Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Pod vlivem náramku

Hanka poslušně kráčela mezi dvěma muži a cítila se dobře. Nijak ji nepřekvapilo, když ji v táboře oslovili a vyzvali ji, aby je následovala. Připadalo jí naprosto normální jim vyhovět. Díky magickému náramku se skoro pořád cítila skvěle, všechno jídlo, co dostala, jí chutnalo a měla radost, když mohla splnit to, oč byla požádána. Doprovázela je s úsměvem a bez námitek, i když jí občas při odpočinku bylo zima. Muže nenapadlo jí v táboře připomenout, aby se oblékla, tak s nimi pochodovala jen v triku bez vesty. Při chůzi se zahřála a odpočinky stejně byly jen krátké. Někdy ji napadlo, kam asi jdou, ale nenašla odvahu se zeptat. Kráčela jako stroj a ani nevnímala, jak jí pohyb, nedostatek jídla a spánku ve spojení s chladem podzemních chodeb rychle odčerpávají fyzické síly. To zjistila až tehdy, když museli překonat hladký kluzký svah, kde měl člověk velký problém se udržet, o postupu vzhůru ani nemluvě. Několikrát sklouzla a pak už ani neměla sílu se přitahovat a hledat nejisté výstupky pro nohy a ruce. Muži, co ji doprovázeli, jí začali spílat a jeden z nich ji netrpělivě uhodil, když znovu sklouzla. Nakonec usoudili, že jediná možnost, jak ji dostat nahoru, bude vyžadovat pomoc od obou. Jeden ji za ruku tahal vzhůru a druhý podpíral její nohy, aby neklouzala dolů. Nebylo to snadné. Hanka se sice snažila, ale přesto se jí podařilo muže pod ní nechtěně nakopnout do nosu, což zavinilo jeho sklouznutí po břiše zpět do výchozího bodu. Muž nahoře nemohl sám dívku udržet. Přestože svíral její zápěstí oběma rukama a nechtěl dovolit, aby mu její útlá ruka proklouzla mezi prsty, nakonec ji stejně neudržel. V ruce mu zůstal jen náramek, z něhož se Hanka svou vahou vyvlékla. Dívka sjela až dolů, kde porazila jeho kolegu, který se právě zvedal.

„Zatracená práce,“ zaklel zuřivě a hrubě ji odhodil stranou tak, že si při dopadu vyrazila dech. Lapala po vzduchu a ani nevnímala sprosté nadávky, které se sypaly na její hlavu. Myšlenkami jí proběhlo všechno, co během několika posledních dnů prožívala. Dívala se s pocitem zadostiučinění na své zápěstí, kde chyběl náramek poslušnosti, který z ní minulé dny dělal neodporující loutku. Konečně se jí znovu podařilo nadechnout. Musela se rychle rozhodnout, co udělá. Neměla nejmenší tušení, kde se nalézají. Jediné, co se z jejich rozhovorů dalo odhadnout, bylo to, že ji vedou k někomu, kdo jim rozkazuje. Kdo to je a proč ji tam vedou, neměla ponětí. Jasné bylo jen to, že tihle poznamenaní rozhodně nebudou její přátelé. Pokusila se o mentální kontakt, ale nešlo to. Byla opředená stejným kouzlem jako posledně. Rozhodla se předstírat poslušnost i bez náramku. Potřebovala čas, aby si mohla promyslet, co dál.

Muž jí zamračeně znovu ukázal že má šplhat vzhůru. Přikrčila se, neboť si nebyla jistá, zda ji znovu neuhodí. Tentokrát se naštěstí spokojil jen s tím, že se na ni nevraživě šklebil. Konečně se jí podařilo vyškrábat až na horní plošinku, odkud už zase vedla mírně stoupající hrbolatá chodba. Muži si dopřáli krátkou zastávku.

„Pojď sem,“ houkl na ni ten první a povolil náramek, aby jí ho zase mohl navléknout.

To Hanka nehodlala připustit. Nedá se nic dělat, bude muset něco podniknout hned teď. Pomalými krůčky se vydala k muži a hledala nejlepší pozici k úspěšnému útoku. Přikrčila se a vší silou vrazila do muže, který ji na svahu podpíral zespoda. Katapultovala ho znovu do místa, kde neměl šanci se udržet, ač se o to zuřivě snažil. Pak se pomalu sunul dolů, znovu až do míst, kde už přistál předtím. Téměř ve stejném okamžiku magicky zaútočila na muže s náramkem a pokusila se ho znehybnit. Kouzlo se ale nepochopitelně od něj odrazilo a měla co dělat, aby mu uhnula ona sama.

