Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Honička v Dubovníku

Druhý den odcestovali veřejnými branami do Dubovníku. Sotva vystoupili do haly, čekalo je překvapení.

„Jé, Zachariáši, kde se tu bereš?“ běžela Hanka obejmout trpaslíka, který tu na ně čekal.

„Musím přece zkontrolovat, jak se k tobě chovají tvoji noví čtyřnozí rodiče. Kdyby se ti u nich nelíbilo, tak řekni.“

„No,“ zašklebila se dívka, „vlastně je to u nich příšerné. Pořád mě jen vychovávají a vzdělávají. U tebe to bylo lepší.“

Trpaslík se zachechtal a plácl Hanku po zádech, až málem neudržela balanc. V té chvíli k nim přistoupil kluk, kterého si zatím kvůli Zachariášovi ani nevšimli.

„Jé, Dane, co tu děláš?“ podivil se Sváťa, když poznal jejich kamaráda z Poluty.

„Otec tu musel zařizovat nějaké obchodní záležitosti a vzal mě s sebou. Včera ráno jsme se na výročním trhu potkali se Zachariášem. Když jsem slyšel, že se objevíte, nemohl jsem si to nechat ujít, to snad chápete.“

„A jak se máš, kámo?“

„Bezva. U nás ve škole je to super. Taky máme jako volitelný předmět supervolon, což mi fakt vyhovuje. Jsem docela dobrej. Jestli se ještě trochu zlepším, mohl bych se dostat dokonce do školního soutěžního družstva.“

„Až budeš někde soutěžit, tak dej vědět, přijedeme tě povzbuzovat,“ usmál se Rafan.

„To by bylo prima, ale musím ještě trochu vypilovat styl. Otec mi domluvil tréninkové hodiny u Pohromaka, to by mi mohlo pomoct.“

„Pohromak? Máš na mysli Stana Pohromaka?“ zaúpěla Hanka.

„Znáš ho? Je skvělej, co?“

„V supervolonu možná. Ale jinak se před ním nezmiňuj, že nás znáš, jinak tě shodí s prkna.“

„A proč? Co se stalo?“

„Měli jsme mezi sebou vážný konflikt, vyřešený až zásahem Bdělého,“ řekl Rafan a tulíkovi, který mu seděl na rameni se při té vzpomínce zježily všechny chlupy, nejvíc na hřbetě a ocásku.

„Páni! Fakt? To je teda síla! A o co šlo?“

„Jestli u něj chceš trénovat, tak se neptej. A hlavně o nás nevyprávěj ani v jeho blízkosti,“ doporučil mu Rafan důrazně.

„Ale dědovi a bráchovi to říct můžu, ne?“

„Jo. Těm můžeš,“ milostivě zařadil Rafan jeho příbuzné mezi důvěryhodné osoby.

„Nechceš s námi taky jet na ostrov volby?“ zatahal Sam Dana za rukáv, protože se mu hned na první pohled zdál jako zajímavá osoba, se kterou by mohla být legrace.

Dan se ohlédl na kluky a Hanka usoudila, že nastal čas představit Dana aspoň panu Mojeranovi. Sice ho z jejich vyprávění znal, ale ještě se nepotkali. Mojerana si zcela vážně potřásl s chlapcem rukou a s úsměvem prohlásil, že ho rád poznává. Dan rozhodně nepatřil k dětem, kteří trpí před dospělými ostychem. Hned se začal vyptávat na kluky, co už umí a jestli se na Ostrov volby těší a vyzvídal, proč s nimi nejede i jejich matka.

„Teď teprve si uvědomuji, jak může první pohled klamat,“ zašeptala Hanka Sváťovi. „Když jsem Dana viděla poprvé, připadal mi jako nesmělý zakřiknutý kluk.“

„Nemůžu s vámi jet,“ řekl pak Dan trochu lítostivě klukům, „musím se zítra večer, až skončí trhy, vrátit s tátou domů.“

„Takže dneska a zítra s námi ještě zůstat můžeš, že jo?“ smlouval Sam a měl velký zájem poznat blíž kluka, který je tak dobrý, že závodí v supervolonu.

„Já nevím, to bych to musel říct tátovi,“ váhal Dan, ale lákala ho představa dvou dní strávených ve společnosti kamarádů.

„Můžeš své přátele rovnou doprovodit do přístavu nebo i do města,“ navrhl Zachariáš, „já tátovi řeknu, kde jsi.“

Dan se ještě nejistě ohlédl po Mojeranovi, co na to říká on. Ten se ale hned přátelsky usmál a přikývl. Pak se otočil k trpaslíkovi.

„Máme zamluvený velký pokoj v hostinci U mořského hada. Pokud to nebude jeho otci vadit, může s námi chlapec zůstat klidně až do zítřka. Počítám, že sehnat místo na lodi a nakoupit zásoby nám dva až tři dny zabere,“ řekl mu.

„Já to vyřídím. Myslím, že starej Ferelli proti tomu nebude nic mít,“ kývl souhlasně Zachariáš.

Pak se s dětmi rozloučil a zamával jim, když vyrazily s Mojeranou směrem k přístavu. Lodí tu bylo hodně, ale děda dvojčat měl své představy a nároky. Občas se dal do řeči s některým námořníkem nebo kapitánem, ale stále nebyl spokojen.

„Opravdu s námi nepojedeš?“ zkoušel Sam lámat nového kamaráda, ale Dan jen s úsměvem vrtěl hlavou.

„Úplně mi stačilo jedno ztroskotání před dvěma lety. Já totiž moře nijak zvlášť nemiluju. Na palubu takového vratkého plavidla bys mě nedostal ani párem koní.“

„Děda určitě vybere bezpečné plavidlo,“ namítal Tom.

„To doufám,“ řekl napůl se smíchem a napůl smrtelně vážně Dan, „nerad bych se doslechl, že jste se utopili.“

Pomalu prošli celým přístavem. Na oběd šli do námořnické krčmy, ale spíš jen proto, že dvojčata žadonila, že chtějí vidět faktickou námořnickou hospodu. Bylo tam zakouřeno, zapliváno, prostor smrděl rybinou a pivem a příchod chlapa s houfem dětí vzbudil podezřívavou zvědavost štamgastů. Mojerana vybral stůl v koutě, kde se dalo aspoň trochu pootevřít okno.

Hanka opatrně zkoumala, kam si sedá, protože měla podezření, že by se v některých místech mohla zadkem přilepit na pobryndanou lavici. Přemýšlela, jestli je vůbec bezpečné dát si tu něco k jídlu. Mojerana se rozhlédl po okolních stolech a objednal míchaná vejce s chlebem.

