Pamatuj, že 'host' má omezené možnosti!

Záplatovaný princ

Po návratu z prázdnin čekal na Hanku, Rafana, Sváťu a další členy jejich kruhu další školní projekt. Tentokrát se jich ujala profesorka Šedivá. Zavedla je spolu s další skupinou do prázdné místnosti, rozdala jim polštářky, posadila je do kruhu a nařídila zastínit okna. Napjatě čekali, co bude.

„Na začátku našeho projektu vám předvedu malou ukázku toho, o co budeme společně usilovat. Prosím, abyste mě během ukázky nerušili a zůstali v klidu a uvolnění.“

Pak se postavila doprostřed kruhu svých žáků. Na každého z nich se zahleděla a vždy na několik vteřin promítla do vzduchu nad nimi obraz, ve kterém spatřili malý moment z prázdnin svých spolužáků. Někoho uprostřed rodiny, nebo se zvířátkem, nebo při sportu. Hanku zobrazila uprostřed útulku, jak tlačí kolečko s vykydaným hnojem. Uchechtnutí jejích dvou kamarádů dívku nadzvedlo.

„Ještě že to není taky cejtit,“ špitl Rafan a stihl ho učitelčin káravý pohled. Vzápětí byl zobrazen, jak se snaží udržet rozčileného funě a je natlačen na ohradu. Sváťa z toho vyvázl nejlépe, protože ho ostatní uviděli, jak si hraje se svou sestrou a kvanteřicí. Poslední přišel na řadu Tul. Hanka si všimla, že se mračí jako deštivá noc. Krátký záběr ho ukázal, jak během kotoulu zachytil malým štítem několik letících nožů. No nazdar, ten měl divoké prázdniny, pomyslela si Hanka. Sváťa vedle Hanky začal učitelčinu výkonu tleskat a ostatní se hned přidali. Profesorka musela být v magii mimořádně zdatná.

„Tohle po vás pochopitelně chtít nebudu. Projekci obrazů od vás nikdo neočekává. Doufám ale, že zvládnete základy časově cílené vizualizace. To podstatné je kvalitní relaxace a tou dnes začneme.“

Zatím co se ostatní soustředili na daný úkol, Hanka jen zavřela oči a pomyslela si, že tohle už má dávno v malíčku z doby, kdy byla mezi sirénami. Takže místo vyprázdnění mysli přemýšlela nad tím, co je vlastně Tularian zač. Na prázdninách trénoval bojové techniky a byl to asi hodně tvrdý trénink, když došlo i na ostré nože. V čase, který kdysi strávila na základně ochránců, také leccos vyzkoušela, ale takhle drsný výcvik čekal až elitní skupinu. Co má asi za domov, že o něm nikdy nemluví. I když podle tulíkova tvrzení se domů vrátit nemůže. Takže to, co viděla, nejspíš domov nebyl. Možná je teď ta správná chvilka zkusit malou vlastní vizualizaci, napadlo ji. Zafixovala si v mysli podobu Tulovy tváře a osobnosti a ponořila se do relaxace. Bylo to snadné a rychlé. Nejspíš tomu napomohl fakt, že i on se nacházel v relaxační hladině.

Z čeho máš strach, co ti brání jít domů, říkala v duchu své představě a nechala otázku plynout mořem času, aniž zasahovala do směru proudu. Vtom se jí v mysli vynořil obraz chlapce, jak se rozzářeně usmívá a nese si prkno. Nečekaný záblesk a zborcení stropu ji málem vytrhl ze soustředění, ale trénink u sirén ji naučil, jak to odstínit a pokračovat. Všimla si podivných očí ve tmě, plných nenávisti. Pak je vystřídaly nešťastné Tulovy oči, hledící na roztříštěné supervolonové prkno. Za loket ho držela profesorka Ferinová v závodním trikotu...

Zatleskání učitelky ji vytrhlo z vize: „Vedli jste si výborně, dáme si přestávku. Zajděte se občerstvit do svých pergol, za půl hodiny pokračujeme.“

Tul seděl hned u dveří, takže zmizel společně se Sváťou a Rafanem mezi prvními. Hanku zarazilo štěbetání holek kolem Julie. Natáhla uši, protože vrozená ženská zvědavost ji vábila k místu, kde dívka vzrušeně něco šeptala.

„...tak jsem to zkusila právě u něj. Chtěla jsem uvidět jeho otce. A víte, co se mi ukázalo? Viděla jsem kluka, jak vyšplhal na velké křeslo, zdobené vyřezáváním a diamanty. Byl to trůn. Pak ke klukovi přistoupil krásně oblečený muž, sebral mu z ruky korunu a žezlo a řekl: nehraj si s tím, Tule, kolikrát ti to mám říkat. Holky, já myslím, že Tularian je princ.“

„Nesmysl,“ zasmála se jedna z posluchaček, „copak sis nevšimla, že chodí jako otrhánek? U několika košil má záplatované lokty a nosí boty chudých. Tohle nebyla vize, ale vysněná pohádka.“

Julie se urazila: „Náhodou už jsem vizualizaci dělala a rozeznám sen od faktu!“

„O tom bych teda pochybovala. Dej se vyšetřit.“

„Hele vypadni odsud, stejně jsem to nevyprávěla tobě, ale Gitě. A když jsi tak chytrá, zkus si o něm příště něco zjistit sama!“

Kroužek dívek se rozpadl a zamířil ke dveřím. Hanka se pomalu loudala za nimi. Vlastně neměla Julii co vyčítat, ona se zachovala úplně stejně neeticky, akorát, že to právě teď nevykládá ostatním. Možná by o tom měla pomlčet i před kluky.

