Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

U trpaslíků

Když zastavili, měla toho právě tak dost. Sedla si na nejbližší kámen a pozorovala, jak se trpaslíci vítají s příchozími. Nescházelo mnoho a málem usnula vsedě. Z toho ji ale vyrušil drsný šťouchanec.

„A hele! Copak to tu máme? Ztracenou princeznu?“ zachechtal se chlapík, který se k Hance připlížil zezadu. Znechuceně se po něm koukla a zvedla se. Tím na sebe přitáhla Gehanovu pozornost. Drzý trpaslík ji zezadu hrubě postrčil, až málem upadla. Chtěl ji postrčit ještě jednou, ale to už zasáhl Gehan a zamračeně srazil jeho ruku stranou.

„Hele, brácho, brzdi,“ zdvihl autoritativně hlas, „tahle se mnou pila z mé placatky.“

„Děláš jí kojnou?“ řehtal se drzoun nahlas. Ostatní trpaslíci natáhli krky, aby jim neuniklo nic zajímavého.

„Teď dobře poslouchej, ty nádhero,“ šťouchl ho Gehan ukazováčkem do prsou, „todle lidský kotě chrápalo u pramene a my se ho rozhodli zabít ve spánku. Jenže vona se probudila a ubránila se nejméně čtyřem smrtelným útokům! A víš čím se bránila?“

Trpaslík udělal dramatickou pauzu a vylovil z vaku její malý nožík: „Tímhle!“

Ukázal ho i ostatním v přihlížejícím davu.

„Routa tím dokonce poznamenala na noze a na ruce. Rozhodl jsem se ji uctít jako bojovníka a nabídl jí setnutí hlavy. Víte co udělala?“

Gehan měl nepochybně dramatický talent. Hanka si všimla, jak diváci hltají jeho líčení.

„Pokud si myslíte, že žebrala o svůj život, jste úplně vedle. Dostala záchvat smíchu.“

Trpaslíci uznale zahučeli.

„Tvrdí, že je dobrou známou Zachariáše ze Santareny, tak jsem slíbil, že ji k němu dovedu. Navíc nám přinesla štěstí. Během krátké chvíle jsme ulovili spoustu visáků a mohli vyrazit domů. To ale není všechno! Narazili jsme na dva aberily. Nedalo se jim vyhnout, takže jsme museli bojovat. Řeknu to jen krátce. Dělala mi zadáka a má na kontě čtyři zásahy šipkami. Rozsekali jsme ty mrchy na maděru. Takže si dejte bacha, než do ní začnete strkat. Jasné?“

Hanka si pomyslela, že by nebylo marné, kdyby si ho mohla najmout na obhajobu u jednorožců. Trpaslíci se teď na ni dívali přátelsky a s uznáním. Gehan dosud držel její nožík v ruce a ukazoval ho každému, kdo projevil zájem.

Obyčejný nůž ze školní jídelny, a jakou jí nakonec udělal službu! Zdálo se, že jeho krádeží nejen změnila mašli, kterou měla Anděla ve vlasech, ale i svůj osud.

Po chvíli ji vzal Gehan za loket a odvedl ji do svého příbytku. Ukázal jí, kde se může umýt, a nabídl jí postel. Vděčně využila obou nabídek.

Neměla představu, jak dlouho spala, ale po probuzení se konečně cítila svěží. Gehan ji pozval na jídlo. Stolovali společně s jeho dvěma dospělými syny a mluvilo se hlavně o událostech v trpasličí komunitě. Hanka se do hovoru nemíchala, neboť ani netušila, o co se jedná. Vyrozuměla akorát, že mají potíže s obchodníky a že sehnat některé zboží je problém.

„Myslím, že bys měla navštívit Hrma,“ řekl jí Gehan, když dojedli, „on je něco jako šaman a bylo by dobré, kdyby se mrkl na to, čím jsi opředená.“

„Opředená?“

„Copak ty o tom nevíš?“

„Ne. Vůbec netuším, co máš na mysli.“

„Můj mladší syn tě k Hrmovi dovede. Než se vydáme do Santereny, rád bych měl jistotu, že je všechno v pořádku.“

„To chápu. Půjdeme tam hned?“

„Čím dřív, tím líp,“ přikývl trpaslík.