„Jste spad ze stožáru, ne?!“ utrhl se na něj hostinský. „Dejte si utopence nebo tlačenku.“

„Copak vy tu nemáte vajíčka?“

„To jó. Ale v kuchyni nemám nikoho, kdo by vám je moh udělat. Kuchař vyspává po vopici a pomocnice dneska nedorazila.“

„A kdybych si je udělal sám, to by šlo?“

Hostinský váhal, jestli má riskovat návštěvu někoho cizího v kuchyni.

„Samozřejmě vám je zaplatím,“ ujistil ho Mojerana a chlap ve špinavé zástěře nakonec přikývl. Hanka si oddechla. Pokud jim jídlo uvaří sám Mojerana, bude určitě poživatelné. Pak ji napadlo, že by ho v tom neměla nechat samotného.

„Já vám pomůžu,“ vstala a vydala se za nimi ke kuchyni.

„No nazdar,“ vydechla, když to tam viděla. Našla jednu relativně nejméně špinavou pánev a šla ji umýt. Snažila se moc nerozhlížet, aby nepřišla o chuť k jídlu.

„Bojové podmínky,“ zavrčel Mojerana a dal se do práce. Dívka zatím drhla sedm talířů a lžic, aby bylo z čeho jíst. Hostinský už si jich dál nevšímal a i ostatní chlapi o ně ztratili zájem a začali se bavit jako obvykle. Sam a Tom měli oči navrch hlavy a Hanka je podezírala, že se snaží si zapamatovat co nejvíc slangových a pochybných výrazů, které se tu ozývaly častěji než běžná slova. Dokonce i Dan Ferelli nasával zdejší atmosféru jako houba. Asi také nic podobného ještě nezažil. Hanka nechápala, co tu kluky tak fascinuje, jí se zdála hospoda špinavá, hlučná a nechutná. Nejvíc jí vadil zatuchlý vydýchaný vzduch.

Zvolna dojídali, když hosté u vedlejšího stolu začali zdvihat hlas.

„... to mi neříkej, řek jsem mu. Jestli ty krabí chcíplotiny jsou ze Zátoky šílenců, nacpu ti tělo do hajzlu nosem napřed. Něco takovýho já žrát nebudu! A jak sem mu vopřel kudlu vo vohryzek, všecko vyklopil. Takový svinstvo! No, chápeš to?“

„Nejni zdejší. Třeba to nevěděl.“

„To mi neříkej, něco takovýho mi neříkej ani ze srandy! Ten kretén by nám tu zkurvenost ze zátoky chtěl prodávat jako žrádlo! Já byl při tom, když tu jeden z něčeho podobnýho zešílel. Takovej masakr jsi eště nežral. Krve jak ze stáda volů, než sme ho sejmuli. Esli tu toho kreténa eště někdy uvidím, pozná, jak chutná ocel v žaludku.“

Hanka mrkla okem po panu Mojeranovi, který se znechuceně mračil a mávl na hostinského, že chce zaplatit. Než u vedlejšího stolu dořekli další větu, už byli venku.

„Doufám, že má vaše dušička pokoj,“ obrátil se děda ke svým vnukům. „A že mě příště nebudete tahat do pochybných hospod. V téhle se mi ani dost málo nelíbilo.“

„Ale že tam byli sakra drsní námořníci!“ uznale pokýval spokojený Sam.

„A ta, co v ní dneska budeme spát, bude taky plná námořníků?“ dotázal se trochu nesměle Tom, který zcela viditelně nadšení svého bratra nesdílel.

Děda se na něj usmál: „No, pár jich tam nejspíš bude, ale doufám že tam budou mít příjemnější prostředí a čistější talíře.“

Odpolední program jim pan Mojerana zpestřil výletem do naučného podmořského tunelu. Dvojčatům se pohled na mořské dno hned zalíbil. Ani jim nijak zvlášť nevadilo, že se poblíž neobjevily sirény. S těmi už se setkali na školní slavnosti v Santareně, kde s nimi mohli dokonce i mluvit. Nyní je ale mnohem víc zajímali neznámí živočichové a barevné ryby. Když se poblíž zastavila skupinka tří dětí a dvou dospělých, všichni zbystřili pozornost. Jeden z mužů ve skupině totiž zasvěceně hovořil o tom, co bylo kolem nich právě k vidění. Říkal jména ryb a živočichů, vysvětloval jejich chování a upozorňoval na zvláštnosti jednotlivých druhů. Tom a Sam natahovali zvědavě uši, až si jich muž všiml a kývl na ně.

„Pokud vás moje povídání zajímá, tak se k nám klidně připojte,“ usmál se, „mám mezi přáteli mořského biologa, takže o zdejší fauně něco málo vím.“

Dospělí se mezi sebou vzájemně představili a muž pokračoval ve výkladu.

„Všimněte si tamté hroudy. Jestli se nemýlím, tak je to rozedranec, který čeká, až mu nějaká hloupá rybka skočí na udičku, přesněji řečeno na ploutev, která jako udička vypadá.“

„A támhle ten stín?“

„To vypadá na elektrického parejnoka. Ten ryby obejme, ochromí výbojem elektřiny, kterou si jeho tělo dokáže vytvořit, a pak usmrtí.“

„Jé, podívej se, jak se zahrabal do písku,“ vypískla nadšeně jedna z dívek.

Opět kousek popošli a obdivovali barevné korálové rybky.

„Pojďte sem,“ zavolal na děti muž, „támhle se schovává chobotnice. Vidíte ji?“

„Kde? Vždyť tam nic není...“

Vtom se tvor vymrštil a přesunul se o kus dál, kde znovu naprosto neviditelně splynul s mořským dnem. Muž vyprávěl tak zajímavě, že jim cesta tunelem ubíhala rychleji, než se zdálo. Už byli skoro na konci, když se muž zarazil a zadíval se na jedno místo.

„No ne, to je přece čtverzubec bersereta. Tahle rybka se vyskytuje jen v okolí zdejšího korálového útesu. Vidíte, vůbec se nebojí. Většina predátorů se po ní totiž ani neohlédne. Vědí, že kdyby ji sežrali, vypustí jim rybka do tlamy jed, který je na chvíli ochromí a pak začnou šílet a zuřivě útočit na všechno ve svém okolí.“

„A umřou?“

„Pokud se neumlátí o útesy, nebo nezaútočí ve svém zmatku na někoho silnějšího, tak ne. Jed časem vyprchá.“

„Aha,“ řekla malá holčička, „takže si pak pamatují, že na tuhle rybku nemají útočit.“

„Přesně tak,“ usmál se na ni muž.

„Jsou tu i další jedovatí tvorové?“ zeptal se Sváťa.

