Vítej, návštěvníku!

Závěr roku sfingy

Znovu jim začala škola. Většinu učiva absolvovali společně vyjma odloučení ducha od těla. To měl Sam do konce prvního ročníku zakázáno provozovat. Přijal to jako fakt a aspoň povzbuzoval Toma, když se učil, jak zabezpečit tělo v době, kdy se duch toulá mimo něj.

Také již skončila Samova ochrana, což pocítili hned první březnový víkend po prázdninách. Golián si na ně počíhal, aby jim ukázal, že proti němu nemají šanci. Bohužel se nakonec ukázalo, že se připravil dobře. Jejich osvědčená kouzlíčka zneutralizoval hned na začátku a Albert jim pak sebral stuhy téměř bez potíží. V druhé aréně si na ně zase počíhali goblinové. Sice nebyli tak hbití, ale zase to vyrovnali větším počtem zúčastněných. Když pomlácená dvojčata s hekáním a bez ajrů opouštěla arénu, zařekla se, že to tak nenechají. Oba sourozenci začali zuřivě trénovat v každé volné chvilce. Supervolonová prkna svištěla nad skalami a oni po sobě metali různá kouzla a učili se v pohybu zasáhnout co nejpřesněji a zároveň se vyhnout protivníkovým fintám. Dokonce zjistili, že jim tohle počínání zároveň vylepšuje psychickou rovnováhu. Po třech týdnech se konečně zlepšili natolik, aby ve společné souhře dokázali čelit i zkušenějšímu Goliánovi. Chtělo to ovšem celou sérii použitých kouzel a co nejrychleji přehazovat stuhy od jednoho ke druhému tak, aby soupeře zmátli. Jejich vzájemná rivalita začala být zajímavou podívanou i pro ostatní, takže měli stále víc a víc diváků.

Jen jediný problém se stále nedařilo vyřešit. Oltář na Toma dosud nepromluvil. Sam získal už osm symbolů, zatímco Tom visel stále na třech. Celý zoufalý se rozhodl dojít si pro radu do jeskyně kouzel. Ještě předtím se ale zastavil u sfingy.

Poklekl k oltáři a smutně mrkl na své obrázky. Nyní už jich měl nejméně ze všech. Dokonce i goblini jich měli víc než on.

„Nejvyšší avelleto, už mě prosím netrestej. Omluvil jsem se snad stokrát. Kdybych věděl, co mám udělat, rád bych napravil svůj prohřešek. Copak jsem se opravdu provinil tak moc? Znovu prosím o odpuštění.“

Zoufalstvím Tomovi ukápla na desku oltáře slza. V té chvíli konečně uslyšel sfingu.

„Přijímám tvou lítost a odpouštím ti.“

„Díky, nejvyšší avelleto,“ vykoktal překvapeně Tom a další slzy úlevy mu stékaly po tváři.

„Tvým aktuálním úkolem je uzmout spolužákovi z jiného druhu dvě stuhy a donést deset ajrů,“ dopověděl oltář a Tom se rozloučil. Pospíchal zpět k bratrovi, aby se pochlubil, že konečně i on může hovořit se sfingou.

Pak už to bylo mnohem jednodušší. Uzmout stuhy goblinům v magické aréně bylo celkem snadné, a protože další úkoly se týkaly kouzelných dovedností, které ovládal, vylepšil si skóre hned o tři symboly. Všechno se zvolna obracelo k lepšímu. Souboje s Goliánem si ke konci školního roku dokonce začali užívat. Vymysleli spoustu vylepšení pro použitá kouzla. Sice i Golián se zlepšoval, ale šance už byly dost vyrovnané. Albert na ně najednou nestačil. Byl pomalý, neobratný a často i nepoučitelný.

Teď už se Tom o bratra skoro nebál. Vrátila se jim radost ze života a z úspěchů. Pravidelně docházeli za Kelainou, aby si dokoupili kouzla. Sice obvykle měli prostředky jen na ta laciná, ale když je při experimentech vylepšovali, bohatě pro jejich potřeby stačila. Kromě toho si s harpyjí docela rádi povídali. Zdálo se, že jí Sam ani moc nezazlívá svazovací kouzlo, které na něj sesílala. Respektoval moudrost staré harpyje a uznával vše, co řekla. Kdyby jim nepomáhala, asi by se konce prvního ročníku ani nedočkali. Možná i ona pro ně měla slabost. Leckdy jim poradila i bez poplatku, což nebývá u harpyjí zvykem.