Následky Juliiny indiskrétnosti na sebe nenechaly dlouho čekat. Už u oběda začaly Tula pronásledovat uštěpačné humorné narážky.

„Nejnovější módou ve vyšších kruzích jsou teď záplatované rukávy?“

„Neměli by princové jíst zlatými příbory?“

Jeden z neomalených spolužáků se zašklebil Tulovi přímo do tváře a zlomyslně se zeptal: „Tak co taťka král?“

To už jejich kamarád nevydržel, prudce vstal od stolu, nechal jídlo jídlem a nasupeně beze slova odešel.

„Co je to za blbej fór?“ podivil se Rafan a Hance nezbylo než vylíčit, čeho byla svědkem ve třídě.

„Ta Julie je ale kráva,“ konstatoval Sváťa a na takového slušňáka to bylo hodně negativní vyjádření.

„Jenže já jí asi věřím. Vlastně jsem udělala něco podobného jako ona,“ přiznala Hanka, když vyšli ven a tiše kamarádům vylíčila svůj zážitek.

„Zatracený ženský zvědavý,“ zamračil se Rafan, „příště aby člověk relaxoval s mentálním štítem!“

„Plavík hlídá, tulík by nepustil,“ ozval se jeho maličký chlupatý přítel.

„Copak ty sis všiml, kdo se hrabal ve vědomí někoho jiného?“

„Tulík vidí mentální útok. Jen Hanka a Julie zlobí, ostatní naslouchat, co říkat učitelka.“

„Jaký mentální útok?“ zaškaredila se Hanka. „Jen jsem byla zvědavá.“

„Tul o tom nevěděl, takže to byl mentální útok na jeho soukromí,“ souhlasil s tulíkem Sváťa.

„No jo, jen do mě, já jsem ta špatná,“ rozčilovala se nahlas, ale uvnitř už litovala svého nepromyšleného chování. Když si představila, že by něco podobného někdo udělal jí, dala jim za pravdu.

„Mám pro vás na odpoledne program,“ změnil Sváťa taktně téma hovoru.

„Zase nějaká brána?“ hádal Rafan.

„Dočetl jsem se, že je tu jedna špatně přístupná brána, která vede k hnízdišti hřejiváčků. Prý tam je krmítko, kam v zimě učitelé chodí sypat zrní, aby ptáčci přežili a zůstali tady.“

„To zní zajímavě,“ nadchla se Hanka, „a ty víš, kde hledat začátek brány?“

„Přibližně ano.“

„Jen abychom zas neskončili ve vodě,“ zapochyboval Rafan, „teď už není moc vhodný čas na koupání.“

„Tak můžeš zůstat s Julií a povídat si s ní o našem princi,“ popíchla ho Hanka.

„To nebylo hezké,“ zavrtěl hlavou Sváťa, „já myslím, že my bychom si z Tula neměli dělat legraci.“

„Tak ze mě si dělat legraci může a z Tula ne?“ zašklebil se naoko uraženě Rafan.

„Ty víš, jak to myslím,“ vyčítavě po něm kouknul kamarád.

„Hele, pojďte radši hledat tu bránu,“ navrhla Hanka. Byla celá nesvá z toho, že ji Sváťa už podruhé odsoudil za její chování. Ona to přece nijak zle nemyslela.

Když se dostali na místo, kde měla brána začínat, nemohli nic najít.

„To není možné,“ rozčiloval se Sváťa, „psali, že začíná tady.“

„No, to nevím,“ zavrtěla hlavou Hanka, „možná na to náš magický zrak nestačí.“

„Hm, vyjasňovací kouzla taky ne,“ řekl tiše sám pro sebe Rafan.

„Dokonce ji ani necítím,“ vzdychl Sváťa. „Bráno, bráno, co nám to děláš? Tolik jsme chtěli vidět hřejiváčky... Jestli tu jsi, tak se nám, prosím, ukaž.“

„Páni!“ vykulila oči Hanka. „Tys na to kápnul. Už ji vidím.“

„Jsi fakt dobrej, brácho,“ poklepal ho po rameni Rafan a všichni vstoupili dovnitř, aniž se přesvědčili, kam brána vede. Tentokrát měli štěstí, že za branou nečíhala žádná zlomyslná pastička. Dostali se mezi mladé stromky poblíž řeky. Lesík byl zarostlý keři a spadané listí šustilo při každém kroku.

„Podívej, támhle je fakt krmítko,“ ukázala Hanka.

Sváťa sáhl do kapsy a vysypal tam pár drobků od pečiva. Jako kdyby to bylo znamení, hned zašumělo pár křídel. A zašustily jim větvičky nad hlavou.

„Pojďte, schováme se, možná přijdou blíž,“ táhl je Sváťa do úkrytu za keřem.

A opravdu! Po chviličce na krmítku přistál jeden a za moment i druhý ptáček. Dívali se, jak vyzobávají Sváťovu nadílku, když tu nad jejich hlavami zatrylkoval hřejiváček svou písničku. Bylo to jako pohlazení po duši. Hanku přestaly trápit výčitky a mrknutím oka zaznamenala, že i oba její společníci se naplno usmívají.

Náhle se ptáci zarazili a odlétli pryč.

