Pamatuj, že 'host' má omezené možnosti!

Vánoční mise

Další vánoční svátek pro ně začal časně ráno, kdy je Vron přišel vzbudit. Venku byla ještě tma, ale pokud chtěli stihnout vše, co Paula naplánovala, museli sebou hodit. Ještě štěstí, že se nemuseli trmácet veřejnými branami. Za prvé byly o Vánocích přeplněné a za druhé by je to stálo nemálo peněz, než by se dostali všude, kam potřebovali.

Vron nejdřív otevřel bránu k bydlišti Pauly a Sváti.

Ani oni už nespali a připravovali vybavení pro akci. Dělali drahoty a nechtěli ukázat, co chystají. Hanka se pokusila nahlédnout pomocí magie, ale Sváťa byl připraven a se smíchem jí uštědřil kouzelné štiplavé cvrnknutí. Hanka se zatvářila uraženě, ale stejně byla zvědavá.

„Ty prostě nezapřeš ženskou,“ smál se Rafan její snaze.

Konečně Paula kývla, že mají vše, co je třeba a Nik se ujal vedení jejich vánoční družiny. Spiklenecky mrkl na Hanku a její kamarády, kývl na všechny, aby ho následovali a otevřel bránu do Dubovníku. Vynořili se v jednom zasněženém zákoutí parku poblíž hotelu, kam je ochránce vedl. Uvnitř Paula promluvila s hoteliérem a dostala klíč od pokoje. Byla to velká místnost se spoustou postelí.

„Páni, to je obrovská ložnice,“ podivila se Paulina sestra Marie a hned si se svou kamarádkou běžela zabrat dvě místa u okna.

Zatímco Nik někam zmizel, vybalila Paula mapu města a položila ji na postel.

„Rozdělíme se na dvě skupiny,“ vysvětlovala svůj plán, „naši povede Nik a zamíříme blíž k pobřeží, kde žijí rybáři. Začneme tady a postupně se budeme přesouvat nahoru k městu.“

Pak ukázala na další místo na okraji a obrátila se k Hance: „Vaši skupinu povede Vron a vezmete to chudinskou čtvrtí. Dávejte si pozor, mohou tam bydlet i pěkní grázlíci. Rozdávat budeme jídlo, cukroví a podle potřeby i oblečení. Každý bude mít veliký koš s naskládanými magicky lisovanými potravinami. Doplňovat je bude Nik a Vron. Oni také na požádání dodají potřebné oblečení.“

„Kdo to všechno financuje?“ podivil se Tul.

„První příspěvky mi dali Nik, Dundar, Sidi, R'íhan, ale aby se akce mohla uskutečnit v opravdu plošném měřítku, o to se zasloužil Vron. Pravil, že zná zdroje, které mohou posloužit dobré věci.“

Do místnosti znovu vtrhl Nik a ruce měl plné toho, co ještě ráno Paula se Sváťou dokončovali. Hodil náklad na postel, chytil při té příležitosti Paulu kolem pasu a vlepil jí pusu kamsi za ucho.

„Ještě přinesu zbytek,“ zamrkal na ostatní a poťouchle sledoval, jak se Paula červená.

Za okamžik tu byl s další náručí a rozložil jednotlivé balíky po posteli. Paula z nich stáhla ochranný obal a před nimi se objevily masky.

„Takže, Hančo, ty si musíš vybrat jako první,“ pobídla ji kamarádka.

„A proč zrovna já?“

„Protože jsme u nás uzavírali sázky, co si vybereš. Tak schválně! V čem se budeš cítit nejlíp?“

Pomalu si prohlédla, co všechno je v nabídce. Kutna pro poutníka, blyštivá zbroj bojovníka, bělostné krajky pro anděla, maska zlatého draka, bílého jednorožce, kvantera, medvěda, krvavého upíra, špičatý klobouk alchymisty, čelenka pro víly a dlouhé vousy pro učence. Pohlédla na zvědavé tváře kolem sebe a sáhla po masce zlatého draka.

„Trefa! Vyhrál jsem,“ zajásal Sváťa.

Zato Paula se zatvářila otráveně: „A já myslela, že budeš věrná jednorožcům.“

„A teď si vybere náš nejnovější kamarád,“ ukázal Nik na Tula. Pak jen překvapeně povytáhl obočí, když chlapec zvolil kutnu poutníka.

„A teď všichni ostatní,“ zavolal Sváťa a shrábl pro sebe jednorožce.

Dveře místnosti se otevřely a Vron jim začal podávat velké košíky, naplněné až po okraj. Všíchni se začali převlékat do masek a Hanka uznale prohlížela dračí křídla, která se dala roztáhnout a třpytila se zlatými odlesky. Nik si urovnával dlouhé vousy učence a pomáhal Paule s křídly anděla. Vron si vrazil klobouk alchymisty zatím do košíku, protože by s ním těžko prošel dveřmi. Přes ramena si přehodil černý lesklý plášť posetý hvězdami a Rafanovi pomohl vzadu upevnit napodobeninu slavnostní zbroje válečníka.

„Jestli chcete, tak můžete vyrazit,“ kývla Paula na Vrona, „nám ještě chybí dva členové družiny. Jsou zdejší a měli by dorazit každou chvíli. Jo, a nezapomeňte si škrabošky.“

„Oběd jsem tu objednal na druhou hodinu, tak se necpěte rozdávaným cukrovím,“ napomínal je Nik při odchodu.

Vron je venku zavedl znovu do parku a tam v ústraní otevřel bránu. Natáhl si škrabošku a klobouk a pokynul ostatním, aby ho napodobili.

„Nuže vánoční družino, vzhůru do práce,“ řekl a vstoupil do brány.

Vynořili se u jakési skládky, kde se vršily odpadky. Do nosu je uhodil nepříjemný zápach. Vron je vedl kolem keřů, za kterými se krčila polorozpadlá bouda. Od ní se táhla jakási neudržovaná cesta, lemovaná neumělými hliněnými domky. S parádou si tu nikdo hlavu nelámal, všude se válelo plno haraburdí a nebýt milosrdné pokrývky sněhu, vypadalo by to tu mnohem hůř.

Vron sáhl do košíku a vytáhl z něj jeden z tenkých obdélníků.

„Jakmile odtrhnete tento modrý proužek, magické lisování zmizí,“ ukázal jim a náhle v ruce držel tácek plný cukroví, „všude jsou namalované piktogramy, podle kterých poznáte, co je uvnitř. Nejvíc máme cukroví a bonbónů, ale v tomhle je například maso a tady zase pečivo. Sladkosti rozdávejte všem, ostatní jídlo jen těm opravdu potřebným. Až vám dojdou balíčky, ukážu vám, jak se koš doplňuje.“

„Tak, moji bojovníci, jdeme na to,“ zavelel ve své zlaté zbroji Rafan a zaklepal na desku, která vypadala, že nahrazuje funkci dveří.

Otevřel vyhublý špinavý muž a zdálo se, že pohled na ně ho vyděsil. Za ním vykukovaly dvě dětské hlavy. Rafan si dřepl na bobek a natáhl k dětem tácek s cukrovím.

„Vezměte si něco sladkého, no, jsou přece Vánoce,“ pobídl je vlídně. Vron mezitím muži podal maso a pečivo. Děti se ani nepohnuly, jen kulily překvapeně oči. Rafan tedy položil tácek na zem a couvl zpět ke svým kamarádům. Muž nevěřícně zíral na to, co má v rukou a nezmohl se na slovo.

„Tak pojďte, ať toho stihneme co nejvíc,“ zamířil Vron k dalšímu baráčku.

Během několika minut se do rozdávání zapojili všichni. Někde je vítalo nedůvěřivé mlčení, někde nadšené výskání dětí, které v životě tolik sladkostí pohromadě neviděly. Pár se jich dokonce osmělilo a pokoušelo se dotknout masky draka či jednorožce. Hanka si všimla, že Sváťa nejen naděluje, ale občas se i dotýká dětí, které byly postiženy nějakým neduhem. U malého chlapce s ošklivě zanícenýma očima se zdržel nejdéle. Tul se zpočátku držel v pozadí a nabízel jen těm, kdo přišli až k němu. Ale zdálo se, že té jeho nenápadné masky se chudí bojí nejméně, a tak se postupně osmělil.

Jak postupovali ulicemi, rozkřiklo se, že je tu někdo, kdo rozdává jídlo, a zvědavců kolem nich přibývalo. Ti nejdrzejší si chodili pro sladkosti stále dokola. Nakonec byli nuceni obalit koše silovým štítem, aby si někteří abnormálně šikovní neposloužili sami. Vron tu a tam některého nad míru otravného dotěru potrestal magickou ťafkou. Občas objevili i dítě bez bot ve slabé košili, jak se klepe zimou. V takovém případě Vron sáhl do svého koše a oblékl ho. Ženám naděloval obrovské teplé šátky, mužům kožešinové vesty.