Začátkem června se Tomovi podařilo získat desátý symbol na oltáři. Tehdy se pro něj sfinga probudila, zvedla se na nohy a prackou seslala na chlapce proud zlatavých paprsků. Vypadalo to skoro jako zářivá sprcha, ze které proudí koncentrované štěstí. Byl to nejkrásnější okamžik po měsících trápení a problémů. Najednou začal svým zdravým okem vnímat barvy magie a s radostí zjistil, že mu sfinga místo odměny vylepšila magický zrak. Všechno kolem se najednou zdálo hezčí. Šedavý svět se projasnil pulsováním barev. Barevnost sice vnímal pouze jedním zdravým okem, to druhé stále ukazovalo jen černobílý svět, ale i tak se zčistajasna cítil mnohem lépe.

Jeho bratrovi však sfinga určila jako poslední úkol uskutečnit odloučení ducha od těla a návrat zpět.

Oba přišli za Kelainou, aby kvůli tomu zrušila vázací kouzlo.

Ta se na ně přísně podívala a zavrtěla hlavou: „Na to zapomeňte! Letos tenhle pokus rozhodně nemohu doporučit.“

„Ale to potom nemohu dokončit první ročník,“ protestoval rozhořčeně Sam.

„Potřebuješ poradit?“ zeptala se jízlivě.

„Co se stane, když ročník nedokončím?“

„Jsou dvě možnosti. Buď odejdeš, nebo budeš opakovat první ročník. To bychom vzhledem k tvé situaci mohly dovolit.“

Sam se nespokojeně mračil, ale harpyje nevypadala na to, že by se dala přemluvit ke změně názoru. Nakonec opustili její jeskyni, aniž cokoliv získali.

Jak tak večer diskutovali o neřešitelném problému, najednou se Tom klepl do čela: „Hele, stejně nemáš co ztratit. Co kdybys zkusil získat symbol pomocí hádanky?“

„No jasně, že mě to nenapadlo hned? Pojď, půjdeme se zeptat.“

„Co kdybys to radši odložil na víkend, to bude víc času na hledání odpovědi,“ namítl Tom.

„Myslíš? No jo, tak jo.“

K oltáři se vypravili v sobotu ráno. Tom nedočkavě čekal, co se bude dít. Zatímco bratr poklekl a požádal o hádanku, on už byl v myšlenkách na cestě domů. Písčitá skalnatá krajina už ho rozčilovala a stýskalo se mu po zeleni, stromech a květinách. Doma musí být touhle dobou nádherně...

Zadumal se tak, že ho překvapilo, když bratr vstal.

„Musím ti to zopakovat hned, než zapomenu přesné znění,“ řekl Sam, „prohlásila, že první hádanku mi dá ze světa lidí a že bude snadná. Mám odpovědět, co má na mysli. Lidé si v tom období berou domů rozcuchaného a často jim při tom pomáhá zubatý sluha. Rozcuchanému do vlasů zapletou světlo a barvy. Pak se ho snaží obložit radostmi bez ohledu na to, že to většina rozcuchaných nepřežije.“

„A to je všechno?“

„Jo.“

„No nazdar!“ vzdychl Tom a podíval se na oltář, kde u bratrova piktogramu chyběly dva symboly.

Posadili se na kameny a začali přemýšlet.

„Rozcuchaný... Kdo nebo co to může být? Člověk to určitě není.“

„Myslím, že zvíře asi taky ne. Jestli si ho lidé berou domů v určitém období, mohla by to být kytka nebo nějaká věc.“

„Věc není živá, spíš to bude kytka. Rozcuchaná kytka? Která by se dala označit jako rozcuchaná?“

„A kterou zdobíme světlem a barvami?“

„Není to kytka! Já už vím, co to je,“ zajásal Sam.

