Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Sitbel

Otec jí otevřel přístupovou bránu na zahradě. S úsměvem prošla k němu. Otevřela mysl, aby se s ním jako obvykle vřele přivítala. Jednorožec ale couvl a rozčileně zafuněl.

„H'anaríjo, dcero, cos to proboha vyvedla?!“

„Já?“ zmateně se zarazila Hanka. Pak si ale uvědomila, co je jinak. Vincent! Vyspali se spolu. Vlastně ani netušila, jak se na takovou věc jednorožci dívají. Polekala se, že porušila nějaké zvyky a tradice.

„Omlouvám se, jestli jsem se nějak provinila...“

Jednorožec ji ale nenechal domluvit a zarazil ji mentálním pokynem: „Mýlíš se, to není důvod mého zděšení, lidské vztahy nesoudíme podle sebe. Každý má nárok poznávat jedince rozdílného pohlaví podle vlastního uvážení. Tvůj největší problém leží jinde. Vidím, že si ani neuvědomuješ, co jsi provedla. Obávám se, že to už nepůjde napravit...“

Ani on ale nestihl domluvit, protože se u nich znenadání objevila strážkyně S'faidea a K'lumonideotis.

„Ona už nemůže být členem stáda a nesmí na naše území,“ řekl K'lumonideotis.

„Ještě není plnoletá,“ namítl R'íhan, „nemůžete ji vyloučit bez možnosti obhajoby. Netušila, co činí.“

„Pro tohle neexistuje omluva.“

„Chceš snad přijmout dračí hanbu na své území?“ zeptala se R'íhana strážkyně.

„Co by to znamenalo?“ zeptal se opatrně Hančin otec.

„Vypálíme krystal a uzavřeme do oka. Nákaza tím však nezmizí. Jí to ale umožní se ještě jednou vrátit na území stáda, až dosáhne plnoletosti. Vyslechneme ji a vyřkneme konečný ortel. Pak si svou dračí hanbu bude muset odnést do svého světa a poradit si s tím sama.“

„Jiná možnost není?“ zeptal se smutně R'íhan.

„To, co navrhuje S'faidea je veliký ústupek a milost, správně bych s tím neměl souhlasit,“ odfrkl K'lumonideotis, „ale kvůli tomu, co zatím dokázala zvládnout, jí tu šanci poskytnu. Zakazuji však do té doby s ní navazovat jakýkoliv kontakt.“

„Musím jí ale vysvětlit...“ pokusil se o námitku R'íhan.

„Ne! Ať prokáže své kvality a přijde na to sama!“ rozhodl K'lumonideotis. „A teď mě následujte na temnou louku.“

Hanka se dívala z jednoho na druhého a naprosto nechápala, o co jde. Vnímala, že se děje něco děsivě neodvratného, co ji vyžene ze světa jednorožců. Ale proč? Jaký mají důvod s ní jednat tímhle ponižujícím způsobem? A proč je najednou R'íhan tak ustrašený a nic neříká?

Následovala jednorožce branou na louku zahalenou v mlze. Došli k podivnému kameni. Připomínal vyšší pařez, na který někdo připevnil kruhovou skleněnou desku, aby vzniklo cosi jako stůl.

„Natáhni ruku,“ přikázala dívce S'faidea, „tu ne! Tu druhou!“

„Proč mi neřeknete, o co jde? Co se bude dít?“ prosebně se na strážkyni zadívala Hanka.

S'faidea jí vždycky byla sympatická a měla pocit, že i ona má pro ni slabost. Netušila, co může v následující chvíli očekávat, a velice se bála.

