Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Tajnosti kolem informací

Odpoledne je Vron vzal poprvé na výlet do knihovny. Celé odpoledne strávili prohlížením záznamů, svitků a kronik. Knihovník vyzvídal, co hledají, že by jim možná mohl pomoci. Nejdřív jmenovali jen Prokleté hory, ale knihovníkovy rady je dovedly pouze k místům, která se sice jmenovala stejně, ale nebyla ta správná. Když se zmínili o Aberilském podzemí, už tak vstřícný nebyl. Ale stejně tady nic užitečného nenašli.

Vron je vzal zpátky domů.

„Zítra to zkusíme v Dubovníku a stavím se pro vás hned po snídani,“ upozornil je.

V Dubovníku pátrali celé dva dny. Nakonec objevili několik svitků psaných drakonštinou.

„To je nějaká stará drakonština,“ zarazil se u jednoho svitku Vron, „to nedokážu rozluštit. Možná by Plam nebo Karmaneuduna věděli, o co jde.“

„Ne, ne, ne, to vám nemohu půjčit s sebou domů, to je z chráněné sekce. Smíte si to prohlížet jen tady,“ bránil se knihovník nápadu, že si to na jeden den zapůjčí.

„Co teď?“

„Zkusím Plama,“ řekla Hanka a oslovila v duchu svého dračího přítele. Vzájemné spojení fungovalo okamžitě.

„Potřebuji, aby ses na něco podíval mýma očima,“ požádala ho a pozvala ho do svého komunikačního krystalu.

„Ano, to znám,“ zareagoval spokojeně, „to jsme četli při vyučování. Je to pojednání z doby, kdy skončily válečné střety mezi draky a lidmi.“

Hanka tlumočila jeho slova přátelům. S povzdechem vrátili svitek a přemístili se do další knihovny. Plam byl zvědavý a požádal Hanku, jestli může nahlížet spolu s nimi.

„A ty teď nechodíš do školy?“

„Když jsme opustili hnízdo, musel jsem studium přerušit. Teď dostávám úkoly akorát od matky. Ale je to poněkud nudné a stereotypní. Měl bych raději školu.“

„Bude fajn, když se mnou zůstaneš,“ ujistila ho.

Jediné, co v průběhu odpoledne našli, byla zmínka o tom, že se aberilové množí bezpohlavním dělením a že k tomu potřebují dostatečný přísun čerstvé krve.

„Fuj,“ otřásla se Hanka, „ještě že nikdy nevylézají z podzemí. Nechtěla bych takovou potvoru potkat.“

Večer se Hanka s Rafanem posadili k papíru a začali si dělat poznámky, co vlastně vědí o kamenech. Hanka do jejich myslí zapojila i Plama, aby i on mohl přispět tím, co se dalo uhodnout z chování dračice.

Pod poznámku „co je sitbel“ připsali: mimořádně nebezpečný kámen, který se běžnými metodami nedá odstranit, po magickém vyjmutí se časem objeví znovu a bývá jich i víc. Odčerpává magii, ale kam ta magie mizí? Ovlivňuje i mysl člověka, ale zatím není jisté, jak moc. Barevné sitbely jsou podle tulíka nebezpečnější. Zatím nevíme, jak sitbely vznikají a kdo má prospěch z toho, že se mezi lidmi rozšířily.

Další poznámka zněla Prokleté hory jsou pro draky tabu a někde v nich je pravděpodobně Aberilské podzemí. Vron ví, kde to je, ale tají to.

Pod heslem „aberilové“ bylo také víc otazníků než faktů. Beztvarý živočich, který k rozmnožování potřebuje krev, má pravděpodobně podivné psychické schopnosti, neboť podle báje přiměl draka, aby šel s ním. Něco drakovi udělal (sitbel?) a vyvíjel na něj nátlak. Proč bylo nutné zabít draka, který vlezl do podzemí? Čím byl ostatním nebezpečný?

„Pořád mi na tom něco nesedí,“ položil Rafan tužku a zadíval se z okna.