Vydala se tedy s jeho synem bludištěm chodeb. Tady už nemusela používat magický zrak, neboť všechny prostory zdejšího podzemního města byly trvale osvětlené. Nejspíš už zde všichni věděli, o koho jde, protože je uctivě zdravili.

Došli až k jeskyni zakryté pruhovaným závěsem. Sotva se přiblížili, závěs někdo odhrnul a pokynul Hance, aby vstoupila. Průvodce ji jemně postrčil dovnitř, zatímco sám se otočil a odešel.

Uvnitř ji uvítal podivný trpaslík. Chvíli na něj upřeně zírala, než jí došlo, co je špatně. Vůbec neměl vousy. Bylo to u trpaslíka tak překvapující, že od něj nemohla odtrhnout zrak.

„No jo, sakra, já vím, že to vypadá poněkud neobvykle, ale je to praktické,“ zabručel dotčeně.

„Já se omlouvám, nechtěla jsem tak nezdvořile zírat. Jen mě to malinko překvapilo,“ snažila se Hanka vybruslit z trapné situace.

„No dobře. Můj vzhled nechme stranou. Co bys ráda? Proč jsi za mnou přišla?“

„Gehan tvrdí, že jsem opředená...“

„Má pravdu. A co s tím?“

„Nic o tom nevím. Dokonce ani netuším, co to znamená.“

„Opředli tě bez tvého vědomí? Víš aspoň, kdo ti to udělal?“

„Vsadím boty, že je to dílo ochránců.“

„Hm, hrm, no jo. Je to velice jemná a precizní práce. Možná bych na to neměl sahat. Chrání tě to před zásahem do mentálního centra.“

„V tom případě to moc nefunguje. Když jsme bojovali s aberilem, málem mě dostal.“

„Opředení tě chrání před dálkovým kontaktem. To je něco úplně jiného, než stát kousek od měňavce. Pokud jsi u aberila blíž než dvacet metrů, neochrání tě vůbec nic. Ty mrchy tě dostanou během pár vteřin.“

„Ale vaši trpaslíci je dokázali zabít.“

„Jenom když jsou dva na jednoho. Aberil psychicky napadne prvního útočníka. To dá trochu času jeho zadákovi, aby použil šipky, které měňavce ochromí. Pak už je snadné ho rozsekat.“

„A co ta lebka uvnitř aberila? Co by se stalo, kdyby ji nezničili?“

„Mohla by ji najít jiná potvora a sebrat ji. Ta pak rozdělí svoje tělo a místo jednoho měňavce jsou tu okamžitě dva.“

„Měli v lebce sitbely.“

„Buď ráda, že neměli čas je proti vám vystřelit.“

„A co byste udělali, kdyby nás sitbely zasáhly?“

„Už byste nebyli mezi živými.“

„Takže ani vy je neumíte odstranit?“ zeptala se zklamaně.

„Sitbely se stanou součástí těla, nejde je odstranit.“

„Jak je aberilové vyrábějí?“

„To netuším.“

„A kdybych chtěla vědět, jak se měňavci rozmnožují...“

„Nebude se ti to líbit.“

„Vy to opravdu víte?“

„Ano. Četl jsem o tom. Byl to důvěryhodný zdroj. Popisoval, že mají v doupěti něco jako kamenné vany, které musí naplnit krví tak, aby se do ní mohl vybraný aberil potopit. Tam potom stráví několik týdnů, během nichž vytvoří svůj duplikát.“

„A kde berou tolik krve?“ zamračila se Hanka. Trpaslík neodpověděl a jen se na ni smutně díval. Snad bylo lepší, že mlčel. Otřásla se při představě, jak aberilové lákají do doupěte lidi, aby se mohli rozmnožit.

„Dá se odhadnout, kolik je na světě aberilů?“

„To ani náhodou. Možná stovky, možná tisíce.“

Hrm jí nalil do poháru vodu a postavil ho před ni. Nesoustředěně se napila.

„Dokážete ze mě odstranit to opředení?“

„Ano. Ale ještě si to rozmysli. Jedná se o dobré a užitečné kouzlo.“

„Nechápu, jak mě mohli očarovat, aniž jsem si toho všimla,“ vrtěla hlavou Hanka.