Procházeli stále rušnější ulice a Hance vrtalo hlavou, jak se odtud asi dokážou nenápadně vytratit, aniž by prozradili své inkognito. Ukázalo se ale, že to měl Vron promyšlené. Těsně před obědem došli k jednomu skladišti, od kterého měl klíč. Pustil je dovnitř a zamkl. Velký prostor byl skoro prázdný.

„Tady si můžete odložit košíky a kostýmy a odskočíme si na oběd,“ řekl a otevřel malou bránu, skrz kterou se protáhli do blízkosti svého hotelu.

V jídelně už bylo plno halasu, Paula byla nadšená, jak to krásně probíhá a kolik radosti už rozdali. Přítomní vyprávěli své zážitky jeden přes druhého. Byl to nejveselejší vánoční oběd, na jaký si Hanka pamatovala. Hned po jídle se znovu přesunuli do skladiště, oblékli kostýmy a pokračovali dalšími tmavými uličkami. Tentokrát už jejich družinu nedoprovázely jen děti, ale sledovala je i banda zamračených výrostků.

„Neboj se,“ řekl tiše Vron, když viděl, jak se dívka obezřetně ohlíží, „jestli se o něco pokusí, dostanou pěkně za vyučenou.“

„Jejich pohledy se mi vůbec nelíbí.“

„Jo. Koukají na nás jako na kořist,“ přikývl Rafan.

„Nejsou sami, kdo nás sleduje,“ přitočil se k nim Sváťa.

„Nepovídej! Koho sis všiml?“ zajímal se Vron.

„Má takový šedomodrý klobouk stažený do čela a šedý plášť. Vypadá na kouzelníka. Tohle už je třetí ulice, kde čekal opřený ve stínu, až projdeme kolem.“

„Možná bychom měli naši misi dnes už ukončit,“ navrhl Rafan.

„Souhlasím,“ narovnal si svou špičatou čepici Vron a během toho pohybu přejel pohledem okolí, „není třeba nic riskovat. Projdeme na konec téhle ulice a tou další to otočíme zpět ke skladišti.“

Nyní už kolem nich byla tlačenice lidí, kteří natahovali ruce, strkali jídlo a sladkosti do kapes a vaků a téměř znemožňovali, aby se dostalo na ty nesmělé, kteří opatrně pokukovali opodál. Museli silové pole rozšířit od košíků na celou svou osobu. Banda mladíků se zase rozrostla o další členy a ti se drželi těsně za nimi. Skladiště bylo skoro na dohled, když se náhle semlelo několik věcí najednou.

„Tule, můj bože, Tule! Tak jsem tě přece našel,“ ozval se jasný hlas. Ohlédli se a spatřili, jak jejich kamarád shodil z hlavy kapuci a celý rozzářený se vrhl do náruče muže, který ho právě oslovil.

„Silmure, ani nevíš, jak rád tě zase vidím.“

„No nazdar,“ stihl ještě říct Rafan, ale další události byly rychlejší, než kdokoli z nich.

„Na ně!“ zařval někdo v davu a na všechny maskované se vrhli čekající výrostci. Hanka pocítila podivnou rezonanční vlnu, která ochromila její magii. Vzápětí ji několik rukou strhlo k zemi. Pustila z ruky košík, přestala se starat o masku a použila znalosti, které natrénovala na základně ochránců v době, kdy byla bez magie. Několik dobře cílených úderů loktem a koleny jí umožnilo se zvednout a rozdat další údery na choulostivá místa útočníků. Dostala se do varu a během několika vteřin se dokázala i rozhlédnout, co ostatní. Rafan se rval hned vedle, tulík jako natažené perko skákal z místa na místo a sekal svými drápky kolem sebe a zdálo se, že oba přátelé si vedou stejně úspěšně jako ona. Odrazila dalšího kluka, který se sápal po její hlavě a zahlédla Tula. Muž, co ho před okamžikem oslovil, se před něj postavil jako štít a jestli dobře viděla, kdosi ho zuřivě napadl nožem. Kde je sakra Vron?! Proč proboha Tula nechrání on? Sáhla po magii, ale jako by hrábla do hustého rosolu. Do háje, pomyslela si, co je to za zradu? Vrhla se směrem k Tulovi, ale někdo ji chytil za nohy a povalil ji. Vykopla tak prudce, že by za chrup svého protivníka nedala ani ošoupaný peníz. Zahlédla, jak se Tul kácí k zemi a někdo ho táhne pryč. Najednou byla magie zpátky ve své plné síle. Neváhala ani vteřinu a zmrazila nohy všem lumpům kolem sebe. Nebyla sama, kdo použil magii, protože i ostatní se poroučeli k zemi, a ti, co nebyli zasaženi, prchali uličkou pryč. Zahlédla i mizející obrys průchozí brány a tělem se jí rozlil palčivý strach o Tula. Rychle se rozhlédla. Rafan se oprašoval nedaleko ní, Vron si z těla strhával podivnou světélkující síť a Sváťa klečel u jakéhosi těla. Vykročila k němu. Ne, Tul to nebyl. Nebyl nikde, kam dohlédla. Tázavě se otočila k přicházejícímu Vronovi. Čepici alchymisty někde ztratil a na tváři měl popáleniny ve tvaru sítě.

„Je pryč,“ řekl nešťastně, „Artitan ze mě udělá slintajícího pavouka, až se to dozví.“

Šero uličky se rozzářilo branou, ve které se objevil ochránce. Vlastně ochránkyně. Její hůl moci opět narušila magické pole kolem nich a sejmula kouzlo z ochromených výrostků.

„Nikdo se ani nehne, dokud to nedovolím,“ nařídila přísně, „co se to tu děje?“

Vron se zhluboka nadechl a vzal si slovo: „Rozdávali jsme tu vánoční cukroví chudým a byli jsme při tom přepadeni.“

Ochránkyně si ho podezřívavě změřila: „Taková velká magická bitka kvůli cukroví?! Nevykládejte pohádky!“

„Můžete mi pomoci, prosím, potřeboval bych nějakou pomoc,“ ozval se náhle Sváťa a strhl si bílou masku s rohem. Na bílé se objevily krvavé skvrny. Hanka se polekala, jestli nebyl zraněn. Ale ukázalo se, že to je krev pobodaného muže. Ochránkyně se sklonila k tělu, položila svou dlaň na mužovu hruď a chvíli zůstala v zamyšlení. Toho využili vzdálenější útočníci a odplížili se pryč. Zřejmě to vycítila, protože se náhle zdvihla a světlo hole moci se rozzářilo po okolí.

„Je mi líto. Myslím, že nemá šanci přežít,“ řekla nahlas a začala k sobě volat ty útočníky, kteří tu zůstali. Každému nařídila, aby se druhý den ráno hlásil v městské aule, kde bude jejich provinění projednáno. Hance připadalo komické, jak všichni ti darebáci svorně tvrdili, že se chtěli zmocnit košíků s jídlem.

„Vron chce, abychom se o Tulovi nezmiňovali,“ zašeptal jí do ucha Rafan.

„Co je?!“ káravě se k němu otočila ochránkyně, když si všimla, že se domlouvají.

„Já jen, jestli bychom toho zraněného neměli spíš odnést dovnitř, pryč z toho mrazu...“ nevinně navrhl starší kamarád.

„Stala se vám nějaká větší škoda?“ zeptala se Vrona ochránkyně.

„Jsme z toho trochu vyvedení z míry, ale hmotná škoda nestojí za řeč a náhradu nepožadujeme.“

„Nechte si ošetřit tvář. A toho umírajícího odneste dovnitř, já už zítra zjistím, kdo z nich ho má na svědomí,“ promluvila na ně už mnohem vlídněji a poté, co se vytratil poslední útočník, kývla na rozloučenou a zmizela. Ulice najednou zůstala tmavá a tichá, jako by tu vůbec nikdo nebydlel.

„Proč jsi nechtěl, aby se mluvilo o tom, že Tul zmizel?“ podivila se Hanka. „Jsem si jistá, že ho někdo unesl. Ochránci by ho třeba našli.“

„Dejme tomu. A kdyby ho našli, poslali by ho kam?“ zeptal se Vron.

„Domů,“ dořekl s povzdechem Rafan. „A tam se z nějakého důvodu nechce nebo nemůže vrátit.“

„Správně,“ přikývl Vron, „ukrýval se tu před osobou, které se nehodí, že je naživu.“

„Hanko, potřebuju tě,“ tiše se ozval Sváťa. Stále ještě klečel vedle pobodaného muže.

