Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Zkoušky

V dalších dnech Hanka neměla mnoho času trápit se starostmi o svou budoucnost, neboť se blížila doba zkoušky. Nervozita stoupala každým dnem a to nejen mezi lidmi, ale i mezi sirénami, na které čekalo totéž.

A bylo to tady! Ráno je sirény slavnostně dovedly k labyrintu. Učitelky, které je budou provázet při zkoušce, už tu čekaly a zpívaly nějaký slavnostní hymnus. Když se na závěr písně jejich uvítací řada rozestoupila a uvolnila výhled na prostranství za nimi, mohli žáci zahlédnout dvanáct kalichů, kde v každém plavala jedna barevná rybka a u každého byla cedulka se jménem zkoušeného. Ředitelka Sipiliana studenty nechala, aby si všechno v klidu prohlédli. Pak je vlídným hlasem oslovila.

„Milí žáci a hlavně žákyně, dnešek je pro vás důležitý den. Začíná čas vaší velké zkoušky. Jistě vás zajímá, co bude vaším úkolem. Základní zadání je jednoduché. Vypustíte svou rybičku z kalichu, požádáte ji, aby vám ukázala cestu a spolu s ní doplavete k cíli, kde čeká podobný kalich s vaším jménem. Jakmile do něj rybka vpluje, vaše zkouška končí.“

Ředitelka se rozhlédla, zda všichni posluchači sledují její projev. Spokojeně zjistila, že opravdu dávají pozor na každé slovo.

„Aby to nebylo tak jednoduché, vaši cestu jsme zkomplikovaly překážkami, které musíte překonat. Ale můžete si vybrat, jestli se pustíte delší trasou se snadnějšími překážkami, nebo kratší trasou, kde budou úkoly složitější. Stačí jen rybičce sdělit, kudy chcete jít.“

„Možná byste měla našim uchazečům vysvětlit i bodový systém,“ připomněla jedna ze sirén.

Sipiliana přikývla a pokračovala: „Každý z vás má v této chvíli padesát bodů. O dvacet z nich můžete postupně přijít při narůstajícím zpoždění oproti stanovenému limitu. O dalších dvacet budete přicházet, pokud při vaší cestě utrpíte nějakou škodu vy nebo fauna a flóra našeho labyrintu. Dalších deset vám můžeme odebrat při obzvlášť špatném využití magie. Kromě těchto padesáti bodů je ve hře ještě dalších padesát bodů, které vám můžeme přičíst. Dvacet jich získáte při dokončení zkoušky. Dalších dvacet můžete získat za kreativitu a profesionální přístup k problému. A deset je možné získat za obzvlášť zdařilý čin nebo kouzlo. Ti nejlepší z vás tedy mohou získat až sto bodů. Na úspěšně složenou zkoušku vám ale bude stačit, dosáhnete-li aspoň šedesáti bodů. Chcete se na něco zeptat?“

„Jaký je časový limit, paní profesorko?“

„Na to, abyste se zdárně dostali do cíle, máte tři hodiny. Je to podstatně víc času, než bude většina z vás potřebovat. Krátká trasa se dá dokonce stihnout za půl hodiny.“

„A když se na trase potkáme? Co máme dělat?“

„Kdyby k tomu náhodou došlo, tak ten, kdo přišel na místo dřív, ustoupí a pustí rychlejšího účastníka před sebe. Za to se může dívat, jak si tento poradí s problémem, u kterého jste se setkali. Ještě má někdo nějaký dotaz? Dobrá, tohle je vám jasné. Takže teď vám ještě povím o jedné zvláštnosti, kterou naše trasa má. Všichni budete muset dřív nebo později proplout duhovou jeskyní. Na jejím dně uvidíte do kruhu složené kameny. Mezi nimi vyvěrá teplý magický pramen. Nese v sobě oko času. Kdo z vás bude chtít nahlédnout do své budoucnosti, musí položit ruce na dva zelené valouny v kamenné obrubě. Upozorňuji, že tahle záležitost není součástí zkoušky. Vy sami se musíte rozhodnout, jestli tam chcete nahlédnout nebo ne. Oko času vám může ukázat něco hezkého, ale není vyloučeno, že uvidíte něco děsivého, nebo svou smrt. To už se nám tu také stalo. Takže dobře uvažte, jestli se opravdu chcete podívat.“

„A paní profesorko, je to, co uvidíme, stoprocentní?“ zeptala se jedna žákyně.

