Pamatuj, že 'host' má omezené možnosti!

A zase do školy...

Hanka strávila poslední prázdninový týden u svých rodičů. R'íhan a L'gala pozvali i její kamarády, takže tu spolu s P'ujibem byli i Sváťa s Rafanem. Otec je vždy dopoledne zaměstnával a učil a ve zbylém čase se mohli toulat po okolí a užívat si volna. Kdyby tu mohl být i její dračí přítel Plam, bylo by to ještě lepší. Ale jednorožci a draci, to nešlo dohromady. Plama sice uznávali, ale Hanka věděla, že na návštěvu sem domů ho nikdy nepozvou.

Poslední prázdninový den je R'íhan odvedl do útulku pro magická zvířata, kde měl právě službu Sváťův otec. Byl poněkud nervózní, protože se tu v jeden den sešlo příliš mnoho lidí. Byla tu Sidi s malým synem, kluci Mojeranovi s dědou, Vron, Paula se sourozenci, prostě každý, kdo jen trochu mohl, se dnes přišel podívat na kamarády a přátele. Věděli, že se nejspíš zase do nejbližších prázdnin neuvidí, tak si chtěli naposledy trochu popovídat.

Kluci Mojeranovi se vrátili z plavby kolem ostrovů opálení a veselí, a když zjistili, že Vron pro všechny přivezl od Zachariáše pohoštění a oblíbenou desítkovou zmrzlinu, nebyli k udržení. Hanka s Rafanem je raději pozvali na chvíli na supervolonová prkna, aby rozdováděná dvojčata nezbořila útulek.

Večer se pak se všemi rozloučili a ti, co mířili do Airbowanu a do Santareny, prošli branou, kterou pro ně otevřel Vron. Hanka s údivem sledovala, jak lehce a bez námahy zvládá kouzlo, které bylo pro většinu ostatních znakem, že ten, kdo ho umí, patří nepochybně mezi elitu. Vron vypadal tak omšele a nenápadně, že by v něm nikdo kouzelníka nehledal. A zatím to vypadá, že si zachoval mnohé z doby, kdy byl kouzelným džinem. Hanka byla ráda, že pracuje v Kouzelných zahradách u trpaslíka a že ho teď bude vídat, kdykoli se jí zachce.

V Dubovníku se rozloučili s Mojeranovými a Vron je vzal domů do stromového domečku u Zachariáše. Znovu na ně dýchla známá atmosféra. Rafanův tulík okamžitě objevil zapomenuté sušenky, zapadlé pod křeslem, vytahoval pacičkami jednu po druhé a s výrazem blaženosti je chroupal. Vypadalo to, že ty zaprášené mu chutnají nejvíc. Ostatní vybalovali to, co měli na prázdninách s sebou, a třídili to na věci určené do špíny a věci, které bude potřeba časem uložit na své místo. Byli trochu nervózní, protože už zítra je čeká cesta do školy a první ročník, ale ne už na základním stupni, ale na středním. Trochu se těšili, trochu se obávali, jestli to zvládnou. Zatím o středním stupni mnoho informací nedostali ani od hodinek. Dozvěděli se akorát to, že první ročník je pro všechny středoškoláky povinný a v jeho průběhu by si měli zvolit cíle. Až dosáhnou zvolených cílů, jejich střední vzdělání bude dokončeno. Jak dlouho to bude trvat, se ale nedopátrali.

Druhý den vyrazili na náměstí, odkud vedla cesta do školy. Už se nemuseli motat mezi malými studentíky, kabinka pro starší zdaleka nebyla tak vytížená.

Prošli do školy a ocitli se na místě, kde dosud nikdy nebyli. Šokovalo je, že neviděli ani jedinou budovu. Byli tu další žáci ve věku kolem třinácti až devatenácti let. Všichni se rozhlíželi velice udiveně. Kde je škola? Přece se nebudou učit tady na louce? Kousek od nich tekla řeka a za ní se zvedaly vysoké skály řídce porostlé borovicemi a keříky. Jinak opravdu nebylo vidět nic než travnatou planinu. Dokonce ani nebylo znát, kudy sem přišli.