„Přihraj mi trochu energie, možná ho dokážu zachránit,“ dodal.

Sklonila se k němu a vzala ho kolem ramen. V ten moment ucítila i přítomnost Plama. Její i dračí energie se stěhovala přes Sváťu do zraněného muže. Vedle nich přiklekl i Vron. Rafan zatím odešel sebrat zbytky jejich vybavení. Moc toho tu nezůstalo. Zmizely koše i části jejich garderoby.

„Dobrá práce,“ pochválil Sváťu Vron, „to zatím stačí. Měli bychom ho teď dostat do tepla. Přeneseme ho do skladiště.“

„To díky němu Tula poznali,“ hořce poznamenala Hanka. „A když si byli jistí, že našli toho pravého, tak ho zabili.“

„Nezabili! Přežije to,“ oponoval rozhořčeně Sváťa.

„A co Tul?“ zeptala se, ale vlastně ani žádnou odpověď nečekala. Byl pryč a jediné logické vysvětlení celého incidentu bylo, že se rvačka konala hlavně kvůli tomu, aby odlákali pozornost a zmocnili se ho. Proč by jinak útočníci vynakládali tolik násilí a magie? Kvůli cukroví? Nesmysl! Muselo to být kvůli Tulovi.

Ve skladišti našli desku, ze které vyrobili provizorní nosítka.

„Musím dát vědět Artitanovi,“ usoudil Vron, ale vypadalo to, že se mu do toho ani dost málo nechce. Vzdychl, posadil se a zavřel oči.

Asi po půl minutě ticha se skladištěm rozlilo světlo a z oválu brány vystoupil bojový mág. Tvářil se zle, až z něj šel strach. Oči mu svítily tak pronikavě, že je přinutil sklopit zrak.

„Nebyl jsem připraven na tak masivní kombinovaný útok, mrzí mě, že jsem zklamal,“ omlouval se Vron.

„Jak vás, do dračí řiti, mohli najít?!“ zasyčel Artitan.

„To vůbec netuším,“ zachmuřil se Vron a začal líčit, co se stalo. Hanka pak pokračovala tím, co viděla ona. Artitan se mračil jako noc, ale když skončila, neřekl nic, jen se sklonil nad mužem v nosítkách. Opatrně mu rozepnul košili a prohlédl rány na hrudi a na břiše.

„Pojď mi pomoct,“ kývl na Hanku a vytáhl z jedné své kapsy schránku. Otevřel ji a požádal dívku, aby ji podržela a svítila mu na ránu. Z krabičky vyndal jakýsi roztok, který nakapal na rány a pak na každém říznutí udělal dva stehy pomocí jehly rovněž namočené v roztoku. Sváťa také přistoupil blíž a vzal zraněného za ruku. Artitan se po něm podíval, ale nic nenamítal.

„Jak to děláte, aby zraněný nic necítil,“ zeptal se zvědavě Sváťa, když mág skončil s ošetřením.

„Selektivní zmražení tkáně,“ odpověděl Artitan, „jestli jsi dával pozor, určitě to příště dokážeš taky.“

„To bylo úžasné,“ nadšeně pohlédl na mága chlapec.

„No, víc pro něj v téhle chvíli udělat nemůžeme. Jestli nebudou komplikace, měl by to Silmur přežít. A teď k tomu nejdůležitějšímu! Musím zjistit o Tulovi co nejvíc. Pojďme na místo, kde jste ho viděli naposledy,“ kývl na ně a otevřel dveře, odkud na ně dýchla mrazivá noc.

Místo, kde byl Silmur zraněn, našli hned podle krvavých skvrn. Hanka mágovi ukázala, kudy jejich spolužáka vlekli pryč a kde zahlédla světlo brány. Mág se ponořil do zamyšlení a pomalu přecházel po označených místech. Vron stál s dětmi opodál a všichni napjatě čekali na jeho vyjádření.

„Poslyš,“ oslovil Artitan Hanku, „ty jsi prý trénovala s Tulem vizualizaci.“

„Jo, zrovna to probíráme ve škole.“

„Pojď sem. Postav se semhle a soustřeď se. Byl naživu a při vědomí, když ho táhli?“

Hanka byla z muže trochu nervózní, ale jakmile se vnořila do podvědomí, všechno kolem ní zmizelo. Uklidnila se a stopu po Tulově přítomnosti objevila okamžitě. Trénink ve škole jí umožnil odlišit jeho vědomí od ostatního rušivého. Byl při vědomí a vnímal, jen měl ochromené končetiny. Zuřil, že je tak bezmocný, což teď Hance usnadnilo sledování jeho pohybu. Muž ho vlekl bezohledně a spěchal. Byl natolik zdatný, že bránu otevřel jediným ledabylým gestem. Tulovo vědomí se zanořilo do brány a dívka na zlomek vteřiny zahlédla část nějakého města. Pak ji zabolelo přetržení kontaktu, jak se brána uzavřela. Zapotácela se, ale pevná ruka ji podepřela.

„Můžeš mi to zprostředkovat?“ pohlédl jí naléhavě do očí Artitan.

„To jsme se ještě neučili.“

„Nemusíš to zhmotňovat do obrazu, stačí jen, když si to znovu promítneš v mysli a pustíš mě k sobě, abych to mohl sledovat s tebou.“

„Dobře. Možná už vím, jak na to. Zkusíme to.“

Hanka zavřela oči a představila si Artitana podobně, jako to dělala se svými přáteli při dračí komunikaci. Krystal bojového mága byl jako noční obloha tmavě modrý a jiskřil hvězdami a záblesky. Dívka ho v duchu oslovila a spatřila jeho překvapenou tvář. Spolu s ní tu byl přítomen i Plam, ale z jeho strany cítila nervozitu. Je to přítel, uklidňovala draka, zatímco podala imaginární ruku mágovi, aby ho vzala k sobě. Poslechl ji váhavě a nesměle. Rychle se ale zorientoval a Hanka v duchu promítla svou poslední vizualizaci, včetně nejasného posledního obrazu jakéhosi neznámého města. Pak zvolna uvolňovala kontakt, aby měl muž čas vrátit se zase sám k sobě.

Poté, co otevřela oči, cítila se velice vyčerpaná. Tohle odpoledne bylo poněkud náročné na vydanou magii. Artitan ji držel za ramena a přes jeho dlaně do ní proudila energie a částečně nahrazovala to, co jí chybělo.

„To je dobré, to stačí,“ řekla, když se vzpamatovala.

„Musím přiznat, že mě překvapujete. Jste opravdu dobří. Felicie měla pravdu. Teď vím dost, abych mohl pokračovat v hledání.“

„Půjdu s vámi,“ řekl Vron.

„Umí někdo z nich bránu?“

„Zatím ne.“

„Tak to musíme udělat jinak. Se mnou půjdete vy dva,“ ukázal na Rafana a Hanku, „a vy s tím druhým hochem dopravíte zraněného k doktorovi. Utajte za každou cenu jeho totožnost. Jasné?“

„Nemůžete je nikam vzít. Jsou to ještě nedostudované děti,“ protestoval Vron.

„Já už jsem plnoletý,“ jemně podotkl Rafan.

„Hele, chlape,“ otočil se na Vrona Artitan, „nebudu je tahat do rizika, jen potřebuji ohlídat záda. Půjdeme-li hned, má Tul šanci. Vím, kdo ho odvedl, a díky téhle holce tuším i kam s ním zmizel. Ten, co ho má, je sice chamtivej prohnanej nájemnej lump, ale není to vrah. Pořád ještě máme jistou naději uspět.“

„Je zatraceně silný.“

„Ani zdaleka ne tak, jako já! Akorát že má v rukávech pár zajímavých udělátek. Nic si nevyčítejte, proti jeho rušičce jste neměli šanci. Zdá se, že si to tu dobře zorganizoval. Překvapíme ho ještě dnes v noci a doufám, že mi ke všemu navíc zodpoví i pár otázek.“

„Buďte opatrný.“

„Až skončíme, vrátíme se k vám do zahrad v Santareně,“ řekl na rozloučenou a postrčil Hanku a Rafana do brány, kterou otevřel.

