Pamatuj, že 'host' má omezené možnosti!

Těžký život v Belistounu

Ráno u snídaně se Artitan přihlásil do služby. Královna mu dala na starost zavazadla. Nabídku projít domů magickou branou ale odmítla, prý raději cestuje lodí. Artitana zneklidnilo pouze to, že lord Barada společně s Dualem magickou bránu použili. Za ty dva týdny, než se dostane královna na hrad, by se mohli dočkat nepříjemných překvapení.

Mělo to však i svou světlou stránku. Ukázalo se, že královna umí být i příjemnou společnicí a dokáže se bavit skoro o všem. Během cesty se napětí mezi nimi uvolnilo a královně už nebylo zatěžko ho požádat o různé služby. Příjemně ji překvapilo, že Artitan dokáže dostat loď z bezvětří, umí během okamžiku usušit zvlhlou garderobu, zahřát prochladlou kajutu a dokonce vyléčit mořskou nemoc královnina oblíbeného komorníka.

Závěrem cesty vyměnili loď za koně. Královna putovala kočárem a Artitan se rozhodl jet na koni. Sice dával přednost fuňům, když si mohl vybrat, ale ti tady nežili. Podkoní v přístavu mu osedlal překrásného černého hřebce a všichni kolem královny a poťouchlým pobavením sledovali, jak si s temperamentním zvířetem poradí. Mág ale lehce pohladil ušlechtilého tvora po nozdrách a zároveň se slovy, která měla koně uklidnit, vsugeroval hřebci přání nést toho nejlepšího pána, jaký existuje. Za okamžik se dostavil známý pocit souznění se zvířetem a Artitan věděl, že nyní už může nasednout bez obav, že ho kůň shodí. Sloužící jen zklamaně pokrčili rameny a šli se věnovat své práci.

Po čtyřech dnech dorazili do Belistounu. Lord Barada jim přichystal velkolepé uvítání. Královská garda jim vyjela vstříc a lidé byli shromážděni podél cesty a hlasitě provolávali královně slávu. Ta se usmívala na všechny strany a odpovídala máváním. Artitan jel vzadu a znechuceně sledoval celé divadlo. Jeho oklamat nemohli. Pod vší tou pompézností vyvěrala silná vlna znechucení a nenávisti. Skoro se divil, že po nich někdo nehodil zkažené vejce. Vedle lorda Barady na bílé klisně jela dívka, sotva odrostlá dětským střevíčkům. Moc jí to slušelo a na první pohled bylo vidět, že na koni jezdí výtečně. Celkový vzhled narušoval jen otrávený výraz na její tváři. Na chvilku zmizel jen v okamžiku, kdy se vítala s královnou a probleskl u ní příjemný úsměv a potěšení ze shledání. Jakmile se blíž k ní přitočil Barada, znovu se zamračila.

Nevypadá, že by se chtěla stát jeho nevěstou, pomyslel si Artitan se zadostiučiněním. Ačkoliv byl Barada vysoký muž v dobré kondici, přece jen už nebyl nejmladší a štětinaté vousy mu na vzhledu také nepřidaly. Jeho pohled byl tvrdý a přísný. Ačkoliv s ním Artitan během procesu do styku nepřišel, už tehdy se mu zdál nesympatický. Tady bylo vidět, že se cítí silný v kramflecích, takže se ani nesnažil o uhlazené chování. Štěkal rozkazy kolem sebe a jeho poddaní se mohli přetrhnout, aby mu vyhověli. Nebyl v tom ani zlomek lásky, ze všech čišel pouze strach a nejistota.

Artitana zavedli do malé místnosti ve věži a řekli mu, že hned vedle je Tulianova komnata, ale ta už je několik let prázdná. Zároveň dostal pokyn, aby se dostavil v sedm hodin na slavnostní večeři a popis, kudy se tam má dostat. Mág se s nikým moc nebavil, ale o to pozorněji se rozhlížel a ještě před večeří se prošel po nádvoří a rozhlédl se z hradeb. Postupně hodlal prozkoumat všechna hradní nádvoří a zákoutí. Znalost terénu považoval za mimořádně důležitou.