„Vyjmeme sitbel z tvé ruky,“ odpověděla jí strážkyně, „trochu to bude bolet, ale to zvládneš. Dračí hanbu až do tvého návratu k obhajobě bude místo tebe strážit tvůj otec R'íhan. Měla bys vědět, že je to od něj velká oběť, když s tím souhlasil.“

Skleněná deska se rozmihotala světelnými záblesky a uprostřed se začal vytvářet jasný bod. Hanka ucítila, jak jí tuhne tělo a nemohla se pohnout. V natažené ruce ji zašimralo nepříjemné mravenčení v místě, kde byl zasazen kámen. Pocit sílil a mravenčení se měnilo v palčivou bolest. Chtěla zasténat, ale v té ztuhlosti nemohla ani to. Když už to začalo být k nevydržení, udeřil do její dlaně blesk a ztuhlost zmizela.

Podívala se na svou dlaň a zhrozila se. Spálenina v tvaru hvězdy vypadla velice ošklivě. Kamínek zmizel. Pohlédla na desku. Nad ní se vznášelo jakési skleněné oko. V něm byl uzavřen její zářivý kamínek a svítil jako malá lampička. Hance se až zastavilo srdce nad tou krásou.

„Je to smrtící krása, dračí hanba, a nyní se postavila mezi tebe a tvůj domov. Právě kvůli ní od této chvíle ztrácíš rodiče, bratra i své stádo. Už s tebou nikdo z nás nepromluví. Pro tebe jsme přestali existovat. Setkáme se jen jednou, až se přijdeš obhájit. Ale nečekej, že se ti to podaří. Není ve tvých silách zvládnout působení sitbelu a prokázat něco víc, než jen slabost pro parádu.“

Náhle tu byla brána a S'faidea ji prostrčila skrz. Hanka stála v zahradě u jejich domečku s bolavou rukou a zmatkem v hlavě. Hleděla na zjizvenou dlaň, která začala pronikavě bolet. Vhrkly jí slzy do očí. Pořád nemohla uvěřit tomu, že ji odvrhli. A jak se zdá, bylo to jen kvůli jednomu pitomému kamínku! Vztek se mísil s panikou. Co znamenalo označení dračí hanba? Ucítila Plamův dotek a konejšivé pohlazení. Jenže to nějak nepomáhalo.

„Co je to dračí hanba, Plame?“

„Nevím. Proč se ptáš?“

„Právě mě jednorožci vyloučili ze stáda kvůli jednomu hloupému kamínku. Pořád opakovali něco o dračí hanbě. Netuším, co tím mysleli. Moc bych to potřebovala vědět.“

„Co to říkáš? Odvrhli tě?“ nemohl uvěřit jejímu tvrzení dračí kamarád. „Počkej, zkusím se zeptat matky.“

Za moment do jejich vzájemného kontaktu prudce vstoupila Plamova matka. Její hlas zněl stroze a přísně.

„Právě ti otvírám bránu. Všeho nech a okamžitě přijď sem k nám,“ nařídila jí nekompromisně.

Hanka vstoupila do oblouku otevřené brány a překvapeně se rozhlédla. Místo známého okolí jejich jeskyně se ocitla v podivné cizí pustině. Tohle přece nebyl Plamův domov.

„Kde to jsme?“ podivila se.

„Už nepatříme do starého hnízda,“ zastřeně odpověděl její dračí kamarád, „a matka už není Uznanou starší. Žijeme jako vyhnanci bez domova.“

„Nic jsi mi neřekl...“

„Byla jsi tak šťastná..., a matka mě nabádala, abych tě ušetřil našich starostí, které se netýkají tvého světa.“

„Máš pravdu, trochu jsem tě poslední dobou zanedbávala,“ zastyděla se.

Karmaneuduna mezi ně strčila čumák a syna odsunula stranou.

„Kde máš sitbel?“ zasyčela ostře.

„Myslíš ten kámen?“

„Ano.“

Hanka ukázala dlaň s hvězdicovitou popáleninou: „Jednorožci mi ho vypálili z ruky a uzavřeli do skleněné koule. Tu teď má můj otec.“

Hanka ucítila závrať, jak do její mysli proniklo dračí kouzlo. Karmaneuduna rozhodně neplýtvala něžností. Hanku zaplavilo palčivé teplo a vzápětí se dračice stáhla.