„Někdo sem přišel,“ zašeptal Rafan, „schováme se radši kousek dál.“

Opatrně se přesunuli za vzdálenější keře. Mezitím ke krmítku přistoupila dvojice lidí a žena dovnitř nasypala zrní. Jak se otočila víc k nim, poznali Ferinovou. Muž jim povědomý nebyl. Stejně jako oni předtím se ukryli za keře a čekali. Asi to byla obvyklá situace, protože ptáčci se znovu slétli blíž a jeden začal zpívat. Okouzleně naslouchali a ani je nenapadlo, že mezi Ferinovou a jejím společníkem právě probíhá mentální rozhovor.

„Pozor, Felicie, nejsme tu sami.“

„Máš pravdu.“

„Půjdeme si popovídat jinam.“

„No, možná nám sama náhoda dává znamení.“

„Co máš na mysli?“

„Budeme předstírat, že o nich nevíme a popovídáme si tady.“

„To jsou ti tři z Tulova kruhu?“

„Přesně tak, a já myslím, že by náš chráněnec potřeboval dobré kamarády.“

„Ale do téhle chvíle k sobě cestu nenašli.“

„Protože Tul si drží odstup a nikoho si nepřipustí k tělu.“

„V dětech se nevyznám, ale tvému instinktu věřím. A oni jsou asi dobří, když se dostali až sem.“

Hanka sledovala profesorku s mužem, jak v úkrytu naslouchají hřejiváčkovu zpěvu a ani v nejmenším ji nenapadlo, že mezi nimi může probíhat nějaká konverzace. Potom muž vstal, vyplašil tím ptáky, protáhl se a s úsměvem se obrátil k Ferinové.

„Měla jsi pravdu, byla to příjemná chvilka.“

„Ano. Chodím sem, když mě zdejší dítka naštvou nebo vyvedou z míry. Je to tak příjemné a uklidňující. Ale ty jsi se mnou asi chtěl o něčem mluvit.“

„No, mám takový problém. Za týden musím odjet a potřeboval bych pro Tula najít bezpečné ubytování. Nemohl by bydlet ve škole?“

„Ve škole?“ zamyslela se profesorka. „To asi nepůjde.“

„Tak někde v Santareně, aby to měl blízko.“

„Jak dlouho budeš pryč?“

„Smlouva zní na měsíc, ale může se to protáhnout.“

„No, možná by tu byla jedna vhodná možnost. Trpaslík Zachariáš má ve městě ubytovací zařízení.“

„Ubytovací zařízení? Nezbláznila ses? Víš, kolik lidí by ho tam mohlo vidět?“

„Zachariáš je přítel. A navíc kromě toho, že zná skoro všechny šejdíře ve městě, má nyní jednoho zajímavého společníka. Poprosím ho, aby Tula chránil, kdyby se něco semlelo.“

„Jestli se něco semele, tak jsme se s ochranou toho chlapce namáhali úplně zbytečně. To přece víš.“

„Jenže některé věci neohlídáš, kdyby ses rozkrájel.“

„Ale! Copak se stalo, o čem ještě nevím?“

„Tul dnes dostal ve škole přezdívku. Začali mu říkat záplatovaný princ.“

„Sakra! Kde se to vzalo? Myslel jsem, že chudoba bude ten nejlepší převlek.“

„Mohu jenom hádat, ale myslím si, že je to díky tomu, že právě začali probírat vizualizaci.“

„Do dračí řiti, co s tím?“

„Upozorním jejich učitelku, aby ohlídala nežádoucí šmírování v cizích myslích.“

„Neměl bych tu cestu radši odvolat?“

„Už jsi to snad podepsal, nebo ne?“

„Jo,“ vzdychl muž.

„Kde budeš, kdybych tě potřebovala najít?“

„Jižní kontinent, Pobřežní hrabství. Zdá se, že je tam na spadnutí nějaký ozbrojený konflikt.“

„Buď opatrný. Tam to není s magií zrovna nejslavnější.“

„Já vím. Byl jsem se tam už podívat.“

„A nebyl ses mrknout i...?“

„Měl jsem to v úmyslu, ale nepodařilo se mi to. Celé okolí je tak hlídané, že tam můžeš přijet jen na koni nebo povozem, jinak automaticky budíš podezření. Možná by se našla skulina, ale neměl jsem čas ji hledat.“

„Škoda. Tul by měl radost, kdybys přinesl nějaké zprávy.“

„Dej na něj pozor, Felicie. Má smůlu, že si užívá tak osamělé dětství. Je velká škoda, že nemůže ani na supervolonové závody, a že je fakt dobrej! Určitě je mu to líto.“

„Nedává to na sobě znát.“

„Jo. Tváří se jako tvrdej chlap, a přitom je to ještě kluk. Jenže až doroste, čeká ho nejspíš místo zábavy boj o existenci. Kéž by aspoň dostal šanci v klidu dostudovat.“

„O to se přece pokoušíme, Arte.“

„Dobře. Ubytuj ho u toho trpaslíka. Ale bacha na špehy. Jestli je můj jmenovec šikovnej, bude je mít poblíž každé magické školy.“

Pak se Ferinová se svým hostem protáhla branou pryč.

„Páni,“ řekl Sváťa, „jsem úplně zpocenej na zádech, jak jsem se bál, že nás objeví.“

„Ferinová by nás roztrhla na sto malejch kousků, kdyby nás tu načapala a zjistila, že jsme poslouchali,“ souhlasila Hanka.

„Takže Tul je skutečně princ a zdá se, že má nějaké trable,“ zamyslel se nahlas Rafan.