„Ale! Kočička vystrčila drápky,“ zasmál se muž a dívka pocítila těžkou malátnost. Vložila do obrany všechny síly, ale marně. Mužova magie se vyhnula jejím ochranám a proklouzla přímo k jejím smyslům. Zkoušela tu malátnost vypudit ze svého těla, když vtom ji zasáhla do obličeje mužova pěst a Hanka ztratila vědomí.

Probrala se, když ji kdosi propleskl po tvářích. Klečela a vzadu měla ruce přivázané k něčemu pevnému tak, že se skoro nemohla pohnout. Náramek ale na ruce neměla. Nechápala, proč jí ho nenasadili v době, kdy nevnímala.

„Neboj se, náramek ti nasadíme,“ šklebil se jí do tváře první muž, jakoby četl její myšlenky, „ale nejdřív tě musíme potrestat za tvé nepatřičné chování. A to si bez náramku vychutnáš mnohem účinněji. Našli jsme tu něco, co tě určitě potěší.“

Druhý muž držel malou krabičku, kterou pak strčili Hance před oči, aby viděla, co v ní je. Polekaně sebou trhla. Uvnitř lezli jeden přes druhého dva obrovští visáci. Muži zařičeli nadšením, když spatřili její reakci a vyděšený výraz.

„Vidíš! Říkal jsem ti, že těchto potvor se všechny ženské bojí. To ji aspoň naučí, jak se má chovat v naší přítomnosti.“

Opatrně vzal do dlaně jednoho pavouka a přibližoval ruku k Hančiným vlasům.

„Ne, to ne! Prosím,“ snažila se uhnout, ale pouta jí to neumožňovala.

Muž se chraplavě zasmál a jeho tvář zasvítila zvráceným potěšením. Ten nepřirozený smích jako by dívku probudil.

Jestli mám umřít, pomyslela si Hanka, tak nezbývá než vyzkoušet všechno, co se dá. Magii se po předchozí neblahé zkušenosti neodvážila použít a ve své pozici na kolenou neměla mnoho šancí zaútočit ani fyzicky. Zoufale hledala nějaký způsob, jak se vyhnout kontaktu s jedovatým pavoukem. Jak muž natahoval ruku s visákem až k jejímu obličeji, nadechla se, jak nejvíc dokázala, a v okamžiku, kdy měla pavouka těsně před ústy, ze všech sil foukla.

Pavouk polekaně složil nožičky a roztáhl je zase až když přistál na límci mužovy košile. Bleskurychle se snažil ukrýt a Hanka s úlevou zahlédla, jak zalezl za odrbaný límec. Muž po něm chňapl, ale nebyl tak rychlý, jako visák, takže jen přitiskl pavouka pod košilí ke svému tělu. To mělo za následek obrannou reakci zvířete a nevyhnutelné kousnutí. Muž sebou při tom bolestivě škubl a jadrně zaklel.

„Ty mrcho jedna zatracená, kdyby tě pán nechtěl živou...“ vztekle zareagoval jeho kolega a mrštil po dívce druhým pavoukem z krabičky.

Ten přistál Hance na břiše a chystal se rozběhnout nahoru. Zariskovala a s pomocí nepatrného množství magie zahradila jedovatému tvorovi cestu vzhůru a do stran. Pavouk se zmateně několikrát otočil na místě. Pak přilepil k dívčinu oblečení začátek pavučiny a spustil se po tenké lesklé nitce k zemi. Opět se ho pokusila nasměrovat pryč od sebe.

Kousnutý muž se zatím pokoušel najít visáka zalezlého pod košilí. Aby uvolnil spodek košile, rozepnul si opasek, a podal ho přihlížejícímu kolegovi, který měl v ruce připravenou krabičku.