„No jasně,“ klepl se do čela i Tom, „musí to být vánoční strom. Opravdu to bylo snadné.“

Jakmile i Sam prošel závěrečnou světelnou sprchou, kterou je po splnění školních úkolů obdařila sfinga, oznámila jim Gáagra, že mohou vyrazit k rodině, že školní rok pro ně skončil.

Děda je odvezl domů a vystrojil jim slavnostní uvítání. Rodiče tu sice nebyli, ale prý se vrátí za pár dní a pak dvojčata vezmou na týdenní výlet lodí na malé ostrůvky. Do té doby na ně s dědou počkají v útulku pro magická zvířata. Klukům to ani moc nevadilo. Těšili se do útulku, kam byli zvyklí jezdit odmalička, a hlavně byli šťastní, že spolu zase mohou dovádět a užívat si teplých slunečných dnů tam, kde rostou stromy, tráva, kytky a kde se cítí doma. Akorát, že je teď děda častěji omezoval a to, co dělali v Airbowanu běžně, označoval za nebezpečné hry. Stále je nabádal, aby se mírnili a hráli si normálně. Stále nechtěl pochopit, že tenhle trénink na prknech a s kouzly je pro ně naprosto nezbytný.

Pak jednou u Zachariáše potkali v zahradách chlapíka, který je poněkud vyvedl z míry. Neměl magický prsten, a přesto byl schopen zacházet s magií jako s něčím běžným a obyčejným. Dlaní zachytil jejich plamennou kouli stejně, jako kdyby to byl dětský míč.

Později se Sam bratrovi svěřil: „Měl jsem podobný pocit, jako když se mě dotkne Kelaina. Sice ten divnej chlapík vypadá jako pomocník na zahradě, ale zdá se mi, že má větší sílu než ochránci. A navíc je v něm něco, nevím jak to pojmenovat, chápajícího, soucitného, uklidňujícího.“

„Zachariáš ho bere s sebou do útulku na slavnost, co chystají pro Hanku, Sváťu a Rafa.“

„Jak to víš?“

„Byl jsem zvědavý a poslouchal za zdí s pomocí kouzlíčka.“

„To zní dobře. Mohla by s ním být legrace,“ ušklíbl se rošťácky Sam.

Tomovi bylo hned jasné, co tím bráška míní. Chce si otestovat, co muž snese a co všechno dokáže odhalit a odvrátit. Nebyl si jist, zda by neměl bratrovi jeho úmysly vymluvit, ale když viděl jeho jasné oči a nadšení z plánované akce, pomyslel si, že Sam potřebuje nějakou radost ze života, a nechal to být. Snad je ten trpaslíkův pomocník opravdu dost zdatný na to, aby bratrovy nápady zvládl.

Sam s tím začal hned druhý den. Tom si všiml, jak muž klopýtl, když mu bratr magicky přilepil jednu podrážku ke schodu při přenášení zavazadel. Chlapík se zapotácel, horko těžko srovnal rovnováhu a pak se ohlédl přímo na původce žertíku. Jemně zavrtěl hlavou, jako by chtěl říci: tohle nedělej, a beze slova pokračoval ve své práci.

„Je dobrej,“ uznale zašeptal Sam. Pak na něj vyzkoušel zpomalovací trik. Jenže nefungoval. Zkusil tedy opačný efekt a seslal zrychlující kouzlo. Zase nic!

„Je nějak imunní.“

„A nemá kolem sebe nějakou magickou ochranu?“

„Nevím jak ty, ale já nic nevidím. Auru má jako normálně, nikde žádné posílení. Asi je to něco, co ještě neznáme. Tak zkusíme chvíli počkat, třeba poleví v pozornosti.“

Nakonec ale Sam dospěl k názoru, že nemá šanci použít kouzlo přímo na muže. Jediné, co fungovalo, bylo použití kouzel na věci, které měl na sobě či kolem sebe. Dokázal mu natáhnout rukávy od košile a zauzlovat je, dokázal mu vyvléknout tkaničky od bot a zkrátit je na pár centimetrů, mohl zařídit, aby zakopl o drn trávy, ale ani jednou se mu nepodařilo magicky zapůsobit přímo na jeho osobu.