„To není možné,“ mračila se Hanka a konečně ji napadlo použít magický zrak.

„No né,“ strčila do Rafana, „vidíte taky to, co já?“

„No jasně,“ zajásal Sváťa, „všude kolem nás je plno bran. Některé skoro nejsou vidět. Jen se kolem nich chvěje vzduch. Ale kterou máme jít dál?“

„Možná je právě tohle úvodní test naší inteligence,“ řekl zamyšleně Rafan a mrkl po Hance, „pamatuješ na zkoušku u sirén a na tvou fintu u otvorů s bránami?“

„Jo, ale to nám tady nepomůže.“

„Možná ano. Zkusíme dvojzrcátko za roh. Jenže ne za roh, ale skrz bránu. Co ty na to, bráško, dáme to dohromady spolu?“

„Jasně. A Hanka se bude dívat.“

Ostatní přítomní žáci je sledovali s povytaženým obočím. Nechápali, proč se ti tři o něco snaží, když je jasné, že si je určitě dřív nebo později přijdou vyzvednout učitelé. Jen Julie a Gita Martenovy zvědavě nakukovaly Hance přes rameno.

„Tak co vidíš?“

„Skleník, jinak nic.“

„Dobrá, zkusíme tuhle malou bránu, co skoro není vidět. Tak co teď?“

„Trefa! Vidím profesora Smítka a dvě ženy, co vypadají jako učitelky. To bude ono.“

„Neblázněte! Nemůžete se svévolně courat po škole,“ rozmlouval jim to jeden chlapec.

„Tak co, jde někdo s námi?“ mávla nad jeho opatrností Hanka rukou a otočila se na ostatní.

„Jasně,“ odpověděly jako duo Julie a Gita. Nikdo jiný se nepřidal. První prošla Hanka, za ní Rafan, Sváťa a sestry Martenovy.

„Dobrý den, pane profesore, dobrý den,“ pozdravili, jakmile je brána přenesla k učitelům.

„No vida,“ usmála se starší žena s prošedivělými vlasy spletenými do drdolu. „Už jsem se bála, že se letos nenajde žádný odvážlivec. A dorazili sem bez úrazu. Buď jsou vážně dobří, nebo mají začátečnické štěstí.“

„Vítejte na středním stupni magické školy,“ oslovila je i druhá žena neurčitého věku s vlnitými vlasy, „a protože v prvním ročníku budete studovat nikoli ve třídách, ale ve skupinách, jste zařazeni jako jednička. První lekce začne zítra v obvyklou dobu. Nyní můžete pokračovat v průchodu tudy.“

Kývla hlavou za sebe, kde se mihotala další brána.

„A pospěšte si, nebo na vás na oslavě nezbude žádné občerstvení,“ dodala s úsměvem.

„Jupí,“ zajásal Sváťa, „bude to začátek jako vždycky. To jste mi udělali radost.“

„Jen se nepřecpi,“ zasmála se Hanka, „nebo se zítra neprotáhneš školní branou.“

„Plavíku, jdeš slavit se mnou?“ houkl Sváťa na Rafanova tulíka. Ten radostně začiřikal a vyměnil Rafanovo rameno za Sváťovo.

„Ty jeden nevěrníku,“ zašklebil se na něj Rafan, ale zároveň spiklenecky mrkl na kamaráda, jako že je vše v pořádku.

„Tak co? Anděla tu asi není, že?“ zeptala se Hanka.