„Ale samozřejmě. V moři se dají potkat rejnoci s jedovatým trnem, krásní barevní perutýni, mořské sasanky a další. Někdo pomocí jedu loví, někdo ho má na obranu.“

Pan Mojerana ochotnému průvodci zdvořile poděkoval a společně vystoupali po schodišti ven z tunelu. Po dlouhé procházce v šeru pod hladinou je letní slunce málem oslepilo. Mhouřili oči a chvíli trvalo, než si zase zvykli na sílu slunečního světla.

„Tak co, líbilo se vám to?“ zeptal se Sama a Toma děda.

„Paráda,“ řekl Sam, „jednou budeme taky s bráchou pracovat pod mořem.“

„To si rychle vybrali budoucí povolání,“ zasmála se Hanka a ohlédla se po Rafanovi. Skoro až ztuhla, když uviděla, jak je bledý.

„Co se děje?“ zašeptala.

„Řeknu ti to později,“ odbyl ji Rafan a postrčil ji za ostatními.

Mojerana opět zamířil do přístavu a navštívil další dvě lodi. Jedna středně velká loď ho zaujala. Nepatřila do kategorie luxusních plavidel, ale vypadala rychle a bytelně.

„Tak co?“ vyzvídaly děti, když se vrátil, protože i jim se plavidlo líbilo.

„No, místo by měli, ale kapitán se tu objeví až zítra. Prozradili mi ale, že večer bude v hospodě U mořského hada, tak máme šanci se s ním domluvit tam. Akorát že bychom museli všechno obstarat během zítřka, protože další den hned za úsvitu vyplouvají.“

„A co ještě musíte s sebou obstarat?“ zeptal se zvědavě Dan, který jako jediný neprojevoval při pohledu na vybrané plavidlo žádné velké nadšení. Pořád ho viděl spíš jako dřevěnou skořápku, která lidi jen nedostatečně izoluje od mořské vody.

„No hlavně nějaké oblečení, nepromokavé pláště, kdyby nás zastihl déšť nebo bouře, potraviny a možná pro jistotu i záchranné vesty. Člověk nikdy neví, co ho na moři může překvapit. Rodiče vás sice doprovázet nemohli, ale kdybych vás nechal utopit, asi by mi nepoděkovali. Důležité je dostat se bezpečně tam i zpátky.“

„A to si na lodi budeme muset i vařit?“

„Pokud pojedeme na téhle, tak si sami budeme obstarávat akorát snídani. Jinak tam mají svého kuchaře, který pro nás bude připravovat teplá jídla. Ale potraviny, ze kterých nám bude chystat obědy a večeře, si musíme dodat sami.“

„To bude každému vařit něco jiného?“ podivila se Hanka.

„Jasně že ne. Ráno od něj dostaneme rozpis, co všechno si máme nakoupit, abychom se přizpůsobili naplánovanému jídelníčku.“

„Já už bych si pomalu dal něco k snědku,“ ozval se nesměle Sváťa, který si při hovoru o jídle uvědomil, jak velký má hlad.

Nebyl sám. Snídali nezvykle brzo a po nevalném jídle v rybářské putyce už žaludek zpíval hladovou písničku všem. Den se pomalu chýlil k večeru, také už pociťovali únavu a představa posezení u večeře jim připadala velice lákavá.

Pan Mojerana přikývl: „To, co jsem potřeboval dnes vidět, jsem viděl, takže můžeme vyrazit na večeři. Snad se nám podaří dojednat i tu loď.“

Vyrazili městem kolem utichajícího tržiště do centra. Vyhnuli se úzkým uličkám a zvolna stoupali k místu, kde stály větší bílé budovy s velkými okny se zdobenými žaluziemi a balkóny se stříškami. Jedna z budov měla u vchodu velkou plechovou ceduli s namalovaným hadem, jehož tlama spíš připomínala dračí hlavu.

„Tak jsme tady,“ usmál se Mojerana na vnuky, kteří už začínali protestovat, jak je to daleko od přístavu.

Ukázalo se, že budou ubytovaní ve velké podkrovní místnosti se čtyřmi postelemi a dalšími čtyřmi matracemi na koberci. Z okénka v šikmé části střechy dohlédli až na moře a na lodi kotvící v přístavu. Místnost byla opticky rozdělená skříní a policovou stěnou, která z jedné strany sloužila jako věšák. Byly tu čtyři noční stolky s lampičkami, stolek se čtyřmi židlemi a čtyři pohodlná křesla. V jednom koutě objevili za závěsem malé umyvadlo s ručníkem. Sociální zařízení se sprchou však bylo k dispozici jen na chodbě o patro níž. Odložili si věci, trochu se opláchli a hned vyrazili do jídelny, která vypadala podstatně příjemněji než putyka, kterou navštívili v poledne.

„Doufám, že nám jídlo přinesou dřív, než umřu hlady,“ prohlásil Sváťa, když se posadil, a rozhlédl po strávnících, kteří už konzumovali svou večeři.

Pan Mojerana jim objednal polévku a hned potom kuře s chlebovými plackami a spoustou zeleniny.

„To je bašta,“ liboval si Dan, „už ani nepamatuji, kdy mi tak naposledy chutnalo.“

„Možná je to jenom tím, že už jsi dlouho neměl tak velký hlad,“ smála se Hanka a vzpomněla si, jak jim vyvařovali v Polutě, když byli hosty u Ferelliových.

„Jé, hele,“ mávl Sváťa příborem jako ukazovátkem a musel spolknout sousto, co měl v puse, aby mu bylo rozumět, „přišel Zachariáš.“

Ohlédli se a opravdu, od vchodu se k nim hrnul trpaslík ve společnosti staršího muže.

„Ahoj, tati,“ usmál se na něj Dan. Rafan s panem Mojeranou se zvedli, aby ke stolu přidali další dvě židle pro příchozí. Pan Ferelli i Zachariáš si také objednali jídlo a hned se začali zajímat, jak jejich skupinka uspěla při hledání lodi.

„Jednu jsme si vyhlédli, jmenuje se Sépie,“ odpověděl Rafan, který už dojedl, „ale prý si nejdřív musíme promluvit s kapitánem, jestli nás vezme. Dnes večer by se tu měl prý ukázat.“

„Sépie?“ zamyslel se trpaslík. „Není tam náhodou kapitánem nějaký Traska?“

„Vy ho znáte?“ se zájmem zvedl hlavu pan Mojerana.

„No jo. Pár drobných kšeftíků už jsme spolu měli,“ přikývl s úšklebkem Zachariáš, „ale zatím ho tu mezi hosty nevidím.“

„Myslíte, že nás vezme?“

„Nó, když ho budeme správně motivovat...“

„Máte na mysli peníze?“

„Ne. Prachy ho sice taky zajímají, ale daleko víc si zakládá na tom, že vozí na Ostrov volby důležité osobnosti.“

„Tak to asi mnoho šancí nemáme,“ zapochyboval Mojerana.