„Draci i jednorožci sitbely znají a bojí se jich,“ řekl po chvíli nahlas, „to znamená, že už tu v minulosti podobná situace byla. Museli ten problém nějak vyřešit! Proč proboha tají informace a neřeknou nám, co máme proti tomu dělat?!“

„Asi čekají, že na to přijdeme sami,“ vzdychla Hanka, „už jenom ty podivné názvy! Dračí hanba, otrocká krása... Proč proboha dračí hanba?“

„Ani já to nevím,“ podotkl Plam, „ale pokud matka trvala na tom, aby draci, kteří porušili tabu Prokletých hor, byli zabiti, musí v tom být něco hodně nebezpečného i pro nás. Ale já jsem z jejího pohledu ještě dítě, takže mi nic neřekne.“

„A co vlastně Karmaneuduna dělá přes den? Sedí doma?“ zeptal se Rafan.

„To ani náhodou,“ odfrkl Plam, „odlétá ráno a vrací se pozdě večer. Jen já tu musím být zalezlý jako nějaký vězeň.“

„A co dělá?“

„Jednou jsem se ji snažil sledovat, jenže mě přistihla. Ubalila mi takovou ocasem, že jsem měl jiskřičky před očima. Doprovodila mě domů a řvala na ně tak, že málem zbořila naše nové jeskyně.“

„Že ses ani nepochlubil,“ popíchla ho Hanka.

„Nebylo čím,“ zahučel nasupeně.

Nakonec dospěli k názoru, že nezbývá, než dál hledat informace po knihovnách, což také činili až do konce prvního týdne prázdnin.

V neděli pro ně sice Vron přišel jako obvykle, ale tentokrát prohlásil: „Tak, mládeži, dnes je změna plánu. Mojerana mě požádal, jestli bych si nevzal jeho kluky ve zbylém týdnu na starost. Dnes v poledne si je máme vyzvednout v útulku pro magická zvířata. Paula nás při té příležitosti zve na oběd.“

„Senza,“ rozzářila se Hanka, „aspoň se jí zeptám, jaké to je po svatbě.“

Vzápětí její radost pohasla, když si vzpomněla na Vincenta a jeho zradu. Pořád ještě ta vzpomínka bolela.

V útulku pro nemocná magická zvířata byl tentokrát nezvyklý klid. Pár drobných zvířat bylo umístěno v hale, ale nic vážného. Sváťův otec Dundar je krátce pozdravil, ale na kus řeči se s nimi nezastavil. Nejsrdečněji je přivítala Sidi s malým Péťou. Vron je ale popoháněl, aby se nezdržovali, že na ně čeká s jídlem Paula. Hanka se těšila, že uvidí celou její rodinu, ale v domku bylo nezvyklé ticho.

Kamarádka ji přivítala objetím a hned vysvětlovala: „Giro vzal děcka na výlet do rezervace, abychom prý měli aspoň v neděli trochu klidu. Nik by měl dorazit každou chvíli, za čtvrt hodiny mu končí služba. A kluci Mojeranovi tu někde blázní na prknech. Takže pojďte dál a udělejte si pohodlí.“

„Pomůžu ti v kuchyni,“ nabídla se, zatímco se Rafan s Vronem uvelebili v pokoji.

Konečně měla Hanka možnost někomu dopodrobna vyprávět o své nešťastné lásce. Paula pozorně naslouchala a nekomentovala slzy, které kamarádce tekly po tvářích.

„To jsi naletěla pěknému mizerovi,“ konstatovala, když vyprávění skončilo, „buď ráda, že jsi ho prokoukla tak brzo. Představ si, kdyby ti tohle začal dělat po svatbě... Jak tě znám, asi by mu pak šlo o život. Buď šťastná, že ho máš z krku.“

Hanka přikývla a s úlevou si otřela vlhké tváře.

„A co ty? Jak se máš?“ zeptala se Pauly.

„Řeknu ti tajemství,“ mrkla na ni spiklenecky kamarádka, „asi budu příští rok maminou.“

„Tak brzo?“

„A proč ne? Stejně se starám o sourozence, tak se tu jedno mrně navíc klidně ztratí.“

„A co Nik?“

„Je nám spolu moc dobře. Bez něj bych to těžko zvládala. On je prostě bezva partner.“

„Kéž bych jednou také našla někoho takového,“ vzdychla Hanka.