„Není a nebude,“ vzdychl kamarád, „zapsali ji do školy v Renoru, ve studiu bude pokračovat tam.“

„A co Patrik a René?“

„Nevím, o nich jsme nemluvili.“

„Taková dálka, to nebudete mít snadné.“

„Jo, je to otrava, ale psát si můžeme.“

Pomalu kráčeli ve stopách Sváti a Plavíka a uzobávali z dobrot na prostřených stolech. Občas se zastavili s někým známým a prohodili pár slov. Nakonec uvítací slavnost opustili dřív než jindy.

Druhý den ve škole zažili další překvapení. Poněkud je vyvedlo z míry, že tam na ně místo učitelů čekali jen starší spolužáci. Jeden z nich k nim přistoupil a zeptal se: „Vy jste první kruh?“

„Ještě k nám patří sestry Martenovy,“ odpověděla Hanka.

„Jo, ty už jsem tu někde zahlédl. Gito! Julie!“ zavolal na blonďaté dívky.

„Dneska to tu máš na povel ty?“ povytáhl obočí Rafan.

„No jasně,“ zasmál se starší spolužák, „protože nejdřív se musíte naučit, jak to tady chodí. Pojďte, povedu vás.“

Protáhl je jednou z bran k dlouhatánské kůlně.

„Tohle je skladiště všeho možného. Budete-li potřebovat půjčit nějakou magickou pomůcku, řeknete si o to svému učiteli a pak si dojdete sem. Pro začátek vám půjčím magické brýle. Posilují zrak dostatečně na to, abyste spatřili všechno, co vám musím ukázat. Můj úkol tím bude mnohem jednodušší. Zdejší prostory jsou totiž prošpikovány branami a iluzemi. To abyste se naučili orientovat se v problematickém prostředí. Seznámím vás jen se základní sítí bran, to ostatní budete během školního roku objevovat sami. Výuka většinou probíhá v terénu a pokaždé jinde. S tím vám pomohou školní hodinky. Nyní vám ukážu vaši odpočinkovou pergolu. Máte jedničku, to znamená, že jste museli na učitele udělat hned na začátku ten nejlepší dojem.“

Prošli branou a ocitli se před dřevěnou zahradní besídkou, porostlou popínavými rostlinami, které poskytovaly příjemný chládek před teplým sluncem.

„To tu budeme odpočívat i v mrazech?“ zeptal se nejistě Sváťa.

„To je magická pergola, tady nemrzne. Dokonce tu ani nekouše hmyz, což se o jiných místech říci nedá,“ ušklíbl se jejich průvodce.

„A to je místo jenom pro naši skupinu?“ nechtěla uvěřit Hanka.

„Jasně. Tohle je útočiště kruhu jedna a od zítřka se sem nedostane nikdo jiný než vy. Můžete se tu učit, nebo v nouzi i přespat. A teď dávejte pozor, ukážu vám cestu k jídelně. Jestli zapomenete, kudy se tam jde, budete o hladu tak dlouho, než ji zase sami objevíte.“

Hanka musela uznat, že zdejší brány jsou opravdu malé bludiště. Vůbec si nebyla jistá, že příště trefí.

„Dávali jste pozor?“ zeptal se průvodce. „Musím vás upozornit, abyste nespoléhali na školní hodinky. Ty vás sice navedou na místo výuky nebo do vaší pergoly, ale cestu k jídelně neoznačí. Ačkoliv ukážou směr, brány v tom směru většinou vedou úplně jinam, než byste čekali.“

„A co když se ztratíme?“ polekala se Julie.

„Hodinky vás bezpečně dovedou do odpočinkové pergoly vaší skupiny a odtud vede přímá brána k východu do města.“

„A za zdejšími branami nečíhá nějaké nebezpečí?“ zajímal se zvědavý Sváťa.

„Nic, při čem bys přišel o život,“ zasmál se mladík, „ale jsou tu pastičky, které dokážou pěkně znepříjemnit člověku pobyt.“

„A jak se vlastně stanovují cíle studia?“ zeptala se Gita.

