Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Léčba šokem

Byla neděle a ona se po dvou neradostných týdnech vracela do normálního života. Vyšplhala do jejich stromového domečku, ale Rafan tu nebyl. Nalila si trochu moštu a zapadla do pohodlného křesla. Jak se asi má Sváťa u druidů, napadlo ji při pohledu na otevřené sušenky. Kdyby tu byl, určitě by dokázal zahnat únavu, kterou nyní pociťovala. Možná by jí nabídl i čokoládu a trochu své zářivé nálady. Moc ráda by ho kontaktovala, ale konec jeho stáže je ještě daleko. Zavřela oči a představila si R'íhana.

„Je mi moc líto, tati, že s tebou nemohu mluvit,“ pomyslela si v duchu, „ale kdo by mi mohl mít za zlé, když si to aspoň budu představovat. Tak trochu vím, co bys mi odpověděl. Byl bys rád, že jsem v pořádku a stejně jako Karmaneuduna bys mi nakázal, abych na sebe dala pozor. Když jsem začala patřit do tvé rodiny, jako by se mi otevřela náruč, která v mém životě chyběla. Je mi smutno, tati, ani nevíš, jak.“

„Á, tady jsi,“ rozlétly se dveře domečku a dovnitř vtrhl Rafan, celý zacákaný od barev.

„Vy ještě pořád malujete pokoje?“ zasmála se a vstala, aby ho přivítala.

Chytil ji do náruče a zatočil se s ní po pokoji. Pak ji zase postavil a prohlédl si ji.

„Ženská zatracená, na chvilku tě člověk nemá na očích a hned máš trable. Nepřeháníš to trochu s odtučňovací kúrou?“

Z Rafanovy kapsy se vysoukal rozhořčený tulík, kterého během vítání trochu pomačkali. Hanka se natáhla, aby ho na usmířenou podrbala, ale Rafan ho odtáhl z jejího dosahu.

„Bacha na něj, poslední dobou kouše,“ varoval ji. Plavík se mu vymanil ze sevření, oběhl ho zezadu kolem krku a přeskočil na Hančino rameno. Pak začal bláznivě lítat po místnosti takovou rychlostí, že ho skoro ani nestačili sledovat.

„Co blázníš, Plavíku?“ nechápal Rafan.

Tulík najednou skočil dívce na hruď a nechal se zachytit v jejích dlaních.

„Hanka, kamarádka zase zpátky. Plavík moc rád.“

Přitiskla si chlupatého Rafanova přítele k tváři a on obtočil ocásek kolem jejího krku. Vnímala jeho radost a nadšení jako mentální ozvěnu. Hned se cítila o mnoho lépe.

„To jsou mi věci,“ pozoroval scénu kamarád a povytáhl obočí, „poslední dobou se Plavík nechoval moc hezky k lidem, co si pořídili zářivé kameny.“

Hanka natáhla k Rafanovi svou dlaň. Přistoupil a přitáhl si její ruku blíž k očím, jako by nemohl uvěřit tomu, co vidí. Přejel prsty hvězdicovou jizvu a povytáhl i druhé obočí.

„To ti udělali jednorožci?“

Přikývla a s Plavíkem v náručí se znovu uvelebila v křesle. Rafan svlékl pocákanou košili a šel se umýt. Ke stolu si přinesl sklenici s vodou a posadil se proti Hance.

„Do oběda máme ještě trochu času. Tak povídej.“

Vylíčila mu své vyhoštění i to, co zažila u draků. Rafan velice pozorně naslouchal a na čele se mu prohlubovala starostlivá vráska. Když Hanka skončila, hodně dlouho trvalo, než zase promluvil.

„Anděla si nechala svůj kamínek z ucha odstranit, a pokud vím, podařilo se to,“ prohlásil zamyšleně.

