Záblesky paměti

Sam se těžce zdvihal ze země v aréně. Třel si naražený bok a zuřil, protože jim nezůstala ani jedna z osmi stuh. Že se na ně domluví Golián s gobliny, to opravdu nečekali. Fyzický nájezd goblinů doplněný o kouzlo, které člověka vyrazí z rovnováhy, to by neustál ani génius. Tom pomalu slétl ke svému bratrovi a utíral si z obličeje krev, která mu crčela z roztrženého obočí, jak do něj jeden goblin najel plnou rychlostí a diskem mu zavadil o hlavu. Tohle bylo nepříjemné fiasko. A ajry tak nutně potřebovali. Budou si asi muset počkat na prvňáky a obrat je. Tom to dělal velice nerad, ale takhle by nároky kerbera neměli šanci splnit. Měli teprve tři kousky mapy k pokladu. Přesněji řečeno, měli vlastně celou mapu, ale teprve poté, co kerberos uznal, že splnili svou úlohu, mohli uvidět, co mapa obsahuje. Všechno bylo ošetřeno tak pečlivě, že ani na jiné mapě neviděli nic víc, než jen to, co sami měli odhalené. Takže úvahy o tom, jak poskládá mapu jen jeden z nich a pak podle ní oba najdou společně poklad, se ukázaly jako nepoužitelné. Nezbylo jim, než se snažit každý sám za sebe.

„Nic si z toho, kluci, nedělejte,“ utěšoval je duch Karel, „příště už goblini Goliánovi pomáhat nebudou, protože je nakonec taky obral o ajry. Teď mu nadávají tak, že jsem z toho málem měl husí kůži i já.“

„No jo, příště, to se ti řekne, ale my ty ajry potřebujeme už teď,“ vrčel Sam a šel sebrat své prkno.

„Půjdeme zkusit ostatní disciplíny, třeba z nich něco kápne,“ navrhl Tom.

„Jsem pro,“ přikývl Sam, „prvňáci stejně přijdou nejspíš kolem poledne.“

„Nelíbí se mi, když trápíte ty nešťastné mrňousy,“ protestoval Karel.

„Nám taky ne,“ odsekl mu Tom, „ale řekni nám, kde vzít prachy? Bez nich se tu nehneš z místa. A kerberos je děsně nenažranej. A kouzla tu zadarmo taky nedostaneš!“

„No, a Alekta se včera vytahovala, že už má pět kousků mapy. Vypadáme jako pěkní pitomci, když jsme za ní tak pozadu!“ rozčiloval se Sam. „A do Vánoc už ani nemáme šanci dát požadovaný obnos dohromady.“

„Vánoce,“ zasnil se Karel, „to slovo mi zní příjemně. Kdybych měl své vzpomínky, asi by v nich bylo něco hezkého.“

Sam otočil oči v sloup a Tom vzdychl. Duch si za celou dobu společného soužití nebyl schopen vzpomenout na to, co vlastně potřebuje najít. Ne, že by jim jeho přítomnost vadila, už si na něj docela zvykli, ale to jeho „nevím, nepamatuji si“ už jim občas pěkně brnkalo na nervy. Neměli jediný záchytný bod, který by jim naznačil totožnost ducha a dokonce ani Kelaina jim nedokázala poradit nic jiného, než to, aby byli trpěliví.

Když se objevil děda, aby je odvezl na Vánoce domů, dvojčata zářila radostí. To bude jiné kafe než loni, kdy je okolnosti přinutily zůstat v Airbowanu. Letos si to mohou užít naplno.

Akorát že se během cesty musel Tom dědovi svěřit s tím, že s sebou mají zbloudilého ducha. Natolik si zvykli s Karlem hovořit nahlas, že se tomu nedokázali ubránit ani po cestě. Pak nezbylo nic jiného, než přiznat pravdu. Děda z toho byl poněkud vyveden z míry, ale nakonec uznal, že se s tím stejně nedá nic dělat. Nakonec se vyjádřil v tom smyslu, že je vlastně rád, když tím doprovázejícím duchem je tentokrát někdo jiný než Sam.