Vynořili se v zasněženém, sporadicky osvětleném parku. Artitan jen mlčky kývl, aby ho následovali a během několika minut stáli před podivným domem s obrovskou zahradou. Částečně byla obehnaná vysokou zdí. Rafan pečlivě zapnul kapsu, ve které odpočíval tulík, aby jeho malý kamarád nebudil v cizím prostředí nežádoucí pozornost. Bojový mág se ani nenamáhal u vrat zvonit. Co Hanka viděla, jen se sklonil ke dveřím a otevřel je. Naznačil jim, aby chvilku počkali a vstoupil dovnitř. Pak mávl, že mohou bezpečně vejít i oni. Prošli kolem podivných nehybných ještěrů a zamířili k domu, kolem kterého se obtáčely podivné hadovité větve. Artitan zřejmě věděl, o co jde, protože se jen dotkl jednoho výhonu a větve jim uvolnily vchod. Tentokrát na dveře zabušil a čekal. Poté co zaslechli nějaké zachrastění, zabušil znovu a nahlas zavolal: „Otevři, Gorte, potřebuji s tebou ihned mluvit. Nechci ti ničit barák, tak mi laskavě otevři!“

„Teď se to nehodí, Artitane, přijď jindy. Čekám návštěvu,“ ozvalo se za dveřmi.

„Řekl jsem ihned a myslel jsem tím ihned. Nehodlám diskutovat!“

„No tak dobře,“ zamumlal hlas a klika se pohnula následovaná skřípotem pantů, „co tolik spěchá, že mě obtěžuješ?“

Jakmile muž otevřel dokořán a uviděl Hanku a Rafana, pokusil se dveře zase přirazit. Jenže bojový mág se o ně opřel a chytil muže za oblečení pod krkem: „To nezkoušej, Gorte! Ještě stále mám v úmyslu svou záležitost vyřídit po dobrém. Tak nedělej potíže.“

„No dobře, pojďte dál,“ zasípal přiškrceně. Vedl je do obytné místnosti, kde zůstal stát. Nevybídl je, aby se posadili, o pohoštění ani nemluvě.

„Kde ho máš?“

„Nevím, co máš na mysli.“

„Kde máš chlapce? A nesnaž se vyhnout odpovědi. Byl jsem v Dubovníku a našel tvou stopu.“

„Jo kluka! Tak ten už je pryč. Poslal jsem ho k jeho rodině.“

„A kde má rodinu?“

„No přece na Jižním kontinentu.“

„A že jsem tak zvědavý, s kýmpak se tam znáš?“

„Jeden můj známej tam pracuje u chlapíka, co se má stát králem. Dobrej kšeft. Ztratil se jim kluk, tak mě Dual pověřil, abych ho našel a vrátil domů. No a to jsem udělal. Nic víc.“

„A co ten mrtvej, co zůstal na place po akci v Dubovníku?“

„To já ne. To byla zřejmě nehoda.“

„Ty šizuňku prolhanej! Zorganizoval jsi to! A ta smrt byla taky objednaná!“

„A co je ti vůbec do toho?“

„Halpersuvian mi poslal vzkaz, abych dohlédl na královskou rodinu na Jižním kontinentu. A protože jsem mu zavázán, chci toho kluka okamžitě vidět. Jasné?!“

„Tak to je mi líto, že jsi přišel pozdě.“

Oba mágové se chvíli měřili očima. Rafan kopl Hanku do kotníku a obořil se na ni: „Co do mě strkáš?“

„Dej pokoj! Co to do tebe vjelo?“ ohradila se, ale najednou ji napadlo, že by to Rafan bez příčiny nedělal. Nejspíš se snaží od něčeho odpoutat pozornost. Tak do něj skutečně strčila a vyplázla na něj jazyk. Uskočil od ní a vrazil do židle. Tím na sebe přitáhl pozornost Gorta a Hanka vnímala zachvění magie kolem Artitana. Honem skočila k Rafanovi a zasyčela zlostně: „Seš vadnej? Přestaň se tu předvádět a chovej se civilizovaně. Jestli sis nevšiml, tak tu jsme na návštěvě a ne proto, abys tu stěhoval židle.“

Gort se na ně zle zamračil a oba se pod tím pohledem schlíple vrátili po bok Artitanovi.

„Omlouvám se za ně,“ řekl mág, „myslím, že už tě nebudeme obtěžovat.“

„Rád jsem vás viděl,“ odpověděl Gort, ale obličej ho usvědčoval ze lži. Zdálo se však, že se mu ulevilo, když se otočili k odchodu. Hanka nechápala, proč Artitan to vyptávání tak rychle vzdal. Možná tu jejich kamarád ještě je, tomu muži nevěřila ani půl slova. Ale mág zamířil ke dveřím, tak ho beze slova následovala. Vyšli až na ulici. Odešli a zabočili za roh. Už se chtěla ozvat a protestovat, když náhle Artitan zastavil, rozhlédl se a nařídil: „Rychle přes plot, a pokud možno bez magie,“ nařídil tiše a nastavil Rafanovi ruce, aby mohl mladík vyšplhat na zeď. Pak za ním vyhodil nahoru Hanku a než se nadáli, stáli v temné zahradě.

„Nepoužívejte žádnou aktivní magii, ať se nespustí pastičky, které tu Gort má, o ostatní se postarám já. Hlavně se pořád dívejte kolem sebe a při sebemenším podezření na něco divného se dotkněte mé ruky,“ šeptal instrukce.

Přikývli a pomalu vyrazili k domu oklikou zezadu. Hanka si všimla, jak mág obchází místa, která vyzařují magické chvění. Náhle jedno zachvění přišlo shora. Dotkla se Artitanovy ruky a ukázala vzhůru. Uznale kývl a zvolil delší okliku. Jakmile se přiblížili k domu, dotkl se mág jedné větve, obtáčející stěny, a větve se na jeho pokyn přeskupily a utvořily žebřík. Mlčky jim ukázal vzhůru. Začali šplhat a opatrně nahlíželi do oken. Mág ukazoval víc vpravo. Rafan nahlédl do oken rohové místnosti a zdvihl palec. Hance se srdce zatetelilo radostí. To znamená, že tady Tul zatím je a že ho mohou zachránit. Hned se začala přesouvat za svým kamarádem, aby viděla uneseného na vlastní oči. Nakoukla dovnitř. Musela hodně napínat zrak, aby v šeru rozeznala postavu položenou na posteli. Zdálo se, že vězeň spí nebo je omámený.

Rafan ji zatahal za rukáv a ukázal na Artitana, který gestikuloval, aby rychle slezli. Chtěli poslechnout, ale nestihli to. Větve se najednou přeskupily a shodily je dolů. Hanka přistála tak, jak to kdysi trénovala na základně ochránců, do dřepu a kotoulu přes rameno. Rafan dopadl na nohy a na záda a syknul při tom bolestí. Když se zvedl, začal kulhat.

„Musíme se přesunout ke vchodu, u Gorta se opravdu objevila návštěva. Moc bych za to nedal, že si někdo přišel pro Tula. Jestli ten člověk neovládá bránu, bude záchrana snadná, jestli ano, držte se v pozadí a do ničeho se nepleťte.“

Hanka s obdivem sledovala, jak bojový mág snadno uspává hlídací ještěry a opatrně se co nejtišeji plížila v jeho stopách. Zůstali ukrytí za keřem poblíž vchodu a vyčkávali, až se objeví ten, který před chvílí vstoupil dovnitř.

Možná to bylo jen pět deset minut, ale Hance to připadalo jako věčnost. Noc byla jasná a jako na potvoru zahradu ozářil stříbřitý svit měsíce. Za nimi se ozvalo něco jako kýchnutí. Rafan zuřivě lomcoval rukávem mága a ukazoval na ještěra, který se probral a natáhl zubatou tlamu jejich směrem. Artitan ho okamžitě znovu uspal, ale asi pozdě, protože v domě se objevilo plno světel a jedna lampička umístěná na stromě u vchodu se rozzářila také a svítila přesně nad jejich stanovištěm. Nebyla šance se kamkoliv nenápadně přesunout. Jen se přikrčili a čekali, co bude. Malou chvíli se nedělo nic a oni doufali, že je to dobré znamení. Ale nebylo!

Ze dveří vyšel Gort s mužem, kterého Hanka poznala. Přesněji řečeno poznala jeho oči. Byly stejně zúžené a pronikavé jako ve vizi, kterou vyvolala z Tulovy minulosti. To byl ten, kvůli kterému se jejich spolužák bál vrátit domů. Nenávistný pohled byl nejspíš součástí jeho osobnosti. Než ho stihla Artitanovi ukázat, ozval se hlasitý třesk a na hlavu se jim vysypal poklad. Užasle zamrkali, když se kolem nich rozsypaly mince, zlaté poháry a další blýskavé předměty. Hanka při tom leknutí chtěla vztyčit štít, ale zažila stejný pocit zabřednutí do rosolu jako v Dubovníku. Kouzla uvízla někde napůl cesty a nedala se dokončit.

