Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Nemá mě rád

Hance už se tvář skoro zahojila. Byla se svým životem tady docela spokojená. Nejraději pracovala na zahradě nebo v kuchyni. Tam ji také většinou posílali. Pokusy o vyšívání dopadly katastrofálně a s tancem to bylo ještě horší.

Akorát ji mrzelo, že mezi ní a Marií vládlo jakési napětí. Nechápala, s čím se její spolubydlící trápí, a měla zlost, že jí to Marie nechce vysvětlit. Nosila jí ze zahrady zeleninu a ovoce a nechápala, proč na ni dívka hledí napůl něžně, napůl útrpně.

Pak nastal den, kdy pro ně ráno madam Sue přinesla čisté šaty, určené pro sváteční příležitosti. Marie se vyděsila. Začala panikařit, ale madam ji velice rychle uklidnila. Dohlédla, aby se obě umyly, učesaly a náležitě oblékly. Od té chvíle je nespustila z očí. Odvedla je nahoru mezi ostatní dívky. Všude bylo cítit nervozitu a nejistotu očekávání toho, co se má dít.

Hluk na chodbě prozradil, že návštěva, na kterou všichni čekali, konečně dorazila. Dívky dostaly do rukou tácky s občerstvením a na pokyn pomalu vstupovaly do jídelny a nosily na stůl chlebíčky a nápoje.

Hanka nesla mísu s ovocem a Marie za ní balancovala s několika sklenicemi. Další dívka nesla dva džbány vína.

U stolu seděl pan Seladonin, kterého dívky většinou znaly. S ním dnes dorazili dva jeho ochránci a jako hosta si přivedl podsaditého malého trpaslíka, který se dychtivě rozhlížel. Zacuchané vousy a uhrančivé oči Hanku zaujaly. Bylo na nich něco zvláštního, něco osobitého.

„Panebože, snad si nás nevybere!“ zašeptala za ní zděšeně Marie.

Několik dívek zatančilo, ale nezdálo se, že by to hosta zaujalo. Jen mávl rukou a dívky byly odeslány pryč. Zbylým nařídili, aby se posadily ke stolu a občas se jich někdo na něco zeptal. Hance se zdálo, že ji trpaslíkovy oči pozorují víc, než ostatní. Počet dívek se snižoval, až tam nakonec zůstaly jen tři.

Muži dojedli, víno jim zvedlo náladu a Hanka si už myslela, že je konec. Madam Sue je odvedla vedle. Jenže místo převlékání jim přinesla vestu, kterou si ona i Marie musely obléci a do ruky dostaly zavazadlo.

„Máte velké štěstí,“ řekla jim, „dostáváte se do rukou bohatého pána, kde se jistě budete mít dobře. Odveze si vás s sebou do své země, tak se snažte mu vyhovět, ať nám neuděláte ostudu.“

„Já s ním nechci,“ vzlykla Marie.

„Ty s ním chceš jít!“ řekla přísně Sue. „Slyšela jsi mě?!“

„Ano, madam, chci jít,“ odpověděla tiše a rezignovaně pod vlivem náramku poslušnosti.

„No proto!“

Hanka už se na nic ptát neodvážila. Nějak si nedovedla představit, co je v následujících chvílích čeká. Kdo ví, co po nich bude jejich nový pán chtít. Kéž by to byla práce na zahradě nebo v kuchyni, pomyslela si a odvrátila pohled od vyděšených očí své spolubydlící. Madam Sue je vedla ke dveřím na chodbu, kde už na ně čekal dobře naladěný trpaslík.

„Žádné strachy, děvčata, dnes se povezete jako královny,“ zasmál se a otevřel dveře na ulici, kde čekal kůň s vozíkem.

„Poslouchejte na slovo svého nového pána,“ nařídila madam Sue a Hanka měla pocit, že se jí ženin příkaz zařízl až do mozku.

„Tak, holky, rychle si nastupte, dneska řídím já,“ zahalekal Zachariáš a kývl na pozdrav Seladoninovi a madam Sue. Pak práskl do koní a vyrazil k pronajaté vile. Tentokrát koně moc nešetřil. Zastával názor, že šťastné náhody je třeba zužitkovat co nejrychleji a maximálně je využít, dokud je čas. Ani ve snu ho nenapadlo, že jejich plán může vyjít na dvě stě procent. Celou dobu, kdy vyjednával o koupi dívek trnul v obavách, aby něco nepokazil nebo aby nedal najevo přílišný zájem, který by vzbudil podezření. Seladonin byl protřelý lump, který sice miloval peníze, ale ani za nic by neohrozil své bezpečí. Jejich komedie byla, zdá se, prvotřídní herecký výkon, když jim na to skočil tak rychle. Možná jeho pozvání urychlil i fakt, že se k trpaslíkovi začali hlásit do služby další a další lidé. Vidina peněz leckoho zaslepila natolik, že byl ochoten potlačit důstojnost, aby uspěl. Jiné zas k tomu dohnala nouze a starosti. Takové si bral Zachariáš na zkoušku a po dvou dnech je propustil s královskou odměnou. To se brzo rozkřiklo, takže Nik měl plno práce s odmítáním dalších zájemců. Nyní byl nejvyšší čas zmizet ze scény. Ale nejdřív bylo ještě potřeba dotáhnout představení až do konce. Určitě neuškodí vzbudit zdání, že obě děvčata zmizí spolu s ním někam hodně daleko.

„Tak jsme tady, krasotinky,“ zahalekal Zachariáš, když zastavil před vilou, „račte vystupovat.“

Dívky poslechly a čekaly, co bude dál.

„Ty tu zatím pohlídej koně,“ řekl Marii a pak kývl na Hanku, „no a ty pojď za mnou dovnitř, pomůžeš nám se zavazadly.“

Nejdřív se zastavil v kuchyni a podal kuchaři zapečetěný váček.

„Za chvilku odjíždíme, takže potom zamkni. Klíče a tohle předej paní Dorotě, že se uctivě poroučím. Máš pro nás přichystané jídlo na cestu?“

„Samozřejmě, pane, bylo mi ctí pro vás pracovat,“ podal mu kuchař tašku, kterou trpaslík vrazil do ruky Hance.

„Vaříš dobře, velice dobře, byl jsem s tebou spokojen,“ kývl uznale Zachariáš a podal jeden malý drahokam muži, „možná se někdy vrátím a zkusím tě přetáhnout do svých služeb.“

„Ušetři si cestu, pane. Nic ve zlém, ale mám bolavá kolena a tvé podmínky bych nemohl přijmout.“

Zachariáš po něm pobaveně loupl okem a ušklíbl se. Pak vedl Hanku do pokojů, kde čekal Nik.

