Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Našli mě!

Tulian své čtrnácté narozeniny vůbec neoslavil. Čekal, že ho jako obvykle přijede Silmur do Renoru navštívit, jenže letos nedorazil, ani neposlal zprávu. Znervóznilo ho to a rozladilo. Chtěl se pochlubit druhým místem v letošních akrobatických supervolonových závodech. Rozhodl se Silmura pozvat na juniorské závody, kam ho díky umístění nominovali, ale jeho patron se v dohodnutém termínu neobjevil. Nevěděl, jestli se má zlobit nebo bát. Do konce školního roku zbývaly tři týdny. Pokud složí zkoušky, bude mít ukončené základní magické vzdělání. Učitelé ho nabádali, aby pokračoval ve studiu, že pro to má ty nejlepší předpoklady. Zatím se ještě nerozhodl. Zvažoval, jestli už má dostatek znalostí na to, aby se objevil doma a zapojil se do boje o trůn. Situace v království byla komplikovaná. Den po jeho útěku se na hradě objevil lord Barada, nejvyšší velitel domobrany a bezpečnostních oddílů, přesněji řečeno jedinců, kteří pro lorda špiclovali, eventuálně i zabíjeli. Lord byl vysoký arogantní chlap se spoustou mocných přátel. Na hrad přišel jako přítel, který chce v nelehké situaci pomoci nešťastné královně a pak tam jen tak mimochodem zůstal a začal řídit všechny důležité věci. Podle toho, co Silmur vyprávěl, si lord Barada velice dobře rozuměl s mágem Artitanem a společnými silami dokázali usměrňovat záležitosti podle svého. Tuliana napadlo, jestli kouzelník od samého začátku nepracoval právě pro něj a jestli jeho otec nebyl zabit přímo na Baradovu objednávku. To by vysvětlovalo i lordovu snahu ucházet se o ruku sestřičky Diany. Ten záludný darebák určitě šilhá po trůnu! Tulian z hloubi duše litoval, že si mága neodnesla ta podivná bytost, na jejíž návštěvu si velice dobře pamatoval. Nejspíš místo něj zemřel stájníkův chlapec, který den po jeho útěku záhadně zmizel. Kdykoliv si na to vzpomněl, nenávist k Artitanovi v něm vibrovala stále stejně velkou silou. Mág ho chtěl zabít, ukradl mu domov a zavraždil nejspíš otce i Korlina... Jak je možné, že mu to všechno prochází?! Copak jsou ostatní slepí? Ale na druhou stranu by se nejspíš nikdy na magickou školu nedostal, kdyby nebylo těch strašných událostí.

Na všechno si jasně vzpomínal, jako by to bylo včera, na svůj panický strach i na chvíli, kdy se rozhodl k útěku. Ukradl koně a úprkem vyrazil nocí pryč. Když začalo svítat, s hrůzou zjistil, že ho kůň oklikou zavezl zase zpět na pastviny u Silmura. Proplížil se tedy do jedné stodoly s krmením, kde mezi žoky usnul. Tady ho našel Silmur osobně.

„Chlape,“ zatřepal s ním rozzlobeně, „celý hrad tě hledá. Ono nestačí, že se ztratil Korlin, ještě ty tady budeš blbnout!“

„Silmure, že mě neprozradíš,“ škemral zoufale.

„Co jančíš?“

„Artitan mě chce zabít. Stejně jako otce a Korlina.“

„Nepovídej! Jak jsi na to přišel?“

Tenkrát se odhodlal a vyprávěl Silmurovi vše, co zažil a cítil. Mladý muž mu pozorně naslouchal a nepřerušoval ho. Když skončil, potřásl nerozhodně hlavou.

„Víš mladej, něco ti řeknu. Kdysi jsem mluvil s naším starým mágem a probírali jsme tvé neplechy, které jsi všem vyváděl. Kouzelník tenkrát řekl, že kdyby král na něj dal, vzal by tě na Ostrov volby a poslal do magické školy. Ale otec z tebe chtěl vychovat válečníka. Tím chci říci, že máš nejspíš některé schopnosti, které my ostatní nemáme. Jsem v pokušení ti věřit. Ani já Artitana dvakrát nemusím. Je na něm něco divného a hrozivého.“

„Věříš mi? Pomůžeš mi utéct?“

„A co matka a sestra?“

„Nevěří mi. Chtějí si tu mága nechat.“

„Zatracená situace!“

„Silmure, prosím...“

„Dobrá, ale pod jednou podmínkou. Vezmu tě na Ostrov volby a půjdeš studovat magii. Jestli se chceš někdy vrátit domů a nárokovat trůn, musíš se umět ubránit nejen nepřátelům, ale i mágovi.“

„Souhlasím. Platí?“ Plácli si na znamení vzájemného slibu.