„Žádné strachy, na to máte vlastně celý první ročník, abyste se správně rozhodli. To bych tu teď nerad probíral. Zítra vám to učitel vysvětlí.“

„Říkali nám, že tu studují i jinodruhoví žáci. Je to pravda?“ vyzvídala Hanka.

„Chcete je vidět?“

„Samozřejmě,“ přikývla horlivě dřív, než Martenova dvojčata stihla zavrtět hlavou.

„Dobrá, je to vaše volba,“ zajiskřily průvodci pobaveně oči a vedl je třemi branami.

„Dnes můžete vidět všechny najednou,“ řekl, když dorazili na lesní pěšinu, která vedla na louku u řeky, „mají tu uvítací a školicí shromáždění.“

„Jsou tu i jednorožci,“ podívala se Julie nadšeně na Hanku.

„Já vím. Otec říkal, že se čtyři mladí jednorožci rozhodli pro studium v Santareně, ale P'ujibovi to nedovolil. Prý ještě nedozrál,“ vzdychla Hanka a pokrčila rameny.

„Sirény tu nejsou?“ zajímalo Rafana.

„Jasně, že jsou,“ přikývl mladík, „klidně pojďte blíž, nemáte se čeho bát.“

Jak vyšli z lesa, otevřel se před nimi prostor, kde v trávě seděl hlouček sirén a k Hančině překvapení tu odpočívalo pět draků. Jeden černý, jeden růžový a tři zelení.

„Ten růžový drak je nový,“ řekl průvodce, „ostatní draky znám už z loňska.“

„Můžeme s nimi mluvit?“ zajímalo Hanku.

„Dnes ne. Ale nebojte se, škola pořádá přátelská odpoledne a tam je možnost si nejen popovídat, ale i vyzkoušet některé zvyklosti, které u nás neznáme. Bývá to zajímavé a dají se tím získat body do hodnocení.“

„Já už mám hlad a žízeň,“ povzdechl si Sváťa.

„Tak pojďme do pergoly,“ navrhl průvodce a pak ukázal na Sváťu, „a ty, mladej, nás povedeš.“

Hanka sledovala svého kamaráda, jak aktivoval hodinky a během minuty se všichni vynořili na určeném místě.

„Tak vidíte, jak je to snadné,“ poklepal ho po rameni starší spolužák a ukázal jim, kde je možné v pergole najít pití a drobné občerstvení. Sváťa okamžitě sbalil malou čokoládu a rozdělil se s tulíkem.

„Teď vás ještě dovedu do jídelny na oběd,“ prohlásil jejich průvodce. „Tam můj úkol končí. Brýle si zatím můžete nechat.“

„A co my?“ zeptala se Julie.

„Všechny začátečnické skupiny si pak v jídelně vyzvedne profesor Smítko a seznámí vás s učitelským sborem na středním stupni. Taky vám promluví do duše, abyste se náležitě chovali a učili.“

„Tak díky za instrukce a dobré rady,“ řekl mu Rafan v jídelně, když se loučili.

„Není zač. A jednu malou dobrou radu navíc: nestrkejte hned v prvních dnech nos do všech bran, které potkáte. Radši si skočte do knihovny a něco si o našem ementálu přečtěte.“

„Ementálu?“

„Tak říkáme zdejšímu bludišti.“

Došli si pro jídlo a posadili se k jednomu většímu stolu.

„Myslela jsem si, že střední škola bude stejná jako ta základní, akorát náročnější. A zatím nás šoupli do takového divného prostředí,“ postěžovala si Gita.

Odpoledne strávili přesně tak, jak už bylo řečeno. Opět se setkali s učitelkami ze včerejšího dne. Ta starší s drdolem byla profesorka Stínová a ta vyšší s vlnitými vlasy profesorka Koartynová. Bylo jim řečeno, že je bude vyučovat etiku, což bylo další překvapení. Připadalo jim to jako hloupost a ztráta času učit se něco takového. Etika. K čemu to proboha čaroděj potřebuje?