„Tak co? Byla tam?“ zeptal se ochránce, když trpaslík otevřel dveře.

Oslovený se na něj zašklebil a ustoupil stranou. Hanka vstoupila do pokoje a taška s jídlem jí vypadla z rukou.

„Hanko! Hančo, holka moje zlatá, ani nevíš, jak jsem rád, že jsme tě našli,“ rozzářil se úsměvem obličej mladého ochránce, když rozpřáhl náruč.

„Niku, můj bože, Niku,“ zalily se Hance oči slzami, když se objali. Sotva ho zahlédla, měla najednou všechny své vzpomínky zpět. Jako by se právě probudila ze špatného snu. Nikova přítomnost a jeho nadšení ze shledání ji zahltilo přemírou štěstí.

„No to mě teda podrž. Ke mně se chová jako k cizímu a tobě hned vletí do náruče,“ zabručel trpaslík, ale také neměl k dojetí daleko.

„Zachariáši,“ běžela to Hanka napravit, „jak jsem jen na tebe mohla zapomenout?“

„A už si pamatuješ všechno? Nebo jenom něco?“

„Všechno, úplně všechno,“ odpověděla trpaslíkovi, ale oči měla pouze pro Nika.

Pak se zarazila. Dotkla se náramku a fascinovaně zírala na prázdné pravé zápěstí. Sáhla si ke krku a zneklidněla.

„Nemám hodinky!“ olízla si rty. „Ani amulet...“

„Hlavně že jsi živá a v pořádku. Všechno ostatní se nějak vyřeší,“ pohladil ji Nik, „Měli jsme o tebe veliký strach.“

„Hele, mladej, přestaň řečnit, seber zavazadla a mizíme. Dokud jsme tady, nemůže Mojerana spustit akci. Tak sebou hoď,“ připomněl Zachariáš Nikovi, že není čas na lelkován. „Navíc tě venku čeká ještě jedno překvapení.“

„A co tohle?“ natáhla Hanka ruku s náramkem, který blokoval její magii.

„Ještě chvíli to vydrž. Dokud to máš na ruce, nemá šanci tě najít žádný kouzelník. Jakmile budeš v bezpečí, dáme to pryč,“ odpověděl jí trpaslík a vrazil jí znovu do ruky tašku s jídlem.

„Budeme hrát až do konce?“ zeptal se Nik.

„Bylo by to lepší. Ale nechám to na tvém rozhodnutí,“ odpověděl mu vážně Zachariáš.

„Tak jo,“ vzdychl nešťastně mladý ochránce a natáhl si na kolena kožené chrániče.

„Co to dělá?“ podivila se Hanka, když viděla, jak se po kolenou vydal k domovním dveřím.

„No, vlastně to dělá pro tebe,“ řekl tiše Zachariáš, „ale teď není čas na povídání. Dozvíš se to později.“

Málem zakopli o Nika, který se zastavil mezi dveřmi. Zíral na dívku, která držela koně a mračila se na celý svět.

„Překvápko, co?“ zachechtal se krátce trpaslík.

„To snad není možný! Ona tam byla taky?“

„Aspoň vidíš, že sis ta kolena neničil nadarmo.“

Nik se vyhoupl na kozlík, kývl na Hanku, aby si k němu přisedla a ohlédl se dozadu. Trpaslík už se uvelebil a Marie neochotně nastupovala také. Teprve důrazná pobídka ji přiměla k rychlejšímu pohybu. Pak Nik zamlaskal na koně a vyrazili nejkratší cestou k přístavu. Hanka se musela hodně držet, aby nesklouzla ze svého místa na hrbolatém povrchu cesty. Jednou ji dokonce musel zachytit Nik. Hanka měla pocit, že už dlouho nebyla tak šťastná jako v tuto chvíli. Zase byla sama sebou, tedy až na ten protimagický náramek, který zatím musela nosit, měla vedle sebe toho nejúžasnějšího ochránce, co existuje, a jsou na cestě domů.

Nik zajel až těsně k molu, u kterého čekala obchodní loď.

„Já nikam jet nechci,“ zašprajcovala se Marie, když měla vstoupit na palubu.

„Okamžitě si nastup,“ podíval se jí do očí Zachariáš.

Hanka se k nim vrátila, vzala Marii za ruku a postrčila ji k lodi: „Ničeho se neboj, nemohla ses dostat do lepších rukou. Všechno bude v nejlepším pořádku.“

„Dej signál Mojeranovi, ať to spustí,“ zaslechla ještě trpaslíka, jak tiše promluvil k Nikovi.

Loď zřejmě čekala jen na ně, protože okamžitě odrazila od břehu a nabrala vítr. Rychle se vzdalovala od pobřeží. Hanka si chtěla promluvit, ale ochránce zavrtěl hlavou a prst na rtech naznačil, že to není vhodné místo. Dokonce ani neměl snahu uložit zavazadla. Hanka odhadovala, že budou asi brzo přestupovat.

„To bude stačit,“ prohlásil Nik po půlhodině plavby.

„Tak se do toho dej,“ přikývl trpaslík a pobral všechna zavazadla.

„Tak, holky, pojďte obě ke mně a chyťte se mě za ruku,“ nařídil ochránce a zachvění vzduchu Hance prozradilo, že otvírá bránu. Uvědomila si, že Nik bude muset při průchodu chránit ji i Marii, aby se v pořádku dostaly na druhou stranu. Pak šlo všechno hrozně rychle. Mladík je obě protáhl skrz a všichni se ocitli v blízkosti lesa. Zachariáš proklouzl za nimi. Hance bylo záhadou, kde jsou, ale Marie se rozhlédla a překvapeně se otočila k Nikovi.

„Já jsem doma, vy jste mě vzali domů?“

„Počkej, zklidni se. Nebylo by moc dobré, kdyby ses ukazovala lidem. Někdo si tě tu vytipoval a zdejší síť lumpů asi stále existuje. Teď mě chvilku poslouchej, abys byla v obraze, o co jde. Pokoušíme se Paulu přemluvit, aby se přestěhovala do Santareny. Jenže ona odmítala bez tebe odejít. Já za ní teď skočím a přivedu ji sem, abychom si mohli nerušeně promluvit. Souhlasíš?“

Marie si prohrábla vlasy a usmála se: „Dobře, já tu počkám.“

Trpaslík se posadil do trávy a obě dívky ho napodobily.