Večeře se konala ve studené velké síni, která se ani při nejlepší vůli nedala nazvat útulnou. Na to, že byla slavnostní, se Artitanovi zdála mnohem skromnější než poslední večeře u Zachariáše. Kromě královny a princezny se u stolu sešli Barada, Dual a tři další muži, které se Artitanovi nikdo ani nepokusil představit. Řeč se točila kolem procesu v Santareně. Princezna Diana se hlavně vyptávala matky, jaký pocit z toho měla ona. Jinak už byla viditelně informovaná Baradou. Chvílemi měl Artitan pocit, že by se ráda na něco zeptala i jeho, ale netroufla si.

„Víš, mami,“ řekla Diana, když přišla řeč na Silmura, „myslím, že jeho otec umírá. Od chvíle, co se od nás dozvěděl, že jeho syn už není mezi živými, přestal chodit ven a před dvěma dny mi služka řekla, že je to s ním moc špatné. Neměli bychom se o něj trochu postarat?“

„Co byste chtěla, Diano, vždyť už je to starej dědek,“ znechuceně zareagoval Barada.

„To je sice fakt,“ potřásla hlavou královna, „ale celý život nám věrně sloužil. Diana má pravdu. Aspoň bychom měli projevit trochu zájmu.“

„Artitan by se tam mohl zastavit,“ navrhl Dual, který se bál, že tam pošlou jeho.

„To je dobrý nápad,“ souhlasila královna a podívala se na bojového mága.

„Jinak pro ty, kteří našeho nového služebníka ještě neznají,“ otočila se ke třem mužům u stolu, „tohle je mág Artitan a bude přijímat příkazy ode mě, lorda Barady, mága Duala, a pokud bude zrovna volný, tak i od vás. Věřím, že rád vypomůže při jakékoliv práci.“

Artitan se ošil. Tahle definice ohledně příkazů mu nebyla po chuti. Sice se beze slova královně uklonil, ale hned začal přemýšlet, jak si s ní co nejdříve promluvit mezi čtyřma očima. Rozhodl se to neodkládat.

Po večeři nabídl Barada své rámě princezně, aby ji doprovodil k její komnatě. Artitan neváhal ani okamžik a nabídl rámě královně. Způsobil tím trochu zmatek mezi ostatními muži, kteří nevěděli, jak na to zareagovat.

„Potřebuji se vás ještě na něco zeptat,“ zašeptal Artitan naléhavě na adresu královny. Ta se jen usmála, pokynula na rozloučenou ostatním přítomným a přijala nabídnuté rámě.

„Pojďte dál,“ řekla, když došli ke dveřím komnaty. Místnost nebyla příliš velká. Plápolající oheň v krbu navozoval pocit útulnosti a krásně malovaný paraván zakrýval pohled na lůžko. Pod oknem stál vyřezávaný stůl s knihami, svícnem a hromadou svitků. Kousek vedle zahlédl rám s vyšíváním a opřenou loutnu.

„Tak copak byste rád?“ zeptala se královna ostře.

Chvíli zvažoval, jestli má svůj požadavek balit do zdvořilých řečí, ale pak usoudil, že bude vhodnější to projednat přímo.

„Při večeři jste mi nařídila, abych přijímal příkazy od všech mužů, kteří seděli u stolu.“

„No a? Máte snad něco proti tomu?“

„V zásadě ne, jestliže upřesníte priority. V téhle chvíli mi může lord Barada nařídit, abych vám lhal nebo zamlčel informace a já ho budu muset poslechnout, protože jste mi to nařídila.“

Královna se zamyslela a pak se zeptala: „Co byste navrhoval vy?“

„Uvítal bych,“ snažil se být aspoň trochu diplomatický Artitan, „kdybyste jako nejvyšší prioritu nařídila, abych chránil vás a vaši rodinu a aby po celou dobu mé služby měly příkazy vaše a vašich nejbližších přednost před všemi ostatními.“

„Moje nejbližší už je jenom Diana,“ podotkla zastřeným hlasem královna, „ale souhlasím s vámi. To, co jste řekl, berte jako můj nejvyšší rozkaz. Také chci vědět o všem důležitém a nařizuji vám, abyste mi vždy říkal pravdu.“

„S radostí, madam,“ lehce se uklonil Artitan.

