Pamatuj, že 'host' má omezené možnosti!

Najdi princeznu!

Na pokyn královny sháněl Artitan obilí a zásoby potravin pro obyvatelstvo Jižního kontinentu. Některá místa už neměla daleko k hladomoru. Množily se násilné potyčky s krvavým koncem. Obchodníci zavírali krámy a mizeli do vlídnějších končin. Chudoba se šířila krajem jako nakažlivá choroba. Žádný z lordů se neodvážil mezi lid bez ochranky. Nikdo už neměl na to, aby uživil všechny poddané. Královna rovněž vybrala všechny své finanční rezervy, aby uhasila nejpalčivější problémy. Měla pocit, že se jí všechno hroutí pod rukama. Barada ve spolupráci s Dualem potlačoval zárodky povstání proti koruně, ale najednou jich bylo víc, než obvykle. Zuřil, že královna pověřuje Artitana úkolem sehnat potraviny, když podle jeho názoru bylo důležitější udržet v království pořádek. Stejně tak ho rozčilovalo, že se nemůže žádným způsobem nabourat do královské pokladnice. Už začínal ztrácet trpělivost. Ale do svatby s Dianou ještě musí vydržet. Pak už bude všechno plně v jeho rukou. Myšlenky na svatbu mu trochu zvedly náladu. Už nechal ušít šaty pro nevěstu a královně vysvětlil, jak jejich zemi prospěje něco tak pozitivního, jako královský sňatek. Lidé budou nadšeni lepšími vyhlídkami do budoucna a přestanou se bouřit, bude příležitost jim vysvětlit, že nedostatek potravin je jen přechodný a hned po nástupu nového krále se všechno otočí k lepšímu. Akorát Diana se ještě nevyjádřila. Viděl na ní, že není vyhlídkou na svatbu nadšena, ale byla příliš rozumná na to, aby ho přímo odmítla. Rozhodl se neposkytnout jí příležitost, aby mohla couvnout.

Společně s královnou plánoval podrobnosti svatebního dne. Díky Dualovu menšímu ovlivnění se královna na celou akci těšila a Diana jen nešťastně sledovala matčiny úsměvy a nápady, jak jí zpříjemnit důležitý životní krok. Pak si dívka představila, jak ji Barada vede do ložnice a udělalo se jí tak zle od žaludku, že na ni přišlo zvracení. Ne, i kdyby sebevíc chtěla, nezvládne to. Trápil ji pocit, že klid a mír v království pravděpodobně závisí na jejím rozhodnutí. Barada tvrdil, že jinak jim hrozí nepokoje a možná dokonce pokus o svrhnutí královské moci. Ale co když to nezarazí ani svatba? A ona bude mít celý život na krku lorda Baradu, toho nechutného dědka! Vždyť je o třicet let starší než ona, i její otec byl mladší! Cítila potřebu se s někým poradit. Ale s kým? Po chvíli přemýšlení dospěla k názoru, že v jejím okolí nikdo důvěryhodný neexistuje. Bude se muset rozhodnout sama.

Artitan se ze své výpravy vrátil unavený a nespokojený. V současné době už byly potraviny zatraceně drahé. Kdyby nebylo Zachariášovy pomoci a jeho dobrých kontaktů s obchodníky, získal by s bídou polovinu toho, co přinesl a rozdělil do nejchudších oblastí. Přesto to nestačilo. Byla to jen malá záplata na velkou bezednou díru. Navíc ti, kteří zásoby přebírali, nevypadali vždy důvěryhodně. Kdyby bylo rozhodnutí na něm, zvolil by jiný systém pomoci. Během cesty se ho pokusily přepadnou dvě skupiny lapků. Tu první zlikvidoval, ale druhou jen rozprášil. V ní byli hlavně hladoví rolníci, kteří nedávno přišli úplně o všechno a jinak se uživit nedokázali. Neměl z toho dobrý pocit.

Jakmile se královna dozvěděla, že je doma, hned ho povolala k sobě. Na rozdíl od Artitana hodnotila jeho cestu jako velice úspěšnou.

„No, teď už snad do jara přežijeme,“ usmála se.

„Na jaře ale budete stát před dalším problémem. Kde vezmou rolníci osivo? Jak jsem zjistil, všechno snědli. Není to tak růžové, jak to vypadá.“

„To už bude lord Barada králem a já věřím, že si s tím dokáže poradit. Ani nevíte, jak ráda mu předám žezlo i vládu.“

„A je to rozumné?“

„Přece víte, jak to s námi je. Jinou volbu nemáme.“

„A princezna souhlasí?“

„Diana je rozumné děvče. Udělá všechno pro to, aby předešla nestabilitě a nepokojům v zemi.“

„Nezdá se mi, že by měla lorda Baradu v lásce.“

„Jak říkám, je to rozumná dívka.“

„A kdyby se čirou náhodou nalezl váš syn?“

„Vy víte, kde je?“

„Snad by bylo možné ho najít,“ vzdychl mág nad tím, jak královna rezignovala.

„I kdyby tu byl, stejně by se nic nezměnilo,“ pokývala smutně hlavou, „co by zmohl hloupý mladík s hladomorem a vzbouřenými lordy?“

„Mohl by být jejich králem, jejich nadějí.“

„A co lord Barada?“

„Nařiďte mi, abych ho vyhnal, a já ho odtud vystrnadím.“

„Ale ne, to nejde, přispěchal nám na pomoc, když jsme na tom byli nejhůř. To bych mu nemohla udělat.“

„A své dceři to můžete udělat?“

„Nebuďte drzý!“

„Promiňte.“

„Vy to nechápete. Nic si nepřeji víc, než aby byla Diana šťastná. Jestliže si Baradu odmítne vzít, budu to respektovat. Sňatek je její rozhodnutí.“

Artitan přikývl. Viděl, že tenhle rozhovor nikam nevede a nechtěl královnu dál trápit.

„Mohu vám být ještě nějak užitečný?“ zeptal se.

„Dnes už ne, odpočiňte si po té dlouhé cestě. Od zítřka můžete Baradovi pomoci s přípravami na svatbu.“

„Jak si přejete, madam.“

Navzdory vší opatrnosti, kterou na hradě zachovával, usnul Artitan velice tvrdě a spal bez přerušení celou noc. Ráno ho ale vyburcoval rozčilený halas a hluk. Vstal, oblékl se a vyšel ven, aby zjistil, co se děje. V té chvíli mu jeden ze sluhů předal vzkaz, že ho volá královna. Rychlým krokem vyrazil k její komnatě. Bylo otevřeno, tak vstoupil bez vyzvání. Byl tu přítomen lord Barada, Dual, velitel stráží, komorná a několik dalších sloužících. Barada zuřivě spílal veliteli stráží, takže si málem ani nevšimli jeho příchodu.

