Vítej, návštěvníku!

Dračí pohřeb

Přesun do Santareny byl snadný. Rafan už měl zase dostatek sil a otevření brány mu připadalo lehčí než dřív. Snad proto, že mířili domů, kde to důvěrně znal.

Hanka jim mezitím oznámila, kam se chystá, a opatrně se dotázala, jestli by ji doprovodili.

„Samozřejmě. Jsme přece už několik let tvoje rodina, takže vlastně i trochu Plamova rodina a při kapce fantazie i příbuzní Karmaneuduny,“ shrnul to Rafan, „takže si pospěš se svou hygienou, ať zbyde ještě aspoň pět minut v koupelně pro nás.“

Hanka si pospíšila a nechala jim deset minut. Konečně se zase po dlouhé době cítila jako civilizovaný člověk. Pár minut před odchodem se objevil Vron. Také on vypadal mnohem lépe než při posledním setkání. Hanka byla ráda, že se nepokouší ji přivést na veselejší myšlenky. Vypadal stejně smutně jako ona.

„Už jsi někdy viděl dračí pohřeb, Vrone?“ zeptala se ho.

„Ne, nikdy jsem neměl tu čest.“

„Copak se nemůže pohřbu účastnit každý, koho to zajímá?“

„Nejsem si tím úplně jist, ale mám dojem, že u draků tam mohou dorazit jen ti pozvaní.“

„Zapomněla jsem se Plama zeptat, kdo všechno tam bude.“

„To za chvilku uvidíme,“ odpověděl Vron, „ale asi už bychom měli vyrazit do zahrady, abychom Plama zbytečně nezdržovali.“

Rafan vyklepal do rohu svůj batoh a zpět do něho hodil jen láhev s vodou, několik jablek a sušenek a po chvíli váhání i Hančinu vestu, když viděl, že má na sobě jen bílou blůzu. Sváťa rychle dočesával mokré vlasy a do pusy strčil hned dvě sušenky najednou. Pak všichni vyrazili ven, aby počkali na Plamovu bránu.

„Kde máš tulíka?“ podivil se Vron.

„No jo vlastně! Nám jsi taky neřekl, kde je,“ uvědomil si Sváťa, že jim to kvůli přípravám na pohřeb úplně vypadlo z hlavy.

„Řeknu vám to večer, až se vrátíme. Teď není na povídání vhodná chvíle.“

Ani neměli šanci vznést námitky, protože se ozval Plam a vzápětí je přenesl na místo, které je překvapilo. Ocitli se uprostřed hor, muselo to být někde hodně vysoko, protože tu bylo chladno a vál svěží vítr. Z jedné strany čnělo panorama zasněžených vrcholků. Druhá strana otevírala výhled do dálky z takové výšky, že jim připadalo, jako když hledí na zmenšeninu krajiny. Malá náhorní plošina, kde nyní stáli byla zaplněna černými draky. Několik z nich Hanka poznávala. Trochu v ní zatrnulo, když si všimla i Plamova bratra Zuřivého drápa, se kterým nebyla kdysi zrovna v přátelských vztazích. Karmaneuduna byla ovšem i jeho matka, s tím se nedalo nic dělat.

Tělo mrtvé dračice bylo umístěno na zvýšeném místě pod jakýmsi skalním zubem a bylo kvůli zpevnění obloženo velkými balvany.

„A co ti druzí dva mrtví draci?“ zeptala se Hanka Plama.

„Jejich smrt nebyla drakům ke cti. Byli pohřbeni v tichosti bez obřadu,“ vysvětlil jí.

„No, páni, koukni. Ty bych tady opravdu nečekal,“ drcnul Sváťa do Hanky a ukázal na stranu.

Otočila se naznačeným směrem a překvapeně vykulila oči, když spatřila tři jednorožce. Jeden z nich hleděl jejím směrem. Celá pookřála, když si uvědomila, že je to R'íhan. Pokusila se ho v duchu oslovit, ale neodpověděl. Bylo to jako studená sprcha. No jasně, vždyť ona už od dnešního dne nepatří do stáda. Srdce se jí sevřelo lítostí. Domov a zázemí, které u R'íhana našla, už neexistuje. Nyní musí nést důsledky svého rozhodnutí. Byla si jistá, že se v dané chvíli rozhodla správně. Ale tím, že se nedostavila k obhajobě, jen podpořila jejich úmysl ji zavrhnout. S'faidea stála vedle otce a Hanka pocítila bodnutí zlosti, že strážkyně hranic nezařídila ani to, aby mohla s otcem naposledy promluvit.