„A nezapomeňte zítra navštívit Silmurova otce, pak mi povíte, jak mu je.“

„Hned ráno se tam zastavím,“ přikývl mág a s úlevou sáhl po klice.

Ještě než šel spát, sundal si Artitan opasek a vytáhl z něj všechny magické pomůcky, které vzal s sebou. Zkontroloval jejich funkčnost, pak sundal s krku amulet, obsahující hlavně kameny pro uschování magické energie. Po delším váhání ke kamenům přidal ještě naslouchátko. Uši měl sice v naprostém pořádku, ale někdy se hodí slyšet, co si lidé kolem vás šeptem říkají. Vložil k němu i detektor emocí a ke svým hodinkám přivázal stéblo kychovníku, které dokázalo po namočení do jídla či nápoje odhalit většinu běžných jedů. Sice ho bude nepříjemně šimrat, ale tady bude asi lepší, když si člověk otestuje, co jí. Prostor v místnosti zabezpečil burcovacím kouzlem a usnul.

Probudil se časně, všude kolem ještě vládlo hluboké ticho a naprostá tma. Přesto vstal, drobným kouzlem si upravil vidění, aby s sebou nemusel tahat světlo a vydal se na průzkum. Hned za dveřmi se musel zasmát, když objevil hlídací Dualovo kouzlo. Mág sem zřejmě dorazil pozdě večer nebo v noci, aby ho mohl aktivovat. Copak si vážně myslí, že na něj něco tak primitivního může fungovat? Pak se ale zarazil. Vždycky se držel zásady: nepodceňuj své protivníky. Začal hledat past, do které by měl spadnout, až se bude vyhýbat hlídacímu kouzlu. No jasně, zachmuřil se, když ji našel. Dual nepatří k primitivním hlupákům. Druhé hlídací kouzlo bylo svým způsobem geniální. Nabalil by na sebe nenápadný magický prach, který by královskému mágovi umožnil ho najít v jakémkoliv okamžiku. Přemýšlel, jak na nastražená kouzla zareagovat. Po chvilce váhání se rozhodl pro roli důvěřivého hlupáka a dupl na první hlídací kouzlo. Ať si to Dual po ránu užije! Doufal, že sladce spí a bude jeho průchodem razantně probuzen.

Seběhl po schodech na nádvoří a vzpomněl si na Tuliana, který tu vyrůstal. U brány se dal do řeči se strážným. Představil se a vyptal se na cestu k Silmurově usedlosti. Strážný se nudil, takže mu ochotně vysvětlil, kde a co tady v okolí všechno najde. Artitan nepospíchal a docela rád poslouchal klábosení vojáka z hradní stráže. Ukázalo se, že garda je oproti časům minulého krále sotva poloviční a ti nejlepší vojáci utekli, protože Barada platí málo a nepravidelně. A ti noví, co sem přicházejí, nemají ani pořádný výcvik. Pak si ještě postěžoval na stravu a práci, protože jejich nejčastější činností je teď jenom terorizování chudáků, kteří nezaplatili daně, nebo vedli buřičské řeči. To za starého krále to bylo jiné kafe! Tvrdý výcvik v terénu, turnaje, kam se sjížděli lordové z celého okolí, tehdy člověku na slavnostní uniformně nesměl chybět jediný knoflík! Dnes už nemají dokonce ani trubače.