„Dám tě veřejně zbičovat před celou jednotkou! Tomuhle říkáš ostraha hradu?!“

„Ale pane, princezna přece není žádný vězeň. I kdyby běžela hlavní branou, pustil bych ji,“ bránil se muž.

„To jistě. Ale problém je v tom, že o jejím odchodu vůbec nic nevíš! Z hradu bez tvého vědomí nesmí uniknout ani myš! Jak se dostala ven, aniž si toho někdo všiml? No?! To mi vysvětli!“

„Netuším, pane...“

„Co když ji někdo unesl? Co když jí někdo pomohl ven?!“

Barada se prudce otočil a ukázal prstem na Artitana.

„Třeba náš nový mág! Ten má přece únosy v malíčku!“

„Ale pane, já o tom nic nevím.“

„Zeptejte se ho vy,“ šlehl Barada pohledem ke královně, „vám lhát nemůže.“

Nešťastná královna se otočila na Artitana: „Víte něco o princezně Dianě?“

„Opravdu nic nevím, madam, od chvíle, kdy jsem se vrátil z cesty, jsem s ní nemluvil, a mám pocit, že jsem ji ani neviděl,“ pokrčil rameny mág.

Barada zlostně zaskřípal zuby.

„Co když utekla kvůli tomu, aby se nemusela vdát?“ nevinně se zeptala komorná.

Artitan sledoval Baradu a měl sto chutí se zasmát. Nač ale dráždit hada bosou nohou? K tomu úplně stačila ta nahlas vyslovená otázka.

„Nesmysl,“ zaječel na ni Barada, „někdo jí musel vyhrožovat, nebo postrašit.“

„Okamžitě mi zjisti, kde je,“ hodil lord po Dualovi princezninu rukavičku.

„Na to ale potřebuji trochu času a klid,“ couvl oslovený z lordova dosahu.

Barada ale udělal dva kroky, rukavičku mu vytrhl z ruky a hodil ji Artitanovi.

„Tak to zjisti ty!“ nařídil mu a královna souhlasně přikývla.

Artitan sevřel hebkou látku v dlani a zavřel oči. Představil si štíhlou ručku navlečenou v rukavičce a nechal svou mysl, aby se ustálila jako kompas do hledaného směru. Vyslal představu ruky a přidal kouzlo magického pátrání. Hledaná ruka právě svírala otěže a pružné Dianino tělo uhánělo pryč od hradu na strakaté klisně. Magicky zaostřil vidění. Kůň byl osedlaný a ve výborné kondici. V princeznině tváři byl šťastný výraz, akorát vlasy...

„Ostříhala si vlasy nakrátko,“ řekl překvapeně nahlas a všiml si, jak sebou komorná trhla.

„Cože?“ zamračil se na něj Barada.

„Právě uhání na koni pryč od hradu a má ostříhané vlasy,“ řekl Artitan královně, „jede sama, je převlečená za chlapce a vypadá docela spokojeně.“

„Okamžitě vyrazíš za ní a přivedeš ji!“ nařídil lord Dualovi.

„Ne!!!“ zarazila ho kategoricky královna.

Ukázala na Artitana a ostře mu pohlédla do očí: „On ji našel a on za ní i pojede!“

Lord se zaškaredil, ale protestovat se neodvážil.

„Koukej ji přivést zpátky co nejrychleji!“ nařídil.

„Ručíš mi svou hlavou za to, že se jí nic nestane a že jí nikdo neublíží,“ dodala královna, „a ne abys ji vyděsil! Chci aby se vrátila v klidu, bez násilí. Snaž se, aby pochopila, co se v naší zemi děje a čím ona sama může nejlépe přispět k obnovení stability. Chovej se k ní citlivě a vstřícně. Jasné?!“

„Jak poroučíte, madam, vyrazím okamžitě,“ uklonil se královně a urychleně vyběhl z komnaty, aby náhodou nezazněl ještě jiný příkaz, který by byl jednoznačnější. Tahle varianta dávala Dianě šanci. Jestli Baradu opravdu nechce, on ji k návratu násilím nutit nebude. Při běhu po schodech začal přemýšlet, jak se co nejrychleji dostat do blízkosti uprchlice. Ujížděla směrem k Vantaru, kde to znal. Může se tam přemístit. Ale měl by se stavit v pokoji pro věci, aby tam nebyl úplně bez prostředků. A taky bude potřebovat koně.

U sebe shrábl věci do vaku, který nosil na cesty a vyběhl z hradu směrem k pastvinám. Bránu se neodvážil použít, aby příliš nevyčerpal rezervy své magie. Tam, kam se přemístí, ji nebude mít z čeho doplnit. Vzal to poklusem k nejbližší pastvině. Vybral si klidnou silnou klisnu. Dojel na ní do blízkosti stájí, aby požádal ještě o sedlo.

Než mu klisnu stájníci osedlali, přihnala se tam Baruška a strčila Artitanovi do ruky naditý vak.

„Buďte na naši Dianku hodný,“ řekla mu, „tady máte s sebou něco k jídlu.“

„Vy to víte?“ podivil se.

„Naši mládenci ji viděli, když si v noci brala svou Babetku. A Václavovi sebrala náhradní oblečení. Musí být zoufalá, když se rozhodla takhle tajně uprchnout. Nemohl byste se tvářit, že jste neuspěl? Jste takový sympatický, nechce se mi věřit, že byste ji chtěl násilím nacpat do náruče toho hnusáka na hradě.“

„Nebojte se, k ničemu ji nutit nebudu. Sama se musí rozhodnout, co bude dál.“

„Pomůžete jí?“

„Uvidíme,“ řekl neutrálně Artitan a vzal si vak s jídlem, „děkuji za spolupráci.“

Pak koně vyvedl kus dál od stájí a otevřel bránu na pastvinu v blízkosti Vantaru. Prošel skrz a rozhlédl se. Znovu sevřel v dlani jemnou tkaninu rukavičky. Princezna se zastavila a odpočívala poblíž nějaké cesty. Rozhodl se vyrazit jí naproti. Klisna se ochotně rozběhla krajinou. Odhadoval, že za půl hodiny by se mohl s Dianou setkat.

Vychutnával si jízdu liduprázdnou cestou a byl rád, že svítí slunce.