„Podívej! Už to asi začne,“ obrátil Vron její pozornost zpět k obřadu.

Tři černí draci vzlétli k obloze a několikrát zakroužili kolem nich. Pak se snesli do blízkosti mrtvé dračice a Hanka uviděla, že to byli Hor, Plam a Zuřivý dráp. Slova se ujal Hor a planinou zazněla zvučná drakonština.

„Ctihodná Karmaneuduno, ty která sis titul Uznaná starší zasloužila víc než kdo jiný, přiletěli jsme, abychom ti vzdali náležitou úctu a dostáli tradicím. Tvé hnízdo je pyšné na tvou sílu, odvahu i moudrost, kterou jsi prokázala, a bude o tvém hrdinském skutku vyprávět ve svých legendách. Díky tvé vytrvalosti, odhodlanosti a statečnosti byla dračí hanba pohřbena dřív než ty. Za to ti patří dík každého z nás.“

Hor se podíval na Plama. Ten hrdě zdvihl hlavu a promluvil.

„Matko, poznal jsem zblízka tvou přísnost, ale i tvou lásku. Budu se snažit, abych svými činy nikdy nepošpinil tvou památku.“

Hanka měla zrak upřený na Plama a držela mu palce, aby mu dojetím neselhal hlas. Přesto koutkem oka zaznamenala nějaký pohyb kolem třetího draka. Nyní byla řada na něm, aby promluvil. Byl nejstarším synem Karmaneuduny a podle dračích zvyklostí tedy nejbližším příbuzným. Sice měl jen jedno oko, ale jeho osobní charisma mu mezi ostatními zajistilo plnohodnotné místo v hierarchii hnízda.

„Matko,“ promluvil drsnou hrdelní drakonštinou, „jsem hrdý na tvou odvahu a sílu. Přijímám tvůj odkaz a budu se ho snažit předat dál. Kdybys jen o jediný den odložila svou smrt, mohla bys uvítat novou krev své krve, mého dračího syna Fuetise. Dovol, abych ti ho představil aspoň teď.“

„Vidíš to? Je ze mě strejda,“ uslyšela Hanka v mysli Plamův rozechvělý hlas.

Dráp postrčil před sebe malé neohrabané dráče. To poděšeně vypísklo a počůralo se.

„Koukám, že úctu k autoritám v krvi nemá,“ zašeptal pobaveně Rafan.

„A nyní,“ zahřměl nad planinou Horův hlas, „vdechněme nesmrtelnost jejímu tělu.“

Hanka se musela zhluboka nadechnout při pohledu na magii, která proudila ze všech stran a proměnila Karmaneudunu v kámen, který částečně splynul se skalním zubem. Pocítila hrdost, že jí bylo umožněno být svědkem něčeho tak úžasného.

„Nyní mohou vzdát čest její památce i ostatní hosté obřadu,“ prohlásil Hor a kývl směrem k jednorožcům, „předávám slovo naslouchajícímu ctihodnému Otci stromů D'fanovi.“

„Nejvyšší jednorožec přišel osobně?“ vydechl překvapeně Sváťa.

„Pssst,“ otočil se na něj Vron s prstem na rtech.

Všichni tři jednorožci přistoupili blíž ke skále, která tu právě před chvílí vznikla.

„Přišli jsme se s tebou rozloučit, ctihodná Karmaneuduno, a vzdát úctu tvé moudrosti a lásce. Oceňujeme, že jsi nemyslela jen na sebe, ale na všechny tvory postižené dračí hanbou. Vzala jsi na svá bedra úkol, před kterým jsme my ostatní zavírali oči. Jen díky tvé oběti došlo ke spolupráci nás všech, jen díky tvé oběti jsme byli schopni dosáhnout vítězství nad záludným nepřítelem. Kéž v těchto horách nikdy nejsi sama,“ dokončil svůj proslov D'fan.

Pak hrábl kopytem a ve skále vytryskl pramen vody.