Hanka jen pokrčila rameny: „Řekla jsem ti všechno, co jsem slyšela. Ani jednorožci, ani dračice neuznali za vhodné mi prozradit, o co tu jde. Jen samé tajnosti a náznaky. Dokonce ani Vron nedokázal zjistit víc.“

„No, uvidíme,“ napil se vody Rafan a vstal. Prohrábl si vlasy a kývl na Hanku: „Zachariáš nás čeká na oběd.“

Zbytek neděle proběhl v poklidné atmosféře. Odpoledne pomáhala při malování pokojů a uklízela cákance barvy z míst, kde být neměly. Večer byla tak unavená, že hned po jídle tvrdě usnula.

Bála se, že bude muset vysvětlovat svou dvoutýdenní nepřítomnost ve škole, ale učitelé se podívali na její přepadlou tvář, kruhy pod očima a na nic se neptali. Každý si domyslel, že musela prodělat nějakou nepříjemnou nemoc.

Snažila se soustředit na výuku, ale moc jí to nešlo, pořád se všude ohlížela, jestli nepotká Vincenta. Divila se, že ji sám hned první den nevyhledal. Těšila se na kroužek supervolonu, jako malá. Dokud má Vincenta, žádná nepřízeň osudu ji nemůže porazit. On ji pochopí a utěší. Představovala si jeho rozzářený pohled, až se zase po tak dlouhé době setkají tváří v tvář.

Cestou na louku jednorožců potkala Andělu. Zdálo se, že na ni čeká. Hanka na půl ucha poslouchala, jak byly minulé dva tréninky náročné a co všechno si na ně asistent vymyslel.

„Místo tebe s námi začala létat Siena. Je asi o rok starší než my, ale fakt docela dobrá. Navíc má úžasné vlasy – snad nejdelší, co jsem zatím viděla. Vincent jí hned připsal několik figur, aby využil tu její hřívu v efektním sólu.“

Hanka se zarazila: „To už jako se mnou nepočítá?“

„Budeš létat místo mě a já budu náhradnice,“ vysvětlovala překotně Anděla. S podezřením se na ni koukla. Měla pocit, že se jí spolužačka snaží něco naznačit a neodvažuje se to říct přímo.

Pak ale zahlédla Vincenta a okolní svět pro ni přestal existovat. Měl četné přiléhavé triko s obrázkem stříbrného draka a hrozně mu to slušelo. Musela se hodně ovládat, aby se nerozběhla a nevrhla se mu do náruče. Tajně doufala, že to udělá on.

Zvedl oči a usmál se na ni: „Ahoj, tak ses konečně vrátila? Sienu asi neznáš, že? Bude s námi vystupovat.“

Po vzájemném představení dívkám nezbylo, než si potřást rukama. Siena byla vyšší oslnivá kráska se zářivým úsměvem a dokonalým chrupem. Hanku bodl osten žárlivosti. Pak si všimla, že má dívka na předloktí obrázek mořského koníka vytvořený z kamínků.

„Pěkné, viď?“ zasmála se Siena, když si všimla, kam kouká. „Víš, já na ty jejich kecy, že jsou kamínky pro studenty nevhodné, moc nedám. Vždycky si prosadím, co chci.“

Pak popadla prkno a ladně naskočila.

„Možná by ses dnes měla jenom dívat,“ starostlivě se na Hanku koukl Vincent, „ještě nevypadáš dost fit. A taky je tam pár nových figur, které neznáš.“

„Já to s Hankou do příště nacvičím,“ nabídla se Anděla, „a pak vám můžu dělat náhradnici.“

Vincent se podíval z jedné na druhou a pak pokrčil rameny: „Proč ne, to je docela dobrý nápad.“

„Zítra zase ve skladišti?“ zašeptala Hanka, když i Anděla zmizela ve vzduchu.

„No... víš, já zítra nemám čas.“

„Tak pozítří?“

„Myslím, že v nejbližší době nebudu mít čas vůbec,“ zadrmolil, odvrátil oči a zamával na Jitku s Gitou, že je čas na trénink.