„Vidím, že jsi mě přišel okrást, Artitane,“ zašklebil se na bojového mága Gort a zlomyslně sledoval mágovy pokusy setřást ochromující kouzlo, „jen tu hezky se mnou počkej na ochránce. To bude pro všechny překvapení, kde vlastně bere slavný bojový mág Artitan peníze, že? Něco mi říká, že přijdeš o dobrou pověst.“

Rafan se vztyčil ve křoví a chtěl vykročit blíž ke Gortovi, ale Artitan ho strhl zpět. Přesto ho stačil jeden z probuzených ještěrů rafnout do nohy. Kapsa, ve které byl zapnut tulík, se začala zuřivě nadouvat a lomcovat knoflíkem. Rafan risknul ještě malý pohyb a přitiskl na ni dlaň, aby svému kamarádovi zabránil vložit se do děje.

„Měl bys svoje dětičky poučit, aby se nehýbaly, jinak přijdete k úhoně. Ty přece hlídací ještěrorafy znáš.“

„Má pravdu. Dokud nemáme zpět magii, ani se nepohněte, nebo vám vytrhají maso z těla. Nehybné věci nevidí a neútočí na ně. Nedá se jim utéct, jsou neuvěřitelně rychlí.“

„Sakra, tady přece nemůžu vyvolat bránu,“ zavrčel na Gorta jeho návštěvník, „copak jsem ti neříkal, že spěchám?“

„Klid, Duale, támhle za pěšinou už to nepůsobí,“ ukázal Gort ke stromům v zahradě. Pak tleskl a označené místo dokonale magicky osvětlil. Hanka se tam mimoděk podívala. Zasněžený kout zahrady byl najednou vidět do nejmenších podrobností. Kdyby tam člověk vyrazil dost rychle, možná by pak mohl ještěry magicky zmrazit...

„Nezkoušejte to, není šance to stihnout,“ zašeptal mág, jako by věděl, na co myslí, „nemusíte mít obavy, vám ochránce nic neudělá, jen vás odvede domů. První přestupek stejně bývá řešen jen důraznou domluvou. Není proč se nechat pokousat až na kost.“

Návštěvník vytáhl ze dveří další osobu. Tul! Vypadal jako bezduchá apatická loutka. Gort jim oběma přejel prstem po rukávu a zanechal tam světelnou šmouhu.

„To je kvůli ještěrorafům, aby poznali, že jste hosti,“ objasnil, „jestli už musíte jít, nic vám nebrání.“

Muž vzal Tula za ruku: „No, chlapče, je čas vyrazit domů.“

Oba kráčeli pomalu zahradou k osvětlenému místu. Sakra, sakra, sakra, opakovala si v duchu Hanka, aby přehlušila chuť se vzteky rozbrečet.

Náhle se těsně vedle nich rozzářil oblouk brány a vydržel otevřený i navzdory rosolu, bránícímu jakékoliv magii.

„Pojď ke mně! Ihned!!!“ nařídil mentálně Hance známý hlas.

„Rychle za mnou,“ pobídla své dva společníky a bez zbytečného zdržování proskočila branou.

Rafan s Artitanem ji bez námitek následovali. Ocitli se na travnaté louce, kde nebylo po mrazivém počasí ani památky. Brána se za nimi okamžitě uzavřela a nyní stáli všichni tři před statným jednorožcem.

„R'íhane, díky...“ začala Hanka, ale hněvivý jednorožcův pohled ji zmrazil tak, že ztichla.

„Vážený pane mágu,“ oslovil jednorožec Artitana, „jsem znechucen tím, že jste mou dceru dostal do tak ožehavé situace a ohrozil nejen její pověst, ale možná i život. Protože se tím ale nechci dále zabývat, odpouštím vám to, a otevřu vám bránu na místo, které mi vizualizací předáte.“

Muž se hluboce a velice uctivě uklonil: „Moc se omlouvám, ať už jsem způsobil cokoliv, a děkuji za vaši velkorysost. Netušil jsem...“

„Kam se chcete dostat?!“ přerušil ho rázně jednorožec a Hanku zamrazilo až do morku kostí, když si uvědomila, že její striktně zdvořilý otec právě porušil vše, co bylo jednorožcům svaté.

„Do Santareny,“ odpověděl mág a vzápětí odešel jednorožcovou branou.

„Proč jsi nešel s ním?“ otočil se R'íhan na Rafana.

„Nebyl jsem k tomu vyzván, tak jsem myslel, že mohu zůstat s Hankou.“

Jednorožec chvíli neodpovídal a dívka se neodvážila ani pípnout.

„Můžeš zůstat, ale jen v případě, že se až do poslední myšlenky bez námitek podrobíš mým pokynům stejně jako naše dcera. Mohu tě ujistit, že při tom mnoho radosti neužiješ.“

„Jsem připraven se podrobit všemu, co bude následovat. Jen bych se pak rád vrátil do školy.“

„Neboj se, vyučování nezmeškáte. A teď k tomu, co od vás budu chtít. Zbylé dva dny volna strávíte přesazováním bylin a rozjímáním o tom, jak by měl vypadat ideální vztah mezi dětmi a rodiči. Budete rozjímat o svých chybách a přednostech, budete se bavit o etice a o tom, k čemu mají sloužit zákony psané i nepsané. Ani jedním slovem, ani jednou myšlenkou se nevrátíte k problému svého spolužáka. Tyto dva dny zapomenete na jeho existenci a budete rozjímat hlavně o sobě samých a pokusíte se sestavit žebříček lidských hodnot podle toho, jak se vám zdají důležité. Hanka pak bude následně potrestána za svou neupřímnost k rodičům tím, že během celých příštích prázdnin bude k ruce strážcům Magického lesa a bude pro ně vykonávat všechny práce, o které ji požádají. Nějaká otázka?“

„Co když se nám nepodaří potlačit myšlenky na Tula?“ zeptal se Rafan.

„V tom případě tě pošlu domů do Santareny,“ odvětil jednorožec.

„Rozumím. Sice nevím, jestli to dokážu, ale pokusím se zůstat s Hankou,“ přikývl Rafan a ta na něj vděčně pohlédla. Už už se nadechovala, aby Ríhana poprosila o vyléčení kamarádovy nohy, ale jednorožec jen mentálně řekl na její adresu: „Není třeba žádat, je samozřejmé, že ho vyléčím.“

Pak děti zavedl k jednomu obzvlášť trnitému keři u cesty.

„Přesaďte ho támhle do svahu a pak se můžete vyspat, a nezapomeňte na to, že spolu smíte mluvit jen v rámci duchovních témat. Totéž platí i o myšlenkách. Relaxujte, kdykoliv byste měli pocit, že to nemůžete vydržet. Až se vyspíte, přijdu si s vámi pohovořit.“

R'íhan potřásl hlavou a nechal je samotné. Hanka vzdychla a svlékla si teplé oblečení. Upravila si vlasy, aby jí nelezly do očí, potom se otočila k Rafanovi.

„Oceňuji tvou solidaritu se mnou. Bude mnohem příjemnější polemizovat o duchovních hodnotách ve dvou.“

„Mám na to stejný názor. Jsem rád, že mě tvůj otec nevykázal domů. Cítím morální nutkání dokázat mu, že jsou i lidé, kteří si dovedou vážit přátelství a toho, co pro ně dělají druzí. Myslím, že pro R'íhana nebylo snadné zasáhnout do sporu mezi lidmi. Ale jako odpovědný rodič tě nemohl nechat v problémech.“

Rafan konečně rozepnul kapsu a pustil Plavíka na vzduch. Hanka ještě nikdy neviděla tulíka tak zuřivě prskat. Zdálo se, že její kamarád si od něj musel vyslechnout podobné výčitky jako ona od R'íhana. Když milostivě přijal Rafanovy omluvy a uklidnil se, zalezl do kapsy u košile. Rafan vzdychl a vylovil z jedné kapsy nůž, aby mohli lépe vydolovat z kamenité zeminy označený keř. Zbytek museli zvládnout rukama.

„Jasně že mě tam jako táta nemohl nechat,“ navázala Hanka na přerušený rozhovor, „problém byl v tom, že tam nemohl nechat ani ty, kdo mě provázeli. Ví sice, že bych mu to nahlas nevyčítala, ale on čte i moje myšlenky. A kvůli mně porušil nepsané zásady jednorožců. Sice mi to nevyčte, ale já vím, že ho to trápí. Naše soužití je složité. Lidské chování se liší od obvyklých norem jednorožců. Myslíš, že je špatné, když děti na slovo neposlouchají své rodiče?“

„Lidé nejsou tak dokonalí a vnímaví jako jednorožci a někteří rodiče se chovají hůř než tyrani. Jak má potom jednat dítě? Co je morální? Poslouchat? Neposlouchat? Utéct do světa?“

Povídali si, chvílemi až nesmyslně, aby se vyhnuli myšlenkám na Tula, které se trvale draly do jejich myslí. Poté, co keř zasadili do svahu, ulehli celí podrápaní na nejbližší trávu a skoro ihned usnuli. Uplynulý den v Dubovníku, noc s Artitanem a úsvit s R'íhanem jim přinesl příliš mnoho zážitků a zároveň únavy. Zdejší klid jim konečně nabídl to, co nejvíc potřebovali, pocit bezpečí a nerušený spánek.