„Úžasné!“ vydechl Sváťa, nadšený silou kouzla, které změnilo pustou skálu na oázu života.

„Vzpomínáš na soutěž u jednorožců,“ zašeptala vzrušeně Hanka.

„Jasně,“ rozzářil se Sváťa, „uděláme tu aspoň pítko pro ptáky.“

„A kdo bude mluvit za lidi?“ zeptal se tiše Rafan.

„Vron,“ navrhla Hanka.

„Její nejbližší přítelkyní a částečně snad i příbuznou jsi byla ty,“ zavrtěl hlavou Vron.

„Ale tys ji znal déle.“

„Neboj se toho. Zvládneš to. Plama by zklamalo, kdybys to nebyla ty.“

Hanka se celá zpotila nervozitou a cítila, jak ji na zádech studí vítr. Nechtělo se jí do toho, ale věděla, že Vron má pravdu. Plam určitě čekal, že to bude ona, kdo promluví. Sakra! Mohl ji aspoň varovat, aby si stihla připravit řeč. Co když plácne nějakou hloupost?

„Ctihodná Karmaneuduno, vždy budu považovat za čest, že jsem mohla být tvou přítelkyní. Obdivovala jsem tvou moudrost a spravedlnost. Byla jsi velký diplomat. Ukázala jsi mi, že draci mohou spolupracovat s ostatními, že navzdory své síle a schopnostem dovedou projevit rovněž nadhled a pochopení. Děkuji ti za všechno, co jsi kvůli lidem obětovala a slibuji, že tvé jméno nebude zapomenuto. Nyní mi dovol, abych kousek oblohy snesla sem k tobě.“

Víc už Hanka říct nedokázala, protože se jí hrdlo stáhlo dojetím a dovolila slzám, aby bez zábran stékaly po tváři. Zdvihla ruce, aby vytvarovala u pramene malé pítko. Jejího ramene se dotkla čísi ruka. Stočila pohled a poznala Demita. Zároveň ucítila, jak přidal svou magii k její a dovolila mu, aby se ujal vedení kouzla. K nim se připojily i síly Vrona, Rafana a Sváti. U skály nevzniklo pítko, ale malé jezero. Demit z hlubin vytáhl podzemní vodu, aby ho zaplnil, a posílil i vydatnost pramene jednorožců. Voda byla čirá a zrcadlila se v ní modrá obloha přesně tak, jak si Hanka přála. Po břehu jezera se ke skále rozběhlo šest tulíků, kteří se kdovíodkud vynořili, a v jejich stopách se objevovaly drobné květy, které svými barvami oživily okolí skalního zubu. Vzniklo tu nádherné místo k odpočinku. Sálal z něj téměř nebeský klid. Jen vítr tu neutichl ani na chvíli a přinášel vůni dálek. Všichni setrvali v nehybnosti a dovolili smutku, aby vytryskl napovrch. Kdyby je někdo pozoroval z výšky, mohl by nabýt dojmu, že okolostojící zkameněli podobně jako Karmaneuduna. Jako by v té posvátné chvíli mezi zemí a nebem doprovodili odcházející duši do zapomnění.

„Je konec, už budeme muset letět,“ něžně narušil Hančino rozjímání svým mentálním vstupem Plam.

„Už nebude žádná závěrečná řeč?“ podivila se.

„A na co? Všechno už bylo řečeno. Chtěl jsem ti poděkovat. A vyřiď prosím mé díky i ostatním smutečním hostům. Byl to krásný obřad.“

Draci se postupně jeden po druhém zvedali do vzduchu. Dokonce i Dráp uchopil něžně své mládě a odletěl. Když nad nimi zakroužil poslední černý drak, konečně přijala fakt, že je Karmaneuduna doopravdy mrtvá.

Setřela si slzy a otočila se k ostatním. Jednorožci mezitím přistoupili blíž. V jejich čele byl D'fan a hleděl přímo na ni. Lehce se mu uklonila.

„Mám vám všem vyřídit poděkování. Zuřivý plamen byl rád, že jste se zúčastnili obřadu a citlivě k němu přispěli. Děkuje vám mým prostřednictvím,“ řekla a přemýšlela, jak nejvyššího představitele jednorožců požádat o laskavost, aby mohla promluvit s R'íhanem a naposledy se tu s ním osobně rozloučit.

