Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

A znovu na cestě

Hanku přišel probudit Frutik a zároveň jí přinesl osobní zavazadlo, kde měla kromě láhve s vodou i sušené potraviny na týden a huňatou deku, která trpaslíkům na cestách sloužila místo spacáku. Rychle se oblékla, učesala a společně s Frutikem pospíchala na sraz. Gehan už tu dávno byl a organizoval celou skupinu. Frutik šel najít Kubase a Hanka se postavila opodál a čekala, až dá Gehan pokyn k odchodu. Potěšilo ji, když se k ní přišli postavit i Rout a další členové skupiny, která měla nosiče chránit.

Po chvíli se z jedné chodby vynořil Frutik společně se synem nejvyššího. Hanka si všimla, že Frutikův batoh je nějak naditější, asi se do něj nastěhovalo i něco z Kubasových věcí.

Řady nosičů se najednou zavlnily a mezi nimi se prodral trpaslík, tedy přesněji řečeno trpasličí žena. Nejdřív se vrhla k Frutikovi, z čehož Hanka usoudila, že má konečně tu čest poznat jeho matku. Po krátkém rozhovoru se synem, plácla žena Gehana po zádech a tiše si s ním vyměnila pár slov. Oba se otočili a vykročili směrem k ní. Gehan je vzájemně představil. Po několika zdvořilých úklonách žena vytáhla ze zavazadla podlouhlý balíček a podala ho manželovi.

Pak oslovila Hanku: „Manžel mě požádal, abych pro tebe něco vyrobila. Prý ti svěřil do rukou svůj život a tys ho nezklamala. Dlouho jsme spolu přemýšleli, co by se ti mohlo hodit. Navzdory nedostatku času jsem si dala záležet. Doufám, že ti náš výrobek bude k užitku.“

Gehan vytáhl z kapsy Hančin nožík ze školní kuchyně.

„Jako tvůj spolubojovník bych ti měl před cestou vrátit tvou zbraň. Ale já bych si ji rád nechal na památku. Rozhodl jsem se ti ji vyměnit za nějakou účinnější. Proto jsem manželku poprosil, aby ti místo tvého původního nožíku ukovala jiný, podle mého názoru praktičtější nůž.“

Pak ti dva rozvinuli balíček a vložili Hance do rukou lovecký tesák s delší čepelí. Nevěděla, co na to má říct. Rukojeť sedla příjemně do ruky a zdobilo ji několik různě barevných kamenů. Čepel byla velice ostrá a vypadalo to na vskutku mistrovskou práci. Kolem ostří se matně leskly zvláštní šedavé plošky. Uslyšela, jak přihlížející trpaslíci překvapeně vydechli. Musela by být úplně hloupá, kdyby se neuvědomila, že jí právě prokázali neobvyklou čest a darovali jí něco mimořádného.

Vzala ruku trpasličí ženy a přitiskla si ji na hruď.

„Velice si cením vašeho daru a ještě víc vašeho přátelství,“ řekla jí a pak ji objala.

Nebyla si jistá, jak by podobné gesto přijal Gehan, tak se k němu jen otočila a usmála se: „Díky. Vážím si toho.“

Gehan jen lehce přikývl, s manželkou si vyměnil spokojený pohled a Hanka opatrně zasunula nůž do pouzdra na opasku, kam přesně zapadl.

Pak trpaslík předstoupil před shromážděnou skupinu. Počkal, až se přítomní utiší.

„Aby nedošlo k nějakému nedorozumění,“ oslovil je nahlas, „upozorňuji vás, že naším hlavním velitelem je od této chvíle zde přítomný Kubas, syn nejvyššího. Jako jeho zástupce bude fungovat pro ty, kdo míří do stříbrných dolů, kolega Hrustavian. Pro ostatní budu druhou nejvyšší autoritou já. K rozdělení skupin dojde, jak jistě víte, na hranici Trojmezí. Do té doby budeme postupovat společně. Já se svou partou bojovníků půjdu vpředu, Hrustavian se zbytkem ochranky vzadu. Vždy po velkém odpočinku se vystřídáme. Je všechno jasné?“

Rozhlédl se po skupině trpaslíků, a když nikdo nevznesl žádný dotaz ani námitku, dal pokyn k odchodu.