„Nic není stoprocentní, to už bys jako siréna měla vědět. Vím dokonce o jednom případu, kde se vidění v duhové jeskyni mýlilo. Ale i přesto je zdejší oko času mimořádně přesné. Vím, že je lákavé nahlédnout kupředu, ale jsou situace, kdy je lépe žít v nevědomosti. Zamyslete se nad tím a jednejte moudře. Nyní začneme. Udělejte si pohodlí, protože někteří z vás budou muset čekat poměrně dlouho, než na ně dojde řada. Takže jakmile uslyšíte své jméno, nemeškejte a vypusťte svou rybku.“

„To se jí snadno řekne, udělejte si pohodlí,“ zabublal Rafan, když první zkoušená siréna vyrazila s rybkou do neznáma, „jsem tak nervózní, že mě z toho nejspíš klepne.“

„Ty a nervózní,“ podivila se Hanka, „já myslela, že trému mám vždycky jenom já.“

„No, jak vidíš, tak ji má občas každej. Podívej, přinesli nám dokonce občerstvení.“

„Teď bych nepozřela ani sousto,“ zavrtěla hlavou dívka.

„Hana Vronová,“ ozvalo se.

„Sakra, už je to tady! Tak mi drž palce,“ řekla stísněně.

„Pokud je zrovna nebudu potřebovat k něčemu jinému... Ale jinak zlom vaz, sestřičko,“ postrčil ji Rafan kupředu.

Její rybka byla žlutá s modrým pruhem. Bála se, že bude složité se s ní domluvit, ale asi to nebyl obyčejný podmořský tvoreček. Jejich kontakt byl překvapivě jasný a srozumitelný. Hanka požádala o krátkou trasu a vzápětí vyplula za rybkou do chodeb labyrintu. S odstupem pak dívku následovala jedna učitelka, která ji nikdy neučila. Rybka plula širokou chodbou, ale náhle se zastavila a otočila se čelem ke skále, jako by chtěla zahnout, ale žádná odbočka vidět nebyla. Hančinou myslí blikl pokyn, že má úkol.

Dívka prohlédla stěnu, dokonce ji prohmatala, ale setkala se jen s pevnou skálou. Namáhala svůj magický zrak, ale žádné skryté dveře či zablokovaný otvor neviděla.

Že bych nezvládla hned první úkol, polekala se. Kratší trasa obsahuje složitější záležitosti, musím přemýšlet s čistou myslí a dobře se dívat, opakovala si a začala pečlivě studovat prostor kolem sebe, neuvidí-li něco neobvyklého, co by ji oslovilo. Vtom jí oko padlo na nenápadný výklenek s rovnou tyčkou uvnitř. Bylo tam přesně tolik místa, aby se tyčka dala sevřít v dlani. To bude ono! Hmátla dovnitř a zkusila zatáhnout. Nic. Trochu zalomcovala a zjistila, že se dá tyčkou otočit doleva. Udělala to a zamaskované skalní dveře se přede ní otevřely. Nebylo na nich vůbec nic magického a dívce připadalo jako pěkný podraz, že na ně sirény při magické zkoušce narafičily něco takového. Rybka ji vedla dlouhou, řasami osvětlenou chodbou do další menší jeskyně. Tady bylo hned vidět, kudy se mají pustit dál. Mělo to však háček. Před otvorem hlídal žralok a vypadal značně mrzutě a naštvaně. Jakmile se trochu přiblížila Hančina rybka, vyrazil proti ní, ale pak sebou škubl, jako by ho něco zadržovalo. Vztekle švihl ocasem.