„Je to jemná a precizní práce. Dali si záležet na tom, aby si toho nikdo nevšiml.“

„Zrušte to, prosím.“

„Jsi si tím jistá?“

„Použili to na mě proti mé vůli! Nechci to!“

„Jak si přeješ. V tom případě si udělej pohodlí, bude to chvilku trvat.“

Hanka se opřela a začala se rozhlížet po místnosti plné knih, lahviček, kamenů, svitků, luceren, svíček, misek, sušených bylin a mnoha dalších věcí, o nichž ani netušila, k čemu slouží. Trpaslík zatím na stole zapálil jakousi tyčinku. Její kouř nesl pronikavou vůni a dráždil ke kašli. Měla sto chutí mu říct, aby tyhle pitomé efekty vynechal a přešel k věci. Hned si ale uvědomila, že navzdory své bezvousé tváři je to trpaslík, a těm není záhodno radit, jak mají dělat své věci, pokud člověk nechce přijít k úrazu. V tom se určitě od Zachariáše lišit nebude. Pocítila ospalost a barevné fleky na stěnách se jí začaly slévat do podivného snového vzoru. Bylo to příjemné. Jako by jí někdo rozčesával větrem zacuchané vlasy a jeden vlásek po druhém klouzal zpět na své místo. Jakmile byl urovnán poslední, ucítila škubnutí. Závoj z její mysli byl stržen a věci kolem se v mžiku zaostřily.

Ve stejnou chvíli pronikl do její mysli známý kontakt, plný překvapení a nenadálé radosti.

„Dcero, ty žiješ...“

„Tati,“ vydechla užasle.

Jednorožec jí otevřel svou mysl, aby mohla vnímat záplavu jeho bouřlivých emocí, když zjistil, že je Hanka živá a zdravá. Oplatila mu stejnou mincí a umožnila mu vycítit vlnu štěstí a vděk za ta tři prostá slova, která působila jako zázračný hojivý balzám na její bolavou duši, plnou stesku a trápení. Byla R'íhanovi neskonale vděčná za to, že porušil nařízení a oslovil ji. Zároveň si ale uvědomila hloubku své ztráty a svíravou touhu vrátit se zase někdy do stáda jednorožců. Slzy radosti i bolesti jí stékaly po tvářích, zatímco se nádherná nitka spojení zvolna vytrácela.

„Sestřičko?“ vetřel se do její mysli další známý hlas.

„Ani nevíš, Plame, jak ráda tě slyším.“

„A co teprve já tebe! Už kolik dní tě zoufale hledáme,“ radoval se drak ještě divočeji než jednorožec, „co s tebou bylo? Jsi v pořádku?“

„Jsem živá a zdravá a mám spoustu zážitků. Ale teď zrovna si nemohu dlouze povídat. Ozvu se ti později, ano?“

„Tak jo. Já zatím odvolám pátrání po tvé maličkosti,“ souhlasil rozjařeně drak.

Hanka stočila zrak na Hrma. Trpělivě stál a čekal, až se vzpamatuje.

„Děkuji, že jste mi pomohl. Dlužím vám velkou laskavost.“

„Rád jsem to pro tebe udělal, dcero jednorožce a sestro draka.“

„Slyšel jsi nás?“

„Omlouvám se za narušení soukromí, ale k vašemu kontaktu došlo dřív, než skončilo mé působení při likvidaci kouzla. Nemohl jsem neslyšet.“

„Nemusíte se omlouvat, nic se nestalo,“ usmála se na něj vděčně.

Pokýval hlavou a sáhl do jedné police za sebou.

„Teď se můžeš vrátit do Gehanova příbytku. Ale zítra bych tě rád ještě jednou zkontroloval, jestli nezůstal nějaký zbytkový efekt kouzla.“

Položil Hance na dlaň malý černý chomáček a luskl prsty. Z chomáčku vyrazil dlouhý třepotavý plamínek. Hanka sebou cukla, ale pak zjistila, že ji to nepálí, že jde jen o magii a světlo.

„Tohle je jiskřička Fí a půjčím ti ji, dokud budeš u nás. Stačí říct, kam máš namířeno a ona ti ukáže cestu,“ vysvětloval, „můžeš klidně zavřít dlaň a chovat se, jako by tam Fí nebyla. Budeš-li na rozpacích, kudy vede cesta, lehce na ni dýchni a zeptej se. Doma ji sfoukni a ulož. Na její probuzení stačí nepatrná jiskřička světla. Je ti všechno jasné?“¨

„Ano.“

„Výborně. Tak běž za Gehanem a vyřiď mu můj pozdrav.“

Trpaslík ji vystrčil ven.