Pak se Artitan vydal do podhradí. Silmurova usedlost byla blízko. Za ní byly pastviny, obehnané dlouhou linií plotů, kde se proháněla chovná stáda koní. Zdálo se, že zvířatům zima ani v nejmenším nevadí. Mág je chvíli pozoroval a vychutnával klid studeného rána. Začalo se rozednívat a koně, jako když do nich uhodí blesk, se rozběhli a shromáždili se v blízkosti budovy. Artitan se díval, jak lidé zvířatům vezou krmení, jak občas některému podstrčí nějakou pochoutku, asi chleba nebo jablko, a tu a tam se i zastaví a pomazlí s příliš dotěrným koníkem. Měl z té podívané příjemný pocit pohody a souladu. Skoro nerad opustil své stanoviště a sešel až dolů k usedlosti. Byl mile překvapen, když ho hned pozvali dál a nabídli mu snídani.

„Obvykle sem v tuhle dobu chodívá Diana, tedy vlastně chci říct princezna,“ zakoktala se příjemná baculatá služebná, která tu pravděpodobně zastávala i funkci kuchařky, „víte, ona je vlastně už jediná, kdo za starým pánem někdy přijde. Ono ani není divu. Skoro nemluví, jí jako vrabec, divím se, kde ještě bere energii k životu. Od té doby, co se pan Silmur nevrátil, zestárnul snad o sto let, ačkoliv je to sotva pár týdnů. A když mu řekli, že je mladý pán po smrti, zavřel se ve svém pokoji a nikam nevychází. Co s námi bude, až opustí tenhle svět? Tady byl vždycky tak báječný život, neumím si představit, že budu hledat práci někde ve městě.“

„Třeba vás zaměstnají na hradě,“ pousmál se na ni od snídaně Artitan.

„Proboha, jen to ne! Tam by mě nedostali ani párem volů! Co je tam Barada, tedy chci říct lord Barada, je tam služba za trest. Já jsem vobyčejná ženská, co se ráda směje a povídá. Viděl jste služky z hradu? Chodí jako napůl mrtvé mátohy, kousek veselýho slova z nich nevypadne. Ba ne, tam já bych nešla, ani kdyby mi nabídli zlatou zástěru.“

„Myslíte, že je to se starým pánem tak zlé?“

„No však uvidíte sám. Co já se do něj namluvím, aby snědl aspoň polévku! Ale né, von do sebe nacpe dvě lžíce a už povídá: Baruško, jsem nacpaný jako žok, no chápete to? Já bych pro něj uvařila první poslední, jen kdyby to aspoň ochutnal. No řekněte sám, nejsou snad ty vdolky dobré?“

„Jsou výtečné,“ zamumlal s plnou pusou mág.

„No vidíte! A on dneska snědl s bídou půlku a to ještě říká: Baruško, to je kvůli vám, že je pečete tak dobré,“ žena si utřela slzy z očí zástěrou.

„Půjdu se na něj podívat,“ utřel si Artitan pusu po báječné snídani, která mu zdvihla náladu o sto procent, a usmál se na upovídanou kuchařku.

Odvedli ho do patra, kde zaklepali a otevřeli jedny dveře. Mág vstoupil a uviděl starého muže v posteli. Do okna se opíraly sluneční paprsky nového dne, přesto tu sídlilo něco ponurého. Muž se na něj díval lhostejným vyhaslým pohledem, mág měl skoro pocit, že hledí skrz něj.

„Přišel jsem vám popřát dobré ráno a zeptat se, jak se daří. Poslala mě královna, která si o vás dělá starost,“ oslovil nemocného a přitáhl si židli k jeho posteli.

„Žádné ráno už není dobré,“ znechuceně odpověděl stařík.

„Sloužím jako mág u vaší královny, možná bych vám mohl pomoci svou léčivou silou.“

„To je zbytečné. Už tu nemám nic, pro co bych žil. Nechápu, proč lidé touží po dlouhém životě. Když pohřbíte své blízké, dokonce i děti, není to nic příjemného. Chci už na všechno zapomenout a odejít.“

„Ale zdejší lidé vás stále ještě potřebují.“

„Myslíte Barušku? O ni strach nemám, umí se o sebe postarat.“

Muž se natáhl pro hrnek u postele a shodil desky, které byly položeny vedle. Artitan se sehnul, aby je zdvihl a vrátil na stolek.

„Nesahejte na to!“ vyjel na něj stařík nezvykle ostře. Ale to už mág držel desky v rukou.