Trpaslík ho zpražil útrpným pohledem a otočil se k Danovu otci: „A jak to vidíte vy, pane Ferelli?“

Muž vzhlédl od jídla, vyměnil si se svým synem pohled plný porozumění a potom se podíval na dvojčata a jejich dědu: „Máte v kapse dva velké trumfy, jen je v pravý čas vytáhnout a použít.“

„Příčí se mi zneužívat jméno svých hostů k takovému vyjednávání,“ vzdychl Mojerana.

„Máte v sobě druh etiky, která vám navzdory inteligenci znemožňuje být dobrým obchodníkem,“ usmál se Ferelli.

„To je pravda. Jsem zvyklý spoléhat sám na sebe a nerad smlouvám.“

„Takhle ovšem nikdy nezbohatnete,“ ušklíbl se znovu trpaslík.

„Nechci zbohatnout,“ namítl Mojerana, „jsem se svým stylem života spokojený.“

Hanka zatahala Zachariáše za rukáv a kývla ke dveřím: „Přišli nějací námořníci. Není mezi nimi náš kapitán?“

Trpaslík se ohlédl naznačeným směrem a zavrtěl hlavou. V té chvíli ale vstoupil rozložitý vysoký muž se kšticí bohatých šedivých vlasů.

„Tak tohle je on,“ řekl tiše Zachariáš a všichni u stolu se jako na povel ohlédli. Námořníci obsadili rohový stůl a začali si objednávat jídlo. Také Ferelli zastavil obsluhu a objednal víno. Ochutnal, přikývl a nalil i Mojeranovi.

„Víte co? Nechte to na mě,“ řekl poté, co se labužnicky napil.

Po chvíli zašel za číšníkem, něco s ním domlouval a pak se opět posadil vedle svého syna. Hanka zvědavě sledovala, co se bude dít. Námořníci pomalu dojídali, když jim obsluha přinesla dvě láhve a skleničky. Muži rozjařeně zahalasili a hned si nalili. Kapitán promluvil s obsluhou, zadíval se k jejich stolu a nakonec vstal a vydal se k nim. Ferelli přitáhl ke stolu další židli, usmál se na mohutného námořníka a pokynul mu, aby se k nim posadil. Představil mu dospělé a nabídl víno. Námořník se pozdravil se Zachariášem, napil se a uznale přikývl. Hanka sledovala zvědavý mužův pohled. Nepochybně tušil, že po něm jejich společnost bude něco chtít, ale čekal, až s tím začnou sami. Nehodlal jim nic usnadňovat. Ferelli tedy předal slovo panu Mojeranovi, který kapitánovi vysvětlil, o co jim jde. Kapitán Traska si je zamyšleně prohlédl a Hanka téměř cítila, jak se chystá nesouhlasně zavrtět hlavou. V tom okamžiku si vzal slovo trpaslík.

„Známe se už dost dlouho, Trasko, na to, abych byl ochoten pustit na tvou loď svého svěřence Rafaela. Doufám, že mého chlapce ani jeho tulíka nenecháš utopit. Kdyby chlapec s tulíkem přišel u tebe k úhoně, moc by to tvé pověsti neprospělo.“

„Hele, Zachu, nech si ty narážky. Moji pasažéři se vždycky dostali tam, kam chtěli.“

„To jsem rád, jinak bych ho s tebou nepustil,“ pokračoval trpaslík, „a taky dej pozor tady na Hanku. Nedávno ji adoptovali jednorožci, tak ať si u nich neuděláš ostudu.“

„Oni ji fakt adoptovali? Já myslel, že je to ňákej fór,“ zadíval se kapitán na dívku se zvýšenou zvědavostí.

„Dá se říct, že jí tou adopcí zachránili život,“ prohlásil Zachariáš, „díky nim je teď živá a zdravá. Tak co? Máš dost odvahy na to, abys ji vzal na palubu své Sépie a zaručil se za její bezpečnost?“

Kapitán se na trpaslíka zamračil: „Ty jeden starej prohnanej manipulátore!“

Zachariáš se vesele ušklíbl a plácnul kapitána po zádech: „My dva se přece vždycky domluvíme, ne?“

Traska dopil víno, odstrčil židli a vstal. Pronikavým pohledem se zadíval na Mojeranu: „Ráno se zastavte pro seznam věcí, které budete s sebou potřebovat. Vyplouváme pozítří ráno v půl páté, tak se dostavte včas. Nejsem zvyklý na někoho čekat.“

„Díky, kapitáne,“ přikývl s úsměvem pan Mojerana a Traska se hned začal tvářit vlídněji. Pak se pomalu odkolébal ke stolu námořníků a Hanka podle jejich pohledů odhadovala, že jim neprodleně začal vyprávět o svých nových pasažérech.

Večer, když odcházeli do svého podkrovního pokoje, se Hance podařilo zdržet Rafana, aby s ním zůstala sama. Pak na něj uhodila: „Co jsi viděl odpoledne v přístavu? Něco zlého? Povídej!“

Rafan zaváhal, jako by se mu to ani nechtělo vyslovit. Zkontroloval, jestli jsou opravdu sami, dvakrát se nadechl a začal tiše mluvit.

„Vzpomínáš si, jak Sam prohlásil, že budou s bráchou pracovat pod mořem?“

Hanka přikývla.

„V té chvíli jsem měl vizi. Uviděl jsem Sama, jak se bezvládně vznáší pod hladinou. Shora mu nad hlavu pronikaly sluneční paprsky, ale on nezadržitelně klesal do černé hlubiny. Nevím, jestli byl v bezvědomí nebo už mrtev, jediné, na co si ještě pamatuji, byla obrovská růžová medúza, a její ladné pulsování v Samově blízkosti. Úplně se mi udělalo z toho vidění fyzicky zle. Bylo tak pravdivé, tak jasné. Jsem si jist, že se to skutečně přihodí a nevím, co mám dělat, abych Samovi pomohl.“

„To opravdu nezní dobře...“ souhlasila Hanka, neboť si velmi dobře uvědomovala, že Rafanova vidění bývají pravdivá.

„Budu ho muset na lodi hlídat dvacet čtyři hodin denně,“ řekl tiše.

