příchozí, aniž se rozhlížel.

„Pardon,“ omluvil se v běhu chlapec Dundarovi, do kterého vrazil, a pádil dál.

„To je mi cirátů kvůli jedné holce,“ bručel Dundar, ale také zamířil k místu, kde se objevila návštěva.

Jako momentální šéf magického útulku měl své povinnosti a očekávalo se, že i on osobně přivítá jednorožce, který na dnešek předem ohlásil svůj příchod. Tím spíš, že právě tento jednorožec byl úzce spřátelen s jeho synem a dalšími zdejšími osobami. Jeho jméno se během uplynulých tří týdnů hojně objevovalo ve zprávách i v diskusích obyvatel nejen tady, ale snad všude, kde žili lidé nadaní sedmým smyslem. Existovalo spoustu dohadů, co tím jednorožci sledují, když dovolili, aby jedna z jejich rodin adoptovala lidskou dívku. Bylo hodně takových, kterým se podobné rozhodnutí zdálo nenormální až zvrácené. Naprosto nechápali, co vedlo čtrnáctileté děvče k tomu, aby si jako své rodiče vybralo čtyřnohé kopytnatce, o nichž se toho obecně moc neví. Jak se proboha takoví tvorové dokážou postarat o lidské dítě?!

Ovšem ti, kdo znali okolnosti podrobněji, si o R’íhanovi a jeho rodině mysleli jen to nejlepší. Díky němu nebyla Hanka odsouzena k životu bez magie a díky své adopci teď byla nejen zdravá, ale i šťastná. V Posvátném háji jednorožců si poradili s kouzlem, které ničilo magií její tělo, a navrátili jí schopnosti sedmého smyslu. Jen několik nejbližších vědělo i takové podrobnosti, jako to, že návrat zdraví ani tentokrát nebyl absolutní, a že v Hančině mysli je znovu ochranný blok, ukrývající problematické místo v jejím vědomí, které se vyléčit nepodařilo. Tři týdny dívka strávila ve své nové rodině a všichni v útulku byli nesmírně zvědaví na to, jak se jí tam dařilo. R’íhan slíbil, že ji přivede, aby si i ona užila zbylou část prázdnin ve společnosti svých přátel a kamarádů.

Konečně byli tady. Jednorožec R’íhan i s dívkou zamířil k lidem, kteří jim přicházeli vstříc. Hanka se usmívala jako sluníčko. Jako první se srdečně objala se Sváťou a s Rafanem. Hned za nimi se k ní prodrali Mojeranovi vnuci dvojčata Sam a Tom.

„Čím vás doma zalévají, že tak rychle rostete?“ smála se a začala si potřásat rukama i s ostatními lidmi z útulku.

„Jsem tak šťastný, že jste jí pomohli,“ řekl Sváťa R’íhanovi, když ho pozdravil, „rád bych vám poděkoval, ale nějak mi na to nestačí slova...“

Jednorožec se lehce dotkl jeho ramene a odpověděl téměř poeticky: „Tvůj cit je jako sluneční paprsek, který zahřál mé srdce.“

Rafan, stojící hned za Sváťou, se také usmíval. Lehce se R’íhanovi uklonil i on a řekl jen: „Díky.“

Jednorožec ho poctil stejným dotykem a dodal: „Postarejte se spolu s bratrem o mé dítě, ať se zase nezaplete do nějakých problémů. Bojím se, že její dračí krev je příliš vznětlivá.“

„Bude-li to v našich silách, dáme na ni pozor,“ slíbil Rafan.

„Slibujete?“ ujišťoval se jednorožec.

„Slibujeme,“ odpověděli dvojhlasně.

„Natáhněte ke mně ruku s prstenem,“ řekl jim jednorožec a oba váhavě poslechli. Dokonce i Hanka natáhla hlavu, aby viděla, co se to tam děje.

R’íhan se dotkl jejich prstenů a chlapci s údivem zjistili, že každému z nich v prstenu přibyl maličký temný rubín.