„Sakra, dávej pozor, co tam sypeš,“ zasmála se najednou Paula, „slaný čaj jsme už dlouho neměli. Nemá u tebe náhodou puberta špatný dopad na inteligenci?“

Hanka po kamarádce plácla utěrkou a obě se rozesmály, až jim tekly slzy. Rafan k nim nakoukl, a když viděl, jak svíjejí smíchy, mávl nad nimi rukou a prohlásil: „Jdu zatím najít Toma a Sama. Doufám, že se vám tu zatím ten oběd nepřipálí.“

„Jéžišmarja,“ polekala se Paula, „on má pravdu. Slaný čaj a připálené maso, to bychom se asi moc nevyznamenaly.“

Byla to ale zbytečná obava, jídlo bylo vynikající, všichni si spokojeně pomlaskávali, jen Nik působil trochu zaraženě. Zato jeho Lotranda byla nadšená přítomností Plavíka a oba tulíci radostně pobíhali kolem. Když navíc zjistili, že Tom a Sam jsou ochotni se s nimi honit, byli v sedmém nebi.

„Máš nějaké starosti?“ zeptal se Nika Rafan.

„Ále... nic co by stálo za řeč,“ pokusil se ho odbýt mladý ochránce.

„Jestli o tom nesmíš mluvit, tak to řekni rovnou,“ zamračil se na něj Rafan, „protože něco podobného nám poslední dobou říkají všichni, kterých se na ptáme na informace.“

„Dokonce i Karmaneuduna,“ posteskla si Hanka.

„A na co jste se jí ptali?“ ožil najednou Nikův zájem.

„Chtěli jsme, aby nám něco řekla o aberilech nebo sitbelech.“

„Vy ty kameny znáte pod skutečným jménem?“ zarazil se Nik a s podezřením se zahleděl na Vrona.

„Takhle na mě nekoukej,“ ohradil se Vron, „já jenom pomáhám Hance při pátrání po informacích. Potřebuje je, aby se mohla obhajovat u jednorožců.“

„Obhajovat? A proč proboha?“ nechápal Nik.

Hanka vylíčila své potíže a pak se odmlčela. Mladý ochránce si prohlédl její jizvu na dlani a všichni byli zvědaví, co na to řekne.

„Abych se přiznal, tak ani u nás nemáme všechny informace. Ty kameny jsou velký problém. Sice jsme jejich prodej zakázali a dost přísně to hlídáme, ale bohužel se šíří pořád víc a víc. Zatím je ze své kůže nikdo trvale odstranit nedokázal. A léčba, kterou prodělala Hanka je pro ostatní nepoužitelná. I my hledáme nějaké východisko. Zatím ale marně.“

„Kdo ty kameny vyrábí?“ zeptala se Hanka.

„To netuším. Ale prodávají je lidé, kteří jsou sami pod vlivem sitbelů. Zkusili jsme získat informace od nich, ale žádný vyslýchaný nikdy ani nenaznačil, kde k nim přišel. A psychická sonda u těchto jedinců není možná. Jako by ani neměli vlastní identitu. V jejich mysli je prázdno a nevědomost. Někteří z nich nás dokonce napadli a pokusili se ochránce zabít. Jiní zase udělali vše, aby se nám sitbely dostaly na kůži. Pár mých kolegů na to doplatilo. Tento týden jsme ztratili dva, které jsem osobně znal. Přiznám se, že mě to trochu deprimuje.“

„Copak ani ve vašem archívu nejsou žádné zmínky o tom, jak podobnou situaci vyřešili v minulosti? Bdělí přece musí mít k dispozici záznamy, které člověk běžně nenajde...“

„Osobně tě mohu ujistit, že naši nejlepší kouzelníci chodí v poslední době s kruhama pod očima z nevyspání a že jim rozhodně není do smíchu. Nejspíš dělají totéž co vy, hledají nějakou užitečnou informaci, která by vedla pryč z toho bludného kruhu. Kdyby něco zajímavého objevili, asi bychom to věděli.“

„A tušíte aspoň, co ty kameny člověku provádějí?“

„To je různé. Všechny bez výjimky odčerpávají magii a přenášejí ji k nějakému neznámému zdroji. Postupem času ale ovlivňují i emoce a osobnost člověka. Jako kdyby ty lidi někdo na dálku ovládal...“

„Aberilové,“ skočila Nikovi do řeči Hanka, „co když to jsou právě aberilové?“

„Ti ale žijí pod zemí a nikdy nevycházejí na slunce. Jak by se dokázali spojit s lidmi a přinutili je spolupracovat?“

„Někdo náhodou vešel k nim do jeskyní a oni ho zhypnotizovali.“

„To jsi někde četla nebo si vymýšlíš?“ podezřívavě po ní koukl Nik.

