Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Průvodce nemá nikdy klid

Tom a Sam už si v Airbowanu připadali jako staří mazáci. Tentokrát harpyje vyhlásily rok kerbera. Tříhlavý pes hlídá poklad, který musí žáci do konce školního roku najít. První hlava jim vždy zadá úkol, a když je splněn, tak jim druhá hlava poskytne nápovědu a třetí hlava odpoví na jednu otázku.

„Snad nás nesežere,“ řekl Sam, když uviděl to obrovské děsivé zvíře.

„Z těch jeho šesti očí mám husí kůži,“ přikývl Tom.

Naštěstí s nimi tříhlavý pes mluvil mentálně, což bylo určitě příjemnější než zvukový projev. Prvním úkolem bylo přinést ajry. Letos už to ale nebylo tak lehké, protože jich od každého z nich chtěl kerberos třicet.

Málem je to odradilo od návštěvy Kelainy, ale pak si řekli, že by bylo nezdvořilé tam nezajít. Obětovali tedy ajr a šli se se starou harpyjí přivítat.

„To je dobře, že jste se u mě zastavili,“ zasípala, „pojďte se mi ukázat.“

Prohlédla Sama a Tomovi se podívala přímo do očí: „Byly o prázdninách nějaké problémy?“

„Vůbec žádné,“ usmál se spokojeně Tom.

„Výborně,“ pokynula jim, aby se posadili, „tak něco vyzkoušíme. Támhle za rohem mám jeden předmět. Vystup, Same, ze svého těla, zaleť se tam podívat a zase se do svého těla vrať.“

„Jasně. Žádnej problém,“ odpověděl nadšeně Sam a ponořil se do relaxace.

Tom ho sledoval s obavou. Pak najednou překvapeně zamrkal a protřel si oči. To už se ale bratr vrátil a hlásil: „Na to jsem ani nemusel koukat, to bych i uhodl. Je tam koště.“

„Výborně. Jsi v pořádku a Tom už od této chvíle není tvým průvodcem. Měl bys mu poděkovat, protože zdárně dokončil své poslání a dovedl tě zpět k životu.“

„Já vím, neměl to se mnou snadné. Díky, brácho,“ otočil se na něj Sam s úsměvem.

Když odcházeli, Tom se po bratrově odchodu ještě na okamžik zdržel. Otočil se k harpyji: „Před chvílí jsem zažil něco zvláštního. Okem, které teď vidí jen černobíle, jsem uviděl červenou nit. Jak bratr opustil tělo, táhla se za jeho duchem a spojovala ho s tělem. Je možné vidět něco takového? Nebyla to jen halucinace?“

Harpyje k němu přistoupila blíž a dotkla se jeho čela.

„Jsi v naprostém pořádku. Ale schopnost vidět poutací nit má opravdu jen málokdo. I u harpyjí je to vzácnost. Možná, že nebudeš jen obyčejný průvodce, možná budeš průvodce duchů. Už jsi mluvil s bratrem o prstenu?“

„Ne, nemluvil.“

„Tak si o tom pohovořte. Myslím, že nastal čas, aby se zbavil své noční můry.“

„Ano. Zdálo se mi, že mívá špatné sny, ale nikdy si nestěžoval.“

„To je dobře. A teď už běž,“ postrčila ho Kelaina k východu.

Večer si kluci dopřáli kopec nejlepší Zachariášovy zmrzliny cítili se docela fajn.

„Je to divné,“ prohodil Sam, „ale já už se docela těším na to, jak si to v aréně rozdáme s Goliánem. Je v posledním ročníku, takže bychom ho měli letos trochu prohnat.“

„Zen je tu letos taky naposledy.“

„Škoda. Nikdy jsem si nemyslel, že bych mohl mít za kamaráda běsa.“

„Říkala Kelaina, abych se tě zeptal na prsten.“

„To opravdu říkala?“

„Ano. Rodičům jsi tvrdil, že jsi ho tu někde našel, ale já si vzpomínám, že o něm byla řeč v době, kdy jsem ležel nemocný u Kelainy.“

„Ty jsi nás slyšel?“

„Hele přestaň po mně házet otázkami a vybal pravdu.“

„No, jestli na tom trváš, tak ti to řeknu. Doufám, že nebudeš mít stejné sny, jako já. Tenkrát v Chrámu na pomezí jsem mluvil s jedním duchem a něco mu slíbil. Vlastně ani neslíbil, ale on mi dal prsten, který mám odevzdat průvodci. Kelaina říká, že to je nezrušitelný závazek a že duchovi musím nějakého průvodce najít. Ale ty sis ještě ani neodpočinul.“