„Pokud byste se potřebovali o něčem poradit, stačí kámen promnout prstem,“ uslyšeli ve své mysli a pochopili, že tuto informaci slyší jen oni dva. „Pokud by Hance hrozilo velké nebezpečí, zaklepejte prstenem třikrát o kámen nebo o skálu nebo o něco tvrdého. Ona je teď členem našeho stáda, a kdyby jí někdo ublížil, jednorožcům by se to nelíbilo. Pro jistotu na ni během prázdnin i školního roku dohlédněte.“

„To je samozřejmé,“ přikývl Rafan za sebe i za bratra.

Konečně se k R’íhanovi dostal i Dundar a slavnostně ho uvítal na půdě útulku. R’íhan s ním zdvořile promluvil, ale Hanka, která za poslední týdny jednorožce poznala důvěrněji, hned postřehla, že R’íhan s ním hovoří skoro až nerad.

Zdvořilost však jednorožcům nedovolovala chovat se k někomu přezíravě. I ona musela absolvovat řadu lekcí, než nový otec uznal, že se chová natolik přijatelně, aby mohli postupně navštívit všechny členy stáda v okolí Magického lesa. Seznamovala se s ostatními jednorožci a R’íhan velice pečlivě dbal na její chování. Až tam si uvědomila, jak je pro její čtyřnohé rodiče důležitá slušnost a zdvořilost. L’gala s ní trénovala slovní obraty, které byly vhodné pro oficiální setkání, a dívka tušila, že časem se toho bude muset naučit daleko víc. Když si zpětně promítla poslední tři týdny, vlastně ji celou tu dobu hlavně vychovávali. Ještě že tam byl i P’ujibo, jinak by se asi zbláznila už první týden. Její čtyřnohý bratr ji vždycky vytáhl do lesa, kde je nikdo nekáral za rozpustilost a dovádění. Běhali mezi stromy i po loukách, pozorovali divoce žijící tvory, naslouchali driádám a odpočívali pod konejšivými korunami lesních velikánů. Teď ale byla ráda, že jí R’íhan umožnil strávit zbytek prázdnin s kamarády. Takovou velkorysost od něj ani nečekala. Příjemně ji překvapilo, jak je pro její novou rodinu důležité, aby se i ona cítila šťastná. Byla jim za jejich ohleduplnost vděčná.

Dundar zatím R’íhana provedl útulkem. Všechno bylo v pořádku, dokud nedošli ke klecím ve velké budově.

„Kterej trouba nezavřel klec s pupusatami?“ rozlehl se prostorami Dundarův rozhněvaný hlas.

Sváťa se přikrčil a koukl na Rafana: „No nazdar! Tys nezavřel?“

„Tys měl zavřít. Přece jsi šel za mnou,“ zamračil se oslovený.

„Kolik jich chybí?“

„Čtyři zmizely.“

„Tak je koukejte rychle najít, než se někde zahrabou!“ zamračil se Dundar na kluky.

Rafan se Sváťou se pustili do hledání a Hanka se k nim přidala. Jednu pupusatu našli hned u vchodových dveří, ale ostatním se zřejmě podařilo dostat ven. V útulku byly tyto obrněné sladkovodní želvičky kvůli měknutí krunýře. U zdravé pupusaty by rohovinu neprorazil ani diamantový vrták, tyhle ale měly ochrannou vrstvu měkkou skoro jako guma. Nikdo zatím nezjistil, co jim chybí. Pupusaty sice nevypadaly příliš hbitě, ale tentokrát si zřejmě pospíšily, aby si udělaly výlet. Krunýř měly ve velikosti talíře, ale barvy na něm teď byly vybledlé a našedlé. Najít je bude obtížné. Děti se rozptýlily kolem budovy a natahovaly uši, zdali se odněkud neozývá jejich typické „pu, pu, pu“. Pukavý mlaskavý zvuk jim pomohl najít další uprchlou pacientku. Zbylé dvě se nejspíš stihly někde zahrabat.

„Už půjdu,“ oznámil R’íhan Hance psychicky.

Dívka se ohlédla a vyrazila k jednorožci, aby se rozloučila, než odejde. Dotkla se jeho hřívy a věděla, že ani nemusí promluvit, že R’íhan stejně vycítí její sympatie i vděčnost.