Hanka zaznamenala, že se něco děje až v okamžiku, kdy poznamenaný upustil na zem pásek i krabičku. Ta cvakla o skálu a dívka na okamžik přestala sledovat visáka. Zdvihla zrak ke svým mučitelům. Vteřinu nechápala, co se přihodilo, pak si ale všimla, jak z mužova krku trčí střemka nože. Nevěřícně si sáhl pod bradu a pak v šoku vytrhl nůž z rány a odhodil ho daleko za sebe. To byl poslední prudký pohyb, který dokázal udělat. Krev vystříkla až na jeho kolegu. Ten couvl a s otevřenou pusou sledoval, jak se zraněný hroutí k zemi. Chtěl mu přiskočit na pomoc, ale vyjekl a znovu couvl. Zřejmě ho pavouk kousl podruhé. Začal ze sebe rvát košili a konečně se mu podařilo visáka vyklepat na zem. Zuřivě ho zadupl a konečně se začal rozhlížet, odkud přišel útok.

Hanka s úlevou zaznamenala, že zbývající pavouk zalezl do vzdálené škvíry. Nyní se mohla rozhlédnout i ona. Zrak jí padl na dvě ruce, které se držely skály. Zbytek útočníkova těla musel dosud ležet na svahu, po kterém se jí předtím tak špatně šplhalo. Rychle otočila zrak ke svému mučiteli. Nechtěla, aby si všiml vyčnívajících rukou, a přemýšlela, co pro to může udělat.

„Hej,“ houkla na něj. Zvolna se k ní obrátil a zdálo se, že je trochu mimo. Zřejmě už začal působit pavoučí jed. Útočník využil toho, že byl muž otočen přímo k ní a jeho menší svalnaté tělo se vyhouplo na plošinu. Sáhl k pasu pro sekeru a postavil se do střehu. Jeho protivník se ale začal nekontrolovatelně třást a objal rukama své tělo, jako by mu byla zima. Sesunul se do kleku poblíž svého mrtvého parťáka. Trpaslík přistoupil blíž a plochou stranou sekery ho udeřil do hlavy.

„Přece si kvůli němu nebudu špinit zbraň,“ zamumlal.

„Gehane?“ vydechla překvapeně spoutaná Hanka.

Trpaslík se shýbl, vytrhl z opasku na zemi nůž a přistoupil k dívce, aby ji osvobodil.

„To je nápad, vybrat si jako doprovod v podzemí takovýhle ňoumy!“ hučel nerudně, ale oči se mu smály.

Chtěla ho obejmout, ale ruce měla jako dřevěné. Nejdřív v nich musela rozproudit krev.

„Ani nevíš, jak hrozně ráda tě vidím. Jsi tu sám?“

„Jo. Vrona si zavolali na pomoc ochránci. Při poslední bitvě, dostali od aberilů pořádně na pr... na zadek. Není ti v tom triku zima?“

„Trochu jo, ale hřeje mě radost, že tě tu mám.“

„Něco s tím uděláme,“ řekl a vylovil z batohu deku. Uřízl z ní kus, udělal otvor a přetáhl ji jako pončo dívce přes hlavu. Hanka si přes plandající části zapnula pásek a vděčně se na Gehana usmála. Pak došla pro trpaslíkův zakrvácený nůž a podala mu ho. Gehan ho otřel o šaty mrtvého a schoval zpět do pouzdra. Znovu sáhl do batohu a podal Hance dvě placky a kus sušeného masa. Podívala se po svých věznitelích a mírně zavrtěla hlavou.

„Nezlob se, já teď nemůžu.“

„Nevadí,“ schoval jídlo, „necháme to na později.“

Položil batoh a šel prohlédnout obě bezvládná těla a jejich zavazadla. Z jednoho vzal deku, druhý vysypal na zem a našel nějaké jídlo a drobnosti. Hanka se nedokázala přimět, aby mu šla pomoct. Ale trpaslík to od ní zřejmě ani neočekával.

„Mno,“ prohlásil, když s prohlídkou skončil, „asi bychom se měli přesunout pryč z tohodle nevlídnýho fleku.“

„A co s ním?“ ukázala dívka na muže pokousaného visákem. Jeho končetiny se stále lehce zachvívaly.