Ještě ten večer ho Silmur odvezl pryč. Tulian netušil, na co se vymluvil, aby nemusel pokračovat v hledání Korlina a mohl na tolik dní zmizet, ale spiknutí se podařilo. Nastoupil do magické školy v Renoru a prázdniny pravidelně trávil brigádou v jednom vzdáleném statku, kde mu po prvních zkušenostech dali na starosti tažné koně. Udiveně pak sledovali, jak je Tul učí pracovat v lese a stahovat dříví. Koně poslouchali na pouhé slovo nebo zvuk. Byla to těžká práce, ale dělal ji rád a s potěšením sledoval, jak mu na rukou i nohou rostou svaly.

V magické škole to zpočátku bylo těžké. Nebyl zvyklý, že si musí všechno dělat sám. Teprve tady si uvědomil, jak ho doma hýčkali. Ale učení mu šlo dobře, což ho utěšovalo. Časem si zvykl na režim i samostatnost. Pak ho chytilo létání na supervolonovém prknu. Trénoval v každé volné chvilce a brzo patřil mezi nejlepší. Silmur na něj byl pyšný a litoval jen toho, že o tom nemůže vyprávět královně a Dianě.

Teď byl na konci čtvrtého ročníku a přemýšlel, jestli jeho schopnosti budou stačit na Artitana. Nakonec ke své lítosti došel k závěru, že to stačit nebude. Zkušený bojový mág má určitě v zásobě víc kouzel, než je obvyklý průměr. Toužil si o tom pohovořit se Silmurem, ale ten jako naschvál nedorazil. Během příštího víkendu musí jet na závody, pak ho čekají zkoušky. Teprve po nich bude mít čas zjišťovat, co se přihodilo.

Následující dny ho zaměstnaly natolik, že neměl na obavy čas. Závody se konaly v Polutě a konkurence byla značná. Sjeli se sem nejen junioři, ale i dospělí závodníci. Všude bylo spoustu doprovodných akcí, ale Tulian teď nepatřil mezi movité studenty a většinou se mohl jen dívat. I tak to ale bylo zajímavé.

První rozřaďovací kola pro něj neznamenala žádný problém, v pohodě postoupil do finálové skupiny. Pozorně sledoval své soupeře a bylo jasné, že tím ta lehčí část závodů skončila.

Finále už se konalo na veřejném stadionu za přítomnosti diváků. Nejdřív museli absolvovat jakousi povinnou sestavu, po které byl Tulian pátý. To znamenalo, že bude jedním ze sedmi nejúspěšnějších, kteří vystoupí v hlavním finálovém večeru. Po nich pak budou následovat vystoupení nejlepších dospělých závodníků. Tulian trochu záviděl ostatním, za kterými do zákulisí chodili rodinní příslušníci a kamarádi. On k sobě za ty čtyři roky žádného kamaráda blíž nepustil. Stal se z něj zachmuřený samotář. Jedině při závodech si užíval obdivu spolužaček a uznání kluků. Byly to příjemné chvíle, ale nikdy neměl zájem o navázání přátelství. Znovu se tvrdohlavě vracel ke své samotářské existenci. Silmura by tu ale viděl rád.

Své vystoupení zvládl sice perfektně, ale stačilo to jen na třetí místo. Přesto byl šťastný, protože cenou bylo supervolonové prkno, které si zatím musel pouze půjčovat. Když si ho nesl zákulisím, kde se řadili dospělí závodníci, usmíval se na celý svět. Ostatní pospíchali za svými nejbližšími, tak je pustil dopředu a na schody vedoucí ven vstoupil jako poslední.