„Ještě jednou děkuji,“ řekla Hanka na rozloučenou.

„Bylo mi potěšením,“ přátelsky se na ni zašklebil a zmizel uvnitř.

Hanka došla do místa, kde se chodby otvíraly do několika stran. Otevřela dlaň s hořícím plamínkem a zlehka na světélko dýchla.

„Jiskřičko Fí, poraď mi, kudy jít k obydlí Gehana.“

Plamínek se natáhl do délky a pak se ohnul směrem k jedné chodbě. Hanka byla touhle roztomilou hračkou nadšená. Dokonce už jí ani tolik nevadily zvědavé trpasličí pohledy, které ji celou cestu provázely.

Doma vyřídila Gehanovi pozdrav a mimoděk se koukla na hodinky, jestli už náhodou není čas k večeři. Nemohla se dočkat, až bude sama a bude moci oslovit své přátele. Pak se zarazila a podívala se na hodinky ještě jednou. Vždyť ony zase začaly fungovat! Zatracení ochránci! Použili kouzlo, které každého z nich úplně odřízlo od světa a veškerých kontaktů! Hanka se nedokázala ubránit obdivu k jejich šikovnosti a zároveň si spílala za vlastní neschopnost, protože jejich záměr nedokázala vycítit. No, hlavně, že už je zase všechno v pořádku.

„Máte moc šikovného kouzelníka,“ oznámila Gehanovi s úsměvem.

„Dává přednost kmenovému označení šaman,“ opravil ji trpaslík, „a o jeho šikovnosti nemáme nejmenší pochyby. Akorát ty fousy! A nenechá si říct a nenechá!“

„Nikdy je nenosil?“

„Ale jo, nosil. Jenomže loni mu asi dvakrát při jeho čarování chytly a musel je zkrátit sotva po prsa. To ho namíchlo a prohlásil, že než takový paskvil, tak radši žádné. A oholil se.“

„Asi je to praktické.“

Trpaslík nesouhlasně zamručel, ale vzápětí uznale kývl: „Už na tobě necítím žádné opředení, odvedl dobrou práci. A taky vypadáš živě a spokojeně. Akorát to oblečení po cestě kapku utrpělo.“

Hanka si pomyslela, že výraz kapku utrpělo je hodně slabý popis skutečnosti. Všechno měla potrhané a zablácené. Obávala se, aby to po vyprání vůbec ještě drželo pohromadě.

„No, něco s tím uděláme,“ bručel pod fousy.

„Mohu se na něco zeptat?“ podívala se nesměle na Gehana.

„Chceš vědět, kdy tě odvedu domů,“ uhodl, aniž to vyslovila. Mlčky přikývla.

„Není to tak jednoduchý, kotě. Příští týden potřebujeme obejít několik důlních osad a přepravit vytěžený materiál. Skupina přepravců si vyžádala ochranku před aberily, což jsem já a asi dalších sedm bojovníků. Předběžně jsem domluvil, že půjdeme s partou, co míří do oblasti poblíž Santareny, kde se já, Rout a ty na několik dní odpojíme a zajdeme za Zachariášem. Tam domluvíme náš obchod a mrkneme se, jestli nemá věci, které bychom mohli potřebovat. Pokud se nesemele něco nepatřičného, počítám, že bys mohla být tak do deseti nebo dvanácti dnů doma.“

Hanka se rozzářila: „To zní dobře. Díky moc.“

Gehan se o ni staral vskutku královsky. Do druhého dne jí obstaral nové oblečení. Asi to nebyla jednoduchá záležitost, když uvážila rozdíl mezi svojí postavou a postavami trpaslíků. Ale nový oblek z měkoučké kůže a kožešinová vesta, snad s tisícem kapes viditelných i skrytých, seděly naprosto přesně. Všechno si hned vyzkoušela a byla nadšená. Gehan jí pak slavnostně předal i nový praktický opasek s pouzdrem na dlouhý nůž. Rout jí zase přinesl boty, které zdaleka tak neklouzaly po vlhké skále, jako ty její původní. A k tomu jí přidali mimořádně jemně zpracované kožené rukavičky.

„Nevím, co mám říct, to jsou královské dary,“ byla v rozpacích z jejich štědrosti.

„Dcera jednorožce a sestra draka se od nás nemůže vrátit domů jako žebrák,“ zašklebil se Rout. Aha, pomyslela si Hanka, tak ono už se to rozkřiklo.