„Poslyš,“ oslovila ho Hanka, „sice už tuším, co se tu děje, ale malé vysvětlení by nebylo na škodu.“

„No tak jo, když myslíš,“ ušklíbl se, „před nějakým časem přišel dopis od Pauly. Když jim umřela matka, začala se starat o své sourozence. Živila se tu jako léčitelka a prodávala byliny a přírodní léčiva. Napsal jsem jí, jestli se nechce přestěhovat ke mně a pomáhat mi v podnikání. Pak dorazila zoufalá odpověď, že někdo unesl její sestru Marii a že stěhování nepřipadá v úvahu, dokud nezjistí, co se s ní stalo. Přijeli jsme sem kvůli tomu s Nikem a začali hledat.“

„Já vlastně ani nevím, kdo a jak mě unesl,“ vložila se do hovoru Marie, „něčím mě omámili a probrala jsem se až v jednom sklepě s náramkem na ruce.“

„No vidíš, ten náramek! Tobě už ho můžeme sundat,“ pokynul jí Zachariáš, aby mu podala ruku. Otevřel kapesní nůž a přeřízl ho.

„Díky,“ zašeptala, „omlouvám se, že jsem tak vyváděla. Bála jsem se vás.“

„Po tom, co jsi prožila, ani není divu,“ přikývl Zachariáš a pokračoval ve vyprávění. Dívky napjatě naslouchaly a ani si nevšimly, že už se vrátil Nik a připlížil se jim za záda.

„Já vůbec netušila, že jste trpaslík, Paula o vás vždycky mluvila jako o Zachovi, který je ten nejlepší chlap, kterého kdy potkala. Představovala jsem si vás jako hezouna v nejlepších letech,“ smála se Marie, když se konečně vysvětlilo, kdo je kdo.

„A teď už ti nepřipadá jako hezoun?“ zasmál se za nimi Nik, až sebou obě dívky leknutím trhly.

Vedle Nika se objevil pobledlý obličej Pauly, lemovaný známým rezavým odstínem dlouhých vlasů. Na Paulině tváři rozkvetl široký úsměv a když jí do náruče vletěla Marie i Hanka, objala je obě stejně srdečně.

„Paulo, neviděla jsem tě celou věčnost. Je z tebe krásná ženská,“ řekla obdivně Hanka, když si prohlédla svoji kamarádku.

Trpaslík Paule podal tašku s občerstvením. Ta ji otevřela a prostřela na trávě pro všechny přítomné. Marie stále projevovala snahu se přitulit k sestře. Paula si k ní přisedla blíž a vzala ji kolem ramen. Zachariáš začal znovu mluvit o stěhování. Tentokrát Paula naslouchala s veškerou pozorností a nakonec přikývla.

„Asi máš pravdu, v Santareně budou mít děti lepší přístup ke vzdělání a bude to tam pro nás jednodušší. Taky ti musím splatit všechno, co pro mě děláš.“

„Tak jo, jsme domluvení,“ usmál se trpaslík a mrkl na Nika.

„Taky vás tam mohu častěji navštěvovat,“ dotkl se Pauliných vlasů Nik.

Paula se na něj zářivě usmála a Hance ztuhl úsměv na rtech, když uviděla, jak na sebe ti dva hledí. Tyhle nekonečné vzájemné pohledy už znala víc než dobře. Úplně stejně na sebe koukali Rafan a Anděla, když se setkali. Měla pocit, že se zámek jejích snů bortí v samých základech. Nik a Paula. Proč zrovna oni dva, které má tak ráda? Sklopila oči, aby nepoznali, jak jí je. Cítila se zrazená a nejraději by utekla do blízkého lesa. Chtělo se jí křičet, protestovat, brečet, ale bylo jí jasné, že by tím stejně nic nezměnila.

„Nechceš jabko?“ oslovil ji trpaslík.

Vděčně přijala ovoce a byla ráda, že může něčím zaměstnat ruce a pusu.

„A co teď bude s Hankou?“ zeptala se Zachariáše Marie.

„Vrátí se do školy, aby dokončila studium,“ odpověděl, „ještě dnes večer ji tam Nik doprovodí. Ani ty zatím nemůžeš zůstat doma. Nechceme, aby se rozkřiklo, že jsi zpět. Budeš muset jít se mnou do Santareny. Pomůžeš mi vybrat bydlení pro vaši rodinu.“

„Ráda,“ usmála se Marie, „jsem tak šťastná, že jsem se dostala pryč od madam Sue. Budu vám pomáhat se vším, co bude potřeba.“

„To rád slyším,“ zabručel trpaslík.

Když se najedli, sbalil Zachariáš zbytek potravin do tašky a tu podal Paule: „Zpátky to nepotáhnu. Co nesníte, to vyhoď. Už bychom raději měli jít.“

„Ani neumím vyslovit, jak jsem vám vděčná,“ potřásla mu rukou Paula.

Pak objala Marii. Otevřela náruč i Hance, ale hned vycítila, že něco není, jak má být. Pohladila ji tedy aspoň po rameni.

„Hodně štěstí,“ popřála jí, „uvidíme se v Santareně.“

Pak podala ruku Nikovi a Hanka ucítila osten žárlivosti, když se na sebe zamilovaně usmáli.

Za chvíli už je ochráncova brána vyklopila na pobřeží. Hanka to místo nepoznávala, ale asi bylo domluvené, protože už je tam očekávaly dvě sirény a Rafan.

„Hanau, sestřičko, to je skvělé, že se vracíš,“ vítala ji Omaula a Delfita se k ní sklonila a pohladila ji. Pak ji vzala za ruku a jedním pohybem stáhla z jejího zápěstí kožený proužek. Podala ho Nikovi. Hanku zaplavila ohromná úleva, když se k ní vrátil sedmý smysl v plné síle. Jako ozvěnu vnímala úlevný výdech R’íhana a nesmírně něžný a jemný dotek svého dračího bratra Plama. Bylo to jako balzám na její rozbolavěnou duši. Usmála se dojatě na sirény i na svého staršího kamaráda.

„Takhle dlouho se courat za školou, to se dělá?“ zašklebil se na ni Rafan a také on ji uvítal přátelským objetím. Pak se v jeho ruce objevila krabička. Otevřel ji a strčil Hance pod nos.

„Rafe! Kdes to vzal? Vždyť to jsou moje hodinky. A amulet!“ zajásala.