Na přestrojenou princeznu narazil nečekaně za jednou zatáčkou. Pro stromy a křoviny za ni nebylo vidět, takže to bylo pro oba překvapení. Jakmile poznala mága, pokusila se kopnout svého koně do slabin a ujet. Artitan ale podobnou reakci předvídal, takže stihl sklouznout ze sedla a zachytit otěže princeznina koně.

„Proč se o to snažíte, Diano? Přece víte, že mi nemůžete utéct.“

„Mě zpátky nedostanete, mě tedy ne!“ trhla uzdou a prudce ho kopla do obličeje. Zavrávoral, ale otěže nepustil. Vrhla se na něj a snažila se ho pěstmi a kopanci přinutit, aby koně pustil. Když neuspěla, vytáhla drápky.

„Sakra, nechte toho,“ obořil se na ni Artitan, pustil koně a chytil dívku za ruce, aby mu nevyškrábala oči.

Jak byl soustředěný na Dianu, nevšiml si, že tu nejsou sami. Vzápětí si uvědomil svou chybu, když se na něj vrhli tři chlapi a strhli ho na zem. Už už sahal po magii, když si všiml, že muži mají na košilích neuměle vyšitý symbol jestřába v půlkruhu. Stejný symbol vlál i na zástavě lorda Hungara, když vyjížděl na cesty se slavnostním doprovodem. Přestal se tedy bránit a dovolil mužům, aby ho prohledali.

„Udělal vám něco, slečno?“ zeptal se nejstarší z přítomných.

„Chtěl mě donutit, abych jela s ním,“ mračila se Diana a byla v rozpacích, jestli má přijmout ochranu cizích mužů, nebo přiznat, že mága zná.

„Potřebujete ochranu?“

Diana si muže přeměřila pohledem a místo odpovědi se zeptala: „Kdo jste?“

„Svobodní lidé.“

„Nerozumím. Co to znamená?“

„Že si od nikoho nenecháme do svého života mluvit. Už máme dost toho, jak nás páni ožebračují, naše děti nebudou umírat hlady jen kvůli tomu, aby na hradě mohli pořádat hostiny. Jsme svobodní lidé a také jimi zůstaneme.“

„A kde vezmete jídlo a střechu nad hlavou?“ podivila se Diana.

„Všechno se dá obstarat, když to člověk potřebuje. Nechcete se k nám přidat?“

Diana se zamyslela. Artitan byl velice zvědav na její odpověď. Moc ho zajímalo, jestli má princezna nějaký plán, či zda se jednalo o spontánní čin.

„A když řeknu ne, co bude?“

„Vezmete si svého koně a budete pokračovat v cestě,“ usmál se muž.

„A on?“ ukázala na Artitana.

„Až odjedete, trochu mu domluvíme, aby si příště nedovoloval na osamělé poutníky.“

Maličko se usmála.

„Hezká představa, ale to se vám asi nepodaří, on je totiž mág. Raději ho pusťte.“

Artitan ucítil, jak ho muži uvolnili. Vstal a oprášil se. Byl zvědav, jak se Diana rozhodne, takže zůstal stát a čekal.

„Co vám vlastně přikázali?“ otočila se Diana k mágovi. „Abyste mě dovlekl zpět domů?“

„Mám vás přivést zpět jen v tom případě, že s tím budete souhlasit a pojedete dobrovolně.“

„A když nebudu souhlasit, tak co?“

„Pak odpovídám vlastní hlavou za vaši bezpečnost. Mám vás chránit.“

„A když se rozhodnu jít s nimi?“ kývla hlavou k mužům.

„Budu vás následovat.“

„To zní zajímavě,“ bleskla jí očima šibalská jiskra. „V tom případě jsem se rozhodla, že půjdeme s nimi.“

„Dobrá,“ přikývl nejistě starší muž, „vezmeme vás do našeho ležení.“

Artitan chytil oba koně a když šel kolem Diany, zašeptal jí do ucha: „Rychle si vymyslete, kdo jste, a proč jsme tady.“

Muži je vedli do lesa. Šli asi půl hodiny, ale mág si všiml, že je vodí do kruhu, aby zmátli stopu k jejich táboru. Nic ale nenamítal. Doufal, že ty muže nebude muset zabít. Tím, že se zastali dívky, vykázali jistý smysl pro čest a žádnou mimořádnou agresivitu z nich necítil. Přesto bylo jejich působení ve zdejších končinách znepokojující.

Konečně dorazili na místo. Dostali kávu a Artitan vybalil vak s jídlem, což bylo přijato s velkým nadšením. Pak došlo na výslech. Jedním uchem poslouchal příběh o dceři obchodníka, kterou chtěli provdat proti její vůli za starého lumpa a druhá část jeho mysli zatím zkoumala lidi kolem nich. Vesměs to byli chudáci, které hlad a nouze vyhnaly z domovů. Tohle místo nebyla jejich základna. Cítil jejich nedůvěru. Ani se jim nedivil vzhledem k tomu, že princezna prozradila jeho identitu. Důvěřovat mágovi by ani nebylo rozumné. Vnímal, že by se jich nejraději zbavili, ale neodvážili se. Báli se ho. Očekával, že zavolají svého šéfa, aby tuhle zapeklitou situaci vyřešil.

Muž se do tábora dostavil v průběhu noci. Artitan o něm věděl hned, když překročil ochrannou zónu, kterou vytyčil kolem spící Diany. Alarm ho vzbudil. Otevřel oči, ale nepohnul se. Jen příchozího napjatě pozoroval a pak se usmál. Už věděl, koho má před sebou.

„Lhala vám,“ zašeptal muž ke svému doprovodu.

„Zachovejte její inkognito, lorde,“ řekl Artitan a posadil se.

Okamžitě se o jeho krk opíralo několik nepříjemně velkých nožů.

„A do háje! Tys mi tu teda scházel!“

„Jsem tu jen jako její ochrana.“

„Máš u mě zatraceně velkej vroubek. Moc rád bych tě za to, cos mi udělal, zabil.“

„Neměl jsem na výběr. Doufám, že mi přičteš k dobru, že se nikomu kolem nic nestalo.“

„Ale moje rodina...“

„Zatím jsou v pořádku.“

„Mohl bych je vyměnit za Dianu,“ řekl muž tiše.

