Vítej, návštěvníku!

Zasvěcení Sama a Toma

Sam prošel branou a otevřela se před ním široká krásná cesta, lemovaná těmi nejhezčími a nejzajímavějšími branami, jaké si zatím ani nedovedl představit. Ale kdykoli se chtěl do některé z nich podívat, narazil na neproniknutelnou průhlednou stěnu. Zkoušel různé finty, jak se dostat dovnitř, ale nefungovalo to. Zdálo se, že bude muset najít tu správnou bránu, která je určena právě pro něj. Od té chvíle zkoušel každou bránu, kterou potkal. Pomalu začínal být vzteklý a zklamaný, že jsou před ním všechny vstupy zabezpečené. Nakonec se zastavil uprostřed cesty a vztekle dupl nohou.

„Chci tu mít bránu, která je určena jenom pro mě!“ vykřikl vzdorovitě.

Překvapeně zamrkal, když bílá cesta kolem něj potemněla a sluneční jas se proměnil v šero.

„Říkali, že se mi tu nemůže nic stát,“ řekl nahlas, jako by chtěl labyrintu připomenout, aby na něj byl hodný, ale jistota z jeho hlasu zmizela.

S obavou se rozhlédl a v šeru před sebou zahlédl bránu, kterou tvořily kmeny a větve dvou suchých částečně ohořelých stromů. Vypadala téměř strašidelně. Sam pocítil bázlivou úctu a přemýšlel, jestli svým chováním magický labyrint neurazil a jestli tohle nemá být trest za jeho zlostné halekání. Pomalu přistoupil k bráně a znovu se rozhlédl. Zbytek cesty tonul v šeru a žádnou další bránu vidět nebylo. Pečlivě si prohlédl ponurý vstup. Najednou si byl jistý, že je to opravdu jeho brána. Sebral všechnu svou odvahu a vstoupil dovnitř. Šero se rozplynulo a před ním se rozevřel ten nejúžasnější a nejkrásnější svět, jaký kdy viděl. Krajina plná vodopádů, lesů a jezer se rozprostírala v údolí pod jeho nohama. Zvěř se bezstarostně popásala na paloucích, barevní ptáci poletovali všude kolem a jejich zpěv se prolínal do šumění padající vody.

Pokud někde existuje ráj, pomyslel si, musí vypadat právě takhle.

„Máš pravdu,“ řekl měkký hlas ve výši jeho kolen. S údivem pohlédl na divokou husu, která na něj promluvila.

„Jsem ráda, že se ti tu líbí,“ pokračovala, „možná si už brzo podobné místo vybereš při své volbě.“

„Jaké volbě?“

„Budeš se muset rozhodnout mezi dvěma světy.“

„Nerozumím.“

„Pojď se mnou, něco ti ukážu. Nevím, jestli to usnadní tvou volbu, ale můžeš o tom aspoň přemýšlet.“

Divoká husa vedla Sama po hřebeni s vyhlídkou na pohádkově krásné údolí, až došli k otvoru ve skále. Protáhli se dovnitř. Sam přepokládal, že vcházejí do jeskyně, ale nebyla to pravda. Když se ohlédl, uviděl bránu s výhledem na krajinu s vodopády. Nyní stál v ponuré chodbě a husa na něj kývala, aby ji následoval. Neochotně ji poslechl. Dovedla ho k další bráně, za kterou uviděl divoký svět plný kamení, popela, neduživých rostlin a zahnívajících zbytků. Udělalo se mu nevolno už jen z toho pohledu. Jenže uprostřed toho všeho se vynořila postava Toma, jeho dědy, rodičů a kamarádů. Mávali na něj a zvali ho, aby šel k nim. Toužil jít za nimi, ale vkročit do tohoto odporného světa se mu nechtělo. Najednou Tom uklouzl, upadl a zanaříkal. Sam se rozběhl dovnitř, aby mu pomohl. Podal bratrovi ruku a zvedl ho na nohy. Připadal si trochu jako ve snu, neboť jeho ruka, na kterou při tom pohlédl, vypadala průhledně. Husa se k němu dokolébala a podala mu brýle. Nasadil si je a svět kolem něj se neuvěřitelně změnil. Najednou byl plný barev a magického víření. Dokonce i nepříjemné pachy se obrátily k lepšímu. Husa vypadala trochu jako anděl s duhovými křídly a jeho bratr Tom zářil bílým světlem a usmíval se na něj.