„Já bych princ být nechtěl,“ prohlásil Sváťa, „pořád se starat o lidi, o majetek, o obchod, o lumpy, kteří se snaží lacino přijít k bohatství, a nemoct si vyjet třeba na výlet do přírody, to musí být děsná otrava.“

„No jo, vlastně máš pravdu,“ zasmála se Hanka, když se na věc podívala z úhlu, který nastínil její kamarád, „to my se máme na rozdíl od něj skvěle.“

Pak vyrazili k domovu. Jak zjistili po příchodu, Ferinová byla ještě rychlejší než oni. Už si tu stihla popovídat se Zachariášem a v okamžiku, kdy přicházeli, na ně kývla, aby se u ní zastavili.

„Váš spolužák Tularian tu bude nějaký čas bydlet, tak bych byla ráda, kdybyste ho trochu vzali mezi sebe a chodili do školy a ze školy společně. Nebude vám to vadit?“

Jako kdybychom mohli říct, že jo, pomyslela si Hanka, zatímco se na profesorku usmívala.

„Hlavně jestli to nebude vadit jemu,“ zapochyboval Sváťa.

„No, aspoň to zkuste,“ pokývala chápavě hlavou.

Hned druhý den bylo jasné, že s Tulem nebude snadné pořízení. Když se pro něj ráno zastavili, byl už pryč.

„Proč s vámi nekamarádí?“ podivil se Vron. Ani on netušil, že už chlapec nenápadně odešel.

„On je takovej pavouk. Co ho známe, nepustil si k tělu zatím nikoho.“

„A co ho pozvat na Pauliny Vánoce?“

„Pauliny Vánoce? Co to má být?“ podivila se Hanka.

Vron se usmál: „Tvoje kamarádka hodlá upořádat dvoudenní vánoční misi po chudinské čtvrti v Dubovníku. Doufá, že tam vyrazíte spolu s ní a s Nikem.“

„Ty tam budeš také, Vrone?“

„Já tam musím být. Jsem hlavní pořadatel a zajišťuji zázemí celé mise, dostatek potravin i dárků. Mám už vymyšlené i pohádkové krytí všech zúčastněných. Dohodli jsme se, že zůstaneme v anonymitě, a proto mám připravené kostýmy a převleky pro každého, kdo bude ochoten obětovat vánoční svátky. Co vy na to?“

„To zní skvěle, já se rozhodně hlásím,“ nadšeně zasvítily oči Hance, „a kluci určitě taky, že jo?“

„Snad mě naši pustí,“ přikyvoval Sváťa.

„A ty myslíš, že by do toho Tul mohl jít s námi?“ pochybovačně koukl na Vrona Rafan.

„Když to šikovně navléknete, třeba by se přidal. Myslím, že by mu to prospělo.“

„Hele, měli bychom vyrazit do školy, nebo zmeškáme začátek vyučování,“ mrkl na hodinky Rafan.

Na hodinu dorazili na poslední chvíli. Profesorku Šedivou skoro potkali ve dveřích učebny. Honem se usadili na polštáře a Hanka si všimla, že Tul tentokrát sedí mezi Julií a Gitou. Jestli holky doufaly, že o něm zase něco zjistí, dočkaly se tentokrát zklamání. Profesorka začala dnešní vyučování přednáškou o etickém chování. Označila tajné šmírování za trestuhodnou činnost, kterou nebude podporovat. Upozornila je, že pokud u někoho zjistí toto nevhodné chování, bude nucena ho vyloučit ze svých hodin.

Pak začala probírat látku od základů, takže Hanka se první týden většinou nudila. Když ale došlo na praxi v terénu a učitelka je nutila zjistit, co se na konkrétním místě dělo minulý den nebo před týdnem, začalo ji to konečně bavit. Objevovala podivuhodný svět v pozastaveném toku času a trénovala mnohdy i doma. Vron ji povzbuzoval a dokonce jí připravoval záludnosti v podobě jablek pověšených na ořech. Když o sobě začala dívka pochybovat, přiznal, že za to může on. Jen Tula se jim stále nedařilo zapojit do kolektivních akcí. Nejraději byl zalezlý ve svém podkrovním pokoji ve staré budově.

Ve třetím týdnu je učitelka požádala, aby se rozdělili do dvojic, aby mohli trénovat i nahlížení do minulosti někoho jiného. Julie odstrčila Gitu a postavila se k Tulovi. Ten se na ni nevlídně zamračil, zdvihl se a poprosil profesorku o uvolnění z hodiny, že mu není dobře.

Julie chvilku váhala mezi Hankou a Gitou a pak se pokorně vrátila k sestře. Hanka tedy zůstala lichá a profesorka si ji zavolala k sobě.

„Tentokrát si vyzkoušíme něco jiného. Říká se tomu účelové nahlížení. Pokusíme se zjistit, z čeho má váš protějšek strach. Představte si svého partnera vylekaného a vystrašeného a sáhněte do toku minulého času. Jestliže se vám to nepovede, nic si z toho nedělejte. Tohle už patří do složitější části učiva. Až skončíte, řekněte svému partnerovi, co jste odhalili. Pokud potvrdí vaše vidění, získáte pět vědomostních bodů. Nesnažte se klamat, protože není nic horšího, než klamat sám sebe. Rozuměli jste mi? Tak se do toho dejte.“

Počkala, až se všichni usadí a zklidní, pak pokynula Hance, aby zaujala pozici proti ní. Dívka poslechla a ponořila se do relaxace, aby splnila dané pokyny. Vidění ji muselo zanést hodně daleko do minulosti, protože spatřila profesorku jako mladou štíhlou ženu. Skláněla se nad dětskou tvářičkou a měla v očích zoufalý strach. Hanka neměla sílu se dívat dál a stáhla se. Vrátila se do relaxační hladiny a pomalu otevřela oči. Setkala se s pohledem profesorky.