Hanka automaticky použila oči i magický zrak zároveň. Tentokrát odhalila tři tenká magická vlákna, která nebezpečného tvora držela. Umožnila mu pohyb jen asi tři metry, ale k chodbě, kudy se měla vydat dál, dosáhl bez problémů.

„Nemůžeš ho odlákat?“ zeptala se rybky, ale bylo jí jasné, že takhle snadné to asi nebude. Možná by ho dokázala omráčit nebo ochromit. Ale co když už by to sirény považovaly za ublížení? Znovu se podívala na vlákna a vzpomněla si, jak v přístavu přitahovali loď k molu. Možná by něco podobného šlo udělat magicky i s vlákny. Jeden výčnělek skály si o to přímo říkal. Magickým tvarováním ho trochu upravila a pak už stačilo jen odlákat žraloka kousek doleva a zaklesnout uvolněné vlákno. Otvor před nimi byl volný. Rybka do něj radostně vplula a dívka za ní. Pokračovaly k dalšímu otvoru, kde rybička zastavila. Tady přes něj v kolísavém proudění vlála rostlinná vlákna. Hanka měla nutkání je jen tak rukou odstrčit, ale vzhledem k tomu, že rybička stála a čekala, tušila nějakou zradu. Možná jsou ta vlákna nějakým způsobem nebezpečná nebo žahavá. Ale ani podrobné magické zkoumání v nich neodhalilo nejmenší zlomek magie. Že by šlo zase o něco ryze fyzického? Začala prohlížet okolí a tady už magie byla. V otvoru na dně byl magický špunt. Dívka použila svůj sedmý smysl, aby ho uvolnila. Z otvoru se vyhrnul silný proud vody a vlákna se v jeho toku přitiskla ke stěně. Při troše opatrnosti se mohl člověk protáhnout otvorem, aniž by se jich dotkl. Což Hanka i rybka udělaly.

Za otvorem se chodba točila vzhůru a Hance připadalo, že plavou skoro až k hladině. Ale asi se jí to zdálo. Rybička několikrát zatočila a zarazila se u vchodu do jeskyně, kam právě vplouvala jedna ze zkoušených sirén.

„Musíme chvíli počkat,“ signalizovala rybka Hance. Dívka mlčky přikývla, ale ty minuty před jeskyní jí připadaly jako věčnost. Pak se najednou z otvoru vynořila siréna, která tam před chvíli vplula, a v šoku divoce gestikulovala a bezděčně si trhala zelené vlasy.

„Proč já hloupá se dívala?! Tohle ne! Tohle ne!!!“ vykřikovala zmateně.

Její rybička kolem ní kroužila a snažila se ji obrátit zpět do jeskyně a naznačovala, že plave špatným směrem. Hanka se po siréně soucitně ohlédla a oslovila svou rybku: „Neměly bychom jí nějak pomoci?“ Pak se ale z jeskyně vynořila učitelka, která měla vodní dívku na starosti a zvolna se pustila za ní.

„To není naše starost,“ signalizovala rybka Hance a ta si uvědomila, že pokud bude nejhůř, učitelka šokované malé siréně pomůže.

Následovala tedy svou rybí průvodkyni do jeskyně. Hned jí bylo jasné, kde je. Vlastně to bylo jasné už z chování sirény před nimi. Jeskyni prostupovalo bílé světlo, které se v kamenech na stěně lomilo do duhových odlesků. Vypadalo to krásně, ale zároveň i strašidelně. Jako by se člověk najednou ocitl v úplně jiném světě. Na dně Hanka uviděla kamenný kruh se dvěma zelenými oblázky. Váhavě nad ním proplula a přemýšlela, jestli to, co potkalo žákyni před nimi, nemělo být varování. Ale pak si řekla, že už ji potkalo tolik všelijakých věcí, že neuškodí vědět, co jí přinese budoucnost. S myšlenkou, že jí hrozí nebezpečí, žila už dlouho, tak snad neuvidí nic, co by ji mohlo nějak zvlášť překvapit nebo ranit. Odhodlaně zamířila ke kruhu. Ucítila teplé proudění vody a dotkla se rukama obou barevných kamenů.