„Pověz to panu Mojeranovi.“

„Bude mít starosti.“

„Ano. Ale uhlídat Sama je občas nadlidský úkol, měli bychom na něj dávat pozor všichni.“

„To máš pravdu,“ kývl, „doufám, že to neznamená, že ztroskotáme.“

„Nemaluj čerta na zeď, vždyť jsme ještě ani nevypluli.“

„Chtěla jsi znát pravdu, tak si teď nestěžuj,“ řekl Rafan, „taky z toho budu mít celou cestu strach.“

„Vlastně Sama nemusíš hlídat dvacet čtyři hodin denně,“ napadlo najednou Hanku, „říkal jsi, že bylo slunce, to znamená, že by se to mělo přihodit ve dne. Takže v noci můžeme klidně spát.“

„Dneska ještě možná ano,“ ušklíbl se kamarád a zamířil do podkroví.

Tu noc se jim opravdu spalo báječně, až na to, že se dvojčata nemohla dočkat událostí dalšího dne a vzbudila se velice časně. Jejich povídání a pošťuchování po chvilce probudilo i všechny ostatní spáče. Nejdřív na jejich postelích přistály polštáře znechucených starších kamarádů, až z toho byla bitva, kterou musel zarazit děda Toma a Sama. Bylo jasné, že už nikdo z nich neusne, tak je pan Mojerana přinutil obléknout a zavedl je ještě před snídaní na vyhlídku na nedaleké skalní plošině. Byl odtud vidět skoro celý přístav a město. Chladný ranní větřík si pohrával s dlouhými Hančinými vlasy a Rafanův tulík se bavil tím, že se je snažil zachytávat a splétat. Bylo tu krásně. Vzpomínali na dobu před třemi lety, kdy se do Dubovníku dostali poprvé a kdy ještě ani vzdáleně netušili, co to znamená chodit do magické školy. Tehdy byli šťastní, že se jim podařilo uniknout z Útulného domova a z dosahu sester, které se tam o ně staraly.

„Myslím, že jsme se za ty tři roky hodně změnili, co říkáte?“ řekl nahlas Sváťa, jehož myšlenky se ubíraly podobným směrem.

„Tehdy jsem toužila po tom, abych se dostala jako služka do dobré rodiny,“ zasmála se Hanka a Dan Ferelli se po ní udiveně ohlédl.

„A já si říkal, že budu zahradníkem v dětském domově,“ přidal se i Sváťa.

„No a já bych nejspíš skončil někde v podsvětí jako zabiják,“ poslední slovo Rafan vyslovil téměř strašidelně, přitáhl si k sobě vykuleného Sama a předstíral, že ho chce uškrtit. Samozřejmě se na něj vrhl i Tom, aby brášku bránil, a bylo z toho velké dovádění a legrace. Hanka ale měla podezření, že Rafan svá slova myslel vážně.

„Myslím, že vyrůstat v dětském domově musí být asi dost hrozné, ne?“ zeptal se zvědavě Dan.

„Pokud rád zašíváš staré oblečení, škrábeš brambory a sbíráš šutry na poli, tak by se ti tam možná líbilo,“ ušklíbla se Hanka, když se snažila zlehčit své vzpomínky.

„V životě jsem si nepřišil ani knoflík,“ vrtěl hlavou jejich kamarád z Poluty.

„Tak to by tě tam měli šoupnout na dva roky na převýchovu,“ mínil Rafan a všichni se zasmáli, když se Dan otřásl odporem už jen při té představě.

„Není už náhodou čas na snídani?“ sondoval Sváťa nenápadně u pana Mojerany.

„Jasně! Jdeme se nasnídat,“ přidali se k němu svými hlasy dvojčata a jejich děda jen rezignovaně přikývl.

Po snídani vyrazili do přístavu. Nejdřív bylo potřeba si vyzvednout na lodi seznam a pak podle něj nakoupit to, co budou na moři potřebovat. Děti se hlavně těšily na návštěvu tržiště. V Dubovníku bylo umístěno na skutečně veliké ploše a prodejci tu nabízeli snad vše, na co si člověk vzpomněl. Daly se tu nakoupit pracovní pomůcky, drobné tretky pro radost i vzácnosti, které lodě přivážely ze vzdálených krajů.

V přístavu došli po molu až k Sépii. Mojerana jim přikázal, aby počkali venku a sám se vypravil na loď. Děti sledovali, jak přístavní dělníci přivážejí k lodi bedny a soudky a stěhují je na palubu. Po chvíli se z podpalubí vynořil pan Mojerana a za ním vystoupil na denní světlo kulatý chlapík v námořnické čepici.

Všem dětem, vyjma Toma a Sama spadla údivem čelist. Zírali na známou postavu, se kterou se seznámily právě před rokem.

„Já snad mám vidiny,“ vyděsil se Sváťa, „fakt je to Franta Soudek?“

„No nazdar,“ vydechla Hanka, „zase nás čeká odtučňovací výlet.“

„Už vím, co si na tržišti musím nakoupit na cestu,“ ušklíbl se Rafan a pobaveně pozoroval výraz svých kamarádů.

„Co je? Co se děje?“ dožadoval se informací Sam.

Dan ukázal na kulatého námořníka na palubě lodi a řekl: „Vidíš toho chlápka? Tak jestli on bude dělat na Sépii kuchaře, tak předpovídám, že po pár dnech budete snídat jenom nesladký čaj.“

„Ty si děláš legraci,“ nechtěl věřit kluk.

„Myslíš?“ zasmál se Dan. „Tak se podívej, jak se nešťastně tváří Sváťa. I já jsem to zažil na vlastní kůži. Ale to už naštěstí naše plavba končila.“

„Já hořkej čaj nemám rád,“ zašklebil se Tom nespokojeně.

To už k nim došel děda a pozdvihl obočí, když viděl šklebící se dětské tváře.

„Copak? Pokousali vás komáři špatné nálady?“

„Prý budeme snídat neslazený čaj,“ žaloval ublíženě Tom.

„Snídani si budeme dělat sami, tak záleží jenom na nás, jestli si čaj osladíme nebo ne,“ nechápavě vrtěl hlavou děda, který netušil, co se tu děje.

„Kolik si toho máme koupit?“ zajímal se Rafan a nedůvěřivě prohlížel seznam, který mu pan Mojerana půjčil. V duchu počítal dny, které by měli strávit na lodi, a vybavoval si vzpomínky. Dospěl k názoru, že při Frantově vaření by toho měli raději nakoupit dvojnásobek.

„Když vezmu v úvahu, že kromě nás budou na lodi ještě další dvě rodiny, které dostali stejné instrukce, zdá se mi, že je těch potravin zbytečně mnoho. To přece nemůžeme sníst ani za dvě plavby, i kdyby se s námi stravovala celá posádka,“ zamyšleně propočítával pan Mojerana.

„Copak posádka, to by se dalo přežít,“ řekl Sváťa, „ale stravování kuchaře se poněkud prodraží. My ho totiž známe. Půl cesty z Ostrova volby jsme loni hladověli právě kvůli němu.“

„Cože?“ došlo konečně Mojeranovi, o čem je řeč. „Chceš říct, že ten loňský námořník a zdejší kuchař...“

„Jsou jedna a tatáž osoba,“ dořekl s povzdechem Sváťa.