Slova „nesahejte na to“ jsou pro mága něco jako pokyn, aby si dotyčnou věc velice pečlivě prohlédl magickým zrakem a okamžitě prozkoumal, co to je, čí to je a k čemu to slouží. Artitan to udělal skoro automaticky. Téměř ihned se mu předmět spojil s představou Silmura. V Dubovníku ho léčil, takže to propojení bylo zcela adresné a přesné. Zároveň se mu promítl jeho obraz, jak stojí kdesi uprostřed lesa. Byl to ale jen mžik. Vzápětí ho zastřely silné magické poruchy spojení. Přesto si byl díky své vizi jist, že Silmur žije. U soudu se o něm ale mluvilo jako o zavražděném. Artitan se znovu pokusil o kontakt pomocí desek, které svíral, ale dostal se jen do jakéhosi podivného magického bludiště bez konce. Nechápal to.

„Přestaňte čarovat a vraťte mi to!“ posadil se na posteli nemocný a velitelsky natáhl ruku.

„Co je v těch deskách?“ zeptal se zvědavě Artitan a podal je staříkovi.

Ten je vzal do rukou a oči mu přestaly jiskřit a zase se zastřely smutkem a rezignací. Otevřel desky a mág spatřil kreslené obrázky koní. Některé byly neumělé, skoro jako dětské, další kresby pak už působily živě a realisticky a poslední skupinka koní byla načrtnuta skoro uměleckými tahy.

„Nemůžu uvěřit, že je mrtvý,“ zašeptal skoro neslyšně a zaklapl desky. Schoval je pod polštář, jako by se bál, že mu je někdo vezme.

„Tak to jsme tu dva,“ zamumlal Artitan.

„Co jste to říkal? Vy Silmura znáte?“

Chvilku na sebe oba dva nedůvěřivě hleděli. Pak začal Artitan vyprávět o tom, jak se potkal s Tulianem, o potížích v Dubovníku, o Gortově zahradě a nakonec i o soudním procesu. Stařík poslouchal a lhostejnost se z jeho očí vytratila.

„Nevím, jestli si Tul zaslouží, aby pro něj můj chlapec nasadil život,“ řekl, když mág dovyprávěl, „vždycky to byl nesnesitelný rozmazlený fracek. Ale Silmur s Korlinem ho měli rádi. Korlin s oblibou tvrdil, že se Tul stará o to, aby jeho rodiče navzdory královské krvi zůstali lidmi. Podle mého názoru ho rodiče měli řezat, řezat a ještě jednou řezat. Pak by z něj možná vyrostlo něco užitečného.“

„Nevím, jaký byl Tulian jako malý, já ho potkal jako velkého kluka, který je zasmušilý a uzavřený. Vrhal se do učení jako do boje a já měl pocit, že odrostl dětským střevícům dřív než kdo jiný.“

„No, možná se změnil. Silmur se mnou o něm moc nemluvil. Bál se prozrazení. Věřil, že někdo chce kluka zabít.“

„Taky věřím, že ho chce někdo mermomocí zabít.“

„A co Silmur? Co jste viděl, když jste držel v ruce jeho kresby?“ zeptal se muž opatrně.

„V té chvíli jsem si byl jist, že žije, a že je někde v lese,“ odpověděl po pravdě Artitan, „ale mohu se mýlit.“

Stařík se natáhl a uchopil mága za zápěstí: „Jsem si jist, že se nemýlíte. Jestli to bude ve vašich silách, přiveďte mi ho sem, musím s ním ještě před smrtí mluvit. Chci mu něco důležitého říct. A ostatním se nezmiňujte o tom, že žije. Pokusím se na vás počkat.“

Nemocný vyčerpaně klesl do peřin a zavřel oči. Artitan k němu vyslal trochu léčivé energie.

„Nechte toho,“ řekl stařík aniž otevřel oči, „schovejte si sílu na něco užitečnějšího. A už běžte, jsem unavený.“

Mág se na muže pozorněji podíval a zjistil náznak magické aury. Nepochybně měl sedmý smysl, i když jen v malé míře. O to silnější byl asi jeho šestý smysl, neboť jeho vnímavost byla mimořádně vyvinutá.