Šokovaná Hanka se dívala, jak bere prkno a spolu s dvojčaty letí nad louku.

„Nemohla bys mi prosím tě pomoct se začátečníky?“ zeptala se jí Ferinová.

„No jasně,“ přikývla a připojila se k profesorce, která dětem ukazovala, jak ovládat prkno.

Když vypršel čas, pomohla Ferinové sebrat cvičná prkna a postupně je odnášela do skladu. Pomalu je rovnala do polic a pořád přemítala nad tím, proč se s ní Vincent nechce sejít. Takhle hloupě jejich vztah přece nemůže skončit! Do skladu se začali trousit i ostatní. Hanka zalezla do kouta za nepoužívané harampádí, aby se s nimi nemusela potkat. Bála se, že se každým okamžikem rozbrečí. Postupně naházeli do polic svá prkna kluci i holky. Už doufala, že bude moci vylézt, když se objevila ještě Anděla. Uložila prkno a nakoukla za harampádí, kde se krčila Hanka.

„No jasně! Celou tu dobu si říkám, kam jsi asi zmizela,“ ušklíbla se chápavě.

Znovu cvakla klika a Anděla se hbitě přikrčila do úkrytu k Hance. Dveře vrzly a ozvaly se hlasy.

„Je úžasné, jak létáš,“ řekl známý mužský hlas důvěrně, „to je hned vidět, že to máš v krvi. Opravíme pár drobných detailů a budeš dokonalá. Nikdy jsem nepotkal větší talent.“

„Ale jdi, Vinci, to trochu přeháníš. Ostatní holky to zvládají stejně dobře jako já.“

„Jenže je to stálo spoustu dřiny, ty to máš v sobě, to já poznám.“

Zarachotila prkna, jak je ukládali do police. Anděla toho využila a rozpustile zašeptala Hance do ucha: „Jsi jako horský vánek, co roznáší vůni divokých květů...“

„Víš, Sieno,“ řekl vemlouvavě, „jsi jako svěží horský vánek, vonící divokými květy. Jsem z tebe celý omámený.“

„Dej pokoj, Vinci! Nebo si začnu myslet, že to říkáš každé.“

„Žádná z těch, co jsem poznal, ti nesahá ani po kotníky.“

Hanka zaťala nehty do dlaní, aby potlačila zuřivost. Ucítila, jak jí Anděla varovně stiskla předloktí. Naštěstí znovu vrzly dveře, jejich hlasy se ozvaly zvenku a nakonec se vytratily úplně. Anděla vstala a oprášila se od pavučin.

„Jak jsi věděla, co jí řekne?“ zeptala se Hanka.

„Protože to říká každé.“

„Mně ne.“

„Hm. Asi ses nechala sbalit moc brzo.“

„Já ho nenávidím,“ prohlásila Hanka procítěně.

„Je to jenom hloupej frajírek, co si myslí, že se mu všechny baby v okolí musí hned vrhnout kolem krku. Vykašli se na něj. Nestojí za jedinou slzu.“

To se jí to mluví, pomyslela si hořce Hanka. Anděla opatrně vykoukla ze dveří a pak je otevřela dokořán: „Vzduch je čistý, můžeme jít.“

Smutně se loudala za spolužačkou a snažila se najít výmluvu, aby s ní nemusela až domů.

Ta se najednou zarazila a obrátila se k Hance.

„Víš co? Když už léčba šokem, tak ať to stojí za to! Pojď, ukážu ti ještě něco. Ale slib mi, že zůstaneš potichu a neprozradíš nás. Jinak mě bráchové zabijou.“

Zavedla Hanku k řece, kde ve vykotlané části břehu seděli na naplavených dřevech kluci a kouřili. Byl tu René Pohromak, jeho bratr Patrik a Tulian. Právě on zhmotňoval do obrazu nějakou vizi. Hanka se přitáhla o kousek blíž, aby lépe viděla. Pak ji zamrazilo.