Ve své radosti náhle ucítil něco rušivého. Rozhlédl se, ale vše bylo v pořádku. Pak něco ruplo. Zdvihl hlavu a uviděl, jak se na něj řítí kus střešní konstrukce. Chtěl uskočit, ale na schodech nebylo místo. Jen zdvihl ruku, aby si chránil hlavu a při tom ho napadlo, jak chabý je to pokus. Měl by... ale nestačil to ani domyslet.

Jako ve zpomaleném filmu spatřil jednu ze závodnic s krátkými zrzavými vlasy, jak přiskočila k němu, zvedla ruku proti trámu a nejspíš použila kouzlo na jeho zpomalení, protože ho stihla vzít za ruku a strhnout vzhůru mimo ohroženou oblast. Jeho prkno se ale zaklínilo v zábradlí a on jen mohl sledovat, jak ho zřícený strop rozbil. Lítost se mu zadrhla v krku, že ani nepoděkoval ženě za svou záchranu. Ta zatím přistoupila k zavalenému schodišti a pátravě se zadívala dolů. Nezdálo se, že by byl troskami zasažen někdo jiný. Ale dole stál muž a hleděl vzhůru.

„Hej vy tam,“ křikla na něj žena, „pojďte nahoru.“

Tulian se podíval, na koho volá a strnul údivem. Oslovený muž se urychleně otočil a zmizel jim z očí.

„Artitan,“ vydechl překvapeně chlapec a naskočila mu husí kůže po celém těle. Jak ho tu proboha mohl najít?!

„Artitan?“ podivila se žena. „Ale to nebyl Artitan. Artitana znám. Tohle byl někdo jiný.“

„Byl to Artitan. Jsem si tím jistý. Přišel mě zabít.“

„Felicie, kde vězíš? Právě jsi na řadě,“ halekal na ženu pořadatel.

Nerozhodně se rozhlédla, pak vzala Tuliana za loket a odtáhla ho dál od schodiště.

„Nebudu vystupovat,“ zavolala pak jako odpověď, „řekni ostatním, že odstupuji.“

„Jestli je to kvůli mně, tak nemusíte...“

„Sklapni,“ přerušila ho stroze. Strhala ze sebe jiskřivé návleky a odhodila je bez ladu a skladu na podlahu. Podívala se zkoumavě na chlapce, pak sáhla na jeden věšák a zahalila ho do měňavého pláště. Cítil, jak na něj používá nějaké kouzlo, ale netušil, co to je.

„Maskuji tvou podobu,“ vysvětlila krátce, „pojď rychle se mnou.“

Nečekala na jeho souhlas a protáhla ho chodbičkou k jinému východu. Tam zamávala na jednu ženu s holí ochránkyně a něco jí pošeptala. Ta přikývla a otevřela jim cestovní bránu.

Prošli a ocitli se před podivnou záplatovanou chajdou.

„Arte,“ zavolala hlasitě žena, „jsi doma?“

Z chajdy vyšel podsaditý chlapík s pichlavýma očima a překvapeně povytáhl obočí.

„Felicie? Přišla jsi mi zatančit? Takhle ti to moc sluší,“ zasmál se jejímu závodnímu trikotu, „máš štěstí, že jsi mě zastihla doma, v poslední době tu bývám vždy jen na skok.“

„Tak tohle,“ otočila se žena k Tulianovi, „je Artitan. Chceš tvrdit, že jsi ho viděl v Polutě?“

„Ne,“ zavrtěl zmateně hlavou, „tohoto muže jsem nikdy v životě neviděl.“

„Ale vyslovil jsi tam jeho jméno!“

„U nás doma žije bojový mág, který si také říká Artitan. Jeho jsem měl na mysli.“

„Bojový mág říkáš?“ zamračil se chlapík a Tulian pod jeho pichlavým pohledem o krok ucouvl.

„Myslím, že je tu něco, co by se mělo vysvětlit. Proto jsem ho přivedla sem,“ prohlásila žena. „Nepozveš nás dovnitř?“

„Jistě, Felicie, pojďte dál,“ pokynul směrem ke dveřím.

Následovali ho a ocitli se v prostorné místnosti s několika polštáři na zemi a dlouhým nízkým stolkem. Muž jim každému nabídl polštář, přisunul jim sklenice, do kterých nalil čistou vodu a položil před ně mísu s ovocem. Tulian ho pozorně sledoval. V jeho pohybech byla jistá ladnost a úspornost. Tento mág vzbuzoval respekt, ale zároveň byl i něčím sympatický.

