Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

To je ona!

Jim Vron se ve své současné existenci pohyboval na hranici toho, co chtěl a co musel. Nelíbilo se mu to. Když zjistil, že Šítár má v úmyslu použít zkoumaný jed proti drakům, zhrozil se. Šílený drak by mohl znamenat velký problém. Nyní po něm chtěl kouzelník zbraň, která by bezpečně pronikla dračími šupinami. Naštěstí ani on neznal materiál, který by něco takového umožnil. Dračí šupina z dospělého draka vždycky byla ten nejodolnější materiál, jaký kdy člověk viděl. Šítár plánoval výlet, na kterém džin znásobí množství jedu, které se zatím podařilo z usmrcených berseret získat. Věděl, že nebude moci odmítnout. Netěšil se na problémy, které z toho vzejdou.

„Mám pro tebe úkol,“ řekl Šítár, když se kouzelný džin dostavil po zavolání do jeho pracovny.

„Poroučej, můj pane, jsem ti k službám.“

„Moji zvědové jsou úplně k ničemu. Nemůžou najít jednu malou holku. Chci, abys mi ji našel ty.“

„Koho mám najít, pane?“ zeptal se Vron, který si byl skoro jist tím, co uslyší.

Šítár džinovi poslal do myšlenek Hančinu podobu.

„Tahle holka se mi už podruhé postavila do cesty a já nestrpím, aby se to stalo ještě jednou. Vypsal jsem na její hlavu odměnu, ale zatím se o ni ucházeli samí ňoumové, kteří neuspěli. Dospěl jsem k názoru, že si to zkrátka musím zařídit sám. A ty mi ji najdeš!“

„Jak poroučíš, pane.“

„Jakmile zjistíš, kde teď je, přijdeš mi to říct. Rozumíš?“

„Nejsem si jist tím, co po mně chceš, pane. Ty přece víš, kde ta dívka je.“

„Cože?“

„Daroval jsi ji Seladoninovi.“

„Co tím chceš říct?“

„Ta dívka, co ztratila paměť, je totožná s tou, kterou hledáš.“

Kouzelník na džina chvíli nevěřícně zíral a pak se ušklíbl a zavrtěl udiveně hlavou.

„Jak to, že jsem ji nepoznal? Nejspíš proto, že mě ani ve snu nenapadlo, že mi ji osud přihraje rovnou do rukou... To je ale ironie. Chtěl jsem ji zabít, a zatím ji vlastní rukou zachráním před utopením.“

Kouzelník začal nervózně přecházet po místnosti a džin s obavou čekal, jak celá situace dopadne.

„Jenže má cenu ji zabíjet, když si na nic nepamatuje? Vlastně už jsem se pomstil. Je bez magie, bez budoucnosti... Musím Seladonina požádat, aby ji co nejrychleji prodal někam daleko, kde po ní zmizí i poslední stopa. Pořád si na nic nevzpomíná?“

„Ne, pane, zatím si nevzpomněla vůbec na nic. A slyší na jméno Luisa.“

„Dobře. Pro jistou ji stále sleduj.“

„Ano, pane.“

Vron si oddechl. Musel Šítárovi odpovědět, kde Hanka je, to odmítnout nedokázal a lhát nemohl. Kdyby ale kouzelník trval na jejím usmrcení, znamenalo by to konec džinovy existence a dívce by tím nejspíš ani nepomohl. Musí rychle něco udělat. Co kdyby si to Šítár rozmyslel? Situace začíná být kritická. Sám ale zradit svého pána nemůže. Musí vymyslet něco, co by Hance pomohlo a pánovi neublížilo. Dlouho nad tím přemýšlel. Ale ať to vzal z jakékoliv strany, jako jediná možnost se jevila malá siréna. Jestliže jí pomůže utéct, snad to Hance přinese naději na záchranu.

Příští dny na tom ve volné chvíli začal pracovat. Do blízkosti pobřeží nalákal několik žraloků. Nenápadně je krmil, a čekal na den, až se siréna sejde s Šítárem. V ten okamžik se vypravil za Omaulou. Jako vždycky špehovala Lesibu. Džin ji potichu odlapil a odtáhl z dosahu i doslechu.