Zpočátku nasadili ostré tempo, protože chodby byly rovné a široké. Později se postupně zpomalovalo s ohledem na terén. Pohyb dělal Hance dobře. Tentokrát si s sebou trpaslíci nesli světlo, protože ne všichni nosiči ovládali magický zrak. Hanka po očku sledovala Kubase, který kráčel zamračeně a bez zájmu o okolí. To Frutik vedle něj působil úplně jiným dojmem. Nadšeně sledoval cestu, povídal si s ostatními a zářil spokojeností.

Po třech dnech dorazili k Trojmezí, kde se jejich cesty rozdělovaly. Hrustavian se ujal vedení skupiny mířící ke stříbrným dolům. Popřáli si vzájemně šťastnou cestu a Kubas s Gehanem se ujali vedení party, která měla za úkol přenést vytěžené zlato, opály a železo. Ještě je čekaly další dva dny pochodu, než dorazí na křižovatku, odkud se dá dostat do Santareny. Hanka už začínala být nedočkavá. Těšila se na domov a přátele víc než kdykoliv jindy. I představa, že konečně opustí podzemní prostory a dostane se na slunce, byla po týdnech v jeskyních neobyčejně lákavá.

Chodby před nimi byly nyní užší a členitější, dvakrát museli šplhat po jakémsi improvizovaném žebříku, z toho jednou mezi proudem protékající vody, ale to se dalo zvládnout. I Kubas se během cesty trochu uvolnil a Hanka ho dokonce viděla, jak vytahuje jednoho z nosičů, který uklouzl. Přesto mu nemohla zapomenout hrubost, kterou projevil, když ji viděl poprvé.

Už se zdálo, že jejich výprava zvládne cestu bez problémů, když najednou přišlo ze zadních řad nosičů avízo, že jeden z nich zmizel. Asi se zdržel a zabloudil, nebo se mu něco přihodilo.

Gehan vrčel pod fousy něco nelichotivého o hloupých nápadech pitomců, ale chtě nechtě museli zastavit. Poslal dva ze svých bojovníků, Frutika a šéfa nosičů, aby se vrátili o kus zpět a pokusili se opozdilce najít. Ostatním nařídil odpočinek.

Hanka si sáhla do zavazadla pro pár oříšků a láhev s vodou. Otevřela ji a náhle se jí zdálo, že ta voda nějak divně voní. To ale není voda... Vtom jí docvaklo, co cítí. Aberil! To je přece vůně aberilů!

Odhodila batoh, vzpřímila se a podívala po Gehanovi. Ten stál nedaleko, v ruce držel sekeru a s Routem měli hlavy těsně u sebe, jak si něco šeptali. Opodál seděl na skalním výstupku Kubas a ládoval se plackou. Aby nepřitáhla jeho pozornost, přiloudala se Hanka pomalu k Routovi a Gehanovi. Oba k ní zvedli oči a Gehan se zašklebil.

„Taky ho cítíš, co?“

Přikývla a Gehan jí podal rezervní kožené pouzdro se šipkami: „Vypadá to, že je jenom jeden, toho bychom měli s Routem zvládnout. Dokud to nebude vypadat na nějaký průser, tak se nám do toho nepleť, ano?“

„Cítím ho pořád silněji,“ zašeptala vzrušeně.

„Jo. Míří k nám. Má v úmyslu zaútočit. Běž kousek stranou a drž nám ostatní od těla. Hlavně Kubase. Kdyby se mu něco stalo, tak to zatraceně schytáme.“

„A vem si rukavice, ať se ti jed ze šipek nedostane na prsty,“ dodal Rout.

Hanka ho poslechla a pak pro jistotu uvolnila řemínky na pouzdru.

„Je tady,“ zašeptal Gehan a vzápětí zařval, až se okolní stěny zachvěly, „na něj!“

Hanka koutkem oka zaznamenala, jak se za ní Kubas zdvihl a sáhl po sekeře.

„Máme tu počkat,“ zarazila ho a vzápětí ucítila známou psychickou vlnu, která se rozlila kolem nich. Myslí jí vibrovala vize, jací jsou aberilové láskyplní a úžasní tvorové. Rychle do jejich zákeřné vize vpašovala vřelou vzpomínku na Sváťův oddaný pohled, aby se odpoutala od nežádoucího ovlivnění.