„A sakra,“ ohlédl se Mojerana zpět k lodi. Pak ale vzal své vnuky kolem ramen a usmál se. Asi došel k názoru, že by neměl být až tak velký problém.

„Já ale nechci půl cesty hladovět,“ mudroval nespokojeně Tom.

„Žádné strachy! Nikdo z nás nebude hladovět, já se o to postarám.“

To už uspokojilo i Toma. Pomalu se vydali k tržišti, kde už bylo rušno.

Obchodníci vykřikovali své nabídky a lákali zákazníky k sobě. Nabízeli ryby, maso, konzervy, pečivo, koření, nádobí, košíky, vejce, drůbež, látky, boty, oblečení, nářadí, dokonce i malá plavidla. Tržiště bylo obrovské a jedním pohledem opravdu nešlo přehlédnout všechno, co tu bylo k dispozici.

„Kdybychom se ztratili, tak se postupně sejdeme támhle na horním konci tržiště,“ řekl pan Mojerana a pak požádal Rafana, aby mu zůstal nablízku a pomohl mu nakoupené potraviny přepravit na loď.

Nejdřív se všichni snažili držet spolu, ale po chvíli zjistili, že to není možné, protože každého zajímalo něco jiného. Rozběhli se prohlížet pulty a stánky prodejců a po chvíli Hanka zjistila, že nemá nablízku nikoho ze skupiny. Nijak zvlášť jí to nevadilo. Procházela křivolakými uličkami. Někdo rozložil zboží po zemi, jiní měli vozíky a ti bohatší kryté stánky, ve kterých jim nehrozilo, že jejich zboží zmokne. Tu a tam viděla i prodejce s magickými drobnostmi. Na to ale s sebou neměla dost peněz. Měla v úmyslu si obstarat na cestu nějaké sušené ovoce a rozhlížela se i po věcech, které by mohla koupit a při vhodné příležitosti použít jako dárky. Zastavila se u pultu, kde byly vystavené spony do vlasů a zdobené kapesní nožíky. Najednou jí padl zrak na cedulku: RUKOJEŤ Z ROHU JEDNOROŽCE!

Nejdřív se jí udělalo nevolno, ale pak si uvědomila, že to v žádném případě nemůže být vyrobeno z inzerovaného materiálu. Magický zrak jí napověděl, že to bude roh z jaka. Trochu se uklidnila, ale dostala na obchodníka zlost.

„Co to tu píšete za nesmysl?! Okamžitě dejte ten nápis pryč!“ spustila na muže.

„A můžete mi, mladá dámo říci, proč bych to měl udělat?“

„Protože je to lež jako věž a zcela vědomě tu klamete své zákazníky,“ odpověděla Hanka hlasitěji, než bylo obchodníkovi milé. O takovou hlasitou negativní reklamu rozhodně nestál.

„Dobrá, dobrá, jak je ctěná libost,“ shrábl neochotně ceduli a hodil ji dozadu za sebe.

Pak začal urovnávat zboží, aby zmizelo uvolněné místo na pultě. V té chvíli Hanka zahlédla nožík, který ji zaujal. Natáhla se, aby ho vzala do ruky a podívala se zblízka. Muž chtěl začít protestovat, ale pak v něm zvítězil obchodnický duch.

„To je veliká vzácnost, slečinko. Pravý druidský nůž ze speciálního dřeva!“

I bez obchodníkova upozornění si musela všimnout, že je to opravdu neobvyklé dřevo. Vyzařovalo z něj zvláštní příjemné teplo a magické vidění napovídalo, že není ze žádného stromu, který znala. Přesto jí byl ten materiál něčím známý a blízký. Jen si nemohla v té chvíli vybavit, co jí připomíná. Byla rozhodnutá ho Sváťovi koupit za jakoukoliv cenu. Teď ale nebyl ten správný čas na projevy nadšení, protože obchodník nevypadal na dobráka a poctivce. Asi bude potřeba trochu smlouvat...

„No, možná by se mému příteli hodil, ale nevím. Ani nemá žádné zdobení, je trochu ohmataný a na ostří vidím dva zuby. Tady, podívejte,“ strčila Hanka muži předmět přímo před oči.

„Jak povídám,“ trval na svém prodejce, „je to vzácnost a pod dvě stě ho prodat nemohu.“

„No, jestli je to opravdu taková vzácnost, jak tvrdíte,“ nasadila dívka důvěřivý bezelstný výraz, „dala bych za něj osmdesát tolejrů.“

„Co jste říkala, slečinko? Sto osmdesát? No, snad bych o tom mohl přemýšlet,“ zadíval se jí přímo do očí.

„Jenže já tu nesmím utratit víc, než stovku. Jinak mě táta zmydlí.“

„No dobře, mám s vámi soucit. Za sto pade je to vaše.“

Hanka vytáhla stovku a předstírala, že vyklepává kapsy. Nakonec na pultě leželo sto dvacet tolejrů. Dívka vzdychla a nešťastně pokrčila rameny. Podívala se tázavě na obchodníka. Ten jen zavrtěl hlavou. Zkusila poslední psychologický nátlak a začala po jednom sbírat drobné z pultu. Stovka tam pořád ještě ležela.

„No dobře,“ povolil nakonec obchodník, shrábl stovku a drobné si nechal nasypat do dlaně. Hanka se na něj zářivě usmála, popadla nůž a pečlivě ho uložila do nejhlubší kapsy. Rychle spěchala o uličku dál. Za chvíli už měla i sušené ovoce, malé čokolády pro dvojčata, pouzdro na pásek pro Rafana a speciální zámořský tabák pro Zachariáše. Byla ráda, že nemusí shánět i něco pro jednorožce. Ti si naštěstí žádné hmotné dárky nedávají. Místo dárků bude muset vyprávět své zážitky a příběhy z cesty.

Najednou ucítila, jak do ní někdo drcnul. Otočila se a uviděla Rafana.

„Dobře, že jsme tě potkali,“ řekl kamarádce a strčil jí do ruky velký koš s jablky, „pomoz nám odnést k lodi ovoce.“

„Jasně. Žádný pro...“ Hanka se zarazila uprostřed slova, protože kousek před ní se objevil člověk, kterého by tu nečekala ani náhodou. Nemohla uvěřit vlastním očím. Najednou nevěděla, co má dělat. Ohlédla se po Rafanovi a uviděla, jak přebírá další část nákupu od pana Mojerany. Přistoupila k nim a vzala Mojeranu za loket. Ucítila, jak ztuhl a zpozorněl.