„Nemohl.“

„Proč se mi pořád pleteš do života?“

„Nechci ti ublížit, Hungare, a stejně jako ty hledám řešení situace. Diana se ale nemůže vrátit. Jedině, kdyby sama chtěla. Myslím, že by jí prospělo, kdyby poznala na vlastní kůži poměry v téhle zemi.“

„Opravdu myslíš, že to zvládne, když uvidí všechnu tu bídu?“

„To nevím. Ale měla by znát pravdu.“

„Zítra zajdete s mými lidmi do tábora uprchlíků. Pak se uvidí.“

„Souhlasím,“ přikývl mág. Nože od jeho krku zmizely a Hungar se ztratil ve tmě.

V dalších dnech se zapojili do táborového života. Roznášeli potraviny, vzkazy, pomáhali při zásobování dřevem. Diana neřekla jediné slovo protestu a dělala všechno co ostatní. Jednala i s nejchudšími a nejšpinavějšími jako s lidskými bytostmi a snažila se jim pomoci. Akorát dojení koz jí zatím činilo potíže. Ale brala to s humorem. Artitan ji musel obdivovat. Celý život ji chovali jako v bavlnce, jediný sport, který mohla provozovat, byla jízda na koni, ale přesto si zachovala zdravé instinkty a nechovala se povýšeně. To bylo dobré. Zatím o tom nechtěla mluvit, tak jí dopřával čas. Jediný problém měl s magií. Použil ji na to, aby Dual nedokázal vystopovat místo jejich pobytu. Tady ale byla nemagická krajina a neměl, jak doplnit to, co vydal. Potřeboval by si odskočit někam, kde je dostatek energie. Princeznu se ale opustit neodvážil.

Jednoho dne je poslali s potravinovou pomocí do vzdálené vesničky. Šli dva dny, než se tam dostali. To, co uviděli, je šokovalo. U cesty se povalovalo několik mrtvých těl a v celé vesnici byl jen jeden zdravý člověk. Jakýsi stařík chodil od domku k domku a nosil nemocným vodu. Když někdo umřel, vytáhl ho z domu ven, na nic dalšího neměl sílu. Bylo to hrozné. Když viděl, jak Diana zvrací do křoví, přišlo jí Artitanovi líto. Podal jí kapesník.

„Díky. To je strašlivé. Co se jim stalo?“

„Nevím, asi nějaká nákaza. Zkusím zjistit, o co jde.“

Vrátili se k ostatním. Diana chtěla vejít do chatrče, ale jeden z Hungarových mužů ji zadržel a lehce zavrtěl hlavou.

„Nechoďte dovnitř. Je to vysoce nakažlivé. Musíme zůstat někde mimo vesnici a počkat tři týdny, jestli jsme se tu nenakazili. Do té doby se nemůžeme vrátit domů, abychom nenakazili ostatní.“

„A co ti nemocní tady? To je necháme zemřít?“

„Pokud mezi ně vlezete, nakazíte se morem docela určitě.“

„Jsou mezi nimi i děti!“

„Chcete spáchat sebevraždu? Prosím! Jak je libo, děvče, ale budete na to sama!“

„Zadržte ji,“ řekl muž Artitanovi, „je ještě mladá a nemá z toho rozum, byla by jí škoda.“

Než ale mohli cokoliv udělat, Diana už byla uvnitř.

„Nevracejte se do tábora dřív jak za tři týdny,“ řekl důrazně jeden z mužů, „jinak byste to mohli zavléct i tam.“

„Rozumím,“ odpověděl Artitan a sledoval, jak muži mizí v blízkém lese. Odnesli s sebou i potravinovou pomoc pro vesnici.

„Přines mi vodu,“ vykoukla Diana z chatrče, „mají horečku. Potřebují napít a trochu umýt.“

Artitan vzdychl a rozhlédl se. Nedaleko tekl potok. Vedle chatrče se povalovalo několik nádob. Vzal dva hrnce a přinesl Dianě vodu. Už měl magie s bídou na otevření brány, musel se rozhodnout. Vyhledal staříka, který tu jako jediný přežíval.

„Jak to, že jste se nenakazil?“ zeptal se ho.

„Jó chlapče, to nevím. Já už toho přežil...“

„Nevíte, co je to za nemoc?“

„To netuším. Možná něco podobného, co jsem zažil, když jsem ještě jako námořník ztroskotal u ostrova opic. Tam tomu říkali ‚opičí mor' a léčili to nějakým magickým lektvarem. Chutnalo to jako žluč smíchaná s pepřem.“

„Jak tady ta nemoc začala?“

„Přišli sem nějací příbuzní z vedlejší vesnice. Pak to začalo.“

Artitana polilo horko. To znamená, že nemoc se nekontrolovaně rozšiřuje. To je zlé. Přemýšlel, co s tím může udělat. Aby mohl chránit princeznu, musí se vypravit domů. Bude ji muset vzít s sebou, jinak ji před nákazou neuchrání.

„Pojďte mi pomoct,“ řekla mu, když se k ní vrátil.

Postupně umyli všechny nemocné a dali jim napít. Diana odhodlaně čelila i nejhorším podmínkám. Když večer skončili, vypadala přepadle a unaveně.

„Máte nápad, kde se můžeme vyspat?“ zeptala se mága.

„Ano. Chyťte se mě za ruku a ničeho se nebojte.“

Tázavě na něj pohlédla, ale poslechla. Otevřel bránu k sobě domů a protáhl ji do zahrady, kterou tak důvěrně znal. Zalil ho příjemný pocit z proudění magie. Energie byla všude kolem a on se zase cítil ve své kůži.

„Kde to jsme? Co jste to se mnou provedl?! Chci se vrátit!“ obořila se na něj rozzlobeně, když se rozhlédla.

„Můžete mi věnovat hodinu své pozornosti? Žádám jen jednu jedinou hodinu, pak vás vrátím tam, odkud jsme přišli, budete-li si to přát.“

„Já vám nevěřím.“

„Uvažujte, princezno, není pro mě nic jednoduššího, než vás magicky ovlivnit, abyste mě poslechla. Ale nepovažuji to za etické. Věřím ve váš zdravý rozum a rád bych vám nejdřív předložil své návrhy. Pojďte prosím se mnou. Očistíme se, něco malého sníme a pak začneme přemýšlet o tom, jak pomoci těm nemocným nešťastníkům z vašeho království.“

V jejím pohledu se stále zračila nedůvěra, ale nakonec odpověděla: „Tak jo, příští hodinu vás budu poslouchat.“

Artitan si oddechl a okamžitě nasadil ozdravná kouzla, pro ni i pro sebe, poslal ji do koupelny a našel čisté šaty, které si mohla obléknout. Ty, v nichž navštívili vesnici, pro jistotu spálil.