Doma už bylo všechno nádherně vyzdobeno, stromeček zářil barevnými mašličkami a světélkujícími koulemi, jen rodiče ještě chyběli.

„Nebojte se, kluci, svatosvatě mi slíbili, že dorazí na Štědrý den,“ uklidňoval je děda, „zatím si venku můžete užívat zimní radovánky, jak se vám bude líbit. Jen se při tom, prosím, vzájemně nepřizabijte.“

„To je nádhera,“ vzdychl Karel při pohledu na vánoční výzdobu domku, „ale moje maminka dávala na misku kromě jablek a ořechů také maličké zlatě zabalené čokolády. Miloval jsem je, úplně se rozplývaly na jazyku.“

Tom zadržel dech, aby ducha ani jediným zvukem nevyrušil při vzpomínání, ale nebylo to nic platné.

„Maminka... víte, že si už ani nevzpomínám, jak vypadala? Pamatuji si jen to, že jsem ji měl moc rád.“

Doufali, že si Karel třeba ještě na něco vzpomene během Štědrého dne, ale ani po návratu jejich rodičů a při společné slavnostní večeři už neřekl duch nic zajímavého.

Kluci nadšeně rozbalovali dárky. Nejvíc ze všeho je potěšily dvoje sáňky, které hned běželi ven vyzkoušet. U zasněženého stohu slámy si vybudovali dráhu. Supervolonová prkna skončila v koutě chodby, aby je nahradila jiná zábava, po které se kluci vraceli domů vyválení ve sněhu a kompletně mokří. Hlavně to pro ně bylo něco jiného, nového, při čem si báječně užívali.

Jednou, když se takhle odpoledne vraceli celí rozjaření domů, zastavilo je Karlovo zaúpění. Byl to táhlý bolestivý a naříkavý zvuk, tak děsivý, že to snad museli slyšet i lidé bez magie.

„Karle, co se děje?“ polekal se Tom. „Co se stalo?“

„Ne, nesmíte ho zabít! Nedělejte to!“ vykřikoval duch a hleděl skrze Toma kamsi do dálky. Poté znovu vydal ten táhlý, do morku kostí mrazící zvuk.

Rozletěl se směrem, kam se díval, ale hned se zase zarazil a vrátil se před Toma: „Musíš mi pomoct, hrozí mu nebezpečí, musím mu to dát co nejdřív.“

„Co dát? A komu?“ naléhavě se zeptal Tom.

„No přece to... no... pomoz mi.“

„Já bych rád, ale potřebuji vědět jak.“

„Zachraň ho a doveď mě k němu.“

„Ke komu?“

„No přece k němu... no... vždyť víš...“

„Nevím. Řekni mi to!“

Duch rozčileně kmital sem a tam, ale už ze sebe nic nevymáčkl. Náhle si Tom uvědomil, že svým postiženým okem vidí červené vlákno. Bylo tenoučké skoro jako pavučina, ale bylo tam. Jejich duch Karel někde musí mít tělo! A to tělo ještě není mrtvé, jinak by tu vlákno být nemohlo. Jenže vlákno ukazovalo úplně jiným směrem, než kam byl zahleděný duch. Stále ještě nervózně těkal vzduchem, ale už se pomalu uklidňoval. Spolu s jeho mizející nervozitou přestával Tom červené vlákno vidět. Nakonec se ztratilo úplně. Bohužel se spolu s ním vytratily i duchovy vzpomínky na minulost. Už nedokázal odpovědět ani na jednu otázku. Dvojčata jen nešťastně vrtěla hlavou nad Karlovou zapomnětlivostí. Jak mu proboha mají pomoci, když z něj nemohou vypáčit jedinou pořádnou informaci?

Nic se nezlepšilo ani v dalších dnech. Do školy se vraceli s pocitem, že je to možná jejich chyba, že Karlovi nedokážou porozumět a vydolovat z jeho paměti alespoň něco.