„Co se děje?“

„U třetího stánku vlevo je muž v černém,“ zašeptala naléhavě, „je to únosce draků, který nedávno unikl Pohromakovi a drakům.“

„Jsi si jistá?“ zadíval se na ni.

„Stoprocentně,“ potvrdila, aniž uhnula pohledem.

„Nedívejte se tam,“ zašeptal a odložil zavazadla u stánku na zem, „počkejte tady a do ničeho se nepleťte.“

Protáhl se úzkou mezerou mezi stánky do další uličky a zmizel dětem z dohledu. Hanky se zmocnila nervozita. Aby ji zahnala, vytáhla z košíku jablko a pustila se do něj. Rafan se věnoval urovnávání balíčků v batohu. Nemohla si pomoci, aby aspoň koutkem oka nezašilhala ke stánku, kde nakupoval uprchlý kouzelník. Vlastně ani na první pohled nijak nebezpečně nevypadal. Středně vysoký štíhlý muž nenápadného vzhledu, až na tu zálibu v černém oblečení. Jen jeho aura se výrazně lišila od všech ostatních v okolí. Zvláštní bylo, že v sobě neukrývala žádné pastelové tóny. Tvrdé syté barvy se prolínaly v černých přechodech a nejsvětlejší odstín spektra aury byl tmavě stříbrný pruh.

Najednou na její rameno tvrdě dopadla těžká ruka, až dívka leknutím skoro nadskočila.

„Kde je?“ ostře zašeptal do jejího ucha svou otázku Pohromak, svírající v pravici hůl moci. Hanka se nadechla, aby ovládla šok z leknutí, a natáhla ruku.

„Támhle,“ ukázala prstem na muže v černém, který právě přebíral nakoupené zboží. Kouzelník vycítil nebezpečí a ohlédl se. Než Hanka stihla odvrátit zrak, zabodl se jí do očí jeho zlostný pohled, ve kterém rozkvetla jiskra poznání. Skoro ztuhla strachem pod silou toho pohledu. Pohromak mávl holí a kouzelné světlo se zatřpytilo všude kolem nich. Kouzelník zastrčil nákup do kapsy a rychlým krokem se snažil ztratit ve zmateném davu nakupujících. Pohromak vyrazil za ním a Hanka se všimla, že se spolu s ním pohnulo i několik dalších postav v davu a snaží se kouzelníka obklíčit. Pak jí muže v černém zakryli další lidé a už ho neviděla. Zkusila magický zrak, ale i ten ji zklamal, chvíli měla pocit, jako by z ničeho nic přestával fungovat. Nakupující v okolí vycítili, že se děje něco podivného a většina z nich se snažila zmizet co nejdál od světla, které se šířilo od hole moci. Pohromak postupoval v rojnici se svými pomocníky směrem k přístavu. Jak se světlo hole moci vzdalovalo, Hančin magický zrak se vracel do normálu. Najednou kouzelníka zahlédla. Změnil svůj vzhled, ale aura ho prozradila. Nějak se mu podařilo proniknout rojnicí nebo ji obejít. Pomalu prošel kolem nich a spolu s davem směřoval na opačnou stranu než jeho pronásledovatelé. Co teď?

Dívka poslala za Pohromakem štípavou jiskru, a když se k ní otočil, zamávala, aby se vrátil, a ukázala na opačnou stranu.

Pronásledovaný kouzelník jakoby něco tušil. Zrychlil krok a vypadalo to, že zase uteče. Hanka odhodila na zem koš s jablky a vyslala za ním kouzlo zapletených nohou. Rafan chytil koš, aby se nepřevrátil, a udiveně pohlédl na kamarádku, co to vyvádí. Chtěl ji zarazit, ale kouzlo už bylo odesláno. Prchající kouzelník ale za sebe jen lehce mávl rukou a magickým štítem odrazil útok zpět na útočníka s dvojnásobným zesílením a zrychlením. Jak Hanka vzápětí zjistila, její obrana nevyhodnotila její vlastní vrácené kouzlo jako útok a nestihla zareagovat, takže ji to zasáhlo plnou silou. Nohy se jí zamotaly tak důkladně, že upadla a převrhla koš s jablky tak prudce, až se ovoce rozsypalo po celé uličce mezi stánky. Pohromak se svou skupinou legračně přeskakovali kutálející se jablka a Hanka by se nejraději neviděla. Přehnali se kolem nich a dívka ucítila, jak jí někdo pomáhá na nohy. Původně si myslela, že je to Rafan, ale byl to pan Mojerana, který se mezitím nepozorovaně vrátil. Její kamarád sbíral zakutálená jablka, a když se podíval na Hanku, jeho oči se rozpustile smály, i když on sám se snažil zachovat kamennou tvář. Byla si vědoma toho, že si právě uřízla pěknou ostudu a že tato historka bude nepochybně vbrzku kolovat po všech jejich známých. Nejhorší na tom ale bylo, že únosce draků ji poznal a že nejspíš získala dalšího nepřítele. A vzhledem k okolnostem asi velice nebezpečného nepřítele! Modlila se, aby ochránci bezohledného mága chytili. Jako by nestačilo, že se musí mít na pozoru před Zuřivým Drápem! Teď ještě tohle! Ale vrátit už se to nedalo, bude muset být dvojnásob opatrná.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se starostlivě Mojerana.

„To je dobrý, nic mi není,“ uklidňovala ho Hanka a oprašovala si dlaně a nohy.

„Kluky jste neviděli?“

„Ne.“

„Musím se po nich podívat,“ řekl a vyrazil zase pryč.

Rafan sebral poslední jablko a znechuceně si ho prohlédl: „Budeme je muset rychle sníst. Podívej, jak jsou potlučená.“

„Škoda,“ nakoukla dívka do košíku, „byla taková krásná.“

„Jablka nejsou to nejhorší. Doufám, že si to uvědomuješ,“ káravě se na ni podíval její přítel a Hanka sklopila oči. Stále dokola jí připomínal, že má nejdřív myslet a pak teprve jednat. To seslané kouzlo byla hloupost, to už teď taky věděla. Ještě že způsobovalo jen zapletení nohou. Mohla dopadnout i hůř.

Najednou se jako velká voda přihrnula dvojčata, za nimi v závěsu Sváťa s Danem a nakonec dorazil i pan Mojerana. Sváťa už měl na zádech naditý batoh. Zdálo se, že byl při nákupech úspěšný. Rafanův tulík to zpozoroval jako první, hbitě vyšplhal na jeho rameno a začal tlapkami rozšiřovat škvíru pod uzávěrem zavazadla a nahlížet dovnitř.

„Plavíku, ty jeden lumpíku zvědavej, okamžitě toho nech! To se dělá strkat čumáček do mých zásob?“ rozčiloval se naoko kamarád.

