Pamatuj, že 'host' má omezené možnosti!

Proces v Santareně

Zachariáš měl najednou tolik práce, že mu po večerech chodila vypomáhat i Hanka s oběma kamarády. Všechny ubytovací prostory byly beznadějně plné a lidé z jižního kontinentu, kteří se sem sjeli, očekávali ten nejlepší servis a obsluhu. Vzhledem k tomu, že většina z nich neměla sedmý smysl, považovalo se za slušnost nepoužívat před nimi magické schopnosti. Jídlo se jim muselo nosit ručně a ne všichni byli k obsluhujícím vlídní. Bylo moc dobře znát, kdo má služebnictvo a jak s ním zachází. Vůbec si neuvědomovali, že tady žádní sluhové nejsou. Hanka byla mockrát v pokušení jim za jejich neurvalost a hloupé řeči provést nějaký magický šprým, ale pak si řekla, že by to od ní nebylo fér, a ovládla se. Celá Santarena si šuškala o nadcházejícím procesu, kde jako obžalovaná stála i jedna z učitelek magické školy. Velkou zvědavost vzbuzoval fakt, že unesený chlapec zatím nebyl ochránci vypátrán. Jeho matka, belistounská královna, dokonce vypsala vysokou odměnu za nalezení syna, ale i to se míjelo účinkem. Nikdo nechápal, jak je v magickém světě možné hledanou osobu tak účinně schovat.

Jednoho dne zavítal do Kouzelných zahrad soudní úředník a rozdal jednotlivým osobám pozvánky k soudnímu procesu. Sváťa závistivě koukal po Hance a Rafanovi, kteří spolu s pozvánkou obdrželi i pokyn, že mají v aule usednout do prostoru svědků.

„Proč jsem taky nedostal pozvánku?“ mračil se jejich mladší kamarád.

„Nic si z toho nedělej, já ji taky nedostal,“ utěšoval ho Vron, „vlastně je lepší, když tam vůbec nemusíš.“

„Ale já to chci vidět,“ bouřil se Sváťa, „zajímá mě, jak to bude probíhat a jestli našeho spolužáka konečně najdou.“

„No dobře,“ pokrčil rameny Vron, „řeknu Zachariášovi, aby tě tam vzal s sebou. On tam musí, protože ho R'íhan požádal, aby Hance dělal pověřeného zákonného zástupce.“

„A proč jí neděláš zástupce ty?“ podivil se Rafan, kterému vrtalo hlavou, proč se Vron tak málo zajímá o celý případ. Hanka při té otázce také zpozorněla a upřela na jejich přítele zvědavý pohled.

„Čím méně se tam o mně bude mluvit, tím lépe. Nelíbí se mi směr, kterým se vyšetřování ubírá. I vám doporučuji jen odpovídat na otázky a zůstat pokud možno v pozadí. Jestli to půjde, udělejte ze sebe jen nedůležité osoby.“

„Vrone, ty před námi něco tajíš! Rafan říkal, že nám poprvé za tu dobu, co se známe, lžeš,“ uhodila na svého přítele Hanka.

„O tom si pohovoříme, až proces skončí,“ stroze odsekl Vron a zamračil se na dívku i na Rafana. Zvedl se a se slovy, že má ještě nějakou práci, urychleně odešel.

„No chápeš to?“ naštvaně řekla Hanka na kamarádovu adresu, ale oči se jí zrádně zalily slzami.

„Pokud jsem Vronovi správně rozuměl,“ mrkl po straně směrem k dívce Rafan, „právě nám doporučil, abychom se na nic neptali, o nic nezajímali, protože ten, kdo nic neví, nebude pro vyšetřovatele důležitý.“

„Asi byste měli poslechnout,“ zamíchal se do debaty i Sváťa, „a o Vronovi tam pokud možno vůbec nemluvit.“

„To se ti snadno řekne, ale co když se zeptají? Nebo co když se zase pokusí na nás použít násilnou prověrku mysli?“

„Když se zeptají, tak odpovíme,“ usmál se Rafan, „jen si prostě nebudeme zbytečně pouštět hubu na špacír.“

Hanka přikývla a přinutila se zahnat myšlenky na ztraceného spolužáku a uvězněnou učitelku. Moc toužila si o tom všem s někým dopodrobna popovídat, ale jakoby se před ní zavíraly všechny dveře. Nechtěl o tom mluvit její otec, ani Vron, od Rafana se dočkala akorát sarkastického úšklebku a slov: no jo, ženská! Sváťa sice naslouchal, ale sám mlčel, což Hanku rozčilovalo víc než Rafanovy úšklebky. Nejhorší na tom bylo, že se podobné odezvy dočkala i od Plama. Její dračí přítel také jen naslouchal a pak jí poradil, aby se tím netrápila a raději své síly věnovala učení. To už bylo skoro jako rána pod pás.

Nakonec vzala za vděk i Julií a Gitou. S těmi mohla o Tulovi mluvit od rána do večera. Společně spekulovaly o tom, co se mu asi přihodilo. Julie byla velice zklamaná, když zjistila, že ani Hanka netuší, kde jejich spolužák je.

„Neříkáš mi pravdu,“ obvinila ji, „bratranec tvrdí, že to musíte vědět.“

„Jaký bratranec?“

„Fred. Víš, on je pátrač. Zajímal se o Tula už před Vánocemi.“

„Copak on ho znal?“

„To ne. Ale když jsem doma vyprávěla, že máme ve skupině záplatovaného prince, začal mluvit o tom, že je to možná skutečný králův syn. Chtěl po mně, abych mu domluvila schůzku. Ale Tul odmítl. Tak jsem Fredovi řekla, že budete o Vánocích v Dubovníku rozdávat dárky chudým, aby se na něj podíval tam.“

Hanku rázem polil studený pot. To snad není možné! Ten, kdo Tula ohrozil na životě, byla ona sama. Rafan má pravdu, neumí držet jazyk za zuby. Kdyby Julie neslyšela, kde budou o svátcích, nemuselo k ničemu dojít. Bylo jí do breku. Jak jen mohla udělat tak hloupou chybu?! Jestli se tohle někdy dozvědí kluci, už jí v životě nebudou věřit. Rychle se rozloučila a prchla na mýtinu, kam chodili krmit hřejiváčky. Jenže měla smůlu. Sotva se vynořila z brány, narazila na Dianu Renu.

„No ne,“ podivila se zástupkyně ředitele, „netušila jsem, že tuhle bránu objevili i žáci. Ráda tě vidím, Hanko.“

„Omlouvám se, hned půjdu pryč,“ otočila se dívka k odchodu.

„Ne, nemusíš odcházet,“ chytila ji za ruku zástupkyně ředitele a otočila si dívku obličejem k sobě, „copak se stalo?“

„Já, já... udělala jsem hroznou chybu. A nejde to napravit,“ vypadlo z Hanky.

„A chceš si o tom se mnou promluvit?“

Hanka se zmohla jen na chabé zavrtění hlavou.

„Tak si najdi někoho, komu to dokážeš říct. O chybách je potřeba mluvit, jinak se s nimi člověk těžko vyrovnává. Určitě existuje někdo, kdo tě vyslechne a pochopí tě. Vymluv se z toho,“ usmála se na ni profesorka a nechala ji na mýtině samotnou. Ptáčci se pomalu vraceli ke krmítku. Jeden z nich začal zpívat a Hanka se rozbrečela. Byla ráda, že tu nikdo není a začala přemýšlet o radě, kterou právě od profesorky dostala. Hřejiváčkův zpěv vnášel do její duše klid. Rozhodla se, že se večer svěří otci.