„Neboj se, všechno ti časem povyprávím. Měli jsme strach, jestli nás poznáš. Říkali, že jsi ztratila paměť.“

„No, jak vidíš, už jsem ji zase našla.“

„Měli bychom jít,“ přerušila je Delfita, „nebylo by vhodné, aby nás zahlédly nepovolané oči.“

„Má pravdu, je čas se rozloučit,“ přikývl trpaslík.

Hanka ucítila na tváři jeho vousy, když jí vtiskl pusu vonící po tabáku. Mnohem chladněji se rozloučila s Nikem a usmála se, když spatřila Rafanovo udiveně zdvihnuté obočí. Všichni se za ní dívali, když vstupovala se sirénami a kamarádem do moře. Marie jí ještě naposledy zamávla.

Společně se vrátili do prostor školy. Už bylo dávno po vyučování, takže tu vládl klid. Uvítala je jen ředitelka, která jim nabídla občerstvení. Pak žáky poslala spát a dál si povídala s Delfitou.

Když Rafan s Hankou vystoupili z vody do suché části jeskyně, sundali ze sebe mokré oblečení, začala dívka vyprávět o všem, co si pamatovala. Gertruda a Rea se k nim připojily, aby si také poslechly, co jejich spolužačku potkalo. Nedostatečně usušený Plavík se Hance nacpal do klína, kde začal okamžitě dřímat. Poté co Hanka dovyprávěla a všichni se rozešli do svých odpočinkových koutů, zavrtala se i ona do měkkého lůžka a skoro okamžitě s tulíkem v náruči usnula.

Krátce poté, co se Plavík přestěhoval zpět k Rafanovi, začaly se Hance zdát neklidné sny. Z jednoho obzvlášť děsivého, plného mrtvých jednorožců, se vzbudila uprostřed noci. Bála se znovu sklouznout do spánku, aby hrozný sen nepokračoval. Začala přemýšlet o škole, o sirénách, ale to jí dlouho nevydrželo, protože vzápětí se do jejích myšlenek prodraly vzpomínky na Nika. Nemohla překousnout fakt, že se během doby, kdy ji hledal, zamiloval do Pauly. Bolelo to. Bolelo to víc, než čekala. Copak neví, jak moc ho má ráda? Slzy jí tekly na polštář a občas se neubránila tichému vzlyku. Znovu usnula, ale moc si nepomohla, protože do snu jí vstoupila Paula obklopená hroznem jedovatých hadů. Nik se ji snažil osvobodit a hadi se mu zakusovali do celého těla.

Ráno si připadala ještě unavenější než včera. Musela se hodně přemáhat, aby se zapojila do probíhajícího vyučování a usmívala se na sirény, které projevovaly upřímnou radost, že je zase zpátky mezi nimi. Těšila se na nejbližší volné dny, které měli strávit u Delfity. Také byla zvědavá na Rafanovo vyprávění, které její kamarád stále odkládal. Z toho usoudila, že jí chce říct něco, co není pro zvědavé uši jejich spolužáků. Tím napínal její zvědavost ještě víc. Naštěstí byla Sipiliana trpělivá učitelka a nezatěžovala Hanku v prvních dnech novým učivem. Spíš se věnovaly opakování toho, co probraly dřív a nejvíc času dívka strávila nacvičováním relaxačních hladin vědomí.

Několik večerů strávila tím, že musela velice podrobně vylíčit vše z posledních týdnů Plamovi, Sváťovi a následně i R’íhanovi. Jednorožce k Hančinu překvapení nejvíc zajímal muž, který jí do rodinné školy nosil jablka. Jak o něm s otcem mluvila, najednou její vzpomínky zapadly do sebe a ona si uvědomila, kdo to byl. Ten světlovlasý muž spojoval všechny tři Rafanovy vize, kvůli kterým uvízla tady pod vodou u sirén. To on ohrožoval na životě ji a její nejbližší. Přitom působil tak sympaticky. Zatoužila si o tom promluvit s Nikem. Ach jo, zatracený Nik! Zrádná vzpomínka jí zase vehnala slzy do očí. Do háje! Proč je jen člověk tak bezmocný vůči vlastním pocitům?! Ucítila otcovo jemné pohlazení. Ukončila kontakt a rozbrečela se naplno. Naštěstí už ostatní spali a nikdo to neviděl.

Konečně tu zase bylo pár volných dní. Delfita si pro ně přišla osobně a Sipiliana je provázela branou až k jejímu domovu. Že by i ředitelka působila jako jejich ochranka? Omaula jim vysvětlila, že sirény posílily magický štít kolem obytné části jejich podmořského domova. Dokonce se tu motalo víc delfínů než obvykle. Ti ale na ochranku nevypadali.

Nejvíc se Hanka těšila na zdejší podvečery, kdy mohla vyšplhat na útes nad mořem a pozorovat barevnou hru světel na obloze a na hladině. Měla pocit, že voda odplavuje smutky a vnáší do její mysli jas a klid.

Rafan jí dopřál čas k rozjímání, ale pak tam vyšplhal za ní.

„Tak co? Máš chuť si promluvit?“ zeptal se a položil dívce do vlasů tulíka.

„Jasně. Už na to čekám celou věčnost,“ kývla Hanka, aby se posadil a odchytila Plavíka dřív, než se mohl pustit do své oblíbené zábavy a smotat si z jejích vlasů hnízdo.

„Nechtěl jsem o tom mluvit před ostatními.“

„Myslela jsem si to. A jak to s tebou vlastně bylo? Tebe a Omaulu nechytili?“

„No, vidím, že to budu muset vzít od začátku. Já jsem přežil díky Vronovi a díky tomu, že se mu včas dostal do ruky tvůj amulet s jeho pamětí, a tebe zase našli díky Omaule.“

Když uviděl, jak na něj Hanka vykulila oči, zasmál se a začal to pomalu vyprávět od chvíle, kdy je omráčil výbuch podvodní brány.

„A já ho nepoznala!“ vydechla Hanka, když kamarád skončil a pověděl jí, u koho se Vron v současnosti ocitl. „To je tedy situace! Zatraceně!“

„No, sice to je problém, ale mám pocit, že se naše situace změnila tím, že má zpátky svou paměť. Už nemám tak děsivé sny. Také vize během vyučování jsou příznivější, i když faktor nebezpečí přetrvává.“

„Tak to máš kliku. Mně se teď každou noc zdá o Paule a Nikovi a bývá to dost hororové.“

„Jen tak mezi námi, co jste si vlastně provedli s Nikem?“ zeptal se zvědavě Rafan.