Po návratu Tom zašel za Kelainou. Rozhodl se dokonce obětovat ajry za radu, ale tentokrát byla stará harpyje vstřícná a peníze nepožadovala. Posadila Toma ke stolu, stáhla pryč ubrus a přejela nad dřevěnou deskou rukama. Její drápy lehce zaťukaly o povrch. Ten se zavlnil a nabral podobu miniaturní krajiny.

„Tohle je tvoje bydliště,“ řekla Kelaina, „tyhle hory nejspíš za dobrého počasí vidíte tam u vás docela zřetelně.“

Tom se zorientoval a pak přikývl: „No jo, na téhle vysoké se drží sníh celý rok.“

„Ukaž mi, kam směřoval tvůj duch, když se rozčílil.“

„No, stáli jsme přibližně tady... A on vystartoval tímhle směrem.“

„Aha, to vypadá vzdušnou čarou na Dubovník nebo možná Polutu. A ta červená nit?“

„Tak ta směřovala skoro přímo k téhle zubaté hoře.“

„Zajímavé! Kromě moře, několika drobných ostrovů a pustiny je na trase akorát Airbowan.“

„Opravdu?“ Tom se na chvilku zamyslel a pohlédl s nadějí na starou harpyji. „Nemohla by být jeho tělesná schránka v Chrámu na pomezí? Sam ho tam přece potkal. Jednou jste mi řekla, abych přišel za vámi, kdybych někdy hledal tělo.“

„Jistě. A proč myslíš, že si tu s tebou povídám?! A zadarmo?! Snažím se ti pomoci. Ale dokud si duch sám nevzpomene na svou minulost, těžko někdo najde cestu k jeho tělu. Chrám je nepředstavitelně rozlehlý a jak jste už nejspíš zjistili, pobyt v něm paměti vašeho ducha rozhodně neprospěl.“

„Kdo všechno může odnést lidské tělo do Chrámu?“

„Kromě harpyjí? Možná by to dokázal mistr magie se specializací na hranici mezi životem a smrtí. Musel by ale ovládat i časové anomálie. Nikoho takového neznám. Možná zářící, ale ti se v lidském světě neobjevují. Jestli tam někdo odnesl tělo vašeho ducha, byla to s největší pravděpodobností harpyje. Ale zatím nemáš žádnou jistotu, jestli tam to tělo opravdu je. Pořád platí moje minulá rada, že to chce čas a trpělivost. Musíte poskládat střípky, na které si vzpomene, pak možná přijdete i na to, co potřebuje.“

„Díky, že jste si se mnou o tom popovídala.“

„To nic, jsem ráda, že toho napůl mrtvého nešťastníka od nás konečně někdo odvede. Než jste se ho ujali, byl pěkně otravný.“

Tom se pomalu vracel do jejich jeskyně a dumal, jestli vůbec někdy dojde ke zlepšení. Co když bude mít ducha na krku celý život a Karel si nikdy na nic nevzpomene? Asi by se s ním měli vypravit do Chrámu na pomezí. Ale celý se zpotil už jen při té myšlence. No, možná by pomohlo i to, kdyby se víc toulali po okolí školy. Třeba se zase někdy ta jeho spojovací nit ukáže. Tady už by se dalo odhadnout, jestli vede či nevede do Chrámu.

Když o svých úvahách pověděl Samovi a Karlovi, oba s výlety po okolí nadšeně souhlasili.

„Jasně, já vás provedu a všechno vám ukážu,“ kasal se Karel, „znám to tu do nejmenších podrobností.“

Dvojčata se po sobě jen pochybovačně podívala.

„Ty, s tvojí pamětí?“ zapochyboval Sam.

„No dovol!“ urazil se duch. „Já mám náhodou výtečnou paměť. A navíc se ve zdejším okolí pohybuji už několik let. Znám to tu jako své boty.“

„A jaké máš boty?“ zasmál se Sam.

„Hnědé kožené nad kotníky, ručně šité a zdobené drobným ornamentem u horního okraje.“

„Výborně! A co košile?“

„Nejjemnější bavlna, lesklé knoflíky...“

„Nosíš vousy?“ přidal se ke hře Tom.