„Měla jsi strach o jednorožce, a proto, abys mu zachránila život, jsi chtěla obětovat svůj,“ řekla udiveně Šedivá.

„Máte pravdu, paní profesorko,“ usmála se dívka, „také dostanete body?“

„Já už na ně nemám nárok,“ vzdychla, „a co jsi odhalila ty?“

„Byla jste hodně mladá a skláněla jste se nad dětskou tvářičkou. Ta holčička měla vlnité zpocené vlasy. Myslím, že byla nemocná. Dál už jsem se bála kouknout.“

„Ano, tehdy jsem měla veliký strach, ale naštěstí to dobře dopadlo. Jsi šikovná, své body si zasloužíš.“

Pro jejich kruh to byla dost úspěšná hodina. Kromě Tula získali své body všichni. Později Hanka vyzvídala, čeho se nejvíc bojí její kamarádi.

„Sváťa se nejvíc bál, když se ti Demit pokoušel vrátit magii,“ prozradil jí Rafan.

„A on zase, když nemohl najít topícího se Sama,“ ušklíbl se mladší kamarád.

„Na to jste nepotřebovali vizualizaci,“ ušklíbla se Hanka, „mohli jste i hádat.“

„My nepodvádíme,“ ohradil se Sváťa.

„Nenech se vytočit, rejpe do nás schválně,“ mrkl na něj Rafan.

Druhý den ráno na ně poprvé Tul čekal, když šli ráno do školy. Připojil se jakoby nic, jako by s nimi chodil odjakživa.

„Už je ti dobře?“ zeptala se Hanka.

„No jo, je to lepší,“ zahučel, ale znělo to spíš jako povzdech.

„Tady Hanka kvůli tobě musela včera trénovat s profesorkou,“ řekl Rafan.

„Já myslel, že lichá zůstala Julie,“ podivil se Tul.

„Julie? Ta nezůstane nikdy lichá,“ zasmála se Hanka.

„Takže dneska budu trénovat s tebou?“ obrátil se na ni Tul a zdálo se, že ho vývoj situace potěšil.

„Jestli ti to nevadí, tak klidně,“ pokrčila rameny a všichni se přenesli do školy.

Nejdřív se sešli venku, ale protože byla nepříjemně lezavá zima, Šedivá rozhodla, že se přesunou do teplé třídy. Uvítali to s povděkem.

„Utvořte stejné dvojice jako včera. Už je ti dobře, Tulariane? Výborně, takže budeš spolupracovat tady s Hankou. Klid prosím, pohodlně se usaďte. To je ono a začínáme.“

Jestli někdy Hanka viděla Julii se mračit, tak to bylo právě dnes. Od chvíle, kdy začala rozhlašovat, že je Tul princ, jako by přehodnotila svůj postoj k němu. Vyhledávala jeho společnost, podávala mu v besídce sušenky, pití, usmívala se na něj, až to skoro působilo směšně. Teď se na Hanku mračila zcela nepokrytě a velice rozzlobeně. Ta jí ale odpověděla nevinným pohledem a pokrčením ramen. Přece nemůže za to, jak to profesorka rozhodla...

„Vizualizace se používá v mnoha oborech,“ začala svůj výklad Šedivá, „své nezastupitelné místo má i při léčení nemocí a skrytých potíží. Včera jsme trénovali vizualizaci cílenou na pocity, dnes se zaměříme na tělesné funkce a celkovou fyzickou pohodu lidského těla. Je to obor náročný a složitý, proto se pokusíme jen o vizualizaci těla a jeho barev. Soustřeďte se, dejte si na čas a prozkoumejte vyzařování barev svého partnera od hlavy až k patě. Narazíte-li na místo, které se výrazně liší od svého okolí, zapamatujte si ho. Nesnažte se nic léčit, to zdůrazňuji, nic neopravujte, můžete nanejvýš nalezenou problematickou oblast jemně mentálně pohladit. Po skončení relaxace opět zkonzultujte své pozorování s partnerem a ověřte si, co si o tom myslí on. Dnes bodovat nebudeme, protože je to příliš náročné a problematicky ověřitelné. Kdo by ale chtěl vizualizaci zvolit jako cíl svého dalšího studia, měl by se dnes snažit o co nejlepší výsledek.“

Hanka se uvolnila, ponořila do relaxační hladiny, zavřela oči a snažila se vnímat jen Tula, který seděl před ní. Nebyla si jistá, jestli ty barvy opravdu vidí nebo si je jen představuje. Nejlépe jí k jeho tělu pasovala šedá a světle modrá. Jako by cítila stříbřité chvění kolem něj. Barvy zesvětlaly, ale stále nikde nemohla najít nic barevně odlišného. Všimla si jen temnějšího místa mezi srdcem a žaludkem. Znovu prozkoumala všechny končetiny, hlavu i tělo, a pořád stejný výsledek. Zaměřila se tedy podrobněji na oblast vypadající jako drobný stín. Tvářilo se to jako kámen, který tam nepatří. Nemohla si pomoci a jemně ho pohladila. Vtom ucítila, jak ji něco táhne pryč.