Po koupeli se posadili do křesel u krbu a mág nasypal do misky sušené ovoce a nalil do sklenic trochu vína. Viděl, jak dívka s úlevou zapadla do měkkých polštářů v křesle a usrkla víno.

„Mluvte rychle, než usnu,“ mrkla po Artitanovi.

„Víte, princezno, já sice dokážu zařídit, abyste neonemocněla vy, ale není v mých silách vyléčit celou vesnici, tím spíš, že to pravděpodobně nebude jen jedna vesnice, kde lidé onemocněli. Není tam dostatek potravy, hygieny, ani pořádně nevíme, o jakou nemoc se jedná.“

„Co navrhujete?“

„Pokusíme se sehnat informace a pomoc v magickém světě.“

„Jak dlouho to bude trvat?“

„To nedokážu odhadnout. Možná den, možná týden.“

„Ale co když ty děti zatím umřou?“

Artitan neodpověděl, na to žádná odpověď neexistovala. Diana se na něj dívala a pak otočila zrak k ohni v krbu.

„Vím, co chcete říct. Nejspíš umřou, i když budeme u nich. Kdyby ale dostaly nějaký lék...“

Ještě chvíli zírala do ohně a pak opět zvedla zrak k mágovi.

„Vzbuďte mě brzo ráno. Chci jít tu pomoc hledat s vámi.“

„Jak si přejete, princezno.“

Zívala na celé kolo, když ji ráno vytáhl z postele, ale rychle se vzpamatovala. Artitan nejdřív navštívil tři léčitele, pak Dianě koupil střízlivé dívčí šaty s kožešinovým pláštíkem a zateplenými botami. Pokračovali magickou branou do dalšího města. Tady promluvili s vědmou. Pomalu se rýsovala reálná možnost, že jde opravdu o nemoc, o které se zmiňoval stařík z vesnice. To by i vysvětlilo jeho imunitu. Ale o léku nikdo z Artitanových známých nevěděl. Váhal, kde to ještě zkusit. Rozhodl se pro Zachariáše a Vrona, takže se k večeru přemístili do Santareny. Vron tu ale nebyl. Jen Zachariáš.

„Sháníš svatební šaty, mágu?“ zasmál se trpaslík, když je uviděl. Princezna se ale při jeho slovech zaškaredila tak, že povytáhl obočí.

„Můj nevinný žertík vám není po chuti, princezničko?“ ušklíbl se a vysloužil si téměř vražedný Dianin pohled.

„Tomu se říká šlápnout přímo do čerstvého,“ smál se Artitan, „ani nevíš, jak jsi se dostal blízko k jejím problémům. Ale ty jsme sem řešit nepřišli. Máme problém s epidemií. Potřebujeme najít lék na opičí mor a potřebujeme ho najít co nejrychleji.“

„Opičí mor? To mi nic neříká. Zkus se zeptat Vrona.“

„To bych rád. Kde je?“

„Shání pro mě nějaké speciality na tržišti v Polutě. Znáš to tam?“

„Jako své boty. Díky, pokusíme se ho tam najít.“

„A jak se má královna?“

„No, jestli neuspějeme, přibudou jí další vrásky,“ pokrčil rameny a kývl trpaslíkovi na rozloučenou.

Přenesli se do Poluty na tržiště. Už se začínalo pomalu šeřit.

„Drak! Támhle je drak!“ vyděsila se Diana a chytila se mága za loket.

„Není čeho se bát,“ uklidňoval ji Artitan, „draci jsou inteligentní bytosti a nakupují tu jako každý jiný.“

Začal se rozhlížet a magickým zrakem hledal v šeru známou auru. Lidí pomalu ubývalo. Začínal mít strach, že Vrona minul, ale když procházeli ošuntělejší částí tržiště, konečně ho našel. Chytil Dianu za ruku a spěchal za ním.

„Vrone,“ zavolal nahlas a oslovený muž se otočil. Pustil princezninu ruku a vykročil k němu.

„Artitan,“ řekl Vron překvapeně a položil předmět, který si u obchodníka právě prohlížel. Potřásli si přátelsky rukou.

„Hledal jsem tě, mám takový problém...“ mág nedořekl, protože se za jeho zády ozvalo vyjeknutí.

Dianě strčil jeden z prodejců před obličej ještěrku. Ta vyjekla a zakopla o nohu jednoho z prodejních stolků. Jak hledala rovnováhu, vrazila do muže v šedivém plášti s kapucí na hlavě. Chytil ji do náruče a postavil na nohy. Rozhořčeně ho odstrčila tak prudce, že se mu kapuce svezla a pro změnu musel hledat rovnováhu on.

„Ženská zatracená, co blázníš?“ ohradil se, ale pak ztuhl a vyvalil oči.

„Silmure?“ vydechla Diana a nechtěla věřit svým očím. „Ty žiješ?“

„Princezno? Jste to opravdu vy? Co tu proboha děláte?“

„Jsem tu s ním,“ ukázala na Artitana, „a co tu děláš ty?“

„Já jsem tu s tím druhým,“ usmál se na ni Silmur.

„Snad to není Diana?“ ozval se další hlas a za Silmurem vykoukl zvědavý obličej.

„Ty mě nepoznáváš, co?“ zasmál se kluk a přistoupil k ní. Ukázal na její šaty a když sklonila tvář, brnkl ji do nosu. „Vyrostla jsi do krásy, sestřičko.“

„Tulian?“

„A do háje!“ vzdychl tiše Artitan. „Jak tohle dopadne?“

„Co máš za problém?“ zeptal se Vron.

„Hledám lék na opičí mor.“

„Kde se vyskytl?“

„Na Jižním kontinentu.“

„Z hlavy to nevím, ale během zítřka se ti na to mrknu.“

„Dost to spěchá.“

„Tak pojďte přespat k nám. Během noci to zjistím a ráno máš odpověď.“

„Hej, mládeži,“ houkl Vron na povídající si trojici, „nechte toho tlachání, musíme domů.“

Netrvalo dlouho a ocitli se ve skromném pokojíku s postelemi, židlemi a policí na knihy. Byl to pokojík u testovací haly, kde se v tajnosti zkoušely vlastnosti nově vyvinutých supervolonových prken. Nic moc, ale zase měli hned za rohem halu, kde mohl Tul večer létat, jak se mu zachtělo. Nejlepší bylo, když za ním přišel Dan Ferelli a létali spolu. Přes den uklízeli a udržovali v pořádku prkna, žili skromně a nenápadně a občas je vzal Vron ven, aby si užili i čerstvého vzduchu. Teď, když se tu objevila Diana, jako by s sebou přinesla i kousek domova. Oba zatoužili po návratu. Nemohli se nabažit novinek, o kterých jim vyprávěla, i když to nebyly vždy ty nejlepší zprávy. Vron jim donesl večeři a potom zmizel.