V dalším okamžiku se propadla do jiné jeskyně. Byla obydlená a zařízená, po vodě nikde ani památky a hned z prvního pohledu bylo jasné, že tu přebývá drak. Rozhlédla se. Vtom nízkým vchodem vstoupila do místnosti dračice. Dívka poznala Karmaneudunu a usmála se na ni.

„Jsem ráda, že jsi tak úspěšně dokončila základní vzdělání,“ poblahopřála jí dračice, hned ale nasadila přísnější pohled a pokračovala, „trochu jsi dospěla a jsem přesvědčena, že právě teď nastal čas k akci, kterou jsem naplánovala už před několika lety. Doufám, že mou žádost neodmítneš. Přeji si, abys mému synovi vrátila to, co je jeho...“

Hanka pocítila, jak se jí obavou sevřelo srdce a vidění skončilo. Krev jí vzrušením pulzovala rychleji, než bylo příjemné, a zatím měla z té scény velice rozporuplné pocity. Rybce chvíli trvalo, než se jí podařilo přilákat Hančinu pozornost a upozornit ji, že je nutné pokračovat v cestě.

Konečně se dívka vzpamatovala a následovala průvodkyni skrz jeskyni k druhému východu. Naštěstí chvíli plavaly bez překážek, takže se mohla oklepat z dojmů, které v ní vidění zanechalo. Chodba se zvolna rozšiřovala a na jejím konci plavali dva žraloci. Hanka se vyděsila a rychle sáhla po magii, ale její rybka nejevila žádný větší strach. Dívka se přinutila k soustředění a hned poté, co se pozorně podívala magickým zrakem, se musela zasmát. Byla to jen děsivá iluze, ve skutečnosti tu plavaly jen malé neškodné korálové ryby. Moc nechybělo a zasáhla je ochromujícím kouzlem. Ještě že ho nespustila! Už se cítila trochu unavená a přemýšlela, jak dlouho její cesta bude ještě trvat.

Rybka ji dovedla ke stěně, která byla plná otvorů. Hanka je spočítala a zjistila, že je jich dvacet.

„Jeden z nich nás bezpečně dovede do cíle naší cesty,“ oznámila jí malá průvodkyně, „ostatní jsou nebezpečné nebo nás zavedou k cíli velkou oklikou.“

Hanka zamyšleně plavala kolem otvorů a přemýšlela, jak odhalit ten správný. Byla si jistá, že jim tu profesorky nějaké vodítko nechaly, ale nedařilo se jí ho objevit. Vtom doplavala na místo Rea. Hanka ustoupila a nechala spolužačku, aby si vybrala cestu před ní. Rea moc dlouho neváhala. Obeplula otvory a do jednoho vplula. Po chvilce ji následovala i její dozorující siréna. Byl to ten jediný otvor, který nevykazoval žádnou magii. Hanka však měla dojem, že je to jen taková vějička pro spěchající. Jestliže je správná cesta má dovést rovnou do cílového prostoru, Hanka by v ní spíš čekala ukrytou bránu. Jak ale najít bránu? Do prostoru doplavala další spolužačka, tentokrát z rodu sirén. Hanka jí uvolnila prostor a zatím přemýšlela, jak odhalit druh kouzla za nabízejícími se otvory. Pak odplula kousek stranou a tam si nasbírala několik malých oblázků. Zkoušela, jestli je dokáže magicky přesunovat a zároveň sledovat. Zdálo se, že to půjde. Siréna si zatím také vybrala jeden otvor a zmizela. Hanka vytipovala tři otvory s největším magickým vyzařováním a postupně skrz ně protlačila kamínek. V jednom se oblázek rozžhavil, ve druhém se začal motat ze strany na stranu a teprve ve třetím ucítila Hanka tah a pak ztratila s kamínkem kontakt. Byla si jistá, že právě tady je brána. Rozhodla se to risknout. Kývla na svou rybí průvodkyni a vplula do otvoru. Zaplavil ji známý pocit a vzápětí ji druhý konec brány vyplivl do korálové zahrady.