„Kdyby měla informace, nemusela by fantazírovat,“ ušklíbl se Rafan. „A ty by ses nemohl kouknout po záznamech tam u vás?“

„Žádáš po ochránci, aby tajně z hlavního centra vynášel zprávy pro své kamarády? Nezdá se ti to poněkud postavené na hlavu?“ zavrtěl hlavou Nik.

„Hm, bál jsem se, že řekneš něco podobného.“

„Pusťte do knihovny nás a my vám ty informace najdeme,“ prohlásil sebevědomě Sam.

„Jsi si jistý, Vrone, že dvojčata zvládneš?“ zeptala se s pochybnostmi Paula.

„Jasně že nás zvládne,“ rozhořčeně se ohradil Tom, „v poslední době jsme skoro vzorní.“

„To bych teda chtěla vidět,“ ušklíbla se Hanka.

„Vrone, kdybyste náhodou objevili něco důležitého,“ řekl naléhavě Nik, „nenechávejte si to pro sebe. Tohle je příliš vážná záležitost na to, aby v ní něco podnikl jednotlivec. Můžeš se mi ozvat kdykoliv, ve dne i v noci. A dejte na sebe pozor.“

„Ty na sebe taky dávej pozor,“ podotkl Rafan, „a pokud možno nelez nikam do podzemních chodeb.“

„Žádný strach! Já se o sebe postarat umím,“ usmál se ochránce, ale Rafan zůstal zachmuřeně vážný. Pomalu se zvedli k odchodu.

„A ty mi slib, že se do ničeho nebezpečného nezapleteš,“ zašeptala Hance do ucha těsně před jejich odchodem Paula, „úplně mi stačí, že se skoro každý den musím bát o Nika.“

„Slibuju, že budu opatrná,“ mrkla na ni Hanka.

„Sakra! Čím to je, že ti ani trochu nevěřím?“ objala ji Paula.

Znovu začali obcházet knihovny, tentokrát ve společnosti Mojeranovic dvojčat. Copak s Tomem, ten se rychle přizpůsobil a ani nevnímali, že ho mají s sebou. Zato Sam dlouho u čtení nevydržel. Když se začal nudit, prošmejdil spolu s tulíkem kdejaký kout a nejednou je knihovník načapal na místech, kde neměli co dělat. Vron se pak musel sáhodlouze za oba omlouvat, aby je nevykázali pryč. Sam většinou hned poté zkroušeně slíbil, že už bude sekat dobrotu, což mu vydrželo zhruba dvě hodiny. Největší ironií bylo, že právě Sam díky své neposednosti narazil na zmínku o sitbelech jako první.

V jedné zapadlé soukromé knihovně v Polutě se mu při dovádění s Plavíkem podařilo shodit několik knih, odložených na úzké poličce. Sesypaly se na zem a Hanka hned přiběhla, aby pomohla věci uvést do pořádku. Z jedné polorozpadlé staré knihy se dokonce vysypaly i listy. Jak se je snažila podle čísel zastrkat zpět, než někdo přijde a vynadá jim, zarazil ji v mysli Plamův hlas.

„Počkej, tenhle list by nás mohl zajímat. Podrž ho chvilku před očima.“

Hanka mu vyhověla a drak pomalu četl: „...se ukázalo jako jediná možnost. Následovalo krveprolití nebývalých rozměrů. Nikdo se sitbelem nesměl uniknout, jinak by celá akce skončila neúspěchem. Ti, kdo zachránili magický svět, ale nebyli oslavováni. Někteří přišli o život uprostřed rozzuřených davů, jiní si dříve či později sáhli na život. Ti, kdo krveprolití nařídili, se stáhli do ústraní a nepřáli si být jmenováni. Nastal čas zvolit nové Bdělé a znovu vybudovat základnu ochránců, která se po exekuci rozpadla. Všichni zúčastnění se zavázali velkou přísahou mlčení a draci uvalili na Prokleté hory nejpřísnější tabu. Vzpomínky byly vymazány a záznamy spáleny. Kéž všichni, kdo u toho byli, dojdou pokoje.“

„A dál?“

„Dál už autor popisuje novou volbu Bdělých. Zajímavá by byla spíš ta stránka před tím.“

Hanka prohrabala skoro celou knihu, ale předchozí stránku nemohla najít. Vtom se za nimi rozlétly dveře a vzápětí jí někdo vyrval desky z rukou. Ohlédla se a uviděla rozzuřeného starého muže.