„Je čas utéct,“ řekl jí, „jestliže Hanku někdo co nejdřív nenajde, nejspíš to s ní nedopadne dobře. Nemohu ti dát další informace, ani nechci vědět, co všechno víš ty, jen budu krýt tvůj útěk. Jsi připravená?“

„Celou tu dobu jsem připravená. Mohu začít vytvářet bránu?“

„Dej se do toho,“ řekl Vron a vykryl magické ozvěny použitého kouzla. Jakmile malá siréna zmizela zavedl žraloky k hejnu berseret, které po jeho zásahu neměly svou obvyklou podobu. Žraloci se na ně hladově vrhli a po chvilce z nich byly tři šílené bestie, které se pustily do svých společníků i samy do sebe. Najednou bylo všude kolem plno krve, ale to už byl džin na souši a věnoval se kontrole laboratoře. Předpokládal, že už je malá Omaula v bezpečí svého domova a že díky tomu zmatku ve zdejších vodách bude nemožné zjistit, kam se poděla. Doufal, že ho nepošlou, aby ji našel.

Omaula se vynořila poblíž domova. Kdyby nebyla sirénou, rozplakala by se úlevou. Skoro tři týdny si hrála na ztrátu paměti a předstírala vděčnost za záchranu. Nikdy ale nemohla k Lesibě cítit to, co ji spojovalo s Delfitou Marelou. Delfita byla její opravdovou matkou, i když neměly stejnou krev.

Rychle proplula celým domovským komplexem, ale matka nikde nebyla. Uvědomila si, že bude muset otevřít ještě jednu bránu směrem ke škole. Zatím ještě nikdy nemusela tohle kouzlo zopakovat tak brzo po prvním použití. Ale nedá se nic dělat, musí to zkusit. Kdo ví, jestli Hančina záchrana nezávisí právě na její rychlosti.

Za okamžik se vynořila ve škole. Chtěla začít hledat ředitelku, ale tu už sem přilákala ozvěna otevřené brány.

„Omaulo, holčičko, ty ses vrátila,“ objala ji siréna bez ohledu na etiku, „ani nevíš, co jsme se tě nahledali.“

„Ale vím, viděla jsem vás, když jste mě hledaly, ale nemohla jsem se ozvat. On tvrdil, že když se ozvu v nepravý čas, zabijí vás.“

„Hlavně že jsi živá a zdravá. Teď už se o tebe postaráme. Musím dát vědět Delfitě.“

„Hledala jsem ji doma, nebyla tam,“ tázavě se na učitelku podívala Omaula.

„Všichni hledají tebe a Hanku. Jsou v terénu.“

„Asi bych jim měla něco o Hance říct. Můžete jim poslat zprávu? On tvrdil, že to spěchá.“

„Kdo on?“

„Pomocník kouzelníka. Chtěli po něm, aby mi vymazal paměť, ale on to neudělal. Varoval mě a řekl, jak se mám chovat, aby se na nic nepřišlo. Teď přišel a nařídil, abych utekla, protože Hance hrozí něco špatného.“

„Ty víš, kde Hanka je?“

„Přesně ne, ale...“

Nedořekla, protože ředitelka ji popadla za ruku a vyrazila s ní ke své pracovně. Omaula ještě nikdy uvnitř nebyla. Kromě obvyklých živých závěsů a ochočených rybek tu bylo na stěně několik zrcadel. Magie z nich vyzařovala už na dálku. Přistoupila k tomu, pod nímž byl ornament propletených lidských rukou a přejela po něm dlaní. Zrcadlo se zamlžilo a nějakou dobu se vůbec nic nedělo. Pak se najednou projasnilo a ukázalo lidskou pracovnu. Uprostřed ní stála žena, kterou Omaula znala hlavně z Hančina a Rafanova vyprávění. Říkali o ní shodně, že je to vynikající třídní učitelka.