Kubas ale žádnou podobnou zkušenost neměl a zareagoval na aberilovu vlnu jako začátečník. Upustil sekeru a chtěl se vrhnout k bojovníkům, aby jim zabránil v jejich smrtonosném díle. Hanka mu podrazila nohy a vší silou mu skočila na záda. Protože jednou rukou opatrně svírala pouzdro s jedovatými šipkami, neměla mnoho manévrovacího prostoru. Vší silou tlačila jeho hlavu dolů a snažila se ho udržet vleže. Trpaslík byl ale silnější než ona a začal vstávat. Zahákla mu ruku pod krk a snažila se ho přidusit. Jenže jeho helma s ochranou kroužkovou síťkou jí překážela.

„Zatraceně!!!“ ozval se Gehanův výkřik a následovalo několik sprostých nadávek, „oni jsou dva. Házej! No tak sakra házej!!!“

Hanka neviděla, jak na tom jsou, ale bylo jasné, že je zle. Seskočila z Kubase, vší silou ho odstrčila stranou a popadla jeho sekeru. Byla na ni těžká, ale až jí dojdou šipky, bude potřebovat pořádnou zbraň. Doběhla k bojujícím a okamžitě zaznamenala, jaké mají problémy. Pohybovali se pomalu a druhý aberil už byl sotva půl metru od nich. Odhodila sekeru a sáhla po šipkách. Věděla, že nejvíc záleží na rychlosti prvního útoku. Jednu mrštila po potvoře, se kterou bojoval Gehan s Routem a další namířila na aberila, který se blížil. Dokázala po něm hodit tři šipky, čtvrtá už šla mimo. Zbylé dvě si proto po Gehanově vzoru zastrčila za manžetu rukávu a sehnula se pro sekeru. Aberil byl rychlejší, než očekávala. Jednou po něm sekla a cítila, jak ji zrazují smysly. Další dva pokusy o útok byly poněkud chabé... Někdo jí položil ruku na rameno.

„Nezabíjej ho, je tak milý a úžasný,“ řekl nábožně Kubas.

Vrazila mu toporem sekery do slabin, až vyhekl bolestí.

„Co šílíš?“ zavrčel na ni už naprosto naštvaně a příčetně. Hanka se díky tomu vymanila z aberilova vlivu a pookřála.

V té chvíli však na ně aberil plivl sitbely. Automaticky použila dračí kouzlo ochrany. Nebyla si jistá, jestli fungovalo či zda měla jen štěstí, že ji žádný z vymrštěných kamenů netrefil. Kubas byl skrytý za ní, takže ani on nebyl zasažen. Vrazila mu do ruky jeho zbraň.

„Rozsekej toho hajzla na cucky!!!“ zařvala na něj a ukázala na aberila. Pak vytrhla z pouzdra svůj nový nůž a šla trpaslíkovi příkladem. Vyhýbala se slizovitým chapadlům a snažila se ostřím co nejvážněji zasáhnout povrch aberilova těla. Znovu pocítila, jak její pohyby ztrácejí rychlost. No jasně! Vždyť on v sobě má jen tři šipky, napadlo ji. Padla na kolena, vytrhla dvě šipky schované v rukávu a bodla je do slizovitého těla co nejhlouběji. Vzápětí ochrnula a měla co dělat, aby udržela v chodu alespoň dýchání. Někdo ji odhodil stranou. Zatnula zuby a snažila se obnovit vládu nad svým tělem. Začal se jí vracet cit do končetin a dokázala otočit i hlavu, aby viděla, co se děje. Do aberila se zasekávaly dvě sekery, jak Gehan a Kubas bojovali bok po boku.

„Dobrý, to stačí, je po něm,“ řekl nahlas zadýchaný Gehan a zadržel Kubasovu ruku se sekerou. Oba své zbraně opřeli o zem a namáhavě funěli. Rout se opíral o skálu o kousek dál a vypadal poněkud paralyzovaný.

„Sakra,“ zdvihla se konečně Hanka ze země, „proč proboha nedáte na šipky víc jedu, aby se jich nemuselo házet tolik?!“

„Protože ten hajzl je hned obalí protilátkou. Přesto však mezitím do něj něco vnikne. Nezapomeň, kotě, že s nimi bojujeme už dlouho, máme to vyzkoušené. Tohle je optimální počet,“ odpověděl bojovník.