„Copak jsem nějaký dědek?!“

„Dáváš přednost čepici nebo klobouku?“

„Na hlavě nikdy nic nenosím.“

„A co kalhoty a opasek.“

„Kalhoty z jemné kůže, opasek... opasek... myslím, že nějaký nosím, ale... Kůň! Kovová spona s hlavou koně, ano už si na to vzpomínám! Stříbrná spona! Mizerný kov, muselo se to pořád leštit.“

„A co tvoje postel?“

„Postel?“

„Někam jsi přece spát chodil, ne?“

„No, možná... Ale to si nevybavuji.“

„A co místa, na která jsi rád chodil?“

„Už si na nic nemůžu vzpomenout.“

Kluci ještě chvíli zkoušeli štěstí, ale všechny další otázky zůstaly bez odezvy. A navíc se při tom neobjevil ani náznak spojovacího vlákna.

Hned druhý den po vyučování vyrazili na důkladnější průzkum okolí. Den byl jasný a mrazivý. Supervolonová prkna svištěla nad pustým krajem. Trochu jim omrzal nos, ale klukům to nijak zvlášť nevadilo.

„Tak se ukaž, Karle, a zaveď nás někam, kde nepotkáme jen písečné duny a pár opuštěných balvanů,“ vyzval ducha Sam.

„Jestli chcete, ukážu vám ještěrčí skály. Teď v zimě tam sice nic živého neuvidíte, ale vypadá to tam pěkně.“

„No to jsem zvědav, jestli tam trefíš,“ neodpustil si Sam rýpnutí.

Duch se rozletěl takovou rychlostí, že měli co dělat, aby mu stačili. Trvalo přes hodinu, než se dostali na místo. Kupodivu je Karel vedl přímo a přesně. Uprostřed pustiny tu čněl skalnatý masiv se zubatými a větrem ošlehanými vrcholky. Mezi strmými nepřístupnými svahy bylo pár plošin chráněných před větrem. Na jednu takovou je duch zavedl. Byla z jedné strany otevřená do kraje a mohli odtud pohodlně pozorovat, jak se slunce rychle sklání k obzoru.

„V létě se tu vyhřívají celé rodinky ještěrek a když růžově rozkvetou tyhle nízké pichlavé keříky, vypadá to tu úžasně,“ zasnil se Karel, kterému na rozdíl od kluků zima nevadila.

„No, teď je tu akorát zima a větrno,“ pokrčil rameny Tom, „ale přesvědčil jsi nás, že to s tvou pamětí není tak zlé. Je tu v okolí ještě něco zajímavého?“

„Abych se přiznal, tak nevím, co pro vás znamená slovo zajímavé,“ dotčeně odpověděl Karel, když viděl, že skály nevzbudily ve dvojčatech žádné valné nadšení, „zdejší okolí je řídce obydleno harpyjemi, je tu jedna říčka, co se na jaře promění v řeku a zvláštní je tím, že se její tok občas ztrácí pod zemí. Pak jsou tu rozpadlé staré stavby zaváté pískem a několik míst, která mě děsila tak, že jsem je ani nezkoumal.“

„Víte co? To můžeme probrat i doma,“ přerušil ducha Sam, „měli bychom vyrazit zpět. Stejně už nestihneme návrat za světla.“

Vrátili se pořádně vymrzlí, ale chuť na další poznávání okolí jim to nevzalo. Když se jednou chystali na podobný výlet po okolí, narazili na Zena a Alektu.

„Kampak se chystáte?“ zajímalo mladou harpyji.

„Ále,“ mávl nedbale rukou Sam, „jen tak se jdeme proletět po okolí.“

„Můžu se připojit?“ zeptala se Alekta. „Taky bych měla trénovat létání. Zatím moc valné výsledky při proměně na divokou husu nemám. Nechápu, proč je právě tahle podoba mezi harpyjemi tak oblíbená.“

„No, jestli chceš, tak se klidně připoj,“ nabídl jí Tom a pak se otočil k běsovi, „a co ty, taky máš chuť se s námi proletět?“

„Jessstli vám to nebude vadit, tak ssse rád přidám,“ souhlasil potěšeně Zen.