„Pověz mi něco o mém jmenovci,“ požádal ho muž.

Tulian zaváhal, jestli má lidem, které zná sotva několik minut, odhalit svou totožnost. Může jim důvěřovat? Na druhou stranu je fakt, že ho ta žena nepochybně zachránila před zraněním nebo možná před smrtí.

„Tady se nemusíš ničeho bát,“ ujistila ho žena, když viděla jeho nerozhodnost, „já jsem santarenská učitelka Felicie Ferinová a tohle je můj dobrý známý, skutečný bojový mág Artitan.“

Přikývl a otočil se k muži: „Než vám to povím, rád bych se na něco zeptal. Znáte jméno Halpersuvian?“

Mág povytáhl obočí a zahleděl se pátravě na chlapce: „Znám to jméno. Starý mág z Jižního kontinentu mi jednou zachránil zadek. Co s ním je?“

„Odešel na odpočinek. Ale těsně před tím poslal vzkaz Artitanovi, aby na nějaký čas u nás zaujal jeho místo. Přišla souhlasná odpověď a poté, co náš stařík odjel, se objevil on, váš jmenovec.“

„Žádný vzkaz ke mně nedorazil. Kdy k tomu došlo?“

„Asi před čtyřmi roky.“

„Aha. To jsem měl nějaké dlouhodobé zakázky a možná jsem nebyl dostupný. Ale i tak. Kdopak se asi ujal mého kšeftu? Začíná mě to zajímat.“

„Je asi stejně vysoký, jako vy, trochu štíhlejší a o dost starší.“

„A jeho magie vibruje pomezními praktikami,“ vložila se do hovoru Ferinová.

„Opravdu chtěl toho kluka zabít?“ otočil se na ni muž.

„To si piš! Zatím, co jsem blokovala padající strop, pokusil se o iluzi časové smyčky, aby nás dostal oba. Cítila jsem, jak se zlobí, že to nevyšlo. Hádám, že číhá někde poblíž, až se náš mladý závodník objeví mezi ostatními.“

„Dobře, uděláme mu čáru přes rozpočet, ale nejdřív by měl mladej kápnout božskou. Jestliže Halpersuvianovi říká náš stařík, patří nejspíš ke královskému dvoru. Tak povídej, mladý závodníku, kdopak ve skutečnosti jsi?“

„Jmenuji se Tul. Nevím, jestli se k vám doneslo, že král před čtyřmi lety zemřel a jeho nejstarší syn Korlin zmizel. Jeho druhý syn Tulian krátce poté utekl z domova. Byl si jist, že za smrt otce a bratra může nový mág. I poslednímu princi hrozilo velké nebezpečí, jenže byl malý a lidé mu nevěřili. Jediná možnost byl útěk. Někdo mu potom pomohl, aby se dostal na magickou školu. Ale ani jeho nejbližší rodina o tom zatím nemá nejmenší tušení.“

„Rozumím,“ podrbal se na bradě muž, „a bude lepší, když to tak i zůstane. Kdopak teď drží otěže království?“

„Lord Barada. Přišel rodině na pomoc jako první a už na hradě zůstal. S Artitanem, chci říct, s místním mágem si prý velice dobře rozumí.“

„Co tomu říkají ostatní lordové z Jižního kontinentu?“

„To nevím.“

„Královna a její dcera jsou v pořádku?“

„Podle posledních zpráv ano, ale ty zprávy jsou staré několik týdnů. Můj přítel už dlouho nepřišel na návštěvu. Mám strach, jestli se mu něco nestalo. Mám strach i o Dianu a matku. Až udělám zkoušky v Renoru, měl bych se k nim asi vrátit. Přece jen už pár věcí umím, a když budu dávat pozor, magickým útokům se ubráním.“

„Máš jen základní vzdělání, nemyslím si, že to bude stačit,“ potřásla nesouhlasně hlavou žena.