„Srdečně vás zdravím,“ řekla, „omluvte prosím mou nedokonalou sirénštinu.“

„I já vás zdravím. Pravděpodobně pro vás mám informaci. Sama ještě nevím, jestli pro vás bude zajímavá, ale Omaula říká, že to spěchá. Tak volám hned, jak to jde. Rozumíte dobře sirénsky, nebo mám zavolat překladatelku?“

„Rozumím mnohem lépe, než mluvím. O co jde?“

„Ještě mi dovolte dotaz. Už jste našli Hanku?“

„Nenašli jsme po ní ani stopu, i když se o to několik dní snažili naši nejlepší stopaři. Doufáme, že je naživu, ale nedokážeme si to nijak ověřit.“

„V tom případě pro vás bude svědectví malé Omauly možná zajímavé,“ řekla Sipiliana a vybídla Omaulu, aby přistoupila blíž.

„No, vlastně mi řekl, abych utekla, protože jinak asi Hanka špatně dopadne,“ spustila malá siréna, protože nevěděla, odkud má začít. Pak si uvědomila, že začala z nervozity drmolit a že by měla s ohledem na lidské vnímání zpomalit.

„Kdo ti to řekl?“ zeptala se lidská učitelka.

„Kouzelníkův pomocník. Nevymazal mi paměť kvůli tomu, abych pomohla Hance. Byl divný. On sám mi skoro nic neřekl, ani to, co Hance hrozí. Jen chtěl, abych utekla a řekl, že bude krýt můj útěk.“

„Ano, rozumím. Asi měl zakázáno něco říkat. Možná doufal, že něco užitečného víš ty.“

„Snažila jsem se naslouchat všemu, o čem se mluvilo. Říkali: Luisa, ta bez paměti, a měli na mysli Hanku. Kouzelník ji daroval muži, o němž mluvil jako o Selovi. Siréna mu říkala Seladonin. Ten musel bydlet v Dubovníku podobně jako kouzelník. Hovořili o honosném domu, který právě postavil. Hanku prý ale poslali do školy. Slovo škola vyslovovali tak pohrdavě – měla jsem z toho pocit, že se jedná o nějakou divnou školu. Ale nemohla být daleko, protože často opakovali, že kontrola holky bez paměti nepřinesla nic nového.“

„Jsi moc šikovná siréna, Omaulo, tohle by nám mohlo pomoci.“

„Ještě něco. Často se mluvilo o jedu, o berseretách a o šílenství, ale přesně nevím, o co jde. Prý ten jed už vyzkoušeli na lidech. Siréna, u které jsem byla, chodila krmit početné hejno berseret. Občas některé zahnala do sítě a lidé je odnesli. Víc toho asi nevím.“

Profesorka v zrcadle se mírně usmála: „Moc ti děkuji za informace. Hned je předám těm, kdo tebe a Hanku hledali.“

„Bude-li něco nového, dejte nám prosím vědět,“ požádala profesorku Sipiliana.

„Samozřejmě,“ přikývla Ferinová a spojení přes zrcadlo se rozplynulo.

Když Omaula s ředitelkou vypluly zase ven, čekalo tam na ně spoustu sirén a mezi nimi v první řadě i Rafan. Malé siréně bylo jasné, že se nevyhne podrobnějšímu líčení svých zážitků. Pak se dopředu prodral někdo další. Byla to Delfita. Beze slova Omaulu objala a ta jí oplatila stejně srdečným přitulením. Konečně byla opravdu doma!

Zatímco malá siréna líčila všem, kdo chtěli naslouchat, co se s ní poslední tři týdny dělo, nastal v lidském světě poplach.

Ferinová narychlo svolala do školy angažované pátrače a dostavil se dokonce i Demit a R’íhan. Když jim líčila, co se právě dozvěděla, všichni pozorně naslouchali a poté se rozproudila živá diskuse.

„Zatracenej džin, copak nemohl padnout do lepších rukou?“ vrčel Zachariáš, kterého na schůzku přivedl Nik, „bude muset stát proti nám. To je zatraceně nepříjemná komplikace.“

„Ale pomohl siréně k útěku,“ namítl Mojerana, který přišel s Demitem.

„Stejně by bylo lepší se s ním nepotkat,“ ušklíbl se trpaslík.