„Každý večer, který strávíš daleko od nás,“ řekl, „ucítíš můj malý psychický dotyk, něco jako přání dobré noci. Nemá to být kontrola, ale spíš jen potřebujeme vědět, že jsi v pořádku. Kdybys něco potřebovala, tak se ozvi. Užij si hezky prázdniny a nezapomeň, že tvé chování bude teď mnohem přísněji posuzováno, neboť máš rodiče mezi jednorožci.“

„Mám báječné rodiče a budu se snažit, abych jim nedělala ostudu,“ usmála se Hanka a jednorožec přikývl. Pak se rozběhl a po chvíli plynule zmizel v bráně, aniž zpomalil tempo.

„On už odešel?“ objevil se vedle Hanky Dundar a nesouhlasně pokrčil rameny. „Ani jsem se s ním pořádně nerozloučil. Taky se mohl ještě chvilku zdržet.“

„Asi nás nechtěl rušit v další práci,“ omluvila dívka jednorožce. Pak se oba dva jako na povel otočili zpět k budovám útulku, odkud se ozval zvučný veselý halas.

„Už je máme,“ halekal na ně na dálku Sváťa a spolu s Rafanem ukazovali Dundarovi polapené pupusaty.

„No sláva,“ zabručel léčitel napůl pro sebe, „už jsem myslel, že budu muset vyhlásit noční pohotovost.“

Hanka se raději rozběhla za kluky, aby se zapojila do zdejších prací spolu s nimi. Chopila se kbelíků a pomáhala roznášet čistou vodu. Po třech týdnech u jednorožců to považovala za skvělou zábavu. Svým nadšením nakazila i kluky a práce jim šla tak od ruky, že byli se vším hotovi dlouho před večeří. Posadili se tedy na chvíli do trávy za budovami a Hanka jim líčila, jak se učila slušně chovat, aby ji mohli jednorožci vzít ukázat ostatním členům stáda.

„To bylo skoro jako krocení a drezúra divokého lidského mláděte,“ smál se Rafan.

„Nejen lidského – i dračího,“ upřesňoval Sváťa.

„Jsem ráda, že se nad mým pohnutým osudem dobře bavíte,“ zašklebila se kamarádka a jednou rukou drbala Rafanova tulíka. Plavík držel a nastavoval střídavě krk a bříško.

„Poslyš! Jestli se teď budeš chovat podle jednorožcova přikázání, tak už s tebou nebude žádná legrace,“ popichoval ji Rafan.

„Hele, brácho, nenarušuj mou pracně získanou morálku hned první den,“ strčila do něj Hanka a povalila ho do trávy a k tulíkově radosti mu rozcuchala vlasy. Plavík je v následujícím okamžiku začal rovnat a vyčesávat do tvaru hnízda a vesele k tomu švitořil. Rafan se snažil po malém tvorečkovi hmátnout, ale dívka mu přidržela ruce a povzbuzovala tulíka, ať si pospíší. Sváťa se natáhl a začal tulíkovi pomáhat s tvarováním vlasů. To už jejich kamarád nevydržel.

„Tak vy jste se proti mně spojili!“ podíval se po nich výhružným pohledem. Vykroutil Hance jednu ruku, shodil ji ze sebe, pak chytl Sváťu, přitlačil ho k zemi a taky ho rozcuchal a hned vzápětí hmátl po Hance, aby se jí pomstil podobným způsobem. Tulík běhal od jednoho ke druhému a radostně vypískl pokaždé, když se mu podařilo uniknout chycení. Nakonec zůstali udýchaně ležet a pozorovali barevné mráčky na obloze. Tulík se ujal Hančiných vlasů a dívka ho nechala, protože se stejně bude muset po takovém kočkování důkladně učesat.

„S potěšením konstatuji, že ani jednorožci u tebe jako vychovatelé příliš neuspěli,“ řekl Rafan spokojeně.

„Teď bychom měli ještě sehnat nějaké rodiče tobě,“ odpověděla Hanka Rafanovi, „možná bys také potřeboval pár výchovných lekcí.“

„To ať vás ani nenapadne,“ polekal se Rafan. „Za dva roky jsem plnoletý a Zachariáš mi jako zákonný zástupce naprosto vyhovuje. Já o žádné rodiče nestojím.“

„Nevíš, o co přicházíš,“ namítl Sváťa.