„Hanko, Hanko Vronová,“ uslyšela zdálky, „ukonči relaxaci než napočítám pomalu od tří do jedné. Tři... dva... jedna. Relaxace končí, jsi zase bdělá a mezi námi.“

Dívka udiveně pohlédla na profesorku a pak si všimla, jak ji ostatní pozorně sledují. Překvapeně zamrkala a nechápala, co se děje. Udělala snad něco špatně? Rychle pohlédla na Tula, jestli mu proboha nějak neublížila, ale ten se na ni jen upřeně díval a tvářil se starostlivě.

„To je v pořádku,“ uklidňovala ji Šedivá, „dostala ses akorát do příliš hluboké relaxace. Musela jsem tě z ní zavolat zpět. Povíš nám, co jsi zjistila?“

„Vlastně skoro nic, jen takový stín mezi srdcem a žaludkem. Já vlastně ani nevím, jestli to skutečně byl stín nebo to tam patří.“

„Dobře,“ pochválila ji učitelka, „a co nám řekneš ty, Tulariane? Našel jsi něco neobvyklého?“

„Nenašel,“ pokrčil chlapec rameny, „jen snad taková nepatrná skvrnka pod levým loktem.“

Hanka vyhrnula rukáv a ukázala modřinu, kterou si udělala včera, když se pokoušela polapit tulíka.

„Skvělé,“ rozzářila se učitelka, „zdá se, že máš opravdu nadání, chlapče. A nyní máte půlhodinovou přestávku na svačinu.“

Během volné půlhodiny stihla Julie Tula požádat o to, aby s ním mohla příště spolupracovat ona.

„Promiň, nemám zájem měnit dvojici, takhle mi to vyhovuje,“ odpověděl studeně Tul, zvedl se a odešel, aby zamezil dalšímu hovoru, o který nestál.

„To mi tedy řekni, proč stojí zrovna o tebe?“ remcala spolužačka na Hančinu adresu.

„Možná kvůli tomu, že ho neobtěžuji zbytečnou pozorností,“ ušklíbla se na ni se zábleskem zlomyslnosti Hanka.

„Ts,“ zdvihla Julie opovržlivě nos a otočila se k ní zády.

V dalších dnech je ostentativně ignorovala. Sice se atmosféra v jejich učebním kruhu poněkud zhoršila, ale Tul vypadal, že je s vývojem situace spokojen. I nadále s nimi chodil do školy a zdálo se, že je trochu vstřícnější.

Jednoho dne dostali za úkol vizualizovat partnerovu radost. Hanka to měla snadné. Ihned naskočil obraz ze supervolonových závodů, kde Tul obsadil třetí místo a vyhrál prkno. Hanka zaznamenala i to, že soutěžil za školu v Renoru. Jméno školy ale při hodnocení záměrně vynechala. Daleko víc byla zvědavá, co objevil její spolužák. V jeho očích četla zájem a zvědavost.

„Objímala jsi Vrona. On je tvůj příbuzný?“ zeptal se.

„No,“ zamyslela se, jak to stručně vysvětlit, „spíš není, než je, ale náš vzájemný vztah prošel za ty čtyři roky, co se známe, mnohými proměnami. Panuje mezi námi náklonnost a důvěra.“

„Spolu s vámi tam byl i drak...“

„Jo, Zuřivý Plamen je přítel. Dobrý přítel.“

„Vaše rodina má zajímavé známé,“ povytáhl Tul obočí a přestal se vyptávat.

„Pokud bys chtěl poznat ještě další naše známé, mohl bys s námi vyrazit na vánoční misi,“ kula Hanka železo, dokud bylo žhavé, „bude to v maskách a posláním mise je rozdávat dárky v chudinské čtvrti v Dubovníku. Popřemýšlej o tom, budeš vítán.“

„To ne, to se nehodí. Akorát bych překážel.“

„Já bych s vámi jela,“ naklonila se Hance přes rameno Julie.

„Jenže tebe nikdo nezve,“ odsekla dívka dřív, než jí došlo, že by měla být diplomatičtější a hlavně že nebyl nejlepší nápad to probírat tady. Zpátky už to bohužel vzít nešlo. Teď bude mít u Julie další vroubek. Nicméně zaznamenala v Tulově pohledu jiskřičku pobavení. Možná nebude takový suchar, jak se dosud zdálo.

Těsně před svátky jim profesorka Šedivá zadala další zajímavý úkol. Jeden z dvojice si měl v mysli představit jednoho svého rodiče a druhý se měl pokusit vizualizovat jeho myšlenku a pak co nepodrobněji popsat, co viděl. Hanka se snažila uvidět Tulovu představu a chvíli jí trvalo, než se naladila na stejnou vlnu se svým spolužákem. Pak už to náhle bylo snadné. Krásně oblečená a pečlivě učesaná sympatická paní s mírně prošedivělými vlasy se v Tulových myšlenkách vlídně usmívala. Když se ji dívka snažila popsat, měla pocit, že Tul jen stěží zadržuje slzy. Pak si úlohu prohodili. Hanka byla zvědavá, jak si spolužák poradí s její představou R'íhana.

„Tak co?“ zeptala se ho, když skončil s relaxací.

„Nezvládnu to,“ pokrčil bezradně rameny.

„Nepodceňuj se. Možná jsi přece jen něco viděl,“ povzbuzovala ho.