„Uděláme malou zkoušku,“ pozdvihl tentokrát mág jen jedno obočí, „pošlu na tebe kouzlo, které je běžně dostupné. Takže se braň.“

Tulian kolem sebe roztáhl štít a čekal, co bude. Mág proti němu několikrát natáhl ruce, zatvářil se překvapeně a nakonec bezradně rozhodil rukama. Chlapec se zasmál jeho udivenému pohledu a štít zrušil. Vtom ho zasáhla magie a znehybnila ho. Úsměv mu do slova a do písmene ztuhl na tváři. V několika vteřinách se účinek kouzla rozplynul a on si uvědomil, jak snadno ho muž oklamal. A ani k tomu nepotřeboval žádné mimořádné čarování. Zastyděl se. Artitan se mu ale nesmál. Tvářil se vážně a zamyšleně.

„Budu se muset vrátit do Poluty,“ řekla Ferinová, „co navrhuješ?“

„Nech zatím kluka tady a poohlédni se v Polutě, jestli je všechno v pořádku. Když ho našli na závodech, budou asi vědět i to, kam chodí do školy.“

„Otevřeš mi bránu?“

„Počkej tady,“ nařídil Tulianovi a doprovodil ženu ven.

Smutně se podíval na svůj závodnický trikot a s lítostí si vzpomněl na zničené prkno, ze kterého měl takovou radost. Ve chvíli, kdy mu ho na pódiu předali, byl přesvědčen, že se věci obracejí k lepšímu. A zatím...

Ferinová nenápadně zadním vchodem proklouzla do šaten a převlékla se. Sotva odtamtud vyšla, odchytil ji pořadatel.

„Paní profesorko, všude vás hledám. Chce s vámi mluvit učitelka z Renoru. Pojďte se mnou, prosím.“

U jednoho východu ze stadionu bylo větší seskupení lidí. Právě tam ji pořadatel zavedl.

„Hledáme jednoho našeho chlapce, toho, co vyhrál třetí místo v juniorech,“ oslovila ji jedna starší žena, „prý jste ho viděla u toho zříceného schodiště.“

„Ano,“ přikývla Ferinová, „byl z toho velice rozrušený, musela jsem ho uklidňovat. Také při tom bohužel přišel o své prkno.“

„Nevíte, kde je, nebo kam zamířil?“

„Poté, co jsem se převlékla, už jsem ho tu nikde nezahlédla. Možná se někde schoval a objeví se později.“

„Safra, to je mrzuté. Zrovna teď musí zmizet!“

„Copak? Děje se něco?“

„Ále, taková patálie. Prý ten chlapec před několika lety utekl z domova a přemluvil jednoho vzdáleného příbuzného, aby ho u nás zapsal do školy. Teď se tu objevil zástupce jeho matky. Zdá se, že kluk utekl kvůli tomu, že mu nechtěli dovolit, aby studoval magii. Zástupce mu právě teď přinesl zprávu, že už se s tím rodiče smířili a chtějí, aby se vrátil domů. Co jim mám proboha říct? Že zase utekl?“

„Možná zahlédl někoho známého a polekal se.“

„Vidíte! To by bylo možné. No, ještě se po něm zkusím podívat,“ řekla učitelka a Ferinová jen přikývla. Pak zamířila k východu a s úlevou zmizela ze stadiónu. Vůbec se netoužila setkat s kouzelníkem, kterého zahlédla pod zřícenými schody. Chtěla odtud vyklouznout pokud možno nepozorovaně.

V ubytovně si sbalila věci a vyrazila k veřejné bráně, kde bylo stále ještě plno lidí. Čekala, až přijde na řadu a při tom přemýšlela, s kým se o celé situaci poradit. Únos dítěte byla vážná věc. Ale zase by si nikdy neodpustila, kdyby měla odmítnout pomoc žákovi, který na své trable nemá dost sil. Informovat v této chvíli některého z ochránců by nejspíš znamenalo, že se Tul bude muset vrátit k rodině. Ale bylo by to rozumné? Naučila se nepodceňovat šestý smysl svých svěřenců ve škole. Instinkt jí říkal, že tahle záležitost je opravdu vážná. Rozhodla se navštívit Dianu Renu.