„Jsem vám velice zavázaná. Kdyby se našlo něco, co pro vás mohu udělat, ráda vám vyhovím.“

„Já myslím, že bude stačit, když budeš při smlouvání se Zachariášem na naší straně,“ zašklebil se vesele Gehan. Byl velice spokojený, jak dívce šaty i boty padly.

Každý večer si teď Hanka povídala se svými přáteli. Nemohla se toho nabažit. S Vronem, Rafanem a Plamem probírali všechno možné.

Rafan líčil, jak ve škole prořídli žáci a jak se ostatní dohadují, co se s těmi vybranými asi stalo. Všem nakonec došlo, že odešli ti, co měli sitbely. Pro dospělé ochránci vyhlásili akci, která umožní těm s kameny zúčastnit se zvláštního školení při bezplatné zdravotní dovolené. Ale lidé se jim tam nehrnou, protože fámy říkají, že pak už by se nikdo z nich domů nevrátil.

„Tak to je nejspíš pravdivá fáma,“ podotkl Vron, „vaši spolužáci také nemají šanci se vrátit. Důvěrný zdroj mi prozradil, že se ochráncům sice podařilo je izolovat do té míry, že s jejich magií ani emocemi nikdo nemůže manipulovat, ale k úplnému vyléčení to nestačí. Každý týden rodičům zprostředkují krátký rozhovor s dítětem a to je všechno. Víc ochránci nedokázali.“

„Jak se asi má Anděla?“ vzdychl Rafan.

„Je šťastná. Všichni jsou tam šťastní,“ odpověděla s nádechem trpkosti Hanka, „opředli je kouzlem tak dokonale, že nevnímají žádnou újmu. Kdybych neměla ten aušusový náramek, asi bych tam teď tvrdla s nimi.“

„Ještě, že tu není Sváťa,“ řekl Rafan, „ten by se během toho týdne, kdy jsme tě nemohli najít, asi zbláznil. Zachariáš nám sice řekl, že s tebou mluvil, ale tvrdil, že tě tam drží násilím.“

„Jo! Vůbec nechtěli slyšet, že už na sobě žádný sitbel nemám! A krmili nás tam tak příšerně, že se to bez magie ani nedalo pozřít!“

„A jak ti vaří trpaslíci?“

„Občas nemohu poznat, jestli jím maso nebo houby, ale chutná to skvěle. A k tomu pečou senzační placky.“

„A hlavně dokážou zabíjet aberily!“ zafuněl drak. „Mít klobouk, tak před nimi smeknu. Když to slyšela moje matka, prohlásila, že bychom je tu potřebovali jako sůl.“

Hanku představa draka s kloboukem dost pobavila. Kam na ty lidské průpovídky chodí?

„Hlavně bychom potřebovali alespoň pár kapek toho jedu z visáků,“ vmísil se do hovoru Vron, „třeba by se dal magicky znásobit. Nemohla bys, Hanko, vymámit na trpaslících vzorek jedu? Klidně jim slib, že Zachariáš za něj zaplatí cokoliv.“

„Proč nejdeš nachytat visáky sám?“ zeptal se drak.

„Kdyby to jinak nešlo, pár jich určitě ulovit dokážu,“ odpověděl Vron, „ale neznám postup při zpracování a nejspíš by mi zabralo spoustu času, než bych dosáhl podobných výsledků jako trpaslíci.“

„Zkusím to,“ slíbila Hanka.

Do odchodu trpasličí výpravy zbývalo několik dní, které dívka trávila pozorováním života v podzemním městečku. Šamanovi Hrmovi už mohla vrátit jiskřičku Fí, protože zdejší svět nebyl tak velký a brzo se v něm bez problémů orientovala. Seznámila se s několika dalšími trpaslíky, dokonce si mohla vyzkoušet, jak se pečou kukuřičné placky, co jí tak chutnaly, a zjistila, jak trpaslíci pěstují a nakládají houby. Zahrála si s trpasličími dětmi na schovávanou, a protože se rozhodla nepoužívat při tom magickou podporu smyslů, neustále prohrávala. Ale když viděla, jakou jim jejich úspěch působí radost, klidně si to zopakovala.