„Vážili jsme si jeho matky,“ odpověděl jí D'fan, „a byli jsme mile překvapeni, že nás přizval k poslednímu rozloučení.“

„Naslouchající ctihodný Otče stromů D'fane...“ oslovila nejvyššího jednorožce, ale pak ztratila odvahu pokračovat.

„Vím, o co mě chceš požádat, H'anaríjo, ale je to zbytečné.“

Nedovolí mi to, vyrozuměla z toho Hanka a rezignovaně se stáhla. Cosi ji ale nutkalo k tomu, aby se aspoň pokusila vysvětlit své chování v poslední době.

„Omlouvám se za to, že jsem nedorazila k obhajobě. Pochopte mě, prosím. Nedokázala bych žít s pocitem, že jsem nepomohla kamarádům, kteří někde daleko od svých rodin začali krvácet. Neměla jsem v úmyslu jednorožce urazit nebo se dotknout jejich hrdosti.“

„To já vím,“ řekl D'fan, „už bylo rozhodnuto o tvém vyloučení ze stáda, když k nám dorazili tví přímluvci. Donutili nás vyslechnout argumenty, které jsi nemohla na svou obhajobu uvést sama.“

„Prosím?“ povytáhla nechápavě obočí Hanka, když se jednorožec na chviličku odmlčel.

„Hexita se za tebe bezvýhradně postavila a upozornila nás, že se nemůžeme otočit zády k problémům světa. Obvinila nás, že jsme tě odřízli od informací a odmítli poskytovat rady v krizové situaci. Prohlásila, že takto by se stádo ke svému dítěti chovat nemělo. Bdělý nás seznámil s fakty a poukázal na to, že to byla právě křižovatka tvého osudu a tvých rozhodnutí, která nakonec vedla k porážce aberilského zla a umožnila přežití poznamenaných. Na základě toho jsme přehodnotili svůj názor a rozhodli se ti umožnit, aby ses obhájila. Dostav se zítra při východu slunce a bude ti umožněno promluvit. Smíš si přizvat i ty svědky, kteří se uvolí vypovídat ve tvůj prospěch. R'íhan vám v určený čas otevře bránu ze Santareny k nám.“

„Já... ano... já... díky, já přijdu,“ koktala Hanka a nebyla si jistá, jak má zareagovat. Jednorožci ale na nic dalšího nečekali a poklusem proběhli branou, kterou ani nebylo vidět, a zmizeli.

„No tak vidíš, neodepsali tě,“ plácl ji po zádech Sváťa, „pořád k nim patříš. Uvidíš, že to dobře dopadne.“

„Tím si nejsem tak jistá,“ nesdílela kamarádovo nadšení Hanka, „neznáš je tak dobře jako já. Jsou přesvědčeni o své dokonalosti a neomylnosti. Jenže já prostě jejich ideálu dokonalosti nesahám ani po paty. Mám úplně jiné instinkty než oni a jako každý jiný člověk dělám chyby. A to je pro ně těžko pochopitelné. Jejich spravedlnost je tvrdá a nekompromisní. Kdybych v době, kdy jsem si pořídila sitbel, patřila už mezi dospělé, možná by mě dokonce odsoudili na smrt. Vůbec ten zítřek nevidím růžově.“

„Jak to vidím já, máš jedinou možnost,“ oslovil ji Demit, „naprosto poctivě a upřímně jim vylíčit vše, co jsi dělala, proč jsi to dělala a jak problematicky jsi hledala informace.“

„Šel byste tam se mnou?“ zeptala se s nadějí v hlase.

„Je mi to líto, ale opravdu nemohu. S velkými problémy už jsem se uvolňoval na dnešní smuteční obřad a ještě musím doprovodit tulíky k nim domů a Lotrandu k Nikovi. Navíc jsem ani nebyl svědkem tvých aktivit, abych mohl vypovídat ve tvůj prospěch. Všechno, co jsem mohl jednorožcům říci, už slyšeli. Nyní je to na tobě a na těch, kdo tě provázeli.“

„Díky, že jste se za mě přimluvil,“ usmála se smutně, protože byla přesvědčena, že naděje na úspěch je mizivá. Ale snad aspoň bude mít šanci si popovídat s otcem. S ním by se nerada rozešla ve zlém.