„Tohle není volně přístupné!“ řekl přísně. Vypadalo to, že chce rukopis odnést pryč, ale z otevřených dveří kolem něj vylétl chlupatý blesk. Nejdřív nepoznali, o co se jedná, ale když Plavík se šťastným vypísknutím vyrazil za chlupatou koulí, došlo jim to. Takhle se dokázali honit jen dva tulíci.

„To je váš tulík?“ přistoupil Rafan blíž a zvědavě si muže prohlížel. „Ten můj se jmenuje Plavík. Je ještě mladý, omluvte prosím jeho divoké způsoby.“

„Můj se jmenuje Fulmík a je už trochu starý na bláznivé dovádění. Už dlouho jsem ho neviděl tak řádit. Co v mé knihovně hledáte? Možná vám mohu poradit.“

„Potřebujeme nějaké informace o sitbelech,“ risknul Rafan přímou odpověď. Stařík se mu líbil a doufal, že bude vstřícný.

Muž udělal několik kroků ke krbu, posadil se na židli poblíž hořících polen a ještě jednou si prohlédl své návštěvníky. Pak pomalu otevřel desky. Jenže místo aby listy podal návštěvníkům, hodil celou první půlku záznamů do ohně.

„To ne,“ vykřikla Hanka a vrhla se k ohni.

Muž ji ale pevnou rukou zadržel: „Věř mi, že bys nechtěla znát to, co tu bylo napsáno. Nemáš ani tušení, jak špatné sny může člověk mít.“

„Špatné sny budu mít, když ty informace neseženu,“ namítla rozhořčeně.

„Sitbelům se zdaleka vyhni, děvče, a osobám, které je mají, taky. Odjeď se svou rodinou někam daleko a nevracejte se, dokud nezmizí poslední kámen.“

„Proč tulíci nesnášejí lidi, co se těmi kameny ozdobili?“ zeptal se Rafan.

„Protože cítí nebezpečí. Kdysi je lidé se sitbely zabíjeli. Možná si to pamatují.“

„Proč je zabíjeli?“

„To netuším. Tulíci vždycky byli proti sitbelům odolní, snad proto.“

„Víte taky něco o aberilech?“

„Nic moc. Akorát mám pocit, že žijí v jeskyních.“

„Škoda, že jste to spálil.“

„Věřte tomu, že tam nebylo nic, co by vám mohlo pomoci. Jen samé vyprávění o smrti a utrpení. Nic pro vás!“

Tulíci se mezitím vyřádili a pomalu se vraceli ke svým lidem. Oba vylezli starému muži na kolena a nechali se drbat.

„Jsi moc milý, Plavíku, rád jsem tě poznal,“ řekl tiše muž.

„Plavík těší návštěva u bystrooký muž,“ odpověděl nahlas Tulík.

„Moc hezky mluvíš,“ pochválil ho stařík.

„No, tahle věta nebyla bez chyby, umí to i líp,“ usmál se Rafan, „ale musel jste na něj udělat dojem, když vám něco řekl hned při prvním setkání.“

„Nečekal jsem, že ještě někdy na vlastní oči uvidím jiného tulíka. Říkají mi Aktun.“

Rafan představil sebe i ostatní. Navzdory přátelskému postoji majitele knihovny však z něj už nevymámili žádnou další informaci. Blížil se večer, takže se zdvořile rozloučili a vrátili se do Santareny.

Dvojčata spala společně s Vronem ve staré budově, ale večeřeli ve stromovém domečku společně s Hankou a Rafanem. Zpočátku se báli, jestli jim to nebude kazit zažívání, ale Tom se Samem se ukázali jako dobří společníci. Nevyhýbali se servírování ani úklidu a byla s nimi legrace. Zážitky ze školních dnů v Polutě uměli podat se smyslem pro dramatičnost i humor. Nakonec se Hanka i Rafan na společné večeře dokonce těšili.