„Ale nevyléčili tě! Pořád patříš aberilům.“

„Všichni mluvíte tak nesrozumitelně,“ ohradila se Hanka, „uvítala bych aspoň vysvětlení.“

„Dosáhnou na tebe a mohou ovládat tvou energii a emoce. Sitbel ukončil tvou svobodnou existenci.“

„Pořád nerozumím, o co jde...“

Dračice se zamyslela a kradmo pohlédla na svého syna. On i Hanka napjatě čekali, co odpoví. Čím déle trvalo její mlčení, tím nervóznější oba byli. Nakonec zafuněla.

„Ale ty jsi svým způsobem poloviční drak. A moje přítelkyně...“ řekla pomalu Karmaneuduna a znovu je oba zamyšleně přejela zkoumavým pohledem.

„Ráda bych ti vrátila tvůj život zpět, ale nejsem si jistá tím, že se to podaří. Žila jsem v bláhové představě, že naše problémy se lidí netýkají, ale mýlila jsem se. Celá věc najednou dostává úplně jiný rozměr. Pověz mi, Hanko, jak moc jsou mezi lidmi rozšířené sitbely?“

„Ty zářivé kamínky? Jsou teď v módě. Z holek je má skoro každá a dokonce i pár kluků u nás ve škole. Hrozně rychle se to šíří a chce je mít pomalu každý. Pověz mi, co jsou zač? Proč jednorožci tak přehnaně reagovali?“

„Nemohu o sitbelech mluvit. Jsem vázaná přísahou, která mi nedovolí cokoliv říci. Jejich tajemství bylo dlouhá léta přísně střeženo. Rozšíření sitbelů může mít katastrofické následky, ať už mezi draky nebo mezi lidmi. Je to horší než epidemie a nakonec budou trpět všichni.“

„Ale já o nich musím něco zjistit,“ posmutněla Hanka, „jednorožci mi za půl roku poskytnou jedinou šanci k nim promluvit a obhájit se. Ale já žádnou vinu necítím. Proč se mám obhajovat? Je zločin se ozdobit kamínkem?“

„Prodala jsi za kamínek svůj život.“

„Už ho nemám,“ natáhla Hanka k dračici svou spálenou dlaň.

„Máš ho v krvi a mysli. Jednorožcům se nepodařilo zastavit jeho působení. Museli by ti ho vypálit z celého těla a to bys nepřežila.“

„Takže umřu?“

„Neumřeš. Budeš sloužit vládci sitbelu.“

„Otrocká krása,“ vybavila se najednou Hance v mysli tulíkova slova.

„Přesně tak,“ přikývla dračice.

Hanka svěsila ruce a zmocnila se jí beznaděj.

„Zachraň ji, mami,“ tiše poprosil Plam.

„A co když ji při tom zabiju?“

Plam bezradně pohlédl na dívku.

„Nechci nikomu sloužit,“ řekla tiše Hanka a ucítila v hlavě vibraci bolesti. Něco jí signalizovalo, že se rouhá proti nejvyšší moci a už jen samotná myšlenka, kterou vyslovila nahlas, zabolela.

„Opakuj to,“ vyzvala ji dračice.

Hanka zaťala nehty do bolavé dlaně, až bolest vystřelila do celého těla a nahlas zarputile vyštěkla: „Nechci nikomu sloužit!!!“

„Ohřeju tvou krev a vypálím z tebe tu nákazu,“ zasyčela dračice, „ale bude to zatraceně bolet. Můj syn se s tebou spojí a část té bolesti vezme na sebe, aby ses z toho nezbláznila. Snaž se to přežít a opakuj si, že to jinak nejde. Drž se života zuby nehty a nevzdávej to! Rozumíš?!“