R'íhan svou dceru v klidu vyslechl a vyslal k ní vlnu útěchy. Hanka byla ráda, že to ze sebe dokázala dostat a že necítí na druhé straně otcův hněv.

„Jsem hrozně hloupá. Dobré rady mi profrčí kolem uší a já si až pozdě uvědomím, že jsem měla poslechnout,“ vzdychla nešťastně, když dovyprávěla.

„Nejsi hloupá, jen trochu nezkušená,“ odpověděl jednorožec, „jsem rád, že si konečně dokážeš přijít pro radu i ke mně a že jsi mi to všechno řekla. Já vím, není to snadné. Ale jsi člověk a dělat chyby je normální.“

„Ale tohle se nedá ani vrátit ani napravit,“ popotáhla nešťastně.

„Nevěš hlavu, žádná tráva není tak mokrá, aby zase neuschla. Aspoň teď víme, že tvého spolužáka nikdo úmyslně nezradil ani neprodal. Až bude po procesu, ještě si o tom popovídáme u nás doma,“ vlídně řekl R'íhan.

„Až bude po procesu, to říkají všichni! Co to znamená, tati?“

„Že ještě nenastal pravý čas na otázky.“

„Jsem z toho nervózní.“

„Tak relaxuj a věnuj se učení,“ rozloučil se něžným pohlazením jednorožec a zanechal Hanku v nejistotě, co se to vlastně kolem nich děje.

Dva dny nato se ke své chybě přiznala i Sváťovi a Rafanovi.

„Prokristapána, ženská!“ chytil se za hlavu Rafan. „Copak ti pořád nevtloukám do hlavy, abys nebyla tak ukecaná?!“

„Nenadávej jí!“ zastal se dívky Sváťa. „Byla to víc hloupá náhoda než její chyba. Aspoň víme, jak nás tam našli.“

„No, ještě že máš tolik slušnosti, abys nám to řekla,“ mračil se doposud Rafan, ale Hanka vycítila, že se na ni až tolik nezlobí. Tvářila se zkroušeně, ale v duchu jásala, že to kamarádi vzali tak sportovně a nepřestali s ní mluvit.

Ve škole právě probírali transport břemen posílaných branami. Nebylo to tak snadné, jak se zpočátku zdálo, takže museli začít trénovat i doma. Toho využil Zachariáš a hned je zaměstnal v praxi. Hosté z Jižního kontinentu toho snědli neuvěřitelné množství, takže bylo pořád potřeba transportovat zásoby z tržiště do Kouzelných zahrad. Pracovali společně s Vronem, který byl v poslední době nezvykle uzavřený a nemluvný. Ale na druhou stranu jim ochotně pomáhal radou i příkladem, když měli potíže s prací.

Konečně nastal den procesu. Zachariáš se oblékl do slavnostního, což znamenalo, že si na svůj obvyklý kožený kabátec připnul obzvlášť široký a zdobený opasek, za kterým se mu houpala naleštěná sekera. Běžný denní provoz nechal na starost Vronovi a spolu s dětmi se pěšky vypravil do centra Santareny, kde se v katedrále konalo shromáždění. Když Hanka viděla, kolik je tu lidí, skoro se vyděsila. Vyšetřování přilákalo nejen zúčastněné, ale i spoustu zvědavců. Ještě že měli rezervovaná místa v prostoru pro svědky. Sváťa se tam nenápadně protlačil spolu s nimi. Pořadatelé nevěděli, kam dřív skočit, koho dřív kontrolovat a jen tu a tam usměrňovali dav, který se tlačil u vchodu. Rafan s pobavením pozoroval ten zmatek a prorokoval opožděný začátek.

Ale pak postranními dveřmi napochodovali do sálu honosně oblečení lidé a za nimi vešli tři mágové v černých, zlatě zdobených pláštích. Zaujali místa na vyvýšeném pódiu a gestem přivolali šéfa pořadatelů. Ten vzal do ruky zvláštní hůl zdobenou velkým kamenem a několika peříčky. Poklepal s ní na kamennou podlahu, což vyvolalo vibrující vlnu, která ztlumila zvuk. Zbytek opozdilců se natlačil dovnitř a muži u dveří zavřeli vchod.

Muž s holí představil tři mágy, kteří tu měli působit jako soudci, pak představil Cintariona, hlavního vyšetřovatele a Lionu jako obhájkyni práv obviněných. Pak prohlásil shromáždění za zahájené a předal hůl hlavnímu vyšetřovateli.

„Vážení přítomní,“ ujal se slova Cintarion, „sešli jsme se tu na žádost královny z Belistounu, která žádá, abychom potrestali únosce jejího syna Tuliana a pokud to bude možné, našli ztraceného následníka trůnu. Protože se nám nepodařilo případ vyřešit na místě, svolali jsme shromáždění, které by mělo objasnit celou situaci a najít viníka únosu. Co se tedy stalo? Zhruba před čtyřmi lety zmizel desetiletý Tulian z rodného hradu. Stalo se to záhy po smrti jeho otce a zmizení jeho staršího bratra. Chlapce se nepodařilo najít a všichni se domnívali, že utekl v nějakém psychickém šoku a možná už není mezi živými. Nicméně pátrat po něm nepřestali. V létě dostali zprávu, že byl chlapec pravděpodobně viděn v Renoru v magické škole. Královský mág tam vyrazil, aby se přesvědčil, zda se opravdu jedná o Tuliana. Dohonil ho na supervolonových závodech v Polutě. Bohužel se mu nepodařilo s chlapcem promluvit, protože hned po závodech zmizel. Jak jsme zjistili, odvedla ho odtud obviněná Felicie Ferinová. Díky ní se Tulian dostal do rukou Artitanovi, který navzdory tomu, že věděl, kdo Tulian je, chlapce nevrátil rodině, ale přinutil ho navštěvovat školu tady v Santareně. Proto jsme ho obvinili z únosu. Problém je, že se chlapce zatím nepodařilo najít ani našim nejlepším pátračům.“

Hanka v mysli ucítila Plamův kontakt.

„Mohl bych se dívat s tebou?“ zeptal se její dračí přítel. „Moc by mě zajímalo, jak takové shromáždění probíhá.“

Nejdřív ho chtěla odmítnout za to, jak se k ní v poslední době choval, ale pak si to rozmyslela. Vždyť i její otec se choval skoro stejně. Přece se nebude urážet jako malá holka! Přijala tedy Plama do svého komunikačního krystalu a umožnila mu dívat se a naslouchat.

„Byl královský mág u dvora v době, kdy se chlapec před čtyřmi roky ztratil?“ zeptal se jeden se soudců.

„Ano,“ přikývl Cintarion.

„Pak ho povolejte jako svědka, ať objasní, co se tehdy stalo a jak v tu dobu postupoval on sám,“ nařídil soudce.

Z řady před nimi se zdvihl muž a přistoupil k vyšetřovateli. Ten mu vrazil do ruky hůl a poučil ho, že se kámen při jakékoliv lži zbarví červeně.

„To je on,“ zašeptala Hanka směrem ke klukům, „ten, co chtěl Tula v Polutě zabít.“

Rafan ale lehce zavrtěl hlavou a přitiskl si prst na ústa. Hanka pod jeho zamračeným pohledem ztichla a poslušně se schoulila zpět na své místo.