Od té chvíle začaly jejich společné výpravy. Zjistili, že jim vzájemný kontakt ohromně vyhovuje. Výlety se ukázaly jako mnohem větší zábava než cokoli jiného v Airbowanu. V ještěrčích skalách se krásně hrálo na schovávanou, při létání se mohli vzájemně honit a navíc se dozvídali různé zajímavé drobnosti ze života zcela odlišných kultur.

Jednoho dne zalétli dál než obvykle. Byl tu skalní masiv se dvěma jeskyněmi. Právě se dohadovali, jestli se už mají vrátit, nebo si ještě chvilku hrát na schovávanou, když náhle Alekta zpozorněla a pak mávla na kamarády, aby se schovali. Gestem naznačila, aby byli zticha a jen velmi opatrně vyhlížela ven, kde se ve výšce vznášel kondor.

„Co je? Vždyť je to obyčejný pták,“ šeptem namítal Tom.

„Copak to nepoznáš? To není pták, to je harpyje.“

„No a? Proč se před ní schováváme?“

„Patří k odtrženým.“

„Cože?“ nechápal Sam.

„Už je to dobré, letí pryč,“ oznámil jim duch, „tuhle harpyji já znám. Bydlí sama ještě o kus dál pod Uplakanou skalou.“

„To je ale divné jméno.“

„Ani ne. Vyvěrá tam slabý pramen a díky němu je skála pořád vlhká.“

„Počkejte, neodbočujte. Rád bych věděl, co to znamená, když se o harpyji řekne, že patří mezi odtržené,“ dožadoval se informace Sam.

„No, to znamená, že neuznává běžný etický kodex,“ odpověděla Alekta.

„Tos mi toho tedy řekla! Pořád nevím, o co jde. Vysvětli mi to.“

„Myslím, že bych o tom neměla mluvit. Jen si pamatuj, že harpyje, která na sebe bere podobu kondora, může být klukům jako jste vy dva nebezpečná.“

„Má pravdu, měli byssste sssi to pamatovat,“ souhlasil běs.

„Tak nám o tom něco řekni ty,“ naléhal Sam, ve kterém neochota Alekty odpovídat vzbudila zvědavost.

„To nemohu, to je záležitossst harpyjí.“

„No tak, Alekto,“ hučel do kamarádky Sam, „nebuď srab a pověz nám to.“

„Dobrá, ale musíte mi přísahat, že se to od vás žádný jiný člověk nedozví.“

Pak začala vyprávět o neshodách mezi harpyjemi. Etický kodex byl většinou z nich přijímán jako zákon. Našlo se ovšem několik jedinců, kteří s některými omezeními nesouhlasili. Největším problémem u harpyjí bylo jejich rozmnožování. Alekta se znovu odmlčela a zaváhala.

„Přísahali jsme ti, opravdu to nikomu neřekneme,“ ujišťoval ji znovu Tom.

„Jde o to, že potomci harpyjí se nerodí, jako u ostatních živých bytostí. Chce-li mít harpyje svého potomka a pokračovatele, musí se vypravit do Chrámu na pomezí a tam u jednoho oltáře obětovat něco, na čem jí opravdu záleží. Zároveň s obětí položí na oltář kámen života, do něhož vloží veškerou magii, kterou má zrovna k dispozici. Pokud zvolila správnou oběť, kámen života se zbarví do tyrkysového odstínu, což znamená, že získala požehnání a může začít hledat tělo pro svého potomka.“

„Tělo pro potomka?“ vykulil oči Sam.