Došlo akorát k tomu, že za ním muž přišel a tiše řekl: „Nedělej to. Je to hloupé a dětinské. Najdi si nějakou užitečnější činnost.“

„Vy nejste můj táta, nemůžete mi poručit, co mám a co nemám dělat,“ odsekl drze Sam.

„To nebyl žádný rozkaz, ani od tebe neočekávám poslušnost,“ pozvedl muž obočí, „promluvil jsem k tobě jako k rozumné lidské bytosti a doufal jsem, že sám uznáš nesmyslnost svého jednání a zachováš se jako zodpovědný student magie.“

Nečekal na odpověď, nechal chlapce, ať si to přebere, jak umí, a vrátil se zase ke své práci.

„Asi jsem ho naštval,“ zaraženě spíš sám pro sebe konstatoval Sam.

„Tak se mu omluv,“ navrhl Tom.

„Ani mě nehne. Je protivnej.“

Nakonec společně se Zachariášem dorazili do útulku. Všichni je srdečně vítali, až už měli kluci těch láskyplných projevů plné zuby. Děda si toho všiml a rychle je poslal do pokoje vybalovat věci. Měl obavu, že by je jinak napadla nějaká nepatřičná lumpárna hned první den.

Tu noc Sama opět pronásledovaly zlé sny. Po obzvlášť děsivé honičce plné rozzuřených duchů se probudil a na čele ucítil ruku, která ho konejšila a uklidňovala rozbouřenou mysl. Z polosna zamumlal: „Díky, brácho.“

Najednou vycítil, že něco je jinak než obvykle a leknutím se probudil úplně.

„Klid, Same, všechno je v pořádku,“ řekl muž, který seděl u něj na posteli, „zlé sny jsem odehnal, teď už budeš spát v pohodě.“

„Vy se na mě nezlobíte?“ podivil se Sam, když poznal, kdo ho uklidňuje.

„Pro těch pár žertíků?“ zasmál se tiše muž. „Už jsem na to zapomněl. A teď spi. Nerad bych probudil i Toma.“

„Já se omlouvám,“ vykoktal ze sebe chlapec.

„To je zbytečné, vždyť se nic nestalo,“ pohladil ho chlapík po hlavě a upravil mu polštář. Sam s úlevou zavřel oči a zase spokojeně usnul.

Druhý den přilákal pana Mojeranu hlasitý rozruch u pumpy, odkud se roznášela voda zvířecím pacientům. Pomocníci se rozčilovali a vyhrožovali neznámému vtipálkovi. Spolu s Mojeranou na místo ve stejné chvíli přišel i Vron. Jeden z pomocníků položil vědro, napumpoval vodu, ale nádobu pak nedokázal zdvihnout. Vron vzal Mojeranu za ruku a naznačil mu, aby ho následoval. Pak skočil za bednu se zrním a vylovil odtud dvojčata. Klukům jiskřily oči šibalstvím a hned bylo jasné, že se dobře baví.

„Zrušte to,“ nařídil jim Vron.

Tom došel na místo, odsunul vědro, sebral dvě větvičky, zlomil je a zahodil.

„Vidím, že potřebujete zaměstnat,“ zamračil se na vnuky děda, „chtěl jsem vám sice dopřát pár dní volna na radosti a zábavu, ale změnil jsem názor. Dnes budete celý den k dispozici těm, kterým jste se snažili zkomplikovat práci a uděláte vše, o co vás požádají.“

Pak se otočil k chlapíkovi vedle sebe: „Mohl bych vás, Vrone, požádat, abyste na ně dohlédl? Jejich magické vtípky by tu nemusely dobře dopadnout. Slíbil jsem Sidi, že pomohu při opravě velké haly, tak aby kluci mezitím nezbořili zbytek zdejšího zařízení.“

„Jistě, pane Mojerano. Sem tam se na ně mrknu, to by neměl být problém.“

Dvojčata během dopoledne pilně pracovala, což pomocníci v útulku ocenili tím, že jim na odpoledne dali volno. Kluci chvíli dumali, jaká hra by dědu nenaštvala, ale nic zajímavého je nenapadlo.