„To sice viděl, ale byly to samé nesmysly.“

„A co jsi viděl. No schválně!“

„Ále, pořád se mi do mysli cpal obraz jednorožce s tmavou skvrnou na sněhobílé srsti. No řekni sama, nezdá se ti to jako pěkná blbost?“

„Je to naprosto přesné, Tule, nemám k tomu co dodat.“

„Cože???“

„Mým adoptivním a jediným otcem je jednorožec R'íhan a matkou jeho družka L'gala.“

„Utahuješ si ze mě...“

„Vůbec ne. Zeptej se tu, koho chceš, všichni ti potvrdí, že jsem dcera jednorožců.“

„Oni tě adoptovali?“

„Víš, před nějakým časem jsem se dostala do potíží a jen oni mi dokázali pomoct. Mám je ráda a jsem jim za to moc vděčná.“

„A co tvoji původní rodiče?“

„Nezajímají mě. Vyrostla jsem v sirotčinci a jediná moje rodina jsou jednorožci a nejbližší přátelé. Mám jich dost na to, abych ty, které ani neznám, nepostrádala.“

„Já se v tom pořád nějak nevyznám. Bydlíš s Rafanem a Sváťou. Oni jsou tvoji bratři?“

„Vyrůstali jsme ve stejném sirotčinci, takže skoro ano.“

„Víš co,“ zašeptal velice tiše, „já s vámi na tu vánoční misi půjdu.“

„Výborně!“ zaradovala se Hanka a honem se rozhlédla, aby se ujistila, že zase nerozčílí Julii.

Přesně na Vánoce začalo sněžit. Štědrý den odjel Sváťa strávit s rodinou a malou sestřičkou. Hanka a Rafan zůstali u Zachariáše a pomáhali s přípravami pro hosty v Kouzelných zahradách. Po obědě přivedl Vron i Tula. Sice se také snažil pomáhat, ale byl tak zoufale nešikovný, že ho nakonec Hanka vyhnala od aranžování cukroví a nechala ho radši jen balit bonbóny do červených mašliček. Vůbec se neurazil a dokonce přistrkoval mlsnému Plavíkovi drobky čokolády a zlomené kousky cukroví. Tulík mu za odměnu zacuchal vlasy na hlavě. Trpaslík vypadal, jako když má patery ruce. Všechno stíhal, občas jim vynadal, že něco neudělali správně, prostě tam vládla obvyklá poklidná nálada.

Večer se sesedli kolem stolu v kuchyni. Vron stihl všechno během pár minut uklidit, Zachariáš vylovil ze skříně velký sváteční svícen, zapálil svíčky a na stole se objevilo několik tácků s pohoštěním. Pak si navzájem rozdali drobné dárky a Vron začal stejně jako za starých časů vyprávět příběhy o lidech a o dracích. Některé už sice znali, ale to nevadilo. Hanka v duchu navázala kontakt s Plamem a umožnila mu také naslouchat a účastnit se té příjemné pohody. Všechno bylo tak poklidné a vánoční, že málem nadskočili, když se Vron odmlčel uprostřed věty a velice hbitě vyrazil ven. Děti se zvedly, aby se vrhly za ním, ale Zachariáš chytil za košili Tula s Hankou a odstrčil je od dveří. Třetí ruku neměl, takže Rafan zmizel ve tmě za Vronem. Někdo zakopl v chodbě o kbelíky, takže celou akci provázel neuvěřitelný randál. Hanka si všimla, že v okamžiku, kdy je trpaslík pustil a zatarasil svou postavou dveře, už v ruce svíral sekeru. Ani si předtím neuvědomila, že v místnosti vůbec nějaká je. Než ale stihli začít protestovat, že byli tak nevybíravě odsunuti dozadu, trpaslík ustoupil a ve dveřích se ukázal Vron.

„Je tu chlapík, který o sobě tvrdí, že ho znáš,“ podíval se tázavě po Tulovi, „prý se jmenuje Artitan.“

„Jak vypadá?“

„Mladý, svalnatý, rozzlobený, pichlavé oči...“

„To stačí,“ zasmál se Tul, „znám ho. Pusť ho dovnitř. Je to můj přítel.“

„Zdravím všechny vespolek,“ řekl muž, když vešel do místnosti, „máte to tu jako nedobytnou pevnost.“

„Omlouvám se za ty zmrazené nohy,“ pronesl Vron, „hosté u nás obvykle zvoní nebo zaklepou, než vstoupí do zahrad.“

„Není zač se omlouvat,“ podíval se na něj muž, „jsem rád, že je tu chlapec v bezpečí. Jen jsem se na něj přišel na hodinku podívat, aby o Vánocích nebyl sám.“

„To je od vás milé,“ usmál se Tul a začal rozbalovat dárek, který mu přinesl Artitan.

Hanka zatím nabídla jejich hostu jídlo a zeptala se, co bude pít. Mág jídlo odmítl, ale vzal si kousek cukroví.

„No, myslím si, že se mi poněkud vylepší garderoba,“ usmál se Tul a položil vybalenou novou košili vedle dalšího oblečení, které dnes od ostatních dostal, „díky.“

„Říkal jste, že máte hodinu čas, tak se u nás posaďte,“ vybídl hosta Zachariáš a pozorně si mága prohlížel, „profesorka Ferinová říkala, že jste odjel na Jižní kontinent, copak je tam nového?“

„No, vlastně jen to, co se dalo očekávat,“ odpověděl Artitan a udělal si pohodlí. Také ostatní se usadili kolem stolu a zvědavě naslouchali.