Artitan sešel dolů do kuchyně, kde na něj čekal jakýsi muž.

„Baruška říkala, že jste ten nový mág. Umíte léčit koně?“

„Trochu léčit umím, ale nejdřív musím vidět, o co se jedná.“

„Prima, tak pojďte se mnou.“

Než se Artitan stihl rozkoukat, už měl práci. Jedna klisna kulhala, protože se jí zanítilo drobné zranění kopyta, další odmítala žrát a než obešli všechna zvířata s drobnými problémy, byl čas oběda. Samozřejmě ho nenechali odejít hladového. Baruška mu naložila kopec hrachové kaše s uzeným a k tomu báječný zelný salát. Všichni se u stolu bavili jeden přes druhého, sdělovali si své zážitky, domácí potíže a plány na jaro. Mág se tu cítil naprosto uvolněně a příjemně. Bylo vidět, že tu lidé pracují rádi a klid nenarušují žádné vážnější neshody. Po obědě zdvořile poděkoval a vyrazil zpátky na hrad. Hned u brány mu strážný předal vzkaz, aby se hlásil u Barady.

Lorda Baradu objevil ve zbrojnici, kde dohlížel na opravu a čištění zbraní.

„No to je dost, že jste se objevil,“ vyštěkl na něj, sotva ho spatřil, „mám pro vás práci.“

Ještě vynadal jednomu ze strážných, jaký je nešika, a pak kývl na Artitana, aby ho následoval. Prošli dlouhým bludištěm podzemních chodeb až k podivným dveřím. Vypadaly jako vytesané ve skále a byly po obvodu zdobené ornamenty. Jedna kruhová ozdoba se nalézala i uprostřed dveří. Barada se jí dotkl prstem a významně pohlédl na mága.

„Tak teď se ukažte! Otevřete to!“

Artitan cítil magické vibrace toho místa už na dálku. Barada ustoupil, aby mág mohl přistoupit k označenému místu blíž. Zvědavě sledoval jeho počínání. Protože však neměl sedmý smysl, nedokázal sledovat, jak kouzelník používá magické vidění a detekci. Viděl jen, jak se toho místa dotýká a mhouří oči. Artitan byl zmaten. Nedokázal svými smysly ani vystopovat mechanizmus dveří, natož zjistit, jak se otvírají. Rozhodně by tu nečekal tak špičkové magické zařízení.

„Nedokážu to,“ otočil se k lordu Baradovi.

„Hm, Dual mi říkal, že na to nebudeš stačit. On si s tím taky neporadil. Já ale dovnitř potřebuji.“

„Co tam je?“

„Zásoby na zlé časy. Byl neúrodný rok, potřebujeme je. Jak by se tam dalo dostat jinak?“

„Nedá se tam dostat. Tohle je nějaký prastarý druh magie, dokonce ani není lidská. Nikdo se zdravým rozumem by se toho nepustil. Musíte najít jiné řešení.“

„Hlupáku!“

Artitan jen opovržlivě pokrčil rameny.

„Jestli se na nic lepšího nezmůžete, dávám vám na starost vyčištění hradního příkopu,“ nařídil zamračeně Barada.

„Teď v zimě?“

„Máte přece svou magii, ne? Tak si to rozmrazte!“

„Jak přikazujete,“ zašklebil se Artitan a zamířil zpět chodbami, kterými sem došli.

Nakonec mu ta úklidová práce ani nebyla příliš proti mysli. Nejdřív obešel celý hrad, prověřil přístupy na jednotlivá nádvoří, objevil i troje nenápadná dvířka v hradbách a jedno poškození zdi, kudy také někdo chodil dovnitř a ven. Přišel mu pomoci zanedbaný stařec, který ukazoval nejhorší místa hradního příkopu.