„Jestli s nim máš soucit, můžu ho zabít,“ nabídl se Gehan, „ale raději bych ho nechal tak, jak je. Jeho osud je v moci visáků. Neměl k nim dost úcty, takže to zaplatí životem.“

„To kousnutí je smrtelné?“

„Jak kdy. Pokud s sebou máš léčitele, dá se občas visákovo kousnutí přežít. Ale obvykle to končí špatně.“

„Tak jo, pojďme pryč. Stejně z toho mám mizerný pocit.“

„Byl poznamenaný sitbelem a z toho, co jsem viděl, usuzuji, že tě chtěl mučit pro vlastní potěšení. Bál jsem se, že tě pavouk kousne dřív, než ti stihnu přijít na pomoc. Já osobně s ním žádný soucit nemám.“

Podal Hance svůj vak a sám se natáhl pro zavazadlo, vybavené z toho, co měli Hančini průvodci s sebou. Dívka si přisvojila nůž, kterým jí Gehan přeřezal pouta, a vyrazili na cestu. Ani nepátrala po tom, kam míří, jen si přála být pryč z místa, které už teď páchlo smrtí.

Šli skoro dvě hodiny, když se jí podlomily nohy a musela se posadit. Gehan to vzal jako pokyn k založení tábora. Dal jí napít vody a do klína jí hodil jídlo, které před chvílí odmítla. Přinutila se k prvnímu soustu. Pak ale zjistila, že to chutná výborně a že už má skutečně hlad. Trpaslík se spokojeně ušklíbl, když viděl, jak se láduje. Jakmile skončila, sáhl do batohu ještě jednou a hodil po Hance jablko. Zručně ho chytila a se šťastným výrazem se do něj zakousla.

„Vron povídal, že je máš ráda, tak jich pro tebe pár s sebou vzal.“

„Je vynikající. Úplně mi spravilo chuť i náladu.“

„To je dobře. A teď si odpočiň, už to potřebuješ.“

„Jasně. Ale nejdřív mi řekni o všem, co se stalo v době, kdy jsem byla mimo.“

„Co vím, to povím,“ usadil se Gehan vedle ní a začal líčit, co s Vronem zažili, když se ji vydali hledat.

„A co ta mapa, co mi daly harpyje, ta je teď u Vrona?“ zeptala se, když skončil.

„Jo. Ale já mám s sebou kopii.“

Trpaslík vytáhl papír a ukázal Hance místo, kde se právě nacházeli.

„Ochránci vyčistili všechna tři místa s horkými kameny. Ale mě mate, že tě ti dva poznamenaní vedli do míst, kde nic takového vyznačeného není. Možná tu někde je ještě jeden horký kámen, který není zakreslený.“

„Měli jsme se zeptat toho umírajícího.“

„Ten by nám stejně nic neřekl. Poznamenaní své pány nezrazují. Ale počkej, hodil jsem do batohu nějaký svazek papírů, co měli v batohu. Mrknu se, co v nich je.“

Trpaslík zalovil v zavazadle a vytáhl do roličky stočené papíry. Dva z nich byly jakési seznamy a jeden byl pokreslen nesmyslnými čarami.

„Hm, to je k ničemu,“ odhodil nákres trpaslík.

„Počkej,“ sebrala ze země papír Hanka a podržela ho, aby se vlastní silou nestočil zpět.

„Ty víš, co to je?“ zeptal se zamračeně Gehan.

„No přece to, co jsi hledal! Mapa! Jenom je magicky ukrytá. Vydrž, zkusím pár fíglů, jestli se mi nepodaří ji zviditelnit.“

Trpaslík nedůvěřivě sledoval dívčino počínání. Pak se ale na papíře objevila kresba, do které zapadly ty původně nesmyslné čáry. Chvíli jim trvalo, než se zorientovali. Najednou to však bylo jasné. Jedna z čar přesně kopírovala cestu, kterou dívka absolvovala v doprovodu poznamenaných. Konec cesty už byl blízko.

„Navrhoval bych tadyhle odbočit a pokusit se dostat na povrch. Pro nás dva je to tady v podzemí poněkud nebezpečné. Víc než jednoho aberila bychom nezvládli.“

„A co nám bude platné, když budeme na povrchu?“

„Vron přibližně ví, jakým směrem jsme šli. Zaručeně nás dřív nebo později bude hledat. No a venku můžeme něco zapálit, aby nás objevil rychleji.“

„No, snad máš pravdu,“ přikývla Hanka.

„O tom nepochybuj,“ ušklíbl se Gehan, „a teď zkus na chvíli usnout, ať nabereš síly. Nerad bych tě vláčel na zádech.“

„Dobře, ale za hodinu mě vzbuď. Ať už jsme odtud raději pryč,“ řekla Hanka. Byla tak unavená, že usnula v okamžiku, kdy si položila hlavu.

Errata:

12.08.2021 12:42