„Vím velmi dobře, o co přicházím. A běda vám, jestli budete mou svobodu ohrožovat nějakými nežádoucími nápady!“

„No, no, snad jsme toho tolik neřekli,“ překvapil Hanku kamarádův zarputilý odpor, „myslíme to s tebou dobře.“

„Nechte si své samaritánské nápady pro někoho jiného,“ odbyl je Rafan.

„Vždyť to byla jen legrace,“ mrzelo Sváťu, že veselé kamarádské pošťuchování tak rychle sklouzlo do handrkování.

„Měli bychom jít na večeři,“ zvedla se Hanka a kluci se rozesmáli, když uviděli, jak tulík balancuje v hnízdečku, které si na Hančině hlavě upletl.

„Plavíku, ty lumpe,“ hmátla po tulíkovi dívka, ale ten jako obvykle hladce unikl. Dobrá nálada se jim rázem vrátila.

Při večeři Hanka zjistila, že měl R’íhan pravdu. Nenápadné pohledy provázely každé její gesto. Teď bude pro všechny ta, kterou adoptovali jednorožci. Budou ji sledovat, co a jak dělá, co jí, jak se chová, co říká. Nebylo jí to příjemné, ale nemohla s tím nic dělat.

Své věci našla v pokoji u kluků, kam jí je přenesl někdo ze zdejších pomocníků. Docela uvítala postel ve větší společnosti. Přece jen se u jednorožců cítila maličko osamělá.

Druhý den se v útulku objevila Sidi s miminem přivázaným v šátku. Malý živoucí raneček nespokojeně zakňoural, když ho máma vytáhla, aby si ho mohla Hanka pochovat.

„Má krásné veliké oči,“ pochválila mimino dívka, „nezlobí vás moc?“

„Celkem to jde. Budí se v noci tak třikrát až čtyřikrát. Jinak je Péťa hodné miminko,“ usmála se Sidi a znovu umístila kňourající mrně do šátku.

„No nazdar,“ zavrtěla hlavou dívka, „to bych pak usínala snad i ve stoje.“

„Vždyť já občas taky,“ přikývla léčitelka.

Pak prošla celým útulkem, podívala se na pacienty a promluvila s Dundarem. Nakonec si zavolala Rafana. Zamířili společně k malým klecím. Hanka i Sváťa se k nim zvědavě připojili. Sidi zastavila u místa, kde už dlouho živořily pupusaty.

„Už jsme na ně vyzkoušeli snad všechno, co se dalo,“ promnula si Sidi zamyšleně ucho, „tak mě napadlo, jestli by se s nimi nedokázal domluvit tvůj tulík. Určitě tu musí být něco, co jim chybí a na co jsme ještě nepřišli.“

Rafan vytáhl Plavíka z kapsy a vysvětlil mu, co se po něm žádá. Tulík si během naslouchání učesal pomuchlaný ocásek. Pak přikývl a vlezl k želvičkám. Když se vrátil, vyšplhal léčitelce po oblečení až na rameno.

„Vodopád,“ řekl.

„Co prosím?“ podivila se Sidi.

„Chybí vodopád. Voda, písek padají a dělají dobře. Pupusaty rády vodu z výšky.“

Léčitelka vzala tulíka do dlaně, aby se na něj mohla podívat přímo.

„Jestli je to pravda, máš u mě za odměnu pusu,“ slíbila mu.

„Pusu necháš pro lidi, Plavík má rád sušenku.“

„Třeba dvě, když ti to udělá radost,“ přikývla Sidi a vrátila tulíka na Rafanovo rameno. Pak se znovu vypravila za Dundarem. Tvoreček potěšeně zašvitořil a Rafan se pousmál.

„Copak ti řekl?“ zajímalo Sváťu.

„Že se Sidi rychle učí, když hned pochopila, že má raději sušenky. A že je fajn, když se kvůli tomu neurazila.“

„Jak tady chce zařídit pupusatám vodopád?“ vrtalo hlavou Hance.

„Hm, to by mě taky zajímalo,“ kývl Rafan.

Na akci léčitelky nemuseli čekat dlouho. S energií sobě vlastní hned pověřila několik lidí, aby zařídili to, co je potřeba. Ještě než odešla, instalovali u pupusat čerpadlo, které hnalo vodu a písek do výšky, odkud jako sprcha padala tato směs zpět do vodní části jejich zdejšího příbytku. Želvičky se okamžitě přemístily pod nejprudší část dopadající vody.