„Harpyje je svým posláním průvodce a touto činností stráví nejméně polovinu svého života. Narazí-li v tu dobu na tělo někoho nedospělého, může duši doprovodit po cestě do zapomnění a tělo si pak vzít. Tady kodex praví, že si lze přisvojit tělo pouze tehdy, jedná-li se o naprosto opuštěné dítě, které nemá nikoho, kdo by se o mrtvé tělo postaral. Tělo také nesmí být příliš poškozené, aby bylo možné zachovat všechny jeho funkce.“

„Takže harpyje kradou lidské děti, aby z nich udělaly své potomky?“

„Ty, co uznávají kodex, žádné děti nekradou. Jen jim usnadní cestu, a když jim náhoda přeje, mohou získat i tělo. Ujišťuji vás, že není nijak zvlášť snadné najít někoho mladého, kdo umřel úplně sám. Občas to trvá i roky.“

„A co pak?“

„Jak probíhá proces zrodu nové osobnosti není snadné popsat. Než se člověk stane plnohodnotnou harpyjí, nosí kámen života jako talisman. Postupně se jeho tělo přetváří do podoby harpyje. Musí se naučit řeč, získat nové návyky, vzdělání a tak.“

„Takže v těle už nezůstane nic z jeho bývalého majitele?“

„Nemělo by, jenže tu a tam se ukazuje, že nějakou stopu si přece jen tělo pamatuje. O mně harpyje tvrdí, že jsem sice velice nadaná, ale zároveň i poznamenaná minulostí své tělesné schránky.“

„Říkala jsi,“ oslovil Alektu Tom, „že ty harpyje, které uznávají kodex, děti nekradou. A co ty, které ho neuznávají?“

„No, to je trochu problém. Slyšela jsem, že některé z odtržených uzavírají obchody s lidmi. Najatý člověk zabije dítě v pustině a nechá ho tam. Za to může získat bohatství nebo nějaký magický artefakt.“

„Ani se mi nechce věřit, že by to někdo mohl udělat. To ale znamená, že by nás ta harpyje, co letěla kolem, nezabila. Čím by nám podle tebe mohla být nebezpečná?“

„I mezi harpyjemi může existovat jedinec, který zahubí člověka vlastními silami... Je vždycky lepší se odtrženým vyhnout než riskovat existenci.“

„Páni! Pořád mi vrtalo hlavou, proč některá mláďata harpyjí vypadají spíš jako lidé! Teď je mi to konečně jasné,“ hltal Alektina slova nadšený Sam.

„Už ssse ssstmívá, měli bychom vyrazit domů,“ připomněl jim Zen.

Uznali, že má pravdu a s trochou lítosti přerušili zajímavý rozhovor. Během cesty je zastihla tma, ale Karel je přesto bezpečně navedl až k jeskyni. Tentokrát šli spát opravdu pozdě, ale nelitovali. To, co se dozvěděli, bylo mimořádně zajímavé a překvapující. Fakt, že ani harpyje nejsou vždycky dokonalé, je svým způsobem potěšil.

Časem se ukázalo, že jsou výlety užitečné i co se týče školy.

Konečně dvojčata nashromáždila dostatek ajrů, aby uspokojila kerberovy požadavky. Tři hlavy se zubatými tlamami a obrovskýma očima se otočily přímo k nim, když kluci dorazili na místo.

„Nejvyšší avelleto, dovol, abych složil k tvým nohám nashromážděné ajry a důkaz, že umím tvarovat kámen,“ řekl Tom. První hlava se k němu sklonila a vyplázla jazyk, stočený na konci do jakési mističky. Do ní chlapec položil kamínek s otvorem uprostřed. Kerberos kámen slupl, zhoupl hlavou dolů a nahoru, pak promluvil. Jak už tu bylo zvykem, jeho hlas slyšel jen žák, se kterým jednal.

„Potvrzuji, že byl úkol splněn.“

„A jaký bude můj další úkol?“

Hlava se znovu zhoupla sem a tam.

„Další zadání zní: přines malý kousek beztvaré, kterou pudí vzhůru nehybný.“

Hlava znovu vyplázla jazyk, na jehož konci Tom nalezl malou lahvičku. Vzal si ji, ale moudrý z kerberova požadavku nebyl.