Hanku probudilo něžné funění do ucha. Leknutím se překulila a skoro automaticky zaujala obrannou bojovou pozici. Rafanův smích a pobavené řehtání P'ujiba ji vrátilo do bdělého stavu.

„Smrdíš, měli byste se před jídlem vykoupat,“ přívětivě jí sdělil čtyřnohý bratr, „pak přijďte na oběd.“

Poslechli a smyli ze sebe u říčky pot a špínu z minulých dní.

Jednorožec je nechal v klidu najíst a pak je pochválil.

„Jsem potěšen,“ řekl, „že se snažíte dodržet mé pokyny. Nyní bych rád hovořil o problému, který vám zabránil v upřímnosti. Doufal jsem, dcero, že už jsme si vyjasnili to, že se mi můžeš svěřit úplně se vším. Tentokrát jsou tu ale okolnosti, o kterých z nějakého důvodu nevím. Zajímalo by mě, proč o nich nevím.“

„Víš otče, je pro mě složité najít etickou hranici, kdy mám zachovat cizí tajemství, které jsem se dozvěděla nedopatřením, a kdy se svěřit. Vlastně to tajemství víme jen proto, že jsem nerespektovala ani lidskou normu slušnosti. Narušila jsem soukromí druhé osoby nedovoleným nazíráním. Stydím se za to, proto jsem o tom nemluvila. Také jsme v úkrytu vyslechli cizí rozhovor...“ utrápeně přiznala Hanka.

„Tajit svoje chyby není cesta k jejich nápravě.“

„Mluvila jsem o tom se Sváťou a právě tehdy jsem si uvědomila nevhodnost své zvědavosti. Zařekla jsem se, že něco podobného už nikdy neudělám. Vím, otče, že by tě potěšilo, kdybych o tom mluvila i s tebou, ale když ty jsi tak morální a dokonalý, že jsem se před tebou styděla ještě mnohem víc, než před kamarády.“

„Říkáš, že moje dokonalost ti brání v upřímnosti?“

„Víš, člověk si vedle jednorožce připadá tak hloupý a nicotný, že se mu nechce přidávat ke své nedokonalosti další zátěž chyb,“ snažila se vysvětlit, proč je pro ni tak těžké se přiznat k nějakému poklesku.

„Jestli ti to trochu pomůže ve tvých pocitech, tak věz, že od chvíle, kdy mou srst poznamenala dračí tlapa a mé vědomí přijalo tvou a dračí pomoc, jsem se v očích jednorožců také změnil k horšímu. Tu nežádoucí proměnu jsem navíc dovršil tvou adopcí. Takže nyní jsem vlastně nejhorší jednorožec ze všech jednorožců. Vybočuji z nepsaných zákonů a mnozí soukmenovci mi to neustále mají za zlé.“

„Tati,“ neudržela se Hanka a se slzami v očích ho objala, „myslím, že máš pravdu, pomůže mi to. Mám tě moc ráda a mrzí mě, že jsem neustálým zdrojem tvých potíží.“

„Nemusí tě to mrzet. Jako protiváhu ke své nedokonalosti mám teď tebe a tvé rozbouřené člověčí city. Otvíráš mi dveře k pochopení lidského uvažování a chování. Někdy je to hrozné, někdy naopak příjemně překvapující. Nelituji svých rozhodnutí, jestli mi rozumíš.“

Pak si R'íhan nechal od dětí dopodrobna vyprávět události, které se týkaly Tula. Byla úleva moci zase hovořit o starosti, kterou o něj mají.

„Velice rád bych se na něco zeptal,“ řekl pak opatrně Rafan.

„Ptej se,“ vybídl ho R'íhan.

„Jak jste zjistil, že potřebujeme pomoc?“

„Karmaneuduna mě upozornila, že se děje cosi nežádoucího a ptala se, zda o tom vím. Musím sebekriticky přiznat, že jsem nic ani netušil, neboť jsem byl přesvědčen, že si užíváte vánočních radovánek. Nepovažoval jsem proto za nutné Hanku kontrolovat. Kdybych věděl, že vašemu spolužákovi někdo usiluje o život, asi bych tak klidný a bezstarostný nebyl.“

„A dokázal jsi otevřít bránu i tam, kde jsme my ostatní nemohli na magii ani pomyslet,“ obdivně dodala Hanka.

„Bylo to jen nedokonalé hloupé kouzlo, co se rozplyne v kapce vody.“

„Možná,“ vzdychla nešťastně dívka, „ale nám zabránilo zachránit spolužáka.“

„Jsi si jistá, že se chceš plést do jeho osudu?“

„Já nevím,“ zamyslela se, „ale on asi nemá jiné kamarády než nás. Možná jsme pro něj mohli udělat víc...“

„A co když není následníkem trůnu?“

„Nerozumím, tati, na co se ptáš.“

„Už se neptám, odpověděla jsi mi.“

Hanka z toho nebyla příliš moudrá, ale měla pocit, že je R'íhan s tím, co se dozvěděl, spokojen. Jen ji zneklidňoval fakt, že na otázku, jestli ví, co je s Tulem, odmítl odpovědět, a jen jim připomněl, že znovu nastal čas, aby se věnovali rozjímání o lidských přednostech a chybách.

Když opouštěli zdejší příjemné končiny, přišla se s nimi rozloučit celá rodina. P'ujibo natáhl hlavu, aby ho Hanka podrbala tam, kam si nedosáhl, a při té příležitosti se o ni jemně otřel.

R'íhan jim otevřel bránu do Santareny a L'gala těsně před tím, než do ní vstoupili, poslala Hance něžné pohlazení.

Sotva se ocitli na známé zahradě, zaslechli od jejich domečku zvýšené hlasy. Nejpodivnější na tom bylo, že ten zvýšený protestující hlas patřil Vronovi.

„Co se tu, sakra, děje?“ nelibě a s obavou vyrazil tím směrem Rafan.

„Á, dobře, že jste tady,“ oslovil je neznámý muž, „čekám tu hlavně na vás.“

Hanka s úžasem pozorovala, že se Sváťa kaboní jako bouřkový mrak. Jejich vždy slunečně naladěný kamarád se evidentně setkal s něčím, co mu muselo být hodně proti srsti.

„Znovu opakuji, že to jsou děti a že se nehodí...“

„Sklapněte!“ přerušil muž Vronův protest. „Radši svým svěřencům vysvětlete, aby nekladli odpor a plně otevřeli svou mysl, jedině tak nebudou mít žádné nepříjemné pocity.“

„O co tady jde?“ ostře se ozval Rafan.

„Násilná prověrka mysli,“ odpověděl mu Vron a pak se znovu obrátil k muži, „je to z vaši strany naprosto necitlivý a odsouzeníhodný přístup, neboť...“

„Dost! Nebudeme to protahovat! Je nejvyšší čas začít!“ mávl proti němu rukou muž, jako by odháněl obtížný hmyz. Otočil se k Rafanovi, ale na jeho rameni seděl v plné pohotovosti tulík, chlupy zježené tak, že se najednou zdál dvojnásobně velký a na předních tlapkách měl drápky naplno vytažené. Přes svou roztomilost v této chvíli vypadal téměř hrozivě. Dokonce i ochránce se zarazil a raději nasměroval svůj pohled k dívce.

„Pojď sem ke mně třeba ty,“ kývl rozkazujícím způsobem na Hanku.

„A kdo jste?“

„Jsem vyšetřující ochránce Cintarion a byl jsem pověřen vyšetřením únosu Tuliana z Belistounu. Z tohoto titulu jsem nucen prověřit mysl všech zúčastněných osob.“

„To nechápu. Neměl byste raději prověřovat mysl těch, co ho unesli?“ namítla Hanka. „A kde vlastně Tul je?“

„To je právě to, co musím zjistit,“ podíval se jí do očí ochránce, „takže se pokus maximálně uvolnit, otevři svou mysl a všechno bude v nejlepším pořádku.“

Pokusila se sice otevřít mysl, ale za prvé jí na to neposkytl dostatek času a za druhé jí tento ochránce nebyl natolik sympatický, aby k akci mohla přistoupit s důvěrou. Pronikl do její mysli naprosto neurvale a necitlivě. Zabolelo to zároveň na úrovni fyzické i psychické tak, že se neubránila zaúpění. Automaticky zdvihla obranu proti vniknutí, což způsobilo další bolestivou vlnu. Chytila se za hlavu a sesunula se do dřepu. Slyšela jak Vron i oba bratři na muže svorně křičí, aby přestal. Vtom se v její mysli vztekle rozeřval Plam. Na okamžik měla pocit, že se zblázní, když všechno rozčilující zatlačil do pozadí R'íhanův obraz a přítomnost jeho tvrdé vyrovnané osobnosti. Hance se zdálo, že vidí, jak jednorožec stojí proti muži, který jí vnikl do hlavy.