„S tím souhlasím,“ přikývl Demit, „ale pojďme k věci. Jméno Seladonin už se v našich diskusích objevilo, i když se týkalo spíš pátrání po jiné dívce. Je ale možné, že ten muž provozuje podezřelé aktivity ve spojení s mladými dívkami. To bychom měli zjistit.“

„To už je zjištěné,“ namítl trpaslík, „je známo, že láká mladá děvčata na dobře placenou práci ve městech a pak se po dívkách slehne zem. Také odvádí dospívající holky z charitativních domovů, ty pochopitelně už nikdo nikdy nehledá. Je opatrný a bude těžké ho nachytat při prodeji děvčat, ale s Nikem na tom už pracujeme. Jestli je pravda to, co nám řekla jedna bláznivá ženská, dává holkám náramky poslušnosti a tím zaručuje zákazníkům, že jim prodané osoby neutečou. Vlastní několik lodí a pravděpodobně převáží dívky někam daleko, aby se vyhnul prozrazení. Možná i Hanku čeká nějaká podobná cesta, proto dal džin signál, že hrozí něco špatného.“

„Omaula o Hance mluví jako o dívce, která ztratila paměť, budete muset být opatrní při jejím kontaktování. Mohlo by se stát, že vás nepozná a prozradí těm, kdo ji drží,“ podotkl jednorožec.

„Problém je, jak ji najít,“ vzdychl Nik, „možná bych mohl v Dubovníku předstírat, že jsem bohatý mladík, který by rád našel poslušnou ženu.“

Mojerana se usmál a trpaslík se nepokrytě zachechtal: „To by ti neuvěřila ani vlastní babička! Na to zapomeň.“

„Tak co teda navrhuješ?“

„A co takhle zvrhlej trpaslík?“

„Ty bys dokázal těm děvčatům ubližovat?“

„Ale houby! Znal jsem ale jednoho trpaslíka, který požadoval, aby všichni jeho sloužící trvale chodili po kolenou. Věříš, že u něj nikdo sloužit nechtěl?“

„To museli chodit po kolenou i venku?“

„No jasně. Taky u něj nikdo dlouho nevydržel. Tahle úchylka by mohla vypadat dobře, ne?“

„Možná...“

„A ještě lepší by bylo, kdybys mi dělal sloužícího. Co ty na to, Niku? Zvládl bys to?“

„Cože? Chodit po kolenou? Spadl jsi z višně?“ protestoval mladý ochránce.

„Řekl bych, že to není špatný nápad,“ podíval se na něj Mojerana, „má to logiku, je to natolik pikantní, že se to po městě rychle rozkřikne, takže bude přirozené, že se o tom doslechne i ten, kdo má co nabídnout.“

„Je to výzva, Niku,“ přidala se na jejich stranu i Ferinová.

„Přijdu o kolena,“ zatvářil se nešťastně ochránce.

„Kolena nebudou to nejhorší, co tě čeká,“ podíval se mu do očí Demit, „daleko víc bude bolet ztráta důstojnosti, i když to bude jen představení pro lidi. Jistě vás budou sledovat, takže nebude možný ani odpočinek v soukromí. Věřím, že tě Zachariáš nebude trápit zbytečně, ale snadné to rozhodně nebude. Ty to ale dokážeš.“

Nikovi bylo jasné, že Bdělému odmítnout nedokáže. Jestliže i on si myslí, že by tenhle nápad mohl vést k úspěchu, nezbývá nic jiného, než to zkusit. Nik váhavě přikývl a Demit se pousmál.

„Jestli to bude možné, zachraňte naši dceru,“ řekl jednorožec, „pomohu vám aspoň s finanční stránkou.“

Na stole se před trpaslíkem objevilo deset kamenů, za které by mohl žít do konce života bez práce. Pak se R’íhan obrátil k Nikovi, sklonil hlavu a dotkl se rohem jeho nohou: „Abys to zvládl bez nejhorší bolesti.“

„Díky,“ řekl Nik, „zkusíme ji najít.“

„Štěstí vás provázej,“ mávl rukou Demit, kývl na pozdrav a odešel.

„Zajdu s vámi do Dubovníku a domluvím vám uvedení do společnosti,“ řekl Mojerana.

„Taky tam znám pár obyvatel,“ nesouhlasně se zamračil trpaslík.

„Tenhle kontakt se ti bude líbit,“ ušklíbl se Mojerana, „tak co, půjdeme?“

„Mám hodit bránu k pobřeží, nebo někam nahoru?“ zeptal se Nik.