Cestou domů je Sváťa zatáhl do knihovny a objednal si domů horu knih.

„Co blázníš? Vždyť ještě ani pořádně nezačala škola a nevíš, co budeš potřebovat,“ kroutil nad ním nechápavě hlavou Rafan.

„To sice ne,“ ušklíbl se na bratra, „ale vědomosti o branách budeme zaručeně potřebovat, to je jasné už dnes. Vůbec netušíte, jaké informační skvosty mohou knihy ukrývat.“

Třetí den se po příchodu do školy sešly všechny skupiny začátečníků i učitelé. Zdálo se, že i oni tu na něco čekají. Po chvíli se k jejich překvapení objevila profesorka Ferinová a za ní přicházeli další tři příchozí.

„Ale né, to snad né,“ zašklebila se Hanka, když poznala Patrika a Reného.

„Prosím věnujte mi pozornost,“ oslovila je Ferinová, „přivádím k vám ještě tři žáky, kteří se nemohli dostavit dřív. Musím je tedy rozdělit do kruhů, které ještě nemají všech šest členů.“

„Koukám, že se Pohromakových nezbavíš ani na střední škole,“ zašeptal a zašklebil se na ni poťouchle Rafan.

„Asi by bylo lepší, kdybyste si vybrali sami, koho k sobě chcete. Takže začneme od jedničky,“ otočila se ke svým bývalým žákům Ferinová, „koho byste si rádi vzali k sobě? Bratry Pohromakovy znáte a tohle je Tularian Xar, který k nám přišel z jiné oblasti.“

„Není to náhodou tvůj příbuznej?“ zašeptal směrem k Hance Rafan a vysloužil si za to vražedný pohled.

Julie postoupila dopředu a usmála se na učitelku: „Já navrhuji Patrika. Jestli proti tomu ostatní nic nemají.“

Hanka se napřímila, aby zaječela na protest, ale Rafan ji chytil za ruku a držel ji tak pevně, až zaúpěla bolestí.

„No, já myslím, že bychom měli dát spíš šanci Tularianovi,“ prohlásil klidně, zatímco tlačil svou kamarádku dozadu. Když ucítil, že zvládla svůj prvotní nával vzteku a uklidnila se, pustil ji.

„Já jsem pro Patrika,“ prohlásila Gita.

„A já zase pro Tula,“ přidal se k Rafanovi Sváťa a nejistě se zadíval na zamračeného nového chlapce. Ani se nedivil spolužačkám, že se jim moc nelíbí.

„Tak to musíš rozhodnout ty, Hanko,“ otočila se profesorka k dívce.

„Vezmeme k nám Tulariana,“ odpověděla vážně, nyní už s klidnou tváří, a třela si pohmožděnou ruku.

„Těší mě, že ho chcete mezi sebe,“ přikývla a postrčila zamračeného kluka k nim.

„Můžeme ti říkat Tule?“ zeptal se Sváťa a chlapec jen mlčky přikývl. Učitelka zatím umístila bratry Pohromakovy do dalších skupin a rozloučila se.

„Sakra, budu mít modřinu,“ brblala Hanka na Rafanovu adresu.

„Buď ráda, že sis nevystřihla ostudu hned v prvních dnech,“ ohradil se kamarád.

Profesor Smítko si vzal první a druhou skupinu na povel a zavedl je do prostorné místnosti, kde ještě byly židle poskládány u stěny. Když se všichni usadili, začal jim Smítko vysvětlovat, jaký druh vyučování mohou nyní ve škole očekávat.