„Ne tomu nemůžu uvěřit,“ vrtěla hlavou Diana, když Tul vysvětloval, jak dospěl k podezření, že Dual odstranil otce a jejich bratra.

„Chtěl mě zabít, vím to docela jistě. Proto jsem utekl. Nikdo mě neunesl, byla to moje volba zmizet z hradu někam daleko. Kdyby mi ale Silmur nepomáhal, nevím, jestli bych to zvládl. Vlastně mi pomáhala spousta lidí. A nejen oni. Hrozně moc bych se chtěl vrátit, sestřičko, to mi věř. Ale oni říkají, že bych tím ohrozil ty, co mi pomáhali.“

„Já myslím, že by ses měl vrátit, Tuliane,“ vážně na něj pohlédla princezna, „naše země balancuje na hranici ozbrojeného střetu. Konflikt se může rozhořet už v nejbližších dnech. Lorda Baradu je ochotno přijmout jako krále jen několik nejbohatších lordů. Jestli se ti ostatní vzbouří, poteče krev.“

„Nemyslím, že by Hungar chtěl napadnout váš hrad,“ vmísil se do hovoru Artitan.

„Ale, mágu, copak jsi v táboře pořádně neposlouchal? Hungar je jen figurka, která má za úkol vyburcovat nespokojené. O útoku budou rozhodovat úplně jiní lidé. Ženské říkaly, že to může vypuknout každým okamžikem.“

„Cítil bych, kdyby se něco dělo. Váš hrad určitě ještě napaden nebyl.“

„To je dobře,“ uklidnila se trochu Diana, „ale řekni sám, nebylo by skvělé, kdyby královstvím projel na koni slavnostně oblečený Tulian s dračím okem na hrudi?“

„Nejsem plnoletý a nezkrotil jsem koně, dračí oko by mi stejně nefungovalo,“ namítl bratr.

„To nevadí, ale byl bys pro lidi symbolem naděje. Vsadím se, že by tě uznali i ti, co se chystají vzbouřit proti Baradovi.“

„Možná máte pravdu, princezno, ale co kdyby se Dualovi ve spolupráci s Baradou podařilo vašeho bratra zabít? Co by se stalo potom?“

„Tady Artitan by ho mohl ochránit, ne?“

„Dokud vaše matka bude těm dvěma důvěřovat, nemohl bych se za to zaručit,“ pokrčil mág rameny.

„Sakra!“ zaklela Diana. „Já nechci, aby u nás lidi válčili! Proč to nemůže fungovat stejně jako za vlády otce?!“

„Váš nápad, princezno, není špatný. Možná by se akce podařila i bez ohrožení Tula. Kdybychom měli slavnostní královské brnění a ten amulet, mohl by v roli vašeho bratra vystoupit i někdo jiný. Tím bychom snížili riziko, že bude Tul zabit.“

„Ale to by pak smrt hrozila jeho náhradníkovi.“

„Já se smrti nebojím,“ prohlásil Silmur.

„Ty bys to opravdu udělal?“ vzal ho za rameno Tul.

„Byla by to docela sranda. Nezdá se ti, brácho?“

„Jenže nám chybí ten amulet.“

„Tak použijeme napodobeninu.“

„A ty víš, jak přesně vypadal?“

„Ne.“

„Já si taky nejsem úplně jistá,“ vzdychla Diana, „ale kdyby to mohlo zarazit občanskou válku, riskla bych to.“

„A kde vezmete slavnostní doprovod?“ zeptal se mág. „A co koně? Královská družina musí jet na těch nejlepších. Kdybyste měli nějaké herky, nikdo by vám nevěřil.“

„Museli bychom se nejdřív dostat ke mně domů,“ řekl pomalu Silmur, „tam jsou nejen koně, ale i několik mužů, kteří dřív sloužili v králově družině. Myslím, že své slavnostní uniformy mají ještě schované.“

„Uvědomujete si, že jsem královnin služebník? Jestli k takové akci dojde, budu nucen jí o tom říct předem,“ upozornil je Artitan.

Silmur se na mága zamyšleně podíval a kývl hlavou.

„A co kdybyste na zbytek noci šel někam, kde nás neuslyšíte?“ otočila se na mága princezna.

„Jak si přejete,“ uklonil se jí Artitan a odešel z místnosti. Dělal to nerad. Jejich ztřeštěný plán se mu zdál neuskutečnitelný. Ale na druhou stranu – co kdyby opravdu fungoval? Doufal, že Vron přinese ráno dobré zprávy. Bude muset zpátky na hrad, ať už s princeznou nebo bez ní. Nelze před královnou zamlčet, že potkali jejího syna. Netroufal si odhadnout, co bude následovat. Ale tuhle noc snad může královským sourozencům dopřát trochu soukromí. Posadil se v chodbě na schody, opřel hlavu o zeď a usnul.

Vron ho probudil ještě před svítáním.

„Jako lék se používá směs těchto bylin,“ podal mu kousek pergamenu.

„No jo sakra, ale teď je zima, kde je mám v tomhle ročním období hledat?!“

„To ani nemusíš, nechal jsem ti na zahradě u Zachariáše dvě bedny s namíchaným lektvarem. Je ale nutné ho ředit vodou. Jedna lahvička na litr vody. Děti tři lžíce denně, dospělí devět. Účinnost je bohužel jen asi padesátiprocentní.“

„Výborně. Moc děkuji. V to jsem ani nedoufal. Co jsem dlužen?“

„Odneste to nemocným co nejrychleji.“

„Půjdu vzbudit Dianu. Obávám se, že během noci upekla se Silmurem a svým bratrem nebezpečný plán, jak odvrátit občanskou válku. Mám o Tula strach.“

„S těmi dětmi člověk neví, kam dřív skočit,“ posteskl si Vron, „včera mě Mojerana požádal, jestli bych si na nějaký čas nevzal na starost jeho vnuky. Nevím, jestli zvládnu naráz hlídat Tula i ty dva rošťáky, ale pokusím se o to.“

Zatímco Artitan spolu s princeznou vyrazil léčit nemocné na Jižním kontinentu, Vron se vydal do Santareny, aby tu převzal do péče Mojeranovic dvojčata. Našel kluky u Zachariáše, děda tu s nimi nebyl.