„Nech si ty brýle, možná se ti budou hodit,“ řekla husa-anděl. Pak se Samovi zničehonic zatočila hlava a probral se až ve východu z labyrintu.

Tom opatrně vstoupil do hlavní brány a prošel dovnitř. Před ním se rozevřela široká cesta a po obou stranách se otvíraly brány do různých světů. U každé se zastavil a zadíval se zvědavě dovnitř. Nejraději by vstoupil do všech. Zajímali ho draci i jednorožci, zajímala ho poušť i moře. Byl bezradný, pro co se má rozhodnout. Nakoukl do skal, kde si hrála malá dráčata. Stále si nebyl jistý, tak popošel k dalším dveřím. U sedmé brány se zarazil, protože dovnitř nebylo vidět. Vše zakrývala hustá vlhká mlha. To vzbudilo jeho zvědavost. Chvilku přešlapoval a zvažoval, zda má vykročit do neznáma. Zvědavost ale byla tak silná, že se rozhodl to zkusit. Tajemné věci ho vždycky přitahovaly. Opatrně vstoupil dovnitř. Přes mlhu si neviděl ani pod nohy. Udělal dopředu dva kroky, ale když neviděl, kam šlape, bál se udělat další. Náhle mlha zavířila a u nohou mu přistála divoká husa. Její křídla rozehnala mlhu kolem jeho nohou a Tom uviděl, že stojí na sněhu.

„Poleť se mnou,“ řekla.

„Neumím létat,“ namítl chlapec.

„Ještě neumíš. Ale co není, může být. Pro tentokrát ti pomohu.“

Ucítil, že se mění a najednou měl místo rukou křídla.

„Neboj se, nic to není. Jenom nadskoč, mávni a pak už ti to půjde samo.“

Poslechl, co mu husa poradila, a podivil se, že to funguje. Zničehonic přesně věděl, co má dělat. Chvíli letěli mlhou. Jakmile získal jistotu v létání, mlha se rozplynula a pod nimi se objevil zalesněný kraj. Zalil ho úžasný pocit lehkosti a klidu. Husa přistála na palouku a Tom spolu s ní. Okamžitě se proměnil do své podoby.

„Pověz mi,“ oslovil ho pták, „chtěl bys mít magii země, vody nebo vzduchu a ohně?“

„To nevím. Myslím, že bych rád poznal všechny, než se rozhodnu.“

„A co bys rád dělal, kdyby to záleželo jen na tobě a nemusel ses ohlížet na ostatní?“

„Cestoval,“ vyhrkl Tom, pak se ale zarazil a dodal, „ale muselo by to mít nějaký užitečný důvod. Cestovat jen tak bez cíle, to by nebylo ono. Ale mám bratra, rodiče, dědu...“

„Já vím. To je v pořádku. Jen mě zajímalo, co by sis přál. Vstoupil jsi do brány úplně naslepo, to nebývá obvyklá volba.“

„Nemohl jsem se rozhodnout,“ pokrčil omluvně rameny Tom, „nevím, jestli mám nějaké nadání. Třeba byste mi mohla poradit.“

„Možná ano a možná bych ti mohla dát i malý dárek.“

„To není třeba, stačí mi ta rada,“ zaprotestoval Tom, protože si uvědomil, že s sebou nemá nic, co by huse mohl dát na oplátku, kdyby ho obdarovala něčím cenným.

„Dobrá, jak chceš. Myslím si, že by z tebe mohl být dobrý průvodce.“

„Průvodce?“

„Průvodce zbloudilých a hledajících.“

„To zní docela hezky.“

„A abys nikdy nezabloudil, podělím se s tebou o svou schopnost neztratit směr,“ řekla divoká husa a štípla ho do nohy.

„Jauvajs,“ vyjekl Tom, který něco takového nečekal. Husa se rozběhla, zamávala křídly a vzlétla. Ve vzduchu se otočila a přelétla chlapci těsně nad hlavou.

„Dobrý let,“ zakejhala na něj.

„Dobrý let,“ odpověděl jí Tom, protože usoudil, že se tak nejspíš divoké husy zdraví. Po chvilce zmizela za lesem. Polekal se, že tu zůstal sám.