Hanka přikývla a vzápětí se sesunula na zem a tělem jí projela bolestivá křeč. Zimnice se střídala s návaly palčivosti a z dálky slyšela dračí úpění, jak Plam sdílel její utrpení. Už kvůli němu se zařekla, že nepovolí a zvládne to. Zatnula zuby. Čas se stal podivnou veličinou, která tepala mimo ni a plynula kolem jako řeka. Držela se vší svou vůlí, aby ji ten proud nestrhl s sebou. Najednou se přehoupla přes to nejhorší a tlak začal polevovat. Síla z ní krvácela všemi póry pryč z těla. Stálo ji značné úsilí, aby nepodlehla mdlobě. Nad sebou uviděla obrovské dračí oko.

„Škoda že nejsi drak,“ zaslechla Karmaneudunu, „teď můžeš na chvíli usnout, všechno zlé je z tvého těla pryč. Už jsem skoro nedoufala, že se to podaří, ale ty máš statečné srdce a dračí odhodlání. Máš slušnou naději se z toho vzpamatovat.“

„Co je s Plamem?“ vysoukala ze sebe obtížně.

„Neboj se, postarám se o něj. Uzdraví se z toho dřív než ty.“

Hanka ještě ucítila, jak dračice jemně bere její tělo a odnáší ho někam pryč. Vzápětí usnula. Klidný spánek to ale nebyl. Obrazy snů byly plné ohně a blesků.

Někdo jí přidržel hlavu a do vyprahlé pusy vteklo pár kapek vody. Namáhavě polkla a otevřela oči. Cítila se příšerně.

„Hej, hej, neusínej a podívej se na mě,“ řekl známý hlas a Hanka zaostřila na Vronovu tvář.

„No, to je dost, že ses probrala,“ usmál se, když zareagovala, „už skoro týden se tě pokouším udržet při životě. Musím do tebe dostat aspoň trochu tekutin. Zkusíme to po lžičkách, ano?“

Nedokázala přikývnout, ale Vron na to ani nečekal a hned jí do pusy vpravil další vodu. Znovu vklouzla do spánku.

Podruhé se probrala, když jí někdo přikládal obklad na popálenou dlaň. Zavrtěla se a otočila hlavu.

„Jak ti je?“ zeptal se Vron.

„Nic moc,“ odpověděla chraptivě.

Položil jí dlaň na čelo a Hanka ucítila, jak do ní proudí uklidňující síla. Pokusila se pohnout, ale tělo bolelo tak, že to nedokázala.

„Neusínej, přinesu ti trochu vývaru,“ řekl a vzápětí ji nakrmil řídkou polévkou.

Znovu usnula.

Po dalším probuzení se najednou cítila lépe a podařilo se jí posadit. Vedle lůžka měla hrnek s čajem. Napila se a rozhlédla kolem sebe. Byla v jeskyni, do které proudilo světlo škvírou ve stěně. Podívala se na svou dlaň. Zhrozila se. Nateklé červené jizvy vůbec nevypadaly hezky. Co tomu asi řekne Vincent? Uvědomila si, že zmeškala rande. Ale co, však on to pochopí, pomyslela si.

„No vida. Už jsi vzhůru?“ ozvalo se za ní.

Vron se k ní posadil na lůžko a vzal ji za ruku. Opět cítila příliv energie.

„Asi mám hlad,“ řekla.

„To je dobře. Hned ti přinesu trochu polévky.“

Když dojedla, vzal ji do náruče a přenesl do jiné jeskyně, kde z teplého pramene stoupala pára.

„Dokážeš se svléknout a vykoupat?“ zeptal se.