„Nic,“ zamračila se Hanka.

„Hele, ségra, jsi stejně čitelná jako Plavík, když se dostane k sušenkám. Nedělej fóry a vysyp, o co jde!“

Hanka se kousla do rtu a pak řekla chraptivě: „Nik se zamiloval do Pauly.“

Rafan povytáhl obočí: „A Paula?“

„Je z něho vedle.“

„Odtud tedy vítr fouká...“ přikývl chápavě, ale na rtech mu pohrával špatně skrývaný úsměv. To se Hanky dotklo a její city zaplavil nekontrolovatelný vztek.

„Já ji nenávidím! A jeho taky!“ vyhrkla a rozbrečela se.

Rafan vzdychl a čekal, jestli ji to přejde. Když nepřestávala, ušklíbl se, otočil si Hanku proti sobě, vzal ji za bradu a zadíval se jí přímo do očí.

„Hele, buď tak hodná a nech toho, nebo tě škrtnu ze seznamu svých kamarádů. To že brečíš, mi nevadí, ale ty svoje vzteklé výkřiky laskavě koriguj! Uvědom si, že pro Nika jsi malá holka, kterou musí chránit, možná tak trochu kamarádka, ale nic víc. Kdybys nebyla zaslepená svými bláznivými hormony, musela by sis toho všimnout už dávno. A Paula je přece už léta tvoje nejlepší kamarádka. Její život není procházka růžovou zahradou, takže si trochu toho citu rozhodně zaslouží. Měla bys jí to přát.“

Hančiny slzy tekly Rafanovi na ruku. Vztek z jejích očí zmizel a vystřídal ho zoufalý smutek.

„Já to tak přece nemyslela. Mám je oba ráda,“ řekla tiše.

„Vždyť já vím. Ale někdy se špatně berou zpět slova, která řekneš nahlas. Příště se nejdřív zamysli, než pustíš něco z huby na procházku,“ ušklíbl se smířlivě kamarád a podal Hance tulíka, který mu právě cuchal vlasy za krkem. Plavík okamžitě zamířil na Hančino rameno a nenápadně zachytával svými drápky pramínky jejích vlasů. Otřela si oči, nos a pokusila se o úsměv. Najednou jí bylo o trochu líp. Asi jsem potřebovala dostat vynadáno, pomyslela si.

V následujících týdnech neměla moc času na teskné myšlenky, protože škola stále zvyšovala požadavky na jejich úsilí zvládnout nové učivo. Květnové týdny v tom maratónu utíkaly rychleji než ty předchozí.

Občas si večer povídala s Plamem, ale tu a tam se jí stalo, že únavou usnula uprostřed rozhovoru. Drak si ji dobíral, že poslední dobou nic nevydrží. I on ale býval tu a tam vyčerpaný, když se mu blížily zkoušky z některé letové nebo magické specializace. Hodně zabrat mu dala i příprava na zvládnutí kouzla brány. Při testech musel bránu vytvořit rychle, přesně a s co nejmenším úbytkem osobní magie. Vzhledem k tom, že neměl tolik magické dračí síly jako ostatní, měl z testu strach. Nakonec ale všechno dobře dopadlo a mohl Hance hrdě oznámit, že dostal oprávnění používat kouzlo brány.

„No vidíš, jak jsi dobrej,“ blahopřála mu dívka, „doufám, že si před tebou neudělám ostudu, až dojde na mě. Podvodní brána prý je snazší než vzduchová, ale taky musíme ještě trénovat, abychom to nezvorali, až budeme před zkušební komisí.“

„Jsem si jistý, že projdete testem bez problémů. Udělali jste dobře, že jste se rozhodli podvodní bránu naučit. Cestovní kouzla jsou užitečná, jak říká moje matka, bez nich prý není kouzelník správným kouzelníkem.“

„Já vím,“ vzdychla Hanka, „ale občas se toho sejde trochu moc najednou...“

V půlce června by měly probíhat závěrečné zkoušky. Hanka měla strach nejen ze zkoušek, ale i z toho, co bude potom. Podle informací, které jim poskytl R’íhan, byl sice zadržen Seladonin a část jeho přisluhovačů, ale nepodařilo se dopadnout Šítára ani džina. Prý ochránci dávají pozor, ale dosud se nikde neobjevila vyšší magická aktivita, která by je nasměrovala. Dubovník je pečlivě sledován, ale prozatím marně.

Pozitivní zprávy přišly akorát od Zachariáše, který vzkazoval, že Paula už bydlí s celou svou rodinou v Domově snů, kde působí zároveň i jako správcová. Hanka jí trochu záviděla pobyt v rozkvetlých zahradách, už by docela ráda vyměnila podvodní svět za sluneční záření. Svět sirén nebyl špatný, ale vzduch je vzduch.

Když se blížil čas zkoušek, sirény jim vysvětlily, že budou probíhat v podmořském labyrintu a dovedly ty žáky, kterých se to týkalo, na místo, aby si každý z nich mohl prohlédnout komplex propojených jeskyní. Chodby byly tak rozsáhlé a propletené, že by nebylo divu, kdyby v nich někdo zabloudil. Hanku ta prohlídka rozhodně neuklidnila. Představa, že se tu bude motat a k tomu navíc plnit nějaké úkoly, se jí nelíbila. Ani Rafan a jejich dvě spolužačky se na to netvářili nadšeně. Sirény je ale uklidňovaly, že si nemusejí dělat starosti, že to určitě zvládnou. Navíc je bude vždy sledovat jedna učitelka a hodnotit jejich pohyb, orientaci a plnění zadaného úkolu. Takže bylo jasné, že se nikdo ztratit nemůže ani kdyby chtěl. Jak se proplétali labyrintem, museli uznat, že je to hezké zajímavé místo, akorát ta představa zkoušky trochu kazila celkový dojem.

Po návratu se jich Omaula zvědavě vyptávala. Ona se na tuhle zkoušku bude připravovat ještě několik let, tak byla zvědavá, jak se člověk cítí, když to má před sebou.