„To je rozumné dělat to teď,“ pochvaloval si, „v zimě to tak nesmrdí jako na jaře. To potom vždycky páchnu jako tchoř.“

Pracovali na očistě spolu. Artitan magicky přemístil nežádoucí usazeniny na starcovu káru a ten vozil odpad do jakési jámy na poli. Mág se mezitím vyptával, jak to tu chodilo za časů krále. Muž byl spokojen, že ho Artitan nenutí nepřetržitě pracovat, a ochotně vykládal o všem možném. Nejraději vzpomínal na slavnostní turnaje, kde si každý mohl snadno přivydělat jako pomocník hostů.

„To vám byla nádhera, když celá královská rodina vyjížděla ven slavnostně uvítat návštěvníky! Děti byly jako ze škatulky, královna se třpytila jako hvězdná obloha a dračí oko na králově medailonu hořelo jako nejkrásnější červánky.“

„Nebyl vy jste básník?“ zasmál se Artitan.

„To ne,“ uchechtl se stařík, „ale pomáhal jsem mladým pánům psát milostné dopisy.“

„Vážně?“

„No jistě. Aby ne! Vždyť já býval na hradě kronikářem!“

„Opravdu?“ podivil se mág.

„Nevypadám na to, co?“ ušklíbl se muž a ukázal hrubé mozolnaté ruce. „To víte, od té doby, co začal královně radit Barada, už jsem byl zbytečnou přítěží. Dohodil na to místo svého člověka.“

„To si toho asi spoustu pamatujete...“

„Na to vemte jed! Já měl vždycky výbornou paměť.“

„A nevíte, jak se otvírala královská pokladnice?“

„No jistě, to nebylo žádné tajemství, přece tím medailonem. Sloužil místo klíče.“

„A co kdyby ho králi někdo sebral?“

„To těžko! Fungoval jen v rukou právoplatného krále. Jednou jsem tam byl. Pomáhal jsem králi s nějakými knihami, které si chtěl prostudovat. Přiložil medailon na dveře a ty se rozplynuly, jako by tam nikdy ani nebyly. Musela v tom být kouzla.“

„Opravdu tam král schovával zásoby na zlé časy?“

„To nevím, viděl jsem jen část pokladnice. Bylo tam několik polic s knihami, mísy s drahými kameny, zbraně, brnění a několik polic podivných sošek. Tenkrát jsem se pozastavil nad tím, proč si schovává ty divné hliněné sošky právě tam. On ale řekl, že kdyby nás napadl nějaký silný nepřítel, náramně by se nám hodily. Sice dodnes nechápu, co tím myslel, ale na to už jsem se zeptat neodvážil.“

„Co ty sošky představovaly?“

„Tak různě. Bojovníci, obři, šelmy, draci a pokud si vzpomínám, i draví ptáci.“

„Zajímavé.“

„Také tam měl nějaká zařízení, o kterých tvrdil, že to jsou bojové stroje, a prý by bylo nejlepší, kdyby je nikdy nikdo nepotřeboval. Doufali jsme, že si pod jeho panováním užijeme dobrých časů a míru. Akorát, že to moc dlouho nevydrželo. Škoda.“

„Jak vlastně král zemřel?“

„Na staré podebrané zranění.“

„A co medailon?“

„Zmizel spolu s jeho synem.“

Stařík začal vyprávět mágovi vše, co si pamatoval. Konečně Artitan slyšel o událostech od někoho, kdo u všeho opravdu byl. Když si ty informace spojil s tím, co už znal od Tula, začal se před ním rýsovat podivný scénář, jakoby šitý přímo na objednávku pro lorda Baradu. Pár nejasností tu ale pořád bylo. Kde je medailon? A kam s ním zmizel princ Korlin?