„Kdepak, tuhle neuloví,“ řekl Patrik, „o to se klidně vsadím.“

Nad vodou se vznášel průsvitný obraz Vincenta a Sieny.

„Nepodceňuj ho. S babama to umí. Nezapomeň, jak oblbnul Vronovou. A ani k tomu nepotřeboval moc času.“

Hanka se rozhořčeně nadzdvihla, ale Anděla ji silou zase přitiskla k zemi. Potlačila své rozčilení a snažila se uklidnit.

„To sice jo, ale nemáme žádnej důkaz, jestli ji dostal.“

„Julii minulý týden taky skoro dostal.“

„Škoda, že je vyrušila Gita, mohlo to být zajímavý.“

„Hele, Tule, nějak ti bledne obraz. Nemůžeš to kapku vylepšit?“

„Tak mě nerozptyluj žvaněním o holkách,“ ohradil se Tulian. Vize se opět zaostřila.

„Že by ti padla do oka Julie?“ popichoval René.

„Ta slepice?“

„A co Vronová? Ta by stála za hřích ne?“ nedal si pokoj.

„Ta je zase moc divoká a má poněkud problematické kamarády a rodiče,“ odpověděl Tulian.

„Tak kterou bys chtěl?“

„A co takhle vaše ségra?“

„Tobě se fakt líbí? Pro mě za mě to klidně zkus. Ale věděl bych o lepších,“ pak René ztlumil hlas a nebylo mu rozumět. Všichni tři kluci se nahlas rozesmáli. Hanka už toho měla právě dost a chtěla vycouvat z pozorovatelny.

„Hele, kluci, začíná to bejt zajímavý,“ dloubl do bratra Patrik.

Hanka zaváhala a podívala se na vizi Vincenta a Sieny. Obraz zakolísal a vyjasnil se. Ti dva se zastavili a něco si říkali. Pak Vincent popadl dívku a začal ji líbat. Hance se z toho pohledu udělalo zle. Jenže Siena ho prudce odstrčila a ubalila mu s rozmachem pořádnou facku. Zavrávoral a pokusil se ji chytit za ruku. Vrazila mu loket do břicha. Hanka by si moc přála slyšet, co mu říká. Nic lichotivého to asi nebylo. Vincent se napřímil, otočil se k dívce zády a odcházel. Siena jen rozhodila rukama a ještě něco říkala. Pak se i ona obrátila k odchodu. Kluci celou scénu komentovali procítěnými citoslovci.

Anděla ji zatahala za rukáv a naznačila, že je nejvyšší čas se stáhnout. Odplížily se za křoví, kde vyčkaly, než kluci odešli nedalekou branou.

Dívky ze sebe začaly obírat nečistoty a větvičky.

„Proč jsi mi to ukázala?“ zeptala se Hanka.

„Rafan mě poprosil, abych ti nějak šetrně otevřela oči. Ale tohle se nedá udělat šetrně. Buď některé věci víš, nebo nevíš. A Vincent je ubožák bez kapky zodpovědnosti. A jak jsi právě viděla, člověk tu vlastně nikdy nemá soukromí. Proto jsem tě sem zavedla. Abych tě ušetřila případných trapasů.“

„Jak dlouho už takhle šmírujou?“

„To nevím. Našla jsem je tu minulý týden a viděla, jak sledujou Julii. Vincent už ji napůl svlékl, když do toho přišla Gita. Nenašla jsem pak odvahu bráchům říct, že jsem je viděla. Měli jsem s Rafem velkou kliku, že se nezaměřili na nás.“

„Dneska toho na mě bylo nějak moc,“ vzdychla Hanka unaveně.

Vyrazily domů a už toho moc nenamluvily. Ve městě se jejich cesta rozdělila. Hanka nebyla sdílná ani večer. Viděla na Rafanovi, jak je zvědavý a jak by si rád povídal, ale nedala mu k tomu příležitost. Nenašla v sobě dost sil čelit jeho drsným poznámkám a raději se hned po jídle uchýlila do postele.