„Jak se cítím? Vím, že nic nevím,“ podívala se na ni Hanka rezignovaným pohledem. „Ale prostě udělám všechno, co dokážu. Modlím se a doufám, že to bude stačit.“

„Jo, to je přesný,“ kývl Rafan, „ale nejdřív nás ještě čeká atestace pro kouzlo podvodní brány. A to už zítra! Co kdybychom si šli ještě zatrénovat?“

„Už zase,“ ohrnula nos Omaula, „vždyť už to umíte i poslepu.“

„Hele, pro vás sirény je to jednoduché kouzlo, ale my ho ještě nemáme tak zažité jako ty,“ souhlasila Hanka tentokrát se svým kamarádem. Rafan poslal tulíka, aby pozval ke společnému tréninku i Reu a Gertrudu a všichni několik hodin poctivě trénovali. Možná by to druhý den zvládli i tak, ale aspoň měli den před atestací dobrý pocit, že nic nezanedbali.

Sama zkouška byla nakonec tak snadná, že je to až udivilo. Nikdo nezkoumal, jakým způsobem bránu vytvořili, důležité bylo, jestli fungovala.

„A není potřeba potom vodu zase nějak ošetřit, aby se vrátila do původního stavu?“ zajímala se Hanka, když jí oznámili, že je plně způsobilá používat k přesunu pod vodou kouzlo brány.

„Voda se léčí sama, pokud ji nespoutáš dodatkem setrvačnosti,“ odpověděla jí Sipiliana, „tento dodatek už ale patří mezi elitní kouzla. Na ta se studuje někdy až dvacet let a musíš být uznána celoúzemní radou sirén jako způsobilá čarodějka.“

„A vy to umíte?“ odvážila se zeptat dívka.

„Ano. Ve zdejší škole jsme tři, které máme tuto výsadu,“ odpověděla ředitelka hrdě. „A pokud je mi známo, i Delfita ovládá řadu elitních kouzel. V její přítomnosti se nemusíte bát žádného nebezpečí. Kdyby se přiblížil někdo nežádoucí, ochrání vás.“

Jednou večer, když si povídala na dálku se Sváťou, zeptal se její kamarád, zdali sleduje události, o kterých informují školní hodinky.

„Mám tolik práce, že na to vůbec nemám čas.“

„Výmluva! Kdybys chtěla, čas bys našla,“ zasmál se Sváťa, „ale možná by tě zajímalo, že ta nemoc, o které jsme se doslechli, že se objevila v Dubovníku, se nyní vyskytla také mezi zelenými draky. Víš, co to znamená?“

„Nemoc?“ nemohla se Hanka rychle zorientovat, o čem to její kamarád mluví.

„Přece ta, která se projevuje dočasným nebo trvalým zešílením.“

„No a co já s tím?“

„Už si nepamatuješ, co dokáže udělat jed z berserety? Copak Omaula nevyprávěla o berseretách, které zmizely a pak byly objeveny v blízkosti Dubovníku? Přece jsi tam taky byla.“

„Ty myslíš...?“ docvaklo konečně dívce, o čem Sváťa mluví.

„Jak o tom přemýšlím, zapadá to do sebe. Výskyty šílenství v Dubovníku, Šítár je viděn v Dubovníku! A vás chytili, když jste se zajímali o berserety. No a teď Šítár zmizel a výskyty šílenství se přesunuly také jinam. Já bych ho asi začal hledat mezi draky.“

„A Vron je možná s ním. Neměla bych ho zkusit kontaktovat?“

„Zbláznila ses?!“ vyděsil se její kamarád. „To ať tě ani nenapadne! V současnosti je, ať už chce či nechce, tvůj nepřítel. Čím méně toho o tobě ví, tím lépe.“

„Nemůžu si na tu myšlenku zvyknout. Pořád mu věřím.“

„Věř hlavně nám, prosím,“ velice vážně a naléhavě řekl Sváťa a Hanka pocítila autoritu, vycházející hlavně z jeho vědomostí a instinktu.

„Nikomu nemohu věřit víc než vám,“ souhlasila dívka.

„Mám o tebe strach. Hlavně se nikam nepouštěj sama,“ neodpustil si obvyklou poznámku, než ukončili kontakt.

Hanka pak Rafanovi vylíčila Sváťovu teorii. Chvíli o tom mlčky přemýšlel a nakonec se smutně usmál.

„Obávám se, že brácha má pravdu a že se dostal k podstatě věci blíž než kdokoli jiný. Rozvinu-li jeho teorii ještě dál, pak proti sobě máme kouzelníka, který má s draky nevyřízený účet. Nejdřív je unášel a chtěl ovládnout jejich mysl. To se mu nepodařilo. Jeho útočiště poblíž rezervace bylo při jeho pronásledování zničeno. Zdá se, že zakotvil poblíž Dubovníku. Podle Omaulina svědectví se spřátelil s vyhoštěnou sirénou a s její pomocí začal experimentovat s jedem berseret. Zkoušel to na lidech, proto ta zdánlivá epidemie v přístavu. Jestli teď ohrožuje zelené draky, měla bys před ním varovat i černé.“

„Promluvím o tom s Plamem. Neuškodí, když budou dávat pozor, jestli se u nich nemotá někdo podezřelý,“ souhlasila Hanka. Rozhodla se to neodkládat a promluvila si s dračím přítelem hned.

Plam ji vyslechl a po krátkém zamyšlení i on uznal, že jejich teorie zní pravděpodobně. Slíbil, že to prodiskutuje se svou matkou. Chápal moc dobře, že Hančina budoucnost závisí na tom, zda se podaří dopadnout Šítára a džina. Kdyby se ti dva dostali do rukou černým drakům, byl by jejich osud nejspíš zpečetěn i přes džinovy schopnosti. Ovšem Plam měl podobně jako Hanka na džina spoustu dobrých vzpomínek z doby, kdy ho Vron vychovával. I jemu se příčilo postavit se proti bývalému příteli. Bylo to složité. Protože však věřil v moudrost své matky, odebral se za ní.

Našel Karmaneudunu v knihovně, jak zamračeně probírá několik svitků. Když vstoupil, odsunula je za sebe. Plam z jejího gesta usoudil, že si nepřeje, aby zjistil, co čte. Ani mrknutím nedal najevo, že si něčeho všiml. Jeho zvědavost ale prudce vzrostla. Začal matce s nevinným pohledem líčit, o čem s Hankou hovořili. S uspokojením pozoroval, že dračici zaujal.

„To má logiku,“ přikývla, smetla ocasem svitky pod spodní polici a sáhla do horního regálu pro jednu zaprášenou knihu.

Plam natáhl hlavu, aby si mohl přečíst název. Lexikon jedů. Matka zalistovala a pak otevřenou knihu položila na stůl a drápem ukázala na jeden odstavec.