Ne všichni trpaslíci se však na ni dívali vlídně. Několikrát se sama zatoulala do okrajových chodeb, odkud ji vyhnali nevybíravými slovy a doporučili jí, ať si ten svůj lidský smrad jde šířit někam jinam. Pak už se raději zdržovala jen v okolí Gehanova příbytku anebo vycházela na procházky v doprovodu Gehanových synů.

„Kde máte matku?“ zeptala se jednou opatrně staršího Frutika.

„Dostala důležitou zakázku, takže momentálně skoro nepřetržitě pracuje.“

„A co vlastně dělá?“

„Je umělecká kovářka,“ hrdě prohlásil Frutik.

„Páni, to bych chtěla vidět,“ rozzářily se oči Hance.

„To nejde. Je to tajná zakázka a matka při práci stejně nesnáší čumily. Víš kolik už jsme od ní schytali pohlavků, když jsme ji s bráchou tajně pozorovali?“

„To je škoda, že ji nepoznám,“ vzdychla.

„Než budeme odjíždět, určitě ji uvidíš,“ zašklebil se vesele Frutik, „přijde se s námi rozloučit.“

„Ty jdeš s námi?“

„Jo. Je to moje první delší výprava. Táta nařídil, abych dělal společnost Kubasovi.“

„Aha,“ řekla Hanka nejistě a vzpomínala, jestli se s tím jménem u někoho setkala.

„To je ten, co se ti při vašem příchodu sem posmíval,“ připomenul jí trpaslík, „je totiž synem nejvyššího. Myslí si, jak je chytrej a skvělej.“

„Nejvyššího?“

„Jo. Dalo by se po vašem říct krále. Poslal svého nejstaršího syna poznávat spřátelená území a nabrat zkušenosti mezi pracujícími. Právě teď ho máme na krku my. Naštěstí odejde s výpravou a přesune se na území důlní těžby.“

„Zdá se, že ho taky dvakrát nemiluješ,“ usmála se chápavě dívka.

„Je to rozmazlenej ňouma a kvůli svým hloupým kecům tu nemá jediného kamaráda.“

„A proč mu neřeknete, aby držel hubu?“

„Je to syn nejvyššího...“ pokrčil rameny.

„No a? Přece nedopustíte, aby z něj vyrostl arogantní blbec?“

Frutik se napůl usmál a napůl ušklíbl: „A víš, že máš možná pravdu?“

S Gehanovými syny si Hanka rozuměla od prvního okamžiku. Byli zvědaví stejně jako ona, takže si pořád měli o čem vyprávět. V jejich společnosti jí zbylé dny uběhly rychleji, než by si přála. Najednou tu byla poslední večeře a Hanka si uvědomila, že ještě nesplnila slib, který dala Vronovi.

„Měla bych na tebe, Gehane, prosbu, ale nevím, jestli se ti nebude zdát příliš troufalá,“ začala nesměle, když dojedli.

„Tak kolem toho nepřešlapuj a řekni to rovnou,“ zavrčel Gehan.

„Zachariáš by ti velice dobře zaplatil, kdybys mu mohl prodat pár kapek toho jedu, který používáte proti aberilům.“

Trpaslík se postavil a zamračil se na ni. Pak promluvil velice důrazně, pomalu a tónem kárajícího otce: „Tohle se nedá zaplatit žádnými penězi, ani žádným zbožím. Je to naše tajemství a náš poklad. Riskujeme své životy, abychom jed získali a pak použili při ochraně životů našich přátel a dětí. Jed proti aberilům není a nikdy nebude na prodej!“

„Chápu to a omlouvám se. Nechtěla jsem se vás dotknout,“ přikrčila se pod přísným trpasličím pohledem.

„Vstaň,“ přikázal Gehan a Hanka se polekala, že se svou prosbou dopustila horšího prohřešku, než se zpočátku zdálo.

„Pojď sem,“ sáhl do police nad knihovnou. Hanka neviděla, co má v ruce, když k němu přistoupila.

„Chtěl jsem ti to dát až zítra, ale jak se zdá, dnes to bude vhodnější.“

V jeho ruce se objevila miniaturní lahvička na řetízku, kterou jí pověsil kolem krku.