„A co vlastně ten duch chtěl?“

„Prý se musí vrátit a potřebuje průvodce.“

„A dál?“

„Dál nic, pak jsi mě našel.“

„Dej mi ten prsten.“

Sam stáhl rytinami zdobený prsten a podal ho bratrovi: „Stejně je to zvláštní. Nejdřív byl stejně nehmotný jako já. Ale když jsem se vrátil do těla, byl najednou opravdový.“

„Co se ti zdálo za sny?“

„Tak různě. Buď mě pronásledovali duchové nebo stáda koní.“

Tom držel prsten na dlani a přemýšlel, do čeho se to vlastně pouští. Vzpomněl si, jaké měli potíže s Omaulou a co všechno si musel prožít s bráchou, než dotáhl předchozí úkoly do konce. Co mu asi přinese prsten? Pak si uvědomil, že stejně nemá na výběr, a navlékl prsten na ruku.

Uslyšel dlouhý úlevný vzdech a v jejich jeskyni se objevil šedavý obrys ducha.

„Vidíš ho taky?“ zeptal se Sama.

„Ano,“ vydechl bratr, „je to on, poznávám ho.“

„Jak ho můžeš poznat?“ podivil se Tom. „Vždyť nemá žádný konkrétní tvar.“

„Nosil můj prsten,“ řekl duch, „může mě vidět i slyšet.“

„Rád bych tě uvítal,“ lehce se uklonil Tom, „pověz nám své jméno.“

„Já... já... já si na ně nevzpomínám,“ zmateně se vrtěl duch.

„To nevadí, stejně tě u nás vítáme.“¨

„Děkuji. Nejsi ale na průvodce příliš mladý?“

„Nepodceňuj ho, duchu, už dokončil dva úkoly. Je to nejspíš ten nejlepší průvodce, jakého jsi mohl najít,“ odpověděl mu Sam.

„Neříkej mi duchu.“

„A jak ti mám říkat?“

„Já nevím.“

„Tak to ti budeme muset nějaké jméno vymyslet. Co třeba Honza nebo Dan nebo Karel?“

„Já nevím, možná Karel.“

„A co ode mě vlastně potřebuješ?“ zeptal se Tom.

„Musím se vrátit.“

„Dobře. Kam se musíš vrátit?“

„Já nevím.“

„Hm, tak to bude těžké. A víš aspoň proč? Co tě donutilo vyhledat průvodce?“

„Já nevím,“ nešťastně vzdychl duch, „cítím, že je potřeba něco udělat, ale už jsem zapomněl, co.“

„Ach jo, tak co s tebou?“

„To nevím, ale potřebuji tě.“

„No dobrá. Tak s námi zůstaň, Karle. Třeba časem přijdeme na to, co potřebuješ.“

„Děkuji. Slibuji, že nebudu obtěžovat ani vyrušovat. Jedině, kdybych si na něco vzpomněl. Jsem šťastný, že se mi konečně podařilo najít nějakého průvodce. Prosil jsem snad všechny harpyje v okolí, ale vytrvale mě odmítaly. Prý nejsem dost mrtvý.“

„Nejsi dost mrtvý? Co to znamená?“

„Já nevím.“

Ráno se Sam slastně protáhl: „To je skvělé, jak jsem se báječně vyspal. Jak jsi na tom ty, brácho?“

„V pohodě. Nic ošklivého se mi nezdálo.“

„Tak si pospěš, za chvíli nám začíná vyučování.“

Od té chvíle s sebou stále vláčeli neviditelného společníka. Tom podezíral harpyje, že i ony ducha vidí. Žádná však o tom neztratila ani slovo. Asi respektovaly průvodcovo soukromí. Postupem času se ukazovalo, že duch je opravdu sympaťák. Byl s nimi i v aréně a stejně jako oni nadšeně povykoval při vítězství a utěšoval je při prohrách. Dokonce se začal zapojovat do hry a varoval je před některými kouzly protivníků předem. Zdálo se, že i jeho bojové hry vzrušují. Z toho usoudili, že musel být mladým mužem nebo klukem.

Duch Karel je následoval během prázdnin i domů. Rodičům ani dědovi o něm nic neřekli, aby jim nepřidělávali starosti. Duch si bohužel stále na nic nevzpomínal. Jen v okamžiku, kdy provázeli dědu do rezervace, kde bylo potřeba opravit srub, konečně cosi proniklo do jeho mysli.

„To je ale divný kůň.“

„To není kůň, to je fuň, magická inteligentní bytost,“ vysvětlil mu Tom.

„Vzpomínám si, že jsem kdysi měl krásného divokého koně,“ prohlásil znenadání Karel.

Kluci čekali, jestli si vybaví ještě něco, ale on jen smutně zavrtěl hlavou, že nic jiného už neví.

Errata:

12.08.2021 12:32