Léčitelka s úsměvem poděkovala pomocníkům. Pak kývla na děti, aby ji doprovodily do jídelny. Dala si s nimi limonádu a pro tulíka přinesla dvě veliké sušenky. Plavík je málem ani nemohl pobrat. Když mu ale chtěl Sváťa pomoci, jen na něj výhružně prskl.

„Koukám, že ti Plavík nedůvěřuje,“ zasmál se Rafan.

„To od něj ale vůbec není hezké,“ durdil se Sváťa, „od nikoho nedostal víc sušenek než ode mě.“

„Už s vámi mluvil pan Mojerana?“ zeptala se Sidi.

„Ještě jsem ho vůbec neviděla,“ zavrtěla hlavou Hanka.

„Má se vrátit až za dva dny. Aspoň to tvrdil Sam,“ upřesnil Sváťa, „on s námi chce o něčem mluvit?“

„Zaslechla jsem řeč o tom, že vás chce vzít na výlet. Dundar zamítl pomocníkům dovolenou, protože prý tu budete už jen do konce týdne.“

„Ale, ale, to jsou mi tajnosti! A mně táta nic neřekl,“ podivil se Sváťa, zatímco Hanka s Rafanem jen pokrčili rameny.

„Aha, tak to musím taky mlčet, abych jim nezkazila překvapení,“ zamrkala spiklenecky Sidi.

„Ale to nás budeš mít na svědomí. My teď zvědavostí ani neusneme,“ snažil se Sváťa vymámit další informace, ale léčitelka jen s úsměvem vrtěla hlavou.

„Můžeme tě doprovodit, až půjdeš domů?“ zeptala se Hanka.

„Není třeba. Za chvíli se tu pro mě zastaví Giro.“

„Taky umí přebalit Péťu?“ vyzvídal Sváťa.

„Umí. Ale dělá to nerad,“ přiznala Sidi, „a jak se má vaše Anička?“

„Začíná chodit a je s ní docela legrace. Ještě že máme Vrona, jinak bych dělal chůvu od rána do večera. Miranda ji během práce nestihne uhlídat. Někdy ti ji přivedu ukázat,“ nabídl hned Sváťa.

„Teď ještě ne, Péťa je moc malej,“ lehce zavrtěla hlavou Sidi, „ale časem se určitě domluvíme.“

Za dva dny se opravdu objevil v útulku pan Mojerana a děti vyčkávavě sledovaly, jak se tiše o něčem dohaduje s Dundarem. Zatím jim ani jeho vnuci Tom a Sam nic neprozradili, těžko říct, jestli nic nevěděli, nebo zda už se naučili zachovávat tajemství. Hanka by si vsadila na první možnost, neboť si všimla, jak se jim při pohledu na dědu plní oči otázkami.

„To jsem zvědav, jestli to bude to, co si myslím,“ zašeptal jí do ucha Rafan.

„A co si myslíš?“

„Nepovím. Taky máš mozek, tak ho použij. Klukům bude devět let.“

„Co si to tu špitáte?“ vklínil se mezi ně Sváťa.

„Že bude dvojčatům devět let,“ zopakovala Hanka.

„A jó,“ rozzářil se Sváťa, „tak to jasné, o co asi půjde. Doufám, že mě táta taky pustí s vámi.“

„Myslíte, že...“ docvaklo to konečně i Hance.

Večer se jejich tušení potvrdilo. Mojerana je před večeří pozdržel venku a odvedl je kousek stranou.

„Všechno už jsem dojednal,“ mrkl na ně s úsměvem, „zbývá mi jen, abych se zeptal vás. Rodiče Toma a Sama jako obvykle nemají dost času, tak jsem si myslel, že byste mé vnuky na jejich důležité životní cestě mohli doprovodit vy. Pojedete s námi na Ostrov volby?“

„Dědo! Konečně!“ vrhli se kluci dědovi nadšeně kolem krku. Usmíval se jejich radosti. Už skoro dva roky ho přesvědčovali, že je nezbytné, aby začali studovat na kouzelníky, a on jim horko těžko vysvětloval, že na to ještě nejsou dost velcí. Teď se jim jejich touha možná vyplní.