„Být sám je někdy příjemné,“ odpověděl na jeho myšlenku sametový hlas.

Otočil se, aby zjistil, odkud pochází a uviděl jednorožce. Přicházel ladně stále blíž a zastavil se před Tomem.

„Nejsem zvyklý být sám. Jsme s bratrem skoro pořád spolu. Akorát tady ne. Chybí mi.“

„A co kdyby tě tvůj bratr chtěl opustit?“

„Nikdy se neopustíme!“

„Je to pouze teoretická otázka. Chci po tobě, aby sis to představil jen v duchu. Stačí úplně krátká představa...“

Tom poslechl. Představil si, jak Sam odchází s rodiči, zatímco on zůstává u dědy. Myšlenka, že přijde o nejbližší osobu, kterou má, byla tak hrozná, že se mu zpotily dlaně a zalil ho chlad.

„Asi bych umřel,“ odpověděl a otřel si zpocené ruce do kalhot.

„To by nebyla správná reakce,“ káravě řekl jednorožec. „A co v budoucnu? Myslíš, že tvůj bratr bude mít stejné touhy a plány jako ty?“

„Možná ne. Ale to je ještě daleko. Do školy budeme určitě chodit spolu.“

„A co když nebudete mít v nabídce stejná místa?“

„No, to by bylo strašné! To si vůbec neumím představit!“ vyděsil se Tom.

„A když bude mít bratr v nabídce školu, která se ti nebude líbit?“

„Když půjdu s ním, tak nám bude dobře kdekoliv.“

Jednorožec nerozhodně potřásl hřívou a zadíval se chlapci přímo do očí.

„Naskoč si na mě,“ řekl pak Tomovi, „pojedem se podívat na jedno místo.“

Nejeli dlouho. Zastavili se před jeskyní. Tom sestoupil na zem a pokusil se nahlédnout do temného otvoru.

„Běž se tam podívat,“ vybídl ho jednorožec.

Chlapec se protáhl do jeskyně a chvilku trvalo, než si zvykl na šero a temnotu. Před ním se něco pohnulo. S leknutím ucouvl, ale tvor nevypadal, že by ho chtěl napadnout. Byl vysoký, částečně opeřený, měl svalnaté nohy, ruce a dokonce i křídla. Veliké oči nevypadaly zle.

„Nemusíš se bát,“ oslovil ho tvor známým měkkým hlasem, „už jsme se dnes jednou viděli. Jen jsem měla trochu jinou podobu.“

„To jste byla vy? Jako husa?“

„Nechtěla jsem, aby ses mne polekal hned při vstupu. Myslím, že ses asi zatím s žádnou harpyjí nesetkal.“

Tom se trochu uklidnil. Teď už mu tenhle podivný tvor nepřipadal tak děsivý.

„Jak se ti u nás líbí?“ zeptala se harpyje a jeskyní se rozlilo šedavé světlo.

„No, celkem to jde,“ nechtěl být Tom nezdvořilý, „ale u nás doma je to hezčí.“

„A co takhle?“ naklonila se harpyje k němu blíž a podala mu brýle.

Tom si je nasadil a vydechl údivem. Najednou se zdálo, že je prostor jeskyně obložený diamaty, které jiskří v proměnlivé nádheře. Podíval se na harpyji a měl pocit, že vidí anděla.

„Páni! No to je mnohem lepší,“ odpověděl upřímně.

„Nauč se používat magický zrak a zjistíš, že některé věci nejsou takové, jak se zdají,“ přikývla vlídně, když jí brýle vrátil.

„Dobrý let,“ řekla mu na rozloučenou. Tom odpověděl stejnými slovy a vrátil se k jednorožci.

„Vidím, že jste si rozuměli,“ spokojeně konstatoval a pokynul chlapci, aby ho následoval. Vedl ho do soutěsky, kterou halila známá vlhká mlha.

„Projdi až na konec,“ řekl jednorožec a dotkl se rohem chlapcova čela.

„Neboj se, někdo tam na tebe bude čekat,“ ujistil ho na rozloučenou.

