Nejvyšší aberilský kněz

Pán kamenů byl nespokojený. Právě ve svém vaku s modrou krví dokončil aktivaci další stovky sitbelů. Jeden po druhém je opatrně vypudil do prohlubně, která přetékala množstvím třpytivé krásy. Bylo potřeba, aby konečně dorazili služebníci, kteří roznesou živoucí kamínky do světa, kde s jejich pomocí naverbují další sluhy. Něco se ale zadrhlo. Povolal k sobě už mnoho lidí, ale až sem k němu se jich dostalo žalostně málo. Musel vyslat zvědy, aby vypátrali, proč nositelé krásy hynou dřív, než dorazí k pánovi sitbelů. Když mu oznámili, že za to může drak, rozzlobil se. Učinil několik pokusů vlákat nepřátelského vetřelce do jeskyní, aby ho aberilové mohli ovládnout, ale protivník byl mazaný a mocný. Vzdoroval všem mentálním snahám a ke skále se ani nepřiblížil. Jen hlídkoval v okolí a likvidoval všechny lidi, kteří kolem něj procházeli. Aberil byl nucen posílat kameny cestami podzemí, to však bylo zdlouhavé a zoufale nepraktické.

Rozkvět jeho druhu, který tak slibně začal ovládnutím dvou dračích jedinců, se nyní komplikoval. Aberilský kněz byl svou myslí napojen na deset dalších aberilů, kteří se mohli stát jeho nástupci. Nechtěl udělat stejnou chybu, jako jeho předchůdce, který měl jen dva následovníky a ohrozil tím existenci kněžského aberilského umění. Tehdy byly sitbely velice vzácné a museli s nimi šetřit. Tyto kameny se daly „vyrábět“ jen s pomocí ovládnutých draků. Jestliže se podařilo jeden sitbel vtisknout do dračí kůže, časem se začal množit a dorůstat v jeho šupinách. Pak už stačilo jen sklízet hotové kamínky a aktivovat jejich mimořádné schopnosti v modré krvi kněze. Sitbely umožňovaly ovládat lidi, přilákat je do podzemí a když bylo třeba, tak i zabít. Zaručovaly, že budou mít aberilové vždycky dost krve na rozmnožování a že mohou díky označeným tvorům provozovat různé aktivity i mimo podzemí. Ideální by bylo ovládnout svět a donutit všechny živoucí jedince, aby sloužili jejich nadřazené a inteligentní rase.

Do jeskyně vklouzl nejdůvěryhodnější z jeho strážců, bojovník speciální úrovně. Vzdal knězi úctu a pak předal hlášení.

„Dva z našich knězů-nástupců jsou mrtví. Bohužel ti nejlépe vycvičení. Lidé napadli místa v oblasti horkých kamenů, kde posilovali své schopnosti, a zabili všechny, kdo se tam zdržovali. Poslal jsem pro posily, ale ty tady nebudou dřív než za týden. Mám vzkázat zároveň i pro zbylé následovníky kněžského umění?“

Aberil-kněz se rozzlobil. Hlavně kvůli tomu, že donesená zpráva pro něj byla naprostou novinkou. Jinak mu vždy nositelé sitbelů už předem dokázali signalizovat možné nebezpečí. Obořil se vztekle na bojovníka: „Jak je možné, že nám služebníci nic nehlásili? Proč o tom nevím? Jak to lidé před námi dokázali utajit? Pošli okamžitě pro čtyři následovníky a všechny bojovníky, kteří je střeží. Musíme se přichystat na boj, jinak náš rozkvět skončí dřív, než bychom si přáli.“

„Ale kolem tebe, náš vůdče, máme dostatek bojovníků. Nikdo nemá šanci se dostat až k tobě, můj pane a strážce modré krve.“

„Však se také o sebe nebojím. O mé existenci tady nikdo neví. A i kdyby! Svůj horký kámen tu mám na dosah. Stačí aby na něj dopadla jediná kapka mé krve a kněžské umění může převzít kterýkoliv z mých následovníků. Pověz mi podrobnosti o lidském útoku na naše svatá místa.“

Kněz naslouchal líčení a jeho vztek rostl, protože z hlášení vyplynulo, že vítězství lidí bylo velice těsné. Kdyby tam byli bojovníci, kteří momentálně zahálejí tady, mohlo to dopadnout opačně. Pak dostal nápad. Třeba by ještě mohl něco podniknout. Ale musí si s tím pospíšit.