Přikývla a muž jí podal velkou osušku: „Do tohohle se pak zabal, ať ti mohu vyprat šaty. Až budeš hotová, zaťukej kamenem, pomůžu ti do postele.“

„Doma mám spoustu šatů, stačilo by říct Rafanovi.“

„To nejde. Řekl jsem v Santareně, že jsi z rodinných důvodů zůstala u rodičů. Dokud se trochu nezotavíš, nikdo neví, co s tebou je. Proti rozhodnutí jednorožců nebude nikdo nic namítat.“

„A k čemu taková lež?“

„Karmaneuduna by se dostala do problematické pozice, kdyby se rozkřiklo, že tě zbavila vlivu sitbelu. Chce, abychom se o tom nikomu nezmiňovali. A teď už nemudruj a vykoupej se. Budeš se cítit líp.“

Vron měl pravdu. Po koupeli si ještě opláchla vlasy a velice se jí ulevilo. Jako by smyla část toho špatného, co zažila. Přišel, znovu ji odnesl do postele, kterou mezitím čistě upravil. Netušila, na jak dlouho zase usnula, ale když se vzbudila, našla vedle postele své šaty čisté a suché. S úlevou se oblékla, vypila čaj a vydala se chodbou na průzkum. Došla do další malé jeskyně, kde Vron připravoval polévku a zeleninu.

„No sláva,“ ušklíbl se, „už nevypadáš jako kandidát na mrtvolu. Vítej do života.“

Společně se najedli a Hanka pocítila vděčnost, že tu má lidskou společnost. Začínala si, ač nerada, zvykat na myšlenku, že už nikdy nebude patřit k jednorožcům. Cítila to jako velkou ztrátu. Ale zároveň jim zazlívala, jak ji nekompromisně vyhnali za tak nepatrné provinění. Jak jí to mohli udělat?! Těžce postrádala otcův vlídný kontakt a citlivě formulované moudré rady.

„Jsi unavená?“ zeptal se starostlivě Vron.

„Ani ne,“ vzdychla a začala mu vyprávět vše, co se přihodilo od okamžiku, kdy naposledy vstoupila na území jednorožců. Přinášelo jí úlevu, že se mohla někomu svěřit. Sice by to raději vyprávěla Vincentovi, ale to bohužel nepůjde. Jestli má vyhovět přání Karmaneuduny, tak bude muset ve škole lhát. Pořád nechápala, proč je kolem malého kamínku tolik povyku a tajností a proč bylo tak složité se zbavit údajných účinků. Vůbec se necítila jinak než dřív.

Nechci nikomu sloužit, zkusila si říct v duchu. Tady už rozdíl byl. Dřív tahle myšlenka bolela, nyní necítila nic.

„Ty o sitbelech něco víš?“ zeptala se Vrona.

„Nevím toho o nic víc, než jsi mi řekla,“ odpověděl, „ale našel jsem několik zmínek o aberilech, jestli tě to zajímá.“

„Jasně, že jo. Povídej.“

„Pamatuješ, jak se Plam ptal na Prokleté hory a Aberilské podzemí?“

„Ano. Ty víš, kde to je?“

„Vím, ale neřeknu ti to. Aberilové jsou, zdá se, mimořádně nebezpeční tvorové, kteří milují krev. Sice podle údajů vůbec nevycházejí na denní světlo, ale pro ty, kdo zabloudí na jejich území, je to beznadějná situace. Jsou to měňavci, to znamená, že dokážou tvarovat tělo podle potřeby a dokonce zvládají mimikry. Většinou jejich přítomnost odhalíš, až když je pozdě. Jakmile se ocitneš v dosahu, mentálně tě ovládnou a zavedou k sobě. Od té chvíle se každý živý tvor stává jejich otrokem nebo jídlem.“

„Otrocká krása...,“ vydechla Hanka, „je možné, že by sitbely vyráběli oni?“

„O kamenech jsem žádnou zmínku nenašel. A Karmaneuduna, jak víš, odmítá odpovědět. Vlastně ti mezi řečí prozradila mnohem víc, než mně. Usuzuji z toho, že sitbely nějakým způsobem s aberily souvisejí. Ale jak, to zatím netušíme.“