Tulíci postupně oběhli všechny přítomné, aby se naposledy pomazlili nebo nechali podrbat. Plavík se loučil s Demitkou roztomilým tanečkem, který vyvolal úsměvy na posmutnělých tvářích. Jako poslední vyšplhala Hance na rameno Mam.

„Plavík dobrý svědek, ty vezmi s sebou. Kdyby nejhůř, zavolej draky,“ poradila jí, pak se otřela o dívčinu tvář a nechala se krátce podrbat. To už ale Demit volal na tulíky, aby se k němu přidali.

„A co se týče soudu, naše domluva platí,“ mrkl ještě na Rafana než zmizel s tulíky na ramenou.

„Jaká domluva?“ povytáhl obočí Sváťa.

Teď zůstali na horské planině sami s Vronem. Ten mlčky přistoupil k jezeru a posadil se na břeh. Rafan kývl na své kamarády a všichni zaujali místo vedle něj. Ve vodě se zrcadlila obloha a okolní skály, včetně zkamenělé dračice. Rafan jim podrobně vylíčil, co se přihodilo, když v táboře spali.

„No, to nám Demit moc nepomohl,“ vzdychla Hanka, když zjistila, že se Rafan soudu nevyhne.

„Neblázni, ženská, vždyť pro nás udělal víc, než musel,“ obořil se na dívku starší kamarád, „snad sis nemyslela, že to vyřeší za nás. Tobě vyjednal možnost obhajoby a mně dal do ruky zbraň proti Cintarionovi, kdyby se nechoval přijatelně. Co bys chtěla proboha víc? Jsi dospělá, máš základní magické vzdělání a zdravej rozum. Když uděláš všechno, co je v tvých silách, a přesto neuspěješ, tak se s tím budeš muset vyrovnat. O život ti nejde, tak se vrátíš do školy a postavíš se na vlastní nohy.“

„Já myslím, že ji jednorožci nevyženou. To by přece nebylo spravedlivé,“ vložil se do toho Sváťa.

„A půjdete k jednorožcům se mnou?“ zeptala se.

„Jasně, že jo, to si přece nenecháme ujít,“ mrkl na ni spiklenecky Rafan.

„A ty, Vrone?“ oslovila muže, který zadumaně sledoval vlnky na jezerní hladině.

„Budeš-li si to přát, tak ano.“

„Možná bys měla přizvat i dvojčata,“ navrhl Rafan.

„A draky,“ přidal k dobru Sváťa.

„A Gehana.“

„A taky všechny naše spolužáky a učitele,“ pokračovala sarkasticky Hanka. „Nezbláznili jste se náhodou? To by jednorožci vyhlásili, že jsem cvok, dřív, než bych vůbec promluvila.“

„Přece ti dovolili přizvat svědky.“

„Na území jednorožců v životě nestál žádný drak. Kdybych tam přivedla Plama, živá bych se asi odtamtud nedostala.“

„Ale včera přece spolupracovali.“

„Protože to jinak nešlo a Hor k tomu S'faideu vlastně donutil.“

„A dnes přišli na pohřeb.“

„Karmaneuduna byla výjimečná dračice. Myslím, že ji měli v úctě.“

„No, jak myslíš. Ale dvojčata bych s sebou vzal,“ řekl Rafan.

„Fakt myslíš, že je to dobrej nápad? Samova prostořekost by se jednorožcům nemusela líbit.“

„Já bych to risknul. Aspoň uvidí, jak museli kvůli sitbelům všichni riskovat, když se snažili najít řešení situace navzdory všem překážkám.“