Mluvila se zástupkyní ředitele déle než hodinu. Pak se obě vypravily za Artitanem. Zastihly ho v zahradě, jak s Tulem trénuje střelbu z luku. Tulian měl na zápěstí nový náramek, upletený z tenkých barevných provázků. Profesorka na ozdobu ruky mrkla magickým zrakem a hned jí bylo jasné, že kouzelník neztrácel čas a tímto drobným předmětem zajistil, aby jejich chráněnce nemohl nikdo magicky vystopovat. Protože bylo krásně, všichni se posadili do trávy a znovu nechali chlapce vyprávět o událostech, které ho vyhnaly z domova. Diana Rena se vyptávala na spoustu podrobností a Tul ochotně odpovídal. Cítil, že tihle lidé by mu mohli pomoci. Zatím ho nikdy nikdo kromě Silmura tak pozorně neposlouchal.

„Jak to vidím já,“ řekla nakonec Diana Rena, „jsou tu dvě reálné možnosti. Buď předáme záležitost ochráncům, kteří doprovodí Tula domů a prověří mága a smrt krále. Nebo chlapce ukryjeme do té doby, než se naučí tolik magických dovedností, aby si věci doma vyřídil sám. Skoro bych se vsadila, že ten jejich dvorní mág provozuje nepovolené obchodování s harpyjemi. Jestli je to tak, je nebezpečnější než jedovatá kobra. Drží se mimo dosah magického světa, aby mu na to nikdo nepřišel.“

„Co na ty návrhy říkáš ty, Tule?“ zeptal se Artitan.

„Ti ochránci by u nás zůstali?“

„Ne. Jen by prověřili tvá obvinění. Není však jisté, zda najdou dost důkazů na to, aby proti mágovi zakročili.“

„V tom případě se domů vrátit nechci. Rád bych dokončil školu a pokračoval ve studiu magie.“

„Nemůžeš se vrátit do Renoru, jestli nechceš, aby tě našli.“

„Tak co mám dělat?“

„Poslyš, Felicie,“ oslovil mág učitelku, „co kdybys ho zapsala k vám na školu?“

„To nemohu. Musí ho přihlásit jeho příbuzný nebo opatrovník.“

„Přihlášku je nutné adresovat na ředitele školy a zdůvodnit, proč na školu přechází těsně před závěrečnými zkouškami. Už sama tahle skutečnost je poněkud podezřelá,“ zamračila se Diana Rena.

„Ženské zatracené,“ vzdychl Artitan, „vy do toho chcete uvrtat mě!“

„My jsme tvé jméno do osudu toho chlapce nezamotaly, na to nezapomeň,“ pousmála se Ferinová.

„To je pravda. Jenže já každou chvíli někde lítám, nemohu se o něj starat.“

Všichni se odmlčeli a ve vzduchu se vznášelo napětí.

„Tak já se tedy vrátím domů,“ nevydržel to nakonec Tul.

„Nesmysl!“ zavrčel mág. „Poslyš, nemáš něco, co patřilo tomu tvému ochránci, který tě přihlásil do magické školy?“

„Jo,“ přikývl Tulian a sáhl do kapsy trikotu, „když jsem jako malý spadl z koně a začal se bát, vyřezal mi maličkého koníka a chtěl, abych ho nosil v kapse, že už mě pak žádný kůň neshodí. Nosí mi štěstí.“

„Výborně. To je přesně to, co potřebuji,“ zaradoval se mág.

„Co chceš dělat?“ zeptala se učitelka.

„Zkusím se podívat, co s ním je. Polož dlaň na moji ruku, abys mohla Tulovi zprostředkovat to, co uvidíme.“

Ferinová poslechla a druhou rukou vzala chlapce za zápěstí. Překvapeně zamrkal, když ucítil zvláštní sílu, která se proměnila v obrazy. Viděl místnost se židlí. Na té seděl zhroucený muž a Tulianovi chvíli trvalo, než poznal Silmura. Vedle něj stáli dva muži a hovořili. Náhle je také uslyšel.

„...jestli mu dám ještě jednu dávku, tak ho to zabije. Je jasné, že nic neví,“ řekl známý hlas.

„Dobrá. Tak se ho zeptáme na něco jiného. Kde je klíč ke královské pokladnici?“

„Naposledy ho měl Korlin, ztratil se spolu s ním,“ odpověděl chraptivě muž na židli.