„Třeba ani nejsou tak nebezpečné...“

Vron na ni pátravě pohlédl: „Myslíš?“

Dívala se mu do očí a pak velice pomalu zavrtěla hlavou: „Podle reakce jednorožců a Karmaneuduny to vypadá hodně zle. Mám strach o své spolužáky. Někdo by je měl varovat.“

„Už jsem upozornil zástupkyni ředitele, aby se to pokusila zarazit.“

„A co Anděla? Ona má také kámen.“

Vron pokrčil rameny: „Takovouhle léčbu by nepřežila. Vždyť i ty vypadáš po těch dvou týdnech jako přízrak. A Plam taky!“

„Co to říkáš?! Co se mu stalo? Musím ho vidět!“

„Pomalu! Mírni se! Sotva jsi vstala!“

„Ale...“

Vron ji zatlačil zpět na židli: „On je fyzicky v pořádku, jen do tebe celou tu dobu cpal spoustu energie. Stejně jako já.“

„Je mi to líto, pořád se dostávám do malérů, aniž bych se o to nějak snažila,“ vzdychla.

„Jestli už se na to cítíš, můžeme Plama navštívit. Ale pomalu a v klidu.“

Zuřivý plamen ležel natažený na zemi prohřívané teplým spodním pramenem. Vypadal pohuble a šupiny byly špinavě matné. Hanka se posadila k jeho hlavě a něžně se k němu přitiskla. Nemuseli ani mluvit. Zase byli spolu. Tentokrát zachránil život on jí. Jejich osudy se stále prolínají. Únava ji zmohla a spokojeně vedle něj usnula. Vron se usmál a nechal je tam. Vypravil se za dračicí. Našel ji v místnosti s knihami a svitky. Listovala ve starém rukopisu.

„Co je?“ zavrčela nevlídně.

„Je z toho venku. Najedla se, došla až k Plamovi a teď vedle něj usnula.“

„Bude se muset vrátit do školy, než to vzbudí nepatřičnou pozornost.“

„Mohu pro ni ještě něco udělat?“

„Je čistá a zdravá.“

„Nebude to ale někomu vadit? Třeba vládci sitbelu?“

„Svěřila se ti, že?“

„Ano.“

„Podle toho, co Hanka říkala, je mezi lidmi velké množství sitbelů. Snad vládce nezjistí, že mu jeden zmizel.“

„Vládcem sitbelu je ten, kdo ho vyrobil?“

„Ne.“

„Kdo je vládcem sitbelu?“

„Nesmím odpovědět.“

„Některý z aberilů?“

„Nedotýkej se dračího tabu, musela bych tě zabít.“

„Proč jste se odstěhovali z vašeho hnízda?“ změnil raději téma.

„Přikázala jsem strážcům, aby zabili pár černých draků. Nechtěli. Složila jsem svou funkci a odešla. Nechci být svědkem zkázy, co smete ty, které jsem se ze všech svých sil snažila chránit. Neposlechnou-li mou radu, budou ztraceni.“

„Asi bych se neměl ptát, co se stalo...“

„To tedy neměl!“ odbyla ho.

„Jakmile to jen trochu půjde, odvedu Hanku zpátky do školy.“

„Jsem ti vděčná, že jsi přišel a postaral se o ni. Máš velkou zásluhu na jejím přežití.“