Řada průsvitných kalichů signalizovala, že její úvaha byla přesná. Ohlédla se po své rybce, jestli ji následovala. Rybka opravdu proplavala až sem, ale nyní vypadala, že má v úmyslu se schovat, aby nemusela zpět do kalichu. Hanka jí to však nedovolila. Ne nadarmo tu studovala předmět ovlivňování mysli. Jedním okem udržovala kontakt s rybičkou a druhým hledala své jméno na vizitkách u kalichů. Pak rybku nekompromisně zavedla na její místo. Jakmile byla její průvodkyně uvnitř, oslovila ji siréna, která sledovala její cestu a výkony.

„Blahopřeji. Tvá zkouška je u konce. Výsledek se dozvíš večer, až to všichni budou mít za sebou.“

„Děkuji,“ kývla Hanka a zamířila naznačeným směrem k odpočinkovému prostoru pro ty, kdo už skončili. Zatím tu odpočívaly jen dvě sirény. Obě se široce usmívaly. I Hanka byla nanejvýš šťastná, že už to má zdárně za sebou. Byla si skoro jistá, že uspěla. Vybrala si nápoj s ovocnou příchutí a usadila se do hebkých travin a zavřela oči, aby ze sebe nechala odplynout stres, který ji celou dobu provázel, a nechala se kolébat jemným působením vody.

Jeden po druhém se začali objevovat i další zkoušení. Rafan dorazil naštvaný a udýchaný. Vybral si podobně jako i většina ostatních otvor bez magie, což znamenalo nemalou okliku, než se mu podařilo doplavat do cíle. Rea dorazila ještě o něco později než on. Při pohledu na Hanku se rozmrzele mračila. Jako poslední doplavala siréna, kterou Hanka potkala u duhové jeskyně a která prožila při svém vidění nějaký nepříjemný šok. Ještě teď vypadala přešlá a jako by duchem nepřítomná. Ostatní kamarádky ji obklopily a něžně ji utěšovaly.

„Tak co? Díval ses do oka času?“ zeptala se Hanka Rafana.

„Nebylo to moudré, ale díval. Svou smrt už jsem jednou viděl, tak jsem to risknul.“

„A co bylo?“

„Nejdřív ty!“

„Ne. Já o tom, co jsem viděla, musím nejdřív trochu přemýšlet. Pak ti to řeknu. Možná večer nebo zítra.“

„Ty mě napínáš! To to bylo tak hrozné?“

„Snad ano, snad ne, já ještě nevím. No tak jo, já ti to radši povím hned. Viděla jsem Karmaneudunu. Prohlásila, že musím jejímu synovi vrátit to, co je jeho. Nevím, jak to myslela. Co jsi viděl ty?“

„Já měl krásnou vizi. Snad první krásnou vizi ve svém životě. Vracel jsem se domů a naproti mi vyběhla rozzářená Andy. Oči jí svítily jako hvězdy. Políbila mě a zašeptala, že pro mě má překvapení. Zeptal jsem se jaké a ona odpověděla, že už nejsme sami dva, ale tři, a přitiskla si mou dlaň na své břicho. Byl to tak opojný okamžik štěstí, že se bojím, jestli ho budoucnost nezhatí.“

„Věřím, že ne. Přece se máte rádi, tak proč by to nemělo vyjít. Jsem moc ráda, že tvé vidění bylo příznivé. Mám občas špatné svědomí, že jsi kvůli mně musel nazírat tak děsivé věci jako minule.“

„Ne abys to Anděle vykládala! Tohle vidění si nechám jako svůj osobní poklad. Pokud se někdy splní, budu se pokládat za šťastného člověka a chystám se v ten okamžik tvářit naprosto užasle a překvapeně.“

Všichni doplavali do školních prostor, kde je učitelky opustily a odebraly se k poradě. Naštěstí nemuseli na jejich návrat čekat dlouho. Profesorky slavnostně vpluly před své žáky a Sipiliana si vzala slovo.