„...a toho večera následník zmizel ze své komnaty ve věži,“ hovořil mezitím svědek, „zjistili jsme to pochopitelně až ráno, když nedorazil ke snídani. Královské stráže prohledaly celé okolí, ale marně. I já jsem se snažil najít nějakou stopu, ale moje vyhledávací schopnosti nepatří k nejlepším. Věřil jsem, že se chlapec musí dřív nebo později někde objevit. Ovšem nepředpokládali jsme, že by mohl být v magické škole, protože o jeho sedmém smyslu neměl nikdo z nás nejmenší tušení.“

„Jaké máte magické vzdělání?“ zeptal se soudce.

„Střední.“

„Ale bránu ovládáte.“

„Ano.“

„A to nedovedete poznat magické předpoklady?“

„Umím trochu uzdravovat, zahnat zemědělské škůdce, ale co se týká vidění a pátrání, nepatřím mezi nejlepší.“

„A kdo vlastně přihlásil Tuliana do magické školy?“ znovu se zeptal soudce. „Na to přece potřeboval někoho dospělého.“

„Jak jsme později zjistili, byl to Silmur, strážce královského stáda, kdo chlapce nechal studovat v Renoru.“

„Jeho z únosu neobviňujete?“

„Samozřejmě že obviňujeme! Ale pokud vím, jeho už obžalovat nemůžeme. Bylo mi řečeno, že ho zabili ho při té bitce v Dubovníku.“

„Rozumím. Pokračujte.“

„Vlastně jsme nakonec objevili Tuliana díky tomu, že jsme sledovali Silmura. Když jsem se ale konečně k chlapci dostal, ta zatracená ženská ho odvedla a schovala. Musel jsem najmout spoustu lidí, abych následníka znovu našel.“

Cintarion ho přerušil a obrátil se na soudce: „Myslím, že je čas přivést obviněnou Felicii Ferinovou.“

Mágové přikývli a jeden z pořadatelů přivedl profesorku. Vypadala smutně a unaveně.

„Byla jste obviněna z únosu Tuliana z Belistounu,“ řekla jí Liona a vtiskla jí do ruky hůl s kamenem, „nyní máte možnost svobodně promluvit a objasnit soudnímu shromáždění pohnutky vašeho nezákonného jednání. Povězte nám o tom, jak jste se seznámila s Tulianem.“

Profesorka začala vyprávět o závodech a o zříceném stropu v zákulisí. Pak ukázala prstem na Duala.

„Jsem si jistá, že tento muž chtěl Tuliana zabít. Zkusil kouzlit i na mě, ale to měl smůlu. Rychle jsem chlapce odvedla, protože mohl mít poblíž pomocníky a já nechtěla ohrozit dětský život.“

„To je nesmysl,“ ozval se Dual, který pořád stál opodál, „chtěl jsem Tuliana odvést domů k rodině. Ta potrhlá ženská si plete nehodu s vraždou. Snažil jsem se chlapce chránit před padajícím stropem. Nechápu, jak přišla na to, že bych ho měl chtít zabít. Takový nesmysl!“

„Nemá v ruce hůl pravdy,“ ozval se v Hančině mysli drak, „takže může klidně lhát.“

„Ty lumpe,“ obořila se na královského kouzelníka Ferinová, „já přece říkám jen čistou pravdu a taky vím, co mluvím. Jak se opovažuješ zlehčovat mou výpověď?!“

„Zůstaňte v klidu,“ napomenula Liona profesorku, „a pokračujte. Jinak budou soudci nuceni vám odebrat slovo.“

„Dobrá, dobrá,“ snažila se přemoci své rozčilení Ferinová, „nejvíc mě zarazil fakt, že Tulian nahlas vyslovil jméno Artitan. Skutečného Artitana znám, tak jsem ohroženého chlapce vzala k němu, aby se věci vyjasnily.“

„Chlapec vám řekl, kdo je?“

„Ano.“

„Přesto jste ho nevrátila domů. Proč?“

„Tvrdil, že ho doma zabijí, protože už zabili jeho otce a bratra. Chtěl dostudovat, aby se dokázal ochránit i před magií.“

„Tím jste se ovšem dopustila nezákonného jednání. Jste si toho vědoma?“

„Ano.“

„Proč jste celou věc nepředala do rukou ochráncům?“

„Odvedli by chlapce domů, a kdyby nic nevyšetřili, byl by znovu ohrožen na životě.“

„Vy tomu skutečně věříte?“

„Ano, jsem o tom přesvědčena, jinak bych tak nejednala.“

„Dobrá. Zatím se posaďte, musíme se poradit,“ řekl jeden ze soudců a naklonil se k dalším dvěma kolegům.

Celý prostor okamžitě začal hlučet tlumeným hovorem.

„Artitan to bude mít horší,“ tiše konstatoval trpaslík.

Přestávka netrvala dlouho. Po chvíli vyšetřovatel opět klepl holí a všichni se ztišili. Jeden ze soudců povstal a pobídl Ferinovou, aby přistoupila blíž.

„Provinila jste se proti zákonu, takže vám musíme vyměřit trest. Došli jsme ale k názoru, že jste jednala na základě omylu. Protože jste se ale zachovala podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a měla jste na mysli především chlapcovo dobro a zdraví, budeme to považovat za polehčující okolnost. Odsuzujeme vás na dva měsíce k práci v chudobinci pro nemocné v Dubovníku. Dostanete za to jen ubytování a stravu. Trest můžete absolvovat v době prázdnin. Souhlasíte s trestem?“

Ferinová jen mlčky přikývla. Pak se soudce otočil k první řadě, kde seděla královna.

„Ptám se i vás, vaše veličenstvo, souhlasíte s navrženým potrestáním i vy?“

„Ano, zdá se mi to jako dostatečný trest,“ přikývla oslovená žena, i když vysoký muž vedle ní jen nespokojeně koulel očima. Mág přikývl a sestoupil k Ferinové. Stáhl jí z ruky náramek a Hanka si s hrůzou uvědomila, že byl zaručeně antimagický. Naskočila jí husí kůže při vzpomínce, jak se člověk cítí, když je nucen ho nosit. Pak profesorku vyzvali, aby se posadila mezi svědky a zůstala soudu k dispozici, kdyby ještě potřeboval nějaké informace. Hůl pravdy se opět ocitla v ruce vyšetřovatele.

„Prosím účastníky soudního shromáždění o klid,“ řekl nahlas, „nyní vyslechneme hlavního podezřelého a soud se pokusí zjistit, kam zmizel unesený chlapec. Přiveďte mága Artitana.“

Hanka s obavou sledovala, jak přivádějí muže, který se posledního půl roku stal Tulovým ochráncem. Kromě náramku měl na rukou i pouta. Podmračený vzpurný pohled prozrazoval, jak je mu tahle situace silně proti srsti. Rozhlédl se po celé síni a pozorně spočinul na tvářích soudců. Nakonec přejel pohledem i prostor určený pro svědky. Cintarion mezitím líčil, jak Artitan přinutil Tula studovat v Santareně a jak mu znemožnil návrat domů. Na závěr ho obvinil z toho, že chlapce u Gorta ukradl z rukou Duala a někde následníka trůnu šikovně ukryl.

„Takový nesmysl! Co by z toho měl?“ neudržela se Hanka. „Tul přece chodil do školy rád.“

Královna z Belistounu zřejmě její šeptání zaslechla, protože se otočila, aby zjistila, kdo to řekl. To Hanku vzpamatovalo a ztichla.