„Přivezli je rodiče,“ vysvětloval trpaslík, „ale pospíchali tak, že ani nepočkali, až se vrátíš.“

„To je hrozné, Vrone,“ objal ho na přivítanou Sam, „naši na nás pořád nemají čas a teď s námi dokonce nemluví ani děda.“

„A ty se divíš? Nechat se vyloučit ze školy! Taková ostuda. Co vám na to řekli rodiče?“

„Že to s námi jde od deseti k pěti.“

„A dál?“

„Dál nic. Řeší v práci nějakou záhadu, tak pořád debatovali o nějakém poškozeném artefaktu. Pak chtěli, aby nás děda pohlídal, ale ten odmítl, prý je výchova potomků záležitostí rodičů. Až teprve, když nás naši chtěli strčit do nějaké úschovny pro momentálně opuštěné děti, domluvil nám děda pobyt u tebe.“

„A co s vámi bude dál?“

Kluci svorně pokrčili rameny.

„Třeba by vás přijali na jinou magickou školu.“

„Naši to zkoušeli domluvit, ale nikde neuspěli. Prý mají všude plno.“

„Spíš nemají zájem o nějaké uličníky, které vyhodili i z Airbowanu. A víte, že se jim ani nedivím? Kdo by stál o nějaké nezvladatelné žáky.“

„Za to může on,“ ukázal Sam na Korlina, „pořád do nás hučel, že nesmíme čekat, že je potřeba vrátit amulet, až nás dohnal k akci. Kdo mohl tušit, jak to dopadne.“

„A získali jste amulet?“

„Ne. Prý tam musíme přivést příštího krále osobně, aby bylo možné ho předat,“ odpověděl Tom.

„A jak se tam asi dostanete, když vás vyloučili?“

„Já umím bránu,“ pyšně oznámil Sam.

„Cože?“

Kluci se pustili do vyprávění, celí nadšení, že je konečně někdo pozorně poslouchá.

„Měl bys je tam vzít,“ podotkl Zachariáš, když skončili, „možná už opravdu nastal správný čas.“

Vron se na něj tázavě podíval.

„Doslechl jsem se, že na Jižní kontinent dorazila velká zásilka zbraní. Meče, bojové kuše, sekery, štíty, helmy a další výzbroj. Jestli tam do týdne nezačne téct krev, tak jsem jen hloupý nedorostlý obchodník.“

„Ty ses na tom podílel?“ zamračil se na něj přítel.

„Co si to o mně myslíš, ty chabá napodobenino džina?!“

„Já jen, že to víš tak přesně...“

„Řídím se rozumem, a ne všechny obchodní nabídky, které dostanu, jsou mi po chuti,“ ušklíbl se Zachariáš.

„Tak jo. Vezmu je do Poluty, jestli se tu beze mě obejdeš.“

„Dej na ně pozor,“ zavrčel trpaslík a vrazil Vronovi do ruky vak s potravinami. „Otevřu ti účet u tamních obchodníků.“

„Dobře víš, že to nepotřebuji.“

„Když to udělám, budeš působit důvěryhodně.“

„Tak se tu zatím měj,“ usmál se Vron a přenesl se i s dvojčaty do svého soukromého příbytku v Polutě.

Kluci se rychle zabydleli a hned začali vyzvídat.

„Uvidíme se tu s Danem? A co Tul a Silmur?“

„A neříkal děda, jestli se na nás přijede podívat?“

„Můžu si tu někde zkoušet kouzlo brány? Víš, sice ho umím, ale stejně by to chtělo trochu tréninku.“

Vron vzdychl: „Víte co? Nejdřív se půjdeme projít a dáme si někde oběd. Odpoledne vás vezmu na trénink Danova sportovního družstva ve školní supervolonové hale. Souhlasíte?“

Zatímco se kluci královsky bavili, Vron přemýšlel o tom, jak se situace změní, vypukne-li v Tulově království válka. V takovém případě už chlapce v Polutě nic nezadrží a bude chtít domů. Předání amuletu je možná důležité a Tom jako průvodce bude mít problémy, jestliže se ta podivná akce neuskuteční co nejdříve. Asi by s nimi měl večer domluvit, jak to provedou. Pro jistotu zavedl Sama kousek od města a nechal si předvést, jak ovládá bránu. To je nápad, svěřit dítěti takové nebezpečné kouzlo, myslel si při tom. Ale mladý Mojerana prokázal neobvyklou zručnost. Usoudil, že přesun do Airbowanu zvládne.

Odpoledne měl na přemýšlení ještě víc času. Kluci nábožně sledovali trénink supervolonového družstva a vzdychali, že se taky nemohou zapojit. Když začali nahlas fandit, konečně si jich všiml Dan. Odhodil prkno, vyběhl ke klukům a oba srdečně objal.

„Dane, Dane Ferelli! Okamžitě se vrať zpátky, tady není žádný holubník,“ zařval na něj trenér. Dan mrkl spiklenecky na kluky a vydal se zpět. Mohutná trenérova postava vzbuzovala respekt. Chytil chlapce za ruku a něco mu tiše řekl. Dan chvilku mluvil a trenér se zvědavě díval k jejich sedadlům. Nakonec přikývl.

„Hej Tome, Same, pojďte si s námi zalítat,“ zahalekal Dan a kluci k němu vystřelili jako šíp.

Mohutný trenér vytáhl stopky a členové družstva se postavili do řady. Jejich úkolem bylo proletět jakousi opičí dráhu a posbírat cestou z háčků barevné kroužky. Dvojčata pozorně sledovala jednotlivé výkony. Když došla řada na Sama, Dan na ně povzbudivě gestikuloval. Vron uznale pokýval hlavou, když Sam projel cílem. Trenér nevěřícně zíral na stopky a zatřepal s nimi, aby se ujistil, že jdou normálně. Tom sice nebyl tak rychlý, jako bratr, ale i on určitě přestihl nejméně polovinu zúčastněných. Mohutný chlapík je uznale poklepal po rameni a dvojčata zářila jako sluníčko.

Po skončení tréninku se oba kluci vrátili do hlediště rozjaření a oči jim svítily jako lampičky.

„To bylo super, Vrone, nemohli bychom sem chodit častěji?“

Při odchodu je u dveří odchytil Dan a za ním se objevila mohutná postava trenéra. Začal se vyptávat na rodiče kluků a na to, kam chodí do školy.

„Víte, takovou posilu bychom u nás potřebovali,“ řekl Vronovi.

„Jenže to má háček,“ přiznal Vron.

„Já vím. Chodí na jinou školu, kde se jim líbí...“ vzdychl muž.