Doufala, že v samotě konečně najde klid a útěchu, ale opak byl pravdou. Teprve teď si uvědomila, jak ji Vincentova zrada bolí. Pořád ho milovala, pořád toužila po jeho společnosti, ale věděla, že není návratu. Byl konec, protože se rozpadla důvěra. Nechápala, jak je možné, že má takovou smůlu na kluky. Její první láska ochránce Nik se zamiloval do její nejlepší kamarádky, a teď tohle! Musí se zakoukat zrovna do takového záletníka! Konečně se dostavily slzy a Hanka napůl prospala a napůl probrečela noc.

Měla trochu obavy, jak zvládne chvíle, až se někde s Vincentem setká. Na veřejnosti se určitě rozbrečet nechtěla. Osud jí ho přivedl do cesty hned další den při obědě. Právě si vybírala mezi jablky to nejčervenější, když se za ní ozvalo: „Co to tu máme za divokou květinku mezi jablky?“

Polekaně se postavila a setkala se s Vincentem tváří v tvář. Jeho pohled vřele zářil a podával jí jedno z nejhezčích jablek.

„Dík, já mám svoje,“ odmítla jeho nabídku.

„Snad se na mě nezlobíš,“ usmál se na ni a pak dodal šeptem, „odpoledne jsem vyšetřil trochu času. Co ty na to? Můžeme se sejít.“

Dívala se na něj a ulevilo se jí. Sám jí nabídl šanci.

„Víš, Vincente, tentokrát nemám čas já. Promiň,“ řekla se zadostiučiněním a chtěla se protáhnout kolem něj.

Zastoupil jí cestu: „Ale no tak. Trucovat je dětinské. Přece po tom toužíš stejně jako já. Budu na tebe čekat.“

„Víš co? Trhni si protézou!“ zdvihla hlas a připlácla mu tác s jídlem na břicho. Se škodolibostí viděla, jak chytá talíř s lívanečky, misku s polévkou, sklenici a pudink, ale naprosto bez úspěchu. Zničila mu triko s drakem i kalhoty. V ruce jí zůstalo pouze jablko. S chutí se do něj zakousla a opatrně, aby do něčeho nešlápla obešla Vincenta a odkráčela středem jídelny se vztyčenou hlavou.

Kousek za jídelnou ji doběhl Rafan. Podal jí dva k sobě připláclé lívanečky a sám se zakousl do dalších dvou.

„Řeknu ti: to nemělo chybu! Málem jsi sklidila potlesk na otevřené scéně. Klobouk dolů! Jak se cítíš?“

„Právě teď docela fajn. Ten chudák mi na to sám nahrál.“

„Možná z toho bude školní důtka.“

„No a? Stálo mi to za to,“ usmála se smutně.

„Jsem rád, že to bereš s humorem.“

„No... S humorem asi není nejpřesnější výraz, ale zvládnu to.“

Tvářila se statečně, ale do smíchu jí nebylo. Nejhorší deprese mívala večer. Život najednou nebyl tak pěkný jako dřív. Jako by někde uvnitř vyhořela.

V dalším týdnu si Hanka všimla, že je Anděla nějak zaražená.

„Co je?“ zeptala se jí.

Spolužačka jen mlčky odhrnula vlasy a ukázala ucho. Místo jednoho sitbelu tam najednou měla tři.