„Lovila jsi s námi visáky a nejméně dva z nich jsme získali díky tobě. Bojovala jsi se mnou proti aberilovi, takže sis vysloužila svůj podíl lovce. Zacházej s lahvičkou velice opatrně, je to velká vzácnost. Tohle je jediný jed, který dokáže aberila ochromit do té míry, aby bylo možné ho zabít. Jinak je mu každý živočich vydán na milost a nemilost bez jakékoliv šance na obranu.“

„Já...“ Hance se zadrhl hlas, „nevím, jak bych poděkovala.“

„Jestli díky tomu, co ti teď tady svěřuji, zhebne pár dalších potvor, bude to ten nejlepší dík ze všech.“

U stolu se vzápětí rozproudil hovor o aberilech. Hanka se dozvěděla, že trpaslíci podléhají jejich hypnotickému vlivu stejně jako všichni ostatní tvorové a sitbelů se bojí víc než upírků nakažených debilózou. Jakmile je někdo z nich pod vlivem kamenů, je pro ostatní mimořádně nebezpečný a nezbývá nic jiného než ho omámit a usmrtit. Gehan smutně zavzpomínal na několik jedinců, kteří museli být kvůli kamenům zabiti. Hanka se mu teprve nyní přiznala k tomu, že rovněž ona před časem patřila mezi poznamenané.

„Máš kliku, že jsem to nevěděl dřív. Zabil bych tě okamžitě a bez výčitek, protože je známo, že kamenů se nejde zbavit. Ale vzhledem k tomu, jak jsi bojovala proti aberilovi, musím přiznat, že ač je to neuvěřitelné, jsi opravdu čistá, myslím – bez jejich vlivu. Ale raději to nikomu dalšímu nevyprávěj. Oni náš boj neviděli, nemuseli by ti uvěřit.“

„To chápu. Ochránci mi také neuvěřili, proto jsem byla zavřená v jejich táboře. Ale utekla jsem. Nechci umřít pro nic za nic. Pořád s přáteli hledáme nějakou možnost, jak ty zatracené šutry zlikvidovat, aniž by muselo dojít k hromadnému zabíjení.“

„Nejvíc o sitbelech a aberilech vědí jednorožci, měla ses zeptat u nich.“

„Možná vědí, ale tak hrozně se bojí, že o tom ani nechtějí mluvit,“ odpověděla trpce.

„Co ty víš, třeba mají důvod se bát. Jestli je něco pravdy na jedné naší staré pověsti, tak ta nás nabádá, abychom střežili krev jednorožců. Jinak se prý podzemní děs převtělí do jednorožce nebo draka a ovládne kromě skal i zemi a povětří.“

„To zní dost děsivě.“

„Jo. Já to chápu jako varování,“ podrbal se ve vousech trpaslík a jeho synové vzrušeně hltali každé jejich slovo, „moc bych za to nedal, že tím podzemním děsem je míněn právě aberil.“

„Ach jo,“ vzdychla nešťastně Hanka, „všude jen samé dohady a pověsti, a všichni se shodují jen v tom, že je nutné nositele sitbelů pozabíjet.“

„Jsou to prokleté kameny. Když je po tobě aberil mrští, musíš se jim za každou cenu vyhnout. Dokonce ani na ty, co upadnou, nelze sahat rukou bez rukavic. Pořád jsou nebezpečné. Nedají se v ničem rozpustit, nedají se rozdrtit, nedají se dokonce ani spálit. Pořád čekají na svého nositele. Teprve ty, co se uchytily na kůži, je možné zlikvidovat spolu s jejich hostitelem. Po jeho smrti se postupně promění v prach. My trpaslíci dokážeme hodně, ale se sitbely jsme si neporadili. Bohužel se nám ani nepodařilo zjistit, jak vznikají.“

„To taky zatím nevíme.“

„Jsi sestrou draka, co se zkusit poptat u něj?“

„Zuřivý plamen se pídí po informacích se s podobnou zarputilostí jako my. Jenže on je ještě mládě a matka před ním všechno tají stejně důsledně jako před námi.“

Trpaslík se odmlčel a po chvilce tiše řekl: „Víc ti poradit nedokážu, co jsme věděli, to jsme ti sdělili. Kdybys ale náhodou přišla na něco užitečného, dej nám vědět přes Zachariáše. Taky se nám nelíbí, jak rychle se poslední dobou aberilové množí.“

Hanka jen mlčky přikývla. Ani ona neviděla budoucnost právě růžově.

„Je čas jít spát, abyste byli na cestu svěží,“ využil Gehan všeobecného ticha, aby zakončil debatu a vyhnal je na kutě.

Errata:

12.08.2021 12:42