„Copak neexistuje náhradní klíč?“

„Ne.“

„A jak si král poradí, když se ztratí?“

„Neztratí se.“

„Opravdu? Jak by to bylo možné zajistit?“

„Má magii, která mu umožní se zase vrátit k právoplatnému majiteli.“

„A kdo je teď podle tebe právoplatný majitel?“

„Králův syn.“

„A kdyby nezůstal žádný mužský dědic?“

„Pak by to byl manžel královské dcery.“

„No vida, to už zní líp,“ přikývl muž, který zde rozkazoval, a mrkl na kouzelníka, „myslíš, že mluví pravdu?“

„Samozřejmě, lorde, jsem si tím jist. Ta droga mu neumožní lhát.“

„Kdybys to své poslání tak nezpackal, tak jsme ho teď mohli odstranit a bylo by všechno, jak má být. Ale takhle si nemůžeme dovolit jeho smrt. Bude toho zatraceného kluka hledat a jestli ho nenajde on, vsadím se, že se dřív či později pokusí o kontakt ten malý královský zmetek. Vymaž mu paměť a vezmi ho domů. Něco mu namluv, aby nám věřil.“

„Jistě, pane, jak si...“ druhý muž se zarazil v půli věty a místnost ozářil světelný blesk, který se záhy roztříštil do tisíce střípků.

„Do háje,“ zaklel Artitan a sevřel si čelo v dlaních, „všiml si, že ho šmírujeme, a zaútočil protikouzlem.“

„Co když nás podle magie vystopuje,“ polekala se Ferinová.

„Ale nevystopuje,“ uklidňovala ji její kolegyně, „copak sis nevšimla, že tvůj přítel chránil kontakt tříštivým štítem? Musí ho teď pekelně bolet hlava, taky jsem to jednou zažila. Tři dny mi mozek tepal jako příboj. Je to hodně nepříjemné, ale užitečné, nikdo pak nedokáže zpětně vystopovat původce kouzla.“

„Aha. Takže jestli jsem správně pochopila to, co jsme slyšeli,“ vzdychla Ferinová, „tak nesmíme připustit, aby se chlapec se svým ochráncem setkal. Ohrozilo by je to oba.“

Mág se zvedl a nevlídně se koukl po učitelkách: „Chvíli tu počkejte, jdu se někoho na něco zeptat.“

Po pár minutách se objevil a už nevypadal tak nerudně.

„Uděláme to trochu jinak,“ prohlásil, „odvezu ho ke svým rodičům, kde zůstane až do konce prázdnin. Pak ho přihlásím na studium do vaší školy. Podle toho, jak zvládne přijímací zkoušky, ho zařadíte do příslušného ročníku. Já se zatím pokusím ve volných chvílích zjistit, co všechno se děje na Jižním kontinentu.“

„Výborný plán,“ přikývla Diana Rena a mág se na ni podíval značně pichlavým pohledem, což ignorovala, „já jako zástupkyně ředitele pochopitelně nic nevím, nic jsem neviděla ani neslyšela.“

„Díky, Arte,“ usmála se mnohem srdečněji Ferinová.

„Ty mi raději neděkuj,“ ukázal kouzelník prstem na Tula. „U mých rodičů to nebudeš mít snadné. Myslím, že se z tebe pokusí za ty dva měsíce vychovat stejného bojového mága, jako jsem já. Připrav se na vojenský režim.“

A tak se Tulian ocitl u dvojice starších lidí, které velice rozčílilo, že existuje kouzelník, který zneužívá jméno jejich syna. Chlapce okamžitě přijali za svého. Záhy se ukázalo, že jejich životní heslo zní: je potřeba být připraven na všechno a vždy mít nějaký trumf v rukávě. A nejlepším trumfem v rukávě podle nich byly nejméně tři zbraně. Tuliana skoro šokovalo, když mu paní domu ukázala na druhou polovinu dvířek u skřínky, odkud brala hrnky na kávu, a upozornila ho: „Tohle nikdy neotvírej, je tam nastražená kuše na zvědavé nezvané návštěvníky.“

Artitan se na něj podíval pohledem ve smyslu vidíš, já tě varoval a hned po kávě a moučníku ho nechal svým rodičům napospas.

Jestli někde na světě existovalo místo, kde byl Tulian v bezpečí před náhodnými čmuchaly, tak to bylo právě tady.

Errata:

12.08.2021 12:32