„Nechala jsem si ten kamínek odstranit a ony se mi tam z ničeho nic objevily tři nové. Nevím, co s tím.“

„Mohu ti poradit jen to, abys nedělala nic. Někdo, komu věřím, mi řekl, že není možné se jich zbavit.“

Anděla ji chytila za ruku a otočila ji vzhůru tak, aby byla vidět jizva na dlani: „Ale ty už ho nemáš!“

„Byla jsem u jednorožců...“

„No jo, jsi jejich dcera,“ konstatovala hořce, „tebe vyléčí a o ostatní se nezajímají.“

„Proč se toho chceš zbavit?“

„Berou mi magii.“

„Jsi si tím jistá?“

„Jo. Ukládala jsem si energii do kamene, ale když jsem ji chtěla zpět, žádná tam nebyla. Tak jsem ukládat přestala. Jenže kámen mi ji v nepravidelných intervalech odsával sám od sebe. Nešlo tomu zabránit. Zkoušela jsem to, ale vždycky mě při tom rozbolela hlava tak příšerně, že se to nedalo vydržet. Tak jsem požádala, aby mi ho magicky vyndali...“

„Netrap se, na něco s Rafem přijdeme,“ řekla a modlila se, aby v tom nebylo poznat lež.

Ten večer je Zachariáš zase pozval na jídlo k sobě. Když tam s Rafanem dorazili, zjistili, že má trpaslík hosta. Stará vrásčitá žena upíjela z kalíšku Zachariášovu oblíbenou medovinu a přejela je zvědavým pohledem.

„Ten mladík s tulíkem je Rafael a tohle je Hanka,“ kývl směrem k nim trpaslík a pak představil svou návštěvnici, „a todle je moje stará dobrá známá čarodějka Gherta. Moc si přála vás vidět a zeptat se na pár věcí. Snad vám to nebude vadit.“

„Ale ne, rádi vás vidíme,“ odpověděl zdvořile Rafan. Lehce se uklonil, ale nepřistoupil k ní blíž. Posadil se naopak co nejdál od ní a pečlivě zapnul kapsu s tulíkem, což byl pro Hanku signál, že se mu na ní pravděpodobně něco nezdá. Zachariáš začal hned podávat jídlo a zapředl se ženou rozhovor o problémech kolem obchodování. Nakonec zabrousil i na téma zářivých kamínků.

„No jo, teď není snadné je sehnat,“ přikývla Gherta, „většina měst je označila jako nežádoucí zboží a obchod s nimi zakázala. Tím ale nahrála podloudníkům na tržištích, kteří je teď prodávají za nehorázné peníze. Ten zákaz mi připadá naprosto nesmyslný.“

„Třeba jsou opravdu nebezpečné,“ podotkl trpaslík.

„No. Já slyšela,“ přidala se Hanka, „že už se jich pak člověk nedokáže zbavit.“

„A já zase slyšela,“ zabodla do ní žena pohled, „že tobě se to nějak podařilo. Kdybys mi o tom něco řekla, třeba bychom dokázali vymyslet, jak pomoci i ostatním.“

Hanka si vzpomněla na Andělu a nadchla ji představa, že je tu někdo, kdo se chce pokusit se sitbely něco udělat. Jestliže ji k sobě pozval Zachariáš, určitě ženě důvěřuje.

„Když jsem byla u jednorožců, použili na mě kouzlo a kamínek uzavřeli do jakési skleněné koule,“ začala vyprávět a vzápětí ucítila na noze pod stolem Rafanův kopanec, „a to místo mi vypálili jakýmsi bleskem. Ale fakt nevím, jak to udělali.“

„A nemůžeš se jich zeptat? Je to důležité!“

„To nemůžu. Hned potom mě vyhnali ze stáda. Už se mnou nemluví.“

„Hm, cítím, že mi říkáš pravdu,“ zamumlala žena nespokojeně, „a nic dalšího s tebou nedělali?“

„Od té chvíle už jsem s jednorožci neměla jediný kontakt,“ smutně odpověděla Hanka.

„A co kdyby ti někdo zase nabídl kamínek?“ ptala se Gherta dál a vytáhla z kapsy malý černý váček. Uvolnila šňůrku a uvnitř spatřili známý lesk.

Hanka se prudce odstrčila i se židlí dál od ní.

„Ne, díky, nemám zájem!“ řekla ostře.