„Vysvětlete soudu, proč jste chlapce neodvedl domů,“ nařídil obviněnému vyšetřovatel.

„Vážený soude, vážení přítomní,“ promluvil zvučně Artitan, „rád všechno vysvětlím, jestliže mi to dovolíte.“

„Odpovězte na otázku a žádné zbytečné řeči,“ napomenul ho Cintarion.

„Zajímal jsem se o chlapce proto, že někdo na Jižním kontinentu zneužil mé jméno a zadržel vzkaz, který ke mně od bývalého královského mága vůbec nedorazil. Zajímalo by mě, proč současný dvorní kouzelník používá mé jméno!“

„Otázky tady klademe my!“ zamračil se Cintarion, ale jeden ze soudců ho zarazil a ukázal na mága.

„Sundejte mu pouta a ať si vezme hůl pravdy. Zároveň prosím svědka Duala, aby přistoupil a podal vysvětlení.“

Královský mág se zvedl a postavil se vedle Artitana. Obrátil se k němu a do očí mu řekl:

„Vždyť jsi mě v dopise sám požádal o to, abych se nějaký čas pod tvým jménem staral o královskou rodinu. Tak proč se tomu teď divíš?“

„Cože?! Nikdy jsem ti nic nepsal, natož takový nesmysl!“ zuřivě k němu o krok přistoupil bojový mág. Protože už v té chvíli svíral hůl pravdy, všichni zvědavě pohlédli na vyšetřovatele, co na to říká. Dual o několik kroků couvl.

„Dejte hůl pravdy i tomu druhému,“ ozval se hlas z obecenstva.

„Tumáš,“ vrazil Artitan hůl do ruky Dualovi, „a teď vysvětluj, jak to bylo!“

„Ale vyšetřovatel jsem tu přece já,“ zkoušel protestovat Cintarion, ale nikdo si ho nevšímal, zraky všech se upíraly na dva mágy stojící proti sobě.

Dual s holí v ruce zdvihl hlas: „V dopise, který jsem dostal, jsi mě žádal, abych na Jižním kontinentu působil tvým jménem, protože ty máš momentálně lukrativnější kšefty. A já se jako blbec o tohle království několik let staral, zatímco ty ses tu někde poblíž paktoval s nepřáteli království!“

„To je lež!“ zuřil Artitan.

„Jak vidíš, tak není,“ strčil mu Dual pod nos hůl pravdy.

V davu přihlížejících to začalo hučet. Soudní divadlo začalo nabírat na zajímavosti. Jak je možné, že obě tvrzení byla pravdivá?

„Zjednejte pořádek,“ zasyčel soudce směrem ke zmatenému Cintarionovi.

Vyšetřovatel vytrhl hůl Dualovi a udeřil o podlahu. Vlna klidu se rozlila po síni. Pak hůl znovu vrazil do ruky Artitanovi.

„Jaký prospěch jste očekával, když jste unesl následníka trůnu? A žádné vytáčky! Teď už nemáte šanci to hodit na někoho jiného!“

„Já přece nikoho neunesl! Jen jsem tomu chlapci pomohl, protože se zdálo, že ho chce někdo zabít!“ zkoušel se bránit Artitan.

„Možná si u něj ten únos objednali odpůrci království. Ti ho teď přece platí,“ otočil se ještě při odchodu na své místo Dual, aby svému protivníkovi zavařil, „třeba chtěli chlapce zabít oni.“

V hledišti to opět zašumělo a vyšetřovatel musel opakovaně použít zklidňující kouzlo. Náhle se prodral davem jeden z diváků a přeskočil zábradlí. Odstrčil vyšetřovatele a postavil se před soudce. Strhl si klobouk a lehce se uklonil: „Tohle je naprostý nesmysl, nikdo z nás by si nepřál smrt dítěte. Najali jsme Artitana na ochranu před bandity, nic jiného jsme neobjednali, jak se snaží naznačit tenhle královský darebák.“

„Lorde Hungare,“ povstala rozčileně a výhružně královna, „jestli v tom máte prsty...“

„Copak jste neposlouchala, co říkám, veličenstvo?“ odsekl neuctivě muž. „Ani vám, ani vašim dětem bychom neublížili. Akorát že už tu s námi není žádný skutečný král, kterému by se na hrudi rozhořelo dračí oko. Od té doby, co zemřel váš manžel, to jde s královstvím od deseti k pěti. Copak to nevidíte? Po takové neúrodě, jaká byla letos, by váš muž sáhl do pokladnice a zabezpečil zemi proti hladu! Jenže ti vaši přisluhovači umí jen zdvihat daně a dohánějí chudé k naprostému zoufalství. Kde by se jinak najednou vzalo tolik banditů a pirátů? O takové vládce my nestojíme, to jistě chápete!“

„Zjednejte si pořádek,“ znovu napomenul Cintariona jeden soudce.

„Tohle nemá s projednávaným případem nic společného, vraťte se hned zpět do hlediště,“ nařídil neposlušnému divákovi vyšetřovatel.

„Jak to, že nemá!“ nechtěl se nechat nezvaný návštěvník vyhnat. „Každý přece vidí, že se chce lord Barada stát králem a ten jeho úlisný přisluhovač, co si ještě nedávno říkal Artitan, dělá všechno pro to, aby mu to usnadnil! Jestli chce někdo Tuliana zabít, tak je to právě Barada! Pak už by mu stačilo se jen oženit s princeznou a má, co chtěl. Ale o takového krále my nestojíme! To radši žádného!“

Hlediště po jeho výstupu zahučelo jako když se píchne do vosího hnízda. Vyšetřovatel si toho zatím nevšímal, jen netrpělivě kývl na své pomocníky a ti začali rozohněného muže vytlačovat směrem, odkud před chvílí přivedli Artitana. Nakonec za nimi zaklaply dveře a v síni zavládl napjatý klid. Vystoupení nezvaného hosta po sobě zanechalo podivnou pachuť a vzbudilo pochybnost o vládcích z Jižního kontinentu.

„Vraťme se zase k vyšetřování,“ vybídl přítomné jeden ze soudců a obdařil Cintariona znechuceným pohledem. Ten si setřel pot z čela a obrátil se zase k obviněnému, který s pobavením a kapkou zlomyslnosti sledoval dění kolem.

„Takže kde jsme to skončili? Nutil jste chlapce, aby chodil do školy a neumožnil jste mu návrat domů...“

„K ničemu jsem ho nenutil! Nechtěl se vrátit domů, protože se tam bál o svůj život. Podezříval mága, že zavinil i smrt otce a zmizení bratra.“

„On byl při tom, když jeho otec zemřel?“

„Pokud vím, tak nebyl. Ale tvrdil, že vyslechl jeden podivný mágův rozhovor, ze kterého to vyrozuměl. Prý měl zemřít i on, tak raději utekl z domova. Věřil jsem mu, když to vyprávěl. Chtěl studovat magii, aby se dokázal ubránit.“

„Mohl jste požádat ochránce, aby to prověřili. Proč jste nevyužil zákonné prostředky?“

„To je složité. Nebylo vyloučeno, že ochránci nic neobjeví. Pak by odešli a Tul mohl být opravdu ohrožen na životě. Kdyby se mu něco stalo, viděl bych to jako své selhání. Raději jsem tedy utajil místo jeho pobytu.“

„Dejme tomu. Ale pak jste odjel a nechal chlapce bez ochrany. Kampak se poděla vaše péče a starostlivost?“

„Nemohu přece odmítat klienty. Je to moje práce. Doufal jsem, že je Tul ve společnosti svých spolužáků v bezpečí a nic mu nehrozí.“

„A není to náhodou tak, že jste najal v Dubovníku pár lumpů, aby ho mezitím zabili?“

„Já se Tula snažil chránit, ne zabít! Kolikrát to mám sakra opakovat?!“

„Jenže ochránkyně, která vyšetřovala případ, tvrdí, že jeden obviněný přiznal, že jim Artitan dal peníze, aby ve vhodné chvíli napadli skupinu, rozdávající dárky,“ zvýšil hlas Cintarion.