„Jistě jste unavení, tak vás nebudu dlouho zdržovat. Prošly jste všechny, tedy, chci vlastně říct prošli jste všichni a já vám gratuluji k úspěšně zakončenému studiu. Jen krátce vyzdvihnu několik vašich úspěchů, které jsme ocenily bodovým bonusem...“

Hanka nevěnovala učitelce mnoho pozornosti, dokud nezaznělo i její jméno.

„...nepospíchala a dala přednost zdržení kvůli přemýšlení nad problémem. Svou úvahou našla správné řešení, ale jelikož její smysly nestačily na přesnější určení, poradila si jinak a musím říct, že docela nápaditě. Takže zdánlivé zdržení se nakonec proměnilo v její výhodu. Za přemýšlení, nápaditost a opatrnost také získává bonusových deset bodů.“

„Ani jsi sem nechtěla a teď jsi najednou za hvězdu,“ řekl Rafan přátelsky, když konečně po dlouhém dni vylezli z vody.

No jo, ale co teď bude dál, ptala se v duchu sama sebe Hanka. Pro všechny ostatní to tady končí a čeká je radostný návrat domů, ale co ona?

Večer se společně s Rafanem zkontaktovala se všemi kamarády a blízkými, aby se pochlubili úspěšně zakončeným studiem. Nakonec nejdéle klábosil Rafan s Plamem, protože přišla řeč na Andělu. Než to dopovídali, Hanka už pomalu usínala, i když se snažila jejich spojení udržet. Nakonec se nad ní slitovali a Plam jí něžně popřál dobrou noc.

Další den se všichni lidé, včetně jejího bratra, sbalili a vyrazili do Santareny. Hanka je vyprovodila společně se sirénami a zamávala jim na rozloučenou. Smutek a stesk po stromovém domku a známých místech na ni dolehl plnou silou. Snažila se usmívat, aby si nevykoledovala soucitné pohledy Omauly a jejich spolužaček.

Po obědě ji přijela vyzvednout Delfita. Omaule sice ještě škola neskončila, ale její matka usoudila, že je vhodné vzít Hanku k sobě už teď a nečekat na konec školního roku. Všechno, co bylo třeba, už Hanka zvládla a Delfita pro dívku na následující tři dny vymyslela speciální program. Hančiny věci vzala k sobě a pak dívku skrz bránu zavedla na zvláštní místo.

„Sem vodíme mladé sirény těsně před jejich dospělostí,“ řekla Hance. „Mohou tu zůstat jen tři dny. Během této doby se pohybují v prostoru zdejších perlorodkových polích a hledají perly na svůj náhrdelník dospělosti. Délka náhrdelníku pak vypovídá o schopnostech dívky. Své náhrdelníky si schováváme a navlékáme je jen při zvlášť slavnostních příležitostech. Říkala jsem si, že by sis také zasloužila svůj odznak dospělosti. Pokud o něj ovšem stojíš.“

„Určitě ano, vážím si toho, co všechno jste mi tu umožnily poznat,“ přikývla Hanka a pomyslela si, že všechno bude lepší, než se trápit nad faktem, že nemůže domů do Santareny.

Delfita se spokojeně usmála a nechala dívku v podmořském táboře pro mladé sirény.