„Dlužím jí mnohé. Tohle byla jen nepatrná splátka.“

Bylo jasné, že víc informací z dračice nevypáčí. Celá ta záležitost se točila kolem tajemství, které draci velice úpěnlivě střežili. Z toho, co slyšel, se dalo hádat, že oni sami jsou zranitelní a to tajemství ohrožuje i jejich svět. To, že Karmaneuduna opustila své hnízdo, zavánělo průšvihem. A její slova o tom, že nařídila zabití černých draků, signalizovala skoro katastrofu. Co si pamatoval, a on si toho pamatoval opravdu hodně, nikdy nepoznal mírumilovnější dračici, než byla ona. Snažila se udržovat kontakty s lidmi i s draky jiných barev a nutila své soukmenovce se chovat tak, aby nevznikl válečný konflikt. A dařilo se jí to. Pravda, byly chvíle, kdy s ní mnozí nesouhlasili a kdy nebyly vztahy s lidmi zrovna skvělé, ale tohle? Vron vzal v úvahu i drsnou léčbu, kterou použila na Hanku. Skoro tím dívku zabila a navíc způsobila dočasné ochromení i svému synovi. Bylo to nutné? Karmaneuduna to zřejmě za nutné považovala. To znamená, že ty kameny jsou nebezpečnější, než se zdá. Ale jak o nich něco podrobnějšího zjistit? Možná i sama dračice hledá informace. Proč by jinak trávila tolik času mezi svitky a knihami?

Vron dopřál Hance ještě pár dní odpočinku. Pak ji ale jednoho rána probudil a oznámil, že je čas vrátit se domů.

„Chtěla jsem zrovna dnes jít s Plamem ven a trochu se proletět,“ zaprotestovala.

„Na to není čas. Musíš se vrátit do školy,“ řekl Vron, „běž se rozloučit s oběma draky, ať se můžeme přesunout ještě před obědem.“

„No dobře, když myslíš,“ nehádala se a odběhla za Plamem. Vronovi jí bylo líto. Stále ještě vypadala přepadle a zdála se být pouhým stínem zdravé Hanky. Doufal, že ve škole se všechno zase srovná a rychle se zotaví. Škoda, že ji nemůže poslat k jednorožcům, jejich léčebné metody byly nejúčinnější. Ale i tihle mimořádně zdatní kouzelní tvorové měli strach před malým zářivým kamínkem. Takový strach, že bezbranné děvče vyhnali pryč. Zatraceně! Vrona rozčilovalo, jak všude naráží jen na samé tajnosti. Copak ty kameny mohou zničit celý svět?! Nemohl se dočkat, až se vrátí do Santareny, aby mohl začít hledat další informace. Může projít knihovny ve všech větších městech, může navštívit staré kouzelníky... To by bylo, aby o tom někdo něco nevěděl!

Hanka se zatím rozloučila s Plamem a šla poděkovat jeho matce.

„Byla bych ti vděčná,“ řekla Karmaneuduna, „kdyby ses nikomu nezmiňovala o mém ozdravném zásahu. Všichni pochopí, že tě léčili jednorožci, když jsi jejich dcera, ale mně by velice zkomplikovalo život, kdyby se rozneslo, že jsem ti pomáhala se sitbelem. Ideální by bylo, kdyby se nikdo nedozvěděl, že ses ho zbavila.“

„To asi neututlám,“ pochybovačně pokrčila rameny Hanka.

„Pak to zkomplikuje život i tobě.“

„Mně? A proč?“

„Jednou lidé zjistí, že jim jsou kameny na obtíž a budou se jich chtít zbavit. Jenže ono to nepůjde. Až se doslechnou, že tobě se to podařilo, sesypou se na tebe jako vosy.“

„Třeba se to podaří i někomu jinému.“

„O tom pochybuji. Nikdy se to nikomu nepodařilo. Jen tobě. Snad je to díky tomu, že tak trochu patříš k jednorožcům a částečně i k nám, drakům.“

„To nezní moc nadějně.“

„Ne. A bude hůř. Dej pozor, ať se k tobě už nikdy žádný sitbel nedostane. Jinak by tohle všechno naše snažení bylo zbytečné.“

„Děkuji za pomoc.“

Dračice pokývala hlavou a Hanka vycouvala z její pracovny. Vron už na ni čekal u východu z jeskyně společně s Plamem. Dračí přítel škádlivě foukl do jejích vlasů a vyloudil na Hančině tváři slabý úsměv. Naposledy do pohladila a vstoupila do Vronovy brány.

Errata:

12.08.2021 12:42