„Nahoru.“

Prošli branou a před nimi se otevřel výhled na město a na moře. Vánek přinášel pach rybiny až sem.

„Nuže, na kolena, slouho,“ zašklebil se trpaslík na Nika.

„Cože? Hned teď?“ zaúpěl Nik a poslechl.

„Náš kontakt bydlí hned tady za rohem,“ ukázal Mojerana doleva a všichni tři pomalu vyrazili. Nik skřípal zubama a proklínal Zachariášův nápad hned v prvních vteřinách. Došli k malému domku s perfektně udržovanou zahradou. Mojerana zatáhl za zvonek. Ze dveří se vynořila malá obézní žena s pronikavýma očima.

„Ahoj, Doroto, jak se máš?“

„Co to máš s sebou za exoty, Mojo?“

„To je jeden roztomilý trpaslík, který by potřeboval luxusní byteček s komfortní obsluhou. Máš něco volného?“

„To záleží na...“ žena naznačila finanční gesto.

Trpaslík kývl na Nika a ten se po kolenou přiblížil k ženě a do dlaně jí vložil nejmenší diamant z jednorožcova daru. Žena ho pozorovala s pobavením. Pak koukla na kámen a povytáhla obočí.

„Pojďte dál,“ kývla na ně.

Vstoupili dovnitř a užasli, hlavně trpaslík. Žena byla očividně milovnice zbraní. Druhý pohled jim prozradil, že to nejsou jen tak obyčejné kousky, ale skutečné skvosty. Zachariáš okamžitě v některých exponátech odhalil práci svého lidu. Ta žena se mu opravdu začala líbit. Nakoukla do dalších dveří a něco na někoho zahalekala. Posadili se do křesel u stolu, s výjimkou Nika, který zůstal klečet vedle Zachariáše. Paní Dorota to nijak nekomentovala. Po chvíli přinesla jedna mladá dívka občerstvení. Trpaslík si ji zálibně prohlédl. Její paní ji ale hned poslala pryč.

Chvíli si nezávazně povídali o poměrech v Dubovníku, o tržišti, na kterém se dá koupit mnohé, ale ne všechno. Popíjeli výtečnou kávu a Zachariáš nabídl jeden zákusek i Nikovi.

„Umí váš sluha řídit koně?“ zeptala se Dorota.

„Je obstojně učenlivý, myslím že to zvládne,“ odpověděl trpaslík.

„Dám vám během vašeho pobytu k dispozici dvoukolku s dobrým koněm, abyste se nemusel každý den škrábat do kopce k vile. Tady je klíč od vrat a od domu. Mám ještě někoho poslat, aby vám uklidil?“

„To by bylo výborné,“ přikývl trpaslík, „také bych ocenil přítomnost kuchaře. Tenhle můj ňouma toho moc uvařit neumí. A kdybyste věděla o někom, kdo by chtěl ke mně do služby, pošlete ho za mnou.“

„Chcete se usadit tady ve městě?“

„Ale kdepak. Mám namířeno do Trpasličích hor na severu. Jen je tam nouze o dobré služebnictvo. To bych si právě potřeboval obstarat tady. A platím dobře.“

„Ale Trpasličí hory nejsou právě vlídný kraj, nevím, jestli seženete někoho, kdo by tam šel.“

„Jak říkám, platím víc než dobře. Mám ale jedinou podmínku. Všichni, kdo jsou vzrůstem vyšší než já, musí v mé přítomnosti chodit po kolenou. To už pár jedinců odradilo. Já na tom ale trvám.“

„Tak to tedy nevím, jestli tu někoho seženete. To se lidem nebude líbit.“

„Ani za...?“ trpaslík se naklonil k paní domu a pošeptal jí zbytek věty do ucha.

„Cože? Opravdu jim platíte tolik?“ podivila se Dorota a podívala se na vousatého mužíka téměř s úctou.

Pak do místnosti vstoupil mladík a oznámil, že je vše připraveno.

Mojerana se zdvihl a doprovodil Zachariáše s Nikem ke dvojkolce.

„Tak ať dobře pořídíte,“ popřál jim, rozloučil se a zmizel v přilehlých uličkách.