„Tohle je metoda, kterou bez souhlasu rodičů nesmíte na dítěti použít! A pokud vím, já vám žádný souhlas nedal. Uvědomte si laskavě, že před vámi nestojí zločinec, ale dítě, které vám v dobré víře otevřelo mysl. Váš necitlivý přístup mě přinutil reagovat, a tímto vám zakazuji vyšetřovat mou dceru podobnými metodami. Máte-li na ni nějakou otázku, jistě vám ji pravdivě zodpoví i bez psychického nátlaku. Rozumíte mi?!“

Dívka cítila, jak se mužova nepříjemná přítomnost vytrácí z její mysli a zůstal tam jen uklidňující otcův hlas.

„Ničeho se neobávej a pověz mu pravdu o všem, co jste zažili,“ mírně a vlídně řekl R'íhan, „on se opravdu snaží vypátrat, kde váš spolužák je. Chtěl by úspěchu dosáhnout rychle a za každou cenu, proto je nervózní a poněkud necitlivý, tak se mu to pokuste usnadnit. Tím ale nechci říct, že si musíte nechat líbit vše. I tvůj kamarád může odmítnout sondu do mysli, dokud ho ochránce neobviní ze spoluúčasti nebo z napomáhání při zločinu. Pověz to Rafanovi, on už se pak ubrání sám. Ty hlavně nedopusť, aby ten hloupý zastánce zákona udělal Sváťovi to, co tobě. Jeho citlivou a čistou mysl by to mohlo ošklivě poznamenat.“

„Rozumím, tati, a děkuji,“ vřele odpověděla a skoro nerada pocítila, jak se vytrácí otcova síla z jejího nitra.

„Co to má, hrome znamenat? Jaký otec?! Co je to za nesmysl?“ rozčiloval se ochránce, ale bylo vidět, že ztratil svou sebejistotu.

„Jednorožci mě adoptovali, takže nyní jsou podle zákona moji rodiče,“ odpověděla mu nahlas se zrnkem zlomyslnosti v očích Hanka, „R'íhan mimo jiné tvrdí, že dokud člověka přímo neobviníte z účasti na zločinu, má právo násilnou sondu do mysli odmítnout.“

„Dcera jednorožců?“ zatvářil se kysele Cintarion.

„Copak vy jste se ani neobtěžoval zjistit, koho to vlastně vyšetřujete?“ rýpl si do něj nevinnou otázkou Vron.

„Bylo mi řečeno, že děti vyrostly v sirotčinci,“ ustoupil ochránce od arogantního tónu v hovoru.

„To je pravda,“ souhlasil Vron, „ale v současné době rodiče oficiálně nemá jen Rafael. Ale on už je stejně plnoletý, takže je ani nepotřebuje.“

„Aha. Hm. No dobrá. Takže, pane Rafaeli Vrone, umožníte mi nahlédnout do vaší mysli?“

„Jsem z něčeho obviněn?“ zeptal se s nevinným výrazem Hančin kamarád a dívka si radostně uvědomila, že mu stačí cokoliv jen naznačit a on to dokáže okamžitě správně využít.

„Zatím ne,“ jako by nerad procedil mezi zuby Cintarion.

„Rád vám zodpovím vše, na co se zeptáte, ale jistě pochopíte, že po tom, co jsem před chvílí viděl u mé kamarádky, nebudu dobrovolně se sondováním mysli souhlasit.“

„Děláte chybu, mladý muži, po úspěšné sondě bych vás mohl okamžitě vyřadit z okruhu podezřelých. Takhle budu mít i nadále pochybnost o tom, zda jste i vy nepřispěl ke zmizení vašeho spolužáka.“

„Jak můžete něco takového vůbec vyslovit?“ zvýšil hlas Rafan. „My jsme se přece snažili ho ochránit! Jestli zmizel, budeme první, kdo se bude snažit zjistit, kde je.“

„Tak mi tedy povězte vše, co se událo od chvíle, kdy jste odjeli rozdávat dárky do Dubovníku.“

„Už jsem vám to přece všechno řekl,“ ozval se Vron, „včetně toho, jak tam zavraždili muže, který Tula znal. Na to se můžete podrobně informovat rovněž u vaší kolegyně, která se tam kvůli té bitce dostavila.“

„Dobrá,“ souhlasil ochránce, když viděl, jak Hanka začala podupávat, aby zahnala chlad, „tak začneme od okamžiku, kdy se tam objevil Artitan. Co se dělo po jeho příchodu?“

Hanka pochopila, že si Vron nepřeje, aby řeč přišla na zraněného muže. Hrozně ráda by věděla, jestli opravdu přežil, nebo ne. Ještě že ochránce neuměl číst její myšlenky tak jako jednorožci. Rafan se v situaci zorientoval stejně rychle a ujal se vylíčení událostí. Vzal to opravdu stručně až do okamžiku, kdy jim z Gortovy zahrady pomohl jednorožec, mága odeslal domů a je potrestal meditováním o lidských chybách a přednostech.

„Jste si jistí, že mág skutečně odešel rovnou do Santareny?“ zeptal se podezřívavě ochránce.

„Naprosto jistí,“ vložila se do toho Hanka, „můžete si to ověřit u otce, který pro něj otevřel bránu.“

„Možná si odskočil ke Gortovi na zahradu potom,“ zvažoval Cintarion možnosti.

„To určitě ne,“ zavrtěl hlavou Sváťa, „protože jsme ho viděli přicházet branou od jednorožců. Víte, taková brána, kterou vytvoří jednorožec je snadno rozeznatelná od ostatních...“

Ještě než dořekl, jako by přivolal další bránu, která se na zahradě objevila. K jejich skupině dorazil Dundar a Nik. Sváťův otec vypadal rozčileně.

„Bylo mi řečeno,“ spustil hned na ochránce bez pozdravu, „že se někdo chystá použít při výslechu mého syna sondáž mysli. Jako jeho rodič to výslovně zakazuji! Kterého hlupáka mohlo napadnout používat tuhle metodu na děti?!“

„Prosím, nerozčilujte se, došel jsem k názoru, že použiji k vyšetřování jen formu rozhovoru. Všechno je v naprostém pořádku, vaše dítě jen odpovídá na mé otázky,“ ochránci bylo viditelně nepříjemné, že je kolem něj stále více přihlížejících. S podezřením hleděl i na Nika, který léčitele doprovázel.

„Nenechte se vyrušovat, pane kolego, já nejsem ve službě a plně respektuji vaše vyšetřování,“ řekl smířlivě Nik a chytil Dundara za loket, aby ho tím gestem zklidnil, „my nebudeme do vašeho rozhovoru vůbec zasahovat a jen tu počkáme, než skončíte.“

Jenže Cintarion už mezitím ztratil soustředění a skoro to vypadalo, že neví, na co se má ještě zeptat.

„No, abych to jaksi... Co jsem to chtěl říct? Aha, uzavřel,“ olizoval si nervózně rty, „vy tedy nemáte nejmenší tušení, kde ten unesený chlapec momentálně je?“

„Ne. Opravdu to nevíme a věřte nám, že bychom k vypátrání jeho únosce velice rádi přispěli, kdybychom věděli jak,“ odpověděl Vron.

„Taky o něm nemáme nejmenší tušení,“ krčila rameny Hanka i oba chlapci a klidně opětovali ochráncův pátravý pohled.

„No, tak to je myslím všechno. Už vás nebudu zdržovat,“ prohlásil Cintarion, vyštěkl pozdrav a odešel.

Všichni zaraženě mlčeli, jako by čekali, zdali se náhodou nevrátí, a pak se konečně ozval Nik: „Že se tak ptám, kdepak je vlastně Zachariáš?“

Vron se ošil a tiše odpověděl: „Řekl bych, že se pravděpodobně snaží sekerou rozštípat své nejpevnější dubové dveře.“

„A proč by to dělal?“ podivil se nechápavě Dundar.

„Protože jsem ho tam zamkl. Jinak by ten nástroj nejspíš použil na našeho vyšetřovatele a zkomplikoval už tak dost problematickou situaci.“

„Myslíš, že to byl dobrý nápad, Vrone? Kdo mu teď půjde odemknout?“ zajiskřilo pobaveně Nikovi v očích.

„Že by Sváťa?“ navrhl Vron.