Tři dny dívka podobně jako ostatní hledala mezi perlorodkami ty, které obsahovaly perly vhodné na náhrdelník. Po šetrném vyjmutí perly musely místo ní vložit do těla perlorodky jiný kousek perleti, aby tvořil základ pro další perlu. Vlastně byla docela zábava hledat ty nejkrásnější kousky. Hanka se tu cítila dobře a vkládala do činnosti všechny své schopnosti a pozornost. Na konci třetího dne měla nejdelší šňůru těch nejkrásnějších perel.

Delfita pro ni přijela a s uznáním si prohlížela ozdobu na dívčině krku.

„Jsou krásné a zasloužíš si je,“ přikývla, „a teď půjdeme ke mně domů. Večer na tebe čeká ještě jedno malé překvapení.“

Hanka už se těšila na známý útes nad mořskou hladinou. Vyběhla na něj hned, jak měla možnost. Konečně se zase po čase nadechla čerstvého vzduchu vonícího solí a rybinou. Vystavila svou zmáčenou pleť slunci a vychutnávala jemné doteky podvečerního vánku. Delfita pro ni měla pochopení a nerušila ji. Dívka se uvelebila tak pohodlně, jak jen na skále dokázala, přimhouřila oči a přemýšlela, co asi dělají její kamarádi. Do školní slavnosti zbývá už jen pár dní. Touhle dobou se asi postupně vracejí všichni, kdo studovali na jinodruhových školách a vyprávějí si o svých zkušenostech. Bylo by fajn tam být s nimi.

Najednou jí něco vyskočilo na nohu. Než se stačila leknout, poznala tulíka. Plavík vyšplhal na její břicho, natáhl se, nahnul hlavičku a řekl: „Žádný strach, jenom přichází návštěva.“

Hanka se zdvihla, ale to už se v chodbě objevil Nik, za ním se na skalní plošinu protáhl rozesmátý Sváťa, pak Rafan a nakonec se objevila Paula. Všichni se hrnuli Hanku obejmout. Tak tomuhle říká Delfita malé překvapení?!

„Jak to tu zvládáš?“ pohladila ji po rameni Paula a zdálo se, že ani žádnou odpověď neočekává.

„Pozdravuje tě Zachariáš, Sidi, Mojerana, prostě všichni, kdo tě znají,“ řekl Nik.

Pak přistoupil k Hance Sváťa. Rozzářeně si ji prohlížel a pak ji nesměle a něžně objal: „Taky ti mám vyřídit, že na tebe stále myslí nejen R’íhan, ale i L’gala, P’ujibo a další.“

„Čím tě to tam krmili?“ zasmála se Hanka. „Mám pocit, že jsi za tu dobu, co jsem tě neviděla, nějak vyrostl.“

„Zato ty jsi tu nějak pohubla,“ kriticky obhlédl její tělo Sváťa.

„Jak tě sem proboha dostali?“ podivila se Hanka. „Nebo už ses naučil plavat?“

„Jó, když si moje vyvolená hraje na sirénu uprostřed moří, musí se i rytíř v brnění naučit plavat,“ sehrál mladší kamarád rytířský výstup zakončený poklekem a políbením ruky. Rafan pobaveně pozoroval, jak ho Hanka přátelsky plácla přes ruku a rozcuchala mu vlasy.

„Tady je ale krásný výhled na moře,“ vzdychla zasněně Paula a Hanka zahlédla, jak ji Nik nenápadně vzal za ruku. Stáli těsně u sebe, pozorovali západ slunce a všechno ostatní kolem pro ně přestalo existovat. Rafan za jejich zády otočil oči v sloup a spiklenecky se na Hanku zašklebil. Musela se tiše zasmát jeho grimase a tu trochu závisti, kterou v sobě cítila, odsunula stranou. Kývla na kluky a spolu s nimi se nenápadně přesunula chodbou do jeskyně. Paulu s Nikem nechali samotné, aby si tu společnou chvilku mohli vychutnat beze svědků.