„Copak? Další jmenovec? Protože já to nebyl!“ nenechal se zastrašit bojový mág. „Našli jste vůbec všechny útočníky a Silmurova vraha?“

„Otázky tady kladu já!“ zasípal vzteky vyšetřovatel. „Takže teď vysvětlete, jak jste se dostal na místo konfliktu a co jste dělal.“

„Bohužel jsem se tam dostal pozdě. Dali mi vědět až v okamžiku, kdy už bylo po všem a Tul byl pryč. S pomocí jeho spolužačky jsem se pokusil vystopovat únosce, což se nám nakonec podařilo. Odvedl ho Gort,“ mágův prst zamířil k jedné židli v prostoru pro svědky. Teprve teď si Hanka všimla známé osoby.

Mágové kývli na vyšetřovatele, aby označeného přivolal jako svědka. Gort pomaličku vstal a nedbale se přiloudal před soudce.

„Je pravda, že jste unesl Tuliana z Dubovníku?“

„Unesl je nesprávné slovo. Snažil jsem se zařídit, aby se kluk dostal zase domů k rodině. Vlastně jsem ho zachránil před tou nebezpečnou bitkou, do které se v Dubovníku zamotal. Odtáhl jsem ho branou k sobě. Byl tak rozrušený, že jsem považoval za vhodné ho trochu magicky zklidnit. Pak jsem ho předal tady Dualovi, aby ho mohl vrátit matce.“

„Chtěl po vás Artitan, abyste ho vydal jemu?“

„Jo, snažil se o to, ale marně. Ale dost možná to bylo jen takové odpoutání mé pozornosti, když se mě pokoušel okrást.“

„Hlásil jste pokus o krádež ochráncům?“

„Nakonec ne. Jakmile jsem ho načapal ve své zahradě, lup odhodil a pak se mu z ničeho nic najednou podařilo zmizet branou. Nic mého si s sebou neodnesl, tak jsem to nechal plavat. Nebylo nutné kvůli tomu někoho obtěžovat. Jenže on se pak z druhé strany vrátil a otevřenou branou vyfoukl toho uneseného kluka Dualovi přímo pod nosem. To už jsme hlásit museli.“

„Byl u vás sám?“

„Ne měl s sebou dvě starší děcka. To je tedy bída učit tak mladé lidi vloupávat se na cizí pozemek a krást.“

„Co si to dovoluješ, ty lumpe?!“ nakročil k němu Artitan. „Na rozdíl od tebe jsem v životě nic neukradl!“

Hůl pravdy v jeho ruce zazářila rudým světlem. Gort se neudržel a roztáhl pusu k širokému úsměvu: „No vida, aspoň tu konečně vyjde pravda najevo.“

„Jediné, co jsem jako malý kradl, byl cukr z matčiny cukřenky,“ dodal zachmuřeně Artitan. To, že tentokrát hůl potvrdila jeho slova, už ale nikdo nezaznamenal. Lidé v hledišti se od srdce zasmáli a Gort se spokojeně zašklebil.

„Kde je nyní Tulian?“ zeptal se vyšetřovatel.

„To nevím,“ pokrčil rameny Artitan, „já už se na Gortovu zahradu nevrátil. Prošel jsem i s dětmi branou k jednorožci R'íhanovi a ten mě vzápětí poslal zpět do Santareny. Tam už tou dobou bylo spoustu svědků, kteří mohou odpřísáhnout, že mě viděli a že jsem nikam ani na okamžik nezmizel.“

„Tak kdo vlastně mého chlapce ze zahrady odvedl?“ povstala ze svého místa královna a přistoupila blíž. Dívala se z jednoho mága na druhého a pak se otočila k Dualovi.

„Jsi přece kouzelník! Jak ti mohli pod rukama ukrást moje dítě?!“

„Omlouvám se, vaše veličenstvo, někdo ho protáhl branou tak šikovně, že jsem si nevšiml, kdo to byl,“ bránil se královský mág.

„No jasně,“ ušklíbl se Gort, „je to ňouma, který čučel na bránu otevřenou jednorožcem, a zatím mu někdo za zády vyfoukl prince.“

„Ty bonzáku jeden hnusnej,“ vyletěl na něj Dual, „co si to dovoluješ? Já tě najal, abys kluka našel. Byl jsi celej žhavej posloužit královské rodině. Jenže ta tvoje zahrada funguje jako průchoďák. Kdo ví, kdo se tam všechno motal!“

„Jasně že jsem chtěl posloužit královně. Kdo by nechtěl? Ale to jsem si ještě myslel, že za služby slušně platí.“

„Samozřejmě, že platí, ale tys to zvoral.“

„Já? Já že jsem to zvoral?! Kluka jsem ti předal, takže svůj díl práce jsem odvedl beze zbytku. Kdybys nebyl zvědavej a blbej, tak by se to nestalo.“

„Nehádejte se! Chci vědět, kde je můj syn!“ zdvihla hlas královna, když vyšetřovatel zase nebyl schopen uplatnit svou autoritu.

„Tak dost! To by stačilo!“ zvedl se soudce, který seděl vzadu a dosud nemluvil. „Vyhlašuji přestávku na oběd. Sejdeme se tu za hodinu a budeme pokračovat, až se všichni trochu uklidníte.“

Tři mágové se poté zvedli a odešli. Lidé sice reptali, ale nezbylo jim nic jiného, než se jít trochu vyvětrat do mrazivého dne.

Zachariáš děti zatáhl do malé hospůdky, která zvenku ani jako hospoda nevypadala. Uvnitř byly jen čtyři stoly, u kterých nikdo neseděl. Poručil oběd, který jim přinesli téměř okamžitě. Jídlo bylo vynikající.

Vtom dovnitř vrazili tři muži a posadili se k jednomu stolku. Hovořili tak hlasitě a rozčileně, že je ani nešlo přeslechnout.