„Páni, lidi, viděli jste tu honičku?“ řekl Sam, když Rafan polapil tulíka a zavřel ho do své kapsy. „To bylo vzrůšo. Byli jsme táákhle blízko a viděli jsme toho zločince.“

„Jenže pak nás Dan se Sváťou odstrčili stranou a odtamtud už jsme tak dobře neviděli,“ doplnil bratrovo vyprávění Tom.

„Buď rád, že jsi byl stranou,“ řekl Dan, „ta honička nevypadala moc humorně.“

„Jak z kterého úhlu,“ podotkl tiše Rafan a sklidil za to Hančin zuřivý pohled. Pan Mojerana jim mlčky přidělil zavazadla a všichni vyrazili k lodi.

„Když je člověk s vámi, vždycky zažije něco zajímavého,“ konstatoval Dan spokojeně, když si to vykračoval vedle Sváti, „vy snad ty maléry přitahujete.“

„Nesmysl,“ zavrtěl Sváťa hlavou, „tohle byla náhoda. Teď máme před sebou krásnou klidnou plavbu na ostrov a zpátky. Budeme odpočívat, zpívat, jíst a hrát si.“

„Kdyby tu byla sázková kancelář, tak si vsadím proti tobě,“ zasmál se Dan Ferelli.

„Hele, jestli nám přičaruješ nějaké problémy, tak si mě nežádej,“ dloubla ho zezadu Hanka.

Donesli zásoby k lodi a předali vše námořníkům, kteří to uložili do skladu. Zbytek dne proběhl bez komplikací. Ještě dvakrát přinesli nakoupené zásoby, najedli se u stánku, kde prodejce griloval ryby, a na chvíli se posadili na útesy s výhledem na moře. Dvojčata si znovu povídala o zážitcích z tržiště, ale Hanka a její kamarádi se k diskusi nepřidali. Zajímalo by je jedině, jestli byl únosce draků dopaden. Jenže to se zřejmě dozvědí až po návratu. Hanka byla Rafanovi vděčná, že o tom jejím trapasu nevyprávěl hned za tepla. Stále ještě se jí při té vzpomínce svíral žaludek. Udělat takovou hloupost! Kdyby se ten okamžik dal vzít zpět, udělala by to bez zaváhání. Měla by se naučit v krizových situacích přemýšlet a pak teprve jednat. Jenže ono to vždycky probíhá tak neuvěřitelně rychle. Jak to má stihnout? Bylo jí jasné, že bude muset o své hlouposti vyprávět svým novým rodičům a měla by o tom povědět i Plamovi. Vůbec se na to netěšila. Určitě jí na to řeknou něco podobného jako Rafan. No jo, některým nepříjemnostem se holt člověk nevyhne...

Ve zbytku odpoledne jim ještě pan Mojerana obstaral barevné záchranné vesty, pláštěnky a hrnky s víčkem, kdyby jim nevydrželo dobré počasí. Nakonec se zase vypravili do hotelu, kde už na ně čekali pan Ferelli a Zachariáš. Povečeřeli společně a během jídla přišla opět řeč na incident v prostorách tržiště. Ani Danův otec ani trpaslík zatím nevěděli, jak honička dopadla. Jen se doslechli, že pronásledovaný použil k úniku bránu. Jestli nakonec své pronásledovatele setřásl, to nikdo v Dubovníku zatím netušil. Po večeři pan Ferelli předal každému malou krabičku a všichni nechápavě koukali, co je uvnitř.

„To máte na cestu, kdyby náhodou bylo mizerné počasí,“ řekl.

„To se jí?“ zeptal se překvapeně Sváťa, když vyndal tenoučký lupínek, kterých bylo v krabičce asi padesát.

„Ano. Tohle je speciální výživa, určená pro extrémně náročné cesty. Jeden plátek kaloricky nahradí jedno jídlo. Velice dobře to funguje i při mořské nemoci.“

„Jé, tati, tos měl výborný nápad,“ zasmál se Dan, „hádej, kdo na jejich lodi dělá kuchaře.“

„Tak to si ty krabičky dobře schovejte,“ doporučil Zachariáš a každému ještě přidal pytlík sladkostí a oříšků. Pak se rozloučili s Danem, jeho otcem i trpaslíkem.

Tom a Sam měli trochu obavu, jestli se ráno včas probudí, aby nezmeškali loď. Ale děda je uklidnil, že má spolehlivé hodinky a že mohou v klidu usnout. Po nějaké chvíli se jim to podařilo. Nejdéle zůstala vzhůru Hanka. Rozhodla se povyprávět zážitky uplynulého dne Plamovi.

„To nejsou dobré zprávy,“ řekl starostlivě drak, „mohu to říct i své matce?“

„Ale jo. Stejně by se to dřív nebo později dozvěděla. Za tu klouzačku v podzemí mi taky hlavu neukousla.“

„Kdyby toho chlapa chytila, tak ho roztrhne vejpůl,“ podotkl Plam.

„To mi řekni, jak může jeden chlap tahat za nos tolik zdatných kouzelníků?“ vzdychla Hanka.

„Najdi jednoho mravence, který tě kousnul, ve velkém mraveništi...“

Hanka uznala, že je to výstižné přirovnání. Ještě chvíli si povídali, pak jí drak popřál šťastnou cestu. Hned vzápětí pocítila R’íhanův kontakt na dobrou noc. Tentokrát se ale jednorožec zarazil a kontakt podržel.

„Co se stalo?“ zeptal se dívky.

„Jak víš, že se něco stalo?“ podivila se Hanka.

„Jsi teď moje dcera. Cítím tvou nejistotu, rozladění, obavy. Jako otec se snad smím zeptat, co se děje. Nemusíš mi to říkat nyní, mohu počkat, až si to srovnáš v hlavě.“

Hance bylo jasné, že odkladem nic nezíská, tak raději hned všechno po pravdě vyklopila. Moc dobře věděla, že před jednorožcem nemá šanci zatajit žádný ze svých vnitřních pocitů, ani zlost na to, jak hloupě jednala. Ulevilo se jí, když všechno dopodrobna vylíčila. Kousek té tíhy se rozplynul v laskavém R’íhanově naslouchání. Nakonec ani nedostala vynadáno.

„Své chování jsi zhodnotila správně. Nemusíš se na sebe zlobit, člověk se celý život učí pomocí zkušeností. Přijmi své chyby a pouč se z nich. My tě máme rádi i s tvými chybami,“ dodal nakonec vlídně a poslal jí teplou psychickou vlnu na rozloučenou. Potěšilo ji to a snad během minuty usnula stejně tvrdě jako všichni ostatní kolem ní.

Errata:

12.08.2021 12:24