„Promiň,“ otočil se na Hanku Rafan, „neměl jsem to srdce jim říct, aby sem nejezdili.“

„To je v pohodě, já to zvládnu,“ usmála se na něj Hanka, „jsem moc ráda, že jste mě navštívili. Zůstanete aspoň do zítřka?“

„Snad nás nechceš vyhnat tak brzo,“ ohradil se Sváťa, „zůstaneme až do školního představení. Jednou se přece musím naučit pořádně plavat, ne?“

„Opravdu?“ rozzářila se dívka.

„A pak se společně vypravíme do školy na představení,“ přikývl Rafan, „přece tam letos nemůžeme chybět!“

„A já tam půjdu taky?“ ujišťovala se opatrně dívka.

„No jasně. Sejdou se tam všichni tvoji ochránci a patroni, aby zaručili, že se tam nic nesemele.“

„Zachariáš už brousí sekeru,“ zasmál se Sváťa. „R’íhan je z něj nervózní.“

„No a potom,“ pokračoval Rafan, „si uděláme výlet na území draků. Karmaneuduna nás pozvala na dva týdny k sobě domů.“

„Ale to jsi říkat neměl, to mělo být překvapení,“ řekl mu vyčítavě Sváťa.

„Ségra se přece potřebuje na něco těšit,“ namítl Rafan, „víš jak dlouho už se neviděla s Plamem?“

Tohle bylo na Rafanovi to nejlepší. Hanka oceňovala, jak jejich kamarád vždycky dokázal vyhmátnout to, co člověka zvedne a dodá mu energii. Ačkoliv na to nevypadal, dokázal se vcítit do svých přátel. Lítost neuznával, byl spíš toho názoru, že když nepomůže podaná pomocná ruka, je nejlepším prostředkem pomocný pohlavek. Byla ráda, že se tentokrát rozhodl pro pomocnou ruku.

Další dny si všichni užívali vesele a bezstarostně. Nikdo nehloubal nad vzdáleným nebezpečím, žádné zkoušky je nestrašily ve snu, vlastně už pro ně nastaly prázdniny. Ochotně pomáhali sirénám sbírat chaluhy, bez odmluv se nechali zapojit do údržby podmořského obydlí a vůbec jim nevadil ani velký úklid naneseného písku. Za těch pár dní se z nich stala veselá sehraná parta.

Hanka si ale všimla, že Nik občas není ve své kůži. Byly chvilky, kdy si myslel, že se na něj nikdo nedívá, a pak se tvářil smutně a zamyšleně. Zpočátku se jí zdálo nevhodné se ho na něco ptát, ale jednou večer ho našla samotného na své oblíbené skalní plošině. Vstal, aby jí uvolnil její místo, ale Hanka ho zarazila.

„Nemusíš odcházet, klidně zůstaň. Pošli smutek k vodě a zase bude líp.“

„Jasně, zase bude líp.“

„Co tě trápí, Niku?“

„Stýská se mi,“ odpověděl mladý ochránce a zavrtěl hlavou, „myslel jsem si, že mi to nebude vadit, když k tomu dojde, ale zmýlil jsem se.“

Hanka tiše čekala, jestli bude pokračovat a vysvětlí to.

„Junis mi při poslední návštěvě dala najevo, že si nepřeje mě následovat. Její kvanteří dušička už patří Péťovi. Nevadí mi, že tam chce zůstat. Jen mi občas hrozně chybí. Vždyť jsi ji znala. Byla tak hodná a něžná. Jako bych přišel o kousek sama sebe. Ono se to časem spraví, ale zřejmě to nebude hned.“

„Třeba si časem najdeš jiného společníka,“ řekla tiše Hanka.

„To by asi bylo nejlepší,“ vzdychl Nik, usmál se a pak se protáhl do jeskyně. Hanka se za ním dívala trochu posmutněle a na chvíli zalitovala, že to není ona, kdo ho svou přítomností může potěšit. Paule se to viditelně daří mnohem lépe.

Errata:

12.08.2021 12:24