„Nic ti neudělali?“

„Nic. Akorát mě vyhodili ven na mráz. Musíte mi vyprávět, co se dělo potom. Zjistili, kam se poděl princ?“

„Ani náhodou! Akorát se ukázalo, že je královskej mág pěknej blbec. Nechal si kluka ukrást skoro pod nosem. Nedivil bych se, kdyby se královna rozhodla ho propustit.“

„Takže nejspíš zmizel stejně jako jeho brácha. Když o tom všem přemýšlím, tak od doby, kdy se u nás objevil Artitan, královskou rodinu stíhá jedna tragédie za druhou. Nezdá se vám to podezřelý?“

„Nejmenuje se Artitan.“

„No jo, já pořád zapomínám. Dual! Toho nám byl čert dlužen.“

„Myslíš, že by byl schopen zabít krále a odstranit oba jeho kluky?“

„Kdo ví. Skoro bych řekl, že ano.“

„Co by z toho měl?“

„To nevím, ale Baradovi by tím otevřel cestu k trůnu. Copak nevidíš, jak se ten záludnej bastard třese na to stát se králem?“

„Vždyť už jím skoro je. Roztahuje se na hradě jako žába na prameni.“

„Jistě. Ale vrtá mi hlavou, proč ještě nenosí králův amulet s dračím okem. Kdyby dal krále zabít, tak by si ten klenot přece přivlastnil. Vždyť je to vlastně nevyšší odznak královské moci.“

„Třeba se mu nelíbí.“

„A nebo mu nefunguje!“

„Nefunguje?“

„Copak ty o tom amuletu nic nevíš?“

„Nikdy jsem se o něj nezajímal.“

„Myslel jsem, že jeho historii zná každé malé dítě. Vždycky v královské rodině přecházel jen z otce na syna nebo na bratra. Když si ho dá na krk právoplatný vládce, jeho oko se rozhoří oranžovými a rudými odlesky, jako kdyby bylo živé.“

„Až se Barada ožení, třeba mu taky bude fungovat.“

„Jen jestli mu někdo řekl o tom, že samotná svatba nestačí. Musí absolvovat i test fyzické zdatnosti.“

„Test? A jaký?“

„Vlastnoručně chytit a zkrotit divokého koně. To je jakási pojistka, že se králem nestane nějaký ňouma nebo zbabělec, i kdyby měl královskou krev.“

„Páni, to jsem netušil. Takže mladý princ, i kdyby ho našli, stejně ještě nemůže být králem.“

„V tom je právě naše šance. Momentálně tu není žádný právoplatný král. Mohli bychom lidi přesvědčit, že by o jejich zemi neměl rozhodovat nějaký samozvanec. Nejlepší by bylo ustavit jakousi radu nejmocnějších lordů, která by převzala veškerou moc do svých rukou. Určitě by to naší zemi prospělo. Ale to bychom o tom museli přesvědčit hlavně ty zdřevnatělé šlechtické mozky, co zatím zachovávají věrnost královně. Zatím je nás na převrat málo. A kouzelník, i když je to ňouma, by mohl být zatraceně nepříjemný protivník.“

„A co ten tvůj bojový mág? Jestli ho osvobodí, třeba se přidá na naši stranu. Z toho, co jsme viděli, se dá usoudit, že Duala nesnáší podobně jako my.“

„To asi nepůjde. Má velice přesně vymezenou smlouvu a upozornil mě, že neudělá nic, co by směřovalo proti zákonům a zvyklostem naší země.“

„Tak seženeme jiného. Tady jich musí být.“

„Jo! A bude to stejný lump jako Dual, nebo horší! To není tak snadné. Musíme to ještě zvážit.“

„Ty jsi moc slušný a férový, Hungare, s tím nikam nedojdeš.“

„A ty si zase vůbec neuvědomuješ, jak je nebezpečné rozpoutat ozbrojenou konfrontaci. Teď nás sice ožebračují nestoudné daně, ale taky bychom mohli přijít úplně o všechno. A já mám rodinu, kterou bych nerad ohrozil. Kdyby se tu objevil jako král nějaký rozumný přijatelný člověk, tak ho bez mrknutí uznám, ale Barada tuhle krajinu úplně zničí. Když bude takhle pokračovat, octneme se ve válce raz dva.“

„Hele, jestli chceme dostat v soudní síni nějaká slušná místa, asi už bychom měli vyrazit zpátky,“ řekl jeden z mužů, když dojedli.

Jakmile zmizeli, zdvihl se i Zachariáš s dětmi.

„Tomuhle muži Artitan slouží?“ ohrnul nos Sváťa. „To bych do něj fakt neřekl.“

„Je to nájemný mág, moc vybírat si nemůže,“ odpověděl trpaslík, „copak ty by sis vybíral, jestli máš léčit toho nebo onoho jenom podle toho, jak vypadají nebo jednají?“

„Hm, asi máš pravdu. Když mě někdo potřebuje, neodmítnu ho.“

„A jak to vidíš s Artitanem?“ zeptal se Zachariáše Rafan. „Myslíš, že ho odsoudí?“

„Bojím se, že ano. Ukrýváním Tula se opravdu provinil proti zákonu, i když to myslel dobře.“

„Tak už pojďte,“ pobízela je Hanka, „ať nepřijdeme pozdě.“

Síň v katedrále byla zaplněná k prasknutí. Tři soudci se vrátili na svá místa a vyšetřovatel opět musel uklidňovat všeobecný hluk.

„Nyní na žádost soudu přistoupíme k rekonstrukci dění v Gortově zahradě,“ oznámil Cintarion a pozval k sobě Gorta, Duala, Hanku a Rafana. Rozmístil je v prostoru a pokynul Artitanovi, aby podrobně popsal, co se v zahradě dělo. Hanka opět ucítila Plamovu přítomnost ve své mysli. Pustila ho dál, aby i odpoledne mohl spolu s ní pozorovat, co se právě odehrává. Artitan právě líčil, co prožili u Gorta.

„...už jsme věděli, že nám Gort lhal, když tvrdil, že je Tul dávno pryč. Přemýšleli jsme, jak ho zachránit. Vtom nás ale Gort odhalil a použil na nás rušičku magie. Měl tam také několik ještěrorafů, takže jsem děti varoval, aby se nehýbaly. V té chvíli jsme byli odkázáni na milost a nemilost pána domu. Pak se kolem nás rozsypaly peníze a cennosti a Gort prohlásil, že zavolá ochránce, aby nás obvinil jako zloděje. Následně se ve dveřích objevil Dual s omámeným chlapcem a chtěl opustit zahradu. Gort ho poslal dozadu za pěšinu, kam už rušička nedosahovala. Bylo nám jasné, že tam vykouzlí bránu a zase i s Tulem zmizí. Vtom se jedna brána otevřela přímo za námi a Hanka na nás houkla, abychom ji následovali, což jsme učinili a objevili jsme se u jednorožců. Tam jsem dostal vynadáno za to, že jsem děti ohrozil, a byl jsem poslán do Santareny.“

Vyšetřovatel vzal hůl pravdy od Artitana a dal ji Dualovi: „Popište, jak to bylo.“

„V podstatě tak, jak říká obviněný. Vedl jsem chlapce dál do zahrady, abych otevřel cestu k nám domů, když se v temnotě kousek za dětmi rozzářila brána. Udivilo mě, jak dokázali překonat rušičku magie, a otočil jsem se, abych se na to podíval. Ucítil jsem sice vlnění brány hned vedle mě, ale než jsem se stihl otočit zpět, už se zavírala a Tulian nikde. Okamžitě jsem se pokusil o stopování magie, ale někdo nastražil tříštivou ochranu, kterou jsem bohužel spustil. Hrozně mě rozbolela hlava. Nemám nejmenší tušení, kdo prince ukradl.“

„Co jste viděl vy?“ obrátil se Cintarion na Gorta.

„Vlastně jen to, co už bylo popsáno.“

„Máte dobré pátrací a stopovací schopnosti. Nezkoušel jste najít chlapce?“

„Asi nemám tak skvělé schopnosti, jak se zdá, zkoušel jsem najít stopu Artitana, ale brána, kterou i s dětmi prošel, po sobě žádnou stopu nezanechala. Druhá brána nebyla provedena tak čistě, ale její ochrana byla zabezpečena takovou silou, že hlava rozbolela každého, kdo se jen pokusil o magické stopování. Ten mág musel vládnout obrovskou mocí.“

„A co vy?“ otočil se i k dětem. „Všimli jste si něčeho?“

„Prošli jsme otcovou branou, takže tu druhou bránu jsme ani neměli šanci vidět,“ odpověděla Hanka.