Tom se ponořil do mlhy mezi skalami. Po hmatu pomalu postupoval vpřed. Kamenitý povrch byl zrádný a kluzký. Musel našlapovat velmi opatrně. Jak se na to soustředil, málem si ani nevšiml, že mlha mizí a on stojí na kamenité pláži. Na jednom velkém kameni se vyhřívala siréna.

„Tak maličký a už poznamenaný dotekem harpyje...“

„No jo, vzala na sebe podobu husy a štípla mě,“ odpověděl Tom.

„Cože? Tys mě slyšel?“ podivila se siréna, sklouzla z kamene a přistoupila k němu. Odhrnula mu jemným gestem vlasy z čela a pozdvihla obočí.

„Poznamenal tě i jednorožec?“ nevěřícně zavrtěla hlavou.

„Dotkl se mě rohem.“

„Tak to měl o tobě, zdá se, dobré mínění. Ale kamarádit se s harpyjemi,“ ohrnula opovržlivě ret siréna, „to myslím není dobrý nápad.“

„A proč to není dobrý nápad?“

„Pohybují se na pomezí života a smrti, jsou cítit hnilobou a mohou tě zabít už jen svým hlasem. Jejich magie má pachuť temnoty. My sirény z nich máme husí kůži.“

„Kam mám jít teď?“ zeptal se Tom.

„A kam bys rád?“

„Chtěl bych se vrátit k bratrovi, dědovi a ostatním. Už jsem tu hrozně dlouho. Myslím, že o mě mají strach.“

„Čas tady uvnitř běží úplně jinak než venku. Labyrint je vlastně taková velká hmotná iluze, kde každý hledá sám sebe, svá přání, svou magii, svůj osud...“

„Vy tady víte, co bude, co nás v budoucnu čeká?“

„Částečně. Vidíme síť cest, které se rozvětvují, kříží a občas zase spojují. Tak trochu dokážeme odhadnout, co se může stát. Na křižovatkách ale záleží na vaší volbě, kam vás osud ponese dál. Na takovém místě vy sami svým jednáním určíte, na kterou stranu chcete kráčet. Existují dokonce i skryté křižovatky, které se objeví nečekaně působením shody okolností. Pak je velice těžké předpovědět budoucnost. Chtěl bys vědět, co vás v nejbližší době čeká?“

„Ano. Myslím, že by mě to zajímalo.“

„Dobrá, zeptám se vody budoucí.“

Siréna odvedla Toma ke skále s vodním okem. Položila ruce na hladinu oka a Tom uslyšel něco jako hudbu skládající se ze šumění vody, hvízdání větru a pleskání vlnek o skálu. Siréna měla zavřené oči a vypadala soustředěně. Po chvíli začala hovořit.

„Z labyrintu si odnášíš dary pro průvodce, abys mohl doprovodit jednu zbloudilou. Ta pak možná v budoucnu splatí svůj dluh tvé kamarádce. Nebude to snadný úkol a na jednoho z vás číhá smrt. Je tu ale určitá šance, že to bude smrt-nesmrt. Jeden z vás má možnost přivést ohroženého na křižovatku. Pokud se ohrožený rozhodne pro nesmrt, staneš se pak na nějaký čas jeho průvodcem.“

Siréna zdvihla hlavu a otevřela oči: „Víc a přesněji to říci nedokážu.“

Tomovi z věštění sirény jezdil mráz po zádech. Teď měl pocit, že by bylo lepší, kdyby mu tohle všechno neřekla. Vždyť je ještě malej kluk, který teprve půjde do školy. Jak má zachraňovat nějakou zbloudilou? A kdo bude ohrožen na životě?

Siréna si všimla, jak je chlapec vyvedený z míry. Soucitně na něj pohlédla a pak se usmála. Natáhla ruce a vzala do dlaní jeho hlavu.

„Dávám ti schopnost útěchy. Díky doteku harpyje nezabloudíš, díky doteku jednorožce uslyšíš a porozumíš těm, kdo tě budou potřebovat, a bude-li někdo příliš smutný nebo nešťastný, budeš ho umět svým dotekem utěšit. Tyto schopnosti a tvůj rozum tě povedou po tvých cestách.“

Tom ještě ucítil její pohlazení, zatočila se mu hlava a než se vzpamatoval, stál u východu z bludiště, kde už na něj čekali všichni ostatní.

Errata:

12.08.2021 12:24