„Takže už se do královské pokladnice nikdo nikdy nedostane?“

„Až se objeví právoplatný nástupce krále, najde si královský amulet cestu, jak se vrátit,“ odpověděl stařík, „jeho magie nedovolí, aby se navždy ztratil.“

„Možná princ Korlin dosud žije, když se nepodařilo najít jeho tělo...“

„Abych se přiznal, tak nevím. Král se jednou zmínil o tom, že nošení medailonu je dar i prokletí a že ten, kdo ho nese, nemůže zemřít, dokud kouzelný amulet nepředá právoplatnému nástupci. Kdo ví, jaká je pravda.“

Venku se pomalu setmělo, proto ukončili práci a rozešli se každý jinam. Artitan byl velice spokojen s tím, kolik informací mu tento den přinesl. Ani nedoufal, že se toho dozví tolik a tak rychle. Ještě by potřeboval zjistit co nejvíce o Baradovi. Opravdu pro něj Dual pracuje? A proč? Co nutí mága, aby poslouchal nějakého lorda bez sedmého smyslu?

U večeře podal královně zprávu o stavu Silmurova otce a Baradu ujistil, že práce na příkopu zdárně pokračuje. Několik dalších dnů proběhlo v klidu. Artitan si začínal zvykat a tiše doufal, že by jeho služba mohla proběhnout bez mimořádných konfliktů. Ale nebylo mu to dopřáno. Jednou si ho zavolala královna a nechyběli tam ani Barada a Dual. Když přicházel, právě diskutovali o lordu Hungarovi. Barada byl silně rozčilen a zvýšeným hlasem prosazoval svůj názor.

„To přece nemůžeme dovolit! Uvědomte si, vaše veličenstvo, že mu naslouchá stále víc lidí, nesmíme být shovívaví, na to byste mohla šeredně doplatit! Musíte jednat, jinak to nejde.“

„Ten nápad s jeho rodinou se mi nelíbí.“

„Věřte mi, že je to nutné. Hungara nepřinutíte ke spolupráci jen královským úsměvem, potřebujeme na něj účinnější páku.“

„No dobře, těmhle vojenským záležitostem rozumíte určitě jako muž mnohem lépe, dám na vaši radu. Souhlasím, aby to provedl tady Artitan. U Hungara to zná, jistě zvládne všechno, co bude třeba,“ podívala se královna vážně na svého nového služebníka.

„O co jde?“ zeptal se s neblahým tušením.

„Ten váš bývalý pán dělá potíže. Musíme ho zkrotit. Máte za úkol přivést sem na hrad jeho rodinu. Za každou cenu! Rozumíte?“

„Budou klást odpor.“

„Jste přece mág, ne? Poradíte si! A kdyby něco, tak to jejich sídlo vypálíte, aby věděli, že není radno si zahrávat s vrchností. Doufám, že to vyřídíte co nejrychleji,“ rozkázal Barada.

„A co s Hungarem?“

„Vysvětlíte mu, že dokud bude velebit královskou rodinu, bude jeho žena a děti u nás v bezpečí. Jestli se doslechneme, že se zase s někým paktuje, bude jeho dětem hrozit újma na zdraví a na životě.“

„Vy byste dokázali ublížit jeho dětem?“

„O tom nepochybujte!“

„A já se na tom mám podílet? Nelíbí se mi to,“ protestoval Artitan.

„Líbí, nelíbí, je to náš příkaz a vy ho bez námitek splníte. Nebo snad ne?“

Bojový mág vzdychl a přikývl. Neměl na vybranou. Kdyby porušil podmínky trestu, skončil by ve vyhnanství. Zkoumal příkaz, jestli by se nemohl dožadovat jeho přezkoumání v radě ochránců, ale obával se, že akce v zájmu zachování míru bude hodnocena kladně. Nechtěli po něm, aby někoho ohrozil na životě, a královna s tím osobně souhlasila. Nezbývá, než jim vyhovět. Zoufale se mu do toho nechtělo. Hungarova rodina byla veselá příjemná komunita a on jim teď má vzít radost ze života? Začal dokonce přemýšlet o tom, zda by vyhnanství nebylo lepší, než se celý život trápit kvůli tomu, že ublížil nevinným.

„Dual tam půjde s vámi a dohlédne na to, aby se něco nezvrtlo.“

Poslední Baradův rozkaz změnil situaci. Teď už Hungarovu rodinu nic neochrání. Jediné, co pro ně Artitan může udělat, je zajistit, aby vše proběhlo co nejklidněji.

Errata:

12.08.2021 12:32