„Bohužel ani ochráncům se nepodařilo určit, kdo druhou bránu vyvolal,“ doplnil Cintarion výpovědi svědků a tázavě se otočil k soudcům.

Tři mágové dali hlavy dohromady a vyměnili si několik slov.

„Zůstaňte na svých místech,“ pokynul zúčastněným svědkům jeden z mágů, „nyní vyvoláme vizi minulého.“

Plam se stáhl z Hančiny mysli pryč.

„Uvolněte se a pokud možno myslete na den, nebo přesněji řečeno na noc, kdy ke zmizení Tuliana došlo. Přihlížející prosím o absolutní ticho.“

Hanka ucítila lehké vibrace magie kolem sebe. Jako účastník nemohla sledovat obraz, ale Sváťa jí později vyprávěl, jak se před nimi zhmotnila zimní zahrada, včetně ještěrorafů. Jednorožcova brána vypadala jako ladné zvlnění obrazu, které se vzedmulo za nimi a odplynulo hned po jejich průchodu branou. Druhá brána působila naprosto odlišně. Rozčísla tmu jako blesk a stejně rychle zmizela. Diváky oslepila tak, že ani nepostřehli, jak chlapec prošel dovnitř.

Když se vize rozplynula, všimla si Hanka, jak soudce, který vizi vyvolal, sedí s hlavou v dlaních a obličej má stažený bolestí. Někdo jí poklepal na rameno. Ohlédla se na Cintariona.

„Běž si sednout, tebe už nepotřebujeme,“ řekl jí tiše.

„Vás ostatní,“ pokračoval, když odešla, „musím požádat, abyste se podrobili prohlídce mysli. Soud už nemá jinou možnost, jak zjistit váš podíl na únosu Tuliana z Belistounu.“

„Moment,“ řekl Artitan, když se Cintarion zastavil před ním, „podle zákona mám právo si vybrat, komu otevřu mysl. A vy, Cintarione, to nejste. Žádám, aby to provedl některý z přítomných soudců.“

„Dobrá,“ přikývl jeden z mužů a sestoupil k obviněnému. Artitan před ním sklonil hlavu a chvíli bylo ticho. Pak soudce postupně obešel i ostatní. U Rafana se zdržel nejdéle. Naježený tulík na jeho rameni asi zase dělal potíže. Když se pak její kamarád vrátil k nim, byla zvědavá, co se tam dělo.

„Já jsem souhlasil, ale Plavík odmítl. Nakonec soudci dovolil zkoumat mysl, když i on otevře svou mysl pro nás. A představte si, že soudce souhlasil. Nakonec to bylo docela příjemné.“

„A co si o tom všem myslí soudce?“ zajímalo Hanku.

„Že je tohle shromáždění pěkný průšvih, protože není v jejich silách najít ztraceného kluka. Právě zvažoval, jestli má kontaktovat Bdělé teď nebo až po procesu. V každém případě mají ochránci pěknou ostudu.“

„No nazdar,“ chtělo se Hance neovladatelně smát. Pak si uvědomila, že je to vlastně reakce na Plamovo pobavení, když se zase vrátil do její mysli, aby sledoval situaci.

„Však to taky vyšetřují pěkně amatérsky,“ bručel pod fousy trpaslík.

„Proč myslíš?“ zarazil se Rafan.

„Nezkoumají fakta do hloubky. Ale to si raději povíme jindy, teď nevyrušujte.“

Soudci se zase radili mezi sebou. Cintarion nervózně přešlapoval a kousal si ret.

Nakonec všichni tři mágové vstali a předstoupili před královnu.

„Je nám líto, madam, že jsme zklamali vaše naděje. Prohlídka myslí potvrdila, že žádný ze zúčastněných nemá nejmenší tušení, kdo otevřel poslední bránu. Nepodařilo se nám zjistit, kde váš syn je ani co se mu stalo, i když jsme udělali vše, co bylo v našich silách. Jako trest pro zde obviněného navrhujeme, pokud budete souhlasit, půlroční bezplatnou službu vašemu královskému dvoru, jen za ubytování a stravu.“

„Nejsem si jistá, jestli ho chci mít u svého dvora,“ zamyslela se královna, „ale možná by mohl být užitečný v terénu.“

„Já už ho pohlídám, vaše veličenstvo, nebojte se,“ prohlásil Dual samolibě, ale nikdo si ho nevšímal.

„Tímto odsuzuji obviněného k bezodkladné půlroční službě pod dozorem belistounské královny, jejíž rozkazy nesmí odmítnout. Jediné, co není možné obviněnému přikázat, je vražda, zabití a násilné magické ovlivňování rozumných inteligentních bytostí. Takže se táži, souhlasíte s trestem?“ obrátil se mág k Artitanovi.

„Souhlasím, ale ještě mi neskončila poslední smlouva.“

„Rozumím. Máte dva dny na to, abyste si vyřídil své záležitosti. Na základě rozhodnutí Rady ochránců, ruším vaše závazky a nařizuji vám vrátit veškeré platby, které jste v souvislosti s nimi obdržel. Za čtyřicet osm hodin se budete hlásit u královny. Nyní zde před svědky vyslovte svůj slib poslušnosti.“

„Vaše veličenstvo,“ otočil se bojový mág ke královně, „zavazuji se vám na půl roku bezvýhradnou poslušností. Budu vám i vaší rodině nepřetržitě k dispozici.“

Královna netušila, co na to má odpovědět, tak se tázavě obrátila k soudci.

„Vaše veličenstvo, za dva dny se u vás Artitan ohlásí a můžete plně využívat jeho fyzické i magické schopnosti. Doufám, že po něm nebudete požadovat, aby nějakým závažným způsobem narušil lidské životy a mír na Jižním kontinentu. Mág vám při svém příchodu předá malou magickou krabičku, kterou dokážete otevřít jen vy a vaši příbuzní. Dojde-li k nějaké neshodě či problematické události, v níž by odsouzený odmítl poslušnost, otevření krabičky přivolá jednoho z našich ochránců, který situaci vyřeší přímo na místě.“

„Nevím, jestli se ho nemám bát,“ řekla žena tiše a pohlédla nejistě na zamračeného bojového mága.

Soudce pokynul Artitanovi, aby se k tomu vyjádřil.

„Madam, možná jste to při soudním jednání nepostřehla, ale já mám vašeho ztraceného syna rád. Znepokojuje mě, že tak záhadně zmizel, a já pro něj nemohl nic udělat. Uznávám, že jsem selhal. Budu se to snažit vynahradit vám. Jsem čestný muž, takže vás budu chránit a budu pro vás pracovat. Pokud mi to dovolíte, rád bych vám byl užitečný.“

„Dobře,“ přikývla královna, „za dva dny vás budu očekávat.“

Cintarion lehce ťukl holí pravdy o zem, všem poděkoval za účast a prohlásil shromáždění za ukončené. Soudci se lehce uklonili směrem ke královně a pomalým důstojným krokem odešli. Pak už obrovskou síň zaplavil hluk a všichni se začali tlačit směrem k východu.

„Co kdyby trest nepřijal?“ zajímala se Hanka.

„Byl by vypovězen,“ odpověděl Zachariáš.

„To už je jako konec?“ zeptal se v její mysli drak.