„Právě naopak. Před dvěma týdny je vyloučili ze školy v Airbowanu jako nezvladatelné žáky.“

„A už je někde přijali?“

„S touhle pověstí?“

„Já bych je bral. Znám tady učitele, který si dokáže poradit i s těmi nejhoršími uličníky. Dokonce u něj vyrostlo hodně úspěšných podnikatelů. Kdybyste chtěli, dám vám kontakt.“

„Ano, Vrone, ano,“ škemrali kluci, „nám se tu líbí. My už fakt budeme sekat dobrotu.“

„Předám to jejich rodičům,“ vzal si Vron kartičku, „uvidíme, co na to řeknou.“

„Musíte je ukecat,“ naváděl dvojčata Dan.

Večer odvedl Vron oba kluky do pokoje, kde přespával Tul a Silmur. Korlin okamžitě ožil a radostně se třepetal kolem všech v místnosti. Dvojčata zatím vyprávěla, co se ve škole v posledních dnech přihodilo. Tom vylíčil, jak dopadl v Chrámu na pomezí a zopakoval to, co jim řekla Divoká.

„To znamená, že bych musel jít s Tomem a Samem k harpyji?“ nedůvěřivě se Vrona zeptal Tul.

„No, mám trochu jiný návrh, jak akci uskutečnit,“ otočil se k němu Vron, „Sam by otevřel bránu pro mě, abych se tam mohl rozhlédnout a zeptat se harpyje, jakým způsobem proběhne předávání amuletu. Pak otevřu bránu i pro tebe, Silmura a Toma a dohlédnu, aby se nikomu nic nestalo.“

„To zní rozumně,“ přikývl Silmur.

Náhle se duch zarazil a v místnosti se zčistajasna ochladilo. Všichni se po něm udiveně ohlédli.

„Korline, co se děje?“ polekal se Tom.

„Je pozdě, všechno je ztraceno.“

„Cože?“

„Už to začalo.“

„A co?“

„Zánik království.“

„Nesmysl! Nemůže být pozdě!“ vyskočil ze židle Tul.

„Jasně! Vyrazíme za harpyjí hned,“ přidal se k jeho odhodlání Tom, „vydrž, Korline.“

„Já slábnu,“ tiše upozornil duch.

„V místnosti ne,“ chtěl Vron chytit Sama za ruku, ale chlapec byl rychlejší a už měl otevřenou bránu.

„Jdeme,“ popadl Tula za ruku. Tom se vrhl s duchem za nimi a Vron protáhl Silmura.

Najednou stáli v Airbowanu poblíž místa, kde bydlela Divoká. Sam bez rozmýšlení narušil hranice jejích pozemků. Už byla skoro tma.

Najednou stála harpyje před nimi a mračila se: „To jste vy? Jdete pozdě. Síla amuletu se ztrácí.“

„Přesto se chceme o předání pokusit,“ řekl rázně Tom.

„Tak pojďte za mnou,“ rezignovala Divoká a kráčela ke své jeskyni. Sotva jí stačili.

Před vchodem rozžala dvě louče a postavila návštěvníky do kruhu.

„Čekejte a ani se nepohněte,“ nařídila.

Náhle se kolem nich zachvěl vzduch, obrys harpyje se rozmazal a před sebou uviděli známou truhlu. Divoká strhla víko a pokynula jim, aby přistoupili blíž. Vron cítil, jak vysílá svou energii směrem k ležícímu tělu.

„Nyní, duchu, vstup do svého těla a dokonči své poslání,“ oslovila slavnostně Korlina.

„Já, já to nedokážu,“ zasténal duch.

Tom sebral veškerou svou sílu a soustředění. Vyslal vlnu energie směrem ke Korlinovi.

„Ty to dokážeš. Tak dlouho jsi čekal, tolik jsi se snažil, teď je to tady. Dokážeš to. To ti říkám já, tvůj průvodce. Stačí jen udělat první krok. No tak, Korline, nevzdávej to.“

Duch se pomaličku sunul k tělu.

„Vždycky jsem obdivoval, jak jsi statečný, příteli. Mám tě rád,“ povzbudil ho i Silmur.

„Brácho...,“ nedokázal dojetím pokračovat Tul.

Duch se na ně ještě jednou ohlédl a pak se vnořil do svého hmotného těla. Všichni napětím zadrželi dech. Korlin ztěžka vstal z truhly a Tom ucítil ozvěnu jeho zoufalé bolesti. Silmur přiskočil, aby svému příteli podal pomocnou ruku. Ten se ho chytil a vykročil z bedny.

S viditelnou námahou stáhl amulet ze svého krku a vtiskl ho do ruky Silmurovi. Pak se sesunul na kolena.

„To ne, Korline, bojuj s tím! Zůstaň ve svém těle,“ naléhal Tom a přiklekl k němu. Silmur podal amulet Tulovi a podepřel Korlina vlastním tělem.

„Děkuji ti, můj malý příteli, byl jsi skvělý průvodce. Nemohu zůstat v těle, hrozně to bolí. I mně podali otrávený nápoj. Ale už je mi dobře. Konečně mohu odejít do své krajiny snů. Díky. Díky i vám všem ostatním.“ Korlinova hlava poklesla a Tul ho chytil za ruku. Ta už ale byla bezvládná.

„Již nepatří mezi smrtelníky,“ řekla jim harpyje, „jestli dovolíte, doprovodím jeho duši do příjemnějších končin.“

„A jeho tělo?“

„Za okamžik se rozpadne v prach. Uděláte dobře, když rychle opustíte Airbowan. Už sem směřují sestry, které vycítily narušení z lidského světa. Také se děje něco nepatřičného v království, které má tento amulet chránit. Jestli to okamžitě nezarazíte, nebude existovat ani království ani kouzelný předmět, který jste právě získali. Jestli se král neujme své funkce, bude jeho hrad během krátkého času ztracen.“

„Ale jak se odtud dostaneme na Jižní kontinent?“ podíval se nešťastně Tul na amulet ve své ruce.

„Neboj se, před několika lety jsem tam u vás byl, dokážu vás tam přesunout,“ pohladil ho po rameni Vron.

Louče zaplápolaly v nárazu větru a Korlinovo tělo v tom závanu zmizelo. Tom měl v tu chvíli pocit, že ztratil něco důležitého. Jako kdyby mu chyběl kousek osobnosti.

„Tady už to skončilo, musíme jít,“ jemně se ho dotkl Vron.

„Jste připraveni?“ otočil se na ostatní a otevřel bránu. Silmura protáhl skrz, ostatní prošli sami.

Errata:

12.08.2021 12:32