Žena zdvihla ruku se sáčkem a vzápětí se semlelo za sebou v rychlém sledu několik událostí. Od Rafanovy kapsy vystřelil utržený knoflík, mladík převrhl stůl a věci na stole katapultoval proti Ghertě. Hanka se sehnula a částečně krytá převrženým stolem se vrhla ke straně. Žena přesto vymrštila kamínky jejím směrem. Hanka proti ní vztyčila magický štít, ale neuspěla, neboť Gherta kouzlo rozpustila a pohltila použitou magii. Kolem Hančina obličeje si mihl chlupatý ocásek a odpálkoval do kouta několik kamínků, které mohly dívku zasáhnout. Vtom ji silná drsná ruka odhodila stranou, Zachariáš odstrčil stůl, aby se dostal blíž k ženě a ozval se podivný úder. Hanka se nadzvedla, aby nad převrženým stolem zahlédla, co se stalo. Z toho pohledu se jí udělalo nevolno. Žena ležela na zemi, měla téměř odseknutou hlavu a všude kolem ní se rozlévala krev. Nad ní stál Zachariáš se zuřivým výrazem a zkrvavenou sekerou. Hanka se otočila a vyklopýtala na chodbu, kde se jí zvedl žaludek.

Rafan vyběhl za ní: „Ukaž se! Nezasáhlo tě něco?“ Prohlédl ji od hlavy k patě a bylo vidět, jak se mu ulevilo, když na dívce neobjevil žádný sitbel.

„Běž se umýt studenou vodou, já to zatím pomůžu Zachariášovi uklidit,“ řekl a vrátil se do jídelny. Hanku by tam nikdo nedostal ani párem volů. Obraz mrtvé ženy měla obtisknutý v očích a nemohla se té představy zbavit. Trpaslíka už párkrát se sekerou viděla, ale nikdy ji před nimi nepoužil. Rychlost a síla, kterou při akci vyvinul, Hanku překvapila. Možná jim všem zachránil kůži. Ta žena byla určitě mocná čarodějka a kdo ví, jak by dopadli, kdyby měla možnost svá kouzla použít. To, jak v mžiku zlikvidovala Hančino obranné kouzlo, bylo udivující. Teprve teď se rozklepala strachy a v důsledku prožitého šoku. Znovu na ni přišlo zvracení. Zatracená večeře! Jak by se asi s tímhle vyrovnal Sváťa? Rozhodla se poslechnout Rafanovy rady a vydala se do kuchyně, aby vyzkoušela účinek studené vody. Ani si nevšimla, že ji dohonil tulík. Lekla se, když vyšplhal na její rameno, ale neodehnala ho.

Po chvíli do kuchyně dorazili i kamarád a trpaslík. Ruce měli špinavé od krve a Hanka měla co dělat, aby se jí při tom pohledu znovu nevzbouřil žaludek. Oba se důkladně umyli a pak se posadili na hrubé pracovní stoličky. Návrat do jídelny vzhledem k okolnostem nepřipadal v úvahu. Nikomu z nich nebylo do smíchu.

„Nešlo to jinak,“ po chvíli ticha s povzdechem prohlásil Zachariáš.

„Myslela jsem, že je to tvá dobrá známá a že jí věříš,“ řekla tiše Hanka.

„To sis myslela správně,“ zavrčel trpaslík zamračeně.

„Měla celé tělo poseté sitbely,“ promluvil chraptivě Rafan.

„Otrocká krása,“ pronesl nahlas tulík.

„Chceš tím snad říct, že ji někdo ovládal?“ pohlédl na Plavíka Rafan.

„Ona ne už ona, ona pohlcená v mysli. Krvavá otrocká krása, víc otrocká krása.“

„Abych se přiznala, Plavíku, tak tomu, co říkáš, vůbec nerozumím,“ zavrtěla hlavou Hanka.

„Máš na mysli ten červeně zabarvený sitbel, co měla ta žena na ruce?“ zeptal se svého malého přítele Rafan.