„Postupně projdete praktickými projekty různého magického zaměření. Vyzkoušíte si, na co stačíte, a při tom se rozhodnete, co byste chtěli dotáhnout k dokonalosti. Tomu se pak budete věnovat v příštích dvou až pěti letech. Abychom to všechno stihli, nesmíme ztrácet čas. Takže s prvním projektem začneme už zítra. Bude mít název Řešení potíží v zemědělství a v zahradách. Možná vám to bude znít trochu nezajímavě, ale slibuji vám, že to rozhodně nic nudného nebude. Oblékněte se na pobyt v zahradě, možná si při práci trochu umažete ručičky. Máte dotazy?“

„Budeme mít předtím nějakou teoretickou lekci?“

„Ne, mladá dámo,“ odpověděl Smítko Julii, „budete se učit v praxi a za pochodu, to je nejúčinnější.“

„A nemohl byste nám aspoň předem říct, o co půjde?“

„O škůdce a nemoci na rostlinách. Za chvíli zajdeme do skleníku a podíváme se, co tam na vás čeká.“

„Budeme pracovat ve skupinách, nebo jednotlivě?“

„Zpočátku skupinově, později ve dvojicích. Už žádný dotaz?“

Společně s profesorem napochodovali do skleníku a začali se rozhlížet.

„Tahle kytka má nějaké divné barevné fleky,“ rozhlížela se Gita.

„Tak ta je náhodou zdravá,“ podotkl Sváťa, „zato tahle veliká vedle má vážné potíže. Schází jí nějaká živina.“

„Jak jsi to tak rychle zjistil?“ podivila se Julie.

„Cítím jejich energii a vnímám, jestli jsou šťastné a spokojené. Tahle zelená volá o pomoc.“

„Hele, běhají tu nějací divní brouci,“ ukázala Hanka na cestičku.

„Ano, s těmi si také budete muset poradit,“ přikývl profesor, „kromě nich se tu také přemnožili slizoví přícucáci. Ale na ty se mrkneme, až zvládnete první část skleníku.“

Následující dva týdny je zaměstnávala péče o užitkové rostliny a květiny. Sváťa byl ve svém živlu a díky němu se brzo vypořádali se vším, co ve sklenících našli. Dokonce vysbírali i slizové přícucáky. Jen Hanka se jich tak štítila, že ji k téhle práci vůbec nedostali. Třetí týden, když pracovali ve dvojicích, zbyl na Hanku Tul, protože Gita a Julie prohlásily, že když pro něho hlasovala, je jen spravedlivé, aby se mu věnovala i teď. Ani Hanka ani Tul neměli pro tuhle specializaci nadání, takže v hodnocení skončili mezi posledními.

Dalším školním projektem byla mezidruhová diplomacie a tehdy se jich ujala profesorka Koartynová. Bylo to přesně tak nudné, jak Hanka očekávala. Nutila je si zapamatovat neuvěřitelné množství podrobností a zvyků, které se musely dodržovat při jednání se všemi možnými inteligentními druhy. Dokonce i trpaslíci měli sáhodlouhý protokol, kde se nesmělo změnit ani slovíčko. Hanka měla pocit, že se dokáže s draky, jednorožci a sirénami domluvit daleko lépe bez takových zbytečných oklik. Zato sestry Martenovy byly touhle specializací nadšeny a užívaly si to. Jediná zajímavá věc na tom byla, že se pravidelně setkávali s dračími, vodními a čtyřnohými spolužáky. Hanka si s nimi ráda povídala před a po vyučování, protože na hodinách byla témata velice omezená a nic nového se člověk ani dozvědět nemohl.