„Když na prknech vypadneme mimo dohled, tak se snad nic nestane,“ usoudil Sam a oba se vzápětí vyplížili z obydlených prostor. Jenže netušili, že si jich všiml Zachariáš, který kontroloval, jestli budou mít hosté při oslavě na čem sedět.

„Vrone,“ houkl na svého pomocníka, „zdá se mi, že Mojeranovi kluci berou roha. Radši je zkontroluj, ať se nám slavnost kvůli nim nepokazí. Mívají teď čertovské nápady.“

„Jasně. Řekni Dundarovi, že jsem si půjčil funě,“ houkl Vron, odhodil zástěru a klobouk a rozběhl se k ohradě.

Vyrazil za dvojčaty, ale ta nasadila větší tempo, než byl fuň schopen vyvinout. Pak spatřil, jak po sobě kluci vrhají kouzla, uhýbají, kličkují a odrážejí je.Vypadlo to jako zvláštní kouzelnický tanec nebo efektní vystoupení. Skoro mu bylo líto, že jejich dovádění má zarazit. Byli šikovnější, než si trpaslík a pan Mojerana mysleli. Vtom se v blízkosti vynořil drak. Než stihl Vron cokoliv udělat, vletěl mezi kluky a shodil je z prken. S úlevou si všiml, že draka provázejí tři děti na prknech, které se vrhly, aby malé chlapce zachytili v pádu. Mladík elegantně zakroužil, chňapl Toma a vyrovnal let. Dívka ale stihla Sama uchopit jen za pásek kalhot a těsně nad zemí horko těžko vyrovnávala své supervolonové prkno. Pokusil se jí s funěm uhnout z trasy, ale tak docela se mu to nepodařilo. Těsně před zvířetem stopla prkno a přeletěla z něj i se Samem kupředu. Bleskurychle sklouzl z funě a obě děti zachytil. Mimoděk kolem nich rozprostřel kouzlo magického polštáře. I přesto ho setrvačností povalili na záda a přistáli na jeho břiše. Při tom se jeho ruky dotkl dívčin amulet. Sevřel ho v dlani dřív, než si uvědomil, co dělá.

Vzápětí zažil nečekaný pocit probuzení. Nebyl jen vysloužilý žoldák, zaplavily ho vzpomínky na jeho existenci v podobě kouzelného džina. Ta dívka nosila jeho paměťový kámen jako amulet. Ta dívka? Vždyť je to Hanka! A Rafan! A Sváťa! Zná přece i Toma a Sama, už ví, co se jim přihodilo a proč skončili v Airbowanu. A dokonce je tu i Zuřivý Plamen, tedy spíš Plam, kterého pomáhal učit a vychovávat při jeho neobvyklé dračí nátuře.

„Jste v pořádku, pane? Same, není ti nic?“ starala se Hanka.

Sam k ní otočil rozzářený pohled: „Až na to, že na mně ležíš, mi fakt nic není.“

Vron stále ještě nedokázal uvolnit paměťový kámen z dlaně. Zavřel oči a nechal do sebe proudit vše, co amulet ukrýval. Už nebyl kouzelným džinem, všechno bylo trochu jinak než dřív. Nyní je sám svým pánem. Pamatuje si velké množství kouzel a cítí sílu a lásku k dětem. Změnil se. Dostal novou šanci poprat se se životem po boku těch, které má rád. Zaplavil ho pocit štěstí a vzápětí strachu, že mu jeho přátelé neuvěří a v nové podobě ho nepoznají.

Pustil z ruky kámen a oslovil je. Vnímal jejich úžas, rozpaky a nakonec nadšení, když uvěřili. Bylo to, jako by se mu vrátila jeho rodina. Nakonec ho i Hanka přijala v jeho nové lidské existenci a objala ho. Zase byli po všech těch útrapách a problémech spolu.

Po návratu do útulku odvedl Vron kluky k dědovi. Na dotaz, jestli nezlobili, jen mávl rukou.

„Nic co by stálo za řeč,“ odpověděl a kluci jen překvapeně zamrkali, jak jim to snadno prošlo.

Errata:

12.08.2021 12:32