Nik vyšplhal na kozlík, chopil se opratí a s úlevou si narovnal bolavé nohy. Zachariáš si nechal vysvětlit cestu a nezvykle uctivě se rozloučil s paní Dorotou. Kůň byl naštěstí poslušný a klidný, takže na místo dorazili bez úhony. Vila byla obklopená zahradou a z obytných prostor byl velice krásný výhled na přístav a moře. Krátce po nich dorazila i služebná a kuchař s tím, že jsou jim k dispozici po celou dobu pobytu. Nik nešťastně vzdychl, protože v jejich přítomnosti musel dál hrát svou nezáviděníhodnou roli. Ale na druhou stranu děkoval osudu, že mají k dispozici dopravní prostředek, protože cestování pěšky po kolenou by asi dlouho nevydržel. Trpaslík mu sice obstaral na nohy kožená pouzdra s vycpávkami, ale i tak!

Jezdili společně po Dubovníku, vymetali hospody a snažili se pochytit všechny drby a zajímavosti ze zdejšího okolí. Už druhý den věděli, kde bydlí Seladonin, ale usoudili, že by si ještě měli dát na čas a počkat, až je osloví sám. Zachariáš sázel na boháčovu hamižnost a rozhazoval peníze na všechny strany. Několik lidí se pokusilo o službu u něj, ale chození po kolenou nevydrželi ani tři dny. Trpaslík všude naříkal, jak jsou lidé zhýčkaní a nic nevydrží.

Jednoho dne Nik přibrzdil a otočil se na trpaslíka: „Vidíš toho světlovlasého muže v modré košili?“

„Jasně. Co je s ním?“

„To je ten z Rafanovy vize.“

„Opravdu? Jsi si tím jist?“ ožil Zachariáš.

„Stoprocentně.“

„Tak mi zastav, půjdu se projít. Ty zatím zajeď na trh pro ryby. A ne abys koupil chobotnice, ty já nerad.“

Trpaslík vystoupil a pustil se za mužem, kterého mu Nik ukázal. Ochránce z toho neměl nejlepší pocit. Bál se, aby trpaslík neprovedl něco, co by je prozradilo.

Zachariáš se pustil za velkým světlovlasým mužem. Muž se po něm ohlédl, ale nepočkal na něj. Ale ani se nesnažil zmizet z jeho dohledu. Z toho trpaslík usoudil, že o něm džin ví, ale mluvit s ním nechce. Měl ale pocit, že ho někam vede. Vlastně bylo logické, že jim džin nemůže pomáhat přímo. Ale tímhle způsobem by jim mohl naznačit, kde mají hledat. Postupně se dostali do starší zástavby, kde se muž zastavil před jedním domem. Znovu se ohlédl a vstoupil dovnitř. Trpaslík si důkladně prohlédl budovu a pak pokračoval dál. Tohle bude práce pro Mojeranu. Měl by zajistit nenápadné sledování objektu. Hned mu poslal signál, aby se u nich večer zastavil.

Nik zatím nakoupil a liboval si, že může chodit normálně. Vesele dorazil domů a udivil služebnictvo, že umí chodit po svých.

„Mysleli jsme si, že jsi mrzák,“ přiznal kuchař, když přebíral ryby.

„Zatím nejsem, ale než mi skončí služba, tak možná budu.“

„A proč to děláš?“

„Za dva roky služby si tady vydělám tolik, že si budu moct pořídit malý obchod a domek. To už za to stojí, ne?“

„Páni! To je fakt slušný výdělek. Ale za tuhle cenu? Já bych do toho nešel.“

Nik viděl, jak už se sloužící v jejich domě nemohou dočkat, až o té podivné situaci povědí svým známým. Přesně takový druh propagace potřebovali nejvíc.

Následující den se události začaly střídat jedna za druhou jako na běžícím pásu.

Od Mojerany přišla blesková zpráva, že sledování potvrdilo množství dívek v domě, který hlídali. Přišel vzkaz od Doroty, že je trpaslík zván na oběd, který pořádá Seladonin pro významné osobnosti města. K vile, kde bydleli, se začali courat další uchazeči o zaměstnání. Nik doufal, že teď už se konečně věci pohnou kupředu.

Errata:

12.08.2021 12:24