„Mohl bych poprosit o nápovědu?“

Druhá kerberova hlava se natáhla až k němu: „Až objevíš tu tekutinu, naber si plnou lahvičku. Budeš ji později potřebovat i při vyučování.“

Pak přistoupil k tříhlavému psovi Sam a proběhlo podobné jednání jako s Tomem. Když si navzájem prozradili, co jim pes řekl, s uspokojením konstatovali, že budou shánět stejnou věc a že tentokrát naštěstí nemusí přiložit žádné ajry.

„No jo, ale o jakou tekutinu jde?“ spekuloval Tom. „Má to být voda?“

„Budeme se muset zeptat,“ přikývl Sam, „nezdá se mi, že by to bylo tak snadné, jako jen nabrat obyčejnou vodu v naší jeskyni.“

„Člověk nikdy neví,“ potřásl hlavou Tom, „zkusím se zeptat.“

„Jak máme poznat tu správnou tekutinu?“ obrátil se na třetí hlavu.

„Musí to být slzy z nitra skal,“ zněla odpověď.

„Hm,“ zamyslel se Sam, když mu to bratr přetlumočil, „to by klidně mohl být i náš pramen v jeskyni, no nic, zkusím se taky zeptat.“

Lehce se uklonil kerberovi: „Kde vlastně máme hledat tekutinu, o kterou se jedná?“

„Tam, kde skála roní krvavé slzy.“

„Tam, kde skála roní krvavé slzy?“ zopakoval nahlas Sam.

„To je přece jasné! Uplakaná skála,“ přitočil se k nim duch Karel

„Jsi si tím jist?“ zapochyboval Tom. „Co ty krvavé slzy?“

„Místa, po kterých voda stéká, se tam barví do rezava, určitě je to ono.“

„No, jestli máš pravdu,“ rozzářil se Sam, „tak tenhle úkol zvládneme zatraceně rychle.“

Doma v jeskyni šli okamžitě zkontrolovat, jestli se jim doplnila mapa. Trochu je sice zklamalo, když zjistili, že ani další dílek jim nepomůže odhalit nic objevného, ale dobrá nálada jim vydržela.

O víkendu za nimi jako obvykle dorazil děda s novými zásobami dobrot od Zachariáše a novinkami. To, že s nimi rodiče během příštích prázdnin nebudou, pro ně žádná extra novinka nebyla, to byl jen obvyklý setrvalý stav. Mnohem zajímavější bylo dědovo vyprávění o Vronovi, Hance a dalších lidech kolem, kteří se v poslední době zamíchali do jakéhosi podivného únosu. V Santareně se připravoval velký vyšetřovací a soudní proces, při kterém by se měla odhalit vina zúčastněných a to, co se vlastně ve skutečnosti událo.

„To je škoda, že tam s nimi nemůžeme být,“ litoval Sam, „hrozně by mě zajímalo, jak taková záležitost probíhá.“

„Neboj se, já ti to potom povyprávím,“ sliboval děda.

Hned další den po vyučování se vypravili pro „slzy skal“. Teď si libovali, že mají Karla, který je tam dokázal dovést přímo bez zbytečného bloudění a hledání. Jenže na okraji skalního masívu je duch zarazil a zavedl je do nenápadného výklenku, kde mohli schovat prkna.

„Počkejte tady,“ řekl Karel, „zaletím se kouknout, jestli je čistý vzduch.“

Ještě se ani nestačili rozkoukat a už byl zpět: „Je to dobré, není doma.“

„Kdo není doma?“

„No přece ta harpyje, co tu bydlí, ten pramen je na jejím pozemku.“

„V tom případě je divné, že by nás sem kerberos nasměroval. Možná je podobný pramen i jinde a tohle není správné místo, kde jsme měli hledat. Proč by posílal žáky na cizí pozemky?“

„Tak naberte vodu a vyzkoušejte to, ne? Za to nic nedáte. Když to nebude ono, vyrazíme jinam,“ navrhl Karel. Uznali, že má pravdu.