„Berserin,“ četl Plam, „jed, zasahující mozkovou činnost, pochází z mořských ryb. Způsobuje halucinace a silné pocity úzkosti. Velmi vzácný. Nevyskytuje se v takovém množství, aby mohl drakům ublížit. Jako protijed se používá určitý druh mořských řas. O který druh jde, sirény tají.“

„Vzhledem k tomu, že Šítárovi slouží kouzelný džin, měla bych tuhle teorii raději prověřit. Jakkoliv se zdá nepravděpodobná, byla by chyba situaci podcenit. Zítra osobně navštívím zelené draky a mrknu se na tu nemoc, o které se mluví. Možná se zastavím i u lidí. Vrátím se asi za tři dny.“

„Můžu Hance říct, že to prověřuješ?“ zeptal se Plam.

„Proč ne, klidně jí to pověz. Možná by mohla u sirén zjistit, jestli je těžké připravit ten protijed, o kterém se zmiňuje lexikon. Kdybychom její teorii potvrdili, protijed by se hodil,“ odpověděla jeho dračí matka.

Hned další večer Plam Hance vylíčil, jak jejich teorie Karmaneudunu zaujala. Hanka přibrala do kontaktu i Rafana a Sváťu. Všichni byli překvapeni, že jejich slova vzala černá dračice tak vážně.

„Ptal jsem se R’íhana a ten mi o tom jedu pověděl něco podobného,“ řekl Sváťa, „ale informaci, z čeho se míchá protijed, neměl. Asi bude opravdu potřeba se zeptat sirén.“

„Já se zeptám,“ slíbil Rafan.

Jak se následně ukázalo, sirény s protijedem žádné tajnosti nedělaly. Jeho výroba byla jednoduchá. Vyráběl se z řas, které sloužily berseretám jako potrava, a z několika dalších rostlinných přísad. Sirény se dokonce nabídly, že jim během týdne připraví jednu větší várku, aby ho bylo možné hned použít, kdyby se ukázalo, že kouzelník rybí jed opravdu proti někomu používá.

Karmaneuduna zatím navštívila spřátelené zelené draky a zajímala se o neobvyklou nemoc, která se u nich v poslední době objevila.

„Jed? Nesmysl,“ vrtěl hlavou dračí léčitel, „všichni postižení to měli z jídla. Určitě to byl nějaký nakažený dobytek, nebo něco takového.“

„Ale příznaky odpovídaly jedu, o kterém jsem se zmínila,“ namítala dračice.

„To je naprostá hloupost! Copak si myslíte, že by někdo krmil naše býky rybami? Navíc vás ujišťuji, že kdyby se tu motal někdo cizí, věděli bychom to jako první.“

Karmaneuduna vzdychla, pokrčila rameny a pomyslela si, že nemá cenu plýtvat slovy. Tady už se víc dozvědět nemohla.

Spojila se s Demitem. Nebyla si jistá, zda se jí také nevysměje, ale Bdělý ji překvapil.

„Ano, berserin,“ pokýval uvážlivě hlavou, „zpočátku jsme přemýšleli i o něm. Ale kde by se ho tolik na souši vzalo? Jak by ho ti lidé mohli dostat do těla? Pro jistotu jsme nenápadně prověřili rybáře, jestli některý z nich nevykazuje nepřátelské chování vůči svému okolí a tajně neloví tyhle nebezpečné rybky. Nic! Nikde se do jídla nedostala jediná bersereta. Tak jsme začali zdroj nemoci hledat jinde. Bohužel marně. Poslední dobou ale epidemie v Dubovníku ustoupila sama od sebe. Takže poslední informaci o berseretách už jsme neprověřovali.“

Karmaneuduna mu nastínila teorii, která i ji vyhnala do terénu.

„Šítár? Šimon Tatar,“ řekl zamyšleně, „z Dubovníku zmizel. V jeho domě jsme nějaký jed opravdu našli, ale nikoho z nás nenapadlo, že by to mohl být právě berserin. Raději jsme to svinstvo rychle zlikvidovali. Ale jestli si ukryl nějakou další zásobu jinde, to se neví. Faktem je, že by mohl s pomocí kouzelného džina nadělat pěknou neplechu kdekoliv široko daleko. Zkusím se po něm znovu podívat, ale nic neslibuji. Je kluzký jako had a umí se mimořádně dobře ukrývat. Jedině že by ho prozradily džinovy magické aktivity. Řeknu svým kolegům, aby na podobné magické výkyvy dávali pozor.“

„Jsem potěšena, že to neberete na lehkou váhu,“ řekla spokojeně dračice.

„Co jste to říkala o tom protijedu?“ zeptal se stařík.

„Sirény slíbily, že nám během týdne jednu várku připraví,“ odpověděla.

„Dobrý nápad! Stejně jsem se u nich chtěl zastavit, tak to vezmu jedním vrzem. Až ho budu mít, přinesu vám ho a podělíme se. Jeden nikdy neví, kdy se mu může hodit.“

„S vámi je radost spolupracovat,“ usmála se Karmaneuduna.

„Nápodobně, mladá dámo, nápodobně,“ zamrkal na dračici stařík a zmizel.

Netrvalo ani týden a muž splnil své slovo. Donesl dračici spoustu lahviček s protijedem. Při té příležitosti se zastavil i u lidských studentů, kteří se teď před zkouškami potili v dračí škole. Byli zdeptaní, takže se jim snažil dodat trochu odvahy. Učitelé je tu nešetřili a každou chybu komentovali nevybíravými pohrdavými poznámkami na adresu lidské neschopnosti. Přítomnost Bdělého žáky potěšila a jeho vlídný hlas přinesl do jejich dní vzácnou chvilku, kdy zase po dlouhé době pocítili trochu sebevědomí.

V době, kdy byla matka pryč, prozkoumal Plam svitky, zakutálené do kouta pod policemi. Byl zvědavý, co před ním chtěla dračice skrýt. Čekalo ho ale zklamání. Svitky obsahovaly většinou jen odborná pojednání o tom, jak je možné přenést magické schopnosti z jedince na jiného jedince, a jak docílit trvalé výměny. Texty se zabývaly teoriemi a dokonce i etickými aspekty při použití nebezpečných přenosových kouzel. Plama čtení složitého pojednání brzo přestalo bavit a nechápal, proč to matku zajímá. Mávl nad tím tlapou a netušil, že právě tyhle svitky úzce souvisí s jeho blízkou budoucností.