„Počkej, nehýbej se,“ nařídil dívce Kubas a přistoupil těsně k ní. Něco v jeho tónu ji přinutilo zůstat v klidu, i když tak těsná blízkost trpasličího hrubiána jí nebyla příjemná.

Několikrát jí sáhl do vlasů, dvakrát ji otočil kolem osy a pak odstoupil. Pozdvihl k ní ruku a na jeho rukavici Hanka uviděla tři třpytivé sitbely. Krev se jí vytratila z tváře a chvilku měla pocit, že omdlí. Několikrát se zhluboka nadechla a začala si ohmatávat krk, jestli ji přece jen nějaký kámen nezasáhl.

„Ukaž,“ odhrnul její vlasy Gehan a důkladně prohlédl nechráněnou kůži.

„Dobrý. Jsi čistá,“ řekl a Hanka se cítila jako odsouzenec, který právě dostal milost.

„Díky,“ usmála se s úlevou na Kubase, „myslím, že jsi mi právě zachránil krk. Jsem tvým dlužníkem.“

Gehan stejně důkladně prohlédl i syna nejvyššího a bylo zřejmé, jak se mu ulevilo, když ani na něm nic neobjevil. Moc nechybělo a mohli být v pěkném maléru. Opatrně od něj převzal ty tři sitbely a odložil je do prohlubně ve skále. Pak se otočil zpět k mladíkovi.

„Vítej mezi nejvyšší kastu bojovníků, brácho,“ uznale se na něj podíval a plácl ho po rameni, až Kubas zavrávoral. Potom s brumláním, že je potřeba ještě uklidit ten svinčík kývl na vyčerpaného Routa.

„Běž jim pomoct,“ radila tiše Hanka rozzářenému Kubasovi, „je docela fajn patřit mezi ně.“

Kubas se na ni přátelsky zazubil a vyrazil za Gehanem.

Hanka usoudila, že ona u toho být nemusí, a zamířila ke svému batohu. Nosiči jí uctivě ustoupili z cesty a Hanka si všimla, že se právě vrací Frutik.

„Tak co, našli jste toho ztraceného?“

„Jo. Poranil si nohu a styděl se zavolat o pomoc,“ ušklíbl se. „A co se to prosím tě dělo tady?“

„Aberilové.“

„Cože? Já jsem kvůli tomu pitomci zmeškal boj s aberily?“ chytil se nešťastně za hlavu Frutik a díval se smutně za dvojicí bojovníků, kteří ho doprovázeli. Ti právě pospíchali dopředu k místu boje.

„Máš smůlu,“ pokrčila Hanka rameny, „o to nejlepší jsi přišel. Teď už tam jenom uklízejí.“

„Ty jsi zase bojovala,“ sklouzl pohledem na její slizem potažený nůž.

„Jo. Jednoho aberila jsme skoro zmákli s Kubasem sami.“

„On bojoval?“

„To si piš. Jakmile se probral z ovlivnění, rozsekal toho hajzla na marmeládu.“

„Škoda že nejseš trpaslík. Vzal bych si tě,“ vzdychl Frutik.

„Tak to by ses musel hodně snažit,“ ušklíbla se tentokrát Hanka a rozesmála se.

Pomalu jí docházelo, že z toho i tentokrát vyvázli živí a zdraví a užívala si pocit závratného štěstí. Možná to byla jen reakce na prožitý stres, ale líbilo se jí to.

I Kubas nyní vypadal o mnoho lépe. Jako by ho někdo vyměnil. Místo lhostejnosti měl teď v očích radost a sebevědomou spokojenost.

Gehan dopřál bojovníkům půl hodiny odpočinku a obešel je s placaticí. Tentokrát měl tu čest ochutnat jeho tekutý oheň i Kubas. Hanka jen tiše doufala, že nikdo nebude dávat k dobru scénku, kdy seděla synovi nejvyššího na zádech. Pak se zvedli a pokračovali v cestě jako by se vůbec nic nestalo.

„Zítra tě odvedu domů,“ řekl jí Gehan před velkým odpočinkem, když si připravovala deku na spaní.

Errata:

12.08.2021 12:42