Silové pole ochrany zaznamenali v okamžiku, kdy se přiblížili ke skále obarvené vytékající vodou. Chovalo se jako neviditelná stěna, která jim zabraňuje pokračovat v cestě. Když necouvli, vynořila se v jejich mysli otázka.

„Co zde pohledáváte? Mám oznámit vaši přítomnost paní domu?“

„To ne,“ polekal se Tom, „jen jsme chtěli trochu vody, nic víc.“

„Vodu si nabrat můžete a pak okamžitě opusťte chráněný prostor,“ souhlasil neviditelný strážce.

Pospíšili si k vodě, aby odtud co nejdříve vypadli. Jakmile se ocitli mimo hranice hlídané oblasti, vydechli úlevou a zamířili k výklenku, kde na ně u supervolonových prken čekal Karel.

Náhle se Tomovi sevřely vnitřnosti úlekem a zmocnila se ho panika. Ve stejném okamžiku vydal duch srdceryvné zakvílení, jaké už jednou slyšeli.

„Jejda, omlouvám ssse,“ ozvalo se vedle nich, „netušil jsssem, že jssste tady.“

Dvoje děsivé oči, které se vedle nich zničehonic objevily, jim rozhodně na klidu nepřidaly. Tom měl dojem, že mu srdce buší až v krku. Sam se vzpamatoval rychleji.

„Ahoj Zene, ahoj Furontisi, co tu děláte?“

„Přišli jsssme sssem pro trochu vody,“ odpověděl Zen, „a ještě jednou ssse omlouvám za naše bafnutí. Víte, ono je to pro násss ssstejně přirozené, jako když vásss sssvědí nosss. Taky ssse podrbete a nepřemýšlíte, jessstli to máte udělat.“

„O čem to meleš?“ vzpamatovával se zvolna z leknutí i Tom.

„No, nevěděli jsssme, že ten duch, na kterého jsssme tu narazili, je zrovna ten váš. Tak jsssme na něj vyssstartovali, abychom ho vyděsssili. To je u násss naprosssto normální chování. Doufám, že ssse nezlobíte.“

„Ne, to je v pořádku,“ ujišťoval kamaráda Sam, zatímco Tom se začal starostlivě rozhlížet, kam zmizel Karel.

Našel ho schovaného za supervolonovými prkny. Krčil a mihotal se v naprosté panice.

„Všechno je v pohodě, uklidni se,“ domlouval mu s veškerou průvodcovskou přesvědčivostí, „kamarádi tě nechtěli vyděsit. Byl to jen takový malý omyl.“

„Já, já, ještě nemohu odejít, i když bych moc chtěl,“ vylekaně blekotal duch a vystřelil z úkrytu ven.

„Počkej, nejanči, nic se neděje,“ šel za ním pomalu Tom, „copak jsi nepoznal našeho kamaráda Zena?“

Karel se sice zastavil, ale stejně před svým průvodce couval tak, aby si držel vzdálenost čtyř metrů. Tom si najednou uvědomil, že je tu zase červené vlákno. Tentokrát bylo silné a zřetelné.

„Pojď se mnou, Karle,“ nařídil autoritativně, skočil do výklenku pro prkno a vyrazil podél červené nitky, kterou viděl svým postiženým okem. Letěl asi minutu, když vlákno začalo blednout a slábnout. Během další minuty se vytratilo úplně. Zastavil se a hned za ním zabrzdil své prkno i Sam. Spolu s ním dorazili i oba zvědaví běsové. Karel se před nimi schoval za Tomem. Už ale vypadal mnohem klidněji.

„Co je tímhle směrem?“ ukázal Tom místo, kam ještě před chvílí mířilo červené vlákno.

„Chrám na pomezí,“ odpověděl Zen. Pak opatrně nakoukl za Toma. „Ještě jednou ssse omlouvám, Karle, nechtěli jsssme vyděsssit právě tebe.“

Duch v mžiku zacouval do bezpečné vzdálenosti.

„Já... já ještě nemohu odejít,“ opakoval zmateně, „nejdřív musím najít krále.“

Errata:

12.08.2021 12:32