„Poslouchej dobře,“ oslovil posla špatných zpráv, „rozhodl jsem takto: mé bojovníky pošli na místo posledního střetu s lidmi. Stáhnu tam rovněž co největší sílu ovládnutých sluhů z okolí. Naši bojovníci ať s sebou vezmou veškerou zásobu sitbelů a pokusíme se dostat pod kontrolu všechny lidi, co ten velký boj přežili. Jejich znalosti a zkušenosti nám dopomohou k lepšímu rozkvětu.“

„Uznávám, že by bylo užitečné ty ochránce dostat na naši stranu, ale riziko je možná příliš vysoké. Ještě to zvaž, náš vůdče, zůstal bys tu skoro nechráněný. Co kdyby tě někdo napadl?“

„V mé blízkosti nejsou síly, které by mě mohly ohrozit. Tři nejzkušenější bojovníci mi bohatě postačí.“

„Ale lidé se dokážou přemisťovat.“

„Moji služebníci také. Bohužel jen někteří, jinak by nám ta dračice, co kontroluje vstup do podzemí, nezpůsobovala tolik škod.“

„Tak na ni pošli označené, ať ji zlikvidují.“

„To už jsem zkusil třikrát. Lidé pro ni v žádném případě nejsou plnohodnotným soupeřem.“

„Tak použij draka. Stejně máme dva. Jednoho si můžeme dovolit ztratit.“

„Jeden na ni nebude stačit. Musel bych poslat oba.“

„Právě jsem přivedl čtyři služebníky se slušným potenciálem magických znalostí. Pošli je spolu s draky a máš jistotu, že zvítězíš.“

„To by možná stálo za úvahu. Díky za radu. Asi to tak udělám.“

„Já jdu zatím splnit tvé příkazy. Kéž tvá krev nikdy nevyschne.“

Aberil-kněz si zavolal aberila-pomocníka, aby mu pomohl očesat z dračí kůže další várku dorostlých sitbelů. Když byli hotovi, přikázal drakům vyjít ven a zabít nepřítele, který tam číhá. Zároveň oslovil čtyři služebníky, které mu doporučil strážce, a nakázal jim udělat vše proto, aby se jejich drakům nic nestalo. Slíbil mágům dostatečný přísun energie, aby i oni mohli zdárně přispět k likvidaci nepřítele.

S potěšením sledoval jejich nadšení a uspokojení z toho, že byli vybráni pro tak důležitý úkol. Služebníci označení vyšší variantou sitbelů byli naprosto poslušní a nehrozilo, že budou rušit hladký průběh akce vlastními emocemi. Cenil si jich a doufal, že je neztratí.

Jak se soustředil na mysl služebníků propojenou přes barevné sitbely, zaznamenal v opačném směru další dva přibližující se objekty. Okamžitě si vzpomněl, co jsou zač a jaké měli poslání. Letmo se s nimi spojil, aby zjistil, zda uspěli.

„Ó, náš nejsvětější vůdče, díky, žes nás poctil svou pozorností. Vedeme ti tu, kterou sis přál vidět. Už brzo dorazíme k místu, které jsi určil. Spěcháme, jak jen dokážeme.“