Jejich šestičlenná skupina už si sice na sebe zvykla, ale moc soudržná nebyla. Sestry Martenovy milovaly pobyt v zahradní odpočinkové besídce, kde se učily, povídaly si nebo relaxovaly. Tul byl setrvale nespolečenský a vyhledával samotu. Jakmile zjistil, že v pergole někdo je, nikdy se tam neposadil. O sobě nemluvil a na otázky buď nereagoval nebo krčil rameny. Byl ochoten se bavit jen o škole nebo o aktuálních úkolech. Ani Hanka se Sváťou a Rafanem odpočinkové místo moc nevyhledávali. Daleko víc je bavilo zkoumat a mapovat zdejší ementálové bludiště. Brýle už dávno nepotřebovali, protože se naučili vnímat brány nejen očima, ale i citem. Ústřední brány většinou vedly na místa školního areálu. Dokonce našli i zkratku do školní jídelny. Ale ty méně viditelné brány ústily v okolí a některé docela záludně. Ty si na své trojrozměrné mapce barvili červeně. Jedna ústila nad řekou a po průchodu se všichni tři vrátili totálně zmáčení. Bylo jasné, že je to brána pro sirény, takže ústila přímo do vody. Další nepříjemná brána je hodila do mraveniště. Záludné na tom bylo, že mraveniště bylo magicky odstíněné, takže se museli oklepávat ručně a vybírat mravence z nohavic jednoho po druhém, běžné štíty proti hmyzu tu totiž nefungovaly. Nejhorší zážitek měli s bránou, která je hodila do bažiny. Ačkoliv se předem dívali, kam vede, ničeho si nevšimli. Později je jednorožci, kteří je pomáhali vytáhnout, poučili, že takhle zelené trsy jsou nebezpečné a není radno na ně stoupat. Hanku pobavilo nadšení jejich čtyřnohých zachránců, když zjistili, že právě z bahna vylovili dceru jednorožců. To zas dostanu od R'íhana vynadáno, pomyslela si. I mezi jednorožci se podobné historky šíří rychleji než semena větrnice, v tom se od lidí moc neliší.

Jednoho odpoledne se dostali nenápadnou bránou přímo na kraj lesa u louky jednorožců.

„Hele, někdo tu prohání supervolonové prkno,“ ukázal na druhý konec louky Sváťa.

„No jo, a docela mu to jde,“ konstatoval Rafan.

Postava na prkně právě dokončila složitý akrobatický výkrut, když je Rafan zatáhl za keř, aby na ně nebylo vidět.

„Co blázníš? Děje se něco?“

„Páni, ten je skvělej, lítá úžasně,“ nenechala se Hanka vyrušit od podívané.

„Tys ho nepoznala?“

„Koho?“

„To je přece Tul.“

„No jo, máš pravdu. A proč se před ním schováváme?“

„Něco mi říká, že sem chodí jen tehdy, když ho nikdo nevidí,“ řekl tiše Rafan, „asi by nebyl rád, že tu jsme.“

„Je fakt dobrej,“ nemohla od postavy na prkně odtrhnout zrak Hanka, „hrozně ráda bych si s ním zalétala na opičí dráze. Možná by nás porazil všechny.“

„Nepřipadá mi, že by si chtěl s někým hrát,“ podotkl Sváťa.

„Jo. Chová se hrozně uzavřeně a odtažitě,“ souhlasila Hanka.

„Něco ho trápí,“ přikývl, „už kolikrát jsem měl cukání na něj položit ruce.“

„To bych nedělal, být tebou,“ řekl Rafan a odchytil tulíka, který se snažil vyšplhat Hance do vlasů.

„Je zajímavé, že se mu Plavík vyhýbá.“

Rafan si podržel svého chlupatého přítele před očima: „Pověz nám, Plavíku, co je na Tulovi tak divného? Proč k němu vůbec nechodíš?“

„Plavík zkusil utěšit jeho stesk, ale Tul odmítl a zakázal Plavíkovi chodit k němu. Bojí se i tulíka.“

„Stýská se mu?“

„Chtěl by domů, ale nemůže. Kolem duše postavil vysokánskou obrněnou zeď ze strachu a zlosti.“

„A ty víš, co se mu stalo, proč to dělá?“

Tulík zavrtěl hlavičkou, vysmekl se z rukou a vyšplhal Rafanovi na rameno.

Ještě chvilku pozorovali spolužákovo létání a pak se opatrně vytratili. Najednou jim Tul byl bližší než v minulých týdnech. Každopádně měli o čem přemýšlet.

Errata:

12.08.2021 12:32