„Po smrti krále a zmizení obou následníků má sice všechno na starosti královna, ale pomalu se jí to vymyká z ruky. Tím, že u sebe nechává lorda Baradu, naštvala většinu dalších doposud věrných lordů. Podezírají královnu, že mu chce dát svou dceru za manželku a tím mu předat vládu nad celým královstvím. Vyčítají jí, že se nepřesvědčila, kam lord dovedl vlastní území. Obávají se, že teď hrozí teror a bída celému království. Také zvýšení daní po neúrodném roce jim nadzvedlo žluč. Toho se snaží využít lord Hungar a přemluvit ostatní, aby odebrali výkonnou moc králi a svěřili ji zvolené radě lordů.“

„To nezní špatně, to by mohlo i fungovat,“ pokrčil rameny trpaslík.

Artitan mrkl po Tulovi a pokračoval: „Jenže problém je v tom, že je to půl na půl. Polovina lordů chce zachovat tradici a zůstat u krále a druhá půlka souhlasí s Hungarem. Daně a neúroda jen vyostřily emoce. Zatím se stále jen hádají, ale konflikt je na spadnutí. Kdyby se lord Barada rychle oženil a stal se králem, možná by to ještě dokázal zvládnout a otočit ve svůj prospěch, protože do války se pochopitelně nikomu nijak zvlášť nechce.“

„A co ti následníci? Co kdyby se některý z nich našel?“ vyzvídal Zachariáš a Hance nebylo jasné, zdali tuší, kdo Tul vlastně je.

Host se na něj zle zamračil: „Žádný kluk nemá šanci zvládnout tuhle situaci sám, musel by najít podporu u někoho mocného. Královská garda se po příchodu Barady na hrad postupně úplně rozpadla a byla nahrazena nespolehlivými žoldáky. Baradův mág má pod kontrolou celé královské město včetně hradu, proti jeho vůli se nikdo ani nepodrbe na zadku.“

„Baradův mág?“ podivil se Vron, „Já myslel, že na jižním kontinentu mágové sloužili výhradně králi.“

„To je hezká povídačka, ale bohužel nikdy nebyla pravdivá. Snad jen fakt, že králův mág byl vždy nejmocnější, držel ostatní v uctivé vzdálenosti. Dnes je bohužel králův mág věrný Baradovi.“

„Jak to víte? Byl jste tam?“

„Já sám ne, ale jeden spolehlivý muž ano.“

„Moc by mě zajímalo, čemu se teď věnujete,“ zajímal se Vron, „ale nemusíte odpovídat, pokud nechcete.“

„Není to nic tajného,“ pokrčil rameny Artitan, „najali si mě na ochranu před piráty a bandity. Poslední dobou nejvíc obtěžují stoupence lorda Hungara. Mám za úkol je pochytat, zlikvidovat nebo vypudit. Je jich ale tolik, že nevím, kam dřív skočit.“

„Takže pomáháte odpůrcům krále,“ podivil se trpaslík, „co když po vás budou chtít zásah v občanském sporu.“

„Mám přesně definovanou smlouvu, tohle po mně nikdo chtít nemůže, to by znamenalo konec dohody.“

„Přišel byste o peníze...“

„Oni by přišli o víc. Moje ochrana jim ušetří větší sumu, než mi nakonec zaplatí.“

„Tak to musíte být fakt dobrý.“

„Jsem jeden z nejlepších,“ sebevědomě potvrdil Artitan.

Hanka se zašklebila na Tula s Rafanem a klukům z tohoto zacukal úsměv v koutcích. Mág si zřejmě na skromnost nepotrpěl. Možná že právem, protože si troufl postavit se osobně proti pirátům a lumpům. Stejně to ale působilo trochu komicky, když chválil sám sebe. Vtom skočil mágovi za krk tulík a Artitan leknutím skoro nadskočil. Děti se rozesmály a Zachariáš se šklebil v radostném povyražení. Jen Vron zachoval chápající výraz. Bojový mág se pokusil malého lumpíka polapit. Dvakrát hmátl do prázdna, ale pak se mu podařilo nezbedu zachytit za ocásek a něžně ho uchopil tu neposednou zmítající se chlupatou kouli.

Podíval se vlídně na Plavíka: „Tebe bych potřeboval při tréninku rychlosti. Škoda, že nejsi můj.“

S úsměvem uvolnil dlaň a čekal, že tulík hned odběhne. Ten se ale na dlani usadil a začal si česat pocuchaný ocásek. Po očku sledoval Artitana a nakonec nastavil krk, aby ho mohl bojový mág podrbat.

„Koukám, že vás přijal mezi přátele,“ uznale konstatoval Rafan, „zdá se, že se mu líbíte.“

„Taky se mi líbí, ale obávám se, že o změně přítele asi nebude chtít slyšet.“

Na ta slova tulík seskočil a vyšplhal na rameno Rafanovi. Mág jen vzdychl a pokýval hlavou. Ještě chvíli si povídali a ujídali sváteční cukroví. Pak se host zvedl a položil Tulovi ruku na rameno: „Budu muset jít. Je tady u vás příjemně, ale na mě čekají ještě povinnosti.“

„Rádi jsme vás poznali,“ zdvořile řekl Vron a mrkl na trpaslíka.

„Jo, bylo fajn vidět nejlepšího bojového mága,“ neodpustil si Zachariáš rýpnutí.

Errata:

12.08.2021 12:32