Aberila zalila radost. Jestli zprávy jeho zvědů byly pravdivé, jednalo se o dívku, která se dokázala zbavit sitbelu. Toužil zjistit, jak se jí to podařilo. Správně by to nemělo být možné. Kdo se jednou stal služebníkem, jako služebník i zemřel. Musí ji ovládnout, aby prozkoumal všechny podrobnosti. Tu úlohu nechtěl přenechat nikomu jinému, aby se mezi aberily nerozkřiklo, že se označený vyvlékl ze svých povinností. Možná by pak jeho soukmenovci zapochybovali o jeho kněžských kvalitách. A to se nesmí stát! Navíc jeden zvěd prohlásil, že to děvče je dcerou jednorožců. Kdyby to byla pravda, má šanci přilákat do podzemí některého z nich a získat cosi naprosto mimořádného. V těle jednorožce by mohl bez obav vystoupit na povrch do světla planet a ovládnout každého, koho potká. Pak už by nic nebylo nemožného. Doufal, že zprávy o ní nelhaly. Zatím její přítomnost necítil. Nebyl si jist, jestli to způsobuje fakt, že se zbavila sitbelu, nebo nějaké ochranné kouzlo. Však to vyřeší, až ji uvidí zblízka. Pochválil služebníky za dobře vykonanou práci a přijal jejich ujištění o věrnosti a oddanosti. Tak to bylo správně.

Opět zaměřil pozornost na své dva draky, kteří se právě vynořili ze skal na vzduch. Posílil v jejich mysli naléhavou nutnost zbavit okolí nepřátel. I tady zaznamenal kladnou odezvu a touhu mu vyhovět. Draci zaútočili a aberil s rozkoší sledoval souboj.

Jejich oběť se ale nenechala překvapit na zemi a vzlétla rychleji než útočníci. Obratně zakroužila, nabrala výšku a pokoušela se útočící draky oslovit. To se jí však nepodařilo. Místo toho jim svou snahou dala trochu času, aby proti ní vrhli svá kouzla. Ale asi to nebyla dost silná magie. Hbitě uhnula, změnila směr letu a pro změnu zaútočila ona.

Po chvíli už si kněz zdaleka nebyl tak jist správností svého rozhodnutí. Dračice byla velice zdatná a stihla si uhlídat síly nejen ve vzduchu, ale i na zemi. Aberil se o své draky začal obávat a rozhodl se jednoho z draků odvolat, aby náhodou nepřišel o oba. To však byla chyba. Dračice bleskurychle využila zaváhání draka, kterému nařídil vrátit se do podzemí, a vrhla se na něj jak magicky, tak i svými drápy, které nenávratně potrhaly dračí křídlo. Druhý drak ji mezitím sice zranil, ale ne natolik, aby se vzdala. Nechala prvního draka spadnout a vrhla se proti zbývajícímu. Toho už se aberil odvolat neodvážil. Napřel tedy svou sílu do lidských kouzelníků, aby podpořili spolubojovníka a ochromili schopnosti dračice. Něco podivného tam venku ale začalo likvidovat jeho mentální vlny. Magie, kterou posílal svým služebníkům, byla částečně rušena. Nemohl zjistit, odkud se to bere. Vtom se objevil ve vzduchu další drak. Byl menší a viditelně nezkušený, přesto vyhlídky na vítězství svou zuřivostí zvrátil na stranu dračice. To bylo zlé. Aberil zkontaktoval širokou základnu jedinců označených sitbely, aby z nich načerpal co nejvíc magie. Tu přeposílal navzdory rušivým vlivům služebníkům tam venku. Teprve když byl jeden z mužů zraněn, uvědomil si, že se do boje po boku draka zapojilo i několik svobodných lidí. Jejich vítězství bylo jen otázkou času. Bylo jasné, že došlo ke katastrofě. Aberilové ztratili své draky a tím i nenahraditelný zdroj živoucích sitbelů. Zachvěl se obavou. Za tohle bude zaručeně sesazen. Ztráta draků byla neomluvitelná. Bude se muset dobrovolně vrhnout na horkou skálu, aby jeho modrou krev mohl převzít některý z nástupců. V jediném okamžiku přišel o všechno, co tak pracně budoval. Je to opravdu jeho konec, nebo se dá ještě něco podniknout? Snad jedině kdyby k sobě dokázal přilákat jednorožce... To by pak tohle všechno byla jen drobná nepříjemnost.

Urychleně zapátral po mysli dvou putujících služebníků.

„Pospěšte si s tou dívkou,“ mentálně nakázal oběma Hančiným průvodcům. Ti poslušně zrychlili, aby se dostali k cíli co nejdříve.

Errata:

12.08.2021 12:42