Kluci pustili dědu a vrhli se na Rafana a Sváťu: „To si nemůžete nechat ujít! Řekněte, že s námi pojedete. Vy už jste tam přece byli, musíte nám říct, jak to tam chodí a co nás čeká. Že s námi pojedete, že jo?“

Rafan chytil škemrajícího Sama a otočil ho nohama vzhůru: „Tak takhle se tam budeš cítit. Líbí se ti to?“

„To není pravda. Děláš si z nás legraci,“ protestoval kluk a jak se bránil, málem stáhl Rafanovi kalhoty.

„Jasně, že s vámi pojedeme,“ usmála se Hanka, „a moc rádi. Bude to prima výlet, pokud nás nesežere nějaká mořská příšera.“

„A taky můžete ušetřit za námořníky,“ navrhl Sváťa, „už máme s plavbou docela dost zkušeností.“

„To rád slyším,“ přikývl Mojerana, „tak si po večeři sbalte věci, brzo ráno vyrážíme.“

„Super! Jupí!“ zajásali znovu jeho vnuci a vyrazili jako vichřice do jídelny, aby se o svou radost podělili i s ostatními.

„Tohle by s nimi měli prožívat hlavně jejich rodiče,“ řekl trochu trpce pan Mojerana, „myslel jsem, že aspoň na tuhle cestu si na ně udělají čas.“

Zvolna došli společně do jídelny, kde všeobecný halas naznačoval, že se i ostatní účastní rozpravy na téma zasvěcení. Kluky tu všichni měli rádi, ale nemohli si nechat ujít příležitost k žertům na jejich adresu. Hanka se musela smát, když slyšela, jak se na Ostrově volby líhne jedna příšera za druhou, aby sežraly nenadané jedince. Malí kluci ale po chvíli začali vypadat nejistě a tiše si špitali.

„Kdybych nevěděla, jak to tam vypadá, asi by mě tyhle výmysly postrašily,“ prohodila Hanka tiše na adresu Toma a Sama, „ve skutečnosti tam žádné nebezpečí nehrozí.“

Viděla, že se trochu uklidnili, ale semínko pochybnosti bylo zaseto. Vzpomněla si na svou nejistotu, když měla navléknout zasvěcovací prsten, na tu směsici strachu, vzrušení a naděje. Byla to křižovatka jejího života a za ní čekala mnohem lepší budoucnost, než ta, kterou jí nabízel Útulný domov. Navzdory všemu, co nepatřilo mezi příjemné zážitky, nelitovala toho kroku a považovala ho za šťastný.

Teď něco podobného čekalo na tyhle kluky. Kdo ví, co jim budoucnost nachystá. Třeba si právě teď uvědomili, že od zítřka už nic nebude úplně stejné jako dřív.

„Měli byste se jít na ten zítřek pořádně vyspat,“ obrátil se na ně Mojerana, když dojedli.

„A ty se rozluč s tátou,“ otočil se na Sváťu, „ráno asi budeme pryč dřív, než dorazí s Vronem do útulku.“

Potom poslal dvojčata, aby odnesla použité nádobí do kuchyně, a také je zahnal spát.

Hanka ještě vyběhla ven, aby se rozloučila s kouzelným džinem a Sváťa jí byl v patách. Dundar se na syna usmál a poklepal mu na rameno.

„Chovejte se celou cestu slušně a panu Mojeranovi pomáhejte. A hlavně se nepleťte do žádných nebezpečných záležitostí. Byl bych rád, kdyby byl aspoň chvíli klid. Jasné?“

„Jasné.“

„Tady máš na cestu,“ vtiskl Dundar Sváťovi do ruky váček s kameny, „kdyby sis potřeboval ty nebo tvoji kamarádi něco koupit.“

„Ale mě rodiče také zabezpečili,“ namítla Hanka, neboť vlastnila velkou hrst vzácných kamínků, které byly jako platidlo přijímány snad všude.

„Hlavně buďte opatrní a slušně se chovejte,“ zopakoval jim léčitel ještě jednou a usmál se, když ho Sváťa na rozloučenou objal.

Vron položil Hance ruku na rameno. Ohlédla se na něj a spiklenecky mrkla jedním okem. Oba se usmáli, ani si nemuseli nic říkat. Jejich pouto vzájemné důvěry trvalo.

Errata:

12.08.2021 12:24