Karmaneuduna po jejich přečtení usoudila, že jediný, kdo jí může pomoci v jejím záměru, je Horo. Věděla, že nebude snadné toho dračího samotářského kouzelníka přesvědčit, aby to pro ni udělal. Věděla o něm mnohé, ale nebylo v její povaze používat vydírání. Respektovala jeho rozhodnutí žít a studovat v samotě. Bylo tu ale něco, čím si zatím nebyla zcela jistá. Navzdory tomu, že si Horo vybral samotu, musel mít i někoho, kdo ho zásoboval. Původně si myslela, že pro něj tuhle službu vykonává její syn Zuřivý Dráp. Ten už je ale delší dobu ze hry. Kdo je nyní kouzelníkovým dodavatelem? Je to snad Šítár? Rozčilovalo ji, že to nedokáže zjistit. Asi bude muset Hora navštívit osobně. Bude to složité vyjednávání. Možná uspěje, možná ne. Měla by si s sebou vzít pár věcí, které by mohla drakovi nabídnout jako dar. Obávala se však, že tentokrát nemá nic opravdu cenného.

Končiny, kde Horo přebýval, nebyly příliš vlídné. Jako obvykle mu poslala krátký mentální vzkaz, že přichází. Pomalu dorazila k jeho temné jeskyni a hlasitě pozdravila. Zevnitř se ozvalo zuřivé hrdelní zavrčení. Znepokojeně ustoupila od vchodu s pocitem, že asi přichází nevhod. To už se z jeskyně vyřítila černá obrovitá postava. Udivilo ji to, protože Horo nikdy neopouštěl temnotu jeskyně. Vtom ji zahlédl, zuřivě otevřel tlamu a rozběhl se k ní. Otevřela za sebou bránu, aby mohla uniknout, ale v tom okamžiku ji cosi napadlo. Je šílený! A nebo možná otrávený... Hbitě odšpuntovala jednu z několika lahviček s protijedem, které měla mezi připravenými dárky, a hodila ji do jeho široce rozevřené tlamy. Pak už jen proskočila branou pryč. Oddechla si, když se ani po chvíli Horo neobjevil vedle ní. S jeho velikostí a silou se měřit nemohla. O kouzlech nemluvě.

Nějakou dobu vyčkávala a pak se rozhodla vrátit k jeskyni. Velice opatrně nakoukla skrz bránu a oddechla si, když nikoho před jeskyní nezahlédla.

„Jsi tady, kouzelníku?“ zeptala se opatrně.

Když nedostala odpověď, nakoukla do jeskyně.

„Jdi pryč,“ zahučel chraplavý hlas ze tmy, „nemám náladu na návštěvy, necítím se dobře.“

„Možná bys měl zkusit vypít ještě tuhle lahvičku,“ navrhla Karmaneuduna a postavila protijed na podlahu jeskyně. Pak ustoupila ke vchodu. Slyšela, jak se drak sune a poté se ozvalo cinknutí, jak prázdná lahvička dopadla na skálu, když ji pustil.

„Přijdu jindy, až ti bude líp,“ řekla do ticha a chystala se k odchodu.

„Počkej. Zdá se, že to zabírá. Už mi to zase začíná trochu myslet. Pro začátek bych rád slyšel, čím to je, že máš u sebe medicínu, kterou zrovna potřebuji. Nelíbí se mi to, co mě napadlo.“

„Nevím, co tě napadlo,“ odpověděla rychle, aby stihla odpovědět dřív, než ji vyhodí. „Můj lék byl protijed. A u sebe ho nosím kvůli tomu, že někdo z Dubovníku experimentuje s jedem berseret. Nyní, jak se zdá, testuje na zelených a černých dracích, jaká dávka je zbaví smyslů.“

„Někdo z Dubovníku?“ ozval se zamyšleně a už ne tak agresivně dračí kouzelník.

„Máme podezření na Šítára, ale zatím to nemůžeme dokázat.“

„Hm. Asi máš pravdu. Jedy jsou zbraň slabých a bezmocných. Draka by něco takového nejspíš ani nenapadlo. Drak by použil kouzlo nebo sílu. Ale stejně tu něco nechápu. Proč použil jed na zvířata v mé blízkosti?“

„Třeba to bylo nastraženo na nás. Také sem létáme lovit,“ zamračila se znepokojeně Karmaneuduna.

„Myslíš? No, pak by to asi logiku mělo. Proč jsi za mnou přišla?“

„Kvůli tomu, abych tě požádala o pomoc v jisté záležitosti.“

Dračice se odmlčela a čekala, jak kouzelník zareaguje na její prosbu.

Po chvilce ticha Horo vzdychl: „Tak dobře. Vyslechnu, co si přeješ.“

„Co takhle zastavit Šítára, aby už nemohl nikomu škodit?“

„Copak jsem honicí pes? Toho ňoumu si chyťte sami. Kromě maskovacích kouzel a bran toho moc neumí. Nestojí mi za námahu. To je všechno?“ zavrčel podrážděně.

„Vlastně ne. Ale asi je zbytečné ztrácet čas. Stejně mi nepomůžeš.“

„Zkus to. Třeba uslyším něco, co mě bude zajímat.“

Karmaneuduna začala mluvit a Horo zvědavě naslouchal. Tohle byla jiná káva. Kouzlo, vlastně celý rituál kouzel, který po něm dračice chtěla, patřil k tomu nejnáročnějšímu, o čem kdy slyšel. Byla to výzva. Udělat něco takového bude žádat veškeré jeho umění a síly. Ještě než skončila, už věděl, že bude souhlasit. Tohle by si nenechal ujít ani zanic. Opět ho překvapila.

„Dobrá, udělám to pro tebe, ale musíte všichni přijít sem ke mně do akustické jeskyně. Ta bude pro takovou akci nejvhodnější. Souhlasíš?“

„Souhlasím. Ale ráda bych měla tvůj slib, že při tom nikdo nebude ohrožen na životě.“

„Ano. Bude to náročné, ale připravím rituál pečlivě. Důležité je, aby sem ti dva přišli dobrovolně a s otevřenou myslí.“

„Jsem si vědoma toho, jak je to důležité,“ usmála se spokojeně Karmaneuduna. Dosáhla svého překvapivě snadno.

Před odchodem na polici postavila několik plných lahviček ze svých zásob a mrkla na mága: „Jen pro jistotu, kdybys zase někdy snědl něco nevhodně okořeněného.“

Drak ji vyprovodil před jeskyni, což považovala za neobvyklou čest. Teď ještě zařídit všechno ostatní a konečně se snad aspoň jeden její syn stane plnohodnotným jedincem.

Errata:

12.08.2021 12:24