„Vypadá to tak, Plame.“

„To je škoda, bylo krásné a zajímavé divadlo.“

„Nevím, proč by se měl právě Artitan bát nějakého vypovězení,“ dumal nahlas Sváťa.

„Byl by vypovězen ze všech magických krajů,“ vysvětloval Zachariáš, „umíš si představit, že už bys nikdy neměl k dispozici dostatek magie?“

„Br, to je děsivá vize, to bych fakt nechtěl.“

„Tak se drž zákonů, ať nedopadneš jako Artitan,“ ušklíbl se trpaslík.

Venku začalo hustě sněžit. Než došli pěšky domů vypadali málem jako sněhuláci.

„Až se převléknu, přijdu ti pomoct,“ nabídla Hanka trpaslíkovi, protože bylo jasné, že si hosté z Jižního kontinentu budou po dlouhém sezení v soudní síni pěkně vymýšlet.

„Jo, když mi aspoň hodinu věnujete, budu rád,“ souhlasil Zachariáš.

Jenže hodinka se nakonec protáhla až do večera a než uspokojili nároky hostů, byli Rafan, Sváťa i Hanka malátní únavou. Vron na ně kývl a prohlásil, že na zbytek už stačí sám, ať už se klidně odeberou domů. Přivítali to s úlevou a odnášeli poslední várku špinavého nádobí do kuchyně. Hanka rychle opláchla talíře a všechno ostatní jen naskládala do škopku, aby se to odmočilo.

„Doufám, že už brzo odjedou,“ zavrčel Rafan, když osušil talíře a pověsil utěrku.

„To taky doufám,“ přizvukovala mu pomocnice z kuchyně, „docela ráda bych už zase někdy měla normální pracovní dobu. Díky za pomoc.“

„Není zač,“ usmál se na ni Sváťa a odchytil za ocas tulíka ponořeného v krabici s ořechy. Plavík jen prskl a skočil Rafanovi na rameno. Naduté tulíkovy tváře signalizovaly, že z krabice neodešel s prázdnou.

Vyrazili chodbou k východu, když zaslechli Vrona, jak s někým rozmlouvá.

„Artitan,“ zašeptal Rafan, „co ten tady chce?“

Všichni tři natáhli uši, aby zjistili, co se děje.

„Hungara jsem vzal domů, takže teď mám ještě celý den na to, abych se pokusil najít Tula,“ řekl bojový mág, „nechápu, jak je možné, že nikdo z vás nezachytil žádnou stopu.“

„Doufáte, že budete úspěšnější,“ chápavě přikývl Vron.

„Copak vy jste se ho vůbec nepokoušel najít?!“

„Pokoušel, ale neuspěl jsem.“

„Takže jste to vzdal a vykašlal jste se na to,“ obvinil ho Artitan.

„I tak se to dá chápat,“ odpověděl lakonicky Vron.

„To mi hlava nebere,“ nevzdával se mág, „proč jste to hledání tak brzo vzdal?“

„Zaslechl jsem pár hloupých řečí o tom, že ten, kdo to s klukem myslí dobře, by se ho momentálně neměl snažit objevit.“

Na několik vteřin se rozhostilo ticho.

„Hloupé řeči! Myslíte, že na nich něco je?“ v mágově hlase se dalo vycítit podivné napětí.

Vron neodpověděl a děti neviděly, jestli přikývl nebo zavrtěl hlavou.

„Máte pravdu, asi i já bych na Gortově zahradě hledal marně. Myslím, že se asi za královnou vypravím už zítra ráno. Na spolupráci s Dualem a lordem Baradou se ale netěším.“

„To se vám ani nedivím. Vsadil bych se, že vám půjdou po krku.“

„Žádný strach, mě není snadné zabít.“

„Ale na Gortově zahradě jste se málem nechal chytit.“

„Kdybych s sebou neměl děti, zůstaly by z Gortových ještěrorafů jen cucky. Ale bojovat s těmi potvorami a zároveň ochránit další dva lidi před jejich kousnutím, to nebylo bez magie reálné.“

„Mohl vás ale zabít...“

„Gorta znám už dlouho. Je to chamtivý lump, ale není vrah. Co vím, tak nikdy nikoho nezabil.“

„A co ta potyčka v Dubovníku? Tam přece došlo na nože.“

„Celou akci upekli společně s Dualem. Jestli někdo najal vraha, tak jsem přesvědčen, že Gort to nebyl. Dost možná mluvil pravdu i o tom, že se snažil Tula chránit a odtáhnout ho z té bitky živého.“

„A co ten dopis, ve kterém jste Duala žádal, aby vás na Jižním kontinentu zastoupil?“ zeptal se ostře Vron.

„Vy jste mu to věřil?“

„Mluvil pravdu. Držel hůl.“

„Je to zákeřný lump. Kdyby se ho někdo zeptal, kdy ten dopis četl, musel by nejspíš odpovědět, že minulý týden. Ten, kdo vymyslel tuhle fintu, zaručeně věděl, jak to u soudu chodí, a poskytl Dualovi nápad, jak vysvětlit změnu jména. Taky musel ošetřit jeho tvrzení, aby vyznělo jako pravda. Napsal Dualovi dopis a podepsal ho mým jménem. Možná tam dokonce bylo datum těsně před tím, než mág dorazil na hrad. Asi mi nevěříte, ale já jsem si jist, že jsem nic takového nikdy nenapsal. Přemýšlel jsem o tom. Muselo to být tak, jak říkám.“

„Budete tam čelit chytrým a záludným protivníkům. Dejte na sebe pozor.“

„Díky. Kdyby se k vám donesly nějaké informace o Tulovi, rád bych se to dozvěděl,“ řekl Artitan.

Vron neodpověděl, takže zase netušili, jak zareagoval.

„Chtěl bych se omluvit té dívce, že jsem ji zatáhl do takové nepříjemné situace,“ řekl mág.

„Tak to nemusíte chodit daleko,“ odpověděl Vron, „poslouchají nás támhle za rohem.“

Hanka a oba kluci schlíple vylezli ze svého úkrytu. Naštěstí se nezdálo, že by se na ně muži zlobili. Prohlíželi si je spíš pobaveně.

„Poslední dobou je tu nějak moc zvědavých uší,“ ušklíbl se na děti Vron.

„No jo, pořád aby člověk dával pozor na to, jestli ho někdo neposlouchá,“ mrkl na ně významně jedním okem Artitan, „kdybych tu bydlel, dával bych si sakra pozor na to, co říkám.“

„Tak už radši nic neříkejte,“ zasmál se trochu nuceně Vron, „přespat tu můžete v podkrovním pokojíku, jestli máte zájem.“

„Díky,“ souhlasil vděčně mág. Pak se rozloučil s dětmi a nechal se odvést nahoru. Hance i klukům bylo jasné, že závěr rozhovoru byl určen i jim, aby si uvědomili, že soudem nic neskončilo a pořád se tu budou motat lidé, kteří je sledují a nejspíš i tajně poslouchají. Zase jim nezbyde nic jiného, než se soustředit na školu a všechno ostatní nechat plavat. Hanku to rozčilovalo. Měla sto chutí začít pátrat všemi způsoby po tom, kam se poděl Tul, ale lidé kolem naznačovali, aby to nedělala. Stálo ji spoustu sebezapření, aby poslechla dobré rady. Dokonce o tom teď nemohla ani svobodně mluvit! To je vážně nad ženské síly, pomyslela si smutně.

Errata:

12.08.2021 12:32