„No, musím si to ještě nechat projít hlavou,“ zamumlala Hanka a zmlkla. Tulík se vyšplhal na její rameno a uvelebil se tam. Cítila jeho uklidňující vliv a ještě jednou se zahleděla na zkamenělý útvar nad jezerem, aby si ho vryla do paměti. Jako kdyby dnes zčistajasna zestárla o deset let. Rafan měl pravdu. Když zítra neuspěje, vyrovná se s tím, a život půjde dál. Už se necítila jako bezbranná holčička. Zabíjela živé bytosti, bojovala po boku přátel a nyní cítí úlevu, že nebylo nutné vraždit nositele sitbelů. Konečně se zase bude moct vrátit do školy a starat se zase o úplně obyčejné všední věci. Opráší supervolonové prkno a vrátí se do školního kroužku. Najednou zjistila, že už jí nebude vadit ani Vincentova přítomnost. Teď jí bylo téměř nepochopitelné, jak se mohla pobláznit do takového hloupého frajera. Po očku mrkla na Sváťu. Okamžitě vycítil její pohled a otočil se. Mlčky se usmál. Byla mu vděčná za to, že se nesnaží posunout hranice jejich kamarádství, i když instinktivně vycítila, že ji stále miluje. Možná kdyby byl starší... Jenže jemu je patnáct, je hubený a s tou svou důvěřivou tvářičkou vypadá skoro jako dítě.

„Asi bychom měli vyrazit domů,“ přerušil její myšlenky Vron a zvedl se.

Po chvilce už stáli v zahradě u svého domečku a Zachariáš vyběhl ven, aby jim oznámil, že oběd se bude podávat u něj. Přijali to s povděkem. Minulé dny moc klidu na jídlo neměli, takže je vyhlídka na příjemný kulinářský zážitek potěšila. Mezi hlavním chodem a moučníkem trpaslíkovi vylíčili, jak probíhal smuteční obřad, a on jim zase na oplátku vyprávěl, jak se podařilo zachránit většinu poznamenaných a jak se život pomalu vrací do obvyklých kolejí.

„A kde je Gehan?“ zajímalo Vrona.

„To víš, neměl tu stání. Když jsi nebyl po ruce, vyrazil k domovu pěšky.“

„Hm. To bych ho měl ještě dnes v noci najít,“ zamumlal muž rozmrzele a vzápětí se rozproudila debata o tom, co Hanku za svítání čeká u jednorožců. Debata se protáhla až do večera, protože hned po obědě zavolal Vron panu Mojeranovi, který se tu vzápětí objevil i se svými vnuky. Kluci byli zvědaví, jak probíhal dračí pohřeb. Když se dozvěděli, že by se mohli spolu s Hankou podívat na území jednorožců, celí se rozzářili nadšením. Na rozdíl od dívky rozhodně netrpěli nervozitou a vyhlídka na další neobyčejný zážitek je zvedala ze židlí. Celí dychtiví vymýšleli, jak jednorožce přesvědčit o tom, že Hanka si členství v jejich stádu nepochybně zaslouží. Rafan je musel krotit a připomínat jim, aby se drželi faktů a nefantazírovali. Toma i Sama velice zklamalo, že Hanka nechce k jednání přizvat draky.

„Ale ten velikánský drak by je určitě přesvědčil,“ hučel do Hanky Sam.

„Kdybych si to myslela, riskla bych to. Jenže jednorožci by se proti mně zatvrdili ještě dřív, než by Hor promluvil. Věřte mi, kluci,“ zadívala se na dvojčata, „já je znám. Mají své zásady, zvyky a dokonce i předsudky, se kterými nikdo nehne.“

Zachariáš je zahnal spát hned po večeři a kluky s dědou umístil v jednom pokoji pro hosty. Hanka navzdory únavě dlouho nemohla usnout a v duchu si povídala s R'íhanem, který sice jako obvykle neodpovídal, ale kdo ví. Možná slyšel, co říká, i když měl zakázán jakýkoliv kontakt. Doufala, že jim jednorožci dovolí si popovídat, ať už to celé dopadne, jak chce. Spánek stále nepřicházel, tak oslovila Plama. Byl na tom podobně jako ona. Nemohl spát, protože jeho život se v jediném dni obrátil úplně naruby. Ze dne na den se stal Horovým učněm se spoustou nových povinností a musel teď u něj i bydlet. Hanka cítila, jak je z toho nešťastný, i když před ní své pocity ukrýval. Povídali si o hloupostech, vzpomínali na to, co zažili v minulosti, a úzkostlivě se vyhýbali jakékoli zmínce o dračici, protože bolest z její ztráty byla ještě příliš živá. Nakonec se Hance během rozhovoru přece jen podařilo usnout.

Errata:

12.08.2021 12:42