„Červený lidi otrocká krása, zelení draci otrocká krása,“ odpověděl.

„Jak je možné, že o těch kamenech víš víc než my? Kde bereš informace?“

„Tulík vidí, tulík probudí dávnou paměť. Z ní občas jako blesk užitečná informace.“

„Co o tom ještě víš?“

„Paměť spí. Plavík žádný blesk, žádná informace.“

„No, jestli byla Gherta pod vlivem nějaké kletby, všechno se tím vysvětluje,“ zabručel Zachariáš, „nechápu, jak někdo mohl tak zdatnou čarodějnici dostat.“

„Stačí na sitbel sáhnut a máš ho v kůži. Pak už člověk nemá šanci se ho zbavit,“ promluvila tiše Hanka, „Anděla si nechal jeden kamínek vyndat a místo něj jí narostly hned tři.“

„Pořád ještě nevíme, čím vším jsou sitbely nebezpečné,“ souhlasně přikývl Rafan, „ale musí to být pěkně hnusné svinstvo.“

„Pohřbím Ghertu jako zabitého válečníka,“ podrbal se ve vousech trpaslík, „dokud byla sama sebou, byla dobrý přítel. Moc rád bych dostal do rukou toho lumpa, co ji ovládl.“

„Co se to tu sakra dělo?!“ ozval se v chodbě Vronův hlas.

„Měli jsme tu takový drobný problém,“ vstal Zachariáš, aby zkontroloval, jestli náhodou i Vron není očarovaný.

„Všechno v pořádku?“ nakoukl nově příchozí do kuchyně a podrbal tulíka, který někde vyhrabal zapadlý kus oplatky a ládoval se, až se mu tvářičky nadouvaly.

„Když nepočítáme šok, jsme v pohodě,“ prohlásila Hanka a trochu ji rozveselilo, jak Zachariáš zkoumá Vrona.

„Neboj se, Zachu, žádný sitbel na sobě nemá,“ uklidňoval trpaslíka Rafan, „kdyby měl, Plavík by se mu zdaleka vyhnul, nebo by ho kousl.“

„Zatraceně,“ zaklel Vron když mu všechno povyprávěli, „to abych vás během prázdnin nespustil z očí. A to jsem si myslel, že během té doby projdu ještě několik knihoven.“

„Zjistil jsi něco?“ zajímalo Hanku.

„Zatím nic moc,“ povzdechl, „akorát to, že knihovníci nemají rádi, když se čtenář zajímá o aberily. Znervózňuje je to. Ale žádný z nich nechtěl říct proč.“

„Tak my ti o prázdninách pomůžeme hledat,“ nabídla mu Hanka, „třeba nás v útulku nebudou tak nutně potřebovat.“

„To není špatný nápad,“ přikývl, „zítra se s nimi domluvím.“

„Hlavně se teď nikde sami necourejte a vemte to ze školy rovnou domů,“ nařídil Zachariáš.

Mlčky přikývli a vyrazili zpět k domečku.

Tulík běžel před nimi, jako kdyby jim kontroloval cestu.

„Budu mít strach usnout, aby se mi o tom nezdálo,“ vzdychla Hanka.

„Taky se bojím snů,“ tiše přiznal Rafan, „poslední dobou se mi příliš často zdá o Anděle. Jednou mi umírá před očima, jindy se mění v krvelačnou bestii...“

Hanka pocítila nelogickou vděčnost, že není sama, kdo má strach. Trochu ji to posílilo.

První prázdninový den se vyznačoval tím nejhorším počasím, jaké v poslední době zažili. Byla zima a lilo jako z konve. Byli rádi, že Vron nechtěl vyrazit hned ráno a s chutí se povalovali, pili teplý čaj a mlsali sušenky. Vzpomínali při tom na Sváťu a představovali si, jak se asi má a co nového se naučil.

Errata:

12.08.2021 12:42