Tentokrát byl Sam během jídla poněkud zamlklý. Hanka ho po očku pozorovala a vrtalo jí hlavou, co se mohlo stát. Přece byli celý den spolu...

Když Tom sklidil nádobí a na stůl postavil mísu jablek, konečně se Sam rozhoupal a vylovil z kapsy zmačkaný papír. Uhladil ho na stole a postrčil ho blíž před Hanku.

„Tohle jsem ukradl v knihovně. Sice se za to trochu stydím, ale třeba to k něčemu bude.“

Podívala se na list a překvapeně zjistila, že je to přesně ta stránka, kterou odpoledne hledala. Akorát že to bylo psané divně pokroucenou drakonštinou, kterou nedokázala rozluštit. Zase musela oslovit Plama.

„Ale, tak vy jste to nakonec našli,“ podivil se a hned se zadíval na psaný text.

„Společnost se ocitla v bezvýchodné situaci,“ četl drak, „a nikdo nedokázal najít cestu ke zlepšení. Sitbely už byly zamořeny celé vesnice a rovněž ve městech se nacházely rizikové skupiny poznamenaných. Cesty přestaly být bezpečné, lidé se začali zavírat v domech a ochránci neměli šanci být všude. Rozmnožily se případy napadení a násilného zamoření kameny. Týká se to dokonce i dětí. Ochranné tábory pro zamořené přestaly plnit svou funkci. Bdělí a členové rady kouzelníků usoudili, že kvůli sitbelům nakonec zahynou všichni lidé se sedmým smyslem. Matkám se rodily mrtvé děti a muži ztráceli zájem o ženy. Podobný osud čekal i ostatní magicky aktivní tvory. Poznamenaní začali hromadně vyvražďovat tulíky a hřejiváčky. Po poradě s draky bylo nakonec přijato zoufalé opatření. Do poslední chvíle bylo drženo v tajnosti. Teprve v den akce se ochránci dozvěděli, oč půjde. Mnoho z nich bylo šokováno tím, co po nich nadřízení žádali. Ale po dlouhé diskusi, kde se ukázalo, že jiná šance skutečně neexistuje, uvolili se provést zoufalý plán. Zabití všech tvorů poznamenaných sitbelem... Tady text končí.“

Hanka otočila list, kde byla ilustrace. Bylo tu vyobrazeno zabíjení lidí, draků, fuňů, šelem a dalších zvířat.

„Takže nyní už víme, jak problém se sitbely vyřešili v minulosti,“ tiše konstatoval Rafan. Vypadal zdrceně. Hanka si uvědomila, že nejspíš myslí na Andělu. Slova útěchy se jí zadrhla v krku.

„U nás ve třídě to mají snad všechny holky,“ tiše poznamenal Tom. Představa, že by i tentokrát mohli Bdělí dojít ke stejnému názoru jako v minulosti, v nich probouzela hrůzu. Kolik přátel a známých by muselo zemřít? Nemohli se dopočítat a bylo jim z toho zle.

„Vezmi to ukázat Vronovi,“ podala Hanka zmačkaný list Samovi.

Kluci mlčky odešli a bylo vidět, že i je informace hluboce zasáhla.

„Já to nedopustím. Nenechám ji umřít,“ šeptal spíš pro sebe Rafan a Hanka se raději tvářila, že ho neslyší. Nebyla si jistá svým hlasem a bála se, že by nedokázala zadržet slzy, kdyby se pokusila na jeho vyjádření reagovat. Ani trochu se jí nechtělo myslet na budoucnost. Nyní už chápala, proč před nimi všichni tajili tuhle informaci. Nepřinášela žádné řešení, jen strach a trápení. Starý Aktun měl pravdu.

Ten večer před spaním Hanka zase v duchu hovořila s R'íhanem, i když věděla, že on jí nesmí odpovědět. Vyprávěla mu všechno. Tady v ložnici už se nemusela stydět za slzy, které máčely její polštář. Nakonec přece jen ucítila malou úlevu a tvrdě usnula.

Errata:

12.08.2021 12:42