„Dobrá volba,“ souhlasil Nik, ale pak se zarazil a vrhl na Vrona podmračený pohled, „poslyš, kam zmizela tvá magická aura?“

Teprve teď si Hanka uvědomila, co jí bylo celou dobu na Vronovi divné. Vypadal jako obyčejný člověk bez sedmého smyslu. Skrýval před vyšetřovatelem své magické schopnosti? Proč?

„Ále, jen taková maličká kamufláž,“ mávl rukou Vron, „taky jsem neměl zájem o sondování mysli. Ale přísahám, že jsem tomu chlapovi řekl vše, co potřeboval vědět.“

Mezitím už Sváťa stihl trpaslíka vysvobodit z nedobrovolného pobytu v pokoji. Zachariáš se vyřítil ven se sekerou v ruce a Vron začal nejdřív pomalu a pak rychleji couvat. Nakonec se rozběhl zahradou a za ním v patách rozzuřený trpaslík.

„Co myslíš, dohoní ho?“ strčil Rafan do Hanky.

„Ty zmetku jeden magickej, ty si mě nežádej. Tohle se dělá kamarádům?! Já tě zabiju, ty smrdutá dračí podestýlko,“ vyhrožoval Zachariáš, zatímco pronásledoval Vrona kolem zahrady.

„Neměli bychom ho zarazit?“ zeptal se nejistě Dundar, když viděl, jak přítomným hraje na rtech úsměv. „Co když ho opravdu sejme?“

„Vsadíte si na to?“ zeptal se rozverně Nik.

To už ale doběhl pronásledovaný zase zpět k nim. Tady poklekl a roztáhl ruce v gestu bezbrannosti. Trpaslík se před ním zarazil a nakonec ho uhodil tupou stranou sekery do břicha, až Vron hekl.

„Tohle už mi nikdy nedělej, nebo tě opravdu zabiju!!!“ chrčel ještě zuřivě Zachariáš, ale už se ovládal natolik, aby sekeru odhodil do sněhu a otočil se k Vronovi zády.

„No, musím říct, že bych na jeho život nevsadil ani záplatované gatě,“ vydechl úlevou Dundar.

„Pojďte se posadit k nám dovnitř, nebo tu co nevidět zmrzneme,“ navrhl Rafan a zamířil ke stromovému domku. Sice tam byli během svlékání krapet namačkaní, ale postupně se všem podařilo odložit svršky. Chvíli trvalo, než se pohodlně usadili, ale nakonec se to podařilo.

„Může mi konečně někdo vysvětlit, co se tu dělo a proč nás tak důkladně vyšetřovali?“ vznesl dotaz Rafan.

„Řekni mu to ty,“ vybídl Vrona Sváťa. Muž přikývl a začal mluvit.

„Za tu chvíli, co jste byli u jednorožců, se tu věci poněkud zkomplikovaly. Belistounská královna vznesla obvinění, že někdo z mágů unesl jejího syna a požádala ochránce, aby vyšetřili, kdo to byl, a potrestali ho. Snažili jsme se ukázat na Gorta, ale bohužel prohlásila, že Gort hledal královského syna z jejího pověření. Takže nakonec vyšetřovatel obvinil Artitana, že bránil chlapci v návratu domů. Pak mága zavřeli, aby nemohl ovlivňovat pátrání. To psychicky nevydržela profesorka Ferinová a přihlásila se k výpovědi jako svědek. Vzápětí byla rovněž obviněna z únosu Tula a zavřeli ji také. Pak dorazil vyšetřovatel sem. Ochotně jsem mu vylíčil vše, co jsme zažili, ale on trval na tom, že musí vyslechnout především vás dva, kteří jste byli s Artitanem u Gorta. Bylo mi jasné, že z toho vzejde průšvih, tak jsem raději Zachariáše zavřel, abych zmírnil riziko konfliktu. Taky jsem urychleně vzkázal pro vás, Dundare, protože s Cintarionem nebyla ohledně dětí rozumná řeč.“

„Dobře jste udělal,“ přikývl Sváťův otec, „můj syn není žádný zločinec, aby se s ním zacházelo takhle neomaleně.“

„A kde je vlastně Tul? Vždyť nám se přece nepodařilo ho Gortovi sebrat,“ rozhlédla se Hanka po přítomných, ale setkala se jen s krčením ramen.

„Byli jste poslední, kdo ho viděl,“ pokýval smutně hlavou Vron, „co vím, tak Gort tvrdí, že se Artitan obratem vrátil do jeho zahrady a chlapce mu zase sebral.“

„Ale on se přece nevrátil... Ten zatracenej mág lže!“

„Jistě. Všechno ukazuje na to, že Artitan se tam ani vrátit nemohl.“

„Co když Tula zabili a teď se to snaží svést na bojového mága,“ začala spekulovat dívka a pak se otočila k Nikovi, „jsi přece ochránce! Nemůžeš s tím něco udělat?“

„Je mi to líto, Hanko, ale nemohu se míchat do vyšetřování. Ale neměj strach, ještě se musí konat shromáždění a jestli Artitan Tulovi neublížil, vyjde pravda najevo a měli by ho pustit.“

„To je všechno pěkné, ale co Tul? Copak ho nikdo nehledá?“

„Jasně že ho hledají,“ ujišťoval ji Nik, „ale zatím se zdá, že bez úspěchu.“

„Taky jsem se pokoušel hledat,“ vzdychl Vron, „ale ten, kdo ho z Gortovy zahrady odvedl, musel být zatraceně skvělý čaroděj. Jestli tam po něm někde nějaká stopa zbyla, tak byla zničena při nájezdu ochránců, kteří se tam motali chvíli přede mnou. Použili tolik magických pátracích metod, že už by tam nejspíš neměl šanci uspět ani sám Bdělý. Svou přehnanou aktivitou naprosto znemožnili odhalit, co se ve skutečnosti přihodilo. Je mi to líto, ale ani já jsem tam neuspěl.“

Ačkoliv nebylo v domečku místa nazbyt, dokázal Vron naservírovat všem večeři, zatímco ostatní diskutovali o možnostech, jak se dá najít ztracený člověk.

Jako první je opustil Dundar. Nik šel spolu s ním, ale ještě na odchodu vtiskl Hance do ruky dopis od Pauly. Moc se omlouvala za nápad zatáhnout je do své vánoční akce. Jako kdyby za to mohla, posmutněla Hanka při čtení řádek od kamarádky.

„Taky už budu muset jít,“ zvedl se i Zachariáš, „ale pokusím se rozhodit sítě a zjistit nějaké informace u lidí, co si se zákonem moc nerozumí. Nevím, jestli to bude něco platné, ale za pokus to myslím stojí.“

„A ty,“ ukázal na Vrona, „budeš za trest dneska spát venku na sněhu!“

Rafan se zasmál a když trpaslík odešel, zamrkal na přítele: „Klidně se vyspi u nás.“

„Dnes v noci nebudu spát, a Zachariáš to moc dobře ví. Musím urychleně něco zařídit.“

„A co se vlastně stalo s tím zraněným? Zemřel?“ zadržela ho ještě ve dveřích Hanka.

„Ano. Je mi to líto,“ odpověděl Vron a pohladil ji po vlasech, „zapomeň na to a dobře se vyspi.“

Najednou bylo v pokoji až příliš mnoho místa a chmurné myšlenky jakoby tu zůstaly s nimi.

„To je tedy bída,“ zavrčel Rafan. „Už nám lže i Vron.“

„Ty myslíš, že o Tulovi něco ví?“ pookřála nadějí Hanka.

„Ne, o Tulovi mluvil pravdu. Ale ten zraněný možná žije. Vron asi nechce, abychom to věděli. Nebo se bojí, že by na nás vyšetřovatel poznal, kdybychom zalhali. Ať už má jakýkoliv důvod, já zatraceně dobře cítím, kdy nám říká pravdu a kdy ne.“

„Vron mi v Dubovníku řekl, že ten muž je Tulův nejlepší přítel a že je důležité, aby o něm zatím nikdo nevěděl,“ tiše se do jejich rozhovoru vložil Sváťa, „prý mu hrozí postih ze všech stran. Jedni se ho snaží zabít a druzí by ho mohli obvinit z únosu královské osoby a poslat ho do vyhnanství. Takže bude lepší se neptat, co s ním je.“

„Ach jo, to se to všechno zamotalo,“ vzdychla dívka a vzala si od Sváti čokoládovou sušenku, kterou jí nabídl.

„To jo,“ souhlasil Rafan, „takže nejlepší plán na další dny bude: držet hubu, mlčet a zase držet hubu. Hlavně ve škole!“

„No jo, já rozumím,“ naježila se Hanka, které bylo jasné, že kamarádova rada byla určena především jí.

Errata:

12.08.2021 12:32